Algeria, Tunisia 2026, Jour 0-1: Transport

Všechny cesty vedou do Říma. Tímto rčením můžeme volně navázat na prolog naší další velké cesty. V tom starobylém rčení se skrývá velká pravda. Do hlavního města říše (té Římské) opravdu vede nekonečně mnoho cest, a teď nemáme na mysli jenom silnice. 

Když padla volba destinace letošní zidanské cesty, orientovali jsme se zejména na režim vstupu do obou zemí a další specifika cestování po severní Africe. Po úspěšném získání víz do Alžírskaka byla další na pořadu rezervace plavby po Středozemním moři a následně transport z domoviny do přístavu. 

Spediční firma, o které jsme uvažovali loni není k nalezení (už asi neexistuje), nicméně bychom jí stejně asi nevyužili. Tentokrát je nás o jeden kus navíc a v tom případě je ekonomicky výhodnější se dopravit na místo svépomocí místo kupování relativně drahé komerční přepravy a letenek. 

“Do Říma se přece dostanem jednoduše, vemem vozejk, nebo konečně koupíme tu dodávku,” pronesl kdosi při plánování logistiky. Ó jak dalek pravdy kdos byl. Dodávku jsme sháněli po všech čertech, ale žádný z nich nebyl ochoten ji půjčit. Koupě se ukázala jako těžce nerentabilní, a tak jdeme po přívěsném vozíku. 

I jízda s vozíkem má svá úskalí. V první řadě jej musíte mít. V druhé řadě jej musíte mít za co zapojit. Navíc ne všechna vozidla s “koulí” můžou táhnout všechny vozíky. A zde se dostáváme k hrozbě všech špeditérů – váhovým limitům. 

Počitejte s námi: 3x zidan, á 250 kg + váha samotného vleku cca 600 kg podle jeho rozměrů = cca. 1350 kg za autem. Standardní vozíky ani jednoduché “koule” na toto stavěny nejsou a je tedy nutné sáhnout po robustnějších. S tím se však pojí zase jiné váhové úskalí, ale na to už v tomto zideníčku není prostor. 

Spokojíme se tedy s tím, že za autem s koulí na 2 tuny můžu s řidičákem B+E (jenž si Pírko kvůli tomuto výletu udělal, aby mohl za volantem vystřídat Jimba, všechna čest!) vézt vozík jehož nejvyšší technicky přípustná hmotnost je 2,7 t, avšak okamžitá je zmíněných 1350 kg. 

Tak teď ta vozidla ještě sehnat. Vozík se podařilo sehnat silou internetu za celkem přijatelnou cenu někde u Dobříše. S tažným vozem to bylo složitější. Jimbo usoudil, že jet jeho T4 je vysoce rizikové, protože italové by mu jí tam za těch 14 dní do šroubku rozebrali i přesto, že sehnal hlídané parkoviště. Zde se projevila výhoda toho, když se věci řeší na místech k tomu určených – v hospodě. Na většině plánovacích sedánků s námi ferbla hrál i kamarád Pasák AKA Martin Kulečník. Nevěda biče, jaký si na sebe uplete, spíše z pivního opojení než z mladické nerozvážnosti pronesl: “Auto vám kluci klidně půjčím.” A bylo hotovo. Když máte přátele, nic není nemožné. 

Nyní již můžeme s klidem říci: díky, Pasáku, tvůj medvěd nás přes všechny nástrahy bezpečně dovezl i se zidany až na hlídaný parking v italské Civitavechii. Ale nepředbíhejme. 

Nadešel den D-1, kdy Pírko přivezl z půjčovny vozík s tím, že naložíme zidany večer před odjezdem. Zde se opět zideníček začal psát prakticky sám. 

“To se tam nevejde, to je malý,” sejčkoval Jimbo. A bohužel měl pravdu. Po dvou hodinách šachování se zidany na vozíku z místa na místo, z ližiny na ližinu nejdřív pozadu a pak to samé popředu, hodili jsme flintu do žita. To prostě nepůjde. Rozjelo se známé kolečko, kdy všichni zúčastnění volají na všechny strany všem známým i neznámým a snaží se vyřešit problém. Jistě, byla tu možnost jet na zidanech z domova po ose, ale čas i počasí jsou naši nepřátelé. Naštěstí Oberzidantechniker, sic nás letos vyměnil za offroad řáděni v Rumunsku, má kamaráda Lukáše. Ten je taky nadšený zidanista a navíc je majitelem vozíku, který s námi byl v roce 2022 v Bosně. Světe div se, vozík byl volný a Lukáš svolil s jeho zapůjčením. Menší komplikací bylo, že je v Liberci. A tak se Fidel s Pírkem sebrali a jeli pro něj. 

V den odjezdu šlo všechno jak na drátkách. Stačilo jen vrátit malý vozík zpět do půjčovny, vyměnit nesvítíci žárovky (všechny) na tom Lukášově a naložit zidany. Oproti plánovanému odjezdu sedíme v autě o 4 hodiny později což je vlastně za současné situace dost úspěch. Pořád ale máme snad dostatečnou rezervu na 1350 km dlouhou cestu. 

Pasákův medvěd, jak svou Škodu Kodiaq přezdívá, sice zezačátku s plným vlekem trochu protestoval, ale když zjistil, že jeho protesty nikoho nezajímají, celkem ochotně chrochtal po všech cestách. Jeho chrochtání se pochopitelně projevilo na spotřebě, která oscilovala mezi 12-17 litry nafty na 100 km. Při dnešních cenách nás to celkem zabolelo. V Rakousku, Německu i Itálii ceny neklesají pod 2€ za litr, bohužel jsme museli tankovat i za 2,40. Cestou okolo rakouských jezer, Salzburgu, nejdelší německé vesnice zvané Ausfahrt, jsme se dostali až do Brennerského průsmyku. Zde se na nás nalepil nezvaný host – déšť. Jezdit s vozejkem horskými průsmyky, za tmy po naprosto rozkopané “dálnici” jedním uzoučkým pruhem, za což řidič zaplatil €12,50, je opravdu lahůdka. Do toho je celá trasa už od hranic s Německem označena jako IG-L. Znamená to Immissionsschutzgesetz-Luft a jedná se o rakouský zákon na ochranu ovzduší, který omezuje rychlost (obvykle na 100 km/h) na dálnicích, aby se údajně snížily emise. Krom toho, že je založen na naprostých nesmyslech, zkuste si jet 100 km/h po úplně prázdné dálnici mimo město v noci 200 km. Co to s vámi udělá? Budete jistě fresh a v dobré náladě. Opovažte se ale rychlost překročit! Výpal….ehm….pokuty jdou do tisíců eur, v podstatě je to hrdelní zločin. 

Ale zpět k tématu, déšť nás provází celou cestou i po Itálii. Kontrolní otázka, soudruzi: co se stane s kurtou v tahu, když na ní v kuse několik hodin lejete kýble vody? No jistě, povoluje se! Ale co hlavně? Na plochách, kde se dotýká zidana vzniká tření, jehož terminální fází je přetržení! 

Když už Jimbo asi v 5 ráno usoudil, že něco málo přes 1000 km za volantem pro dnešek stačilo, zastavil na benzínce, aby mohla proběhnout výměna řidiče za méně opotřebovaného jedince. Navíc se už nějakou dobu strachoval o cenný náklad, který se jemu, ani tomu čersvějšímu jedinci nějak nepozdával. 

Podezření se bohužel potvrdilo a jak velké GS, tak i Afrika byly mírně vyoseny. Afrika byla jen unavena, u GS to bylo způsobeno přetrženou kurtou. V dešti, naštěstí však pod střechou u stojanu na benzínce, kde si parkování pojistili plnou nádrží za nekřesťanských 2,19 eur / litr, jali se tři různě použití cestovatelé upevňovat náklad. Žádnému zidanu se naštěstí nic nestalo, ale zastavili jsme opravdu za 5 minut 12. 

Tato operace se v light verzi zopakovala ještě o 150 km dál, protože navigace usoudila, že posledních 200 km nás povede po cestách, které pamatují ješte Duceho Benita (credit Waze, to bylo naposledy, co jsme tě použili). Tam už to nebyla taková hrůza, nevydržela jen jedna malá kurta na Jimbově zidanu, která ale očividně nic důležitého nedržela. Tak jsme jí pouze hodili do auta k ostatním promočeným a přetrhaným kurtám a jeli dál. 

V 11:45 vítězoslavně dojíždíme na domluvené parkoviště, kde nás vitá milý chlapík jménem Francesco. Naštěstí už neprší, s úsměvem vyřizujeme papíry, sundaváme zidany, s čímž nám Francesco ochotně pomáhá a začínáme se nacigáňovat. Během hodinky je alles in ordnung, parkujeme vozejk i auto k Defenderu, který se již nějakou dobu nepohnul a předáváme parkmeistrovi samolepku s českým pivem.

To dá prý manželce. On na oplátku daruje firemní otvírák na pivo a vtipkuje o tom, že se právě stal oficiálním parkovištěm pro majestátní jedinečnou akci Zidan Tour 2026. 

Takže kdo by chtěl parkovat na VIP parkovišti, které v současnosti hostuje tento důležitý event, nachází se hned vedle vojenské základny se stálou hlídkovou službou, kousek od vězení i přístavu, zde jsou souřadnice a kontakt na Francesca:

Civita Parking CV

Via Paolo Vidau, 5, 00053 Civitavecchia RM, Itálie

3RR6+JF Civitavecchia, Řím, Itálie

https://maps.app.goo.gl/dDL5V3qTNSs7GDD9A?g_st=ic

Francesco: +39 324 985 4000

Tři značně unavení, avšak šťastní opřilbenci se vydali na cestu nyní již v jedné stopě. Check-in proběhl celkem hladce, čekáme v Gate 28. Ne však na letišti, avšak v přístavišti přímo před bárkou společnosti Grimaldi lines a trpělivě čekáme na pokyn k najetí do podpalubí. S pivem značky Peroni krátíme si čekání fanděním Pírkovi, jenž se právě snaží přidělat zpět plexi na svůj zidan, které mu utrhnul zlý vítr na italské straně Brenneru.

Přejte nám příjemnou plavbu, pokud půjde vše podle plánu, přihlásíme se již z jiného kontinentu.

Počáteční stav km: 146385

Stav km: 146397

Najeto: 13 km

Najeto po zemi celkem cca 1340 km

Stav čumila: 3 l

Zidan Tour 2026 – Algeria, Tunisia, Prolog

Víte, jak jsme v posledním zideníčku loňské grand zidan tour po Africe psali, že máme jeden sen, o kterém zatím nebudeme moc mluvit? Tak ten sen se začal rozplývat již v červnu loňského roku se startem operace Půlnoční kladivo. I přes naše optimistické smýšlení se ale rozplynul definitivně v březnu roku letošního, kdy se ke kladivu přidaly Epická zuřivost se Řvoucím lvem. Zkrátka a špatně, do Iránu nepojedem. „Ach jo, už zase,“ pomyslel si Jimbo se vzpomínkou na rok 2010, kdy tam z neznámého důvodu nedostal vízum.

V tom posledním zideníčku jsme ale také psali, že máme několik es v rukávu, a že jsme připraveni je použít (nebo tak něco). I vysypali Zidani svá esa na stůl a jali se přemýšlet, které z nich vyberou pro další cestu. Kecáme, zas tak moc těch es nebylo, protože kam chcete jet na začátku května, abyste se tam nebrodili po pás v bahně a nemrzli tam každej večer ve spacáku? Správně, do Afriky!
Opět bylo ve hře Maroko, ale pak tam byl v prosinci Jimbo s rodinou a přivezl si názor, že tahat tam na 14 dní svoje přetížený zidany je prakticky nesmysl. Vyjde levněji si tam půjčit lehčí zidany a spát po ubytováních. Kdybychom jeli až do Mauretánie, to by byla jiná, ale na to zase nemáme dostatečnou časovou dotaci.
Tak co se takhle posunout po státech Maghrebu někam dál? Libye? Museli bysme tam přes Tunisko a krátká rešerše ohledně bezpečnostní situace naznačila, že tam už je to „mírně“ za naší hranou. A co to Tunisko? Z bezpečnostního hlediska asi dobrý, není třeba víz a víme, že tam pluje trajekt z Itálie. Tak hurá do toho, zajistit loď, pojištění, podívat se, co tam vlastně budeme dělat… Načež Jimbo na jednom z plánovacích sedánků čumí do mapy a říká: „Hele, mam takovou myšlenku…“ Pohledy Fidela a Pírka naznačily, že to ne vždy věstí dobré věci. „Věděli jste, že hned vedle Tuniska je Alžírsko, jo?“ Pokračuje pohledů si všimnuvší Jimbo. Slovo dalo slovo, a protože jsme ostřílení vyplňovači žádostí o víza, už 24. února Pírko vyzvedá hotové pussy na pražské embassy. Je rozhodnuto, jedeme do Tuniskaka a Alžírskaka!

Stejně jako loni se podíváme, co o těchto dvou státech říká web MZV. V Alžírsku je situace stále klidná, zato v Tunisku je to zábavnější:
Dlouhodobě je zaznamenán zvýšený zájem tuniských občanů o sňatky s občankami EU/ČR. Jedná se o kategorii mužů zpravidla ve věku 20 – 30 let, bez dokončeného vzdělání a stálých příjmů, kteří v průběhu turistické sezóny pracují pro hotely či turistické kanceláře a jejichž socioekonomická situace není stabilní.
Pokud jde o bezpečnostní situaci, riziko ojedinělého teroristického útoku se týká celého území Tuniska. Místní bezpečnostní složky zvyšují svoji přítomnost na exponovaných turistických místech.
Nárazově dochází k demonstracím a sociálním nepokojům ve všech částech země. Z bezpečnostních důvodů není doporučováno zdržovat se na jakýchkoli veřejných místech, kde potenciálně hrozí srocení většího množství lidí.
Mimořádné opatrnosti by měly dbát osamělé ženy, které by se neměly procházet samy odlehlými a málo frekventovanými místy, pohybovat se v noci či upoutávat pozornost příliš odhalujícím oblečením a navazovat komunikaci s neznámými muži.
Je třeba mít rovněž na paměti, že dle tuniské legislativy je postižitelné homosexuální jednání, za něž hrozí peněžní pokuta, příp. nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze se rovněž setkat s kontrolami mravnostní policie, a to nejen v případě homosexuálních párů. Tuniská legislativa rovněž zakazuje držení psychotropních a omamných látek, včetně těch pro vlastní potřebu, a jejich konzumaci i ze zdravotních důvodů.

Well…nejsme osamělé ženy, nejsme teplí, srocení většího množství lidí nám přináší úzkosti a nemáme v plánu navštěvovat exponovaná turistická místa, tak snad se nám ojedinělý teroristický útok vyhne ani proti nám nezasáhne mravnostní opicie.

A jak, že se to tam dostaneme? První cesta povede do Říma, tu nemusíme řešit, protože tam vedou všechny. V přístavu Čivitačicavekia (Civitavecchia – pozn. překladatele) se nalodíme na bárku jednoho z rejdařů, která nás hodí do Tunisu v Tunisku a odtud se vydáme směr Alžír v Alžírsku. Pojezdíme si východní část země, kterou jsme v loňském roce nestihli a následně se pokusíme překročit hranice zpět do Tuniska, kterým se procestujeme opět na sever do hlavního města. Následně se svezeme trajektem zpět do naší civilizace a z Říma se vydáme domů.

Kdo jede? Ve třech se to lépe za hefty táhne, takže loňské africké zidanské duo ve složení Král Zidan IV. Krutý (R1150GSA) + Ministr pro Zidan (F650GS) rozšíří čtenářům dobře známý Zidanchamon I. (CRF1100L).

Opět budeme psát denní reporty z cest, tak se zatím pokochejte naší samolepkou, se kterou se víc než my mazala AI a těšte se na ten slíbenej zidanskej nářez.

Bosna 2025 vol. 2, Epilog

Pírko s Donem tak vehementně sejčkovali, že bude do hodiny pršet, takže ohěn nemá cenu, až jsme nakonec v 10 večer šli na dřevo a zapálili jej. Pršet začalo až ke druhé ranní, což ukončilo sedánek a následně se do kapek ozývaly jenom klasické hlášky jako “papaaaaaat” nebo “warg stark”, a následně už jenom chrápájící orchestr. Celou noc vydatně padala voda z nebe, takže ráno máme všechno mokré. Není čas na hrdinství, domu je to relativně kousek, dochází k nevídanému úkazu. Celá parta je na nohou okolo deváté a odjíždí v 10:30, tedy historicky nejdříve z celé tour. Všem nám to přijde divné, ve 12, kdy obvykle teprve nacigáňujeme zidany, už projíždíme Českými Budějovicemi. Jimbo ani skoro nestihl říct do interkomu obligátní větu, kterou často říká hned po rozjezdu: “Mam hlad.” 

Nic zvláštního, krom toho, že v scheissewetteroverallech jedeme už z Halámek, a na tom vlastně taky nic zvláštního není, se nestalo. Během chvíle si tak podáváme ruku na pozdrav u Jimbovy garáže. 

V posledním zideníčku obvykle zhodnocujeme celou tour, vyjadřujeme své pocity z navštívených zemí či předáváme svá nekonečně inteligentní veledůležitá moudra. S pivem v ruce přemýšlíme, co nového bychom o Bosně a Hercegovině napsali. Jak už bylo zmíněno, každý z nás už tu byl mockrát, kromě Pírka jsme tu všichni i letos po druhé. Jednou z prvotin byla cesta vlakem, kterou jsme všichni okusili na lince Vídeň – Split poprvé. V něčem je lepší než autovlak našeho národního dopravce směr Slovensko, v něčem zase horší. To bude ale tím, že spací vagony jsou zde slovenského národného dopravca. Schválně jsme volili trasu tak, abychom jezdili někde, kde to tolik neznáme. Sic to nebylo jednoduché, objevili jsme nespočet bezvadných zidanských cest, neplánovaně provedli výpad do Srbska a zezidanili to i tam. Za sebe mohu říci, že jsem rád, že tentokrát měl problém jiný bavorský stroj než moje GS. Sečteno podtrženo, Bosna tam pořád je, je to tam super, doufejte s námi, že tam bude i nadále v současném svobodném stavu. I tady se ale časy mění, napřiklad v neděli mají všude zavřeno. My si od ní dáme asi nějaký čas pauzu, přestože nám zbylo dost kilometrů (KM – Konvertibilní Marka – bosenské platidlo). 

Závěrem se sluší poděkovat. Děkujeme našim zidanům, že bez ztráty kytičky zvládly další zidan tour, děkujeme našim zadkům, že na zidanech vydržely sedět. Děkujeme všem Bosňákům i Srbům, kteří nás jako vždy vřele přivítali ve svých zemích. V neposlední řadě děkujeme svým drahým polovičkám i ratolestem, že nám tuto cestu umožnili. Zítra si půjdeme opět odpočinout do práce. 

Stav tachometru: TBD

Najeto dnes: TBD

Najeto celkem: TBD

Stav čumila: 0 l

Průměrná spotřeba: TBD

Bosna 2025 vol. 2, Dan 8: Nuda

TL;DR: Fidel: “Začátek byl dobrej, pak to byl hroznej voser, pak už to bylo trošku lepší, ale jako jinak žádná velká zábava.”

Večer proběhla diskuze ohledně času odjezdu. Shodli jsme se na tom, že mezi 10. – 11. hodinou bude nejvhodnější chvilka. Kemp, ve kterém jsme se vycigánili byl naštěstí skoro prázdný, takže ani hlasitá hra ferbla ani živá diskuse ohledně odporu vzduchu Pírkových kufrů a jeho vliv na rychlost a spotřebu motoru, nikoho nerušily. Diskuse byla tak živá, až její protagonisté začali pomalu odpadávat. Poslední šli spát až po druhé ranní s jediným výsledkem: chápu jak to myslíš, ale nesouhlasím. Dobrou. 

Ranní odjezd jsme tak stihli naprosto přesně. Už v 11:00 sedíme na nastartovaných ořích a odjíždíme. Nejprve bylo třeba projet národní park Papuk rozkládající se na nevysokém pohoří. Hned kousek za ním nás překvapila lehká šotolinka místo silnice, a pak samé zatáčky okolo vesnice Novo Zvečevo. To však byly poslední zatáčky na cestě. Pak už to bylo jak v Maďarsku, sic pořád v Chorvatsku. Vitrovica, Durdevac, Koprivnica, Ludbreg, Varaždin. Všechno města ve stejné nivelaci spojená prakticky rovnou silnicí, okolo které je skoro pořád vesnice. To je pravé nefalšované zidanské peklo. Jediné, co chybělo, aby bylo zkur… vedro nebo déšť, což naštěstí nebylo ani jedno. Když má zidanista dlouhou chvíli, začne na té silnici vymýšlet krávoviny. Začíná to tím, že ve svém pruhu jezdí ze strany na stranu a přitom co nejvíce naklápí zidan pod sebe. Tahle sranda občas končívá výletem do protisměru v tom lepším případě, v tom horším do pangejtu nebo oranice. Další zábavnou kratochvílí, kterou nás obšťastňuje Jimbo skoro celý výlet je práskání z výfuku. Jeho zidan je totiž stroj obstarožní, a tak se dá za určitých okolností vyvolat menší či větší rána. Sám sebe se občas lekne, o dost zábavnější je ale, když to načasuje tak, že dělová koule vyletí z jeho výfuku přesně na úrovni předjížděné zyklojebky, se kterou to vždycky zamává. S nimi je také velká zábava, občas z nudy přibrzdíme a dlouze na ně koukáme, nebo je jen pomalu předjíždíme a při tom nohama naznačujeme, jako když šlapeme na kole. Odpovědí je obvykle kroucení hlavou a smích všech zidanistů v okolí. Don má také zálibu v tom, že na každém semaforu vytáčí motor až do omezovače a přitom kouká a kýve hlavou na vedlestojící řidiče. Ti obvykle uznale pokývají hlavou, myslí si něco o debilech, ale nejeden dá palec nahoru. Věcí, která se nám doma prakticky nestává, avšak na Balkáně (a ve všech ostatních non-EU státech) je naprosto běžná, jsou děti, které na nás mávají a často točí zápěstím, abychom motory vytáčeli. Pak jsou hrozně nadšené, když to uděláme nebo jim alespoň zatroubíme a vykouzlíme jim tak úsměv na tváři. Zábavy na dlouhé přesuny 50kilometrovou rychlostí není nikdy dost, protože se pak může lehce stát, že se zidanista zakouká někam jinam než před sebe, ztratí ostražitost, nebo rovnou usne. Mikrospánek na zidanu opravdu není mýtus! K tomu, abychom neusnuli nijak nepomáhají všudypřítomné radary a nesmyslná rychlostní omezení na rovné silnici. V Chorvatsku jsou fakt v každé vesnici. Budiž jim alespoň ke cti, že všechny měřené úseky mají předem na začátku vesnice označené. Naproti radarům, vzhůru nás hodně drží interkomy, v tichu by se fakt jezdit nedalo. I když s nimi máme pořád problémy k nasrání. Okénko nasraného prasátka k tomuto tématu najdete na konci pořadu. 

Takhle jsme se dneska pronudili až do Varaždinu, kde si Don poručil, že chce do pizzerie, aby si dal nějaké těstoviny. Mluví o tom už asi 3 dny, ale dopadlo to jako vždycky, dal si dobrou pizzu. Přání se však splnilo Pírkovi, chtěl si dát Jumbo pizzu. Kdyby věděl, co ho čeká později, asi by si těch 25 EUR nechal radši v peněžence. V běžných bosenských a často právě i chorvatských restauracích nabízí tři velikosti piz – malá, velká a Jumbo. Malá je fakt malá, velká je normální a Jumbo je fakt sloní. Servírka jako obyvkle moc nechápala, že si jí chce dát Pírko sám, nakonec byl odsunut na vedlejší stůl, kde jí jak had pomalu polykal.

Dále se kvarteto vydalo na sever, aby si zapsalo do seznamu další zemi, Slovinsko. Zde proběhl nákup na večer, Jimbo se pokusil na benzínce neúspěšně sehnat MPZtku o to samé se opět pokusil Fidel na maďarské straně se stejným výsledkem. 

Máme jistý deficit cigánění, a proto padla volba na Örségi Nemzeti Park. Kde jinde než v národním parku se taky nejlépe vycigánit, že? Ony ty maďarské NP nejsou žádné rezervace, obvykle je to všechno, kde jsou kopce vyšší než 150 m. n. m. Tady je to 250! Zajeli jsme na hranici tohoto parku někam do lesa, našli malý přístřešek a jen, co slezeme ze zidanů, začne pršet. Přesně v pravou chvíli, to se tak často nestává. Prší sice málo, jen krátké lehké přeháňky, ale i tak nepříjemné. Snad nepřijde v noci něco většího, protože střecha přístřešku se rozhodně nedá označit za voděodolnou. A tak si tu teď sedíme s pivem na stole, píšeme zideníček a Pírko nám ukázal odvrácenou stranu Jumbo pizzy, alespoň jí ochutnal dvakrát. Čumila prý dneska pít nebude. Uvidíme, ale možná nekecá, ještě nemá otevřené ani pivo.

Je to dobry, uz ma pivo

Zítra se z Hegeš-véreš posuneme do východní marky a snad se prozatáčkujeme až na české hranice.

Stav tachometru: 145 117 km

Najeto: 278 km

Stav čumila: 0,5 l

Nyní snad už vaše děti spí, pokud ne, přestaňte číst nahlas.

Zidanistovo nasrané komunikační okénko.

Již několik let jezdíme na Zidanech s interkomy. Původně začínala zidan crew s PMR (což jsou laicky řečeno vysílačky). Od této varianty bylo odstoupeno pro její složitost, potřeby kabelů, které se musely odpojit, když zidanista vysedal ze stroje a podobně. V roce 2022 přešla zidan parta na interkomy značky Intephone model F5 MC / XT. Vcelku malá krabička, která se přidělá na jakoukoliv helmu a dovnitř se instalují sluchátka s mikrofonem. Na zidan tour do Bosny v roce 2022 se takto vydali 4 zidanisti a už zde začaly první problémy. Spárovat totiž tato zařízení tak, aby spojení bylo spolehlivé, bez rušení či šumu je téměř nadlidský výkon. Na této tour nám trvalo 3 (!!!) dny, než jsme našli řešení, které bylo jakžtakž spolehlivé. I přesto nás provází problémy s interkomy dodnes. Dva roky zpět jsme si kvůli tomu koupili všichni nové jednotky Tour. Jedná se poslední model, který stál cca 5000 kč za jednotku. Všichni máme identický typ (ty staré měly mírné rozdílnosti). Ve dvou je komunikace celkem v pohodě, ale nyní jsme čtyři a občas je prakticky nemožné se spojit navzájem (vytvořit konferenci). Tři interkomy se spojí ale čtvrtý už ne. Nevíme proč. Nebo se nám podaří všechny propojit a najednou, uprostřed konverzace, se z ničeho nic jeden interkom odpojí a už se nikdy nepřipojí zpět. A opět nemáme tušení proč. Postupujeme přesně podle manuálu (který taky občas neskutečně kecá), spojujeme je tak, jak je doporučeno, případně zkoušíme starší typ propojování. Naprosto nezáleží na tom, jak jsou propojeny, nezáleží na pozici ani vzdálenosti jezdců. Kolikrát se slyšíme navzájem z helem někde na benzínce, ale z interkomu jdou jen digitální nesmysly. Všichni si ty interkomy už i odpojili od carplayů na zidanech i od mobilů, s tím už jsme to dávno vzdali. To totiž ty problémy jen umocňovalo. Dalším fuckupem jsou rozdílné hlasitosti. Dva se slyší normálně, třetí je prakticky neslyšitelný a čtvrtý zase přeřvaný. A ne, není to tím, jak do toho řveme, nebo jak má kdo daleko mikrofon od huby. Protože když se jeden z nich odpojí, záhadně se hlasitost druhého sníží nebo zvýší na správnou úroveň.

Interphone Tour

Pro specifické problémy s kvalitou zvuku máme i svá kódová označení. Například když všichni slyší praskání a mlácení ve sluchátkách (kurevsky nepříjemné), tak někdo položí otázku: “Kdo se tam zas hrabe v těch šuplících, doprdele?” Dále často dochází k digitálnímu zkomolení komunikace. To je stav, že dva jezdci se slyší naprosto jasně, ale ostatním dvěma jezdcům není prakticky vůbec rozumět a naopak. Protože místo slov je slyšet jen nějaké digitální mumlání, má tento stav označení “Robot”. 

Pružinky. “Kdo tam natahuje ty pružinky, kurvaaaaa?” Ozývá se občas ze sluchátek. Tento zvuk připomíná, jistě jej znáte, otevření úložného prostoru takové té klasické válendy nebo postele, jak tam ty pružinky napruží.

Dalším tématem k nasrání jsou hlášky. Dementní hlášky. Při odpojení jednoho ze zařízení se tomu, ke komu bylo připojeno, spustí naprosto dementní hláška se slovy: “Prosím vyčkejte, nebo odpojte interkom.” Tato hláška pije tomu chudákovi krev každých 30 vteřin do totálního zblbnutí. Další pecička je, když v kecálku dochází baterie. Uprostřed komunikace v konferenci s ostatními jezdci, je tato přerušena hláškou: “Slabá baterie.” A zase se tato hláška opakuje každou chvílí, z čehož se v zidanistovi doslova vaří chcanky. Takto to na vás řve hodiny (co se totiž Touru nedá vytknout, je výdrž na baterii, ta je fakt super!), a pak přijde další smeč. Hláška se změní a zní: ”Slabá baterie, prosím nabijte.” Doprdele, to jsem si asi nevšimnul, ze je slabá baterie, když to slyším už po padesátý! Asi nebudu interkom nabíjet, když je slabá baterie, budu asi někde třít ebonitovou tyč liščím vocasem, řve do běla vytočenej zidanista, unavenej z celýho dne z helmy do světa. Nejhorší ze všeho je, že tyhle dementní hlášky přerušují konverzaci, zidanista nic neslyší a pokud zrovna mluvil, třeba někoho upozorňoval na nebezpečí na silnici, je přerušen a druhý zidanista tak v ohrožení života.

Takže takhle teda ne! Letos píšeme ještě z Bosny přímo na stránky Interphone ČR a SK s prosbou, jestli by tyto vady šly odstranit. Bylo nám prakticky ihned odpovězeno, že naše požadavky budou předány výrobci, že by se s tím snad dalo něco udělat. Hmm, to vypadá nadějně, svitlo světélko v našich duších. Ne. Naděje umřela hned další den, kdy nám byla zaslána odpověď, že výrobce žádnou aktualizaci neudělá. Takže těžký fakáč, musíme si zvyknout. Co bys taky chtěl odporný zákazníku! Naposledy píšeme na podporu s prosbou, jestli by bylo možné získat zdrojový kód, třeba bychom byli schopni si firmware upravit dle našich požadavků. Na toto je odpověd z podpory: “Napište přímo výrobci do chatu, třeba vám zdrojový kód poskytne.” Tak díky Interphone, ale tento přístup nás velmi zklamal. Nová řada od Interphone, U-Com, stojí dvakát tolik, má externí baterku, vydrží prd a problémy má podobné, jak nám sdělili zidanisté, co jsme je potkali v Bosně. Asi půjdeme k jinému výrobci. Bohužel nám asi nezbývá než vydržet, zda nějaký výrobce nepřijde s něčím lepším. Bez interkomů už si totiž jízdu nedokážeme představit.