21. 5. 2026
Ve švábím hotelu nás v noci všechno svědilo, budeme se muset v Itálii posypat nějakým naftalínem. Bůh ví, co si s sebou vezeme. Ráno nikdo z ubytovatelů nevylezl, asi věděli proč. V pokoji jsme nechali tak strašný bordel, aby je to donutilo jej uklidit. Nacigánili jsme zidany, proběhla lehká údržba ve formě namazání řetězů a dolití zbytku Schrödingerova oleje a vyrazili jsme směr Tunis.
Přes národní park Boukornine najíždíme na dálnici a snažíme se propálit tuniský kapitol až na sever. Naším posledním dílkem skládačky v této krásné zemi je její nejsevernější bod. Tou zemí teď nemyslíme Tunisko, máme na mysli celý kontinent. Nedaleko od nás je totiž nejsevernější bod Afriky, který jsme chtěli prozkoumat hned po příjezdu, ale osud chtěl tehdy jinak. Loňská zidan tour přinesla nejjižnější bod Evropy, tak co bychom to byli za zidany, kdybychom si tohle nechali ujít. Po sjezdu z dálnice je to asi 20 km po silnici, pak asi 5 km skorošotolinou a poslední kilák už jsou skaliska střídaná písečnými dunami.
Nalevo maják, uprostřed vlajka s pomníkem a vpravo bývalý nejsevernější mys.
Až do roku 2014 byl totiž nejsevernější Cap Blanc, pak se ale náhodou zjistilo, že Cap Angela je o půl minuty výš, tak předělali pomník a vlajku vyvěsili tam. My jenom doufáme, že to není jakási adorace imigrační politiky Frau Ribbentrop (AKA Angela Merkel). Na poslední kilometr se k nám přidává nějaký chlápek, který Jimba předjíždí přesně ve chvíli, kdy tancuje v písečné duně. Netušili jsme, že za námi vyjel jenom proto, aby nám na mysu u pomníku řekl, že na něj nesmíme lézt, můžeme na něm sedět, ale stát ne. Nás by to ani nenapadlo, ale říkáme si, že kdyby místo toho začal sbírat odpadky, které se tu všude válí, udělal by světu lepší službu.
No nic, vyfotit se a zase zpátky do sedel, bo neni čas pyčo. Jsou 2 hodiny odpoledne a řekli jsme si, že když loď odplouvá v 19:30, chceme být v přístavu nejpozději v 16:00. Přecijen nevíme kam jet, musíme se checknout v kanceláři Grimaldi lines a chtěli bychom utratit poslední tuniské Dináry v místní putyce, tabáku nebo sámošce.
Osud však chtěl jinak. Ve městě Bizerte se snažíme prodrat místním provozem na nějakou větší silnici, protože mapy.cz nás opět zatáhly do horoucích pekel plných aut, chodců a dalších účastníků provozu. Už jsme tady ostřílení řidiči, nic nás nepřekvapí. Skoro. O nepravidlech silničního provozu už jsme psali, auta lítají na všechny strany, zastavuje se, objíždí se, protisměrem se jezdí jak nic. Neexistuje nic jako pravidla. Kam se vejdeš, tam jedeš. Čím větší jsi, tím větší máš práva. V tomto chaosu se člověk musí naučit žít, jinak se nikam nedostane. Přestože nás to baví a odvažujeme se říct, že to celkem dobře umíme, občas dochází k více či méně extrémním situacím. Tu tam někdo vjede, tu tam někdo skočí, tu se ti úplně nepodaří vybruslit ze situace tak, jak jsi předpokládal. Občas dokonce uděláš nějakou botu, za kterou by sis nafackoval, ale nikdo se nečertí, všichni počítaj’ s tím, že jsi kokot. Oni jsou totiž taky. Co však nejsi s to odhadnout, je kvalita povrchu resp. přilnavost tvých pneumatik. Místní silnice, a hlavně ty ve městech, často kloužou jak prase, v ostrém slunci se bliští jak psí kulky a ty nevíš, jestli ti to ujede nebo ne. Někdy jo, někdy ne. 50:50 Směs ulízané silnice, písku a často i oleje nebo jiných provozních kapalin ze silnice dělají zrcadlo.
No a taková souhra okolností způsobila, že Jimbo v interkomu slyšící Pírkovo ječení, se snaží co nejvíce uhnout, protože ve svém levém zrcátku uzřel rozhulákané BMW F650GS. Bohužel se mu to nepodařilo dostatečně, a tak došlo ke střetu. Pírko zrovna v předjížděcím manévru musel na brzdy, protože před tím se nejelo takovou rychlostí. Tím jeho Mitas Enduro Trail XT+ Dakar ztratily adhezi a vydaly se i s ním jako s pasažérem na výlet po sjezdovce. ABS nebylo k ničemu, Pírko vydal zvuk do sluchátek Jimbovi, ten sice letící Pírko v zrcátku viděl, ale uhnout neměl kam. Ze souboje dvou hliníkových kufrů vyšly hůře ty Jimbovy a jeden se otevřel jak konzerva sardinek. Jimbo, odstřelen jak kulečníková koule, naštěstí ustál smyk zadního kola, do kterého byl vyslán a relativně bezpečně zaparkoval v jízdním pruhu, kdy s obrubníkem svíral úhel asi 80 stupňů. Celý obsah jeho kufru pokračoval po směru jízdy a rozstříknul se po celé vozovce. Pírko dobruslil asi o 20 metrů dál, tam lehce odložil svůj zidan a začaly se sčítat škody. Co teď? Jsou všichni OK? Nikomu nic není? Já jsem v pohodě, ale co Pírko? Co Fidel, kde skončil? Naštěstí nic strašnýho. Pírko prohnutý kufr, mlhovka mínus.
U Jimba to nejdřív vypadalo hrozivě, ale nakonec to odnesl jen levý kufr, který byl otevřen jak plechovka sardinek. Nikomu se nic nestalo, zouvák, který si Jimbo koupil v Alžírsku mu naštěstí nohu neproťal, takže šlo jen o materiální škody. Okolo seběhnuvší Tunisané začali sbírat Jimbovy věci dřív než je rozjezdí ostatní účastníci provozu a nosili je na hromadu, kterou mezitím Jimbo vytvořil na pytli se špinavým prádlem.
“Ty vole, zahoď to tady, my ti vemem nějaký věci, ten kufr už je stejně úplně v píči a jedem, ať stihnem tu loď,” povídá Fidel, když se Jimbo snažil s kufrem něco provést. On měl stejný pohled na věc, ale nechce přijít o takový klenot. “Já ten kufr ale asi chci,” opáčí Fidelovi. Tunisané měli úplně jiný pohled na věc. Tu se najednou vyrojil jeden s kladivem, druhý s palicí, vytrhli nám kufr z rukou a jali se jej rovnat.
Po chvíli přišel další s nýtovačkou a kufr přestával vypadat jak plechovka od sardinek. “Dej tomu eště 15 minut a budeš do toho zas moct nandat věci,” povídá s Máčkem v puse Fidel. A skoro jo, Jimbo se jim snažil vysvětlit, že to jediné, co potřebujeme, je narovnat vnitřní stranu kufru tak, aby šel zas nasadit na zidan a zbytek už zařídí gumicuky. Oni nesouhlasili. Během asi půl hodiny z toho salátu udělali použitelnou věc, kterou jsme nasadili na lešení, víko přišpendlili gumicukem a mohli jsme vyrazit dál. Neuvěřitelný koncert dvou kladiv, kombinaček, nýtovačky a 4 párů tuniských rukou. Teď už to chápeme, všechna ta jejich auta vypadají tak, že se do nich po nehodě pustily ruce s kladivy a nýtovačkami.
Jimbo se jim snažil dát nějaké peníze a vlastním očím nevěřil, když to všechno odmítli. Očividně i Tunisané umí být tak nezištní a nedělat vše kvůli penězům. V tom stresu jim zapomněl dát aspoň samolepku. Tak snad maj chlapci dobrý pocit, že pomohli bližnímu svému a Alláh jim to oplatí na dětech. “Že jediná doprvní nehoda, kterou tu uvidíme, bude způsobena námi samotnými, to jsem teda fakt nečekal,” glosuje to Jimbo do interkomu chvilku po vyhoupnutí zpátky do sedla. Tato situace si žádá ještě popis z pohledu druhého aktéra, a proto je v samostatném okénku na konci zideníčku.
Ještě ani nenajedeme na dálnici směr Tunis, když Fidel hlásí do interkomu: “Něco se ve mně děje. Asi budu potřebovat zastavit.”
Na předku zidanící Jimbo opáčí: “Ty vole, my se na tu loď dneska snad nedostanem! A vydržíš to do Tunisu nebo ne?”
Fidel: “Jo, asi jo.”
Fidel za 30 sekund: “Hele, vidíš tu benzínku tam na tý mapě? Zastav tam. Nedám to. Asi.”
Fidel za 15 minut: “Ty vole to bylo za 5 12. Ale tim nemyslim za 5 minut 12, ale za 5 sekund ty vole!”Akutní nebezpečí bylo naštěstí zažehnáno, je půl čtvrté a tři opřilbenci letí dálnici CTD. Na předměstí hlavního města se zase ozve: “Hele, až uvidíš JAKOUKOLIV možnost, tak zastav.” Fidelovi prostě něco nesedlo a 2 prášky shitstopperů ještě nezabraly, a tak natírá svými sekrety schody, u čehož ho sledují čtyři arabky čekající na autobus.
Dalším shitstopem se stala benzínka u přístavu. Nemáme čas, a tak poslední, za co utrácíme tuniské Dináry jsou cigára a benzín. “Rychle jedem, potřebuju překlenout vzdálenost mezi hajzlama,” klade si nároky právě z hajzlu přiběhnuvší Fidel. Do přístavu je to asi kilometr, ten hravě zvládáme a přijíždíme k bráně do celního prostoru. Zde jsme otočení s tím, že musíme nejdřív provést check-in v kanceláři rejdaře Grimaldi lines. Je nám řečeno kam, ale i tak se nás chytí jakýsi špíňák, který jede na skútru ke kanclu před námi. O 300 metrů dále po nás chce pasy a všechno chce zařizovat. My už tyhlety praktiky známe, dáme mu to a on pak bude chtít prachy. Invazivním způsobem nám z rukou bere všechny papíry, až se bojíme, abysme o nějaký nepřišli, načež o okýnka nenechá Jimba ani převzít lístky na loď jen proto, aby mu je podal. U toho mu samozřejmě začne říkat, že chce za své služby zaplatit. “No tak to ani hovno ty sráči,” povídá mu už celkem nasupený Jimbo. “Já ti seru na tvůj service, ceduli Grimaldi lines jsem si našel sám a k tomu, abys dal do okýnka muj pas tě fakt nepotřebuju.” Dost jasně mu naznačil, že z tohohle mšenka nepokvete, a tak to zkusil na Fidela. Ten neměl v ruce ani pas, a rozhodně neměl ani náladu na to, dávat někomu nějaké peníze. Špíňák utřel, nedostal po právu ani Dinár a my se vydali zpět na celnici.
Organizace přechodu hranic je přímo úměrná zemi, ve které se nacházíme. Všechno by bylo možné vyřídit u jednoho okénka, ale tady ne. Tady musíte projet 5 dlouhých hal křížem krážem a posbírat razítka a papírky jako Pokémony. My už ale víme, že na každé hranici se řeší pasová kontrola a celní kontrola, vždy musíte mít v pasu dvě razítka, jinak dál nejedete, ať se děje cokoliv. Jakmile zastavíme u té celní, přimotá se k Fidelovi chlápek s nápisem douane na zádech. Klepe mu na kufr jakože ho chce otevřít, aby se podíval, zda tam Fidel neveze nějaký kontraband. Ten ho ale okázale ignoruje a dělá si svoje, s pohledem “něco tady dělám, tady máš pas a hraj si”, mu jej podává a dál se věnuje své činnosti. Nechává mu čas na rozmyšlenou, ten nakonec kapituluje, bere z pasu papírek, píše na něj klikyháky a vysílá Fidela k mýtnici bez další kontroly. Díky Fidelově ignoraci celní kontroly je k okýnku bez potíží vyslán i Jimbo a následně Pírko. Ten se pak ještě postará o odchyt kočkychtivého psa jakési turistky. Všechna razítka úspěšně sbíráme a stavíme se do fronty vedle italských zidanistů před nájezdem na loď.
Začínáme se přebalovat, ať nelezeme do lodi v zidanském úboru, když přichází jakýsi bocman a ukazuje, že máme začít najíždět. V rychlosti všechno špendlíme na zidan a jedeme. Italové mimochodem zjistili, že nemají razítko z celní kontroly, a tak jsou posláni zpět. My, znalí místních poměrů, máme vše v pořádku a jsme vpuštěni na palubu jako první. Překvapeni jedeme tentokrát do druhého patra a doufáme, že při výjezdu nebude sjezd moc mokrý ani že zidany nebudou celé od soli a mořské vody.
Pobíráme věci a jdeme na palubu. Musíme rychle, ať na nás nezbyde chodba mezi recepcí a restaurací. Sedáme do restaurace ke strategicky umístěnému stolu, kde půjde pěkně cigánit. “Jdu zjistit, jestli maj pivo,” seznamuje Jimbo osazenstvo se svým plánem a během chvilky se vrací se třemi lahvičkami. “Neni to levný, ale asi tady něco dneska propijem,” povídá při otevírání prvních Peroni.
Zbytek večera trávíme psaním zideníčku, hraním ferbla, rozebíráním situace s Pírkovým sjezdovým lyžováním, sdílením zážitků se špíňáckými Tunisany s vedle sedícímimi Italy a přípravě videí. Čumil už dočuměl, ale právě jsme se dozvěděli, že bar je tu otevřen celou noc. Tak to bude asi víc peněz než jsme čekali.
Pokud tento text čtete, zřejmě jsme se dostali bezpečně na pevninu našeho kontinentu a touto dobou jsme již na cestě ze Salerna do Civitavechii pro Pasákovo medvídě.
Stav km: 149888 km
Najeto: 241 km
Stav čumila: 0 L
Pírkovo bourací okénko aneb srážka s realitou
Poslední den, stejně jako celou dobu v Africe, tu proplouváme místním městským provozem bez problému. Jak naschvál poslední den, kdy máme v plánu návštěvu nejsevernějšího místa afrického kontinentu, se musí něco stát. Vše naplánováno časově tak tak, ideálně s lehkou rezervou páč nevíme jistě jak dlouho bude trvat šikana na celnici. Vše šlo od rána celkem na pohodu. Až do doby kdy se na nejsevernějším bodě Afriky otáčíme a jedeme zpět směr Tunis.
K dálnici musíme přes centrum města Bizente. Jedeme tak jak jsme zvyklí, v podstatě už jako místní. Ačkoli ne úplně. Najednou, na rovné rušné ulici, která vedla trošku z kopce, přichází situace, kterou jsme zažili už tak 1000x za tu dobu co tu jsme. Já jedu poslední, kluci předjedou pár aut v provozu, protože se tu doprava hrozně táhne. Každý tu jezdí jak chce, odbočuješ vpravo a jsi přitom úplně v levé části silnice a naopak. Jedeš rovně, nelíbí se ti, že ten před tebou jede pomaleji, tak ho předjíždíš skoro stejnou rychlostí a v protisměru.
To se ale nedělo zde…kluci předjeli vůz před námi a v protisměru stálo auto tak cca půlkou do jízdního pruhu. Koukám, hele no času je dost, rychlost taky správná…auta proti stojí a tak nějak čekají než se vejdou nebo až projedou vůči nám protijedoucí polozidanisté. Situaci zpracuji a říkám si ok to je jako vždy pohoda. Mám tam za 2 (2. rychlostní stupeň) beru za heft a předjíždím auto před sebou s tím, že se zařadím za Jimba a zároveň zpomalím. V tu chvíli vše vycházelo dobře, rychlost seděla, místa byl dostatek.
Jenže vše se začlo hroutit ve chvíli, kdy já zatáhl za plyn a započal předjížděcí manévr. Hned v tu chvilku začla auta před Fidelem a Jimbem zpomalovat. A sakra, to bude průser, proběhlo mi hlavou. Nenechte se mýlit, že to trvalo dlouho, tyto věci se udály během asi tak nejvíce 3 vteřin. Ve chvíli, kdy zrychlím, předjíždím a už se pomalu směřuji zařadit za Jimba, tak se něco děje před kluky a oni náhle zpomalují…sakra to je špatný,…musím přibrzdit víc než jsem měl v plánu…normálně by to nebyl problém, ale najednou se ukázaly místní naleštěné asfalty v pravém světle. Začínám brzdit, kurwa kurwa to je v prdeli. Brzdím, ale nic se neděje, ABS funguje, ale místní naleštěný asfalt funguje i za sucha jako led, takže ABS se rovná nule. Sakra, vždyť já jedu jak namydlenej a vůbec to nezpomaluje. (ABS zapříčinilo jediné, a to, že jsem neskončil hned na zemi, když jsem za brzdu vzal). Blížím se Jimbovi moc rychle, víc než bych chtěl. Ježiš to bude v píči, to bude bolet. Snažím se ještě změnit trochu směr jízdy víc vlevo, abych se mu vyhnul, křičím do interkomu (zaplať pánbůh že zrovna v tu chvíli nám ty Interphony nehlásily, že jsou mimo dosah nebo nějaké další debilní hlášky co umí) a Jimbo mě slyšel, koukl do zrcátka a na poslední chvilku to strhnul víc doprava. Bohužel chýbaly centimetry.
Chvilku jsem si myslel, že je vymalováno a mám po noze, v poslední pikovteřině Jimbův kufr míjí moji nohu a říkám si ok dobrý. Hooovno. Asi 10 cm a vše by bylo dobrý. Bohužel bylo tam jen tak 5 cm a já Jimba štrejchnul kufrem o kufr…
Rána, řinčení, šoupání, padání věcí. O vteřinu později zastavuji úplně, asi kdybych se snažil, tak bych motorku udržel, ale v té vřavě, co to konečně zastavilo, házím jen nohu na zem, nechám Zidan co byl v tu chvíli v náklonu položit na nalbízkaný asfalt a vystupuji. Rychle se seberu, koukám kolem sebe. Dobrý, Jimbo je na kolech, kurwa můj zidan stále nastartovaný jest, rychle vypnout motor.
To provedu, a pak ho urychleně zvednu, načež přiběhnou místní a začnou pomáhat. Jeden mi tam hodí stojánek (já zvedám zidan z druhé strany a ke stojánku daleko).
Zidan stojí, kurwa Jimbo, jsi ok? Jdu směrem k němu a vidím, jak jeho levý kufr je jak plechovka sardinek roztržená hladovými žraloky a všechen jeho obsah se válí všude kolem. Místní pobíhají, nosí poztrácené věci a snaží se pomoci.
Naštěstí jsme všichni bez fyzické újmy, i když nám to do karet moc nehraje. Měli jsme to do přístavu naplánováno tak akorát i s nákupem a nějakým jídlem.
No nic holt musíme řešit to co je teď.
