Snídani v luxusu končící v 11:00 stíháme tak tak. Je tady všechno, sladké od a do z, slané od z do a, máslo, jogurty, marmeláda, prostě klasická víceméně evropská hotelová snídaně. Jenom příbory nejsou. Fidela zklamala: “Jako za ty prachy, když to porovnám s tou farmou, tak tam bylo teda celkem hovno. Za tim si stojim.”
Na recepci jsme se domluvili, že se checknem out a necháme v hotelové garáži zidany, ať můžeme projít město i za světla. První cesta vede na MHD. Constantine má kromě autobusů, rozvíjející se tramvajové dopravy i lanovku. “Tam chci! Tam musim!” Hlásil Jimbo už večer, když zjistil, že lanovka by měla být v provozu.
“Svezem se nahoru, tam počumíme a po cestě dolu skočíme na ten most, na jehož konci je výtah co byl včera už vypnut.“ Lanovka značky Poma měří celkem 1690 metrů a má tři stanice. Začíná v medině, vede přes kaňon a po 390 metrech zastavuje u nemocnice. Když vám ujede tramvaj (nohy), nejrychlejší cesta přes strž je vzduchem. My nohy máme, nevystupujeme a jedeme dalších 1300 metrů na kopec nad městem.
Zde už ven musíme, ale po zjištění, že tu nic není, se vracíme zpět na lano a za 9 kč za všechny jedeme na nemocniční stanici. Odsud pokračujeme pěšky dolů přes místa, kde jsme včera chodili s Aminem a Salahem. Cílem je starobylý lanový most končící vstupem do výtahu. Seběhnout k němu je otázka asi 15 minut. Po cestě obdivujeme krásy průrvy, kterou tu voda po tisíciletí vytvářela a nadáváme na to, jací jsou obyvatelé dobytci, protože do ní ze všech stran doslova teče odpad.
Výtah nás dostane zpět do mediny, kterou se prodíráme skrz množství lidí nahoru k hotelu.
Už je pěkné vedro, takže ještě v příjemně chladné hotelové garáži dopisujeme a postujeme zideníček, se kterým máme 2 dny skluz.
Data nahrána, fotky zveřejněny, můžeme vyrazit. Sjíždíme z města v nivelaci cca 600 m. n. m. do údolí několik set metrů, otepluje se čím dál víc. Cesta je pořád dost frekventovaná, pořád je to jedno velké staveniště, ale počasí je o mnoho lepší než včera, takže nežereme skrz helmy tolik hnusu. Po asi 20 km máme odbočovat z hlavní silnice. Jimbo už začal do helmy nadávat, co že to zase ty mapy.cz vymyslely za hovadinu, kudy nás to zase potáhnou. Naštěstí si Fidel uvědomil, že máme dnes v plánu zase jedno zastavení. Tím je starobylé římské město Tiddis.
Tiddis
K němu vede celkem zábavná zidanská cesta, po které chodí jen ovce, kozy a jejich pasáčci. Jinak je to pěkná slepá silnice do stejnojmenné vesničky. Tiddis založili Římané a původně sloužilo jako obranný val pro Cirtu, neboli současné město Constantine. Byly v něm lázně, monumentální hradby, vodní nádrže, mauzoleum a další stavby všeho druhu. Město bylo ale postupně opuštěno z důvodu nedostatku zdrojů. Jeho podzim započal v 7. století, kdy jej dobyli Arabové. Uvnitř ruin existovala malá vesnice s křesťanskými obyvateli až cca do 11. století. Koukněte na to, jak to tam vypadá.
Po prohlídce ruin najíždíme opět na hlavní tah. Cesta není zezačátku nic moc, ale postupně se zužuje mezi hory a projíždíme v okolí obrovské přehrady Barrage de Beni Haroun přes mnoho mostů skrze soutěsky okolo již dávno zašlé železnice až konečně dojíždíme na pobřeží Středozemního moře.
Už dva dny Jimbo otravuje s tím, že si chce koupit jahody. Viděl je totiž prodávat u silnice ještě v Tunisku. První den v Alžírsku nebylo možné vyjet z policejní kolony, včera všude prodávali melouny a brambory a dneska to není jiné. Občas dojde i k situaci, že už si myslí, že místní drobný živnostník je má u silnice vystaveny, a tak rychle vezme za brzdu, v tu chvíli dostane pojeb od zezadu málem zidan položivšího Fidela, ale jahody pořád nikde. Kousek před pobřežím se ale zadařilo a chvíli po tom, co jsme minuli 3 zeleňáky na firemních BMW R1150R, u silnice leží košíky jahod. Rychle na brzdy a Jimbo najednou nese s blaženým výrazem pytel jahod k zidanu.
V původním plánu bylo, že dojedeme až do města Bejaia, které je od nás ještě asi 120 km. Jak zideníčkový, tak i videový deficit a ve finále i doprava zapříčiní, že této destinace dnes nedosáhneme. Místo toho si dáváme něco na způsob pizzy ve fast foodu po cestě a po úspěšném nabrání PHM v Jijelu jsme rozhodnuti, že budeme cigánit.
Počasí přeje, na místním trhu jsme dokoupili mnoho zásob. Máme v plánu si udělat rajčatový salát s cibulí, k tomu okurku a čumil. Fidel našel nějaký zajímavý maják a i dále po cestě by mohly být nějaké cigánplatzy. Problém je, že je 19:45 a stmívá se. S nelibostí projíždíme Google mapy a Booking. Hotel Plage d`or zní dobře, je to nejlevnější místo a je po cestě k majáku. Když to tam nedopadne, budeme muset zacigánit. Je to obojí stejnou cestou, 2 km před majákem sjíždíme do malé uličky, na jejímž konci by se měl hotel nacházet. Zapadlé parkoviště kousek od silnice přímo před hotelem napovídá, že to tu zaparkujem rovnou. “Tak to tady necháme a zeptáme se na místo?” Ptá se Jimbo do sluchátek. “Jo.” Zní svorně odpověď. Místní majordomus hned organizuje Jimba, aby zaparkoval zidana dál a žoviálně víří konverzaci. Začíná německy, pokračuje anglicky a končí francouzštinou. Že bychom si ale nějak pokecali, se říct nedá. Pírko se jde podívat na pokoj a vrací se s klíči a informací, že bydlení bude stát 6000 DZD (600 Kč) pro všechny se snídaní. Tady není o čem uvažovat. Je pozdě a musíme toho hodně sepsat a postříhat. Tak si tu teď sedíme na verandě s posledním pivem v ruce, dopíjíme láhev čumila a doháníme resty. Zítra nás čeká snídaně na střeše hotýlku, a pak se odebereme do zmíněné Bejaii objevovat další alžírské pamětihodnosti.
Fidel stříhá, Jimbo píše
Čumil už dočuměl, jsou 2 ráno, tak se jdeme zkusit vyspat do pokoje, kde světlo nesvítí, voda moc neteče a koupelna vypadá víc jako kuchyň než místo, kde byste si chtěli čistit tělo.
Stav km: 147114 km Najeto: 158 km Stav čumila: 2,5 L Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 16:3
Ráno bylo opět v klasickém stylu, my už to jinak prostě neumíme. Check-out v 11:00 stíháme tak tak, ještě v půl 12 nacigáňujeme zidany. Tentokrát se nám to ale dá určitě prominout, protože poslední dny byly fakt krušné. Včerejší den bylo třeba oslavit, takže jsme šli spát dlouho po půlnoci a ne zas tak dlouho před ránem. Před ubytkem žádný policejní Sprinter nečekal, nikdo na dveře neklepal, v noci nás nikdo nehlídal a pasy máme tam, kam jsme si je večer uložili. Ani na zamčení zidanů jsme se nezmohli, jen zámky kotoučů jsme nasadili.
Hned po vyjetí jdeme řešit to nejdůležitější – prachy. Jak známo, v Alžírsku se nedá platit standardní kartou. Na některých místech sice kartu berou, ale je jich jak šafránu. navíc většinou berou jen karty, které byly vydané místním bankovním ústavem – místní bankou, jejíž jméno si nepamatujeme, případně jejich poštovní bankou. Nic co by bylo v mezinárodním systému. Bankomaty, když už nějaké existují, tvrdojíšně odmítají všechny Maestra, Mastercardy a z 99,9 % i VISy, to jsme si již ověřili loni. Proto máme s sebou každý tvrdou evropskou měnu, kterou měníme na místní šušně, tedy Dináry. Výměna peněz je vždycky zábava. Je možné vyměnit v bance, tam ale dávají za oficiální kurz, který osciluje mezi 150 – 160 Dináry za jedno Euro (ne jinak by to bylo při platbě kartou či výběru z bankomatu). Když ale víte jak, můžete dostat až 270 – 280 Dinárů za stejný evropský obnos. Zde se dostáváme do šedé zóny místní ekonomiky, a tu my celkem rádi. Kdo z vás by si nenechal dát skoro dvojnásobek peněz jen tak?
První cesta tedy vede k nejbližšímu hotelu, na recepci to obvykle jde nějak domluvit. Současnou cenu za euro nyní neznáme (tu se dozvídáme až večer, ale o tom později) a v hotelu nabízí 240 DZD za 1 EUR. Rázem jsou z nás Dinároví bambilionáři.
V Annabě se nijak nezdržujeme, nevíme, co bychom tu vlastně dělali a vyrážíme směr Constantine po silnici RN21. Přes město Guelma se dostáváme na bod zájmu u města Hammam Debagh.
Horké prameny Hammam Maskhoutine
Jde o Hammam Maskhoutine, neboli Koupel zatracených. Je to komplex horkých pramenů, které po vyvření z nitra země vytváří vícebarevné travertinové stěny a přitahují pozornost místních obyvatel i turistů již od dob Římské říše.
Že nevíte, co je Travertin? My to taky museli Googlit: Je to forma sladkovodního vápence uloženého kolem minerálních pramenů, zejména těch horkých. Často má vláknitý nebo soustředný vzhled a existuje v bílém, hnědém, krémovém a rezavém odstínu. Vzniká procesem rychlého srážení uhličitanu vápenatého, často u ústí horkého pramene nebo ve vápencové jeskyni. A horké, to tyhle prameny fakt jsou.
Arabský název města pochází z místní legendy, v níž se muž oženil se svou sestrou. Když se svatební průvod, včetně incestního páru, pohyboval údolím, kletba způsobila ztmavení oblohy a celou svatební hostinu zasáhl blesk a proměnil ji v kámen. Vlnivé tvary pramene Hammam Maskhoutine údajně pocházejí z dosud zmrzlé svatební hostiny a jejich slavnostních rouch.
Hammam Maskhoutine je ve skutečnosti skupina 10 různých horkých pramenů v jednom údolí. Teplota vody v pramenech dosahuje až 98 °C, není tedy divu, že místní i turisté mají oblíbenou kratochvíli ve vaření vajec přímo ve vyvřelišti.
Celkový průtok termálním komplexem je 1 650 litrů za sekundu, tedy téměř 100 000 litrů za minutu.
Voda je nasycena minerály, jako je železo a uhličitan vápenatý. Tyto minerály, stejně jako teplo, jsou považovány za terapeutické pro osoby trpící onemocněními, jako je revmatismus a artritida. I proto jsou zde malé lázně.
My s vypětím všech sil zaparkovali, šli se na to podívat a zplaveni to tam prošli. Ta věc je obrovská, všude tryská ze země vařící voda, a mezi prameny se pohybují mladí místní a vaří vejce. My to nezkoušeli, vejce s příchutí železa a uhličitanu vápenatého nás moc nelákají. Ale je to vtipné a k jídlu asi budou.
Je asi 33 stupňů a máme hlad. Vzhledem k tomu, že Hammam je celkem turistická lokalita, všude jsou krom lidí i stánky s nějakými cetkami a jídlem. Volíme grilované kuře, hranolky, bagety, saláty. Celá hostina vyšla i s pitím na 2500 DZD (cca 250 kč!). Místní omladina už začíná být mírně otravná, už si nás i zidany vyfotili, ale teď začínají mluvit o alkoholu, takže velíme ústup.
Constantine
Jedeme přímo do Constantinu, kde máme v plánu strávit noc. Cesta není úplně jednoduchá. Sic jsme si mysleli, že to bude menší okreska, všude se staví a sem a tam lítají kamiony se stavebními materiály. Navíc je nějaká inverze a všude ve vzduchu lítá obrovské množství saharského písku. V kombinaci s prachem, který vozy zvedají, je to fakt dobrůtka.
Stavíme u JPho pro papání do zidanů (47 DZD = 4,70 Kč za litr (smajlík s vyplazeným jazykem)), když tu se k nám přimotají dva místní hoši cca v našem věku. Přinesli Fidelovi vodu, prý vypadá sklesle. Umí celkem dobře anglicky, což je velká výhra, a tak se s nimi dáváme hned do řeči. Slovo dalo slovo a vypadá to, že bychom se mohli v Constantine potkat, protože tam mají také večer namířeno. Vyměňujeme kontakty a hurá zpět do sedel.
Do města mostů přijíždíme až celkem pozdě večer. Na Bookingu jsme si vyhlédli nějaký penzion, který sliboval ubytování i pro zidany, ale už jeho lokalita v Medině (staré město) nám napověděla, že to asi nebude to pravé ořechové. A taky že nebylo, hotýlek jsme našli, ale všude smrad, bordel, divný lidi a bezpečné parkování pro zidany nikde. Je pozdě a chceme se potkat s novými kámoši, a tak bereme zavděk luxusem – Hotelem Novotel / IBIS kousek od centra. I se snídaní a prvotřídním parkováním v hotelové garáži přímo pod dohledem ostrahy stojí 22700 DZD, tedy něco málo přes 2200 Kč. “V takovymdle luxusu jsem teda ještě nespal, přijdu si tady trochu nepatřičně,” povídá Jimbo, když jedeme výtahem z garáže do apartmá ve 4. patře ve špinavých zidanských hadrech ověšeni taškami s věcmi. “Jsme přeci VIP, co tu doprovází policie,” kontruje Fidel.
Proběhla rychlá očista a v 9 večer vyrážíme do víru velkoměsta. Constantine je 3. největší město v Alžírsku hned po Alžíru a Oránu. Žije v něm něco okolo milionu lidí a svůj název získalo na počest Římského císaře Konstantina I. Velikého, protože jej po zničení za římských válek v roce 311 roku 313 obnovil. Jedním z jeho dřívějších názvů bylo také Cirta, což v překladu znamená “město ve sklále”.
Skal, těch je tady požehnaně, protože skrz město protýká řeka Oued Rhumel, která se před tisíci lety zařízla do skály místy až do 200m hloubky. Výsledkem je, že město je touto řekou a jejím kaňonem rozděleno vedví. Celou strž překlenují desítky mostů všech typů, stáří i stavů. My chceme vidět hlavně ten, přes který když přejdete, vejdete přímo do výtahu, který vás vyveze o pár desítek metrů výše. Teď už je ale pozdě a výtah nejezdí.
To je on, foceno od výtahu
Alžírsko-český Freundschaft
Večer to tu už moc nežije, a tak jsme napsali dvěma alžířanům, co nás oslovili na benzínce, jestli se tedy potkáme. Byli u nás co by dup a jako první jsme se vydali na klasický arabský pokrm Shawarma, tedy kebab v tortile. Už v tom fastfoodu rozjíždíme česko-alžírský freundschaft, povídáme si o všem možném. Kluci se jmenují Amin a Salah, jeden z nich má malý fast food a druhý pracuje v turistickém ruchu. Oba velmi rychle pochopili, že jejich nabízený sightseeing tour po Constantině neodmítáme proto, že bychom o místní pamětihodnosti neměli zájem, ale proto, že povídat si s místními řečí, které obě strany rozumí o našich zemích a rozdílnostech našich kultur je pro nás mnohonásobně přínosnější, než obdivování památek, o kterých se dočteme na Googlu.
Asi v 11 večer říkáme, že bychom si dali vodní dýmku, jestli by nevěděli, kde by to šlo. Shodou okolností prý když sem jeli, jeli přímo na vodnici. Berem teda tágo (30 Kč), oni skočí do svého krutopřísného vozu značky Daewoo Matiz a jedeme někam asi 20 km za město do baru.
Zde u vodní dýmky míru rozebíráme všechno důležité i úplně zbytečné o nás a našich krajinách. Dozvěděli jsme se toho tolik, že to není ani možné reprodukovat. Jak se vozí auta do Alžírska, jak nesnáši ty netáhla, které páchají trestnou činnost ve Francii, jak je život tady složitý i jednoduchý zároveň a spoustu dalšího. Sedíme se dvěma nevlastními dvojčaty až do zavíračky, tedy asi do 2 do rána. Kluci nás pozvali na kebab, takže na nás je útrata v baru (2x vodnice, čaje, nealko 300 Kč za všechny). Zpátky jedeme opět tágem, které nám objednali přes appku Yassir, cena až na hotel – 35 Kč. Smích prostě…
Peníze v Alžírsku
Zpět k výměně peněz, mimo jiné i na to jsme se ptali. Tedy hlavně jak zjistit to, jaký je aktuálně kurz na černém trhu a kde nejlépe měnit. Míst ke směně je hodně a cena na černém trhu se nejlépe zjišťuje přes appku, která kombinuje oficiální kurzy s těmi šedými. Jmenuje se ChangeDA a tady je na ní odkaz. Aktuální kurz je 279 DZD za 1 EUR. Nemáte zač.
Na hotelu máme ještě tendenci si dát partičku ferbla, ale místo toho dáváme dvě kolečka čumila, ze zideníčku nemáme napsáno vůbec nic a jdeme spát. Těšíme se na zítřejší snídani.
Stav km: 146956 km Najeto: 189 km Stav čumila: 3 L Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 8:3
Noc byla epesní. Ráno moc nespěcháme, snažíme se dospat spánkové deficity. Ono když člověk stráví jednu noc v autě (ideálně za volantem), druhou noc na houpající se lodi, tím se teleportuje do úplně odlišné kultury, ve které se musí rychle zorientovat a asimilovat, noc v posteli je potom k nezaplacení.
Jen co se naše těla zvednou do vzpřímené polohy, už je nastartovaná paní domu a nosí snídani. Opět, stejně jako včera při večeři, je stůl narvaný k prasknutí. Jogurt, jahodová marmeláda, máslo, vajíčka na víc způsobů, turecký med, 3 typy chleba, ovoce, ovčí sýr a mnoho dalšího. To vše za cca 140 kč za osobu. No nekup to.
Oba majitelé nás prosili, abychom jim dali na Googlu hodnocení. To samozřejmě uděláme, ale slíbili jsme jim, že jim uděláme zdarma reklamu v nejčtenějším médiu současného internetu. Tak tedy:
Mimochodem, celý apartmán stál cca 1000 kč pro všechny tři, večeře 300 za kus, snídaně 140.
V sedle
Jsme vyspinkaný, napapaný, vykaděný a ještě za ranního oparu (je půl jedný a vedro jako kráva) vyrážíme směr Alžírskoko. Konečně je počasí hodné této části zeměkoule! Vymetená obloha, slunce pálí, jenom silnější vítr drží teplotu ve stínu docela nízko. Vybrali jsme cestu přes město Beja a dále vesnici Nefza a Tabarka. Poslední civilizací v Tunisku bude vesnice Melloula.
Cestu si náramně užíváme, kombinace počasí, svobody za řidítky, výhledy na nádherné scenérie a nakonec odměna v podobě přímořské cesty je učiněná nádhera.
V Tabarce stavíme u čerpací stanice, kde bereme plnou, protože v Alžírsku opět budeme bez hotových peněz a než se nám podaří vyměnit eura, nekoupíme si nic. Karty tam nefungují.
Na hraniční přechod přijíždíme v dobré náladě a rokujeme o tom, co po nás budou chtít, a jak to vlastně všechno zaonačit tak, aby to vyšlo co nejsnáze.
Hranice Tunisko – Alžírsko
Tuniská strana proběhla celkem hladce. Zato alžírská strana, to byla hitparáda, kterou svět neviděl. Nejprve si ve zkratce povíme, jak to bylo loni, když Jimbo s Pírkem pluli přímo do Alžírska ze Španělska. Připluli a cca za hodinu byli venku z přístavu, svobodní a ponecháni svému osudu. Nečekali jsme, že to bude probíhat stejně, přecijen jedeme po zemi a přicházíme z jiné muslimské země ne z EU. Ale co jsme zažili, nám vyrazilo dech. Protože slovy není vůbec jednoduché to popsat, nakreslili jsme plán bitvy. Bohužel ho zde ale nemůžeme zveřejnit, neboť bychom se tím jistojistě dopouštěli špionáže. Proto si jej zkuste tedy nakreslit v hlavě dle popisu. Jednotlivá stanoviště budou mít čísla, která jsou neměnná. Plánek případně promítneme osobně nebo zveřejníme až nám nebude hrozit žalář.
Vezmeme to od příjezdu na straně Tuniska.
Bod 0: První celník kontroluje, zda máme do Alžírska víza a po pozitivním zjištění předává každému papírek, který je třeba vyplnit. Klasika, jméno, příjmení, číslo pasu, datum a místo vydání, místo pobytu v Tunisu, zaměstnání. Vyplňujeme a posouváme se na
Bod 1: Pasová kontrola, stále Tunisko. Předáme pasy, papíry od zidana, vyplněný papírek. Vrátí se nám kousek papírku, oražený pas i papíry. Posouváme se na
Bod 2: Celní kontrola. Znuděná tunisanka si vezme pas a chce něco. To něco je papírek, který nám dal ten celník na lodi jehož druhou kopii si nechali na hranicích v Tunisu. Problém je, že celnice chce ten, který je popsán nějakými klikyháky. Po chvíli ukazování nás vysílá na cca 200 metrů vzdálený
Bod 3: Zde stále tuniský celník vezme pas, papíry od zidana a papírek z lodi. Na něj něco načmárá – opisuje z pasu. Vrátí to a jednoho po druhém vysílá zpět na Bod 2, kde již spokojenější, avšak stále znuděná celnice papírek vezme (zatímco má na drátě kámošku) a do pasu vrazí razítko. S tím jdeme zase zpět (těch 200 metrů v zidanskejch hadrech) na Bod 3, kde to všechno celník zkontroluje a zavelí k odjezdu.
Tím sága Tunisko končí a nastupuje ta “zábavnější” část – alžírská strana. K ní se musíme nejdříve prokousat přes staveniště. Asi nového přechodu, nebo hotelu, Alláh ví co to bude. Kolonou se proparkujeme až k bráně do Alžírska. Ještě před ní proběhne poslední kontrola ze strany přemotivovaného tuniského celníka, který se podívá, zda máme vše a řekne: “You are good to go sir.” Škoda, že to jsou jediná anglická slova, která jsme dnes slyšeli.
Za bránou cca u bodu č. 4 jsme po odevzdání pasů modrákovi (viz loňský popis ozbrojených složek zde), říkejme mu Major, nás tento odvelí na
Bod 5: Parkoviště a svlíkačka. Zde se k Majorovi přidá jeden čerňák pro kontrolu věcí. První dotaz směřuje na Fidela: “Máš dron?” “Nemám.” “Fakt nemáš?” Ověřuje si to radši Major. “Nemám.” Otočí se na Jimba a říká: “A ty?” “Nemám.” “Fakt?” Pokračuje Major. Pak si poručí otevřít jeden Jimbův kufr, koukne do něj, pozeptá se na nějaké věci, otočí hlavu zpět na Jimba: “A dron? Máš?” “Nemám.” A tady? Ukazuje na válec. “Tam jsou věci na spaní. Spacák a tak. Major moc nechápe, ale nakonec se nějak domluví. “A dron, ten máš?” Zní další otázka na Jimba. “Ne, nemám dron,” odpovídá se smíchem Jimbo. Major se taky pokouší o úsměv, ale očividně není tak pobaven jako my. Místo toho se otočí na Pírka a položí nečekaný dotaz: “Máš dron?” “Nemám.” Tahle etuda se opakovala snad 15 minut. Vždy se někam podíval, jako by ho to zajímalo, a pak položil dotaz na dron. Posedlost místních drony je neuvěřitelná. Ještěže žádný nemáme, třeba v Pírkově tankvaku, to by mohl být průser. Major i několik přihlížejících čerňáků usoudili, že dron nemáme a odveleli nás na stanoviště
Bod 6: Parkoviště. Zde je nám nakázáno zaparkovat zidany. Po chvíli přichází Major, po klasickém dotazu na dron bere pasy a mizí s nimi v budce na
Bodě 4: Daktyloskopie. Zde čekáme před budkou, až jiný modrák dokončí nějaké jiné lidi a začne se věnovat našim pasům. Přepíše všechny nacionále do jakési knihy, přitom pokládá všetečné otázky. S pasem v ruce se ptá na naše jména, odkud jsme a hlavně, co děláme za práci! Chamdula nepomáhá. Intenzita dotazů na drona se rapidně snížila, naproti tomu se pořád ptají co děláme a jak se jmenujeme. Nechápou co znamená “climber” nebo “IT tester” či “IT consultant”. Jimbo s Fidelem rokují o tom, jak by asi znělo, kdyby začli mluvit o byznysu se zbraněmi, radši to nedělají. Když to má všechno vypsané, nechá nás podepsat a vlastním otiskem prstu stvrdit papír, který je celý v arabštině, absolutně netušíme, co se tam píše, ale je to nutné. No, tak jsme asi odevzdali všechen majetek Alláhovi. Společně s tímto stvrzeným dokumentem předává dvě kartičky, kam máme opět vyplnit své nacionále, včetně profese, na kterou se nás opět ptají. Přichází jiný modrák, říkejme mu Plukovník. To je borec, který se snaží radit, co máme psát do těch malých papírků. Ochotně půjčí tužku, Jimbo na něj zkouší chamdulovat, ale nefunguje to. Jimbo obecně zkouší chamdulovat na každého a doufá, že se někdo chytí. Bohužel ale tady chamdula nepomáhá, všichni jsou k tomu úplně neteční. Když má Jimbo vyplněné oba papírky, Plukovník je kontroluje, už je s nimi spokojen, chytne Jimba za loket (doslova) a táhne ho po celnici od okýnka k okýnku, na něco se jich ptá, zdá se, že by tohle už mohl být skoro konec. Opak je ale pravdou. Když přichází i Fidel s Pírkem, všechny tři nás vezme do haly na
Bod 7: Papíry. Oběhne budku, sedne si do ní a řekne si opět o stejné věci, které už 100x viděl. Začne něco datlovat do počítače a pokládá dotazy, na které má odpověď v papírku nebo už jí několikrát dostal. “Jak se jmenuješ?” “Co děláš za práci?” “Kde budeš v Alžírsku?” Jenom na ten dron už se neptal. Výsledkem je, že po straaaašně dlouhé době vypsal nějaký další papír, který nám předal. Prvnímu Jimbovi a odvelel ho na
Bod 8: Sňatek. Stále v hale, o tři budky dál, sedí milá paní. Před budkou se jí utvořila slušná fronta, kterou se Jimbo rozhodl úplně ignorovat a jako VIP si stoupnul přímo před přepážku. Celnice si opět vyžádala všechna lejstra a jala se opět něco vyplňovat v PC. Po chvíli má hotovo, tiskne dva další papíry, ty podává Jimbovi, vstane ze židle a ukazuje mu, aby šel za ní. Jimbo obejde budku z druhé strany a odchází zadním vchodem haly pryč. Po cestě jde okolo Bodu 7, kde ještě stojí kluci a čekají na své papíry. Nechápavé pohledy Fidel před budkou, Jimbo za budkou vytvořily záchvat smíchu. Celnice se snaží Jimbovi něco vysvětlit, ale bez úspěchu. V průběhu ještě něco vykládá kámošce do telefonu. Snažila se asi vysvětlit cestu, nakonec ale Jimba odtáhla na
Bod 9: Generál. Lehkým urbexem prochází Jimbo s celnicí celnicí do útrob stavení. Zde sedí za přepážkou chlápek v civilu, zjevně ale ten nejdůležitější. On je totiž ten, kdo nám musí schválit papíry, které celnice vytiskla. Po chvíli dohadování nakonec orazí a podepisuje a můžeme zpět na Bod 8, kde už sedí další celní dělnice. O poznání mladší kus. Ta starší co táhla Jimba za generálem, vtipkuje, Jimbo sice nechápe, ale směje se. Pak začne nabízet svou mladší kolegyni za ženu, že prý nikoho nemá, a že potřebuje muže. Mladice odporuje, Jimbo s poukázáním na prstýnek také odporuje. Starší celnice sic uzříc prsten na Jimbově ruce smutně sklopí oči, ale pak se opět rozzáří: “A co tvoji kámoši? Ti jsou volní?” Jimbo nabízí Pírka, který shodou okolností právě dorazil z Bodu 7. Ten, neznaje kontextu, instantně odporuje, že žádnou mladou celnici za ženu nechce, což opět starší celnice nelibě nese. Tiskne Pírkovi dva papíry a otočí se na Jimba s tím, aby jej vzal za Generálem na Bod 9, když už tím urbexem jednou šel. Jimbo souhlasí, ale v tu přichází z Bodu 7 Fidel. Fronta před budkou na Bodu 8 se stále zvětšuje, naše problémy jsou přednější. Zatímco celnice vytváří dva papíry pro Fidela, přichází další šajba v modré uniformě. Říkejme mu Plukovník. Plukovník nám podává s úsměvem ruce, zatím však nechápeme jak důležitá osoba pro nás je. Fidel dostal papíry, odebíráme se na Bod 9 za Generálem, kam jde Plukovník s námi. Urbexujeme tam i zpět, načež s oraženými a podepsanými papíry v ruce vycházíme z budovy za Plukovníkem, který nás táhne někam ven. On říkal, kam nás táhne, ale nikdo si nerozumí ani slovo, oni mluví francouzsky, my anglicky, ale rozumíme pouze nonverbálně. Dalším zastavením je tedy
Bod 10: SAA Asurances. To, že nás táhne do buňky pojišťovací kanceláře nám dojde až uvnitř. Výborně! Sem jsme chtěli! Pojištění potřebujeme, protože tady neplatí zelená karta už ani Jimbovi s Pírkem a pojištění mít musíme. Chlápek za stolem dostane všechny naše papíry, na nic moc se neptá. Pouze s pasem v ruce položí kontrolní otázku: “Czech”? Po pozitivní odpovědi začne vyplňovat. “To jsem zvědavej, jak to bude chtít zaplatit, když nemáme místní ani vindru,” povídá Fidel zatímco Jimbo obdivuje archaickou jehličkovou tiskárnu, co má tiskovou hlavu oblepenou izolepou. “Zkusíme mu natlačit eura, třeba nám dá černotržní kurz,” procedí Jimbo mezi zuby. Prošlo to, DZD nemáme, tvrdá evropská měna však zavřela ústa úředníkova. A opravdu nám dal výrazně výhodnější kurz oproti oficiálnímu (jak to tu funguje s penězi řekneme v nějakém z dalších zideníčků). Zaplatili jsme 10 EUR za zidana, archaický stroj ochotně vytiskl potvrzení o pojištění, načež jsme Plukovníkem odveleni pro zidany, že máme přijet k němu.
Jdeme tedy na Bod 6, kde celou dobu zidany trpělivě parkují a máme za to, že ještě pojedeme k nějakému okénku. To už nikoliv, naopak Plukovník sedí v policejním Sprinteru a ukazuje, že máme jet za ním. “To nevěstí nic dobrého,” prohodil Jimbo do interkomu. Popojeli jsme na Bod 11, kde dochází k předposlední kontrole něčeho, nevíme čeho. Čerňák dostal papíry, podíval se na ně propustil nás dále, kde opět čeká MB Sprinter s Plukovníkem. Armádní Mercedes-Benz G nám couvne, abychom mohli projet a jedeme na
Bod 12: Výstup. Zde opět zastavujeme, Plukovník, třímaje v ruce naše pasy, dohaduje se s jakýmsi čerňákem. Tomu se něco nelíbí, a tak jdou něco opravit do 300 m vzdálené celnice. Nevíme co. Dožadujeme se pasů, ale Plukovník obeznámil Jimba s tím, že nás budou doprovázet až do Annaby, což je město, které jsme jim nahlásili jako destinaci s rezervovaným hotelem. Veškerý odpor je zbytečný, doprovod prostě dostaneme. V nestřeženém okamžiku tak ještě na Bodě 12 vyměňuje Jimbo baterii a SD kartu v kameře na řidítkách. Zvládl to tak mistrně, že ani Fidel s Pírkem si toho nevšimli.
Po asi 10 minutách se vrací některý s celníků, mává vítězoslavně našimi pasy nad hlavou (nám trochu spadl kámen ze srdce), ty předává Plukovníkovi a ten běží dalších 50 metrů k antonu, jehož řidič mezi tím musel udělat prostor pro ostatní auta. Posunkuje, ať je následujeme.
Policejní doprovod
Tak jsme to dokázali, jsme v Alžírsku! Nadšeni ale zas tak nejsme, neboť nevíme, co se bude dít dál. Je zde několik možností:
1) Ve státě již jsme, takže už nás asi nevyhodí. 2) Jedeme za policejní dodávkou, je možné, že nám budou chtít dát doprovod na celou trasu, to bychom opravdu nechtěli. 3) Doprovodí nás na hranice Annaby a tam nám řeknou ať si jedeme po svých. 4) Doprovodí nás na hotel v Annabě a tam nás ponechají svému osudu. 5) Dojedou s námi do hotelu a vrátí se ráno, aby nás hlídali celou dobu.
Jsou horší a lepší varianty, ale ani jedna z nich není nejlepší. Nejlepší by bylo, kdybychom jim otravovali život tak, aby se na nás vykašlali co nejdříve. Jedeme tedy za policejním antonem v kordonu a čekáme, jak se situace vyvine. Už je celkem pozdě a začíná se dělat zima, chce se nám čůrat, kouřit a trochu si vydechnout po těch 4 hodinách skákání z bodu na bod. To nám není umožněno, a tak na příhodném místě prostě a jednoduše zastavujeme, modráci to zjistí o trochu později, ale přicouvají k nám.
Rychle jsme si splnili všechny primární potřeby, převlékli se z armorů do bund a za nervózního mávání Plukovníka opět vyrazili na cestu. I s řidičem nás netáhli dlouho, v blízkém městečku nás předávají jiné hlídce, šajby si předají naše pasy, nová uniforma přijde k Jimbovi, ujistí se, že jedeme do Annaby. Šajba na Jimba: „Annaba?“ Jimbo: „Annaba.“ Pak se vrací do antonu a velí k odjezdu. Takhle se to opakuje asi 8x, pokaždé se snažíme vysvětlit, že to tam dokážeme dojet sami, ať nám vrátí pasy, že už to zvládneme. Někteří s námi jezdí rychleji, někteří pomaleji. Když už se táhneme fakt šnečím tempem, netrpělivý Fidel je skoro předjíždí, najíždí na ně a za jízdy jako ukazuje na hodinky, ať dělaj, že čas jsou peníze! Stejně tak jezdíme rychleji a bezpečněji než oni, tak proč by nás nepustili. Ne, nedopadne to. Čím více se blížíme k městu, tím silnější je provoz, až nakonec skončí kolonou. My bychom jí na zidanech projeli celkem v pohodě, ale policejní anton je velký, a tak pouští majáky a snaží se udělat záchrannou uličku pro průjezd VIP zidanistů. Ukazuje se, že občané Alžírska mají své fízly naprosto na salámu, nejvíc na ně hází bobek taxikáři. Tak je to asi v každé zemi. Policajt za volantem svítí, troubí, kličkuje, houká všemy směry, spolujezdec ukazuje z okénka, ale je to marný. Tímto způsobem přijíždíme k ubytování cca ve 21:30. My víme, kde to je, máme na to nástroje, na spuštěné navigaci koukáme, kudy nás to ty cajti táhnou. Delší cestu si snad ani vybrat nemohli. Nakonec úspěšně parkujeme před ubytkem. To však není hotel, ale residence, prostě byt, který jsme vzali přes Booking. Jimbo kontaktuje majitele, který píše, že tam přijde nějaká paní cca za 15 minut. My, ani fízlové, si nejsme jisti, jestli jsme opravdu před správným domem. Proto Jimbo ukazuje telefon policajtovi a ptá se ho, jestli by mohl zavolat na zmíněné telefonní číslo. Uniforma nejdřív moc nechápe, o co Jimbovi jde, ale pak dostane nápad, že by mohla na to číslo, co jí Jimbo ukazuje, zavolat. Tak se taky děje, někam zase odchází, načež na nás mává, ať přijedeme za ním.
Jsme mezi Annabskými činžáky a čekáme, až pro nás v 10 večer majitelka připraví byt. Jakmile otevřela dveře, monocajt nám rozdal pasy podal ruku a odjel. “Tak pánové, dneska se zlejem,” povídá Jimbo, když zazněla ta rána, jak nám spadly tři obrovské šutry ze srdcí. Když se cajt loučil, bylo znát, že ten jeho kámen je ještě těžší. Konečně i on se nás zdárně zbavil. Konec dobrý, všechno dobré. Máme luxusní dvoupatrové apartmá s masážní vanou (nefunkční), dvěma balkony, obývákem a kuchyní. To vše za 50 eur. Nejdříve jsme se nedokázali dohodnout, protože žena chtěla Dináry, ale když pochopila, že v průběhu policejního doprovodu jsme opravdu neměli možnost na černém trhu vyměnit peníze, spokojila se s evropskou měnou.
Večer trávíme s kámošem čumilem a zbytky českého piva. Snažíme se sepsat zideníček a sestříhat nějaké video, ale jsme moc vyřízení. Tato slova píšeme až od dva dny později v Constantinu, pročež se omluvujeme za prodlevu ve zveřejnění.
Stav km: 146767 km Najeto: 137 km Stav čumila: 3,2 L a klesá Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 1:1
Dnes se vrátíme o jeden level zpět, tedy ještě na loď. Úroveň organizace přechodu hranic není v žádné zemi nijak vysoká, a to ani v těch “civilizovanějších”. Čekáme tedy standardní hraniční striptýz, čekání na to, abychom mohli spěchat, spěchání na to, abychom čekali. Ani čekání na čekání nebývá výjimkou, viz loňské zideníčky z Alžírska.
Tuniskoko ale překvapilo. Část hraničního přechodu už máme totiž za sebou. Ptáte se, jak je to možné? Byla snad nějaká budka v přístavu ještě v Itálii? Dá se snad něco udělat online? Udělal to někdo za nás? Ne. Nic z toho. Tunisané si vzali příklad ze známého rčení o hoře a Mohamedovi. Když jste na lodi, na hraniční přechod nemůžete. No a když nemůže zidanista na hraniční přechod, musí přijít hraniční přechod za zidanistou. Oni opravdu vyslali dva pohraničníky s výbavou a razítkem přes moře, aby urychlili vstup do země. Ráno nám říkal rakouský zidanista, že včera večer přišli dva, rozbalili si pohraničnické nádobíčko v místnosti na 6. palubě mezi spícími lidmi a započali práci. On to zjistil tak, že mu bylo divné, proč ti lidé stojí dvě fronty k jakýmsi pánům (bez uniforem) a dávají jim pasy.
Chlubí se nám nějakým papírem, ve kterém má napsané své údaje a údaje o zidanovi a říká, že si máme nainstalovat nějakou aplikaci. “Nooo, žádnou aplikaci od tuniské vlády si teda do telefonu instalovat nehodlám,” mluví Jimbo jak příručka internetové bezpečnosti. Dneska už tam stejně borci nesedí, nádobíčko mají sbaleno a jsou zase inkognito, takže nás už checknout nemohou. “Nějak to dopadne, sice to v pasu nemáme, ale až tam přijedem, určitě to půjde nějak na místě,” zakončil to Jimbo. Asi o hodinu později přišel jiný francouzský zidanista s tím, že tam máme jít, že už zase úřadují!
Jdeme do 6. patra vybaveni všemi papíry, které by mohli chtít, odhodlaní si žádnou appku do telefonu nestrkat. Jeden stoleček, kde sedí chlápek v šortkách, naprosto k nerozeznání od jiných cetujících, pouze v ruce třímá razítko, slouží jako pasová kontrola, oddělení udělování víz a dávání razítek a psaní do pasů v jednom. Nevídaný úkaz multitaskingu v pohraniční branži nás posadil na prdel! Vystáli jsme krátkou frontu, vyletněný celník orazil naše pasy, do razítka vepsal SPZtku a tím zidani i zidany dostali vízum do Tuniska ještě když země nebyla ani na obzoru.
Má to ale háček, ještě je tam druhý stoleček. Co ten tam asi dělá? Druhý vysmátý celník tiskne jakési papíry. Ten nemá tak dobré mimikry jako ten předchozí, má totiž před sebou notebook se čtečkou QR kódů jak v Lidlu a k němu připojenou malou jehličkovou tiskárnu. Nevíme, co to je za papír, ale je na slunce jasnější, že jej papír potřebujeme, a tak stojíme další frontu k němu.
“Vezměte si svoje telefony…” celník chtěl pokračovat, ale Jimbo ho s vidinou vyhnutí se instalace aplikace přerušil: “My ale tady na lodi nemáme internet!” Celník se nenechal rozhodit: “Já mám!” V úžasu jsme si všimli dalšího laptopu ležícího na zemi propojeného s Cisco WiFi AP. “Připojte se na tuhle WiFi,” pokračuje celník, “a zadejte do prohlížeče adresu 10.10.10.10. Ten formulář vyplňte a ukažte mi QR kód.” No tak to je jiná, žádná zpropadená aplikace do telefonu není potřeba. Internet teda neměl, aby bylo jasno.
Na lokálním webovém serveru běží aplikace, do které je třeba zadat nacionále sebe a zidana, a ta to pak celé převede na QR kód, který celník načte do svého laptopu a vyšle na tiskárnu, která vyjehličkuje data na připravené formuláře. Vskutku geniální, jediný zádrhel byl, že jakmile načetl a vytiskl prvního Fidela, přestalo mu to načítat. Jimba s Pírkem donutil ten formulář vyplnit několikrát, aby zjistil, že tím to nebude, připojil záložní čtečku QR kódů a už to zase jehličkovalo. O dva papírky težší jdeme zase zpět ke stolku čekat na přistání.
Celnice
Po výjezdu z lodi jsme směrováni na celnici. V klasické budce sedí zahalená žena, vyptala si naše pasy a techničáky od zidanů. Dále chtěla vědět, kam jedeme. Jimbovi proběhlo hlavou něco o tom, že mluvit tady o Alžírsku a zamotat jí hlavu asi nebude nejlepší nápad, už tak je z nás dost na větvi. Pokusil se vyslovit název města Beja, kde máme rezervovaý hotel. Po rychlé výměně názvů tuniských měst pomohlo až zobrazení na mapě. Dále chce vidět lístky na loď, tohle Jimbo vůbec nechápe, bude to asi na dýl. Chcípá tedy zidan a točí se na Fidela: “To fakt chce vidět lístky na loď, ze který jsme teď sjeli?” Fidel byl v myšlenkách dále a napadlo ho, že chce možná vidět ty na zpáteční cestu. Měl pravdu, tyhle papíry, na kterých je napsáno, ať šetříme přírodu, netiskneme je a ukazujeme jen v mobilu, celnici uspokojily. Dále se ptá na průvodce, to nechápe nikdo z nás, ale vypadá, že by jí mohla uspokojit rezervace ubytování, kterou jsme i pro tyto účely udělali. Co na tom, že nás ubytovatelka předevčírem požádala, abychom jí na Bookingu zrušili, že s námi počítá, ale nechce Bookingu platit poplatky. My jí vyhověli, celkem se nám to i hodilo, protože kdyby byl nějaký problém s odjezdem lodi, a my bychom tam nakonec nemohli spát, platili bychom za zrušení už plnou cenu. Jimbo tedy vytáhnul vytištěnou rezervaci hotelu, kterou opět mít vytištěnou vůbec nemusel, a tu jí podal. Blažený úsměv napověděl, že tohle bude fungovat. Snad neodhalí renonz v tom, že rezervace je jen na jednu noc, ale zpět do Evropy plujeme až cca za 14 dní. Neodhalila, všechny skutečnosti si svědomitě napsala na papír pokrytý arabským písmem, sice přeházela jména, pasy i zidany, ale to už není naše starost. Následně vrátila všechna lejstra a pokynula k odjezdu. Jakmile Jimbo nastartoval, přihrnul se k němu nějaký metály ověšený celník s tím, že chce vidět pas, ten dostal, a důležitě se zeptal: “Nationality?” Po odpovědi “Czech” pas nakonec ani neotevřel, vrazil ho Jimbovi zpět a pokynul k odjezdu.
Kdo by si myslel, že tohle je vše, tak to slovy klasika ani vobloukem. O 200 metrů dál se konají ty klasické hraniční svlékačky. Ani se moc nebojíme prohledávání, že nám třeba zabaví nějaké čumící věci, kterých máme několik typů, vrásky nám dělá všudypřítomná byrokracie a prodlužování. Zde Tunisko opět boduje. Ve svlékací hale si už hojily rány desítky celníků na svých krajanech v těch rozpadlých hrobech. Už to vypadalo, že toho budeme také součástí, ale ne, štěstí se k nám čelem otočilo. Jeden uvědomělý celník navázal oční kontakt s Jimbem, který mu nonverbálně vysvětlil, že čekat nehodláme, že jsme přece chamdula. Kupodivu bylo vše pochopeno a celník udělal prostor mezi stojícími vozy a poslal nás na první příčky. Zde mezi ostatními zidanisty nabízíme každému procházejícímu celníkovi menu složené z pasu, techničáku, zelené karty, papírků z plavby a dvou skoro stejných papírů, které nám vytiskl celník na lodi. Ty byly objektem zájmu, na jeden z nich celník něco načmáral a podal je zpět. Celník metr za ním si je opět vyžádal, počmáraný si nechal, druhý vrátil a pokynul k odjezdu. V tom chaosu si ten druhý nevšiml, že je tu i Pírko a papíry si nevyžádal, Pírko je nikomu nenutil a prostě jel. Na výjezdu z brány opět jiný celník zkontroluje, zda máme opravdu vše a jsme vpuštěni do země. “To je všechno?!” Ptáme se sami sebe, jako by se nám snad stýskalo po nějaké gumoléčbě. Nestýská, jedeme. Jsme tady! Radost střídá vítězoslavný pocit! Celou hraniční kontrolou jsme projeli jak nůž máslem, snad to tak bude i zítra na hranicích s Alžírskem.
Zidani v Tunis(k)u
Vstupem do země všechno teprve začíná. Hned za branou se z nás snaží dostat místní netáhla nějaké dináry. Dináry! To nemáme. Ale to není jediná věc, co musíme udělat. První cesta vede k tuniskému obchoďáku, kde máme v plánu nakoupit nějaké zásoby, převléci se, naplánovat trasu a další věci. Zatím totiž z důvodu pohodlí na lodi jedeme bez osobních ochranných prostředků. Ať už je to sebepříjemnější, v normálních botách, kraťasech a tričkách dlouho jezdit nechceme. U obchoďáku se přebalujeme do zidanského cestovatelského setupu, nakupujeme trochu trvanlivých potravin a snažíme se vybrat nějaké peníze. Fidel je mírně řečeno trochu rozladěn aktuání situací, protože řeší několik nepříjemností zároveň. Blbne mu startování zidana, zjistil, ze jeho povinné ručení neplatí v Tunisku, internet v mobilu mu moc nefunguje a do toho všeho mu nejdou vybrat penise z bankomatu. Chceme vybrat 1400 TND (1 TND = 7,25 CZK), protože je to možná zatím jediná možnost, kde získat hotové tuniské děngy. Musíme plánovat, až budeme totiž přecházet hranice z Alžírska někde na Sahaře, je vysoká pravděpodobnost, že bankomaty tam nebudou a vše se pojede v cashi (taky to tak bylo – pozn. ex post). Bankomat však provozuje národní odpor ve vydávání peněz. Fidel tam šel už dvakrát a pokaždé se vrátil s nepořízenou. Nemohl nám to napsat, nefunguje mu totiž internet. Důvod nevydání peněz mu však byl skryt, neboť bankomat hovoří pouze dvěma jazyky – Francouzsky se ovládá a veškerá chybová hlášení jsou ve Španělštině. Důvodů, proč nechce vydat prachy, může být víc. Od toho základního – nedostatku prostředků až po ty neidentifikovatelné. Napadlo nás, že by mohl být stejný problém, jako když loni Jimbo tahal peníze z alžírského bankomatu pro českého kolegu bez peněz. Tehdy to bylo tím, že žádal moc velkou částku naráz. Shodou okolností je vedle bankomatu banka, kam se šel Fidel zeptat, jestli není nějaký maximální limit. Jimbo hlídal bankomat, který zatím spáchal rituání sebevraždu, když při bootování do Windows 7 a spouštění aplikace na výběr peněz vyhodil permanentní error. Fidel dostal informaci, že si nejsou jisti, ale buď je limit výběru 200 nebo 700 dinárů. Na dohled je jiný bankomat jiné banky, který ochotně na dvakrát vydává 1400 TND. Jedna nepříjemnost je tedy úspěšně z krku.
Jali jsme se vyřešit další problém, a to povinné ručení na Fidelův zidan. Vzhledem k tomu, že je to trochu obsáhlejšího charakteru, Fidel o tom má vlastní vstup na konci zideníčku. Co se startování zidana týče, jde o to, že když nastartuje, zidan hned chcípne. Vypadá to, jako kdyby do něj nešlo dost benzínu, nebo byl ucpaný palivový filtr. Chová se to divně. Po chvíli nám Fidel prozrazuje, že má v zidanu ještě loňský benzín, tak to snad bude těmi biohnusy, které do něj přidávají.
No nic, v Tunisu máme snad všechno vyřešeno, z důvodů uvedených v okénku níže vyjíždíme z města dost pozdě a na plánovaný nejsevernější bod Afriky dnes už nepojedeme. Tankujeme na benzínce PHM za 2,525 TND za litr (cca 17 Kč!) Objednané ubytování je od nás asi 85 km, dělá se divně zima, tak radši jedeme.
Prokousat se ven městem byl jako obvykle slušný očistec, přecijen jsme na černém kontinentu, tady má život úplně jinou cenu. Jestli vůbec nějakou. Když už se dostaneme skrz, začíná pršet, takže měníme plány a jedeme po něčem, čemu tady říkají dálnice. Celou cestu mírně poprchává a začíná se stmívat, tak taháme za hefty jak jen to na mokré oslizlé silnici jde. Už od příjezdu jsme v kontaktu s ubytovatelkou, která nám nabídla, že udělá večeři i snídani, tak alespoň o plné žaludky bude postaráno. Po asi 60 km sjíždíme z dálnice, na farmu už je to co by kamenem dohodil a zbytek po šotolině dojel. Hned, jak projedeme mezi olivovníky, slepicemi, kravkami, nalevo od oslíka máme parkování.
Ani si nestihneme sundat helmy a prohlédnout luxusní ubytování a na stůl už se nosí misky s tradičními tuniskými pokrmy. Začíná pršet víc a víc, stihli jsme to jen tak tak. K večeři máme rýži s kuřecím masem, lilkové něco, burek, chleba, zeleninový salát a spoustu dalšího. Nakonec ještě jahodový desert s datlemi v růžovém nálevu. Ubytovatelka se svým bratrem tu provozují prakticky soběstačnou farmu, lisují si svůj olivový olej, mají hospodářství se všemi zvířaty, které si umíte představit (prasata tu ale přirozeně nenajdete). Pěstují granátová jablka a spoustu dalšího. Většina pokrmů, které jsme měli na stole, byla uvařena z tady vypěstovaných plodin.
S napranými nácky nejsme schopni už ničeho. S vypětím sil napsat zideníček, trocha čumila na oslavu a dvě piva stačí k tomu, abychom padli za vlast konečně do postelí.
Stav km: 146630 km Najeto: 133 km Stav čumila: 3,4 L
Fidelovo pojišťovací okénko
Koukali jste se někdy na to, do kterých zemí platí povinné pojištění vozidla, než jste ho sjednali? Pokud ne, tak jsme dva.
Do dnešního dne mi to bylo celkem jedno a ani plánovaný odjezd do afrických zemí na tom nic nezměnil, a to zejména z důvodu, že mě ani ve snu nenapadlo, že by naše klasické pojištění mohlo platit v kterékoliv z nich. Ono to moje taky neplatí, takže odhad správný. Co mě ale překvapilo je, že mým spolucestovatelům do Tuniskaka platí, samozřejmě aniž by to stejně jako já řešili.
Důvod, proč to nikdo z nás neřešil je ten, že naučeni z jiných států, kde naše pojištění rozhodně neplatí, například Kosovo, jsme očekávali, že buď platit bude a nebo mě celník vyšle do nějakého blízkého okénka, kde si jej za poplatek na místě sjednám. Ale to se nestalo, a tak otázka zda ho máme, padne až na první tuniské benzínce. Tam teprve zjišťuji že smolař jsem tentokrát já.
Situaci hodnotím jako závažnou, ale snadnou na vyřešení. Na Googlu si vyberu nejbližší pojišťovací kancelář a vyrážíme tam. Na místě, kde měla být, není. Tři různí kolemjdoucí mě posílají na tři různá místa v okolí, ale kancelář nikde. Nevadí, najdu si jinou a jedeme tam. Druhou jsem nalezl, personál se tváří, že mi rozumí, ale já si to moc nemyslím a posílá mě zase jinam. Na třetím místě by to sice šlo, ale už zavírají a mám se stavit ráno, ale já ráno už chci být minimálně na půl cesty do Alžírskaka, tak se domáhám dalšího řešení.
Tušíte správně, posílají mě jinam, a to tam kde jsme začali. Do přístavu. Čtvrté místo byl trošku problém najít, jelikož se již nejednalo o velkou kancelářskou budovu, ale o malou kancelář ve druhém patře domu. Tam jsem se dostal na radu člověka, který z bytového domu právě vycházel. Uvnitř bytu jsem si nebyl jistý jestli nejsem u někoho v obýváku, navíc okolí také nebylo zrovna nejčistší. Pomalu to vypadalo, že začnu vyplňovat dokumenty, když se paní dozvěděla, že chci pojistit motorku a né auto. A to prý nejde. Vzdávám se. Na tohle nemám. Snad neupadnu na nějaké místní Ferrari a dojedu v pořádku na alžírské hranice a třeba to klapne tam. Příště se ale na tu bílou zelenou kartu podívám už doma.
