7. 5. 2026
Dnes se vrátíme o jeden level zpět, tedy ještě na loď. Úroveň organizace přechodu hranic není v žádné zemi nijak vysoká, a to ani v těch “civilizovanějších”. Čekáme tedy standardní hraniční striptýz, čekání na to, abychom mohli spěchat, spěchání na to, abychom čekali. Ani čekání na čekání nebývá výjimkou, viz loňské zideníčky z Alžírska.
Tuniskoko ale překvapilo. Část hraničního přechodu už máme totiž za sebou. Ptáte se, jak je to možné? Byla snad nějaká budka v přístavu ještě v Itálii? Dá se snad něco udělat online? Udělal to někdo za nás? Ne. Nic z toho. Tunisané si vzali příklad ze známého rčení o hoře a Mohamedovi. Když jste na lodi, na hraniční přechod nemůžete. No a když nemůže zidanista na hraniční přechod, musí přijít hraniční přechod za zidanistou. Oni opravdu vyslali dva pohraničníky s výbavou a razítkem přes moře, aby urychlili vstup do země. Ráno nám říkal rakouský zidanista, že včera večer přišli dva, rozbalili si pohraničnické nádobíčko v místnosti na 6. palubě mezi spícími lidmi a započali práci. On to zjistil tak, že mu bylo divné, proč ti lidé stojí dvě fronty k jakýmsi pánům (bez uniforem) a dávají jim pasy.
Chlubí se nám nějakým papírem, ve kterém má napsané své údaje a údaje o zidanovi a říká, že si máme nainstalovat nějakou aplikaci. “Nooo, žádnou aplikaci od tuniské vlády si teda do telefonu instalovat nehodlám,” mluví Jimbo jak příručka internetové bezpečnosti. Dneska už tam stejně borci nesedí, nádobíčko mají sbaleno a jsou zase inkognito, takže nás už checknout nemohou. “Nějak to dopadne, sice to v pasu nemáme, ale až tam přijedem, určitě to půjde nějak na místě,” zakončil to Jimbo. Asi o hodinu později přišel jiný francouzský zidanista s tím, že tam máme jít, že už zase úřadují!
Jdeme do 6. patra vybaveni všemi papíry, které by mohli chtít, odhodlaní si žádnou appku do telefonu nestrkat. Jeden stoleček, kde sedí chlápek v šortkách, naprosto k nerozeznání od jiných cetujících, pouze v ruce třímá razítko. Slouží jako pasová kontrola, oddělení udělování víz a dávání razítek a psaní do pasů v jednom. Nevídaný úkaz multitaskingu v pohraniční branži nás posadil na prdel! Vystáli jsme krátkou frontu, vyletněný celník orazil naše pasy, do razítka vepsal SPZtku a tím zidani i zidany dostali vízum do Tuniska ještě když země nebyla ani na obzoru.
Má to ale háček, ještě je tam ten druhý stoleček. Co ten tam asi dělá? Druhý vysmátý celník tiskne jakési papíry. Ten nemá tak dobré mimikry jako ten předchozí, má totiž před sebou notebook se čtečkou QR kódů jak v Lidlu a k němu připojenou malou jehličkovou tiskárnu. Jasné je, že ten papír potřebujeme, a tak stojíme další frontu k němu.
“Vezměte si svoje telefony…” celník chtěl pokračovat, ale Jimbo ho s vidinou vyhnutí se instalace aplikace přerušil: “My ale tady na lodi nemáme internet!” Celník se nenechal rozhodit: “Já mám!” V úžasu jsme si všimli dalšího laptopu ležícího na zemi propojeného s Cisco WiFi AP. “Připojte se na tuhle WiFi,” pokračuje celník, “a zadejte do prohlížeče adresu 10.10.10.10. Ten formulář vyplňte a ukažte mi QR kód.” No tak to je jiná, žádná zpropadená aplikace do telefonu není potřeba.
Na lokálním webovém serveru běží aplikace, do které je třeba zadat nacionále sebe a zidana, a ta to pak celé převede na QR kód, který celník načte do svého laptopu a vyšle na tiskárnu, která vyjehličkuje data na připravené formuláře. Vskutku geniální, jediný zádrhel byl, že jakmile načetl a vytiskl prvního Fidela, přestalo mu to načítat. Jimba s Pírkem donutil ten formulář vyplnit několikrát, aby zjistil, že tím to nebude, připojil záložní čtečku QR kódů a už to zase jehličkovalo. O dva papírky težší jdeme zase zpět ke stolku čekat na přistání.
Po výjezdu z lodi jsme směrováni na celnici. V klasické budce sedí zahalená žena, vyptala si naše pasy a techničáky od zidanů. Dále chtěla vědět, kam jedeme. Jimbovi proběhlo hlavou něco o tom, že mluvit tady o Alžírsku a zamotat jí hlavu asi nebude nejlepší nápad, už tak je z nás dost na větvi. Pokusil se vyslovit název města Beja, kde máme rezervovaý hotel. Po rychlé výměně názvů tuniských měst pomohlo až zobrazení na mapě. Dále chtěla vidět lístky na loď, tohle Jimbo vůbec nepochopil, bude to asi na dýl. Chcípnul tedy zidan a otočil se na Fidela: “To fakt chce vidět lístky na loď, ze který jsme teď sjeli?” Fidel byl v myšlenkách dále a napadlo ho, že chce možná vidět ty na zpáteční cestu. Měl pravdu, tyhle papíry, na kterých je napsáno, ať šetříme přírodu, netiskneme je a ukazujeme jen v mobilu, celnici uspokojily. Dále se ptá na průvodce, to nepochopil nikdo z nás, ale vypadá, že by jí mohla uspokojit rezervace ubytování, kterou jsme i pro tyto účely udělali. Co na tom, že nás ubytovatelka převčírem požádala, abychom jí na Bookingu zrušili, že s námi počítá, ale nechce Bookingu platit poplatky. My jí vyhověli, celkem se nám to i hodilo, protože kdyby byl nějaký problém s odjezdem lodi, a my bychom tam nakonec nemohli spát, platili bychom za zrušení už plnou cenu. Jimbo tedy vytáhnul vytištěnou rezervaci hotelu, kterou opět mít vytištěnou vůbec nemusel, a tu jí podal. Blažený úsměv napověděl, že tohle bude fungovat. Snad neodhalí renonz v tom, že rezervace je jen na jednu noc, ale zpět do Evropy plujeme až cca za 14 dní. Neodhalila, všechny skutečnosti si svědomitě napsala na papír pokrytý arabským písmem, sice přeházela jména, pasy i zidany, ale to už není naše starost. Následně vrátila všechna lejstra a pokynula k odjezdu. Jakmile Jimbo nastartoval, přihrnul se k němu nějaký metály ověšený celník s tím, že chce vidět pas, ten dostal, a důležitě se zeptal: “Nationality?” Po odpovědi “Czech” pas nakonec ani neotevřel, vrazil ho Jimbovi zpět a pokynul k odjezdu.
Kdo by si myslel, že tohle je vše, tak to slovy klasika ani vobloukem. O 200 metrů dál se konají ty klasické hraniční svlékačky. Ani se moc nebojíme prohledávání, že nám třeba zabaví nějaké čumící věci, kterých máme několik typů, vrásky nám dělá všudypřítomná byrokracie a prodlužování. Zde Tunisko opět boduje. Ve svlékací hale si už hojily rány desítky celníků na svých krajanech v těch rozpadlých hrobech. Už to vypadalo, že toho budeme také součástí, ale ne, štěstí se k nám čelem otočilo. Jeden uvědomělý celník navázal oční kontakt s Jimbem, který mu nonverbálně vysvětlil, že čekat nehodláme, že jsme přece chamdula. Kupodivu bylo vše pochopeno a celník udělal prostor mezi stojícími vozy a poslal nás na první příčky. Zde mezi ostatními zidanisty nabízíme každému procházejícímu celníkovi menu složené z pasu, techničáku, zelené karty, papírků z plavby a dvou skoro stejných papírů, které nám vytiskl celník na lodi. Ty byly objektem zájmu, na jeden z nich celník něco načmáral a podal je zpět. Celník metr za ním si je opět vyžádal, počmáraný si nechal, druhý vrátil a pokynul k odjezdu. V tom chaosu si ten druhý nevšiml, že je tu i Pírko a papíry si nevyžádal, Pírko je nikomu nenutil a prostě jel. Na výjezdu z brány opět jiný celník zkontroluje, zda máme opravdu vše a jsme vpuštěni do země. “To je všechno?!” Ptáme se sami sebe, jako by se nám snad stýskalo po nějaké gumoléčbě. Nestýská, jedeme. Jsme tady! Radost střídá vítězoslavný pocit! Celou hraniční kontrolou jsme projeli jak nůž máslem, snad to tak bude i zítra na hranicích s Alžírskem.
Vstupem do země všechno teprve začíná. Hned za branou se z nás snaží dostat místní netáhla nějaké dináry. Dináry! To nemáme. Ale to není jediná věc, co musíme udělat. První cesta vede k tuniskému obchoďáku, kde máme v plánu nakoupit nějaké zásoby, převléci se, naplánovat trasu a další věci. Zatím totiž z důvodu pohodlí na lodi jedeme bez osobních ochranných prostředků. Ať už je to sebepříjemnější, v normálních botách, kraťasech a tričkách dlouho jezdit nechceme. U obchoďáku se přebalujeme do zidanského cestovatelského setupu, nakupujeme trochu trvanlivých potravin a snažíme se vybrat nějaké peníze. Fidel je mírně řečeno trochu rozladěn aktuání situací, protože řeší několik nepříjemností zároveň. Blbne mu startování zidana, zjistil, ze jeho povinné ručení neplatí v Tunisku, internet v mobilu mu moc nefunguje a do toho všeho mu nejdou vybrat penise z bankomatu. Chceme vybrat 1400 TND (1 TND = 7,25 CZK), protože je to možná zatím jediná možnost, kde získat hotové tuniské děngy. Musíme plánovat, až budeme totiž přecházet hranice z Alžírska někde na Sahaře, je vysoká pravděpodobnost, že bankomaty tam nebudou a vše se pojede v cashi. Bankomat však provozuje národní odpor ve vydávání peněz. Fidel tam šel už dvakrát a pokaždé se vrátil s nepořízenou. Nemohl nám to napsat, nefunguje mu totiž internet. Důvod nevydání peněz mu však byl skryt, neboť bankomat hovoří pouze dvěma jazyky – Francouzsky se ovládá a veškerá chybová hlášení jsou ve Španělštině. Důvodů, proč nechce vydat prachy může být víc. Od toho základního – nedostatku prostředků až po ty neidentifikovatelné. Napadlo nás, že by mohl být stejný problém, jako když loni Jimbo tahal peníze z alžírského bankomatu pro českého kolegu bez peněz. Tehdy to bylo tím, že žádal moc velkou částku naráz. Shodou okolností je vedle bankomatu banka, kam se šel Fidel zeptat, jestli není nějaký maximální limit. Jimbo hlídal bankomat, který zatím spáchal rituání sebevraždu, když při bootování do Windows 7 a spouštění aplikace na výběr peněz vyhodil permanentní error. Fidel dostal informaci, že si nejsou jisti, ale buď je to 200 nebo 700 dinárů. Na dohled je jiný bankomat jiné banky, který ochotně na dvakrát vydává 1400 TND. Jedna nepříjemnost je tedy úspěšně z krku.
Jali jsme se vyřešit další problém, a to povinné ručení na Fidelův zidan. Vzhledem k tomu, že je to trochu obsáhlejšího charakteru, Fidel o tom má vlastní vstup na konci zideníčku. Co se startování zidana týče, jde o to, že když nastartuje, zidan hned chcípne. Vypadá to, jako kdyby do něj nešlo dost benzínu, nebo byl ucpaný palivový filtr. Chová se to divně. Po chvíli nám Fidel prozrazuje, že má v zidanu ještě loňský benzín, tak to snad bude těmi biohnusy, které do něj přidávají.
No nic, v Tunisu máme snad všechno vyřešeno, z důvodů uvedených v okénku níže vyjíždíme z města dost pozdě a na plánovaný nejsevernější bod Afriky dnes už nepojedeme. Tankujeme na benzínce PHM za 2,525 TND za litr (cca 17 Kč!) Objednané ubytování je od nás asi 85 km, dělá se divně zima, tak radši jedeme.
Prokousat se ven městem byl jako obvykle slušný očistec, přecijen jsme na černém kontinentu, tady má život úplně jinou cenu. Jestli vůbec nějakou. Když už se dostaneme skrz, začíná pršet, takže měníme plány a jedeme po něčem, čemu tady říkají dálnice. Celou cestu mírně poprchává a začíná se stmívat, tak taháme za hefty jak jen to na mokré oslizlé silnici jde. Už od příjezdu jsme v kontaktu s ubytovatelkou, která nám nabídla, že udělá večeři i snídani, tak alespoň o plné žaludky bude postaráno. Po asi 60 km sjíždíme z dálnice, na farmu už je to co by kamenem dohodil a zbytek po šotolině dojel. Hned, jak projedeme mezi olivovníky, slepicemi, kravkami, nalevo od oslíka máme parkování.
Ani si nestihneme sundat helmy a prohlédnout luxusní ubytování a na stůl už se nosí misky s tradičními tuniskými pokrmy. Začíná pršet víc a víc, stihli jsme to jen tak tak. K večeři máme rýži s kuřecím masem, lilkové něco, burek, chleba, zeleninový salát a spoustu dalšího. Nakonec ještě jahodový desert s datlemi v růžovém nálevu. Ubytovatelka se svým bratrem tu provozují prakticky soběstačnou farmu, lisují si svůj olivový olej, mají hospodářství se všemi zvířaty, které si umíte představit (prasata tu ale přirozeně nenajdete). Pěstují granátová jablka a spoustu dalšího. Většina pokrmů, které jsme měli na stole, byla uvařena z tady vypěstovaných plodin.
S napranými nácky nejsme schopni už ničeho. S vypětím sil napsat zideníček, trocha čumila na oslavu a dvě piva stačí k tomu, abychom padli za vlast konečně do postelí.
Stav km: 146630 km
Najeto: 133 km
Stav čumila: 3,4 L
Fidelovo pojišťovací okénko
Koukali jste se někdy na to, do kterých zemí platí povinné pojištění vozidla, než jste ho sjednali? Pokud ne, tak jsme dva.
Do dnešního dne mi to bylo celkem jedno a ani plánovaný odjezd do afrických zemí na tom nic nezměnil, a to zejména z důvodu, že mě ani ve snu nenapadlo, že by naše klasické pojištění mohlo platit v kterékoliv z nich. Ono to moje taky neplatí, takže odhad správný. Co mě ale překvapilo je, že mým spolucestovatelům do Tuniskaka platí, samozřejmě aniž by to stejně jako já řešili.
Důvod, proč to nikdo z nás neřešil je ten, že naučeni z jiných států, kde naše pojištění rozhodně neplatí, například Kosovo, jsme očekávali, že buď platit bude a nebo mě celník vyšle do nějakého blízkého okénka, kde si jej za poplatek na místě sjednám. Ale to se nestalo, a tak otázka zda ho máme, padne až na první tuniské benzínce. Tam teprve zjišťuji že smolař jsem tentokrát já.
Situaci hodnotím jako závažnou, ale snadnou na vyřešení. Na Googlu si vyberu nejbližší pojišťovací kancelář a vyrážíme tam. Na místě, kde měla být, není. Tři různí kolemjdoucí mě posílají na tři různá místa v okolí, ale kancelář nikde. Nevadí, najdu si jinou a jedeme tam. Druhou jsem nalezl, personál se tváří, že mi rozumí, ale já si to moc nemyslím a posílá mě zase jinam. Na třetím místě by to sice šlo, ale už zavírají a mám se stavit ráno, ale já ráno už chci být minimálně na půl cesty do Alžírskaka, tak se domáhám dalšího řešení.
Tušíte správně, posílají mě jinam, a to tam kde jsme začali. Do přístavu. Čtvrté místo bylo trošku problém najít, jelikož se již nejednalo o velkou kancelářskou budovu, ale o malou kancelář ve druhém patře domu. Tam jsem se dostal na radu člověka, který z bytového domu právě vycházel. Uvnitř bytu jsem si nebyl jistý jestli nejsem u někoho v obýváku, navíc okolí také nebylo zrovna nejčistší. Pomalu to vypadalo, že začnu vyplňovat dokumenty, když se paní dozvěděla, že chci pojistit motorku a né auto. A to prý nejde. Vzdávám se. Na tohle nemám. Snad neupadnu na nějaké místní Ferrari a dojedu v pořádku na alžírské hranice a třeba to klapne tam. Příště se ale na tu bílou zelenou kartu podívám už doma.
