V 8:15 posouvá slovenská lokálka vagony s námi i zidany na slepou kolej končící sjezdovou rampou. Z dvou schlafwagenů postupně vypadávají vozidelchtiví cestující ještě v notně podroušené stavu. Večer totiž jako obvykle probíhal internacionální freundschaft. “Tak to byla ta nejlehčí cesta autovlakem, kterou jsem zažil,” okomentoval později cestu Jimbo. Je fakt, že když přišla paní průvodčí ve 2 ráno podruhé, že bychom měli zklidnit svá čumilem posilněná ega, stáhli jsme před jejími šedivými lokny ocas a šli spát. Nikdo se nepral, nikdo na záchodě nekouřil (to bylo ale proto, že se nedalo otevřít okno), takže se nikoho ani nikdo nesnažil vyhodit z vlaku.
Zidany jsme našli v nezměněném stavu tam, kde byly přikurtovány. Jimbovi dokonce vypadl stativ vedle zidana a celou cestu tam vydržel. Fíra jel s cenným nákladem očividně dost opatrně.
Sjet z vlaku, nacigánit cajky, plácnout si s novými kamarády a hurá dál na východ. Jimbo klasicky při startování uchcal motor (terminus technikus: jedná se o lidové označení pro stav, kdy se do válců spalovacího motoru dostane příliš mnoho paliva, které zalije zapalovací svíčky.
Kvůli nadbytku benzínu svíčky nedokážou hodit jiskru a motor nejde nastartovat.) V téhle fázi je třeba vypnout benzín, dát plný plyn a šlapat na startovací páku tak dlouho, dokud to nechytne.
“Chci vidět ty cikánský slumy,” povídá Don koukajíc do mapy. Ze dvou cest směr Užgorod jsme vybrali tu, která byla delší, zatáčkovitější, horší a opuštěnější. Žádné slumy, jsme ale bohužel neviděli.
Po cca 50 km bereme první benzínku, protože ve vlaku se nepodařilo uspokojit naši primární potřebu. “Až půjdeš zpátky, tak hlavně ty klíče od výserny nezvracej,” instruuje Jimba Don, uzříc klíče od tajné místnosti v Jimbově ruce. Naše plány neocenili 4 jak číšníci oblečení cikáni, co vyskákali z dodávky s vlekem plným stavebních koleček. “Se mi tu málem posral cigán co jel na pohřeb!” Křičí pumpař na Jimba, když se uspokojen zvrací z výserny. Jimbo jen rameny pokrčil a předal štafetu Donovi. Cigáni už byli pryč, snad se neposrali na pohřbu…to bychom jim nepřáli.
Cesta na hranice ubíhá překvapivě rychle, stroje jedou jak zamlada, a tak jsme během několika destítek minut před přechodem Vyšné Nemecké. Obvyklá, několik kilometrů dlouhá, fronta kamionů naznačuje, jak to tam bude asi probíhat. Což o to, kamiony předjíždíme a přechod je skoro prázdný. Kdo by taky do země ve válečném stavu jezdil, že ano…my.
Na slovenské straně probíhá striptýz. Dva roky zpátky nás svlíkali Ukrajinci, letos to očividně budou Slováci. Jsme na řadě, všechno ven, celník byl naštěstí celkem schovívavý, takže původní rozkaz “Všechno včetně hliníkových kufrů a tankvaků na stůl!” se naštěstí omezil na válec na stole a zbytek ti projedu rukama. Otázka “Máš drona?” nebyla vyřčena, takže jsme v pořádku. Po obvyklém papírování jsme vypuštěni na ukrajinskou stranu hranice. Zde nikdo nic neřešil. Mytnyj kontrol, passportnyj kontrol, nkolik razítek na papírek, ten odevzdat při odjezdu a náhle, jsme tu!
Я не перший раз в Україні, odpovídá Don na otázku celnice.
Nakoupit v Dastoru, místním obchoďáku, doplnit zásoby horilky, toho одличногo místního čumila v naproti otevřené Тисе a tradá směr ubytko s parkováním kousek od náměstí Korjatoviča. Přeskupili jsme se v pokoji za 1700 kč pro všechny a vyrazili do Jimbovy oblíbené hospody Pod zámkem.
Boršč, pivo, samohon a pelmeně zasytily naše prázdné žaludky hned pod hradem (ne, fakt to není zámek). Pevnost pochází minimálně z 9. století a současná podoba je veskrze renesanční. My se k ní zašli podívat, vždyť to bylo jen 100 metrů. Jimbo i Pírko už uvnitř byli, Don neprojevil zájem platit vstupné, takže fotku máme jen zvenku. Podpořili jsme místního drobného živnostníka a koupili trochu cetek, vyslechli jsme chválu na to, jak náš národ podporuje Ukrajince ve válce a šli do další knajpy.
Po cestě se nám náhodou otevřela místnost pro obsluhu něčeho, co řeší něco na řece Už (podle které se Užhorod jmenuje), ale nevíme co. Třeba někdo z čtenářů bude vědět.
A tak tu teď sedíme s pivem v jedné a stakanem lvivské horliky v druhé ruce, hrajeme ferbla a celkem dost znaveni probíráme všechny aspekty zidanských cest.
Co bude zítra? Nechte se překvapit, my to uděláme taky.
Fun fact: po tom, co si všichni tři zidani koupili esim data a po vstupu na Ukrajinu, přišla jim zpráva: Vitejte na Ukrajine. I tady mate hovory, SMS a MMS za ceny jako doma. I internet mate take jako doma, ale pouze do vyse Vaseho EU limitu.
No jo, tak jsme každej dvě kila mínus no.
Počáteční stav km:
Stav km:
