Autor: Král Zidan IV. Krutý

Dle očekávání nikdo z asistence do ulehnutí nevolal. My si dali pár piv, pár stakanečků a šli si taky lehnout. V 8 ráno zvoní Jimbovi telefon. Volá paní z Generali asistence k cestovnímu pojištění. Večer chtěli lékařskou zprávu, která jim byla obratem poskytnuta. Dnes se na ní podivala lékařka, která rozhodla o vhodném způsobu repatriace Jimbovy tělesné schránky. Operátorka nabízí možnost zaslání převozové “sanitky”, takové té, jak byla nedávno proslavena na pražské I. P. Pavlova. Jimbo by ale rád věděl, jak je na tom asistence k zidanu, než provede kvalifikované rozhodnutí. Telefonát od nich na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat, operátor si vyžádal VIN zidana. Pár desítek minut poté volal, že mají schválenou repatriaci zkriplené Jawy a že bude místo i pro zkripleného jezdce. To je ideální, protože zidana vyloží i s Jimbem před barákem a vše se pořeší rovnou. Ten se tedy rozhoduje jet společně se zidanem a “sanitku” nevzít i kvůli nemalé pravděpodobnosti střetu s Mercedesem typu G, který by usiloval o záchranu jeho života. 

Čas by stejně žádný neušetřil, vozy by jely z Prahy (sanitka) a Tábora (odtahovka). 

V 10:00 checkout z hotelu, potřesení pravicí s přáním bezpečné cesty Donovi i Pírkovi a Jimbo ve městě Stará Ľubovňa osiřel. Bar pod ubytkem je ještě zavřený, a tak se vydal s pár věcmi do nejbližšího otevřeného podniku s vidinou jídla čekat na telefonát od řidiče. Ten pořád nepřicházel, Jimbo tedy doufal, že je už opravdu na cestě, jak asistenčka slibovala. Nakonec znervózněl a vyžádal si na řidiče kontakt, spojení proběhlo, upřesnil, že je v jiném městě než zidan, což dle očekávání k řidiči nedoputovalo. Kdyby tak v dnešní době existovalo něco čím by se daly poslat všechny informace po drátech. Mohlo by se to jmenovat třeba e-mail. Přesunul se do jiné knajpy, protože tahle zavírala a vzhledem ke snižující se bolesti v rameni přes absenci analgetik ve svém krevním oběhu vyhodnotil, že nejrozumnější bude, dát si pivko. Kofolu stejně neměli, a tak vzal na milost točený Staropramen. 

“Tak teď už je to jasný. Zapíšu se do nějakýho mysliveckýho sdružení, udělám si ten loveckej lístek, kterej jsem stejně chtěl, a co nejdřív si pojedu do tatranských lesů, kde započnu speciální vojenskou operaci “Jimbo vrací úder” namířenou proti přerostlým přemnoženým chlupatým zabijákům v říji,” běží mu v hlavě myšlenky. Už ten spolek začal hledat. 

Je 18:30, a konečně přijíždějí zachránci. Míša a Jindra, dva kámoši, co brázdí odtahovkou celou Evropu a repatriují chudáky, jako je Jimbo. Na to, že ráno říkal operátor asistenčky, že přijede jeden, takže se tam Jimbo vejde, je to sranda. Odtahovka je naštěstí double cab, takže má i zadní sedačky. Mají tam udělanou lůžkovou úpravu, takže Míša v klidu leží vzadu a čeká na svůj čas, aby si sednul za koláč. Na policejní stanici nakládáme zidan a hurá do domoviny. Hoši jsou zábavní, jedou teď z francouzského Lyonu, odkud vezli auto, baví je zbraně i cestování, takže o témata nebude nouze. Hned za městem začíná pršet, takže to ještě bude sranda, cesta ubíhá dobře. Držte palce, ať vše proběhne bez problémů. 

Děkujeme všem za slova podpory i nabídky pomoci, repatriace probíhá. 

Na tomto místě se Král Zidan IV. Krutý odmlčí a předává žezlo Donovi s Pírkem. 

Včerejší den jsme si udělali malý kár, na počest Jimba. V místě ubytování ŠRC (Športovné relaxační centrum) byl pěkný bar, kde nás zásobovala Plzeňským Prazdrojem sympatická obsluha se jménem Evelin. Kuchyň sice už nevařila, ale piva na výčepním zařízení bylo dost. Po desáté večerní proběhl přesun na obikaci, kde Don na pokojové televizi přes YouTube naladil vzdělávací dokument – o cikánských osadách na Slovensku. Šokující záběry vtáhly rychle do děje všechny přítomné. Pokud máte ve svém životě hodinu navíc, tak doporučujeme zahájit tento bizarní postgraduál, protože to je opravdu zážitek! 

Ráno se probouzíme do pošmourného dne, který nám jasně říká, že další jízda nebude zadarmo. Máme 8 stupňů a bude zase pršet. Čeká nás přibližně 200km přesun na západ k hranicím ČR. U Jimba se jasně potvrdilo, že není schopen další jízdy na zidanu, takže se musíme rozdělit. Po odhalení svalnaté muskulatury zjišťujeme, že Jimbo nemá žádný otok a rameno vypadá vcelku normálně jako ty naše. Vyjma vypracovaných IT svalů, se kterými nelze s Jimbem soupeřit. Znáte někoho, kdo má tak vysekaný vršek těla z klávesnice? 

Pomáháme snést věci z pokoje před ubytovnu, kde se musíme rozloučit. Plán je jasný – Don s Pírkem jedou dál směr Pikárec, kde se mají v pátek sejít s Fidelem. Rozvášníme zmrzlé motory stařičké ČZ 350 a mladého BMW F650 a vyrážíme do mraků. Po cestě ještě provedeme zastávku na policejní stanici, kde je uložena pochroumaná Jawa. Nakládáme ze stroje věci, které budeme potřebovat, ale na sekeru samozřejmě zapomeneme. 

Dnes chceme ujet aspoň 200 km, abychom snížili deficit z předchozího dne. Je pekelná zima a vyhřívané rukojeti na zidanech jedou co to dá. Ve městě Velká Lomnica zahlásí na Dona Pírko: “Kam ti ukazuje navigace? Mně říká, ať jedeme na křižovatce doprava.” Don odvětí: “Mně říká doleva, ale jel bych doprava, protože to vede pod Tatry.” Takže volba je jasná! Projedeme pod vrcholy těchto krásných hor, které jsou už nyní pod sněhem. Začínáme stoupat do výšky 1500 m. n. m. Samozřejmě s narůstající výškou jde teplota okolí dolů a je zima jako prase. Příjemných 5 stupňů nás varuje, že Tatry nám to nedají zadarmo. Cesta je to krásná, akorát by nemusela být taková zima a ten déšť zážitku taky nepřidá. 

Zmrzlí sjíždíme do města Liptovský Hrádok, kde už je citelně vyšší teplota. “Mám hlad!” Zahlásí Pírko do interkomu. “Dobrá, pojeďme ještě kousek a vezmeme nějakou kolibu,” přitaká Don. Bereme podnik s názvem Reštauracia ROOZA. Zmzrlí na kost bereme útokem česnekovou a kapustnicovou polévku. Následně svíčková a vepřová panenka. Vše bylo výtečně dobré! 

Po olovrantu probíhá cesta dál směr Žilina po lokálních silnicích. Stále nás stíhají průtrže mračen. A jako vždy – začne silně pršet, když nasedáme na zidany po obědě. I přes nepřízeň počasí cesta ubíhá rychle a ve městě Bytča bereme palivo a nákup. “Konečně budeš mít tu Billu,” zahlásí Pírko na Dona. Po nákupu opouštíme město a jedeme na nedaleký cigánplatz, který byl nalezen na obědě. Jmenuje se Tři Studničky a už podle fotek to vypadá, že to bude něco nevšedního. Podle mapy jsme měli podezření, že nebude jednoduché se sem dostat. Odbočujeme z hlavní za městem na rozbitou asfaltku a stoupáme asi kilometr do kopců. Pak asfalt končí a nastupuje mazlavé bahno, které je pod příkrou loukou. Platz je 400 metrů dál nahoře u lesa, ale místní podmínky nám to nedají zadarmo. První se vrhá do baheních sraček Pírko. Ujede 150 metrů v rygolu a už stojí. Zadní kolo se točí, ale zidan se ani nehne. “Vydrž, pomůžu ti,” hlesne Don a běží přítelovi na pomoc. Společnými silami dostanou zidana na louku, mimo rygol. Nyní je zde druhý problém – jak se na mokré trávě na slimákách (rozuměj hladkých gumách) rozjet? Po pár pokusech Pírko vyhrává a postupně se dostává na vrchol řvajíc: ”Jsou tady díry jako kráva!” Don se také vrhá do bahnité lepivé kaše a také neuspěje – zůstává také zaseknutý v rygolu. Dokonce nedojel ani na stejnou úroveň, kde to zahrabal Pírko. Pár lekých chvatů Juda a už je na trávě, kde pomalu přesvědčuje starou Čezetu, aby vyjela nahoru.

Nakonec se to podaří a společně dobýváme zajímavý přístřešek. Nejsme si jistí tím, kdyby tu byl s námi Jimbo, jestli by se také rád táhnul nahoru jako my. (Ani vobloukem! – pozn. redakce) Čím jsme si ale velmi jistí, že by při překonávání mokré louky vyhrál odznak nasraného prasátka.

Přístřešek je dvoupatrový a jako bonus má střechu v obou podlažích. Na vrcholku je deník pro návštěvníky. Poslední záznam je starý týden, vyjma našeho záznamu. Takže jako vždy – natěžit dřevo na oheň. To se nám v promočeném lese daří a jako již tradičně tuto tour, jakmile zapálíme oheň, žačne brutálně pršet. 

S pivkem v ruce myslíme na našeho pochroumaného přítele, který je na cestě zpět do rodné vlasti. Bereme ukrajinskou vodku a připíjíme na něj. Na zdraví!

Stav km: 54503

Najeto: 244 km

Stav horilky: 2,3 L

Ráno se probouzíme do sice slunečného, leč dešťového počasí. Naštěstí máme vše v suchu, i tak ale jdeme rovnou do nepromoků.

Pírko večer vehementně sušil své botky, dal si je za krb, aby mu pěkně vyschly. Nepočítal však s tím, že budeme všichni v grilu topit tak, aby nám bylo pořádně teploučko. At tak se ráno na botách objevily další dvě tuny tejpy. 

Účelem dneška je, dojet co nejdál, vycigánit se někde tak, abychom byli za dva dny schopni ujet přes 400 km. 

Cestou opět střídavě padá voda z nebe, kterou občas vystřídá sluníčko. Jedeme celkem pěknými silničkami přes Svinčík, Bardejov a za vesnicí Ruská voľa nad Popradom uhýbáme k našim severním sousedům. “Na Jawě jsem v Polenlandu ještě nebyl, zkusíme sehnat MPZtku,” těší se Jimbo z Donova plánu. Ihned se střetáváme s polským řidičským “umem”, jako oni nejezdí snad ani ti ukrajinci. Přes město Muszyna najíždíme na malebnou silničku č. 971, vedoucí okolo hranic, řeky a železnice. Je celkem hezky, občas zaprší, ale nic hrozného. V Piwniczne Zdróji bereme benzínku útokem. Samolepku bohužel nemají, ale benzín a levnější kuřivo ano. 

Dále máme v plánu opětovný přechod hranic a cestu přes Tatry. Připozdívá se, musíme něco ujet a zacigánit třeba někde u Štrbského plesa. 

Plán hezký, člověk míní, život mění. Jedeme si tak kliďánko po silnici 77, když tu náhle před vesnicí Podolínec z lesa vyskočí nezvaný host. Za objekt svého zájmu si vybral Jimba. Doběhl jej a pangejtem s ním začal závodit. Když zjistil, že na to nemá a Jimbo se mu nelíbí, vymyslel, že mu to dá sežrat. Jelen karpatský (žijící na východě SR) je velké zvíře. I když běžel pangejtem, byl vetší než Jimbo i s motorkou dohromady.  Dospělí samci dosahují 150 až 250 kg, výjimečně i přes 300 kg. Tenhle kus musel mít jak fůra štěrku na valníku Tatrovky. Jednoduše se nasral, odrazil se od pravého břehu strouhy a sprostě, nečestně a nesportovně do Jimba vší jelení silou naskočil. Až v tu chvíli jej Jimbo periferně uzřel, takže s nastálou situací nemohl vůbec nic dělat. Celé se to událo asi tak za jednu dlouhou sekundu. Na videu to bohužel nemáme, ale Pírko, zidaníc za Jimbem všechno viděl, takže víme, jak to bylo. Jimbo samozřejmě neměl šanci nájezd nadrženého samce ustát. Narval to do něj tak, že mu málem zlomil pravou ruku, ohnul řidítka i páčku a Jimba srazil k zemi mohutným hněvem a divokým trestem, jako kdyby se snad Jimbo pokusil otrávit a zničit jeho bratry. 

Ten, kutálejíc se po zemi za zidanem ve stejném módu, snaží se schoulit do klubíčka a dobrzdit to o bundu a páteřák s helmou. Shodou příznivých okolností se to děje na rovném a přehledném úseku před vesnicí. Dílem štěstěny jsou auta v protisměru daleko a vše vidí. Celý tenhle bowling s Jimbem a Jawou se totiž odehrává na druhé straně silnice, kam jej ten paroháč odmrštil. Kdyby proti v tu chvíli něco jelo, byla by to ja(wa)tka. 

Všechno se po dlouhých vteřinách kutálení zastavilo. Naštěstí ještě na silnici. Z aut začali vybíhat lidé a spěchali na pomoc. Zde je třeba vypíchnout to, jak se všichni začali starat. 

Jimbova perspektiva: jedu, v mžiku oka vidím obrovskou chlupatou lokomotivu, jak na mě skáče zprava. Netsihnu nijak zareagovat a najednou se kutálím po silnici. Hlavou dřu asfalt, slyším jak to praská. Nohou, bokem, ramenem jakbysmet, kroutí se mi svět, snažím se schoulit, brzdit nárazníkovou zónou těla. Vidím nebe, auta, točící se zidan přede mnou a v hlavě mi jede jen jediná věc: zastavit dřív než zidan. V duchu se ještě modlím, aby zastavila auta proti a nikdo mi nedal facku z druhý strany. Je to. Všechno zastavilo, i já. Rychlá kontrola, jestli mi neodpadly nějaké části těla a sčítat škody. Zidan se válí po zemi, já taky. Bolí mě noha, bok, levé rameno a pravá ruka. Vstát ale dokážu, na všetečné dotazy ohledně mého stavu odpovídám: “Žiju, tak dobrý.” Jak jen rychle to jde, přetlačím bolest a sundávám helmu, bundu a nepromok. Ten je totálně na sračku, bunda potrhaná. Běžím k zidanu, vyndavám klíček, koukám jak moc špatné to je. Ale nejde to, rameno mě bolí jak prase, takže si sedám na zem a zatímco kluci zvedají zidan, snažím se sundat kalhoty od nepromoku. Jsou roztrhané, s rukou blbě hýbu, sám to nedám, kluci mi pomáhají. Do toho Don volá záchranku, to rameno nebude dobrý. Přispěchavší paní volá taky, nemůžou se domluvit. Neřeším, všechno mě bolí. Zidan stojí uprostřed pruhu v protisměru, na obou stranách se tvoří kolony, přibíhá pán, ptá se, co mi je, že je doktor. To cenim. Vlastně mi nic není, asi, nebo mi je všechno. Co já vim, jsem očividně v šoku, hladina adrenalinu je v astronomické výši. Přijíždí záchranka.

Příjemný záchranář vidí, že jsem živ a stojím na nohou. Přijíždí další policie, chce všechny možné domumenty. Předávám a odcházím do záchranky. Pomalu dřív než za mnou do vozu vleze záchranář, stojí tam policajt s měřákem alkoholu, já i saniťáci mu říkáme, ať se laskavě zklidní. Jsem vyšetřen, jak fyzicky, tak i neurologicky, dejchnu policajtovi, zázrakem mám nulu. Všichni se ptají, jestli vidím dobře, nebolí mě hlava, zda jsem nebyl v bezvědomí. Přijíždějí hasiči, čekáme, až policie dodělá nezbytnosti a vrátí mi papíry. Pojedeme do nemocnice, minimálně RTG to chce. 

Sedím v sanitce, záchranář nabízi drogy, prý mají i něco zajímavějšího, co by mi dali pokouřit. S díky radši odmítám. Policie vrátila papíry, jedem. Připoutat jsem se nedokázal, prej pojedou pomalu. Po cestě se dozvídám, že tenhle úsek je tím proslulý. Záchranáři povídají děsivé historky. Před nemocnicí, kam mě odvezli ještě dáváme cigárko, já jim děkuju a předávám samolepku, kterou jsem v rychlosti někde vyhrabal. Předali mě doktorovi na urgentním přijmu, oběma jsem děkoval a podáním ruky jsme se rozloučili. Doktor mě vysílá na rentgen, lehnout si na stůl není žádný med, ale snímky se zdařily, nemrknul jsem. “Je to dobrý, to nebude zlomený,” povídá rentgenářka, pak se zastaví “No, možná…ale ne, to nebude, zeptejte se doktora.” Vysoce zklidněn odcházím se zřízencem dolů do ordinace. Přijel policajt mě vyslechnout, zas nevím co dřív. Nechte mě bejt, zajímá mě doktor. Ten se podívá na snímky a říká, že je to dobrý. No, to jsem se toho teda dozvěděl. Vypsal papíry, já policajtovi podepsal výpověď, kterou napsal podle té Pírkové a bylo hotovo. Kontrola při obtížích. Vole jasně že mam obtíže.  Doma si zajdu radši ještě k našemu doktorovi. Vycházím ven z nemocnice, podávám ruku policajtovi a setkávám se s klukama, kteří přijeli za mnou.

“Doufám, že si ten zmrd taky přivodil nějaké zranění a někde v tichu lesa pomalu a bolestivě chcípne,” vyslovil Jimbo přání odplaty před vchodem do nemocnice. 

A teď co dál. Zidan je před fízlárnou v Podolínci, my jsme před nemocnicí ve Staré Lubovně, Jimbo pěšmo. Bereme blízké ubytko, je levné, mají tam hospodu, není nad čím přemýšlet. Jimbo jde pěšmo, Don mu jede pro nějaké painkillery, na noc budou potřeba. Před ubytkem Pírko odhazuje nějakou bagáž a jede do Podolínce Jimbovi pro nějaké věci. Za a) nic krom mikiny a dokladů nemá a za b) jsme na východním Slovensku, kde ani policejní stanice nebude schopna zajistit, že odemčený zidan zůstane ve stavu, ve kterém jej tam nechali. 

Jimbo řeší pojišťovnu a asistenci. Snad se to všechno zdaří. Don mu umožnil se trochu zfetovat, dost ho to bolí, teď lituje, že si nenechal dát pokouřit toho modelu, co nabízel záchranář. Ubytko máme, hospoda s bowlingem a posilkou tu je, tak si můžem pocvičit ramena. Asistenčka se má ozvat, ale po zkušenostech s tím moc nepočítáme. Don s Pírkem pojedou zítra dál, jinou možnost nemají. Jimbova budoucnost je ve hvězdách. Zidan je KO, jezdec taky, takže bude cesta domů. Uvidíme, kdy se asistenčka ozve a něco vyřeší. Jimbo je rád, že jí koupil. 

“Hele Pírko, bysme neska mohli votloukánka pozvat co,” povídá Don v 10 večer při placení v baru. “Tak dík.” Bereme na pokoj petky a čeká nás tam horilka, ta dneska bude fakt potřeba. 

Oběma kamarádům chci opět poděkovat za vše co pro mě udělali a ještě asi udělají. A to jak na místě srážky, tak i dál. Jeden by řekl, že je to samozřejmost. Pro nás ano, ale máte taky takové kamarády? Takže kluci, díky! Snad to příště zase nebudu já, ten votloukánek. 

Tímto zřejmě předám štafetu kriegsberichtera Donovi, protože zítra se určite rozdělíme. Samozřejmě se ještě podělím s tím, jak dopadla cesta domů. Je půl jedenáctý a nikdo pořád nevolal.

Stav km: 54259

Najeto: 195 km (Jimbo má míň)

Stav horilky: 3 L

Chatička v ukrajinských horách se ukázala jako velmi dobrý nápad, celou noc padala voda z nebe, foukalo a venku byly tak 4 stupně nad nulou. Zidanské trio se tedy přeskupilo ke kamnům a usušilo všechny cajky. 

Ráno Pírko stvořil bezvadná míchaná jaja s čajem, který Don Jimbovi vypil dřív, než se zmohl na jediné slovo proti. “Dobrý, chutnal stejně jako ten můj,” odvětil Don na Jimbův tázavý pohled. Venku stále pršelo, nemělo smysl čekat. Nasadili jsme tedy opět scheissewetteroveraly, Pírko potunil své kvalitní drahé botky značky Oneal, do kterých si vrazil pytlíky, protože tam měl včera rybníky a vyrazili na cestu směr hranice se Slovenskem.

“Hele takhle za světla, když vidím ty díry dřív než 2 metry před světlem, tak to neni tak zlý,” hlásí Jimbo do interkomu při cestě na hlavní silnici. Pak už to šlo ráz na ráz, dokoupit zásoby horilky v obchodě ve městě Velikij Bereznyj, dotankovat plné nádrže a hurá na hranice. 

K našemu údivu je hranice prázná, jen jedno auto před námi a hned jsme na řadě. Na ukrajinské straně se žádný striptýz nekonal, ani jsme ho tolik nečekali. Ten pain jsme očekávali tradičně na slovenské straně. Ani tam to nebylo nic hrozného, sice jsme sundavali a nandavali všechny věci 4x, ale celník všechno jenom projel v rukavičkách a byl klid. Nutno říct, že jsme ani neměli ambice toho moc pašovat, cigára stojí polovinu toho co u nás, jen ta horilka za 50 kč / 0,5 L trochu zabolala. Jimbo neodolal a svým tajným způsobem převezl alespoň jednu láhev navíc oproti povolenému litru na osobu. “Tohle byl suverénně nejsnažší přechod UA-SK hranic, jaký jsem zažil,” okomentoval to Jimbo. A to je přecházel fakt mockrát. 

Po celou dobu hraniční kontroly, co trvala asi hodinu, bylo venku slunce. Jakmile startujeme zidany, opět se rozprší. Náhoda? 

Zastavujeme v hospodě pod hradem Čičva na halušky a česnečku na zahřátí a letíme ctd střídavě s deštěm a střídavě se sluncem o závod směr Údolí smrti. Ne, že by nás mrzel život, ale chceme se podívat na další z druhoválečných artefaktů, dějiště tzv. Karpatsko-dukelské operace. 

Kriegsberichter slibuje, že toto válečné okénko bude krátké. Zde se na podzim roku 1944 odehrála útočná operace sovětských a československých vojsk, která měla pomoci SNP (Slovenské národné povstanie). Proti spojeneckým vojskům stály jednotky Třetí říše s jednotkami Maďarské královské armády. Celá akce ale nebyla moc dobře připravená, i protože sověti předpokládali, že hlavní boje svedou čechoslováci s němci a budou čekat na příjezd a podporu Rudé armády. To se však nestalo, protože SNP začalo dříve, než se předpokládalo z důvodu oficiálního souhlasu slovenské vlády se vstupem německých vojsk na území Slovenského štátu. Na konci srpna roku 1944 začalo SNP a sověti ani češi na to nebyli připraveni. Do Dukelského průsmyku tak Rudá armáda přijela sama a z důvodu obtížné prostupnosti terénem neměla šanci. I tak ale způsobila vojskům Osy velmi významené ztráty. Na obou stranách padlo desetitisíce mužů, stovky kusů techniky a jediné, čeho bylo dosaženo, že německá armáda musela své prostředky alokovat sem a nemohla tak dobře potlačovat SNP.

Na památku těchto událostí se v okolí našeho dnešního cigánplatzu nachází množství tanků a vysvětlivek. Jen jeden z tanků je však německý. Jde o Pzkpfw IV neboli Panther IV a nachází se v nedůstojné poloze pod tankem T-34 sovětské armády a tvoří jeden z nejznámějších památníků. Dnes má na sobě bojovou kamufláž, ale býval i šedivý. Jakou barvu asi měl v době své slávy? O kousek dál na poli a vršku se nachází asi 10 ruských tanků T-34. Všechny mají zavařené vchody, hlavně i věže, ale dá se do nich vlézt únikovým východem. Když bude zítra rozumnější počasí, tak je prý prolezem.

Dneska spíme v přístřešku hned u silnice. Po cestě bereme Kaufland ve Svidníku, který by se měl jmenovat spíše Svinčík už kvůli složení místního obyvatelstva. Pár kilometrů před městem Pírkovi opět praská spojkové lanko. (Opět proto, že to současné tam má od loňské Bosny.) Nějak tam skopal z pětky dvojku, takže nemohl jet tak rychle, načež ho předjížní Don se slovy “Koukej jak mi to jede!” Za ním se nenechal zahanbit Jimbo. Městem ho až k obchodu tak protáhly dva veteráni. Prezidentské uličky umíme. Probíhá to tak, že na každé křižovatce, kruhovém objezdu, nebo jiném složitějším místě zastaví ten, kdo může, a to Pírko není. Účelem je, umožnit průjezd zidanu, který kdyby zastavil, už by se nerozjel. Hladce tak zastavujeme provoz na několika křižovatkách, načež při příjezdu k obchodu Don začne nadávat na Kaufland, že tam to bude na dlouho a že chce do Billy, která je hned vedle. Výsledkem je, že Jimbo, zastaven před vchodem sleduje majestátní přehlídku na parkovišti, kdy projíždějící Don hledá cestu k Bille, a za stálého nadávání jej následuje Pírko, který nemůže zastavit. Nebudeme vás napínat. Nakonec se přidali k Jimbovi a opraveno a nakoupeno bylo v Kauflandu i přes Donovy hemzy.

Teď už sedíme ve vytouženém přístřešku, prší, ale ne na nás. Máme krb, výsernu, jsme hlídáni kamerou a do přístřešku by se vešlo snad 20 lidí a každý by se pohodlně vyspal. Začlo opět pršet, takže přestože máme zidany uvnitř, pořád je tu dost místa pro regiment. 

Držte nám na zítřek palce, ať počasí přeje. Budeme to potřebovat, musíme ujet celkem solidní porci kilometrů. 

Stav km: 54064

Najeto: 161 km

Stav horilky: 3,5 L

Zidani vs. ozbrojené složky Ukrajiny skončily plichtou: 1:1

Dnešek teda fakt stál za to. V noci přišel déšť, naštěstí byl očekávaný, takže do rozpadlého přístřešku jsme roztáhli plachtu a spali jakž-takž v suchu. 

Večer tekla horilka proudem, takže podle toho to taky vypadalo. V plánu bylo navštívení bunkru z druhé světové vojny asi 45 km od nás. Ono se řekne, 45 km, to je sranda, tam jsme hned. To bysme ale nesměli být na Ukrajině. Silnice, když už tu nějaká je, je plná děr, takže předvádíme olympiádu ve slalomu.

Jen u bunkru (https://maps.app.goo.gl/ya1VEofzrSFNgFR9A?g_st=ic ) chcípneme zidany, začnou z nebe padat kýble vody. “Dokud padá voda, je to dobrý, tady může z nebe padat kde co,” povídá Jimbo s ustaraným výrazem hledíc vzhůru. Přijeli jsme ale právě včas na prohlídku. Nikde nebylo napsáno, jestli je bunkr otevřen, jestli se platí vstupné, ale my přijeli přesně ve chvíli, kdy se místní průvodce obrátil na informacíchtivé turisty a začal vyprávět. Nejdřív si tedy vyžádal prachy, ukrajinci to měli za 150 hřiven a my za 200. Zajímavé počty, proč jsme se nedozvěděli, ale to je jedno, těch asi 20 korun navíc nás fakt nevytrhne. Pak začal svůj výklad. Očividně se rád poslouchá. Stáli jsme tam snad hodinu než převyprávěl celou historii od třicátých let až dodnes. Bohužel pro nás, vykládal samozřejmě jen ukrajinsky, takže jsme se toho moc nedozvěděli. Uznale a chytře přikyvovat nám jde ale skvěle. Zajímavé bylo, že když se hned na začátku ptal, kam zakarpatská část Ukrajiny patřila v roce 1939, nikdo z návštěvníků to nevěděl. Jimbo jim tedy osvětlil že tehdy jsme drželi opratě my, Československo. Korunu tomu nasadila postarší ukrajinka, která na dotaz co se stalo v roce 1968 v Československu odpověděla Pražské jaro. Za to už sklidila smích nejen od nás, ale i od průvodce. 

Bunkr patří do tzv. Arpadovy linie. Ta je nejmocnější obrannou linií vytvořenou maďarskými vojsky ve Východních Karpatech. Byla budována od října 1939 do roku 1944 na úseku 600-700 kilometrů podél karpatského pohoří. Nebyla postavena v jednom kuse, ale sestávala ze samostatných obranných uzlů, které blokovaly všechny silnice, průsmyky a přechody přes Karpaty. V ukrajinských Karpatech se linie opevnění táhla téměř 300 km. (Zdroj: http://www.arpad-line.com/)

Bunkr tvoří asi 500 metrů dlouhá chodba, malá tak akorát, aby tam prošel Don ve vzpřímené poloze. 

Jde o systém podzemních chodeb s různými odbočkami a většími místnostmi, ve kterých byly ubikace, sklady, nemocnice a bůh ví co ještě. Nachází se v hloubce 30–50 metrů pod povrchem, chráněn betonovými stěnami o tloušťce jednoho metru a desítkami metrů masivní skály, díky čemuž byl schopen odolat jakémukoli leteckému útoku. Někteří odborníci odhadují délku objektu na 1 500 metrů. Jiné teorie však naznačují, že se mohl táhnout až do vzdálenosti 15 kilometrů a být podzemními chodbami propojen s dalšími objekty Arpádovy linie. Těmhle urban stories my ale nevěříme. 

Na povrch vedou kromě hlavního vchodu i dva únikové východy. Jaký měl bunkr smysl je stále záhadou i pro historiky. Dodnes nikdo neví, jestli už objevili všechny místnosti, ani k jakému účelu přesně sloužil. Dokumenty v Moskvě i Budapešti jsou pořád vedeny jako tajné. Stavěli ho v průběhu války asi 5 let. Ve skutečnosti však bunkr plnil svůj vojenský účel nanejvýš dva týdny. Přesně tak dlouho totiž trvalo sovětské armádě, než jej dobyla. Obrana bunkru padla 16. října 1944. Po druhé světové válce nechala vojska NKVD na Stalinův rozkaz zničit veškerá zařízení Arpádovy linie.

V roce 1945 byl tak bunkr uzavřen a všechny jeho vstupy i výstupy byly vyhozeny do povětří. V tomto stavu zůstal více než 20 let, až do roku 1968, kdy jej vojáci pohraniční stráže sovětské armády z Mukačeva začali využívat jako záložní velitelské stanoviště. Po rozpadu Sovětského svazu ukrajinské ministerstvo obrany předalo objekt místní obecní radě. Ta s ním nedělala nic a místní si z něj tak udělali skládku a záchod. Před tím jej stačili celý zdevastovat a odnesli všechno kovové i nekovové, co se dalo zpeněžit. Až v roce 2012 se ho chytili místní nadšenci druhé vojny. 

Jen co máme v plánu znovu kopnout do vrtule a vyrazit dál, Don se podívá na nebe a znalecky povídá “Hm, támdle už chčije, tak to tu můžeme rovnou zůstat pod střechou.” Než to stačil doříct, opět začaly padat trakaře. Změna plánu, uvaříme si tu oběd a počkáme, třeba se to umoudří.

Vyjíždíme tedy až cca za hodinu a půl, kdy už bylo jasné, že se to jen tak neumoudří. Z cigánění sešlo, bude chc…pršet furt a to i přes noc a ráno. Už teď jsme mokří a zmrzlí, takže bereme ubytko. To je od nás ale asi 80 km cestou přes hory skrz vesničku Ždenievo, dál je třeba najet na hlavní H-13 táhnoucí se ze Lvova do Užhorodu a z ní obdočit do vesničky Ljuta, kde na nás bude čekat celá malá roubenka za litr na noc. Na našich starých strojích není 80 km žádný med, navíc v zimě a dešti. Jimbo jde do nepromoku (snad poprvé včas) a dává pojistku do vyhřívaných rukojetí. Tu vyndal proto, že vibrace z 50 let starého stroje ovládají teplotu samy od sebe a zapínají hefty jak se jim zlíbí. Mít omylem zapnuté vyhřívání na maximum třeba ve čtyřicetistupňovém vedru v Bosně se nezřídka rovná puchýřům na dlaních zidanistových. Teď se ale budou hodit. 

Kdo by si myslel, že když je silnice v mapě značená žlutou barvou, bude to normální asfaltka, ten hrubě by se mýlil. Celou dobu nám bylo tak nějak divné, že nepotkáváme skoro žádná auta, rozřešení přišlo záhy. Když už ani slalom a neustálé nadávky au au au při vybrání děr nestačily, poslední zbytky asfaltu zmizely a my najeli na pravou nefalšovanou ukrajinskou polňačku. Bylo tam všechno, díry, hory, díry, bahno v dírách, šotolina, jízda děravým potokem, rygoly od vozidel, občas svodidla, díry, jen asfalt chyběl. Cesta byla čím dál horší, ale vracet se už nemělo smysl. Vždyť za chvíli jsme na té H-18. Výsledkem tedy bylo ještě víc nadávek, víc než 20 km rozbahněného offroadu a jako bonus se k dešti přidala tma.

Na zmíněnou H-18 se tak dostáváme za 2 hodiny místo 30 minut, je tma, chčije. Je nám zima a do ubytka je to ještě 36 km. Tohle jsme teda moc nevybrainili. Měli jsme jít spát do staré autobusové zastávky jak říkal Don. Ale po bitvě je každý generál. Tak to nějak kousneme. Elektroinstalace a světla nebyla silnou stránkou strojů z Týnce a Strakonic. Výsledkem je, že Jimbo jede max 40 km/h a to ještě jen na rovinkách, protože o tom, že je před ním zatáčka, se dozvídá vždycky až ve chvíli, kdy už má točit řidítky. Ono by se stejně rychleji jet nevyplatilo, tady vždycky číhá skrytý nepřítel ve formě výmolů velkých a hlubokých tak, že by v nich zmizel zidan i se šoférem. O tom se opět přesvědčujeme po sjetí z hlavní. 8 kilometrů k ubytku je opět tankodrom jak kráva, odhadovat, kde bude díra za tmy a deště v podstatě bez světel nelze, takže stroje opět dostávají pořádnou čočku. Přihlášku na olympiádu už máme vyplněnou, zlatá je v kapse. 

K ubytku jsme dojeli asi v 9 večer, místní ubytovatel nás už snad ani nečekal, takže v rychlosti připravili chajdu a zatopili v kamnech. My zmrzlí a úplně vyřízení padáme za vlast.

Stav km: 53903

Najeto: 136 km

Stav horilky: 0,5 L (Jimbo dokoupil lahev)

Zidani vs. ozbrojené složky Ukrajiny: 1:1

Vysvětlení ke skóre výše: hrajeme opět hru, kterou můžete znát ze zideníčků z Alžírskaka, ale i z Ukrajiny v roce 2024. Na cestách se nacházejí ozbrojené checkpointy, na kterých zpravidla vojáci s kalachy na zádech kontrolují projíždějící vozidla. Dělají to kvůli dezertérům z armády, lidem co se skrývají před povolávacím rozkazem, ale i proto, aby případně odhalili šoféry převážející zbraně, drony a podobný kontraband. Drona pořád máme. Zem je ve válce, před válkou to pochopitelně nedělali. No a my si počítáme, kdy nás zastaví a něco budou chtít, pak mají bod oni, a kdy jen mávnou rukou a nechají nás jet, pak máme bod my. Dneska je to plichta.