Rubrika: Zidan Tours

Rubrika výjezdů

Publikováno

Algeria, Tunisia 2026, Jour 0-1: Transport

Všechny cesty vedou do Říma. Tímto rčením můžeme volně navázat na prolog naší další velké cesty. V tom starobylém rčení se skrývá velká pravda. Do hlavního města říše (té Římské) opravdu vede nekonečně mnoho cest, a teď nemáme na mysli jenom silnice. 

Když padla volba destinace letošní zidanské cesty, orientovali jsme se zejména na režim vstupu do obou zemí a další specifika cestování po severní Africe. Po úspěšném získání víz do Alžírskaka byla další na pořadu rezervace plavby po Středozemním moři a následně transport z domoviny do přístavu. 

Spediční firma, o které jsme uvažovali loni není k nalezení (už asi neexistuje), nicméně bychom jí stejně asi nevyužili. Tentokrát je nás o jeden kus navíc a v tom případě je ekonomicky výhodnější se dopravit na místo svépomocí místo kupování relativně drahé komerční přepravy a letenek. 

“Do Říma se přece dostanem jednoduše, vemem vozejk, nebo konečně koupíme tu dodávku,” pronesl kdosi při plánování logistiky. Ó jak dalek pravdy kdos byl. Dodávku jsme sháněli po všech čertech, ale žádný z nich nebyl ochoten ji půjčit. Koupě se ukázala jako těžce nerentabilní, a tak jdeme po přívěsném vozíku. 

I jízda s vozíkem má svá úskalí. V první řadě jej musíte mít. V druhé řadě jej musíte mít za co zapojit. Navíc ne všechna vozidla s “koulí” můžou táhnout všechny vozíky. A zde se dostáváme k hrozbě všech špeditérů – váhovým limitům. 

Počitejte s námi: 3x zidan, á 250 kg + váha samotného vleku cca 600 kg podle jeho rozměrů = cca. 1350 kg za autem. Standardní vozíky ani jednoduché “koule” na toto stavěny nejsou a je tedy nutné sáhnout po robustnějších. S tím se však pojí zase jiné váhové úskalí, ale na to už v tomto zideníčku není prostor. 

Spokojíme se tedy s tím, že za autem s koulí na 2 tuny můžu s řidičákem B+E (jenž si Pírko kvůli tomuto výletu udělal, aby mohl za volantem vystřídat Jimba, všechna čest!) vézt vozík jehož nejvyšší technicky přípustná hmotnost je 2,7 t, avšak okamžitá je zmíněných 1350 kg. 

Tak teď ta vozidla ještě sehnat. Vozík se podařilo sehnat silou internetu za celkem přijatelnou cenu někde u Dobříše. S tažným vozem to bylo složitější. Jimbo usoudil, že jet jeho T4 je vysoce rizikové, protože italové by mu jí tam za těch 14 dní do šroubku rozebrali i přesto, že sehnal hlídané parkoviště. Zde se projevila výhoda toho, když se věci řeší na místech k tomu určených – v hospodě. Na většině plánovacích sedánků s námi ferbla hrál i kamarád Pasák AKA Martin Kulečník. Nevěda biče, jaký si na sebe uplete, spíše z pivního opojení než z mladické nerozvážnosti pronesl: “Auto vám kluci klidně půjčím.” A bylo hotovo. Když máte přátele, nic není nemožné. 

Nyní již můžeme s klidem říci: díky, Pasáku, tvůj medvěd nás přes všechny nástrahy bezpečně dovezl i se zidany až na hlídaný parking v italské Civitavechii. Ale nepředbíhejme. 

Nadešel den D-1, kdy Pírko přivezl z půjčovny vozík s tím, že naložíme zidany večer před odjezdem. Zde se opět zideníček začal psát prakticky sám. 

“To se tam nevejde, to je malý,” sejčkoval Jimbo. A bohužel měl pravdu. Po dvou hodinách šachování se zidany na vozíku z místa na místo, z ližiny na ližinu nejdřív pozadu a pak to samé popředu, hodili jsme flintu do žita. To prostě nepůjde. Rozjelo se známé kolečko, kdy všichni zúčastnění volají na všechny strany všem známým i neznámým a snaží se vyřešit problém. Jistě, byla tu možnost jet na zidanech z domova po ose, ale čas i počasí jsou naši nepřátelé. Naštěstí Oberzidantechniker, sic nás letos vyměnil za offroad řáděni v Rumunsku, má kamaráda Lukáše. Ten je taky nadšený zidanista a navíc je majitelem vozíku, který s námi byl v roce 2022 v Bosně. Světe div se, vozík byl volný a Lukáš svolil s jeho zapůjčením. Menší komplikací bylo, že je v Liberci. A tak se Fidel s Pírkem sebrali a jeli pro něj. 

V den odjezdu šlo všechno jak na drátkách. Stačilo jen vrátit malý vozík zpět do půjčovny, vyměnit nesvítíci žárovky (všechny) na tom Lukášově a naložit zidany. Oproti plánovanému odjezdu sedíme v autě o 4 hodiny později což je vlastně za současné situace dost úspěch. Pořád ale máme snad dostatečnou rezervu na 1350 km dlouhou cestu. 

Pasákův medvěd, jak svou Škodu Kodiaq přezdívá, sice zezačátku s plným vlekem trochu protestoval, ale když zjistil, že jeho protesty nikoho nezajímají, celkem ochotně chrochtal po všech cestách. Jeho chrochtání se pochopitelně projevilo na spotřebě, která oscilovala mezi 12-17 litry nafty na 100 km. Při dnešních cenách nás to celkem zabolelo. V Rakousku, Německu i Itálii ceny neklesají pod 2€ za litr, bohužel jsme museli tankovat i za 2,40. Cestou okolo rakouských jezer, Salzburgu, nejdelší německé vesnice zvané Ausfahrt, jsme se dostali až do Brennerského průsmyku. Zde se na nás nalepil nezvaný host – déšť. Jezdit s vozejkem horskými průsmyky, za tmy po naprosto rozkopané “dálnici” jedním uzoučkým pruhem, za což řidič zaplatil €12,50, je opravdu lahůdka. Do toho je celá trasa už od hranic s Německem označena jako IG-L. Znamená to Immissionsschutzgesetz-Luft a jedná se o rakouský zákon na ochranu ovzduší, který omezuje rychlost (obvykle na 100 km/h) na dálnicích, aby se údajně snížily emise. Krom toho, že je založen na naprostých nesmyslech, zkuste si jet 100 km/h po úplně prázdné dálnici mimo město v noci 200 km. Co to s vámi udělá? Budete jistě fresh a v dobré náladě. Opovažte se ale rychlost překročit! Výpal….ehm….pokuty jdou do tisíců eur, v podstatě je to hrdelní zločin. 

Ale zpět k tématu, déšť nás provází celou cestou i po Itálii. Kontrolní otázka, soudruzi: co se stane s kurtou v tahu, když na ní v kuse několik hodin lejete kýble vody? No jistě, povoluje se! Ale co hlavně? Na plochách, kde se dotýká zidana vzniká tření, jehož terminální fází je přetržení! 

Když už Jimbo asi v 5 ráno usoudil, že něco málo přes 1000 km za volantem pro dnešek stačilo, zastavil na benzínce, aby mohla proběhnout výměna řidiče za méně opotřebovaného jedince. Navíc se už nějakou dobu strachoval o cenný náklad, který se jemu, ani tomu čersvějšímu jedinci nějak nepozdával. 

Podezření se bohužel potvrdilo a jak velké GS, tak i Afrika byly mírně vyoseny. Afrika byla jen unavena, u GS to bylo způsobeno přetrženou kurtou. V dešti, naštěstí však pod střechou u stojanu na benzínce, kde si parkování pojistili plnou nádrží za nekřesťanských 2,19 eur / litr, jali se tři různě použití cestovatelé upevňovat náklad. Žádnému zidanu se naštěstí nic nestalo, ale zastavili jsme opravdu za 5 minut 12. 

Tato operace se v light verzi zopakovala ještě o 150 km dál, protože navigace usoudila, že posledních 200 km nás povede po cestách, které pamatují ješte Duceho Benita (credit Waze, to bylo naposledy, co jsme tě použili). Tam už to nebyla taková hrůza, nevydržela jen jedna malá kurta na Jimbově zidanu, která ale očividně nic důležitého nedržela. Tak jsme jí pouze hodili do auta k ostatním promočeným a přetrhaným kurtám a jeli dál. 

V 11:45 vítězoslavně dojíždíme na domluvené parkoviště, kde nás vitá milý chlapík jménem Francesco. Naštěstí už neprší, s úsměvem vyřizujeme papíry, sundaváme zidany, s čímž nám Francesco ochotně pomáhá a začínáme se nacigáňovat. Během hodinky je alles in ordnung, parkujeme vozejk i auto k Defenderu, který se již nějakou dobu nepohnul a předáváme parkmeistrovi samolepku s českým pivem.

To dá prý manželce. On na oplátku daruje firemní otvírák na pivo a vtipkuje o tom, že se právě stal oficiálním parkovištěm pro majestátní jedinečnou akci Zidan Tour 2026. 

Takže kdo by chtěl parkovat na VIP parkovišti, které v současnosti hostuje tento důležitý event, nachází se hned vedle vojenské základny se stálou hlídkovou službou, kousek od vězení i přístavu, zde jsou souřadnice a kontakt na Francesca:

Civita Parking CV

Via Paolo Vidau, 5, 00053 Civitavecchia RM, Itálie

3RR6+JF Civitavecchia, Řím, Itálie

https://maps.app.goo.gl/dDL5V3qTNSs7GDD9A?g_st=ic

Francesco: +39 324 985 4000

Tři značně unavení, avšak šťastní opřilbenci se vydali na cestu nyní již v jedné stopě. Check-in proběhl celkem hladce, čekáme v Gate 28. Ne však na letišti, avšak v přístavišti přímo před bárkou společnosti Grimaldi lines a trpělivě čekáme na pokyn k najetí do podpalubí. S pivem značky Peroni krátíme si čekání fanděním Pírkovi, jenž se právě snaží přidělat zpět plexi na svůj zidan, které mu utrhnul zlý vítr na italské straně Brenneru.

Přejte nám příjemnou plavbu, pokud půjde vše podle plánu, přihlásíme se již z jiného kontinentu.

Počáteční stav km: 146385

Stav km: 146397

Najeto: 13 km

Najeto po zemi celkem cca 1340 km

Stav čumila: 3 l

Publikováno

Zidan Tour 2026 – Algeria, Tunisia, Prolog

Víte, jak jsme v posledním zideníčku loňské grand zidan tour po Africe psali, že máme jeden sen, o kterém zatím nebudeme moc mluvit? Tak ten sen se začal rozplývat již v červnu loňského roku se startem operace Půlnoční kladivo. I přes naše optimistické smýšlení se ale rozplynul definitivně v březnu roku letošního, kdy se ke kladivu přidaly Epická zuřivost se Řvoucím lvem. Zkrátka a špatně, do Iránu nepojedem. „Ach jo, už zase,“ pomyslel si Jimbo se vzpomínkou na rok 2010, kdy tam z neznámého důvodu nedostal vízum.

V tom posledním zideníčku jsme ale také psali, že máme několik es v rukávu, a že jsme připraveni je použít (nebo tak něco). I vysypali Zidani svá esa na stůl a jali se přemýšlet, které z nich vyberou pro další cestu. Kecáme, zas tak moc těch es nebylo, protože kam chcete jet na začátku května, abyste se tam nebrodili po pás v bahně a nemrzli tam každej večer ve spacáku? Správně, do Afriky!
Opět bylo ve hře Maroko, ale pak tam byl v prosinci Jimbo s rodinou a přivezl si názor, že tahat tam na 14 dní svoje přetížený zidany je prakticky nesmysl. Vyjde levněji si tam půjčit lehčí zidany a spát po ubytováních. Kdybychom jeli až do Mauretánie, to by byla jiná, ale na to zase nemáme dostatečnou časovou dotaci.
Tak co se takhle posunout po státech Maghrebu někam dál? Libye? Museli bysme tam přes Tunisko a krátká rešerše ohledně bezpečnostní situace naznačila, že tam už je to „mírně“ za naší hranou. A co to Tunisko? Z bezpečnostního hlediska asi dobrý, není třeba víz a víme, že tam pluje trajekt z Itálie. Tak hurá do toho, zajistit loď, pojištění, podívat se, co tam vlastně budeme dělat… Načež Jimbo na jednom z plánovacích sedánků čumí do mapy a říká: „Hele, mam takovou myšlenku…“ Pohledy Fidela a Pírka naznačily, že to ne vždy věstí dobré věci. „Věděli jste, že hned vedle Tuniska je Alžírsko, jo?“ Pokračuje pohledů si všimnuvší Jimbo. Slovo dalo slovo, a protože jsme ostřílení vyplňovači žádostí o víza, už 24. února Pírko vyzvedá hotové pussy na pražské embassy. Je rozhodnuto, jedeme do Tuniskaka a Alžírskaka!

Stejně jako loni se podíváme, co o těchto dvou státech říká web MZV. V Alžírsku je situace stále klidná, zato v Tunisku je to zábavnější:
Dlouhodobě je zaznamenán zvýšený zájem tuniských občanů o sňatky s občankami EU/ČR. Jedná se o kategorii mužů zpravidla ve věku 20 – 30 let, bez dokončeného vzdělání a stálých příjmů, kteří v průběhu turistické sezóny pracují pro hotely či turistické kanceláře a jejichž socioekonomická situace není stabilní.
Pokud jde o bezpečnostní situaci, riziko ojedinělého teroristického útoku se týká celého území Tuniska. Místní bezpečnostní složky zvyšují svoji přítomnost na exponovaných turistických místech.
Nárazově dochází k demonstracím a sociálním nepokojům ve všech částech země. Z bezpečnostních důvodů není doporučováno zdržovat se na jakýchkoli veřejných místech, kde potenciálně hrozí srocení většího množství lidí.
Mimořádné opatrnosti by měly dbát osamělé ženy, které by se neměly procházet samy odlehlými a málo frekventovanými místy, pohybovat se v noci či upoutávat pozornost příliš odhalujícím oblečením a navazovat komunikaci s neznámými muži.
Je třeba mít rovněž na paměti, že dle tuniské legislativy je postižitelné homosexuální jednání, za něž hrozí peněžní pokuta, příp. nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze se rovněž setkat s kontrolami mravnostní policie, a to nejen v případě homosexuálních párů. Tuniská legislativa rovněž zakazuje držení psychotropních a omamných látek, včetně těch pro vlastní potřebu, a jejich konzumaci i ze zdravotních důvodů.

Well…nejsme osamělé ženy, nejsme teplí, srocení většího množství lidí nám přináší úzkosti a nemáme v plánu navštěvovat exponovaná turistická místa, tak snad se nám ojedinělý teroristický útok vyhne ani proti nám nezasáhne mravnostní opicie.

A jak, že se to tam dostaneme? První cesta povede do Říma, tu nemusíme řešit, protože tam vedou všechny. V přístavu Čivitačicavekia (Civitavecchia – pozn. překladatele) se nalodíme na bárku jednoho z rejdařů, která nás hodí do Tunisu v Tunisku a odtud se vydáme směr Alžír v Alžírsku. Pojezdíme si východní část země, kterou jsme v loňském roce nestihli a následně se pokusíme překročit hranice zpět do Tuniska, kterým se procestujeme opět na sever do hlavního města. Následně se svezeme trajektem zpět do naší civilizace a z Říma se vydáme domů.

Kdo jede? Ve třech se to lépe za hefty táhne, takže loňské africké zidanské duo ve složení Král Zidan IV. Krutý (R1150GSA) + Ministr pro Zidan (F650GS) rozšíří čtenářům dobře známý Zidanchamon I. (CRF1100L).

Opět budeme psát denní reporty z cest, tak se zatím pokochejte naší samolepkou, se kterou se víc než my mazala AI a těšte se na ten slíbenej zidanskej nářez.

Publikováno

Bosna 2025 vol. 2, Epilog

Pírko s Donem tak vehementně sejčkovali, že bude do hodiny pršet, takže ohěn nemá cenu, až jsme nakonec v 10 večer šli na dřevo a zapálili jej. Pršet začalo až ke druhé ranní, což ukončilo sedánek a následně se do kapek ozývaly jenom klasické hlášky jako “papaaaaaat” nebo “warg stark”, a následně už jenom chrápájící orchestr. Celou noc vydatně padala voda z nebe, takže ráno máme všechno mokré. Není čas na hrdinství, domu je to relativně kousek, dochází k nevídanému úkazu. Celá parta je na nohou okolo deváté a odjíždí v 10:30, tedy historicky nejdříve z celé tour. Všem nám to přijde divné, ve 12, kdy obvykle teprve nacigáňujeme zidany, už projíždíme Českými Budějovicemi. Jimbo ani skoro nestihl říct do interkomu obligátní větu, kterou často říká hned po rozjezdu: “Mam hlad.” 

Nic zvláštního, krom toho, že v scheissewetteroverallech jedeme už z Halámek, a na tom vlastně taky nic zvláštního není, se nestalo. Během chvíle si tak podáváme ruku na pozdrav u Jimbovy garáže. 

V posledním zideníčku obvykle zhodnocujeme celou tour, vyjadřujeme své pocity z navštívených zemí či předáváme svá nekonečně inteligentní veledůležitá moudra. S pivem v ruce přemýšlíme, co nového bychom o Bosně a Hercegovině napsali. Jak už bylo zmíněno, každý z nás už tu byl mockrát, kromě Pírka jsme tu všichni i letos po druhé. Jednou z prvotin byla cesta vlakem, kterou jsme všichni okusili na lince Vídeň – Split poprvé. V něčem je lepší než autovlak našeho národního dopravce směr Slovensko, v něčem zase horší. To bude ale tím, že spací vagony jsou zde slovenského národného dopravca. Schválně jsme volili trasu tak, abychom jezdili někde, kde to tolik neznáme. Sic to nebylo jednoduché, objevili jsme nespočet bezvadných zidanských cest, neplánovaně provedli výpad do Srbska a zezidanili to i tam. Za sebe mohu říci, že jsem rád, že tentokrát měl problém jiný bavorský stroj než moje GS. Sečteno podtrženo, Bosna tam pořád je, je to tam super, doufejte s námi, že tam bude i nadále v současném svobodném stavu. I tady se ale časy mění, napřiklad v neděli mají všude zavřeno. My si od ní dáme asi nějaký čas pauzu, přestože nám zbylo dost kilometrů (KM – Konvertibilní Marka – bosenské platidlo). 

Závěrem se sluší poděkovat. Děkujeme našim zidanům, že bez ztráty kytičky zvládly další zidan tour, děkujeme našim zadkům, že na zidanech vydržely sedět. Děkujeme všem Bosňákům i Srbům, kteří nás jako vždy vřele přivítali ve svých zemích. V neposlední řadě děkujeme svým drahým polovičkám i ratolestem, že nám tuto cestu umožnili. Zítra si půjdeme opět odpočinout do práce. 

Stav tachometru: TBD

Najeto dnes: TBD

Najeto celkem: TBD

Stav čumila: 0 l

Průměrná spotřeba: TBD

Publikováno

Bosna 2025 vol. 2, Dan 9: Návrat

Večer se odvíjel podle standardního scénáře. Ferbl jel naplno, čumil tekl proudem. Akorát Don to zatáhnul brzo (v 22:00). Pírko vydržel do půlnoci, takže štafetu drží Fidel s Jimbem. Ke spánku se ukládají zase v čase po půlnoci až nad ránem. Fidel ještě před uložením do spacáku provede genocidu místních monstermravenců se slovy: “Ve městě je novej šerif.”

Ráno je trochu pomalejší, ale ze spacáků nás tahá všudypřítomné maďarské vedro. Sice spíme na mýtině v lese, ale i tak tomu slunku nelze utéct. Po snídani nacigáníme bagáž na zidany a vyrážíme směr domov – Maďarsko, Rakousko, Čechy. Čeká nás přibližně 350 km po všech druzích silnic. Na hranici Maďarska a Rakouska to máme necelých 20 kilometrů. Hned po ujetí pár kilometrů nám vykouzlí úsměv na rtech místní zyklojebka. Cestou na hranici míjíme dva cyklisty, kteří si roztomile dupou do pedálů. Nejprve je netečně objíždí Don. Jakmile na ně nastoupí Fidel, při objíždění jim naznačí, jak na svém zidanu také šlape pedály. V ten moment vedoucí cyklista vytahuje fakáče a vesele Fidelovi pohrozí. To ale netuší, že se už blíží Jimbo, který si naprosto dokonale načasoval své BMW GS s třetím převodovým stupněm, který je rozhulákaný úplně do sraček. V momentě, kdy míjí cyklojebku, tak se ozve ohlušující rána z výfuku, což byla předem plánovaná akce, která logicky vykouzlí záchvat smíchu v celé skupině. To, že cyklista vytáhl prostředník, jsme se dozvěděli až od Pírka, protože měl celou scénu z posledního místa jak na dlani.

Ještě před hranicí zastavujeme na místní maďarské benzínce. A zde začne naprosto unifikovaná story ohledně MPZ (mezinárodní poznávací značka). Fidel jde do prodejny jako první a prohlíží regály, jestli tam náhodou není samolepka s kódem státu. Bohužel neúspěšně. Jimbo tedy nastoupí na mladou a neskutečně malou prodavačku, které se dotazuje anglicky, jestli je možné zakoupit samolepku MPZ a ještě si pomůže obrázkem z mobilu, kde je MPZ vidět. A opět nic nezklamalo. Mladá dívka jen tupě ukázala na ceduli, kde jsou ceny dálničních poplatků. Na tento jev už si můžeme vsadit, protože v Maďarsku je to naprosto běžná situace. 

Po neúspěšném odlovu samolepky přecházíme hranici a začína zidanský ráj – Rakousko. Tato země oplývá silnicemi, které jsou plné krásných zatáček v horských sedlech. Zároveň má tato země velmi šikanózní přístup k motorkářům. V každé druhé vesnici je radar, který se snaží řidiče nachytat, všude jsou cedule s odpornou grafikou, které upozorňují, že v této oblasti je motorkáři oblíbená trasa. Proto by měl motorkář jet pomalu, aby nedělal moc hluku. Takto je to přes celé Rakousko. Projíždíme krásná udolí, kde silnice lemují čisté řeky. Při každé odbočce je megacedule, kde je striktně zakázáno kempovat, rozdělávat oheň, přespávat a bůh ví co. Chceme si dát někde oběd (zastavit a uvařit si svoje jídlo). Tak tady to nepůjde a sezení tu také není. Naštěstí o pár kilometrů dál je malá odbočka od hlavní, kde je pěkný dřevěný stůl. Zde si zidani vyrobí klasický oběd (těstoviny s kečupem či omáčkou).

Z tohoto místa nám zbývá cca 140 km do Halámek. Místo, kde chceme dnes spát. Postupně se prokoušeme Rakouskem a už za tmy přejíždíme hranici do České republiky. Bereme první benzínku, která je za čárou pro nákup piv. Bohužel i zde se svět změnil. Tankování funguje 24 hodin, ale shop jede jen od 9:00-18:00. Tak to ještě loni nebylo, tak musíme jinam. Zapichujeme prst na mapě v Suchdole nad Lužnicí v místním Penny kam přijíždíme v 20:00. Toto Penny má otevřeno do 20:00 ale jako zázrakem se ve 20:01 dostáváme dovnitř. Musíme rychle nakoupit, protože všech 5 členů personálu nás neustále vyhazuje z obchodu. Ufff, podaří se nám nakoupit na večer a už valíme zpět na pískovnu Halámky. Stavíme plachty a stany. Předpověď totiž není vůbec dobrá a má přijít déšť. Proto ani oheň nemá cenu a zítra nás čekají poslední kilometry do domoviny v dešti. 

Stav tachometru: 145 509 km

Najeto: 392 km

Stav čumila: 0,1 l