Autor: Král Zidan IV. Krutý

14. 5. 2026

Ráno v Batně po hotelové snídani na francouzský způsob, proběhla údržba řetězem poháněných zidanů, velké GSo se teda flákalo a čekalo na své večerní entrée. Pokoušeli jsme se o tom natočit nějaké video, ale naše influencerské schopnosti ještě nejsou dostatečné úrovně.

Cesta z města nebyla zadarmo, to obvykle není nikdy, alžírský provoz je kapitolou sám o sobě. Dost jsme toho napsali loni, ale opakování je matka moudrosti. Pár pravidel, které se tu zřejmě učí v autoškole. Ano, k našemu údivu zde mají i autoškoly.

1. Nikdy nedávej znamení o směru jízdy. Pokud už se to stane, dej pozor, ať dáváš vždy to, které ukazuje na druhou stranu.

2. Ty čáry na silnici jsou pouze orientační. Jedno jestli přerušovaná nebo plná, ani jedna není zeď a podle toho se chovej.

3. Kam si myslíš, že se nevejdeš, se vejdeš minimálně 2x. Pokud to nezkusíš, pošle to tam autobus za tebou.

4. Když nemůžeš projet, jeď pomalu, ono se něco stane a dostaneš se tam. To platí i pro jízdu v protisměru či po chodníku. 

5. Slovo semafor tě učit nebudeme. I kdybys ho tady potkal, stejně mu nebudeš věnovat pozornost a akorát by tě rozptyloval. Ale jen pro jistotu, pokud uvidíš zelenou, jeď. Pokud červenou, jeď pomaleji a rozhlédni se, jestli někde není policajt.

6. Mimo město jezdi CTD, prostě plyn na podlahu. O zbytek se nemíš starat, swipuj na telefonu, to je přínosnější.

7. Počet jízdních pruhů je variabilní podle nálady a aktuální stuace. To platí na silnicích, dálnicích i kruhových objezdech. 

8. Zatáčky, horizonty a retardéry jsou přímo stvořeny k předjíždění. 

9. Pokud uvidíš majáky, nevěnuj jim pozornost. Sanitky je nemají, nikdo neumře proto, že nepřijela policie. Světla se obecně dost přeceňujou, zapínej je jen v opravdu nejnutnějších případech.

10. Silnější pes mrdá, pokud si přednost nevynutíš, nepojedeš. 

I přes tenhle guláš to tu funguje bezvadně. Všechny, včetně nás, to nechává naprosto klidnými. Nikdo se nečertí, bouračku jsme zatím neviděli. Tento způsob jízdy nám naprosto vyhovuje. 

Na výjezdu z města podle zmíněného desatera potkáváme kancelář autoškoly a vedle ní autodíly. “Hele, Fidel, nechceš tady zastavit, a pozeptat se na MPZtku?” Povídá Jimbo vzpomínaje na loňský rok, kdy samolepku získal právě v kanceláři autoškoly. Fidelovi se moc nechtělo, ale nakonec jsme zastavili. O 2 minuty později se Fidel vrací se třemi samolepkami a hrdě si jednu lepí na kufr. Chlápek za ní nic nechtěl, tak dostal na oplátku naší zidanskou.

Míříme do Biskry, po výjezdu z města už byla cesta zajímavější, zvolili jsme opět tu nejdelší, zato nejmenší a nejklikatější – RN31 přes město Arris. A vyplatilo se to. Zatímco Batna je cca 1000 m. n. m., mimochodem okolo této výšky oscilujeme od té doby, co jsme odjeli od moře, abychom se dostali níže, musíme přejet poslední část Atlasu. Hory, jejichž vrcholy nezřídka překonávají hranici dvojnásobnou. Za městem tedy opět strmě stoupáme, až to vyústí v to, že si místo armorů bereme bundy. Brutálně fouká a je zima jak doma. Nejvyšším bodem je pak sedlo v 1708 m. n. m., ze kterého následně jenom klesáme.

Cesta se táhne podél řeky Ighzer Amellal, krásným údolím mezi písčitými horami. Je znát, že se pomalu, ale jistě prokousáváme do pouště. 

Údolím, jako je toto, ale i násobně menším, mělčím a užším, klidně jen pár metrů, se říká vádí. Jsou to koryta, která po tisíce let hloubí v písku tekoucí voda. Úrodné dílce půdy, kde i v létě občas teče voda, tolik na ně nesvítí všespalující slunce, a proto jsou to místa, kde často bydlí lidé. 

Čím víc se přibližujeme k Biskře, tím jsme níže, zeleně ubývá a teplota se zvyšuje. Naším dalším zastavením má být Tehouda, tedy nějaké prastaré příbytky vykutané do písku. Dojeli jsme tam, ale místo je oploceno a uzavřeno. V jeho okolí to vypadá jak po výbuchu a pohybují se tu divní lidé, tak rychle pryč. 

V Biskře by měly být nějaké prameny a snad i vodopády, třeba se tam zchladíme. Máme plán nakoupit a jet se někam vycigánit, vždyť jsme tu ještě nespali venku!

V nějaké zapadlé vesničce kupujeme u cesty rajčata a papričky přímo od zelináře, které vyrostly ve skleníku za domem a podle toho také chutnají (jsou epesní).

Opět jsme atrakcí pro místní, hlavně pro dětskou populaci. Zde se projevuje ta africká nátura. Podáte jim prst a sežerou vám celej zidan. Jimbo vyndal nějaké samolepky a začal je učit slovo zidan. Už to uměly, ale pak mu vytrhly všechny samolepky z ruky a doslova se o ně porvaly. Ujíždíme jak rychle to jde, jinak bychom šli po svých.

Asi 30 km před městem najíždíme na širokou dvouproudou silnici, po které se to dá sypat klidně 150 km/h, a tak si říkáme, že vše stihneme a najdeme nějaký cigánplatz za městem. To by se však nesměl splašit Jimbův oř. Chybí asi 20 km do města, když Jimbo začne do interkomu ječet a kličkovat v pruhu. Když se zidan snížením rychlosti trochu uklidnil, bylo jasné, že jde o zadní kolo. Během pár set metrů utekl všechen vzduch. Jimbo zkušeně vyndavá kompresor a táhá ze dna kufru knoty s tím, že najde bod vpichu a opraví jej. Jaké překvapení však přichází, že v gumě žádná díra není. Zapojí kompresor a při tlačení hledá díru zas. Díru opět nenalézá, protože tam opravdu žádná není. Problém je ve ventilku, uníká to okolo něj. Tak ten s sebou teda fakt nemáme, ani nevíme, jak bychom ho na cestě vyměnili. I když nějaké návrhy s bočním stojánkem jiného zidana padají. Další možností by bylo, gumu svléknout a dát dovnitř duši, ty s sebou nějaké máme, vybrali bychom tu nejvhodnější. Nejlepší by ale bylo, kdybychom se dostali i se zidanem někam, kde to opraví, autoopravna na ty alžírské hroby je tu na každém rohu, tak musí umět i gumy. Zásadním zjištěním je, že vzduch nejvíc uniká jen v jedné poloze ventilku, a tak přichází Pírko s nápadem prověřeným zkušenostmi: “Normálně vem gafu a přilep ten ventilek tak, aby ucházel co nejmíň. Tohle sme měli na jedný dodávce a vodjela tak celou sezónu.” V tu chvíli dává Jimbovi do ruky slušivou duct tape. Příruční kompresor se lehce zapotil, když měl nafoukat 3 bary do ucházející gumy, ale nakonec to nějak dal. Jimbo udělal slušivou bambuli a přitáhl ventilek ke drátům. 

Pořád to ucházelo, ale už méně. Maximálně 60km rychlostí jsme se vydali do Biskry. Hned na začátku bylo všude spoustu autoservisů, ale pneumatique servis nikde. Ve dvou z nich nás posílají někam dál, že to tam půjde. Fakt, že jo, po kilometru rovně, pak na kruháči doleva a po chvíli zastavujeme u chlápků, kteří se snaží nafoukat duši, co má asi 2 metry v průměru a narvat jí do pneumatiky snad na nějaký buldozer. Jde o dva pneuservisy vedle sebe, jeden má nad sebou logo Michelin, druhý něco jiného, všude se válí duše a pneumatiky a poletují tam chlápci z místa na místo.

Jimbo chytil mladíka, který se na něj nejvíc ze všech dlouze díval a smál se. Na otázku “Do you speak English?” Ukazuje na jiného, ten ukazuje na jiného a ten jde pro někoho, kdo anglicky prý umí někam do kanceláře. Přijde jiný chlápek, očividně nějaký předák, ruce má totiž čisté, anglicky se tváří, že umí, ale spíš ne. To nevadí, tady není potřeba recitovat Shakespeara, Jimbo ho táhne k zidanu a ukazuje problém. Hejbe prstem jako s ventilkem a u toho syčí jak nasraná labuť. Mezi tím se jde Fidel zeptat do toho druhého servisu, kde se mu zdálo, že by mohly být ostřejší tužky. Čistej už je umazanej, protože na naše zidany se stačí podívat a už máš černý ruce, navíc se k němu musel sehnout.

Snaží se nějak pomoct, ale pořád opakuje, že ventilky na zidany tady nemají. Přesvědčili jsme ho, že je stejný jako na auto, říkal, že je ale delší, což samozřejmě vůbec nevadí, jen prostě bude delší. Mezi tím se vrací Fidel s ventilkem v ruce, kdyby ho tady náhodou neměli, tak vedle mu ho dali zdarma. Za ním běží od vedle nejvtipnější figurka, chlápek, co pořád mluví, pořád se směje, furt něco říká a přestože si vůbec nerozumíme, smějeme se všichni. Nakonec se ukázalo, že ten má nejvíc pod čepicí, ostatní už chtěli sundavat brzdič i blatník, ale společně s ním jsme je přesvědčili, že stačí zidan nadzvednout a kolo po uvolnění z brzdiče vypadne samo. Tak se taky stalo, kufry dolu, zidan postavit na hlavní stojan na fošnu a kolo letí k zemi.

Pro velkou zouvačku bylo zmáčknutí gumy zívačka, zkušený zouvač stlačil gumu, fouknul dovnitř nový ventilek, Jimbo mu jen poradil, kolik chce do opraveného kola nafoukat vzduchu a už ho kutálí k zidanu k montáži. U velkého kompresoru jen musel pořád stát jiný alžířan, aby jej držel pod krkem, všude jim ten vzduch syčí a zouvačka si ho vezme dost. Mezi tím se okolo sešlo asi 10 kluků a dalších lidí a se zájmem z povzdálí sledují, co se děje. Jimbo kárá toho smíška, aby to s tou pneumatickou bouchačkou při montáži moc nepřeháněl, protože to kolo bude chtít určitě ještě někdy povolit, a třeba bude nutné to udělat rukou. Během chvilky je kotouč mezi destičkami. Pak už jen navazujeme přátelské vztahy, protože chlapíci řekli, že za to nic nechtějí, že je to dárek. Každý z aktivních účastníků dostal po právu samolepku a jednu ještě Jimbo vylepil mezi garážová vrata, aby sloužila jako Michelinská hvězda, jenom v pneuservisech.

Kdybyste někdy někdo potřeboval, tak milí saharští lidé jsou tady:

https://maps.app.goo.gl/516hVDe7eNLB34896?g_st=ic

Vzhledem k časovému zpoždění ani dnes už nedojedeme tam, kam jsme chtěli, cigánění a hledání cigánplatzu nepřichází do úvahy. Jedeme se podívat na ty lázně, ale zjišťujeme, že jsou v extrémní rekonstrukci a nic tam nefunguje, tak hledáme hotel, kde bychom složili hlavu. Prioritou je pro nás garáž, nebo nějaké bezpečné místo pro zidany jako vždy, ať se o ně nemusíme bát a můžeme na nich nechat co nejvíc věcí. Hotel Vescera toto bez výhrady splňuje. Za 9000 DZD i se snídaní máme pokoj pro nás i stroje. Večeříme zase v 9 večer a zideníček píšeme o půlnoci. 

Všichni jsme ale spokojeni, protože defekt byl úspěšně a rychle vyřešen. To si dnes žádá malou oslavičku, takže v pokojové lednici už se chladí pivko a možná to trochu i počumí, když bude ještě čas a nalada. 

Stav km: 147816 km

Najeto: 186 km

Stav čumila: 1,8 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 4:0. Celkové skóre 34:4

13. 5. 2026

Jestli jsme si včera stěžovali, že vopice nepřišla, tak dneska se o ní čumil postaral teda řádně. Večer s ferblem jsme zakončili společnou motlitbou z Koránu, který byl na pokoji a ráno prospali nejen snídani, ale i check-out. Asi si dáme chvíli pauzu. Stejně nám v podstatě došlo pivo a Pírko tak zase jezdí na zidanu sám. 

Utrpení z cesty pomohl lépe snášet až meloun, který Fidel konečně po několika dnech mrčení zakoupil. Jíst teplý meloun na sluníčku s vopicí je úžasný zážitek. Jediné, čeho se tu fakt nemusíme bát je, že nám dá policie dýchnout a i kdyby se to náhodou stalo, tak co by nám vzali? Naše mezinárodní řidičáky? Ty jim dáme klidně oba. 

Další zastávkou byl Medracen. Zde máme něco pro zapálené funebráky. Tato starověká antická stavba je totiž královské mauzoleum. Postavili ho za dob Numidského království někdy okolo 3. století bez krista. Sice nevíme, kdo v něm leží, snad sám Numidský král Masinissa? Nevíme jak dlouho v něm leží, jestli tam vůbec leží, ale víme, že je to nejstarší z mnoha takových mauzoleí. Na území Alžírska jich je hned několik.

Zajímavostí je, že bylo stavěno stejným schodovým způsobem z velkých kamenných bloků jako egyptské pyramidy. Taky nevíme, jestli ten, kdo tam možná leží, je vůbec mrtev. Nedá se do něj totiž vlézt. Celá stavba je oplocena, dovnitř vedou dveře v plotě hned vedle budky zřejmě hlídače. Vstupné se žádné neplatí, naopak hlídač přinesl hrst datlí. V našem stavu ale s díky odmítáme. Z povinnosti celou monsterstavbu obcházíme, koukáme, jak jsou všude poházeny obrovské šutry, které z ní už po 2000 let odpádavají.

Dalším zastavením je asi 50 km vzdálený, Timgad. Další z antických měst, které tu římané zanechali. Ještě ani nedojedeme všichni tři a už nás hbitý jinoch navádí na správné parkoviště. “Ten zas bude chtít ňáký prachy,” odplivne si Jimbo do interkomu. Pořád okolo nás poletuje, něco povídá a ukazuje, načež z něj teda vypadne cifra 200 DZD za zidana. To místo je normálně na ulici vedle vchodu do rozpadlého města. Žádné ofiko parkoviště, žádný hlídač, žádná brána. Jen tenhle mladík. Určitě shrábne prachy a půjde si po svých. Když bylo jasné, že ho nejsme schopni odignorovat, a když už asi po 4. říkal, že chce 600 DZD, Jimbo se na něj podíval svým unaveným výrazem a česky (protože jiná řeč neměla smysl) mu říká: “Hele ty prachy ti dáme, ale budeš to hlídat, jo? Budeš támhle sedět a koukat na ty tři zidany než přijdem, jo?” Při tom ukazuje dvěma prsty střídavě na oči a na zidany, při tom kýve hlavou, jako že si rozumíme. Mladíkovi nic nezbylo, zakýval, sbalil prachy a zmizel. Pak nám přišel ukázat, že máme zidany posunout dál, že tam jsou kamery. My zakývali a od té doby ho už neviděli. Učí se tu pěkně, ještěže jsme tu v době, kdy je tato země turismem pořád nezkažená. Za chvíli to tu bude jak v Albánii nebo Maroku.

Co se ruin týče, vypadají stejně jako ty, které jsme viděli už několikrát a říct se o nich dá úplně to samé. Vstupné stojí 13 kč na osobu (tedy méně než to superhlídané parkování) a vevnitř můžete dělat co chcete a jak dlouho chcete. Tohle město je jen rozlehlejší oproti těm dvěma posledně navštíveným a v o trochu horším stavu. 

Vzhledem k pozdnímu odjezdu z hotelu je už zase hodin jak na kostele, opět nedojedeme tam, kam jsme chtěli, a tak hledáme hotel kousek od Timgadu, ve městě Batna. Na první dobrou to nevyšlo, v tom prvním nám nabízeli, že jestli chceme mít zidany uklizeny, můžeme je po chodníku nastrkat dovnitř k recepci, v druhém bylo plno, a tak jsme ubytovaní až ve třetím. Tentokrát jsme se plácli přes kapsu, luxusní hotel stojí na noc 16500 DZD, zidany jsou v hotelové garáži – rozuměj na oploceném venkovním parkovišti.

K večeři jsme si dali burger na alžírský způsob – hovězí maso v extrémě sladké bulce s taveňákem a trochou cibule. Je to jako jíst hovězí v croissaintu. Čumil čumí v kufrech, dneska bude večer s červeným, možná i bílým.

Stav km: 147630 km

Najeto: 210 km

Stav čumila: 1,8 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 4:0. Celkové skóre 30:4

Herní okénko:

Jistě jste si všimli, že v každém zideníčku jsou u statistik i průběžné výsledky hry zidani vs. ozbrojené složky Alžírska. Pravidla jsou následující. Jde o to, že každý krok je zde sledován. Policie či armáda kontroluje občanský ksindl úplně všude. Před vesnicí, za vesnicí, uprostřed polí, ve městě, za městem, nad městem i pod městem, na kruhových objezdech či křižovatkách. Vždycky tam stojí se svým MB Sprinter modráci (něco jako městská) nebo s MB G zeleňáci (něco jako státní), případně armáda s AK-47 lock and load. Uměle vytvářejí kolony a nebezpečné situace, jelikož mají provoz sveden do jednoho pruhu, po okolí rozestavěné zábrany (ježky) a připravené zastavovací pásy s dlouhými hroty. Když už nás zastaví, není to na chvilku, vezmou pasy, dlouze se vyptávaji, fotí si jak pasy tak i zidany a nezřídka si zavolají na pomoc ještě posily, na které musíme čekat. Nečistá hra, kterou s nimi bez jejich vědomí hrajeme, spočívá v počítání kontrol, kdy nás zastaví a chtějí pasy a kdy jen mávnou a nic neřeší. Zatím to příznivě vychází pro hosty, kdyby ale modráci a zeleňáci vědeli, že jsou součástí hry, zřejmě by skóre velmi rychle otočili. 

12. 5. 2026

Opice nepřišly. Už jsme asi moc unavení i na chlastání. Tak to zkusíme zase dneska večer. Ráno jsme po sobě v rámci možností uklidili luxusní 120m byt a vyrazili už směrem od moře do vnitrozemí. 

Jimbo ještě dolil Schrödingerův olej, protože si jako vždy nebyl jist, zda tam je nebo není. Odhadl, že 4 velké panáky budou pro zidana tak akorát. Paní domácí nám při zalévání rajčat otevřela vrata a my vyrazili od moře po silnici  CW137 směr město Djemila. Mapy.cz sice říkaly, ať to vezmeme po větší, oranžové silnici, ale my jsme řekli ne. Tahle malá žlutá bude určitě pořádně zidanská cesta. Mapy nám to daly jako obvykle sežrat, takže hned nájezd na tuto silnici v nestřeženém okamžiku změnily tak, že nás poslaly do lomu a na skládku. Asi nás lomový offroad a smrad měly odradit. Přeci jen to bylo 89 km. Zidani se ale nikdy nevzdávají, vydrželi a vyplatilo se to. Úzká cesta se táhne přes vrcholy hor, takže je to zatáčka za zatáčkou. Stačí pár kilometrů a od nuly jezdíme najednou v 800 m. n. m. Koch střídá koch, hlavu si můžeme ukroutit. 

Sice za každou zatáčkou čekáme Ramize v Mercedesu, a několikrát se i k tragédii opět schyluje, ale stojí to za to. Po cestě díky jejímu charakteru skoro nikdo nejezdí, tak máme celkem klid. Je tu hodně armádních outpostů, ale všichni nás zdraví, salutují a kolikrát i jako děti naznačují pravou rukou, že jim máme na volnoběh vytočit motor. Přání ochotně plníme. Jen když zrovna zastavíme na místě mezi dvěma základnami, moc se jim to nelíbí a voják s AK-47 v ruce na nás z dálky křičí, ať jedeme pryč. Později jsme se dozvěděli, že tolik základen se stálou strážní službou je tu proto, že se tady často pohybovali teroristi. Dneska už je to prej ale OK. Tak snad v pohodě.

Na jednom z kochů obdivujeme Barrage d’Erraguene, tedy rozlehlou přehradu s krásně tyrkysovou vodou, když tu přes jeden záliv, slyšíme burácení zidanských motorů. K tomu patří jedno malé vysvětlení. Mnoho lidí nám říkalo, a taky jsme si uvědomili, že to vlastně víme, že se v těchto dnech koná obrovská celoalžírská zidanská akce. Jmenuje se Algeria Bike Week a organizuje jí místní obrovský motorkářský klub Live To Ride DZ. Víme o nich již od loňska, a když jsme se dozvěděli, že jejich tradiční akce je tu v době, kdy tu jsme také, napsali jsme na jejich stránku, aby poslali nějaký itinerář cesty. Bylo to trochu složitější, ale ozval se nám Kader a posílal fotky kde jsou. Bohužel máme úplně opačný plán cesty. Oni dnes jedou do Bejaji, my z ní včera vyjeli. Ale zpět k vesničce Erraguene, od které z dálky slyšíme burácení zidanů. Máme to po cestě, rozhodli jsme, že se mrknem na to místo, kde se to zidanama hemží. Stejně jsme neměli jinou možnost, neboť místní policie tu řídí dopravu a odlifrovala nás tam.

Na kopečku nad vesnicí se u jakéhosi domu sjelo na 60 zidanů a my se okamžitě stáváme atrakcí. No a kdo byste řekli, že je organizátorem této skupiny? Zmíněný Kader samozřejmě. Jak neuvěřitelná koincidence. My si náhodně vybereme trasu, ačkoliv nevíme, zda bude vůbec sjízdná, je skvělá a při nějakém náhodném zastavení slyšíme motorky, abychom zjistili, že je to ten chlápek, se kterým si Jimbo píše, a kterému ale napsal, že to nedopadne, protože se mineme. Setkáváme se jako staří přátelé, všichni se k nám hrnou ptají se co tam děláme, odkud jsme, jak se jmenujeme, jestli jedeme s nimi a na dalších 1000 otázek.

Chlápek z místní televize okamžitě odtahuje Fidela někam k výhledu na jezero, aby podal rozhovor, jiný z orgů nás zase zve na oběd. Jsme jejich hosty, provedou nás celým domem, přes modlitebnu až do velkého sálu – tělocvičny, kde jsou stoly a všichni zidanisté se tam krmí. Jsme usazeni ke stolu a dostáváme tradiční místní jídlo. Jde o kuskus se zeleninou a kuřecí maso. Prý se toto jídlo nějak pojí s touto vesnicí.

Okolo nás jedí místní příslušníci gangu, leckteří mají na svých vestičkách nášivku “Lifetime member” či “Captain” nebo jinou týmovou hodnost. Berou to tu fakt vážně, jejich cílem je Alžír, hlavní město, kde mají naplánovaný event na 3 dny. Budou tam prý stavět i stanové městečko, chtěji se přiblížit legendární akci Daytona Bike Week, která se tradičně koná v USA na Floridě. Letošní alžírský bike week je výroční, koná se již po páté a loni se prý sešlo na 1000 zidanistů. Je vidět, že celá akce je neskutečně organizovaná, každý z organizátorů má jasně danou roli. Třeba Kader uzavírá řadu, jedou s nimi mechanici, odtahovka a další doprovodná vozidla. Vše okolo jízdy je řešeno zeleňáky, tedy státní policií, která velmi ochotně a s úsměvem přispívá na svých zidanech k jedinečnosti akce. Opět kecáme se všemi okolo, obdivujeme vozový park, kterému jednoznačně vévodí BMW GS. Ještě než se všichni dají po jídle do pohybu, musíme dát další rozhovor do jejich jakési motorkářské televize (snad se k tomu dostaneme), a pak se se všemi 150x rozloučit, vyměnit si samolepky, nášivky, dokonce jejich klubovou vlajku jsme dostali. Toho si obzvláště vážíme!

Nadšeným místním dětem se asi 160x představujeme, ony říkají svá jména. Jeden z nich si z nás dělá srandu, že se jmenuje Mr. Bean. Je vidět, že ze zastavení zidanského gangu mají upřímnou radost. Vyměňujeme kontakty jak s místními, tak třeba i s portugalkou Natálií, která má v plánu letos dojet přes Libyi až do Egypta, zveme je do naší domoviny a nabízíme na oplátku stejnou pohostinnost, jakou nám dopřáíli oni. Postupně se pak řadíme do kolony zidanů a organizovaně odjíždíme. Všichni doprava, my doleva. Byl to nezapomenutelný zážitek a taky připomínka, že nezáleží na národnosti, věku, jazyku či místě, všude na světě jsou motorkáři bratři a rozumí si, protože jejich řečí je zidanština. 

Dnešní zážitek z návštěvy lepší společnosti sice nemůže nic přebít, ale i tak jedeme na původně plánované místo Džemila, kde se nachází další ruiny římského městečka vystavěného v 1. století našeho letopočtu. Před branou nás rovnou nějaký místní parkmeister velí na místo a slibuje, že bude za 120 Dinárů na zidana hlídat, aby se nic nestalo. Peníze za parkovné mu dáváme, načež se z ničeho nic objeví policejní Sprinter, ze kterého skáče jakýsi modrák. Je z nás zmatený víc než my z něho. Mluvil jenom francouzsky, a když zjistil, že řečí jeho kmene nevládneme, odběhl si do auta a vrací se zpět s potrhaným papírkem. Z něj pak čte:

“From where you go?”

Fidel odpovídá: “Bejaia”

“From go where?
Fidel: ”Bejaia”

“From when go?”

Fidel nasadí nechápavý výraz.

Modrák koukne do papírku a přečte:

“From to going? Bejaia, Dzemila, ?”

Fidel ukazuje na mapě město El Eulma, protože si to zkuste vyslovit.

“Hotel”

Fidel česky: “No tak to teda ty vole fakt jako nevim.” Hodí rukama a nasadí všeříkající otrávený výraz.

Jeho modrostvo to pochopilo, víc se neptalo a řeklo nám, ať převezeme zidany jinam, asi o 30 m dál. Asi to tam bude bezpečnější. Sic už máme sundané svršky, helmy zamknuté k Jimbovu zidanu, přejedeme těch několik metrů tak, jak to je a necháme to na ukázaném místě. Bengo si vyfotilo naše pasy, poděkovalo a pustilo nás dovnitř. Pak si šel dál dělat poznámky do svého bločku, ve kterém měl napsáno vždy jméno, SPZ a značku zidana.

My se jali prozkoumávat římské město, které mělo ve 4. století odhadem 10 000 obyvatel. Tato malá Zbraslav měla už tehdy kanalizaci, kostely, amfiteátr a spoustu dalších míst. Dneska už jsou z toho samozřejmě jen ruiny a to, co si lidé neodnesli na stavbu svých baráků v okolí tam teď chátrá, kálejí na to ovce a kozy a běhají po tom malé děti.

Osud hodný místa zapsaného na seznamu světového dědictví UNESCO. Nám se ale tenhle způsob turismu líbí, vstupné stoji 13 korun, můžem si du dělat co chceme, prolézat jak chceme a každému je to úplně u p… putna. 

Jelikož už se připozdívá, do vytýčeného cíle dnes ani v křeči nedojedeme. Bereme opět za vděk hotelem v El Eulmě. Fidel říkal, že by klidně teď dal za hotel i víc peněz, hrozně moc nám jich totiž zbývá. Bereme to nejlepší, co se tu dalo najít. I se snídaní to stojí 6500 DZD, tedy 650 Kč pro všechny. Zidany jsou v garáži a my se na pokoji opět pokoušíme o zítřejší opici. Čumila dneska asi požádáme o asistenci. Dnešek ukázal, že nejsme pacienti sami, to se musí oslavit!

Stav km: 147420 km

Najeto: 159 km

Stav čumila: 2,5 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 6:1. Celkové skóre 26:4

11. 5. 2026

Ranní probuzení napoví, že včera to čumělo nějak víc, než jsme si mysleli. Snídaně na střeše hotýlku, co vypadal spíš jako turistická ubytovna nebyla špatná, avšak chudší. Co by ale člověk za 6 kil čekal žejo. Jíme něco mezi jogurtem a pudingem, croisant a bagetu s tavěňákem, víc tady toho není.

Výhled ze střechy je ale super. Úplně vidíme, jak by to tady na tom výběžku do moře mohlo vypadat, kdyby sem jezdili nějací turisté na letní rekreaci. Jednou to tak asi bude, a tak jsme rádi, že to vidíme ještě před tím.

“No, a už je zase poledne,” komentuje hodinové ručičky Fidel, když po 2 km od hotelu sjíždíme k pěknému majáku. Až k němu se bohužel nedostaneme, museli bychom pěšky a nechceme se zdržovat.

Do Bejai je to asi 90 km veskrze pěknou zidanskou pobřežní cestou. Spoustu zatáček, tu jen pár metrů, tu zas hodně vysoko nad mořem. Jedeme okolo pláží, na kterých je vidět, že ještě v ne tak dávné minulosti sloužily k rekreaci. Staré kempy i okolní infrastruktura už ale pěkně dlouho zejí prázdnotou. Jedinými obyvateli jsou teď jen rybáři a skupinky Alžířanů dělající Alláh ví co.

Hledáme vrak lodi, který měl být přesně tady: https://maps.app.goo.gl/iSDQnYeJjonp7vjK6?g_st=ic

Bohužel tam ale není, museli bychom si ho všimnout, tak si ho už asi příroda vzala zpět. Za dalším útesem na nás čeká pár let starý tunel. Přímořská cesta vůbec byla v posledním desetiletí nějak revitalizována a vylepšena. Původní stará cesta je ale občas ještě někde patrná. I třeba v místě, kde se vlévá Oued Dar el Oued do moře. Vedle nového mostu mířícího přímo do tunelu je ještě ten starý, který vede na cestu nad útesy, po které se jezdilo dříve. Na konci mostu je plot, takže to vypadá, že dál to nepůjde ani pěšky. Jimbo to jde prozkoumat když se objeví jakýsi chlápek, který mu něco říká a ukazuje, že ho dovnitř pustí. Otevře vrátka a cesta nad útes je volná.

Sedáme zpátky do sedel a během chvíle jsme ve zmíněném městě Bejaia. Sem nás táhne hlavně jedna věc – národní park Gouraya. Park je domovem mnoha rozmanitých druhů rostlin a živočichů, včetně magotů bezocasých a šakalů, kteří žijí ve zdejších lesích. Makak magot neboli magot bezocasý je opice s velmi omezenou oblastí rozšíření. Jsou to ty stejné opičky, které jsme si loni nestihli prohlédnout na Gibraltaru, jinde než tam a v severní Africe nežijí. Jednu opičí rodinku jsme potkali už u silnice, máme to snad na videu, tak se pokusíme jej co nejdříve zveřejnit. 

Národní park se rozkládá na stejnojmenné hoře, na jejímž vrcholu stojí pevnost taktéž toho jména. My vyjíždíme strmou cestou, kterou nám mapy.cz zbytečně obohatily ještě strmějším stoupáním mezi obytnými domy, až na parkoviště na dohled od pevnosti. Zde je spoustu stánků, dětské hřiště, ale opice nikde. Alespoň rodinku divokých prasat tu mají ochočenou zbytky z kuchyně.

Místní vtipálci nám poradili, že opice bývají nahoře u pevnosti, tam ale nemáme v plánu jít, protože tu nemůžeme nechat zidany svému osudu a navíc je to tak do kopce, že bychom v těch zidanskejch hadrech chcípli. Prý taky ještě bývají kousek dál na skále Pic des Singes. Tento skalní masiv se ční asi 400 metrů nad mořem a městem a je z něj dokonalý výhled do všech světových stran.

Kvalitně jsme to tam zezidanili, ale opice pořád nikde. No nic, park jsme viděli, opice tu nejsou, tak si holt budeme muset přivodit vlastní. Po cestě do města totiž Pírko pronáší památnou větu: “Hele, tady maj chlast!”

Přišlo to právě vhod, zrovna včera jsme prakticky dopili naše zásoby piva z domoviny. Tady ten obchod ani neskrývají, shop kompletně ve stylu Heineken, jenž je producentem místních piv, je na hlavní silnici a lidé do něj chodí úplně normálně. I Salah říkal, že v tomto hoodu fakt není problém chlast sehnat. Zastavujeme a jdeme na nákup. Ještě ani neslezeme ze zidanů a už se k nám přimotává nějaký místní a chce nás pozvat na panáka, snažíme se jej odmítnout, on se ale nenechá a alespoň nám přinese každému pivo značky Albraü, které vaří zde v Bejaie. Již z loňska máme vyzkoušeno, že za Pírka se vejde jeden 24kusový spolujezdec (408 Kč), do kufrů pak uschováme šest sedmiček vína (1100 Kč – drahota!) a jede se dál. 

Samotné město vypadá moc hezky a celkem už se připozdívá, proto hledáme nějaké ubytování. V centru i širším okolí toho moc není a cenově to také není úplně příznivé, avšak ve 30 km vzdálené vesničce Louta nacházíme učiněnou haciendu. Máme 120m byt se dvěma ložnicemi, pěti postelemi, obývákem, kuchyní, balkonem a terasou v prvním patře. Zidany parkují v garáži, ve které stojí ještě dva luxusní Land Rovery a my sedíme na terase, žereme těstoviny s omáčkou, rajčatovým salátem z opravdových rajčat a čerstvé cibule, pijeme pivo i víno a těšíme se na zítřejší opice. Teď to nejzábavnější, naše hacienda stojí 650 Kč za noc pro všechny a proviant na dnešek i snídani, ke které budou vajíčka s bagetou, nás stál cca 3 stovky. 

Čumila necháme dneska asi čumět v kufrech, jeho čas jistě ještě přijde. 

Stav km: 147261 km

Najeto: 147 km

Stav čumila: 2,5 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 4:0. Celkové skóre: 20:3

Zidanistovo krátké nasrané okénko:

Znáte je jistě taky. Samy o sobě nikomu nic nedělají, neškodí, jenom si tak tiše leží. Ale to je právě ten jejich problém! Když se k nim přiblížíte, stanou se z nich takřka krvelačné bestie. Často před nimi není ani žádné upozornění, abyste si dali bacha a třeba je nezajeli. Jsou i u nás, ale tam nejsou tak agresivní a nechodí tolik ve skupinách. Jejich přítomnost je u nás očekávatelná, všichni už se s nimi naučili tak nějak žít. U nás jsou většinou malé, plastové, dobře označené. Tady jsou obrovské, vysoké, betonové či asfaltové, označeny jsou tak z 50 % a nachází se naprosto všude. I tam, hlavně tam, kde je vůbec nečekáte. Řeč je o příčných prazích, mrtvých policajtech, retardérech, říkejte jim jak chcete. Někdo je respektuje, někdo ignoruje. Tady v Alžírsku, a jak jsme zjistili, tak i v Tunisku, jsou úplně jiná liga. Tady hrají trochu jinou roli v běžném silničním provozu. O tom, jak se tu jezdí, se rozepíšeme jindy, případně jsme o tom psali loni, ale tohle, to nás tak neskutečně sere! Jedete po hlavní dvouproudé silnici, přejedete tohodle hajzla, musíte na dvojku protože je obvykle tak vysoký, že by vás jinak vykopnul ze sedla, řadíte za tři, jedete 50, 60, 70, i víc a kde nic tu nic, vyskočí na vás další! Ale ten není tak přívětivý jako ten minulý, ten je ještě vyšší, větší, začíná hranou a končí Taxisovým příkopem za sebou. Jako bonus je často rozježděný kamiony. Jsou všude, ale úplně všude. Často nejsou ani za světla vůbec vidět, protože jsou udělané stejně jako silnice, ze stejného materiálu i barvy, označení chybí. Jediné, jak pak můžete zjistit, že před vámi tenhle zmrd je, že auta před vámi prudce brzdí. A to se na zidanu ze 130 km/h dělá fakt blbě. Dneska jich zase bylo tolik, že už jsme plánovali nějakou příčně-prahovou podprahovou genocidu. Místo toho si tady jenom trochu odplivneme, ať z toho máte něco i vy. Až se dostaneme k videím, rádi vám nějaký short na toto téma zveřejníme.