V 8:15 posouvá slovenská lokálka vagony s námi i zidany na slepou kolej končící sjezdovou rampou. Z dvou schlafwagenů postupně vypadávají vozidelchtiví cestující ještě v notně podroušené stavu. Večer totiž jako obvykle probíhal internacionální freundschaft. “Tak to byla ta nejlehčí cesta autovlakem, kterou jsem zažil,” okomentoval později cestu Jimbo. Je fakt, že když přišla paní průvodčí ve 2 ráno podruhé, že bychom měli zklidnit svá čumilem posilněná ega, stáhli jsme před jejími šedivými lokny ocas a šli spát. Nikdo se nepral, nikdo na záchodě nekouřil (to bylo ale proto, že se nedalo otevřít okno), takže se nikoho ani nikdo nesnažil vyhodit z vlaku.
Zidany jsme našli v nezměněném stavu tam, kde byly přikurtovány. Jimbovi dokonce vypadl stativ vedle zidana a celou cestu tam vydržel. Fíra jel s cenným nákladem očividně dost opatrně.
Sjet z vlaku, nacigánit cajky, plácnout si s novými kamarády a hurá dál na východ. Jimbo klasicky při startování uchcal motor (terminus technikus: jedná se o lidové označení pro stav, kdy se do válců spalovacího motoru dostane příliš mnoho paliva, které zalije zapalovací svíčky. Kvůli nadbytku benzínu pak svíčky nedokážou hodit jiskru a motor nejde nastartovat.) V téhle fázi je třeba vypnout benzín, dát plný plyn a šlapat na startovací páku tak dlouho, dokud to nechytne.
“Chci vidět ty cikánský slumy,” povídá Don koukajíc do mapy. Ze dvou cest směr Užgorod jsme vybrali tu, která byla delší, zatáčkovitější, horší a opuštěnější. Žádné slumy jsme ale bohužel neviděli.
Po cca 50 km bereme první benzínku, protože ve vlaku se nepodařilo uspokojit naši primární potřebu. “Až půjdeš zpátky, tak hlavně ty klíče od výserny nezvracej,” instruuje Jimba Don, uzříc klíče od tajné místnosti v Jimbově ruce. Naše plány neocenili 4 jak číšníci oblečení cikáni, co vyskákali z dodávky s vlekem plným stavebních koleček. “Se mi tu málem posral cigán co jel na pohřeb!” Křičí pumpař na Jimba, když se uspokojen zvrací z výserny. Jimbo jen rameny pokrčil a předal štafetu Donovi. Cigáni už byli pryč, snad se neposrali na pohřbu…to bychom jim nepřáli.
Cesta na hranice ubíhá překvapivě rychle, stroje jedou jak zamlada, a tak jsme během několika destítek minut před přechodem Vyšné Nemecké. Obvyklá, několik kilometrů dlouhá, fronta kamionů naznačuje, jak to tam bude asi probíhat. Což o to, kamiony předjíždíme a přechod je skoro prázdný. Kdo by taky do země ve válečném stavu jezdil, že ano…my.
Na slovenské straně probíhá striptýz. Dva roky zpátky nás svlíkali Ukrajinci, letos to očividně budou Slováci. Jsme na řadě, všechno ven, celník byl naštěstí celkem schovívavý, takže původní rozkaz “Všechno včetně hliníkových kufrů a tankvaků na stůl!” se naštěstí omezil na válec na stole a zbytek ti projedu rukama. Otázka “Máš drona?” nebyla vyřčena, takže jsme v pořádku. Po obvyklém papírování jsme vypuštěni na ukrajinskou stranu hranice. Zde nikdo nic neřešil. Mytnyj kontrol, passportnyj kontrol, několik razítek na papírek, ten odevzdat při odjezdu a náhle, jsme tu!
Я не перший раз в Україні, odpovídá Don na otázku celnice.
Nakoupit v Dastoru, místním obchoďáku, doplnit zásoby horilky, toho одличногo místního čumila v naproti otevřené Тисе a tradá směr ubytko s parkováním kousek od náměstí Korjatoviča. Přeskupili jsme se v pokoji za 1700 kč pro všechny a vyrazili do Jimbovy oblíbené hospody Pod zámkem.
Boršč, pivo, samohon a pelmeně zasytily naše prázdné žaludky hned pod hradem (ne, fakt to není zámek). Pevnost pochází minimálně z 9. století a současná podoba je veskrze renesanční. My se k ní zašli podívat, vždyť to bylo jen 100 metrů. Jimbo i Pírko už uvnitř byli, Don neprojevil zájem platit vstupné, takže fotku máme jen zvenku. Podpořili jsme místního drobného živnostníka a koupili trochu cetek, vyslechli jsme chválu na to, jak náš národ podporuje Ukrajince ve válce a šli do další knajpy.
Po cestě se nám náhodou otevřela místnost pro obsluhu něčeho, co řeší něco na řece Už (podle které se Užhorod jmenuje), ale nevíme co. Třeba někdo z čtenářů bude vědět.
A tak tu teď sedíme s pivem v jedné a stakanem lvivské horliky v druhé ruce, hrajeme ferbla a celkem dost znaveni probíráme všechny aspekty zidanských cest.
Co bude zítra? Nechte se překvapit, my to uděláme taky.
Fun fact: všichni tři zidani si koupili esim data a po vstupu na Ukrajinu jim přišla zpráva: Vitejte na Ukrajine. I tady mate hovory, SMS a MMS za ceny jako doma. I internet mate take jako doma, ale pouze do vyse Vaseho EU limitu.
Vážení příznivci našich zidanských tripů, jako již tradičně letos zidani neřekli své poslední slovo. Naše letošní africké dobrodružství nám jako obvykle nestačilo, a tak, na sklonku léta, je vždy pořeba se zajet někam podívat. Velkou motivací pro spřádání plánů bylo, že se Donovi ozval distributor Intephone. Don se totiž rozohnil pod nějakým facebookovým postem slovy “interphone už nikdy” a k našemu překvapení mu odpověděli, že by je zajímalo proč a jestli si mohou zavolat. Po telefonu se ptali, co nám na jejich výrobcích vadí. Don se opět rozohnil a výsledkem bylo, že pracovník firmy uznal, že máme ve všem pravdu. A tak nám učinili nabídku, že když si koupíme jejich nejnovější ERA 1 X, tak nám prodlouží lhůtu na vrácení a my jim to za to zrecenzujeme. No a na to je potřeba, abychom někam jeli! Doma z gauče, nebo z odpoledního výletu okolo komína nebo řeky nezjistíme nic.
Otázka přišla záhy: Kam? Máme na to časovou dotaci pouze týden, víc si doma nevyhádáme, takže jiný kontinent nedává smysl. Rána padla na Slovensko, vlastně jsme tam nikdy pořádně nebyli, východní sousedy jsme v podstatě jen projížděli. Navíc je díky autovlaku jednoduše dostupné.
OK, plán máme, pojedeme do Košic a zpátky si do dáme po ose domů. “Hele, a nepojedem na starejch?” Zeptal se jednoho dne Don Jimba. “No, to bych ale musel udělat novou veteránskou testaci, stk, vytáhnout jí z druhý garáže, zprovoznit po 4 letech… Ale byla by to prdel. Tak jo.”
To Don nečekal. Jimbo rozjel akci testace, ta měla být hotová do týdne. A tak po 2 týdnech v den odjezdu stojí na STK a s hotovou testací hledá s technikem výrobní číslo na rámu. Nebudeme vás napínat, číslo nenašli, někde tam asi je, ale i tak se akce zdařila a Jimbo nepojede bez papírů. Tak trochu s tím počítal, ale i tak je rád, že má všechno v pořádku.
Pátek, den odjezdu, byl opět v klasisckém stylu, všichni musí do práce, pořešit věci, rodinu, nacigánit vědchno na zidany….prostě stres. Jimbo si to ještě v týdnu před odjezdem okořenil instalací nových kufrů (protože ty původní prohrály souboj s Pírkovým GS v Tunisku) a dále úpravou lešení, čemuž pomohla Fidelova svářečka. Nakonec se však vše zdařilo a tři zidani ve složení Jimbo, Pírko a Don dorazili k nájezdové rampě v pražské Michli.
Don ještě ani nestihl zhasnout motor své ČZ 350, když k němu přispěchal místní eisenboňák se slovy “Prosím váš techničkák!” Jasně, my víme, proč to chtěl, musí si ověřit, že jeho zidan má v TP uvedenou nejvyšší rychlost minimálně 120 km/h. Je to proto, že vlak jede vysokou rychlostí a dopravce se tak chrání před případným poškozením vozidla v průběhu přepravy, protože vozidla jsou přepravována v otevřených vagonech. Ale ten způsob, instantní nátlak na předání dokumentů, jako kdyby nebylo dost času nás překvapill. Don se na položený dotaz zmohl jen k odpovědi: “Ahoj.” Samozřejmě svým vysoce příjemným tónem. Danou rychlost v TP samozřejmě má, jeho zidan nejede na autovlaku poprvé.
S přemotivovaným uhrovatým šotoušem jsme si ještě zažili spoustu dalších zábavných situací, ale všechno se povedlo na jedničku. Zidany jsou zakurtovány na vagonech a my jsme už na cestě k našim východním přátelům.
Ve vlaku jako obvykle potkáváme skupinky dalších cestovatelů. Máme tu chlapy z Reichu, kteří mají v plánu cestu přes Rumunsko, Srbsko a Albánii do své domoviny. Také s námi jedou borci, co budou na Šíravě sportovně chytat ryby, kterým nepustili kamaráda s VW T5 Multivanem na vlak, protože byl moc široký a vysoký. Taky tu máme spoustu dalších zidanistů, takže o zábavu i témata k diskusi je postaráno.
Myslivec rybář
No a k té cestě? Co si asi tak myslíte, že nás před odjezdem napadlo… modří už vědí… stejně jako v roce 2024, pojedeme se podívat na Ukrajinu. Sic je to země válkou zužovaná, my je zajedeme podpořit. Jak dlouho tam budeme? Kudy pojedeme domů? Kdy přijedeme? To jsou sice relevantní otázky, ale ani my na ně zatím nemáme odpověď.
Tak zůstaňte s námi, když na cestě potkáme něco zajímavého, rozhodně vás o tom budeme informovat.
“Dostali jsme zelenýho krále podpořenýho eště sedmičkou,” shrnuje Pírko poslední den cesty už v teple základny se zlatavým mokem v ruce. “A k tomu pak ještě dvě esa,” dokresluje atmosféru Fidel.
Tuhle mírně nečistou hru se s námi rozhodl rozehrát nezvaný hráč jménem osud. Už po naložení zidanů v italské Civitavecchii se nám něco nezdálo. Hned po rozjezdu začal vozejk dělat divné zvuky. Po bližším ohledání a otestování se rada třech top mechaniků usnesla, že za zvuky stojí uvolněné lanovody od nefunkčního brzdového systému, který byl v tomto stavu už před odjezdem. Dále jsme tomuto problému nepřikládali váhu. Energeticky cestu celkem zvládáme. Přestože jedeme bez přestávky už od lodi, kilometry ubíhají rychle. Pasákův Medvěd je s vozejkem rozežraná šelma, takže potřebuje enegrii v kapalné formě doplňovat často. Pláčeme při každé zastávce, číslo 2,50 na totemech sedí, jen měna je špatně.
Je 14:27 když konečně překonáváme naší západní hranici směrem z Rajchu. Pírko slibuje svíčkovou hned na první benzínce za rozvadovskou hranicí. Tomu se nedá odolat.
Už pri brždění před jídelnou slyšíme ze zadní části nehezké zvuky, už mají i dopad na chování celé jizdní soupravy a trochu cloumají s tažným vozidlem. Jimbo osahává všechna kola na vozíku, pravé zadní kolo je rozpálené tak, že by se na něm dala udělat vajíčka. “Ty vole tohle kolo asi přibržďuje, to není dobrý.” Pronáší odborný názor. “Hele otázka je, jestli to vůbec musíme řešit. Jsme 150 od baráku. Když to ujelo 1000 km, tak už to snad nějak dá ne?” Snaží se Fidel kulantně zbavit problému. Jimbo opět odborně obouchává všechno, co by mohlo domělé seknuté brzdy odseknout (kope do toho za stálého pronášení zaklínadel typu “Uvolni se ty chcanko!”).
Řešení jsme nechali na naše budoucí já, s plnými žaludky budeme ještě chytřejší a ono to třeba vychladne a vyřeší se to samo. Vychladlo, ale nevyřešilo. Naopak je to ještě horší. Stačí popojet kousek po parkovišti, aby i nám, odborníkům, bylo jasné, že s tímhle dál nemůžeme. Vysvětlujeme si navzájem konstrukci brzdového systému na přivěsných vozících s tzv. nájezdovou brzdou. Že přívěs “moc nebrzdí” nám bylo řečeno jeho majitelem už při předávce. Napadá nás, že se v bubnu nějak sekly brzdové čelisti, které jsou za správného technického stavu při brzdění přitlačovány rozpěrným ústrojím na vnitřní plochu bubnu a tím vzniká tření. Tím se přeměňuje kinetická energie na energii tepelnou a vytváří se brzdná síla.
Padá rozhodnutí sundat kolo. Ale jak to chcete udělat, když nemáte dostatečně vysoký hever a na vozíku trůní tři dobře přišpendlené zidany? Je to celkem jednoduché – stačí najet jedním kolem na obrubník a druhé zůstane ve vzduchu. Mezi kamiony nacházíme vhodně vysoký obrubník a jakmile kolo ztratí kontakt s vozovkou, problém se ukáže v celé své kráse. Celou dobu jsme byli vedle jak ta jedle. Že to nebrzdí, je fakt, ale s naším aktuálním problémem to nijak nesouvisí. Zavěšení kola na vozíku je celkem jednoduchý mechanismus. Na konci hřídele je ložisko a na něm brzdový buben. K němu je přišroubováno kolo. No a tohle ložisko tam my už nemáme. Kolo se kýve jak prádlo ve větru a drží doslova na vlásku. Je vlastně s podivem, že s námi vůbec přijelo a nehodilo ručník do ringu už na italském tankodromu. Jdeme ho sundat, kupodivu k tomu máme potřebné nářadí. To jsme museli vydolovat ze zavazadlového prostoru, protože okolo cigánějící kamioňáci k našemu údivu nic nemají. Pod kolem je zátka a pod ní matka, která drží ložisko na svém místě, třeba je jenom povolená a dotahneme ji. Ne. Kýbl špon vysypavší se z pod zátky jasně značí, že jsme si z ložiska namleli kovovou mouku.
V tomto stavu vozík dál nepojede. Naše aktuální možnosti:
a) Sundáme zidany, budeme pokračovat na nich. Ale co s autem a vozíkem? b) Zavoláme asistenci, třeba má vozík nebo auto pojištění, co by pomohlo. c) Vozík naložíme na nějakou odtahovku, dál pojedem na zidanech. Ale co s autem? d) Odjedeme na zidanech, a pak se vrátíme pro auto a odvezem vozík se 3/4 kol. e) Zkusíme tu sehnat nářadí, ložisko a na zemi to vyměníme.
Možnost e) rovnou zavrhujeme. V Alžírsku by to asi byla možnost a), ale tady jsme v domovině, je sobota a hraje se hokej. To je nulový. Kombinujeme všechny možnosti dohromady a voláme o pomo na všechny strany. Pojišťovna nepomůže, žádná ze sjednaných pojistek naši situaci nekryje. Kamarád nabízí, že pro nás může přijet zítra odtahovkou. To bychom se sem buď museli zítra vracet, nebo se tu vycigánit. Ani jedno se nám nechce. Chceme domu! Už skoro máme domluvenou jinou odtahovku za celkem dost peněz, a tak se rozhodujeme, zda tady vozík nechat u lampy a odjet na zidanech s tím, že se pro něj vrátíme, nebo odtah zaplatíme. K tomu budeme muset ještě najít někoho, kdo přijede v odtahovce a odřídí Medvěda do Prahy. Fidela ještě napadá, že zavolá kamarádovi Alešovi, ten by taky mohl mít nějaké řešení. Aleš na druhé straně jakoby čekal, až mu Fidel zavolá, už sedí v autě, za ním má připojený vlek na auto a v podstatě už vyrazil naším směrem.
No tak v pohodě, říkáme si, plán je daný. Aleš přijede s vlekem, na něj dáme náš 3/4 vlek, odveze ho a mezi tím se Jimbo s Pírkem seberou a pojedou na zidanech domů. Tam vezmou Pírkovu Koktu a přijedou zpět, aby odvezli Medvěda. Fidel tu počká, bude se plánovaně flákat a vyrazí poté na zidanu.
“Hele, tak přijel ten Aleš a hádej co,” říká Fidel do telefonu Jimbovi s Pírkem, kteří právě dozidanili do garáže a pokračuje: “Ten náš vozejk se mu na to nevejde do prdele!” A tak jsme se stali majiteli dvou pro nás naprosto nepoužitelných vozíků. Sága ještě není u konce, ale Aleš se nevzdá jen tak. “Hele já to seru, mám vojenskou knížku, kdyžtak se na něco vymluvim.” Zatímco tuhle větu pronáší připojuje 3/4 vozík za svou Audi, elektřinu nezapojuje, protože nemá redukci na správnou zásuvku. “A jak jsi přitáh tenhle,” ptá se Fidel ukazujíce na ten jeho vozík. “Stejně. Nemam redukci.” Suše pronese ten střelec. Sedá do káry a odjíždí s naším 3/4 vozíkem, kterému jsme sice opravili všechna světla, ale jsou k ničemu, když nejsou připojena k autu. “Musim letět než bude tma a někdo si všimne, že nesvitím,” řekne na pozdrav, aniž by slyšel Fidelův dovětek o tom, že by si pak mohl taky někdo všimnout, že mu chybí kolo. Jimbo s Pírkem už jsou zase na dálnici směr Rozvadov, kdyby nás napadlo, nechat na místě někoho s potřebným řidičákem, tuhle cestu by si mohli odpustit. Ale co už, po bitvě je každý generál.
Na Rozvadově je to pak rychlovka, naházet věci do Medvěda, Fidel se převléká a odjíždí domů na zidanu, Jimbo bere Medvěda s Alešovým vozíkem a Pírko jede Koktou v jeho závěsu. Vozík zahazují po cestě na Alešem určené místo a story končí úspěchem. Za úspěch by se dalo považovat hlavně to, že nám kolo neupadlo a nezabilo někoho po cestě. Nebo to, že jsme to zjistili až na Rozvadově. Taky se to mohlo projevit třeba ve Florencii. To by byla úplně jiná storka. Konec dobrý, všechno dobré. Ťuknutí krieglů se zlatavým plzeňským mokem na základně definitivně končí naše epické transkontinentálni dobrodružství.
Zidanské hodnocení
V posledním zideníčku je již tradičně prostor pro zhodnocení celé tour a zemí, které jsme navštívili.
Hodnocení Itálie asi nikoho moc nezajímá, navíc jsme nic kromě dálnice a přístavu neviděli, takže bychom si jen trochu odplivli z cen jejich mýta, které rozhodně neodpovídají stavu dálnic.
Alžírsko je naprosto jiný svět. Člověk, který v této skoro hermeticky uzavřené zemi nikdy nebyl, nemůže pochopit, jaké to tam je. A proto je tu CK Zidan Tour, aby se pokusila o přiblížení tamní situace zvídavým čtenářům tohoto nejčtenějšího média. Mnoho toho bylo napsáno v loňském finálním zideníčku zde.
Všechno, co se tam dočtete, je pořád aktuální a pořád naprostá pravda. Stále není možné vybrat z bankomatu, stále jsou tam lidé milí, přívětiví, nezištně pomohou v jakékoliv situaci aniž by vůbec pomysleli na to, že chtějí naše peníze. Stále je tam člověk pod drobnohledem ozbrojených složek. Letos nás překvapilo, že ten dohled nebyl tak intenzivní jako loni. Přisuzujeme to lokalitě, tedy východní části země, kde je pocitově kontrol méně a také tomu, že v době naší návštěvy se zde konal tradiční festival příznivců motocyklů. Krom toho, že jsme si mezi nimi udělali mnoho známých, i policie byla k motorkářům o dost více přátelská a tolerantní.
Oproti loňskému roku jsme se nedostali tolik do pouště, jak jsme chtěli, takže tady jsme rozhodně nebyli naposledy. Jsme ale rádi, že tato krásná země se nám opět otevřela ve své surové podobě, ještě nezničená turismem. Nebude to tak navždy.
To se však nedá říci o Tunisku. To už je z tohoto hlediska naprosto zničeno. Na každém kroku, hlavně v těch turističtějších oblastech, jsou Tunisané, kteří se snaží jakýmkoliv způsobem přisát na západní peněženku. I pumpař u benzínky si vás jen tak z plezíru natáhne o 3 Dináry (22 Kč) jen tak. Ani vám to neřekne. Prostě vrátí méně peněz. Jsi turista, tak mi zaplať pivo. Jedinou výjimkou jsou oblasti, kam turistova noha nepáchne. Jako třeba místo, kde Jimbo přišel o kufr. Tam je ten svět ještě tak tak v pořádku. Zem je to krásná a co se přírody i památek týče, nezadá si se svým západním sousedem. Je znát, že lidé jsou tu o trochu bohatší, ale jinak je to jak přes kopírák.
Obě země jsou, jak známo, muslimského vyznání, v Tunisku je trochu méně ortodoxní. Chodí tu méně zahalených holek, alkohol se dá celkem jednoduše koupit a ani halekání z raket není tak časté. V obou zemích je velmi znát ještě nedávný významný vliv Francie. Francouzsky bychom se tu domluvili, ale touto řečí bohužel nevládneme. Anglicky se přirozeně díky turismu lépe domluvíte v Tunisku. Co mají obě země společného, a co nás opravdu vytáčí, je způsob, jak se ke svěřenému majetku chovají. Ano máme na mysli jejich odpadovou dementalitu.
Rozdíl mezi evropskými a severoafrickými zeměmi v přístupu k čistotě a ekologii je propastný a zfackuje vás hned při vjezdu. U nás je čisto i tam kde je špinavo, nic nesmíme, všechno musíme, zakazujeme si v rámci ekologie i prdět, auta s euro 5 jsou hnus, který by měl být nelegální a i kůlna na předměstí Prahy musí být schválena památkáři. Šikana přichází postupně, nenápadně a jsme na ni již naprosto navyklí.
Obyvatelé severní Afriky vyznávají kromě muslimského i vyznání mámvpičismu. Auta hulí že nejsou vidět, odpadkový koš je kdekoliv včetně ulic, pláží, moře, přírodních rezervací, řek a památek. Když se odpadků nakupí v zalidněných oblastech už opravdu moc, tak je prostě zapálí nehledě na složení obsahu. Občas k tomu mají i vykopané jámy.
Kremační jáma. Kým, kdy a za jakým původním účelem byla vykopána je nám neznámo.
Nutno říci, že pálení odpadu je to nejlepší, co s ním mohou dělat. V praxi je to tak, že dřív, než dojde ke kremaci, stačí to rozfoukat vítr všude po okolí. Nezřídka se tak stane, že jedete kilometry podél polí, na kterých místo buráků teď rostou igeliťáky.
Bordel je prostě úplně všude a nic jiného, než změna mentality tohoto druhu na tom nic nezmění. Naším příkladem, kterým se u nás ekoteroristé často ohánějí, nic nezměníme. V nich je to zakořeněno. Neváží si naprosto ničeho, ani památek ani přírody. Nic, co jim spadne do klína, změnu nezpůsobí. Museli by se změnit oni sami. Nějaké náznaky z naší strany již z historie známe, ale ty měly zase trochu jiné neduhy.
Vodopád odpadků v přenádherné rokli uprostřed města Constantine.
Berte toto jako náš malý hejt a vy, kdož jste zastánci přimontovaných víček k PET lahvím a papírových brček, zajeďte se tam podívat. Možná vám to trochu otevře oči.
Nakonec se sluší poděkovat. Takže děkujeme. Našim zidanům, že nás bez ztráty kytičky vytáhly ze všech míst, kam jsme ani nechtěli jet. Pasákovu Medvědovi, že nás i s několika vozíky bezpečně dopravil tam i zpět, ale mohl by se trochu uskrovnit v konzumaci PHM a chcanek. Pasákovi, že se uvolil nám medvídě půjčit, snad toho nelitoval. Lukášovi za to, že nám zapůjčil vlek, dostal nové žárovky a je připraven na GO obou náprav. Alešovi za promptní přivezení naprosto zbytečného vozíku a hlavně za nasazení vlastního i cizích životů při odvozu Lukášova 3/4 vleku. A konečně děkujeme našim drahým polovičkám a ratolestem, že nám tuto zámořskou cestu umožnili.
Od klávesnice se loučí Král Zidan IV. Krutý, Zidanchamon I. a Ministr pro Zidan. Už teď se těšíme na další dobrodružství.
Stav km: 150419 km Najeto zidany: 173 km Najeto Kokta: 370 km Najeto Aleš: 298 km Stav Medvědova tachometru: 91616 km Najeto Medvěd: 1336 km Stav čumila: 0 L
Statistické okénko: Celkem ujeto: – 4034 km na zidanech, – 2670 km Medvědem, – 1296 km lodí
Ceny benzínu za litr: – Alžírsko: 4,40 Kč – Tunisko: 18 Kč Nejdražší v Itálii (60 Kč) a ČR (45 Kč)
Průměrná Jimbova spotřeba 6,4 l / 100 km Celkem za benzín do zidanů utraceno (Jimbo): cca 4000 Kč tedy cca 1 Kč na 1 km
Plavba na lodi MV Catania byla veskrze příjemná. Moře bylo klidné a náš VIP stellplatz v lodní restauraci poskytl potřebné pohodlí. O zbytek se postaral čumil a pivo zn. Peroni a následně Ichnusa, protože Peroni na baru došlo. Jak se to jen mohlo stát. Překvapením bylo, že loď je na trase Tunis – Salerno skoro prázdná. Okem profesionálních laiků jsme odhadli, že je zaplněná maximálně ze 30 %. Připraveni na hru “Jste slabší, máte stojáka” skoro běžíme nahoru, abychom zabrali VIP místa, ale dneska se nehrálo. Místo bylo pro všechny. I tak ale někteří snědí plavající obsadili své oblíbené pozice. Např. u záchoda. Už jsou tak asi navyklí.
Několik základních údajů, které se nám podařilo dohledat o naší bárce.
Název: MV CATANIA
IMO: 9261554
Type: Ro-Ro/Passenger (Ro-Ro značí typ lodi z hlediska nákladu. Roll On – Roll Off neboli najeď a vyjeď po svých, další jsou třeba kontejnerové, bulk – sypký náklad, tankery atd.)
Celková délka: 186,35 m
Celková šířka: 27 m
Celková nosnost: 7150 t
Plave pod vlajkou Itálie, i posádku tvoří Italové.
Operuje od roku 2003 mezi přístavy Civitavecchia (Řím), Salerno, Palermo, Rades (Tunis).
Ostatní informace jsou za paywallem a zas takoví námořní psychouši nejsme, abychom to platili. Tak jsme ukradli alespoň fotku, protože celou se nám ji vyfotit nepodařilo.
Dobu od probuzení do přístavu v Salernu trávíme různě. Fidel dělá na videu, Pírko neprozřetelně uklidil spací cajky a leží tak na stole, Jimbo se ani ještě neuráčil zvednout z karimatky. Jen si ji otočil ke stěně, aby nevystrkoval nohy do prostoru. Už už si myslíme, že kapitán ošálil čas a budeme vyjíždět z lodi o hodinu dřív než v plánovaných 15:00. Dřívější přiraz se nekoná, navádí nás pilota a v celém portu děláme otočku snad o 380 stupňů, což trvá přesně tu hodinu rezervy.
Že nevíte, k čemu je Pilota? Vysvětlíme.
Jedná se o výkonnou loď, která skoro vždycky doprovází loď z/do přístavu. V různých zemích se jí říká různě. Je na ní námořní pilot / přístavní pilot / lodní pilot, oficiálně se tato osoba nazývá licencovaný lodní pilot (Licensed Marine Pilot). Je to místní odborník, který velmi dobře zná přístav, ve kterém pracuje. Jeho pilotní licence není obecná, ale platí pouze pro konkrétní přístav.
Lodní pilot, který má specializované znalosti o počasí, přílivech a odlivech, hloubkách vody, místních větrech, proudech a lodní dopravě v daném přístavu, spolupracuje s kapitánem lodi.
Ne všechny lodě lodního pilota potřebují. Pokud loď často navštěvuje omezený počet přístavů a dokáže prokázat, že její stálá posádka má dostatečné znalosti místních vod, může získat osvědčení o výjimce z povinnosti pilota (Pilot Exemption Certificate).
Pilot často ze své výkonné lodi přestoupí na při(od)plouvajíci loď a přesto, že poslední slovo ve všech úkonech má kapitán, udává příkazy posádce, kterou naviguje k úspěšnému zadokování nebo výjezdu z přístavu. Je obdivuhodné, jak se tahle rychlá bárka velikosti mravence pere s vlnami od mnohatisícitunového kolosu, na moři mezi nimi přestupuje pilot a začíná koncert chlapů, kteří naprosto přesně vědí, co mají dělat. Pilota odplouvá na viditelnou vzdálenost, obrovská loď se točí dokola a s přesností na metr zaparkuje u mola, kde se žezla chopí přivazovači. Mezi tím už probíhá tankování a asi 300 tisíc dalších úkonů, o kterých nemáme ani páru. Bocmani jsou borci, jednoduchá práce to fakt není. Umí si to ale zjednodušit, lana tahá Panda (Fiat).
Vzhledem k množství pasažérů a vozidel jde v garáži vše ráz na ráz. Kupodivu na nás zidanisty všichni čekají, abychom sjeli na hraniční kontrolu jako první. Během chvilky jsme pod průjezdní stříškou se dvěma budkami. Zde v pasové budce odevzdáme pas, za 5 minut je nám navrácen, popojdeme 5 metrů na celní kontrolu, kde se akorát celník znuděně zeptá, jestli máme cigára. Odpověď sic pozitivní, ale všichni do limitu jednoho kartonu na osobu. Ostatní krabky jsou samozřejmě pašovány. Pak chvilku z jeho nezájmu neumíme číst, jestli to jako bylo všechno nebo co jako. Bylo. To, co jsme včera řešili na tuniské straně hodinu ježděním po pěti prázdných halách (najeto asi 2 km) a odpovídali na nesmysly, se tady vyřešilo celkem asi za 10 minut v prostoru 15×4 metry. Skoro ani nebyl čas celnici zezidanit (vylepit tu naši samolepku).
Jsme volní, tak jsme to zase dokázali!
První cesta vede do místní restaurace. “Tady chci žít, tady maj to nejlepší žrádlo na světě,” povídá Jimbo s plnou hubou penne all arrabbiata. “Ne, na guláš nic nemá,” kontruje hbitě Fidel.
S plnými žaludky italských dobrot včetně jednoho Peroni se vydáváme na poslední přejezd k vozejku do Civitavecchie. Nemáme čas, chceme vyjet co nejdříve, takže z 334 km jedeme co největší část po nenáviděné předražené (asi 25 eur za zidan) dálnici. Na předměstí Říma ještě 15 minut před zavíračkou stíháme místní OBI, abychom doplnili stav kurt, které se nám cestou sem zkurtily. Za neuvěřitelných 120 EUR kupujeme tři kusy. “Tady teda žít nebudu, na tohle jim seru, all arrabbiata si umim udělat i doma,” přehodnotil Jimbo instantně své touhy k životu na Apeninském poloostrově. Na parking dojíždíme samozřejmě až za tmy. Francesco je připraven, ale vyslal za sebe dceru (asi), která otvírá bránu k Pasákovu Medvědovi.
Teď jsme s koncertem na řadě my. Nikdo si sice napamatuje, jak byly zidany přikurtovány, ale v rekordním čase asi hodiny a půl máme všechno ze zidanů vycigáněno v autě a zidany pevně jak skála nacigáněny na Lukášově vozíku.
Pomalá obsluha u místního McD vyřešila opět prázdné žaludky a zidani v plechovce se vydali na 1300 km dlouhou cestu nach hause. Řídí Jimbo, ale serpentiny z města ho vysály natolik, že asi po 3 stech kilometrech předává kormidlo Pírkovi.
Zítra nás čeká snad zbytek cesty, pokud to energeticky zvládneme, a pak už setkání s našimi milými. Buon viaggio.
