Rubrika: Zidan Tours

17. 5. 2026

Byli jsme včera tak happy z přechodu hranic, že to počumělo fest. Z toho důvodu bylo ráno dost pomalé, až to vyústilo v to, že Pírkovi v 11:00 volal majitel, jestli máme v plánu tam být další noc. Luxushouse byl nádherný, spalo se v něm krásně, ještě aby ne, když stál 100 EUR.

Snídaně za 5 EUR na osobu ale byla otřesná. Ne, že by nebyla dobrá, to jo, ale bylo toho všeho tak málo, až jsme si říkali, jestli to myslí vážně. Jedno vajíčko, mini pseudojogut a vajíčková pidiomeleta fakt ceně neodpovídá. V mírně podroušeném stavu tak vyrážíme na další cestu.

Fidelovi je dle jeho slov otřesně, je bílý jak stěna. Vypadá to ale, že čumilem to nebude, zřejmě mu nesedlo to včerejší tuniské jídlo. Cestou na první bod zájmu to už vypadá, že bude dokonce svolávat jeleny, ale naštěstí k tomu nedošlo.

Máme v merku asi 40 km vzdálený Ong Jmal u jezera El Rharsa. Jde o místo, kde se natáčely Star Wars resp. část s vesmírným přístavem na Tatooine. Vede k němu asfaltka, opepřená písečnými prvky – navátým pískem leckdy přes celou vozovku. Někdy jde jen o trochu písku a někdy jsou duny na silnici i několik metrů vysoké. Tady je třeba mít se na pozoru, protože v hlubokém jemném písku se zidaní fakt nedobře.

Úspěšně přijíždíme k malým příbytkum uplácaným z hlíny, mezi nimi se tyčí jakésy antény. Nikdo tu není, tedy kromě extrémně otravných tunisanů nutících nám fotky s velbloudy, pouštními liškami a další tourist shit, za který by chtěli samozřejmě prachy. Úplně nám to zkazilo celkový dojem, přitom je to celkem zajímavé místo.

Mezi příbytky byly jakési trhy plné nesmyslných cetek z číny. “Kdyby tu měli třeba postavičku Stormtroopera, to bych si koupil hned, ale tohle mě nasralo.” Zhejtil to instantně Pírko. Více se o tom rozepíše ve svém hate okénku níže.

Tunisani jsou tak otravní, že se rychle fotíme a berem kramle zpět. 

Další zastavení je na silnici RN16 – Chebika, je od nás cca 90 km a má tam být nějaký vodopád. Po cestě tankujeme u Shellky na alžírské poměry předražený benzín za ještě příjemných 17 Kč. Hned vedle je krámek s chlastem. Jaká pak náhodička. V Tunisku už Alláha tolik neřeší a chodí si tam jak do sámošky. Vevnitř je mříž od stropu po podlahu a za ní je možné se dostat masivními kovovými turnikety. Dále už je jen okénko, kde řeknete, čím se dneska chcete zprasit.

Jimbo objednává 4 piva a 4 nějaké jiné drinky, o kterých si myslel, že jsou taky pivo. Všechno jsou jen třetinky a stojí cca 17 Kč. “Zidany jsou natankované, tak proč nenatankovat i sebe,” povídá Jimbo otevíraje první třetinku. Nakonec to dopadlo tak, že Pírko šel pro další, ty už ale schováváme na později. Fidel si po včerejší zkušenosti radši nedal. Mírně upraveni pokračujeme dále, celou cestou jedeme v podstatě rovně v úrovni moře, naštěstí tolik nefouká, je pěkně teplo. Chebika je na úpatí hor – konce Atlasu. Jak na Hvězdných válkách nebyli žádní turisté, zde jich je tedy požehnaně. Přitom vodopád vyschnul, a tak se všichni koukají do díry s palmami, kde zřejmě někdy teče voda. Očividně jsme v dost turistickém kraji. Prodávají tu všemožné cetky, ale i kávu, čaj a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu. Tak jsme si to dali všechno, opět jsme zapomněli, že už nejsme v Alžírsku. Za 3 džusy, kafe a čaj chtěli 29 Dinárů, což je asi 200 Kč. To je teda trochu dost, na tohle nejsme zvyklí, chceme zpátky za hranice nebo alespoň zahraniční ceny tady!

Nabízeče všeho možného odmítáme, nevidíme důvod si tu vzít služby jakéhosi průvodce, co nabízí 45 minut dlouhou tour. Nevíme, co bychom na vyschlém korytu viděli. Opět kopeme do dvou vrtulí a jedněch křídel a pokračujeme do hor. Na jedné z vyhlídek musíme zastavit, naprosto rovná zem je z výšky několik set metrů impozantní.

“Je to dost zajímavý, a tim myslim dost hnusný,” povídá Jimbo za stálého lití palmové šťávy na zem. Zakoupil ji za 15 korun od místního drobného živnostníka. Zde se k nám hlásí jakýsi místní chlápek co přijel na svém pseudozidanu. Ukazuje nám nějaké fotky vodopádu a říká, že je tady kousek, radí nám, že tam nemáme jet oficiální cestou, ale někudy jinudy, protože ofiko bychom k němu museli jít pěšky. Poděkujeme a už točíme vracečky do kopce. “Ty vole, já to zapomněl, jak se na tom zidanu zatáčí?” Hlásíme si střídavě do uší.

Kousek před jakousi vesnicí nás zmíněný tunisan dojíždí a křičí na nás, že jedeme špatně, ať jedem za ním. Moc se nám nechce, ale tak vlastně proč ne, třeba bude zábava. Co přišlo, jsme ale nečekali. Nejdřív nás táhnul přes vesnici po nějaké rozbité cestě, pak sjel do potoka, ukázal ať jedeme taky. My si bláhově mysleli, že to bude jen brod. Akorát že vůbec. Týpek kecá, pořád říká už jen 200 metrů, už tam skoro jsme, načež vyjede na nějakou betonovou skruž, kam my s našimi tanky fakt nepojedeme.

Už dva kilometry ujeté potokem a po písčitých dunách nebyly zrovna naše šálky kávy. Všude se line smrad Jimbovy suché spojky. “Jsem jí tímhle stáhnul tak o 2 centimetry, a to ještě musíme zpátky kur… Tohle fakt nebyl dobrej nápad.” Chlápek nás přesvědčuje, že už je to jen 100 metrů, že to zvládneme. My ale klademe národní odpor, a když pak Fidel zahodí svůj zidan do potoka, je jasno, že dál rozhodně nejedeme. Fidel si aspoň konečně odškrtnul svoje tenkrát poprvé.

Pohledem na mapu je to dalších asi 500 metrů a už nás to tam ani neláká. Pírko pokračuje s domorodcem pěšky. “Jako je to tam fakt pěkný, klidně tam jděte,” povídá při návratu a ukazuje fotky soutěsky a vodopádu, kde se natáčel Indiana Jones.

Jako jo, na fotkách je to pěkný, ale dalších 500 metrů potokem nejedeme a v zidanských hadrech nemáme v plánu chodit. Otáčíme se a jedeme zpět, tentokrát už nikdo nesbírá žádné padací body, jen Pírko si veze v botách Jacka O’Neala dva rybníky. Cesta zpět byla paradoxně jednodušší. “Ono to fakt nebylo tak zlý, šlo by to, ale já jsem prostě hrozně posranej, že to někam zahodim, zase utrhnu kufr a budu to tu uprostřed potoka muset řešit,” dává Jimbo na vědomí své zidanské offroad skilly.

Po vyjetí z koryta přišlo na to, co jsme očekávali. Domorodci dáváme samolepku a děkujeme. On se na ní podívá, a pak tázavě zvedne oči na Jimba. Samozřejmě chce prachy. “Byl jsem s tebou asi hodinu a půl a ty my ani nezaplatíš?” Vyřkne požadavek a pokračuje: “Bavil ses? Tak mi zaplať ne.” Jimbo opáčí, že se teda zas tak dobře nebavil a vodopád ani neviděl, ale že teda měl snahu a kolik jako chce. Nejdřív začal, že chce 10 euro za každého, což teda chlapec trochu přestřelil. Abysme se ho zbavili, dáváme mu nakonec 90 Dinárů a bez pozdravu scammera opouštíme. Prostě jsme si zvykli na alžírskou nenucenou pohostinnost a nedošlo nám, že už jsme v kraji, kde prachy vládnou světu a turista se musí zholit jak jen to jde. Příště si dáme pozor a na jejich rady jim prdíme. “Čum jak tam přijedu normálně po silnici a uvidíme to taky,” povídá Jimbo do interkomu, když se ho konečně zbavíme. Jako jo, měl pravdu, dojet se k tomu opravdu nedá, jako bonus na nás ze všech stran pokřikují domorodci snažící se přisát na naši peněženku. Jsou schopni za námi jet i několik set metrů a pořád na nás něco halekat, aby z nás dostali Dináry. Rychle se tedy otáčíme, nedostali ani penny a letíme pryč. Tahle země už je v těchto místech naprosto zničená turismem, místní kvůli penězům udělají všechno, jsou agresivní a vyvíjejí nepříjemný tlak. Tuhle vychcanost bytostně nesnášíme. Děti se to tu učí už odmalička. Po chvíli jedeme jinou vesnicí, proti nám jede na kole odhadem tak desetiletý kluk, mává rukou a ukazuje prsty prachy. “Jasně, teď zastavim, slezu, dám ti obsah svojí peněženky, nechám ti tu zidan a půjdu asi na autobus, ses asi posral ne?” Zní v interkomech věty tohoto ražení.

Naším dalším dílčím cílem je jedna zajímavá cesta přes hory. O ní si ale povíme až zítra. Dojeli jsme lehkým offroadem na nějaké místo a vedle cesty konečně cigáníme!

Jakmile zajde slunko, už je dost zima, ale pohled na nebe je k nezaplacení. Kvadrilióny hvězd bez světelného smogu, to se neokouká.

Čumila bylo včera dosti, už zbývá poslední butylka, dnes nakoupené pivko už dává jenom Pírko. Máme dost.

Zítra budeme pokračovat dále po zmíněné cestě opět na nekonečnou plošinu v cca 0 m. n. m. Přejte nám teplou noc.

Stav km: 148522 km

Najeto: 194 km

Stav čumila: 0,5 L

Mos espa – Pírkovo nasrané okénko

Jedním z míst, na které jsme se v Tuniskuku moc těšili, je vesmírný přístav ze Star Wars filmovým jménem Mos Espa (já tedy určitě a věřím, že Fidel též, Jimbo, ačkoli není fanouškem Hvězdných válek, byl minimálně zvědavý, jak to tam bude vypadat). 

Návštěva tohoto slavného místa byla ale bohužel pro mne velkým zklamáním a jen potvrzením, že ty spíňaci zde si nezaslouží nic než pořádnej hejt. (špíňák je přezdívka pro zdejší obyvatele, kteří nevytváří žádné hodnoty, vlastně pořádnou práci nemají a místo třeba takového pěstování ovoce či zeleniny se rozhodli tahat peníze z turistů za úplné nesmyslné věci). Ale abych nepředbíhal a mohli jste si utvořit sami nějaký obrázek o celém místě a situaci.

Při příjezdu k místu, kde filmaři postavili v roce 1997 pro natáčení filmu Star Wars: Episode I – The Phantom Menace, se ocitáme na velkém betonovém place, kde při natáčení byl s největší pravděpodobností zaparkovaný celý štáb s technikou. Ná dálku vidíme, že je zde liduprázdno tedy skoro. Turisty, kteří tu byli před námi, jsme potkali na silnici mezi dunami v karavaně asi 15 starších Toyot Land Cruiser (kterých je tu plno a nejvíc ji využívají na vození turistů). Na tomto place zhruba tak 100m od vjezdu nás zmerčili místní špíňáci a rychle se začli přesouvat směrem k nám i se svými velbloudy. Ti, kreří nemají velblouda, drží v ruce malinké štěňátko pouštní lišky. Všichni nám neodbytně nutí svá zvířata, ať si uděláme fotku na velbloudu nebo si podržíme liščátko. To se snažíme odmítat, ale jsou dosti urputní. Jeden z velbloudářů si chce udělat fotku na mém zidanu. K tomu svoluji s doměním, že by nám pak mohli dát pokoj. Skoro se to povedlo. Nechali nás popojet skrz bránu města a zaparkovat před prvním domečkem. Dva z těchto asi 10 výběrčích peněz pokoj nedali do doby než dostali naše samolepky, o které si ještě sami drze řekli a jednu cigaretu kterou si též jeden z nich vyprosil. Fotku s velbloudy nám nakonec vnutili zdarma (jen díky vyžebraným věcem od nás), a to i přes to, že jsme říkali ne a nemáme zájem. V jednu chvíli mi jeden z nich prostě položil vodítko od velblouda na ruku přes loket a šel pryč. Boha jeho no tak dobrý, Jimbo vyfoť mě ať už daj pokoj a jdou do prdele. 

To udělal, načež dostal do ruky vodítko od druhého velblouda a foto ho čekala též. Pak teprve konečně odtáhli pryč. No hurá, konečně můžeme jít omrknout legendární kulisy vesmírného přístavu. 

Otrava a nasranost z těchto lidí odírajích turisty střídá těžké zklamání z toho, jak to mezi domečky a na náměstíčku vypadá. Ano člověk v tom pozná ono místo z filmu, ale ten stav, do kterého to nechali zchátrat, je šílený až do očí vhánějící slzy pro fanoušky Star Wars. Na malém náměstí svítá malá naděje na nápravu, jsou tu celkem malebně rozpadající se stánky s upomínkovými předměty. Jdu mrknout co tu mají, zklamání na druhou. Ani jedna cetka zde neměla nic společného s filmem a s místem, které kvůli filmu bylo postaveno. Najdete zde pouze nějaké kamení (které vypadá trochu neobvykleji než běžný kámen), ale furt je to jen kus šutru sebraný někde v poušti, vedle je pult plný malých skleněných lahviček naplněných pískem a o stolek vedle nějaké cetky typu náramky z korálků atd…

No prostě hrůza. Na městě je dost vidět, jak se na něm podepsal zub času a absolutní nezájem o nějakou údržbu. Vracíme se k motorkám sedáme do sedel a odjíždíme pryč plný rozporuplných myšlenek. 

Teď druhá část jak by bylo moc hezké aby to tam vypadalo: 

Představoval jsem si, že si místní váží kulis, které tu štáb a studio zanechali a mohou díky tomu sem nalákat fanoušky a turisty. Což teda upřímně nenávidíme, ale zde bych pro to měl i pochopení jakožto velký fanoušek Star Wars.

16. 5. 2026

Oba (čumil i Fidel) se rána dožili. Fidel to přežil ve spacáku, Pírko s Jimbem na prasáka v peřinách, holubi z balkónu žádnou invazi neprovedli. 

Ráno se pokoušíme v mírně podroušeném stavu o snídani, Fidel jí foldnul rovnou, Jimbo a Pírko do sebe natlačili nějaké bagety s taveňákem. 

Dny se nám bohužel krátí, a tak nás dnes čeká přechod hranic zpět do Tuniska. Nejsme si jisti, jestli se plánovaný přechod podaří přejít. Zásadní problém je, že turisté oficiálně nesmí sami na Saharu. Už teď jsme tu tedy ilegálně. V Tunisku je to podobné, a tak trochu počítáme s variantou, že bude přechod pro turisty uzavřen a my budeme muset vyjet zase na sever této krásné země, aby nás pustili ven. O této variantě víme, ale nepřipouštíme si ji, takže utrácíme v místním obchodě většinu zbylých peněz. A byla to fakt fuška. Pírko kvůli tomu koupil 2 voňavky a 2 kartony cigaret. Zbavit se tady peněz není tak jednoduché. Všechno je pro nás až nepředstavitelně levné. Kafe – 3 Kč, benzín 4,50 Kč / l, ubytování do 1000 Kč za všechny za noc, nákup jídla a pití pro tři lidi na den – 300 Kč, jídlo pro tři v restauraci – 250 Kč, krabička cigaret – 45 Kč za Camel/Marlboro, místní seno se dá sehnat i za 15 Kč, pivo – 17 Kč, víno cca 100 Kč / 0,75 l. Celkem jsme prožrali, prochlastali, probydleli a propálili 700 EUR, tedy cca 17000 Kč / 3 = 5666 Kč na osobu. Kdybychom nebyli bývali nuceni spát po hotelích, víc cigánili a nepotkali krámek, kde maj chlast, stálo by to násobně méně. 

Přes jedno Debilní město se dostáváme na poslední benzínku v Alžírskuku, kde plníme nádrže doslova po okraj, protože nalévací pistole má moc širokou hubici (snad to není nafta). Opět každý platíme asi 40 Kč. Při těchto cenách se mužete snažit jak chcete, ale stejně vám zbyde. V našem případě asi 4500 DZD (450 Kč).

Cesta na hranice nebyla dlouhá, z města El Oued, kde se nacházel holubí dům, jen asi 89 Km. Alžírská strana je majestátní, tedy spíš bývala. Je to areál kruhového tvaru oplocený kamennou zdí, ve které jsou postaveny dvě velkolepé brány – vjedová i výjezdová. Uprostřed stojí krásný palác v klasickém stylu se dvěma průjezdy (tam a zpět), kde dříve stáli hraničáři. Budova je ale zchátralá a již se nepoužívá. Alžírsko to vzalo po svém a okolo paláce postavilo klasické unifikované plastobuňky s klimatizacemi a standardní střechou. Prostě to úplně doprasili místo toho, aby starobylý palác opravili. My si toho prvně nevšimli, protože oni se ani neobtěžovali ten starý palác uzavřít, takže jsme málem projeli hranici naprosto bez kontroly. Jim to bylo všechno úplně jedno, že jsme špatně, jsme zjistili málem až v Tunisku. Provedli jsme Semirův manévr a jak tři čuníci se postavili do fronty před buňky. Tedy, standardně jsme celou kolonu předjeli a postavili se na druhé místo. Uzavíráme sázky, jak dlouho nám bude přechod trvat. Jsou 3 odpoledne, Pírko říká 16:00, Fidel 16:30 a Jimbo 17:23. 

Vtipný celník při pasové kontrole dokonce uměl i nějaké slovo anglicky, pořád někam volal, pak vzal naše pasy a zmizel někam do útrob celnice.

“Can we smoke?” Zeptal se ho ještě před zmizením Fidel. Celník trochu nechápavě přitakal a s pohledem jako “Na co se to sakra ptáš?” vytáhl svojí krabičku cigaret a nabídl, jestli chceme od něj. “U nás by tě za to zmrdali, tady ti ještě nabídnou svoje cigáro,” okomentoval to trefně Fidel. Je smutné, jak jsme degenerovaní, ani si neuvědomujeme, jak moc jsme doma svazováni všemi možnými zákazy a nařízeními. Hlavně těmi naprosto nesmyslnými. Tady se kouří všude i vevnitř, tak proč bychom nemohli kouřit, když jsme venku? Na další štaci už se neptáme… Bude to drtivý dopad, až přijedeme zpět do domoviny. “To je přesně vono, pořád se radši ptáš všech na všechno, i na totální nesmysly, protože nevíš, jestli to není náhodou zakázaný,” přidává koment Fidel při psaní zideníčku.

Poseděli jsme na lavičce u celnice, zatímco si celník dělal s pasy co se mu zachtělo. Vrací se vysmátý, rozdává je a poukazuje na to, že dva z nás byli v Alžískuku po druhé. Směje se, že jsme to tu Fidelovi přijeli ukázat. Prý se máme vrátit a přivézt víc lidí. Tím ale alžírská strana nekončí, to byla jen pasová kontrola, o 30 metrů dál přichází ta celní. Obsluha zde není tak sdílná, ale zjišťujeme, že se asi spíš stydí. Stud trochu bortí překladač na mobilu, kterým nám sděluje, že se máme posunout dál od okýnka, chcípnout motory a počkat na inspektora, který už je na cestě. Ten zatím provádí letiště Bratislava krajanům na parkovišti o pár metrů dále. Za chvíli se zase vrací a ptá se na něco neidentifikovatelného, na nějaký papírek ohledně benzínu. My trochu tušíme, o co mu jde. Alžírskoko totiž bojuje proti černému vývozu benzínu a nafty ze svého území. Místní to často dělali (a jistě ještě dělají) tak, že s prázdnou nádrží a kanystry přijedou do Alžírska, zde natankují co to jde a jedou zpět. Na tuniské straně pak prodávají PHM u silnice z PET lahví nebo jiných nádob za výhodné ceny. A to se vyplatí, protože v Tunisku stojí benzín cca 17 Kč, tedy asi 3,8x víc než v Alžírsku. Teď je to tak, že při výjezdu je nutné zaplatit nějakou taxu za vozidlo, aby z toho Alžírsko aspoň něco mělo. Kde se tahle taxa platí ale nevíme, a tak celník opět s mobilem v ruce překládá z arabštiny do angličtiny, že máme jít na vjezd do celnice, kde taxu zaplatíme. Jimbo tedy vybírá papíry od zidanů, i ty co jsme zatím posbírali, všechny zbytky peněz a vydává se na výpravu za bumážkou. Ve vjezdové bráně, té ještě pěkné, historické, je okýnko v kovových dvěřích. Za ním sedí černoch a vydává potvrzení. Za vozidlo (jedno jestli zidan nebo auto) bere 1000 DZD. Jimbo svědomitě počítá prachy, hlavně se chce zbavit asi 2 kg drobných (místní kovovou měnu už nepočítáme, ale vážíme), černoch mezi tím odbaví asi 10 alžířanů, načež se uvolí jej obsloužit. Drobné nechce, ale Jimbo se nedá a aspoň 500 DZD platí kováky, tedy asi 0,5 kg. S dalšími papírky v ruce se vítězoslavně vrací za ostatními. Pak už to jde ráz na ráz, celníci mají všechny papírky, které potřebují a vypouští nás do země nikoho. 

“Teď začne ta pravá zábava,” říkáme si po cestě do helem. Na vjezdu stoji tuniský celník, celkem obstojně mluví anglicky a je vidět, že si jazyk rád procvičí. Ptá se na všechno možné, odkud jsme, jak se jmenujeme, dělá vtípky na každého z nás. Jimbovo jméno vyslovil dokonale, protože prý zná Milana Baroše, toho ale neznáme my. Příjmení už mu zas tak dobře nešlo. Ptá se, jestli umíme nějaká arabská slova, Jimbo blaženě odpovídá, že zná chamdula, zde se konečně dozvídáme, co přesně to znamená. Je to “díky bohu” nebo “chvála bohu”. Konečně nám to zapadá, proto to na vjezdu do země nikdo nechápal a nijak nám to slovo nepomohlo. Snažil se Jimba učit nějaká další, ale nebyl tak urputný jako ten loňský, a tak si je už nepamatujeme. Po rychlém pokecání každý dostáváme papírek, který musíme vyplnit. Klasika – jméno, příjmení, pas, kdo co kde vydal, kdo se kdy a kde narodil, kde pracujeme, co budem v Tunisku dělat a kde budem bydlet. Na vhodném místě polovinu papírku nevyplníme, protože nevíme jak, tak to na místě alespoň zezidaníme a už zkušeně objíždíme kolonu před samotnou celnicí až pod střechu.

Opět se tu na nás všichni smějí, jednomu celníkovi odevzdáváme pasy, ten s nimi také někam zmizí. My si jako ostřílení překonávači hraničních přechodů sedáme na kamenné stoly uprostřed celnice, zapalujem cigára (nikoho se na nic neptáme) a trpělivě čekáme na verdikt.

Po chvíli jsou nám pasy vráceny a my můžeme k dalšímu okénku. Zde pracovník v buňce dlouze skenuje biologickým skenerem (oči) Jimbův pas, dokonce si na to pozval i kámoše. Oba se asi shodli, že je Jimbo schopen přechodu, takže razí razítko a tiskne stejný papírek, jako jsme dostávali na lodi po cestě do Tunisu. Ostatní zidanisty už takovému skenu nepodrobuje, v rychlosti tiskne papírky a předává pasy. Poslední postavička se jen znuděně zeptá, zda máme něco k proclení a po negativní odpovědi velí k odjezdu. Na výjezdní bráně ukazujeme, že máme všechno splněno, dostáváme z průjezdu hranic jedničku, dva papírky nám zůstávají. Předpokládáme, že je budou chtít na výstupu v přístavu. Zase jsme to dokázali! Jsme v Tunisku! Sázku vyhrál Fidel, vyjeli jsme v 16:28, a tak má právo prvního čumila. 

Do města Tozeur (60 km) jedeme zase v písečné bouři bokem, do toho na nás padají žluté kapky z nebe. Z cigánění tedy opět nebude nic, je relativně pozdě, a tak po večeři objíždíme tři ubytování. Do jednoho se nakonec díky Bookingu vlámeme. Tunisan, který prý má rodinu ve Stockholmu, a celkem mu to věříme, když přijel elektrickým Rubiconem, nám otevírá dvěře své haciendy. Dnes budeme spát v baráčku v oáze, obklopeném palmami, citrusovníky, s bazénem a voňavými peřinami. Tady se Fidelovi moc líbí, záchod už znesvětil 2x a byl na něm bez bot!

Vzhledem k úspěšnému přechodu hranic, kde jsme si nebyli do poslední chvíle jisti, zda pro nás bude použitelný, to dneska asi trochu počumí. Pivo došlo, Jimbo někde v kufru vylovil jednoho Radka, ale tím jsme asi skončili. Zidany jsou pod střechou, fičí tu z pohraničí (dle nějakého chlápka na hranicích totiž v Tunisku nefouká) do toho všude lítá písek společně s kapkami deště.

Přejte nám od zítra lepší počasí, takhle jsme si poušť úplně nepředstavovali. 

Stav km: 148328 km

Najeto: 166 km

Stav čumila: 1,4 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 5:0. Celkové konečné skóre 44 projetých kontrol bez zastavení ku 4 kontrolám pasů. Namazali jsme si je na chleba.

15. 5. 2026

Večer jsme seděli na pokoji, měli takovou tendenci si dát všechno zbylé pivo a kus čumila, ale byli jsme tak hotoví, že po večeři v místním fast foodu a po dvou pivech padáme za vlast.

“Ty vole tam chčije,” zní Fidelova první ranní věta, když se podívá z okna. Jdeme na snídani, nečekáme zázraky, ale neexistující talíře stejně trochu překvapily. 

Střídavě sledujeme všechny meteoradary světa, ale nezdá se, že by se počasí mělo nějak vylepšovat. Tak alespoň nespěcháme, stejně je ještě před pravidelným odjezdem. Nacigáníme zidany, kontrolujeme tlaky v penumatikách, hlavně v těch Jimbových. Tlak zůstal na správné výši, tak bychom mohli i vyrazit. Venku ale pořád hrozně prší, ani nám tolik nevadí, že padá voda shora, jako spíš to, že zůstává na zemi.

Jelikož silnice jsou tu jak řešeto, déšť vytváří hluboké laguny a jeden zidanista pak neví, jestli se do ní nevnoří celý. Další věcí je, že to tady na písečku klouže i za sucha, natož když se na silnici vytvoří taková mateří kašička. V poledne už to vypadá, že z nebe padat přestalo, a tak vyrážíme, podle radaru to tady lepší stejně nebude. Probrodíme úspěšně celé město až na hlavní tah RN3 směr jih, kde už silnice vypadá celkem suše. Zdá se, že jsme tomu snad ujeli. 

Dáváme si bod na křižovatku, kde RN3 pokračuje do města El M`Ghair a odpojuje se silnice na jezero Chott Melghir. To jezero nás dost zajímá, protože jezera v poušti, jak známo, moc často nebývají. A taky že nejsou, přestože v noci a ráno pršelo, vody v něm moc není. Je ale vidět, že když prší hodně a dlouho, dokáže se voda rozlít do obrovských rozměrů.

Silnice je celou cestu dost strašlivá. Extrémně fouká, v pruzích jsou vyjeté hluboké koleje od kamionů, které lítají okolo nás. Jako bonus za sebou v pytli táhnou tunu písku, který nám při průjezdu hází do obličeje. “Aspoň to bude připravený na lak,” uklidňuje situaci do interkomu Jimbo. Tímto způsobem jedeme opravdu daleko. Dá se to, protože v poušti kilometry ubíhají jinak, silnice jsou široké, často připomínají dálnice. Za normálních povětrnostních podmínek by se dalo jet fakt rychle, my i teď jedeme 100 – 120 km/h. Zidanistovi je ale občas silnice dost malá právě kvůli zmíněným kolejím a poryvům větru ze všech stran.

My ale máme motivaci, chceme do pořádné pouště! A chceme v ní cigánit. Poslední kilometry do města El Oued už meleme z posledního. Nikoho to nebaví, hlavy v helmách třeští, oči i všechny ostatní tělní otvory plné písku. Městem přes 200 miliardů retardérů už jsou slyšet jenom naše nadávky.

“Jestli někde půjde cigánit, tak jedině snad tady na tý cestě,” píchá do mapy prstem Pírko. Jde o žlutou silnici, sotva viditelnou na mapách, která vede východně od města k tuniským hranicím. Hned nájezd na ní však určuje, že tady k cigánění opět nedojde. Všude jsou políčka, kde místní pěstují ovoce a zeleninu, je tu obecně dost živo. Silnici brázdíme asi 20 km, ale pořád to v jejím okolí vypadá stejně. Kde nejsou políčka, tam jsou hluboké duny písku, ve kterých se naše těžkotonážní zidany necítí moc dobře. Ještě hůře se na nich cítí zidanisté, když omylem do hlubokého písku zaboří přední kolo.

Proto se jen pokocháme, proběhneme několik dun po svých a obracíme zpět do města s tím, že v Alžírsku letos cigánit nebudeme. Kdybychom byli místní, asi bychom to viděli jinak, po cestě zpět potkáváme mnoho ohňů hned u silnice, na kterých si pečou večeři a dělají bordel okolo sebe. Spát tu asi ale nebudou.

Město vypadá jak po atomové válce, hledáme hotely skrz Google mapy, objíždíme celé město. Ulovit cimru se podaří až ve třetím z nich. Spíme za 7500 DZD, zidany stojí na hotelovém parkovišti, a přestože hotel zvenku vypadá fakt luxusně, Fidel si prý půjde ještě do kufrů pro spacák. Není to sice to nejhorší, co jsme za život viděli, ale balkon posraný od holubů, podlaha co neviděla mop už roky a koupelna, do které chodíme taky radši v botách, tomu nijak nepřidá. Do hotelové restaurace se bojíme, venku nic k jídlu není. A tak když nemůžeme cigánit na vzduchu, vaříme těstovny s omáčkou mezi postelemi. 

“Potřebuju otevřít to víno, a honem!” Žádá si Fidel vývrtku, jinak to tady v tom pokoji prý nepřežije. Radši vzal i zbytek svého čumila, tak snad se dožijí rána. 

Stav km: 148162 km

Najeto: 346 km

Stav čumila: 1,8 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 5:0. Celkové skóre 39:4

Fidelovo hotelové odplivnutí

Dnes se to opravdu povedlo. Zevnějšek hotelu i recepce, do které vcházím, by mě na evropském kontinentu okamžitě otočily zpět k odchodu, ale zde v severní africe jsem se naučil nedávat hned na první dojem, protože většina ubytování velmi mile překvapí až na pokoji. S velmi otrávenými a opravdu velmi špatně anglicky mluvícími recepčními domlouvám pokoj pro tři (triple room, three people pro ně totiž znamená tři pokoje), klasicky předávám pasy k oskenování, přesně tak, jak vám každý průvodce radí to nikdy nedělat a přebírám klíč od pokoje č. 404. Sbalíme si vše potřebné ze zidanů a vydáváme se výtahem do čtvrtého patra. I podivná tekutina připomínající olej kapající ze stropu výtahu mě nijak neznepokojuje. 

Pokoj č. 404 nalézáme, vchod mě ještě neohromil, to teprve balkón, po kterém toužíme celou dobu. Bez něj nemáme kde psát zideníček, stříhat videa a zároveň kouřit, tenhle mi ale vyráží dech. Doslova celý balkón včetně stěn je pokryt (asi) ptačími výkaly v kombinaci se špinavou vodou vytékající z klimatizace, na které se krčí páreček notně opotřebovaných holubů. Asi není třeba dodávat že na balkóně jsme nakonec večer netrávili. 

Při další obhlídce pokoje který na první pohled nevypadal nijak hrozivě zjišťuji že patří do kategorie “čím dýl na to koukám, tím je to horší”. V pokoji je pocitově o 14°C méně než venku a ovladač od zapáchající klimatizace chybí. To řešíme velmi snadno shozením jističe. Na matracích jsou velké tmavé fleky zespodu, na vrchu a na povlečení skvrny menší a světlejší. Po původu nepátráme, máme radost z toho, že nenacházíme nic co by před námi utíkalo. “Okrasné” polštáře jsou zaprášené a vypadává z nich šedá výplň, ty okamžitě zahazujeme do rohu. Nejčistější jsou peřiny, a tak jí využívám jako izolační vrstvu mezi postelovým hnusem a mnou. 

Koupelna před námi také neutíká, ale strop se při průvanu zvedá o několik centimetrů a bez bot se do ní ani jeden neodvážíme. Nejsme si ani jistí jestli si o kohoutek a vodu z něj vytékající ruce špiníme a nebo si je umýváme. Sprchový kout neřeším, tady se stejně koupat nebudu. Jako bonus se z koupelny každou chvílí ozývá plechové skřípání, skvíruklování, héranglování a houkání mašinky Tomáše. Divný. 

Jimbo mě zastavuje ve dveřích, když vyrážím na recepci s plánem někomu něco říct se slovy “Ber to jako challenge.”No co, vše jde nějak řešit. Místo na recepci si dojdu do zidanu pro spacák a rovnou vezmu i flašky s vínem a čumilem, budou třeba víc než kdy jindy. Když se vrátím zpět, balkónem se vůbec neobtěžuji a zapaluji si cígo hned za dveřmi pokoje, tenhle smrad tomu určitě neublíží, popelník si udělám z plechovky od piva (narozdíl od jednoho z minulých hostů který využil šuplík ve skříni) a otevírám láhev vína. Ono to nakonec půjde. A šlo. Výzvu jsem překonal, ale doufám že to bylo na dlouho naposledy.

14. 5. 2026

Ráno v Batně po hotelové snídani na francouzský způsob, proběhla údržba řetězem poháněných zidanů, velké GSo se teda flákalo a čekalo na své večerní entrée. Pokoušeli jsme se o tom natočit nějaké video, ale naše influencerské schopnosti ještě nejsou dostatečné úrovně.

Cesta z města nebyla zadarmo, to obvykle není nikdy, alžírský provoz je kapitolou sám o sobě. Dost jsme toho napsali loni, ale opakování je matka moudrosti. Pár pravidel, které se tu zřejmě učí v autoškole. Ano, k našemu údivu zde mají i autoškoly.

1. Nikdy nedávej znamení o směru jízdy. Pokud už se to stane, dej pozor, ať dáváš vždy to, které ukazuje na druhou stranu.

2. Ty čáry na silnici jsou pouze orientační. Jedno jestli přerušovaná nebo plná, ani jedna není zeď a podle toho se chovej.

3. Kam si myslíš, že se nevejdeš, se vejdeš minimálně 2x. Pokud to nezkusíš, pošle to tam autobus za tebou.

4. Když nemůžeš projet, jeď pomalu, ono se něco stane a dostaneš se tam. To platí i pro jízdu v protisměru či po chodníku. 

5. Slovo semafor tě učit nebudeme. I kdybys ho tady potkal, stejně mu nebudeš věnovat pozornost a akorát by tě rozptyloval. Ale jen pro jistotu, pokud uvidíš zelenou, jeď. Pokud červenou, jeď pomaleji a rozhlédni se, jestli někde není policajt.

6. Mimo město jezdi CTD, prostě plyn na podlahu. O zbytek se nemíš starat, swipuj na telefonu, to je přínosnější.

7. Počet jízdních pruhů je variabilní podle nálady a aktuální stuace. To platí na silnicích, dálnicích i kruhových objezdech. 

8. Zatáčky, horizonty a retardéry jsou přímo stvořeny k předjíždění. 

9. Pokud uvidíš majáky, nevěnuj jim pozornost. Sanitky je nemají, nikdo neumře proto, že nepřijela policie. Světla se obecně dost přeceňujou, zapínej je jen v opravdu nejnutnějších případech.

10. Silnější pes mrdá, pokud si přednost nevynutíš, nepojedeš. 

I přes tenhle guláš to tu funguje bezvadně. Všechny, včetně nás, to nechává naprosto klidnými. Nikdo se nečertí, bouračku jsme zatím neviděli. Tento způsob jízdy nám naprosto vyhovuje. 

Na výjezdu z města podle zmíněného desatera potkáváme kancelář autoškoly a vedle ní autodíly. “Hele, Fidel, nechceš tady zastavit, a pozeptat se na MPZtku?” Povídá Jimbo vzpomínaje na loňský rok, kdy samolepku získal právě v kanceláři autoškoly. Fidelovi se moc nechtělo, ale nakonec jsme zastavili. O 2 minuty později se Fidel vrací se třemi samolepkami a hrdě si jednu lepí na kufr. Chlápek za ní nic nechtěl, tak dostal na oplátku naší zidanskou.

Míříme do Biskry, po výjezdu z města už byla cesta zajímavější, zvolili jsme opět tu nejdelší, zato nejmenší a nejklikatější – RN31 přes město Arris. A vyplatilo se to. Zatímco Batna je cca 1000 m. n. m., mimochodem okolo této výšky oscilujeme od té doby, co jsme odjeli od moře, abychom se dostali níže, musíme přejet poslední část Atlasu. Hory, jejichž vrcholy nezřídka překonávají hranici dvojnásobnou. Za městem tedy opět strmě stoupáme, až to vyústí v to, že si místo armorů bereme bundy. Brutálně fouká a je zima jak doma. Nejvyšším bodem je pak sedlo v 1708 m. n. m., ze kterého následně jenom klesáme.

Cesta se táhne podél řeky Ighzer Amellal, krásným údolím mezi písčitými horami. Je znát, že se pomalu, ale jistě prokousáváme do pouště. 

Údolím, jako je toto, ale i násobně menším, mělčím a užším, klidně jen pár metrů, se říká vádí. Jsou to koryta, která po tisíce let hloubí v písku tekoucí voda. Úrodné dílce půdy, kde i v létě občas teče voda, tolik na ně nesvítí všespalující slunce, a proto jsou to místa, kde často bydlí lidé. 

Čím víc se přibližujeme k Biskře, tím jsme níže, zeleně ubývá a teplota se zvyšuje. Naším dalším zastavením má být Tehouda, tedy nějaké prastaré příbytky vykutané do písku. Dojeli jsme tam, ale místo je oploceno a uzavřeno. V jeho okolí to vypadá jak po výbuchu a pohybují se tu divní lidé, tak rychle pryč. 

V Biskře by měly být nějaké prameny a snad i vodopády, třeba se tam zchladíme. Máme plán nakoupit a jet se někam vycigánit, vždyť jsme tu ještě nespali venku!

V nějaké zapadlé vesničce kupujeme u cesty rajčata a papričky přímo od zelináře, které vyrostly ve skleníku za domem a podle toho také chutnají (jsou epesní).

Opět jsme atrakcí pro místní, hlavně pro dětskou populaci. Zde se projevuje ta africká nátura. Podáte jim prst a sežerou vám celej zidan. Jimbo vyndal nějaké samolepky a začal je učit slovo zidan. Už to uměly, ale pak mu vytrhly všechny samolepky z ruky a doslova se o ně porvaly. Ujíždíme jak rychle to jde, jinak bychom šli po svých.

Asi 30 km před městem najíždíme na širokou dvouproudou silnici, po které se to dá sypat klidně 150 km/h, a tak si říkáme, že vše stihneme a najdeme nějaký cigánplatz za městem. To by se však nesměl splašit Jimbův oř. Chybí asi 20 km do města, když Jimbo začne do interkomu ječet a kličkovat v pruhu. Když se zidan snížením rychlosti trochu uklidnil, bylo jasné, že jde o zadní kolo. Během pár set metrů utekl všechen vzduch. Jimbo zkušeně vyndavá kompresor a táhá ze dna kufru knoty s tím, že najde bod vpichu a opraví jej. Jaké překvapení však přichází, že v gumě žádná díra není. Zapojí kompresor a při tlačení hledá díru zas. Díru opět nenalézá, protože tam opravdu žádná není. Problém je ve ventilku, uníká to okolo něj. Tak ten s sebou teda fakt nemáme, ani nevíme, jak bychom ho na cestě vyměnili. I když nějaké návrhy s bočním stojánkem jiného zidana padají. Další možností by bylo, gumu svléknout a dát dovnitř duši, ty s sebou nějaké máme, vybrali bychom tu nejvhodnější. Nejlepší by ale bylo, kdybychom se dostali i se zidanem někam, kde to opraví, autoopravna na ty alžírské hroby je tu na každém rohu, tak musí umět i gumy. Zásadním zjištěním je, že vzduch nejvíc uniká jen v jedné poloze ventilku, a tak přichází Pírko s nápadem prověřeným zkušenostmi: “Normálně vem gafu a přilep ten ventilek tak, aby ucházel co nejmíň. Tohle sme měli na jedný dodávce a vodjela tak celou sezónu.” V tu chvíli dává Jimbovi do ruky slušivou duct tape. Příruční kompresor se lehce zapotil, když měl nafoukat 3 bary do ucházející gumy, ale nakonec to nějak dal. Jimbo udělal slušivou bambuli a přitáhl ventilek ke drátům. 

Pořád to ucházelo, ale už méně. Maximálně 60km rychlostí jsme se vydali do Biskry. Hned na začátku bylo všude spoustu autoservisů, ale pneumatique servis nikde. Ve dvou z nich nás posílají někam dál, že to tam půjde. Fakt, že jo, po kilometru rovně, pak na kruháči doleva a po chvíli zastavujeme u chlápků, kteří se snaží nafoukat duši, co má asi 2 metry v průměru a narvat jí do pneumatiky snad na nějaký buldozer. Jde o dva pneuservisy vedle sebe, jeden má nad sebou logo Michelin, druhý něco jiného, všude se válí duše a pneumatiky a poletují tam chlápci z místa na místo.

Jimbo chytil mladíka, který se na něj nejvíc ze všech dlouze díval a smál se. Na otázku “Do you speak English?” Ukazuje na jiného, ten ukazuje na jiného a ten jde pro někoho, kdo anglicky prý umí někam do kanceláře. Přijde jiný chlápek, očividně nějaký předák, ruce má totiž čisté, anglicky se tváří, že umí, ale spíš ne. To nevadí, tady není potřeba recitovat Shakespeara, Jimbo ho táhne k zidanu a ukazuje problém. Hejbe prstem jako s ventilkem a u toho syčí jak nasraná labuť. Mezi tím se jde Fidel zeptat do toho druhého servisu, kde se mu zdálo, že by mohly být ostřejší tužky. Čistej už je umazanej, protože na naše zidany se stačí podívat a už máš černý ruce, navíc se k němu musel sehnout.

Snaží se nějak pomoct, ale pořád opakuje, že ventilky na zidany tady nemají. Přesvědčili jsme ho, že je stejný jako na auto, říkal, že je ale delší, což samozřejmě vůbec nevadí, jen prostě bude delší. Mezi tím se vrací Fidel s ventilkem v ruce, kdyby ho tady náhodou neměli, tak vedle mu ho dali zdarma. Za ním běží od vedle nejvtipnější figurka, chlápek, co pořád mluví, pořád se směje, furt něco říká a přestože si vůbec nerozumíme, smějeme se všichni. Nakonec se ukázalo, že ten má nejvíc pod čepicí, ostatní už chtěli sundavat brzdič i blatník, ale společně s ním jsme je přesvědčili, že stačí zidan nadzvednout a kolo po uvolnění z brzdiče vypadne samo. Tak se taky stalo, kufry dolu, zidan postavit na hlavní stojan na fošnu a kolo letí k zemi.

Pro velkou zouvačku bylo zmáčknutí gumy zívačka, zkušený zouvač stlačil gumu, fouknul dovnitř nový ventilek, Jimbo mu jen poradil, kolik chce do opraveného kola nafoukat vzduchu a už ho kutálí k zidanu k montáži. U velkého kompresoru jen musel pořád stát jiný alžířan, aby jej držel pod krkem, všude jim ten vzduch syčí a zouvačka si ho vezme dost. Mezi tím se okolo sešlo asi 10 kluků a dalších lidí a se zájmem z povzdálí sledují, co se děje. Jimbo kárá toho smíška, aby to s tou pneumatickou bouchačkou při montáži moc nepřeháněl, protože to kolo bude chtít určitě ještě někdy povolit, a třeba bude nutné to udělat rukou. Během chvilky je kotouč mezi destičkami. Pak už jen navazujeme přátelské vztahy, protože chlapíci řekli, že za to nic nechtějí, že je to dárek. Každý z aktivních účastníků dostal po právu samolepku a jednu ještě Jimbo vylepil mezi garážová vrata, aby sloužila jako Michelinská hvězda, jenom v pneuservisech.

Kdybyste někdy někdo potřeboval, tak milí saharští lidé jsou tady:

https://maps.app.goo.gl/516hVDe7eNLB34896?g_st=ic

Vzhledem k časovému zpoždění ani dnes už nedojedeme tam, kam jsme chtěli, cigánění a hledání cigánplatzu nepřichází do úvahy. Jedeme se podívat na ty lázně, ale zjišťujeme, že jsou v extrémní rekonstrukci a nic tam nefunguje, tak hledáme hotel, kde bychom složili hlavu. Prioritou je pro nás garáž, nebo nějaké bezpečné místo pro zidany jako vždy, ať se o ně nemusíme bát a můžeme na nich nechat co nejvíc věcí. Hotel Vescera toto bez výhrady splňuje. Za 9000 DZD i se snídaní máme pokoj pro nás i stroje. Večeříme zase v 9 večer a zideníček píšeme o půlnoci. 

Všichni jsme ale spokojeni, protože defekt byl úspěšně a rychle vyřešen. To si dnes žádá malou oslavičku, takže v pokojové lednici už se chladí pivko a možná to trochu i počumí, když bude ještě čas a nalada. 

Stav km: 147816 km

Najeto: 186 km

Stav čumila: 1,8 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 4:0. Celkové skóre 34:4