10. 5. 2026
Snídani v luxusu končící v 11:00 stíháme tak tak. Je tady všechno, sladké od a do z, slané od z do a, máslo, jogurty, marmeláda, prostě klasická víceméně evropská hotelová snídaně. Jenom příbory nejsou. Fidela zklamala: “Jako za ty prachy, když to porovnám s tou farmou, tak tam bylo teda celkem hovno. Za tim si stojim.”
Na recepci jsme se domluvili, že se checknem out a necháme v hotelové garáži zidany, ať můžeme projít město i za světla. První cesta vede na MHD. Constantine má kromě autobusů, rozvíjející se tramvajové dopravy i lanovku. “Tam chci! Tam musim!” Hlásil Jimbo už večer, když zjistil, že lanovka by měla být v provozu.
“Svezem se nahoru, tam počumíme a po cestě dolu skočíme na ten most, na jehož konci je výtah co byl včera už vypnut.“ Lanovka značky Poma měří celkem 1690 metrů a má tři stanice. Začíná v medině, vede přes kaňon a po 390 metrech zastavuje u nemocnice. Když vám ujede tramvaj (nohy), nejrychlejší cesta přes strž je vzduchem. My nohy máme, nevystupujeme a jedeme dalších 1300 metrů na kopec nad městem.
Zde už ven musíme, ale po zjištění, že tu nic není, se vracíme zpět na lano a za 9 kč za všechny jedeme na nemocniční stanici. Odsud pokračujeme pěšky dolů přes místa, kde jsme včera chodili s Aminem a Salahem. Cílem je starobylý lanový most končící vstupem do výtahu. Seběhnout k němu je otázka asi 15 minut. Po cestě obdivujeme krásy průrvy, kterou tu voda po tisíciletí vytvářela a nadáváme na to, jací jsou obyvatelé dobytci, protože do ní ze všech stran doslova teče odpad.
Výtah nás dostane zpět do mediny, kterou se prodíráme skrz množství lidí nahoru k hotelu.
Už je pěkné vedro, takže ještě v příjemně chladné hotelové garáži dopisujeme a postujeme zideníček, se kterým máme 2 dny skluz.
Data nahrána, fotky zveřejněny, můžeme vyrazit. Sjíždíme z města v nivelaci cca 600 m. n. m. do údolí několik set metrů, otepluje se čím dál víc. Cesta je pořád dost frekventovaná, pořád je to jedno velké staveniště, ale počasí je o mnoho lepší než včera, takže nežereme skrz helmy tolik hnusu. Po asi 20 km máme odbočovat z hlavní silnice. Jimbo už začal do helmy nadávat, co že to zase ty mapy.cz vymyslely za hovadinu, kudy nás to zase potáhnou. Naštěstí si Fidel uvědomil, že máme dnes v plánu zase jedno zastavení. Tím je starobylé římské město Tiddis.
K němu vede celkem zábavná zidanská cesta, po které chodí jen ovce, kozy a jejich pasáčci. Jinak je to pěkná slepá silnice do stejnojmenné vesničky. Tiddis založili římané a původně sloužilo jako obranný val pro Cirtu, neboli současné město Constantine. Byly v něm lázně, monumentální hradby, vodní nádrže, mauzoleum a další stavby všeho druhu. Město bylo ale postupně opuštěno z důvodu nedostatku zdrojů. Jeho podzim započal v 7. století, kdy jej dobyli arabové. Uvnitř ruin existovala malá vesnice s křesťanskými obyvateli až cca do 11. století. Koukněte na to, jak to tam vypadá.
Po prohlídce ruin najíždíme opět na hlavní tah. Cesta není zezačátku nic moc, ale postupně se zužuje mezi hory a projíždíme v okolí obrovské přehrady Barrage de Beni Haroun přes mnoho mostů skrze soutěsky okolo již dávno zašlé železnice až konečně dojíždíme na pobřeží Středozemního moře.
Už dva dny Jimbo otravuje s tím, že si chce koupit jahody. Viděl je totiž prodávat u silnice ještě v Tunisku. První den v Alžírsku nebylo možné vyjet z policejní kolony, včera všude prodávali melouny a brambory a dneska to není jiné. Občas dojde i k situaci, že už si myslí, že místní drobný živnostník je má u silnice vystaveny, a tak rychle vezme za brzdu, v tu chvíli dostane pojeb od zezadu málem zidan položivšího Fidela, ale jahody pořád nikde. Kousek před pobřežím se ale zadařilo a chvíli po tom, co jsme minuli 3 zeleňáky na firemních BMW R1150R, u silnice leží košíky jahod. Rychle na brzdy a Jimbo najednou nese s blaženým výrazem pytel jahod k zidanu.
V původním plánu bylo, že dojedeme až do města Bejaia, které je od nás ještě asi 120 km. Jak zideníčkový, tak i videový deficit a ve finále i doprava zapříčiní, že této destinace dnes nedosáhneme. Místo toho si dáváme něco na způsob pizzy ve fast foodu po cestě a po úspěšném nabrání PHM v Jijelu jsme rozhodnuti, že budeme cigánit.
Počasí přeje, na místním trhu jsme dokoupili mnoho zásob. Máme v plánu si udělat rajčatový salát s cibulí, k tomu okurku a čumil. Fidel našel nějaký zajímavý maják a i dále po cestě by mohly být nějaké cigánplatzy. Problém je, že je 19:45 a stmívá se. S nelibostí projíždíme Google mapy a Booking. Hotel Plage d`or zní dobře, je to nejlevnější místo a je po cestě k majáku. Když to tam nedopadne, budeme muset zacigánit. Je to obojí stejnou cestou, 2 km před majákem sjíždíme do malé uličky, na jejímž konci by se měl hotel nacházet. Zapadlé parkoviště kousek od silnice přímo před hotelem napovídá, že to tu zaparkujem rovnou. “Tak to tady necháme a zeptáme se na místo?” Ptá se Jimbo do sluchátek. “Jo.” Zní svorně odpověď. Místní majordomus hned organizuje Jimba, aby zaparkoval zidana dál a žoviálně víří konverzaci. Začíná německy, pokračuje anglicky a končí francouzštinou. Že bychom si ale nějak pokecali, se říct nedá. Pírko se jde podívat na pokoj a vrací se s klíči a informací, že bydlení bude stát 6000 DZD (600 Kč) pro všechny se snídaní. Tady není o čem uvažovat. Je pozdě a musíme toho hodně sepsat a postříhat. Tak si tu teď sedíme na verandě s posledním pivem v ruce, dopíjíme láhev čumila a doháníme resty. Zítra nás čeká snídaně na střeše hotýlku, a pak se odebereme do zmíněné Bejaii objevovat další alžírské pamětihodnosti.
Čumil už dočuměl, jsou 2 ráno, tak se jdeme zkusit vyspat do pokoje, kde světlo nesvítí, voda moc neteče a koupelna vypadá víc jako kuchyň než místo, kde byste si chtěli čistit tělo.
Stav km: 147114 km
Najeto: 158 km
Stav čumila: 2,5 L
Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 16:3
Zapomnela vazeni, na jahody mrazeny,
na jahody mrazeny, v igelitu baleny