Rubrika: Zidan Tours

21. 5. 2026

Ve švábím hotelu nás v noci všechno svědilo, budeme se muset v Itálii posypat nějakým naftalínem. Bůh ví, co si s sebou vezeme. Ráno nikdo z ubytovatelů nevylezl, asi věděli proč. V pokoji jsme nechali tak strašný bordel, aby je to donutilo jej uklidit. Nacigánili jsme zidany, proběhla lehká údržba ve formě namazání řetězů a dolití zbytku Schrödingerova oleje a vyrazili jsme směr Tunis. 

Přes národní park Boukornine najíždíme na dálnici a snažíme se propálit tuniský kapitol až na sever. Naším posledním dílkem skládačky v této krásné zemi je její nejsevernější bod. Tou zemí teď nemyslíme Tunisko, máme na mysli celý kontinent. Nedaleko od nás je totiž nejsevernější bod Afriky, který jsme chtěli prozkoumat hned po příjezdu, ale osud chtěl tehdy jinak. Loňská zidan tour přinesla nejjižnější bod Evropy, tak co bychom to byli za zidany, kdybychom si tohle nechali ujít. Po sjezdu z dálnice je to asi 20 km po silnici, pak asi 5 km skorošotolinou a poslední kilák už jsou skaliska střídaná písečnými dunami. 

Nalevo maják, uprostřed vlajka s pomníkem a vpravo bývalý nejsevernější mys. 

Až do roku 2014 byl totiž nejsevernější Cap Blanc, pak se ale náhodou zjistilo, že Cap Angela je o půl minuty výš, tak předělali pomník a vlajku vyvěsili tam. My jenom doufáme, že to není jakási adorace imigrační politiky Frau Ribbentrop (AKA Angela Merkel). Na poslední kilometr se k nám přidává nějaký chlápek, který Jimba předjíždí přesně ve chvíli, kdy tancuje v písečné duně. Netušili jsme, že za námi vyjel jenom proto, aby nám na mysu u pomníku řekl, že na něj nesmíme lézt, můžeme na něm sedět, ale stát ne. Nás by to ani nenapadlo, ale říkáme si, že kdyby místo toho začal sbírat odpadky, které se tu všude válí, udělal by světu lepší službu. 

No nic, vyfotit se a zase zpátky do sedel, bo neni čas pyčo. Jsou 2 hodiny odpoledne a řekli jsme si, že když loď odplouvá v 19:30, chceme být v přístavu nejpozději v 16:00. Přecijen nevíme kam jet, musíme se checknout v kanceláři Grimaldi lines a chtěli bychom utratit poslední tuniské Dináry v místní putyce, tabáku nebo sámošce. 

Osud však chtěl jinak. Ve městě Bizerte se snažíme prodrat místním provozem na nějakou větší silnici, protože mapy.cz nás opět zatáhly do horoucích pekel plných aut, chodců a dalších účastníků provozu. Už jsme tady ostřílení řidiči, nic nás nepřekvapí. Skoro. O nepravidlech silničního provozu už jsme psali, auta lítají na všechny strany, zastavuje se, objíždí se, protisměrem se jezdí jak nic. Neexistuje nic jako pravidla. Kam se vejdeš, tam jedeš. Čím větší jsi, tím větší máš práva. V tomto chaosu se člověk musí naučit žít, jinak se nikam nedostane. Přestože nás to baví a odvažujeme se říct, že to celkem dobře umíme, občas dochází k více či méně extrémním situacím. Tu tam někdo vjede, tu tam někdo skočí, tu se ti úplně nepodaří vybruslit ze situace tak, jak jsi předpokládal. Občas dokonce uděláš nějakou botu, za kterou by sis nafackoval, ale nikdo se nečertí, všichni počítaj’ s tím, že jsi kokot. Oni jsou totiž taky. Co však nejsi s to odhadnout, je kvalita povrchu resp. přilnavost tvých pneumatik. Místní silnice, a hlavně ty ve městech, často kloužou jak prase, v ostrém slunci se bliští jak psí kulky a ty nevíš, jestli ti to ujede nebo ne. Někdy jo, někdy ne. 50:50 Směs ulízané silnice, písku a často i oleje nebo jiných provozních kapalin ze silnice dělají zrcadlo. 

No a taková souhra okolností způsobila, že Jimbo v interkomu slyšící Pírkovo ječení, se snaží co nejvíce uhnout, protože ve svém levém zrcátku uzřel rozhulákané BMW F650GS. Bohužel se mu to nepodařilo dostatečně, a tak došlo ke střetu. Pírko zrovna v předjížděcím manévru musel na brzdy, protože před tím se nejelo takovou rychlostí. Tím jeho Mitas Enduro Trail XT+ Dakar ztratily adhezi a vydaly se i s ním jako s pasažérem na výlet po sjezdovce. ABS nebylo k ničemu, Pírko vydal zvuk do sluchátek Jimbovi, ten sice letící Pírko v zrcátku viděl, ale uhnout neměl kam. Ze souboje dvou hliníkových kufrů vyšly hůře ty Jimbovy a jeden se otevřel jak konzerva sardinek. Jimbo, odstřelen jak kulečníková koule, naštěstí ustál smyk zadního kola, do kterého byl vyslán a relativně bezpečně zaparkoval v jízdním pruhu, kdy s obrubníkem svíral úhel asi 80 stupňů. Celý obsah jeho kufru pokračoval po směru jízdy a rozstříknul se po celé vozovce. Pírko dobruslil asi o 20 metrů dál, tam lehce odložil svůj zidan a začaly se sčítat škody. Co teď? Jsou všichni OK? Nikomu nic není? Já jsem v pohodě, ale co Pírko? Co Fidel, kde skončil? Naštěstí nic strašnýho. Pírko prohnutý kufr, mlhovka mínus. 

U Jimba to nejdřív vypadalo hrozivě, ale nakonec to odnesl jen levý kufr, který byl otevřen jak plechovka sardinek. Nikomu se nic nestalo, zouvák, který si Jimbo koupil v Alžírsku mu naštěstí nohu neproťal, takže šlo jen o materiální škody. Okolo seběhnuvší Tunisané začali sbírat Jimbovy věci dřív než je rozjezdí ostatní účastníci provozu a nosili je na hromadu, kterou mezitím Jimbo vytvořil na pytli se špinavým prádlem.

“Ty vole, zahoď to tady, my ti vemem nějaký věci, ten kufr už je stejně úplně v píči a jedem, ať stihnem tu loď,” povídá Fidel, když se Jimbo snažil s kufrem něco provést. On měl stejný pohled na věc, ale nechce přijít o takový klenot. “Já ten kufr ale asi chci,” opáčí Fidelovi. Tunisané měli úplně jiný pohled na věc. Tu se najednou vyrojil jeden s kladivem, druhý s palicí, vytrhli nám kufr z rukou a jali se jej rovnat.

Po chvíli přišel další s nýtovačkou a kufr přestával vypadat jak plechovka od sardinek. “Dej tomu eště 15 minut a budeš do toho zas moct nandat věci,” povídá s Máčkem v puse Fidel. A skoro jo, Jimbo se jim snažil vysvětlit, že to jediné, co potřebujeme, je narovnat vnitřní stranu kufru tak, aby šel zas nasadit na zidan a zbytek už zařídí gumicuky. Oni nesouhlasili. Během asi půl hodiny z toho salátu udělali použitelnou věc, kterou jsme nasadili na lešení, víko přišpendlili gumicukem a mohli jsme vyrazit dál. Neuvěřitelný koncert dvou kladiv, kombinaček, nýtovačky a 4 párů tuniských rukou. Teď už to chápeme, všechna ta jejich auta vypadají tak, že se do nich po nehodě pustily ruce s kladivy a nýtovačkami. 

Jimbo se jim snažil dát nějaké peníze a vlastním očím nevěřil, když to všechno odmítli. Očividně i Tunisané umí být tak nezištní a nedělat vše kvůli penězům. V tom stresu jim zapomněl dát aspoň samolepku. Tak snad maj chlapci dobrý pocit, že pomohli bližnímu svému a Alláh jim to oplatí na dětech. “Že jediná doprvní nehoda, kterou tu uvidíme, bude způsobena námi samotnými, to jsem teda fakt nečekal,” glosuje to Jimbo do interkomu chvilku po vyhoupnutí zpátky do sedla. Tato situace si žádá ještě popis z pohledu druhého aktéra, a proto je v samostatném okénku na konci zideníčku. 

Ještě ani nenajedeme na dálnici směr Tunis, když Fidel hlásí do interkomu: “Něco se ve mně děje. Asi budu potřebovat zastavit.”

Na předku zidanící Jimbo opáčí: “Ty vole, my se na tu loď dneska snad nedostanem! A vydržíš to do Tunisu nebo ne?”

Fidel: “Jo, asi jo.”

Fidel za 30 sekund: “Hele, vidíš tu benzínku tam na tý mapě? Zastav tam. Nedám to. Asi.”

Fidel za 15 minut: “Ty vole to bylo za 5 12. Ale tim nemyslim za 5 minut 12, ale za 5 sekund ty vole!”Akutní nebezpečí bylo naštěstí zažehnáno, je půl čtvrté a tři opřilbenci letí dálnici CTD. Na předměstí hlavního města se zase ozve: “Hele, až uvidíš JAKOUKOLIV možnost, tak zastav.” Fidelovi prostě něco nesedlo a 2 prášky shitstopperů ještě nezabraly, a tak natírá svými sekrety schody, u čehož ho sledují čtyři arabky čekající na autobus. 

Dalším shitstopem se stala benzínka u přístavu. Nemáme čas, a tak poslední, za co utrácíme tuniské Dináry jsou cigára a benzín. “Rychle jedem, potřebuju překlenout vzdálenost mezi hajzlama,” klade si nároky právě z hajzlu přiběhnuvší Fidel.

Do přístavu je to asi kilometr, ten hravě zvládáme a přijíždíme k bráně do celního prostoru. Zde jsme otočení s tím, že musíme nejdřív provést check-in v kanceláři rejdaře Grimaldi lines. Je nám řečeno kam, ale i tak se nás chytí jakýsi špíňák, který jede na skútru ke kanclu před námi. O 300 metrů dále po nás chce pasy a všechno chce zařizovat. My už tyhlety praktiky známe, dáme mu to a on pak bude chtít prachy. Invazivním způsobem nám z rukou bere všechny papíry, až se bojíme, abysme o nějaký nepřišli, načež o okýnka nenechá Jimba ani převzít lístky na loď jen proto, aby mu je podal. U toho mu samozřejmě začne říkat, že chce za své služby zaplatit. “No tak to ani hovno ty sráči,” povídá mu už celkem nasupený Jimbo. “Já ti seru na tvůj service, ceduli Grimaldi lines jsem si našel sám a k tomu, abys dal do okýnka muj pas tě fakt nepotřebuju.” Dost jasně mu naznačil, že z tohohle mšenka nepokvete, a tak to zkusil na Fidela. Ten neměl v ruce ani pas, a rozhodně neměl ani náladu na to, dávat někomu nějaké peníze. Špíňák utřel, nedostal po právu ani Dinár a my se vydali zpět na celnici. 

Organizace přechodu hranic je přímo úměrná zemi, ve které se nacházíme. Všechno by bylo možné vyřídit u jednoho okénka, ale tady ne. Tady musíte projet 5 dlouhých hal křížem krážem a posbírat razítka a papírky jako Pokémony. My už ale víme, že na každé hranici se řeší pasová kontrola a celní kontrola, vždy musíte mít v pasu dvě razítka, jinak dál nejedete, ať se děje cokoliv. Jakmile zastavíme u té celní, přimotá se k Fidelovi chlápek s nápisem douane na zádech. Klepe mu na kufr jakože ho chce otevřít, aby se podíval, zda tam Fidel neveze nějaký kontraband. Ten ho ale okázale ignoruje a dělá si svoje, s pohledem “něco tady dělám, tady máš pas a hraj si”, mu jej podává a dál se věnuje své činnosti. Nechává mu čas na rozmyšlenou, ten nakonec kapituluje, bere z pasu papírek, píše na něj klikyháky a vysílá Fidela k mýtnici bez další kontroly. Díky Fidelově ignoraci celní kontroly je k okýnku bez potíží vyslán i Jimbo a následně Pírko. Ten se pak ještě postará o odchyt kočkychtivého psa jakési turistky. Všechna razítka úspěšně sbíráme a stavíme se do fronty vedle italských zidanistů před nájezdem na loď. 

Začínáme se přebalovat, ať nelezeme do lodi v zidanském úboru, když přichází jakýsi bocman a ukazuje, že máme začít najíždět. V rychlosti všechno špendlíme na zidan a jedeme. Italové mimochodem zjistili, že nemají razítko z celní kontroly, a tak jsou posláni zpět. My, znalí místních poměrů, máme vše v pořádku a jsme vpuštěni na palubu jako první. Překvapeni jedeme tentokrát do druhého patra a doufáme, že při výjezdu nebude sjezd moc mokrý ani že zidany nebudou celé od soli a mořské vody. 

Pobíráme věci a jdeme na palubu. Musíme rychle, ať na nás nezbyde chodba mezi recepcí a restaurací. Sedáme do restaurace ke strategicky umístěnému stolu, kde půjde pěkně cigánit. “Jdu zjistit, jestli maj pivo,” seznamuje Jimbo osazenstvo se svým plánem a během chvilky se vrací se třemi lahvičkami. “Neni to levný, ale asi tady něco dneska propijem,” povídá při otevírání prvních Peroni. 

Zbytek večera trávíme psaním zideníčku, hraním ferbla, rozebíráním situace s Pírkovým sjezdovým lyžováním, sdílením zážitků se špíňáckými Tunisany s vedle sedícímimi Italy a přípravě videí. Čumil už dočuměl, ale právě jsme se dozvěděli, že bar je tu otevřen celou noc. Tak to bude asi víc peněz než jsme čekali.

Pokud tento text čtete, zřejmě jsme se dostali bezpečně na pevninu našeho kontinentu a touto dobou jsme již na cestě ze Salerna do Civitavechii pro Pasákovo medvídě.

Stav km: 149888 km

Najeto: 241 km

Stav čumila: 0 L

Pírkovo bourací okénko aneb srážka s realitou

Poslední den, stejně jako celou dobu v Africe, tu proplouváme místním městským provozem bez problému. Jak naschvál poslední den, kdy máme v plánu návštěvu nejsevernějšího místa afrického kontinentu, se musí něco stát. Vše naplánováno časově tak tak, ideálně s lehkou rezervou páč nevíme jistě jak dlouho bude trvat šikana na celnici. Vše šlo od rána celkem na pohodu. Až do doby kdy se na nejsevernějším bodě Afriky otáčíme a jedeme zpět směr Tunis. 

K dálnici musíme přes centrum města Bizente. Jedeme tak jak jsme zvyklí, v podstatě už jako místní. Ačkoli ne úplně. Najednou, na rovné rušné ulici, která vedla trošku z kopce, přichází situace, kterou jsme zažili už tak 1000x za tu dobu co tu jsme. Já jedu poslední, kluci předjedou pár aut v provozu, protože se tu doprava hrozně táhne. Každý tu jezdí jak chce, odbočuješ vpravo a jsi přitom úplně v levé části silnice a naopak. Jedeš rovně, nelíbí se ti, že ten před tebou jede pomaleji, tak ho předjíždíš skoro stejnou rychlostí a v protisměru. 

To se ale nedělo zde…kluci předjeli vůz před námi a v protisměru stálo auto tak cca půlkou do jízdního pruhu. Koukám, hele no času je dost, rychlost taky správná…auta proti stojí a tak nějak čekají než se vejdou nebo až projedou vůči nám protijedoucí polozidanisté. Situaci zpracuji a říkám si ok to je jako vždy pohoda. Mám tam za 2 (2. rychlostní stupeň) beru za heft a předjíždím auto před sebou s tím, že se zařadím za Jimba a zároveň zpomalím. V tu chvíli vše vycházelo dobře, rychlost seděla, místa byl dostatek. 

Jenže vše se začlo hroutit ve chvíli, kdy já zatáhl za plyn a započal předjížděcí manévr. Hned v tu chvilku začla auta před Fidelem a Jimbem zpomalovat. A sakra, to bude průser, proběhlo mi hlavou. Nenechte se mýlit, že to trvalo dlouho, tyto věci se udály během asi tak nejvíce 3 vteřin. Ve chvíli, kdy zrychlím, předjíždím a už se pomalu směřuji zařadit za Jimba, tak se něco děje před kluky a oni náhle zpomalují…sakra to je špatný,…musím přibrzdit víc než jsem měl v plánu…normálně by to nebyl problém, ale najednou se ukázaly místní naleštěné asfalty v pravém světle. Začínám brzdit, kurwa kurwa to je v prdeli. Brzdím, ale nic se neděje, ABS funguje, ale místní naleštěný asfalt funguje i za sucha jako led, takže ABS se rovná nule. Sakra, vždyť já jedu jak namydlenej a vůbec to nezpomaluje. (ABS zapříčinilo jediné, a to, že jsem neskončil hned na zemi, když jsem za brzdu vzal). Blížím se Jimbovi moc rychle, víc než bych chtěl. Ježiš to bude v píči, to bude bolet. Snažím se ještě změnit trochu směr jízdy víc vlevo, abych se mu vyhnul, křičím do interkomu (zaplať pánbůh že zrovna v tu chvíli nám ty Interphony nehlásily, že jsou mimo dosah nebo nějaké další debilní hlášky co umí) a Jimbo mě slyšel, koukl do zrcátka a na poslední chvilku to strhnul víc doprava. Bohužel chýbaly centimetry. 

Chvilku jsem si myslel, že je vymalováno a mám po noze, v poslední pikovteřině Jimbův kufr míjí moji nohu a říkám si ok dobrý. Hooovno. Asi 10 cm a vše by bylo dobrý. Bohužel bylo tam jen tak 5 cm a já Jimba štrejchnul kufrem o kufr…

Rána, řinčení, šoupání, padání věcí. O vteřinu později zastavuji úplně, asi kdybych se snažil, tak bych motorku udržel, ale v té vřavě, co to konečně zastavilo, házím jen nohu na zem, nechám Zidan co byl v tu chvíli v náklonu položit na nalbízkaný asfalt a vystupuji. Rychle se seberu, koukám kolem sebe. Dobrý, Jimbo je na kolech, kurwa můj zidan stále nastartovaný jest, rychle vypnout motor. 

To provedu, a pak ho urychleně zvednu, načež přiběhnou místní a začnou pomáhat. Jeden mi tam hodí stojánek (já zvedám zidan z druhé strany a ke stojánku daleko). 

Zidan stojí, kurwa Jimbo, jsi ok? Jdu směrem k němu a vidím, jak jeho levý kufr je jak plechovka sardinek roztržená hladovými žraloky a všechen jeho obsah se válí všude kolem. Místní pobíhají, nosí poztrácené věci a snaží se pomoci. 

Naštěstí jsme všichni bez fyzické újmy, i když nám to do karet moc nehraje. Měli jsme to do přístavu naplánováno tak akorát i s nákupem a nějakým jídlem. 

No nic holt musíme řešit to co je teď.

20. 5. 2026

Antická památka s názvem Fort of Iunca, která byla dnes v noci naším útočištěm, pochází asi z 9. století. Víc info o ní bohužel nemáme. Uvnitř 4 stěn je vidět, že se někdo pokoušel o jakýsi archeologický výzkum, ale už je to mnoho let a teď vykopávky slouží jen jako záchod. Je v žalostném stavu, stejně jako ostatní památky tady a obývají ji už jen krysy a toulaví psi. My jim to tu obsadili, tak z toho v noci nebyli nadšeni. Oběma druhům jsme vysvětlili, kdo je tady silnější pes a už neotravovali. 

Cigánění má pro naši cestu blahodárné účinky. V první řadě díky spaní venku vstáváme brzy. Opět dnes odjíždíme kousek po deváté. Chlápek, co včera porcoval ovci, nám zamával na pozdrav a my po povinné návštěvě benzínky (až druhé, protože na té první neměli benzín) najeli na TAH1, tentokrát však na dálnici, směr sever. 

Dneska bylo cílem, ujet toho co nejvíce a stihnout se podívat na jeden zajímavý poloostrov.

Převčírem jsme psali, že Führer se za války nechal slyšet, že Tunisko, resp. Skupina armád Afrika, může díky své pozici vzdorovat nekonečně dlouhou dobu. Jak již z hodin dějepisu víme, tak mu to nevyšlo. Ať už byl Pouštní liška (vl. jm. Erwin Rommel) sebelepším stratégem a vojevůdcem, nakonec usoudil (možná právě díky svým schopnostem), že přítomnost na tomto kontinentě je neudržitelná. To se snažil sdělit Vůdci na schůzce, kvůli které z Afriky odletěl. Místo toho, aby byl vyslyšen, už se sem nevrátil a byl nahrazen. Pak už to šlo s Němci a Italy víc a víc z kopce. Byli zatlačováni spojenci na sever směrem k Tunisu. Bojovali ze všech sil, protože Vůdce nařídil, že Afrika nesmí padnout a nikdo neustoupí! Zbylí vojáci se opevnili kolem hlavního města, kde je 6. Května 1943 napadli spojenci. Vydrželi pouze jeden den a následně se stáhli na poloostro Cap Bon. Tam 11. května složili zbraně.

„Munice spotřebována, zbraně a materiál zničeny. Afrikakorps bojoval podle rozkazu až do konce. Německý Afrikakorps musí být obnoven,“ hlásil v poslední depeši německý generál Hans Cramer.

Zidani tak trochu po vzoru Skupiny Afrika ustupují seč jim kola stačí. Letíme po dálnici co to dá, protože nam zítra večer jede co? Protože nám zítra večer plave loď, vole. 

Tunisko má v podstatě jen dvě dálnice. Tu směrem na Alžírsko, po které jsme jeli před několika dny a tu dnešní, která se táhne od severu až skoro k libyjským hranicím. Jsou obě placené, výběr mýta zajišťují klasické mýtnice. Na nájezdu si vezmete lístek a na výjezdu zaplatíte obsluze v okénku. Je to ale opět všechno na tuniský způsob. 2 dny zpátky, když jsme táhli na Jerbu, také část cesty vedla po dálnici. Na nájezdu bereme papírky a o 80 km dál při výjezdu mýtnice chybí. Papírky nám tedy zůstaly a nic jsme neplatili – nebylo komu. Dneska to bylo na části dálnice podobné, ale v opačném gardu. Část Gabes – Sousse byla v pohodě, stála asi 30 Kč, pak přisel krátký úsek na sjezd u města Enfidha. Název jistě znáte, protože je tam mezinárodní letiště. Po cestě projíždíme stavbou, kde dříve stály mýtné brány, jejich pozůstatky jsou ještě patrné. “To jsem zvědavej, jak z tý dálnice vyjedem a kolik po nás budou chtít peněz, když nemáme vjezdové papírky,” předpovídá Jimbo budoucnost. Po pár kilometrech sjíždíme a paní v budce si žádá kartičku. Tu pochopitelně nedostane, když žádnou nemáme, tak místo toho vytáhneme všechny drobné z kapsy. Ona si něco vybrala, podle nás víc, než pak bylo na účtence – asi 20 Kč. Zvláštnější je ale nepoměr v cenách, první úsek měřil asi 300 km a stál asi 30 kč. Tady to bylo sotva 5 km za dvacku. Upozorňujeme, že přesto, že se v Tunisku na mnoha místech dá zaplatit kartou, u mýta to neplatí. 

Okolo lázeňského města Hammamet najíždíme na silnici po pobřeží poloostrova Cap Bon. Na jeho nejsevernější část je to asi 100 km peklem. Samá vesnice, kruhový objezd každé 2 km, smrad, bordel, kamiony, stavba, prach a písek. Konec ale stojí za to, od moře vyjíždíme po rozbitých serpentinách až do 350 m. n. m., ze kterých je nádherný výhled. 

Slunce zapadá, trochu fouká a my hledíme z hůry na vlny, které se rozbíjejí o útesy pod ikonickým majákem. Právě zde je to poslední místo, odkud prchala německá a italská vojska zpět do Evropy. K majáku nevede žádná pozemní cesta, dá se k němu pouze na lodi, nebo přistát na heliportu vedle něj. 

Na vrcholu, kde právě stojíme, je základna tuniského námořnictva. Plot a kamera nám jasně naznačuje, že dál to nepůjde. 

Je pozdě a do Tunisu je to ještě asi 90 km. Padá rozhodnutí, že toho musíme ujet co nejvíce, Pírko nachází pěkné ubytování na Bookingu. Jako vždy jej bez rezervace dáváme do mapy a jedeme k němu. To se nám dneska dost vymstilo. Neuvědomili jsme si, že už je dost pozdě, takže při nákupu v blízké vesnici zjišťujeme, že ubytování z Bookingu zmizelo. Zřejmě jsme propásli check-in. Není divu, kdo by tam na nás po 20. hodině taky čekal. Zkoušíme tam zajet, ale bohužel bez úspěchu. Máme dvě možnosti, buď pokračovat až někam do Kartága, tedy na druhou stranu Tuniského zálivu, nebo vzít ubytování, které stojí asi 700 Kč kousek odsud. Nejsme v Alžírsku, uvědomujeme si, že tahle částka není dost vysoká a ubytování asi podle toho bude vypadat. Nebudeme napínat, vypadá ještě o mnoho hůř.

Máme byt v prvním patře hned vedle rodiny majitelů. Všude je špína, po podlaze chodí švábi, v kuchyni chybí nádobí a to, co tu je, leží zprasené ve dřezu. V koupelně je na záchodě prkýnko pouze optional. 

Papír není, zato ve sprchovém koutě jsou dvě použité žiletky. Nad umyvadlem chomáč vlasů / chlupů a vedle upatlané lednice stojí něco, co bylo před mnoha lety asi velkou pračkou. Je to k zblití a uvnitř lítá můra. Doufáme, že alespoň povlečení je vyměněno. Není. Dneska jsme trochu nasraná prasátka všichni, ale teď už s tím nic neuděláme. Ve spacáku tak nebude spát jenom Fidel. Kouřit tu prý nemůžeme, asi by to tu moc zvýšilo úroveň. Tak chodíme za dveře, stejně to jde do obýváku všechno otevřeným oknem, za které chodí kočky chcát. 

K večeři Pírko stvořil zapečené bagety “co dům dal a v sámošce měli”. Na zapékání na pánvi si musel vzít čelovku, protože nad sporákem není světlo. Plyn se zapíná ventilem za oknem, ale i když je vypnutý, tak tu všude smrdí. Tak snad neusnem spánkem milosrdných.

Zítra nás čeká ještě jeden důležitý bod, který jsme nestihli při příjezdu, a pak si snad opět užijeme spaní někde v útrobách lodi směr západní civilizace. 

Stav km: 149647 km

Najeto: 472 km

Stav čumila: 0,3 L

19. 5. 2026

Noc byla příjemná, dostali jsme celý dvoupatrový apartmán. Ve spodním patře kuchyň s jídelním stolem, obývák, ve kterém by se vyspali další tři lidi, koupelna a ložnice se dvěma postelemi. Tu obsadil Jimbo s Pírkem a Fidelovi nechali celé horní patro, kde měl privátní koupelnu s vanou a king size postel na vyvýšeném patře. Problém občas byl se v baráčku najít. To vše za 110 EUR je dobrej deal. Ráno udělal Pírko míchaná vejce, pak jsme se domluvili na free late checkoutu na recepci a vyrazili aspoň na chvíli na pláž. Moře bylo asi 500 metrů, teplota vzduchu ideální, voda příjemně osvěžila. Když nás přestalo bavit sledovat rodinky, jak se tu válí na hotelových lehátkách, vydal se Jimbo hledat pivo. Bohužel však nebyl úspěšný, a tak jsme vyrazili zpět na hotel, ať odjedeme co nejdříve. Bohužel střízliví.

Čas se nám zde kvapem krátí, za pár dní máme plout zpět přes moře, a tak potřebujeme nahonit nějaké kilometry. Přejíždíme celou Jerbu k trajektu, kterým jsme pluli včera, máme štěstí a zrovna připlouvá.

Pak už se vlastně nestalo vůbec nic zvláštního. Pokoušíme se dostat co nejblíže Tunisu, máme v okolí v merku ještě nějaké body zájmu, ale vzdálenost je obrovská.

Všechny vzdálenosti tady jsou pro Evropana nepředstavitelné. Včera jsme jeli v podstatě z Prahy do Berlína a z Jerby je to do Tunisu jak z Prahy k Baltskému moři. Navíc jsou cesty veskrze rovné, takže vlastně strašně únavné. Volíme okresku místo dálnice, protože z dálnic nám vždycky třeští hlava. Po 150 km opět na té placce začalo tak foukat, že se skoro nedalo jet, to jsme fakt mohli jet po dálnici. Prstem po mapě nacházíme jakousi slepou cestu až na břeh moře, na jejímž konci stojí nějaká pevnost. Prověříme, zda by se v ní nedalo cigánit a pokud to nepůjde, pojedeme někam na hotel. 

Cestou okolo rodinky Tunisanů, co tu na háku trápí staženou ovci, vjíždíme rovnou mezi stěny stovky, možná tisíce, let staré pevnosti. 

Široko daleko nic není, nikam se nám už nechce, takže rozhodujeme, že sníme zbytky zásob. I těch, které byly určeny jako záložní. Tunisani už si ovci odnesli do svého příbytku a teď se na zbytcích krmí toulaví psi. My se snažíme ve větru vařit různá instantní jídla a asi se brzy vydáme na kutě.

Neujeli jsme toho mnoho, ještě nám asi 400 km zbývá. Čas je naším aktuálním nepřítelem. Ráno snad vstaneme alespoň tak brzy jako na Rommelově cestě a vyrazíme zpátky na větrnou planinu směr hlavní město. 

Stav km: 149175 km

Najeto: 229 km

Stav čumila: 0,4 L

18. 5. 2026

Noc v 600 m. n. m. nebyla nejteplejší, ale naštěstí později večer přestalo foukat, takže i bez stanu bylo celkem teplo. Povedl se nám nevídaný úkaz. Nejen, že jsme ulehli okolo 23. hodiny, ale slunce nás vytáhlo ze spacáků už okolo 8:00. Díky tomu sedíme na nastartovaných zidanech kousek po deváté.

Ze včera máte slíbeno, že si dnes něco povíme o místě, kde jsme dnešní noc cigánili. Do těch hor na asi 20km offroad jsme totiž nejeli jen tak zbůhdarma. Této cestě se říká Rommel Piste a zde začíná Jimbovo historické okénko přímo v zideníčku. “Ty vole, ať to neni moc dlouhý. Ty lidi to vůbec nezajímá, tak ať to aspoň dočtou,” sejčkuje Fidel, když Jimbo nemá ještě ani v 1 ráno dopsaný tento text. 

Historií alespoň trošku políbeným čtenářům už svitlo, ti ostatní budou určitě vědět, když k tomu uvedeme název Afrikakorps nebo jména Montgomery, Patton a v neposlední řadě Erwin Rommel. Právě po Pouštní lišce, jak se mu říkávalo, je totiž pojmenovaná cesta, kterou nechal za druhé světové války postavit. Vede přes nejvýchodnější část pohoří Atlas a sloužila v první řadě k zásobování. Jak jsme si řekli již v loňském zideníčku, v listopadu roku 1942 se vylodili spojenci v Maroku a Alžírsku. Dále táhli směrem na východ přímo proti Britům, kteří postupovali opačným směrem od El Alameinu v Lybii. Zákonitě se tedy s německými a italskými silami museli potkat v Tunisku. Skupina armád Afrika, jak se společné německo-italské síly jmenovaly, měla velmi výhodné postavení. Mohla být dobře zasobována z Itálie, která není po moři ani vzduchem daleko a protivníky po zemi držely přirozené hranice. Když se tedy spojenci přiblížili do Tuniska, z východní strany čekalo na Montgomeryho pohoří Matmáta a směrem od něj k moři Marethská linie, kterou vystavěli a opevnili Francouzi již před válkou. Z Alžírské strany se zase jednalo o dva hřebeny Atlasu, které nebylo možné jen tak překonat. Führer se tehdy nechal slyšet, že Tunisko tak může vzdorovat nekonečně dlouhou dobu. 

Jednou ze stěžejních bitev byla ta, která se odehrála v Kasserinském průsmyku. Německá armáda zde byla opevněna a na Američany dobře připravena. Zde se tyto armády utkaly vůbec poprvé, stalo se tak v únoru roku 1943, tedy více než rok před vyloděním v Normandii. Relativně úzký průsmyk dal spojencům dost zabrat, obávaná děla ráže 88 mm na německých Tigerech jim nijak nepiřdala. 

Ale ať tady z toho teda neděláme hodinu dějepisu, Amíci dostali strašně na frak, avšak následná přítomnost generála Pattona způsobila, že Němci museli posléze ustoupit, navíc kvůli této bitvě propásli i možnost lépe vzdorovat Britům z východu.

Stejně jako oni jsme ustupovali i my skrze zmíněnou cestu přes hory. Dnes již přítomnost armády připomíná pouze německá preciznost, pořád je totiž z velké části tvořená tehdejšími betonovými panely s kamennou vyzdívkou. My už jen můžeme obdivovat schopnost v tak nehostinném kraji vystavět trasu, kochat se nekonečnými výhledy na všechny strany a představovat si, co všechno se tady vlastně událo.

Betonová cesta už samozřejmě není kompletní, její části si pomalu bere příroda zpět, ale i mimo panely se jedná o vcelku příjemnou šotolinu, kterou využívají i místní, kteří si tak zkracují cestu do blízkého města Redeyef. “Ty vole, tady je to 80 let a pořád to vypadá jako naše D1 ještě nedávno,” komentuje stav povrchu cestou dolů Fidel. Hned, jak spadneme na výškovou úroveň moře, najíždíme opět na silnici RN16, po které jsme jeli včera. 

Čeká nás další zajímavý bod cesty – jezero El Jerid. Jedná se o největší solnou pláň nejen v Tunisku, ale na celé Sahaře. Zmíněná silnice vede asi 35 km rovně prostředkem tohoto jezera. Chtělo by se napsat vodní plochy, ale vody v něm moc není. Aktuálně už je skoro vyschlé, ale zejména okolo silnice jsou vykopané příkopy, kterými lehce proudí zbytky vody. Jak postupně vysychá, dá se z ní dobře těžit sůl. To připomíná i továrna na její zpracování, která je rovněž prakticky uprostřed tohoto jezera. Na jednom z kochů Jimbo neodolá a seběhne násep, aby trochu soli ochutnal. Nekecali, slaná je. 

Díky našemu brzkému výjezdu je akorát tak čas na oběd. Potřebujeme natankovat, a tak stavíme v blízkém městě Kebili. Jimbo do svého GSa tankuje vždycky do prvního cvaknutí tankovací pistole. Ne, že by se do nádrže nevešlo benzínu víc, ale když se to stane, tak pak při opření zidana o fízla (terminus technikus – boční stojan) teče benzín z přepadu na zem. I zde by tankoval do prvního cvaknutí, to by ale ta pistole musela umět cvakat! Že automatický systém vypnutí toku benzínu do nádrže nefunguje mu připomnělo až to, když z nalévacího otvoru začaly stříkat erupce této “drahé” tekutiny. A tak byl zlitý zidan, tankvak, motor, kalhoty, boty i Jimbo. Ten ihned po vypnutí začal jezdit očima po okolí hledaje nejbližší dostupný hasicí přístroj. Katastrofa se naštěstí neudála, obsluhu čerpací stanice to absolutně nevyvedlo z míry. Z mokré rukavice si bez mrknutí oka převzala příslušný obnos a na dotaz, zda něco sleví za benzín, co si Jimbo neodveze, ani nic neřekla. “Tak si tu rukavici můžeš pak vyždímat do nádrže, až ti trochu klesne hladina,” odlehčuje situaci Fidel, když všichni se zájmem sledujeme, jak zidan čůrá přepadovou hadičkou benzín na zem, přestože stojí na centrálním stojanu a dít by se to rozhodně nemělo. V blízkém restaurantu si dáváme dle Googlu tu nejlepší pizzu v Tunisku (v Africe jsme zatím lepší neměli, tak mají třeba pravdu) a přemítáme o tom, kudy pojedeme dál.

V úvahu přichází dvě trasy – severní a jižní. Severní bude rychlejší, jižní pomalejší, ale zase se budeme moci zastavit skoro u Marethské linie. Rozhodnutí je jasné, historie už prý bylo dost, užijem si trochu srandy. Pálíme to dál po RN16 až skoro do přímořského letoviska Gabes, kde najíždíme na TAH1 (dálnice po pobřeží), abychom co nejdříve byli na trajektu. Ptáte se kam, protože víte, že zpět do Itálie plaveme až ve čtvrtek? To máte pravdu. Leckdo z vás tam byl letecky, užil si jistě krásné chvíle v hotelovém resortu. Ano, řeč je o snad nejznámějším a nejnavštěvovanějším ostrově v Tunisku. O Jerbě. Nás tyhle destinace moc neberou, jak jste si již stačili všimnout, nejsme běžní výletníci s igelitkami, my nelétáme letadlem, nýbrž jezdíme na zidanu. Nevynecháme ale příležitost dojet někam, kam většina krajanů létá, a tak předjíždíme dlouhou kolonu ostrovachtivých vozidel a po chvíli parkujeme na pány hned na prvním místě převozní bárky. Nic neplatíme, protože 30minutová plavba je pro zidany zdarma. Až se nám tomu nechce věřit. Ale není tolik divu, na lodi turisty moc nepotkáte a místní se navzájem zřejmě nežidí.

Z lodi vyjíždíme už skoro za tmy a jedeme do 30 km vzdáleného hotelu. Pro ty z vás, které by napadlo, že si sem přiletí letadlem a půjčí si auto nebo skútr, vřele doporučujeme si před tím udělat nějaký kurz řízení bez pravidel. Tady se totiž jezdí stejně jako kdekoliv jinde v Tunisku. Tedy bez světel, s telefonem v ruce CTD, bezpečná vzdálenost je sprosté slovo, nic pro slabší povahy.

Večer trávíme klasicky. Po očistě těl už je tak pozdě, že nám padají hlavy na stůl, ale ještě musíme dopsat zideníček, postříhat nějaká videa a něco sníst. Navíc dávají hokej, tak ještě stihneme skoro celou třetí třetinu. Čumil se na nás jen zlehka kouká,

Pírko vytáhl z kufru posledního Radka. Zítra se snad vykoupeme v moři, doufejme, že bude počasí jako dnes. 

Stav km: 148946 km

Najeto: 424 km (ono se to taky jezdí jinak, když neodjíždíme v 1 odpoledne)

Stav čumila: 0,5 L