Autor: Král Zidan IV. Krutý

Už se nám ke včerejšímu naloďování snad ani nechce vracet, ale jednou je to ziDeníček, tak se to alespoň krátce zaznamenat musí. 

Timeline:

14:30 Parkoviště před kanceláří Grimaldi lines.
15:13 Check-in hotov, nakládla začíná prý v 17:00.
15:45 Po půlhodině zidanění v přístavišti konečně nalezena gate 28. Jsme vysláni na první místo. Dle všeho pojedeme první. 
15:50 Otvíráme pivo značky Peroni. Z lodi vyjíždějí auta, která přivezla. 
16:30 Pírko má opět plexi na zidanu.
16:50 Začíná se něco dít typičtí italové v přetížených samohybech začínají švitořit a cpát se víc a víc dopředu. Celníci odporují. 
17:15 Tlak snědých “italů” na celníky se zvyšuje, stále stojíme na místě. Z lodi pořád vytahávají další a další auta a cisterny. 
17:50 Atmosféra houstne, tunisan v modrém Passatu tlak nevydržel a objel celníka, aby se posunul na místo vzdálené asi 15 metrů. Dál pořád stojí, pritože pořád probíhá vykládka. 
18:30 Ostatní zidanisté taktéž zvýšili tlak na celníky, ti povolili a pustili nás o 15 metrů dál. 
18:45 Začíná pořádně pršet. Všichni se i se zidany přesouváme pod přístřešek. Staršímu páru padají zidany na zem. Tihle lidé uz by měli být max v LDN, všichni okolo se jich boji, že na ně upadnou. Čekáme dál. Auta už do lodi dávno jezdí, ale zidany stojí. 
19:10 Fidel rozdává ferbla, tohle už nemá smysl. 
19:40 Přichází zpráva, že pojedeme.
19:43 Všichni mají nastartováno, kromě chlápka ze staršího páru, kterému opět málem upadl zidan a neumí nastartovat. Celník, který nám radostnou zprávu oznámil ale zase zmizel a šel dál posílat auta do lodi. 
20:10 Hurá! Hnuli jsme se a posunuli se k celnici a čekáme na kontrolu pasů. 
20:20 Italský celník odmítá dát Jimbovi razítko. 
20:25 Dokázali jsme to! Jsme v lodi! Bocmani makají a zidany svazují. 
20:37 Dáváme sbohem zidanům a jdeme do výtahu. Ten má jen dvě stanice – 3. (garáž) a 5. (lobby). 

Z uvedeného je ti, ctěný čtenáři, asi jasné, že proces nalodění je taková hra. Je to hra, kterou nikdo nechce hrát, nikdo nezná její pravidla, není ani zábavná ani poučná, ale všichni ji z nějakého důvodu hrát musí. I my do ní byli zataženi, leč nedali nám do ruk žádné trmufy. A tak jsme se museli k vítězství prolízat. Tahle hra zřejmě nemá poražené, vítěz je ten, kdo se dostane do lodi. Konečně se do ní ale dostanou všichni. 

Zidani na palubě

Na palubě vítěz zjistí, že i ta výhra má několik úrovní. Když vás celníci (nebo kdokoliv jiný) zdrží moc dlouho a na palubu se dostanete mezi posledními, karty už jsou opět dávno rozdány. Ale vy nejen, že nemáte trumfy, vy nemáte ani rozdáno! 

V minulé hře byli všichni vítězi. Tohle je ale úplně jiné hřiště. Zde dochází ke strkanicím, předbíhání,  zabírání si míst taškami stejně, jako to dělají čecháčci s hotelovými ručníky a lehátky, aby zabrali nejlepší místo k odpočinku. Tady se ale hraje o hodně, hrajeme hru “Jste slabší, máte stojáka!” 

Zápasí se o zásuvky, o místo, kde neprší, nebo o takové, které není vystaveno jiným vlivům. Třeba smradu ze záchodů. Vedle košů člověk taky ležet nechce. 

Naším esem v rukávě bylo, že je nás víc. Jeden může počkat u věcí a zbylí dva rojnicí probíhají všechna patra lodi, klopýtají o všude se válející lidi, kteří už dosáhli posledního levelu. Nakonec na nás zbyla exponovaná chodba mezi recepcí a restaurací. Bereme co je a hru ukončujeme postavením židliček a otevřením plechovek a čumící lahve.

Je středa 21:30 a my konečně odrazili od evropských břehů vstříc africkým zážitkům.

“Ty vole jsem si tak spočítal,” povídá na lodi Pírko, “že od neděle jsem až do teď spal celkem 9 hodin.” 

Spánkovou deprivací trpíme všichni. Nacházíme se ve fázi, kdy už se nám ani nechce spát. 

Čumil počuměl jen lehce, ve spojitosti s bohem Radegastem se postarali o kvalitní spánek na karimatkách za stálého zakrývání si obličeje spacákem před oslnivým osvětlením koridoru. Probuzení přišlo s řinčením nádobí v baru pár metrů od nás a ze spacáků nás okolo deváté vyhnali dva z posádky, kteří po všech palubách zvedali cigánějící cestující. 

Pobrali jsme si své cajky, složili spacáky a myslivce a odebrali se o 30 metrů dál do útrob restaurace. Zde se podařilo zlovit stůl, a tak sedíme jako lidi na normálních židlích. 

Loď na širém moři dost houpe, nás tři to baví, žádné obtíže nepozorujeme, resp. nejsme s to rozlišit, zda ten žaludek na vodě způsobili včera ti dva bozi zmínění výše, nebo houpající loď. To se však nedá říct o mnoha našich spolucestujících. 

“Je trochu neklidná ta naše lodička. Je tam pět hajzlů a na 4 z nich se bleje,” povídá Fidel vracejíc se právě od páté mísy. 

Dopoledne trávíme hraním ferbla, chozením po lodi, povídáním si se dvěma zidanisty z Rakouska a Francie a těšíme se na první africký příraz. Loď jede celou cestu cca 40 km/h, takže k němu dojde snad brzy. 

Ačkoliv jsme vyjeli o hodinu a půl později, k molu bývalého francouzského protektorátu přirážíme už ve 12:51 oproti ETA 13:30. Zde se rozbíhá další quest. Dostat se do podpalubí. Funguje to stejně jako v letadle (aisle lice – uličkové vši). Jakmile se loď začne nebezpečně přibližovat ke břehu, výjezduchtiví cestující zaplní chodbičku k výtahu a schodům do garáže a netrpělivě čekají na jejich odemčení. V letadle to sice neděláme, ale tady je to nutnost. Na tento quest navazuje totiž další – výjezd z lodi a následně cca 250 hraničních kontrol. Kdo dřív přijde, dřív odjíždí. A my tu trávit mládí nehodláme.

Jak prasata na porážku pomalinku se suneme chodbou a pak po schodech o dvě patra níže do garáží. Po bližším ohledání zidanů nezjišťujeme žádné defekty a v rychlosti nacigáňujeme věci. Stejně nakonec odjíždíme ze všech poslední, protože Fidel má nějaký problém se startováním. Vždycky nastartuje a zidan hned chcípne. Chová se to divně, ale teď není čas na diagnostiku. Na pátý pokus zidan chytnul a během chvilky máme pevnou africkou půdu pod gumama.

V této fázi vyprávění přerušíme a budeme pokračovat zase zítra. V první řadě toho máme dost a kriegsberichter je moc znaven, v řadě druhé už je to tak moc dlouhý a konečně se nám bude hodit, když budeme zideníček vydávat s jednodenním zpožděním. Konáme tak z důvodů naší bezpečnosti. Jsme v pořádku v ubytování v tuniském vnitrozemí, čumil se opět stará o desinfekci našich žaludků. Zítra si dáme další nálož byrokracie na Tunisko-Alžírských hranicích. O tom si ale přečtete až pozítří.

Najeto a stav tacho je pořád stejný.

Stav čumila 3,6 L (Pírko propašoval na palubu sedmičku, o které jsme nevěděli)

5. – 6. 5. 2026

Všechny cesty vedou do Říma. Tímto rčením můžeme volně navázat na prolog naší další velké cesty. V tom starobylém rčení se skrývá velká pravda. Do hlavního města říše (té Římské) opravdu vede nekonečně mnoho cest, a teď nemáme na mysli jenom silnice. 

Když padla volba destinace letošní zidanské cesty, orientovali jsme se zejména na režim vstupu do obou zemí a další specifika cestování po severní Africe. Po úspěšném získání víz do Alžírskaka byla další na pořadu rezervace plavby po Středozemním moři a následně transport z domoviny do přístavu. 

Spediční firma, o které jsme uvažovali loni není k nalezení (už asi neexistuje), nicméně bychom jí stejně asi nevyužili. Tentokrát je nás o jeden kus navíc a v tom případě je ekonomicky výhodnější se dopravit na místo svépomocí místo kupování relativně drahé komerční přepravy a letenek. 

“Do Říma se přece dostanem jednoduše, vemem vozejk, nebo konečně koupíme tu dodávku,” pronesl kdosi při plánování logistiky. Ó jak dalek pravdy kdos byl. Dodávku jsme sháněli po všech čertech, ale žádný z nich nebyl ochoten ji půjčit. Koupě se ukázala jako těžce nerentabilní, a tak jdeme po přívěsném vozíku. 

I jízda s vozíkem má svá úskalí. V první řadě jej musíte mít. V druhé řadě jej musíte mít za co zapojit. Navíc ne všechna vozidla s “koulí” můžou táhnout všechny vozíky. A zde se dostáváme k hrozbě všech špeditérů – váhovým limitům. 

Počitejte s námi: 3x zidan, á 250 kg + váha samotného vleku cca 600 kg podle jeho rozměrů = cca. 1350 kg za autem. Standardní vozíky ani jednoduché “koule” na toto stavěny nejsou a je tedy nutné sáhnout po robustnějších. S tím se však pojí zase jiné váhové úskalí, ale na to už v tomto zideníčku není prostor. 

Spokojíme se tedy s tím, že za autem s koulí na 2 tuny můžu s řidičákem B+E (jenž si Pírko kvůli tomuto výletu udělal, aby mohl za volantem vystřídat Jimba, všechna čest!) vézt vozík jehož nejvyšší technicky přípustná hmotnost je 2,7 t, avšak okamžitá je zmíněných 1350 kg. 

Tak teď ta vozidla ještě sehnat. Vozík se podařilo sehnat silou internetu za celkem přijatelnou cenu někde u Dobříše. S tažným vozem to bylo složitější. Jimbo usoudil, že jet jeho T4 je vysoce rizikové, protože italové by mu jí tam za těch 14 dní do šroubku rozebrali i přesto, že sehnal hlídané parkoviště. Zde se projevila výhoda toho, když se věci řeší na místech k tomu určených – v hospodě. Na většině plánovacích sedánků s námi ferbla hrál i kamarád Pasák AKA Martin Kulečník. Nevěda biče, jaký si na sebe uplete, spíše z pivního opojení než z mladické nerozvážnosti pronesl: “Auto vám kluci klidně půjčím.” A bylo hotovo. Když máte přátele, nic není nemožné. 

Nyní již můžeme s klidem říci: díky, Pasáku, tvůj medvěd nás přes všechny nástrahy bezpečně dovezl i se zidany až na hlídaný parking v italské Civitavechii. Ale nepředbíhejme.

Den D-1 

Nadešel den D-1, kdy Pírko přivezl z půjčovny vozík s tím, že naložíme zidany večer před odjezdem. Zde se opět zideníček začal psát prakticky sám. 

“To se tam nevejde, to je malý,” sejčkoval Jimbo. A bohužel měl pravdu. Po dvou hodinách šachování se zidany na vozíku z místa na místo, z ližiny na ližinu nejdřív pozadu a pak to samé popředu, hodili jsme flintu do žita. To prostě nepůjde. Rozjelo se známé kolečko, kdy všichni zúčastnění volají na všechny strany všem známým i neznámým a snaží se vyřešit problém. Jistě, byla tu možnost jet na zidanech z domova po ose, ale čas i počasí jsou naši nepřátelé. Naštěstí Oberzidantechniker, sic nás letos vyměnil za offroad řáděni v Rumunsku, má kamaráda Lukáše. Ten je taky nadšený zidanista a navíc je majitelem vozíku, který s námi byl v roce 2022 v Bosně. Světe div se, vozík byl volný a Lukáš svolil s jeho zapůjčením. Menší komplikací bylo, že je v Liberci. A tak se Fidel s Pírkem sebrali a jeli pro něj. 

Den D: Odjezd

V den odjezdu šlo všechno jak na drátkách. Stačilo jen vrátit malý vozík zpět do půjčovny, vyměnit nesvítíci žárovky (všechny) na tom Lukášově a naložit zidany. Oproti plánovanému odjezdu sedíme v autě o 4 hodiny později což je vlastně za současné situace dost úspěch. Pořád ale máme snad dostatečnou rezervu na 1350 km dlouhou cestu. 

Pasákův medvěd, jak svou Škodu Kodiaq přezdívá, sice zezačátku s plným vlekem trochu protestoval, ale když zjistil, že jeho protesty nikoho nezajímají, celkem ochotně chrochtal po všech cestách. Jeho chrochtání se pochopitelně projevilo na spotřebě, která oscilovala mezi 12-17 litry nafty na 100 km. Při dnešních cenách nás to celkem zabolelo. V Rakousku, Německu i Itálii ceny neklesají pod 2€ za litr, bohužel jsme museli tankovat i za 2,40. Cestou okolo rakouských jezer, Salzburgu, nejdelší německé vesnice zvané Ausfahrt, jsme se dostali až do Brennerského průsmyku. Zde se na nás nalepil nezvaný host – déšť. Jezdit s vozejkem horskými průsmyky, za tmy po naprosto rozkopané “dálnici” jedním uzoučkým pruhem, za což řidič zaplatil €12,50, je opravdu lahůdka. Do toho je celá trasa už od hranic s Německem označena jako IG-L. Znamená to Immissionsschutzgesetz-Luft a jedná se o rakouský zákon na ochranu ovzduší, který omezuje rychlost (obvykle na 100 km/h) na dálnicích, aby se údajně snížily emise. Krom toho, že je založen na naprostých nesmyslech, zkuste si jet 100 km/h po úplně prázdné dálnici mimo město v noci 200 km. Co to s vámi udělá? Budete jistě fresh a v dobré náladě. Opovažte se ale rychlost překročit! Výpal….ehm….pokuty jdou do tisíců eur, v podstatě je to hrdelní zločin. 

Ale zpět k tématu, déšť nás provází celou cestou i po Itálii. Kontrolní otázka, soudruzi: co se stane s kurtou v tahu, když na ní v kuse několik hodin lejete kýble vody? No jistě, povoluje se! Ale co hlavně? Na plochách, kde se dotýká zidana vzniká tření, jehož terminální fází je přetržení! 

Když už Jimbo asi v 5 ráno usoudil, že něco málo přes 1000 km za volantem pro dnešek stačilo, zastavil na benzínce, aby mohla proběhnout výměna řidiče za méně opotřebovaného jedince. Navíc se už nějakou dobu strachoval o cenný náklad, který se jemu, ani tomu čersvějšímu jedinci nějak nepozdával. 

Podezření se bohužel potvrdilo a jak velké GS, tak i Afrika byly mírně vyoseny. Afrika byla jen unavena, u GS to bylo způsobeno přetrženou kurtou. V dešti, naštěstí však pod střechou u stojanu na benzínce, kde si parkování pojistili plnou nádrží za nekřesťanských 2,19 eur / litr, jali se tři různě použití cestovatelé upevňovat náklad. Žádnému zidanu se naštěstí nic nestalo, ale zastavili jsme opravdu za 5 minut 12. 

Tato operace se v light verzi zopakovala ještě o 150 km dál, protože navigace usoudila, že posledních 200 km nás povede po cestách, které pamatují ješte Duceho Benita (credit Waze, to bylo naposledy, co jsme tě použili). Tam už to nebyla taková hrůza, nevydržela jen jedna malá kurta na Jimbově zidanu, která ale očividně nic důležitého nedržela. Tak jsme jí pouze hodili do auta k ostatním promočeným a přetrhaným kurtám a jeli dál. 

V 11:45 vítězoslavně dojíždíme na domluvené parkoviště, kde nás vitá milý chlapík jménem Francesco. Naštěstí už neprší, s úsměvem vyřizujeme papíry, sundaváme zidany, s čímž nám Francesco ochotně pomáhá a začínáme se nacigáňovat. Během hodinky je alles in ordnung, parkujeme vozejk i auto k Defenderu, který se již nějakou dobu nepohnul a předáváme parkmeistrovi samolepku s českým pivem.

To dá prý manželce. On na oplátku daruje firemní otvírák na pivo a vtipkuje o tom, že se právě stal oficiálním parkovištěm pro majestátní jedinečnou akci Zidan Tour 2026. 

Takže kdo by chtěl parkovat na VIP parkovišti, které v současnosti hostuje tento důležitý event, nachází se hned vedle vojenské základny se stálou hlídkovou službou, kousek od vězení i přístavu, zde jsou souřadnice a kontakt na Francesca:

Civita Parking CV
Via Paolo Vidau, 5, 00053 Civitavecchia RM, Itálie
3RR6+JF Civitavecchia, Řím, Itálie
https://maps.app.goo.gl/dDL5V3qTNSs7GDD9A?g_st=ic
Francesco: +39 324 985 4000

Tři značně unavení, avšak šťastní opřilbenci se vydali na cestu nyní již v jedné stopě. Check-in proběhl celkem hladce, čekáme v Gate 28. Ne však na letišti, avšak v přístavišti přímo před bárkou společnosti Grimaldi lines a trpělivě čekáme na pokyn k najetí do podpalubí. S pivem značky Peroni krátíme si čekání fanděním Pírkovi, jenž se právě snaží přidělat zpět plexi na svůj zidan, které mu utrhnul zlý vítr na italské straně Brenneru.

Přejte nám příjemnou plavbu, pokud půjde vše podle plánu, přihlásíme se již z jiného kontinentu.

Počáteční stav km: 146485
Stav km: 146497
Najeto: 13 km
Najeto po zemi celkem cca 1340 km
Stav čumila: 3 l