Rubrika: Zidan Tours

Jelikož předchozí večer byl náš poslední v Bosně, tak jsem to museli náležitě oslavit. Proto jsme nic nepodcenili předchozí den a kvalitně se zásobili v konzumu. Paradoxně dnes ráno jsme byli v pohodě ( žádný hangover) vzhledem k tomu, co všechno jsme vypili. Vlastně jsme vypili všechno, co jsme měli. Ráno proběhlo rychlé sepsání zideníčku a v 10:40 zvedáme kotvy z Glamoče směr domov.

Malá vsuvka. Při popíjení piva v přístřešku si Don všiml, že má Transka ( Honda Transalp 750) pěkně zabarvený zadní kotouč. Což je divné. Při bližším ohledání bylo zjištěno, že Raf stojí na zadní brzdě nejenom v terénu ( což je správně), ale i na asfaltu. Takže proběhl rychlý briefing ohledně toho jak používat zadní brzdu a Raf už slídí po netu a objednává nové desky.  

Cestu máme naplánovanou přes Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko. Mimo dálnice tentokrát, ať se taky trochu povozíme v zatáčkách. Zatáčky přicházejí záhy, když nad Glamočem bereme delší cestu, kterou jsme ještě nejeli. Nádherné dlouhé zatáčky, na krásném asfaltu, stoupání, klesání, no prostě zidanistův sen. Hraniční přechod chceme použít ten samý, jako před týdnem – Velika Kladuša. V Chorvatsku máme totiž v plánu ještě jednu zastávku, kde Raf ještě nebyl. 

Tímto bodem je Veliki Petrovač – památník Petrova Hora Monument. Jedná se o komunistickou brutalistní stavbu, která nemá obdoby. Hnus to teda je, resp hnus jsou ty trosky, které z toho zbyly. Proběhne malý urbex, pár fotek a jedeme dál. 

Následuje cesta přes Chorvatsko mimo jejich placené dálnice. Což je doslova horor. Máme pocit, že řidič je doslova šikanován radary a rychlostním omezením na 60 km/h za to, že nejede po dálnici. I samotní chorvati na to kašlou a přes vesnice často pálí 90 – 100 km/h. Takže se vždy za nějakého střelce pověsíme a ten nám dělá průvodce touto nehostinnou zemí. Omezení neberou konce, ale pak se to konečně podaří. Jsme ve Slovinsku. Jízda je jako mávnutím kouzelným proutkem hned veselejší. Mezi vesnicemi není omezení na šedesátku ( naprosto nesmyslné) a tak rychle nabíráme kilometry. 

V 19:40 přijíždíme do kempu Kekec, kde jsme už byli minulý pátek. Rychlé ubytko, uvařit jídlo a spát. Zítra nás také čeká slušná porce kilometrů.

Stav čumila: to už nemůže bejt ani vtipný

Stav tachometru: 10 711 km

Ujeto: 480 km

Ráno nás vzbudil déšť. Proto bereme útokem polorozpadlý přístřešek, do kterého si přenášíme veškěré věci, aby aspoň něco málo mohlo uschnout. Sledujeme předpověď a vymýšlíme plán, kam jet a zároveň eliminovat vrtochy počasí. Proto vyjíždíme až v 11:30 směr Konjic. Dále pokračujeme do Jablanice, kde si chce Raf prohlédnout spadlý most, který byl sabotován v druhé světové válce. 

Z Jablanice nabíráme směr Park Prirodni Blidije. Jedná se o rozsáhlé pohoří, kde se v Hajdučke Vrleti dáváme doprava na nádhernou, 30 km dlouhou šotolinu. Tady prší opravdu intenzivně, takže bereme nepromoky útokem. Cestou na toto pohoří potkáme absurdní situaci. Zastaví nás kolona vozidel, kde před nimi leží na boku dodávka. Řidič asi nezvládl řízení a poslal dodávku o malou zídku na bok. Kolem je hlouček bosňáků a něco řeší. Nejprve si myslíme, že vytahují řidiče oknem spolujezdce. Ale je to jinak. Ridič se sám vtahuje do kabiny a snaží se nahmatat klíček od zapalování, protože dodávce stále běží motor! Po silnici teče slušný potůček černého oleje a motor si stále vesele klafe dál. Hold Mercedes nezastavíš. Naštěstí se můžeme protáhnout a pokračovat. 

Dále potkáváme zase značku, že silnice je uzavřená a že je zde výslovný zákaz vjezdu osobním vozidlům a zidanům. Don zahlasí do interkomu, že to určitě bude průjezdný a že by bylo dobré to zkusit, protože objízdná trasa zde neexistuje. V tom však vedle nás zastaví místní v autě a naproto jasně gestikuluje, že máme jet, že je to v pohodě. Dbáme jeho rady a jedeme. Silnice u Jablanici je silně poškozená po povodni, která tu byla minulý rok. Naštěstí zde není nouze o stavební materiál, hlavně kámen. Takže udělali provizorní opravu a jezdí se vesele dál. 

Přes vrchol hory se dostáváme až k Ramsko Jezero. Proběhne fotka a plánování kam dál. Už se musíme vracet domů. Takže chceme pokračovat zpět směr přechod Velika Kladuša. Raf je hodně promočený, prší a je 9 stupňů. Takže volíme jistotu a pojedeme dnes přespat na přístřešek u Medvědího Potoka, nad Glamočem, kde proběhlo naše přespání před pár dny. Bereme konzum útokem, protože v přístřešku je i grill s roštem. Po příjezdu natěžíme dřevo a roztopíme obří pec. Raf si tu ugriluje boty aby nejel v loužích. Vypijeme všechny piva a rum. Čumil není a nebude. Zítra už to budeme točit směr Chorvatsko a Slovinsko mimo dálnice. 

Stav Čumila: vypili jsme rum

Stav tachometru: 10 225 km

Ujeto: 215 km

Ráno bylo opět trochu pomalejší. Zase na druhou stranu, kam spěchat. Den předtím přijeli do kempu i našinci, kteří brázdí bosnu s Toyota Land Crusiser 2x a 1x Land Rover Defender. S pýchou jim byly darovány zidanské samolepky. Jelikož nám oběma dochází plyn ve vařičích, tak naše první cesta, tento den, je do centra Sarajeva. Je tam outdoor prodejna, takže by zde měla být šance sehnat tlakové lahve. Po 30 minutách hustým provozem hlavního města zjišťujeme, že samozřejmě plyn nemají. Ale ochotný prodavač dává tip na jinou prodejnu nedaleko, která by to prý mohla mít. Takže sedáme na mašiny a jedeme do Penny Plus, o kterém Google mluví jako o prodejně stavebních materiálů. A zadařilo se. Plyn máme. 

Nyní se vydáváme směr vesnička Lukomir. Míjíme hotel Ingman, kde už jsem oba byli. V horském resortu odbočujeme na šotolinu a už stoupáme nahoru vedle lyžařské sjezdovky. Lukomir je jedna z nejznámějších vesnic v Bosně. Vede sem naprosto fantastická cesta po šotolině krajnou, která nápadně připomíná krajinu z filmu Vinettou. Cesta se krásně klikatí mezi kopci a vrcholy, kameny jsou dokolane vybělené od slunce a na vršcích hor je ještě sníh. Po 30 km se dostáváme do Lukomiru. Ruch je tu značně malý, jen dva podniky prakticky fungují a jsou tu jen místní a my. Bereme hospodu s názvem Na Krovu Svijeta a pan domácí se o nás pěkně stará. Rafovi ukazuje, že salaš mívala dvě patra. V suterénu byly krávy a v přízemí na prknech byly ovce. Objednáváme si polívku, pivo a nakonec ještě Bosenskou kávu. Domácí dostává zidanskou samolepku na lednici a je velmi spokojen. Don si navíc kupuje domácí kozí sýr. 

Při výjezdu z Lukomiru nás chytne zase déšť. Don bere nepromok a Raf na to jen odvětí:” Už mám všechno stejně mokrý, tak na to seru”. A tak začne i Transzidan vymetat všechny kaluže po vzoru OberZidanTechnikera. Ten je totiž vymetá naprosto cíleně od začátku této ZidanTour. 

Samozřejmě že za 10 minut přestane pršet a Don se po chvíli ze nepromoku vysvléká. Nyní přicházejí na scénu naprosto famózní výhledy, asfalty a zatáčky cestou do Boračko Jezero, která má 60 km. Do interkomu se stále ozývá: no tak to je naprosto dokonalý zidanský porno ! Řežeme zatáčky jak to jde a pomalu dojíždíme k jezeru. Oba jsme tu už byli před pár lety a tak dobře víme, že zde není žádný krám, kde by šlo něco koupit. Popojíždíme o 20 km dál do města Konjic ( pracovní název Kojčice), kde bereme útokem konzum Bingo. Raf jde první, Don drží hlídku. Během tohoto zpozoruje, co vyrábí takvové divné zvuky, když rajtuje na Africe v terénu. Jedna objímka na tool boxu se povolila a celý zásobník s nářadím visí na jednom šroubu. Takže honem do Binga, kde prodávají stahovací pásky ( fazetky, strepky a další divné názvy). Po chvíli je zjawenoa můžeme valit s nákupem zpět k Boračko jezero. U jezera je krásně, jsme tu sami a pár toulavých psů. Martin ještě vyleje vodu z kufru, která mu tam natekla při projíždění louží. Dopíjíme čumila a jdeme na rum !

Stav čumila: exitus

Stav tachometru: 10 010 km

Ujeto: 186 km

Ráno bylo v klidnějším rytmu. Předpověď nebyla úplně příznivá, takže proč spěchat. Navíc dnešní plán byl jasný – musíme jet na jih, jinak nás chytne fronta srážek, která se prohání celou zemí. Vyrážíme cca v 9:30 ze spacího místa nad městem Turbe, mokrou a bahnitou lesní cestou, směr Jajce. Zde bereme ohnivou vodu do zidanů a v tom se spustí totální průtrž mračen. Ale doslova. Takže nazout scheißwetter kombinézu a jedeme vesele dál. 

Cca po hodině jízdy v nelidském slejváku zastavujeme v lese, na moc pěkném přístřešku. Zidany máme oba pod střechou, je zde zase pec na prase, naštípané dřevo, lavice pro 20 lidí, funkční LED osvětlení a dokonce kohoutek s vodou. Don kohoutkem otočil a světe div se – začala téct voda. Stále šíleně leje, takže padlo rozhodnutí uvařit si oběd a kouknout na předpověď. Ta není dobrá. Takže když musíme na jih kvůli počasí, tak pojedeme do Sarajeva. Je to cca 95 km. 

Po jídle vše balíme a znovu vyrážíme do deště. Jedeme do města Travnik. Tam nás, mimo deště, atakuje neuvěřitelná kolona, která má cca 15 km. Ridiči jezdí velmi pomalu, aby nenahodili kolemjdoucí na chodníku vodní clonou. Pak se ale v protisměru vyřítí kamion, vybere tu největší louži a vytvoří tak velkou vodní vlnu, že jde Donovi až přes hlavu a celého ho doslova vypláchne na zidanu. 

Pomalu předjíždíme jedno auto po druhém až doskáčeme na dálnici. Za 2.50 BAM se přiblížíme k hlavnímu městu a náš cíl je kemp Oaza. Po zaplacení 105 BAM (Asi 1 400 Kč) si můžeme postavit stany. Žádná láce. V kempu stavíme i tarp, pod který si sedneme a čekáme až přestane pršet. Přichází nepršící okno a tak můžeme vyrazit do centra tramvají číslo 3. Tramvaj doslova pamatuje období, kdy ještě Ferdinand jezdil na koni. Asi jako kamufláž slouží polep vozu z venku, protože cestující okny ven prakticky nevidí kvůli polepu. 

Probíhá klasické kolečko v centru. Návštěva místa, kde nám zabili Ferdinanda, moc dobré jídlo v místí restauraci, pár piv. Ještě se přesunujeme do podniku s názvem The Bar, kde jsme seděli s naším přítelem Zoranem v roce 2022. Bar je však zavřený. Takže koupit pivko v plechovce a hurá zpět do kempu tramvají číslo 3. 

Stav Čumila: je to jeho předposlední den, zítra padne

Stav tachometru: 9 827 km

Najeto: 177 km