Rubrika: Zidan Tours

TL;DR: Fidel: “Začátek byl dobrej, pak to byl hroznej voser, pak už to bylo trošku lepší, ale jako jinak žádná velká zábava.”

Večer proběhla diskuze ohledně času odjezdu. Shodli jsme se na tom, že mezi 10. – 11. hodinou bude nejvhodnější chvilka. Kemp, ve kterém jsme se vycigánili byl naštěstí skoro prázdný, takže ani hlasitá hra ferbla ani živá diskuse ohledně odporu vzduchu Pírkových kufrů a jeho vliv na rychlost a spotřebu motoru, nikoho nerušily. Diskuse byla tak živá, až její protagonisté začali pomalu odpadávat. Poslední šli spát až po druhé ranní s jediným výsledkem: chápu jak to myslíš, ale nesouhlasím. Dobrou. 

Ranní odjezd jsme tak stihli naprosto přesně. Už v 11:00 sedíme na nastartovaných ořích a odjíždíme. Nejprve bylo třeba projet národní park Papuk rozkládající se na nevysokém pohoří. Hned kousek za ním nás překvapila lehká šotolinka místo silnice, a pak samé zatáčky okolo vesnice Novo Zvečevo. To však byly poslední zatáčky na cestě. Pak už to bylo jak v Maďarsku, sic pořád v Chorvatsku. Vitrovica, Durdevac, Koprivnica, Ludbreg, Varaždin. Všechno města ve stejné nivelaci spojená prakticky rovnou silnicí, okolo které je skoro pořád vesnice. To je pravé nefalšované zidanské peklo. Jediné, co chybělo, aby bylo zkur… vedro nebo déšť, což naštěstí nebylo ani jedno. Když má zidanista dlouhou chvíli, začne na té silnici vymýšlet krávoviny. Začíná to tím, že ve svém pruhu jezdí ze strany na stranu a přitom co nejvíce naklápí zidan pod sebe. Tahle sranda občas končívá výletem do protisměru v tom lepším případě, v tom horším do pangejtu nebo oranice. Další zábavnou kratochvílí, kterou nás obšťastňuje Jimbo skoro celý výlet je práskání z výfuku. Jeho zidan je totiž stroj obstarožní, a tak se dá za určitých okolností vyvolat menší či větší rána. Sám sebe se občas lekne, o dost zábavnější je ale, když to načasuje tak, že dělová koule vyletí z jeho výfuku přesně na úrovni předjížděné zyklojebky, se kterou to vždycky zamává. S nimi je také velká zábava, občas z nudy přibrzdíme a dlouze na ně koukáme, nebo je jen pomalu předjíždíme a při tom nohama naznačujeme, jako když šlapeme na kole. Odpovědí je obvykle kroucení hlavou a smích všech zidanistů v okolí. Don má také zálibu v tom, že na každém semaforu vytáčí motor až do omezovače a přitom kouká a kýve hlavou na vedlestojící řidiče. Ti obvykle uznale pokývají hlavou, myslí si něco o debilech, ale nejeden dá palec nahoru. Věcí, která se nám doma prakticky nestává, avšak na Balkáně (a ve všech ostatních non-EU státech) je naprosto běžná, jsou děti, které na nás mávají a často točí zápěstím, abychom motory vytáčeli. Pak jsou hrozně nadšené, když to uděláme nebo jim alespoň zatroubíme a vykouzlíme jim tak úsměv na tváři. Zábavy na dlouhé přesuny 50kilometrovou rychlostí není nikdy dost, protože se pak může lehce stát, že se zidanista zakouká někam jinam než před sebe, ztratí ostražitost, nebo rovnou usne. Mikrospánek na zidanu opravdu není mýtus! K tomu, abychom neusnuli nijak nepomáhají všudypřítomné radary a nesmyslná rychlostní omezení na rovné silnici. V Chorvatsku jsou fakt v každé vesnici. Budiž jim alespoň ke cti, že všechny měřené úseky mají předem na začátku vesnice označené. Naproti radarům, vzhůru nás hodně drží interkomy, v tichu by se fakt jezdit nedalo. I když s nimi máme pořád problémy k nasrání. Okénko nasraného prasátka k tomuto tématu najdete na konci pořadu. 

Takhle jsme se dneska pronudili až do Varaždinu, kde si Don poručil, že chce do pizzerie, aby si dal nějaké těstoviny. Mluví o tom už asi 3 dny, ale dopadlo to jako vždycky, dal si dobrou pizzu. Přání se však splnilo Pírkovi, chtěl si dát Jumbo pizzu. Kdyby věděl, co ho čeká později, asi by si těch 25 EUR nechal radši v peněžence. V běžných bosenských a často právě i chorvatských restauracích nabízí tři velikosti piz – malá, velká a Jumbo. Malá je fakt malá, velká je normální a Jumbo je fakt sloní. Servírka jako obyvkle moc nechápala, že si jí chce dát Pírko sám, nakonec byl odsunut na vedlejší stůl, kde jí jak had pomalu polykal.

Dále se kvarteto vydalo na sever, aby si zapsalo do seznamu další zemi, Slovinsko. Zde proběhl nákup na večer, Jimbo se pokusil na benzínce neúspěšně sehnat MPZtku o to samé se opět pokusil Fidel na maďarské straně se stejným výsledkem. 

Máme jistý deficit cigánění, a proto padla volba na Örségi Nemzeti Park. Kde jinde než v národním parku se taky nejlépe vycigánit, že? Ony ty maďarské NP nejsou žádné rezervace, obvykle je to všechno, kde jsou kopce vyšší než 150 m. n. m. Tady je to 250! Zajeli jsme na hranici tohoto parku někam do lesa, našli malý přístřešek a jen, co slezeme ze zidanů, začne pršet. Přesně v pravou chvíli, to se tak často nestává. Prší sice málo, jen krátké lehké přeháňky, ale i tak nepříjemné. Snad nepřijde v noci něco většího, protože střecha přístřešku se rozhodně nedá označit za voděodolnou. A tak si tu teď sedíme s pivem na stole, píšeme zideníček a Pírko nám ukázal odvrácenou stranu Jumbo pizzy, alespoň jí ochutnal dvakrát. Čumila prý dneska pít nebude. Uvidíme, ale možná nekecá, ještě nemá otevřené ani pivo.

Zítra se z Hegeš-véreš posuneme do východní marky a snad se prozatáčkujeme až na české hranice.

Stav tachometru: 145 117 km

Najeto: 278 km

Stav čumila: 0,5 l

Nyní snad už vaše děti spí, pokud ne, přestaňte číst nahlas.

Zidanistovo nasrané komunikační okénko.

Již několik let jezdíme na Zidanech s interkomy. Původně začínala zidan crew s PMR (což jsou laicky řečeno vysílačky). Od této varianty bylo odstoupeno pro její složitost, potřeby kabelů, které se musely odpojit, když zidanista vysedal ze stroje a podobně. V roce 2022 přešla zidan parta na interkomy značky Intephone model F5 MC / XT. Vcelku malá krabička, která se přidělá na jakoukoliv helmu a dovnitř se instalují sluchátka s mikrofonem. Na zidan tour do Bosny v roce 2022 se takto vydali 4 zidanisti a už zde začaly první problémy. Spárovat totiž tato zařízení tak, aby spojení bylo spolehlivé, bez rušení či šumu je téměř nadlidský výkon. Na této tour nám trvalo 3 (!!!) dny, než jsme našli řešení, které bylo jakžtakž spolehlivé. I přesto nás provází problémy s interkomy dodnes. Dva roky zpět jsme si kvůli tomu koupili všichni nové jednotky Tour. Jedná se poslední model, který stál cca 5000 kč za jednotku. Všichni máme identický typ (ty staré měly mírné rozdílnosti). Ve dvou je komunikace celkem v pohodě, ale nyní jsme čtyři a občas je prakticky nemožné se spojit navzájem (vytvořit konferenci). Tři interkomy se spojí ale čtvrtý už ne. Nevíme proč. Nebo se nám podaří všechny propojit a najednou, uprostřed konverzace, se z ničeho nic jeden interkom odpojí a už se nikdy nepřipojí zpět. A opět nemáme tušení proč. Postupujeme přesně podle manuálu (který taky občas neskutečně kecá), spojujeme je tak, jak je doporučeno, případně zkoušíme starší typ propojování. Naprosto nezáleží na tom, jak jsou propojeny, nezáleží na pozici ani vzdálenosti jezdců. Kolikrát se slyšíme navzájem z helem někde na benzínce, ale z interkomu jdou jen digitální nesmysly. Všichni si ty interkomy už i odpojili od carplayů na zidanech i od mobilů, s tím už jsme to dávno vzdali. To totiž ty problémy jen umocňovalo. Dalším fuckupem jsou rozdílné hlasitosti. Dva se slyší normálně, třetí je prakticky neslyšitelný a čtvrtý zase přeřvaný. A ne, není to tím, jak do toho řveme, nebo jak má kdo daleko mikrofon od huby. Protože když se jeden z nich odpojí, záhadně se hlasitost druhého sníží nebo zvýší na správnou úroveň.

Pro specifické problémy s kvalitou zvuku máme i svá kódová označení. Například když všichni slyší praskání a mlácení ve sluchátkách (kurevsky nepříjemné), tak někdo položí otázku: “Kdo se tam zas hrabe v těch šuplících, doprdele?” Dále často dochází k digitálnímu zkomolení komunikace. To je stav, že dva jezdci se slyší naprosto jasně, ale ostatním dvěma jezdcům není prakticky vůbec rozumět a naopak. Protože místo slov je slyšet jen nějaké digitální mumlání, má tento stav označení “Robot”. 

Pružinky. “Kdo tam natahuje ty pružinky, kurvaaaaa?” Ozývá se občas ze sluchátek. Tento zvuk připomíná, jistě jej znáte, otevření úložného prostoru takové té klasické válendy nebo postele, jak tam ty pružinky napruží.

Dalším tématem k nasrání jsou hlášky. Dementní hlášky. Při odpojení jednoho ze zařízení se tomu, ke komu bylo připojeno, spustí naprosto dementní hláška se slovy: “Prosím vyčkejte, nebo odpojte interkom.” Tato hláška pije tomu chudákovi krev každých 30 vteřin do totálního zblbnutí. Další pecička je, když v kecálku dochází baterie. Uprostřed komunikace v konferenci s ostatními jezdci, je tato přerušena hláškou: “Slabá baterie.” A zase se tato hláška opakuje každou chvílí, z čehož se v zidanistovi doslova vaří chcanky. Takto to na vás řve hodiny (co se totiž Touru nedá vytknout, je výdrž na baterii, ta je fakt super!), a pak přijde další smeč. Hláška se změní a zní: ”Slabá baterie, prosím nabijte.” Doprdele, to jsem si asi nevšimnul, ze je slabá baterie, když to slyším už po padesátý! Asi nebudu interkom nabíjet, když je slabá baterie, budu asi někde třít ebonitovou tyč liščím vocasem, řve do běla vytočenej zidanista, unavenej z celýho dne z helmy do světa. Nejhorší ze všeho je, že tyhle dementní hlášky přerušují konverzaci, zidanista nic neslyší a pokud zrovna mluvil, třeba někoho upozorňoval na nebezpečí na silnici, je přerušen a druhý zidanista tak v ohrožení života.

Takže takhle teda ne! Letos píšeme ještě z Bosny přímo na stránky Interphone ČR a SK s prosbou, jestli by tyto vady šly odstranit. Bylo nám prakticky ihned odpovězeno, že naše požadavky budou předány výrobci, že by se s tím snad dalo něco udělat. Hmm, to vypadá nadějně, svitlo světélko v našich duších. Ne. Naděje umřela hned další den, kdy nám byla zaslána odpověď, že výrobce žádnou aktualizaci neudělá. Takže těžký fakáč, musíme si zvyknout. Co bys taky chtěl odporný zákazníku! Naposledy píšeme na podporu s prosbou, jestli by bylo možné získat zdrojový kód, třeba bychom byli schopni si firmware upravit dle našich požadavků. Na toto je odpověd z podpory: “Napište přímo výrobci do chatu, třeba vám zdrojový kód poskytne.” Tak díky Interphone, ale tento přístup nás velmi zklamal. Nová řada od Interphone, U-Com, stojí dvakát tolik, má externí baterku, vydrží prd a problémy má podobné, jak nám sdělili zidanisté, co jsme je potkali v Bosně. Asi půjdeme k jinému výrobci. Bohužel nám asi nezbývá než vydržet, zda nějaký výrobce nepřijde s něčím lepším. Bez interkomů už si totiž jízdu nedokážeme představit.

Hraní ferbla, popíjení čumila a piv se nám trochu protáhlo. Ještě v noci bedlivě sledujeme předpověď počasí na další den. Bohužel není vůbec příznivá. No nic, uvidíme jak bude ráno a podle toho se zařídíme. Mezi půlnocí a ránem se odebíráme do pěkné chatičky, kterou máme v pronájmu na noc. Ráno je bohužel situace velmi špatná,co se týká počasí. Aplikace Ventusky hlásí, že má pršet jako blázen cca do 11:30, pak bude malé okno bez deště. Takže pomalu snídáme a Pírko opět vykouzlí jaja ( bosensky vejce). Samozřejmě celou dobu venku prší jako blázen a tak náš odjezd stále posouváme. Přibližně v 11:45 přiběhne Pírko z balkónu a zahlásí zbytku bandy: “je tam okno, jedeme!” Nejdřív si myslíme, že v horním patře je otevřené okno, ale byl to pokyn, že se máme ASAP zabalit a vyrazit, protože zrovna teď neprší. 

I když se nám nechce, tak nakonec po dvanácté hodině vyrážíme v nepromocích. Samozřejmě nespadne ani kapka, takže nemoky za cca 30 minut na pumpě sundaváme. Silnice je stále ještě mokrá a o zábavu není nouze. Např. Fidel dostane naprosto brutální smyk na zadní kolo v levotočivé zatáčce. V ten moment by prdelí hravě přestřihnul 6mm svářecí drát. Jimbo vše viděl, jelikož jede za Fidelem a jen zahlásí: “ Noooo, pěkně si tam tancoval…” Naštěstí vše dopadlo dobře a od této doby jsem ještě opatrnější. 

Opět na benzínce laborujeme, kam vlastně máme jet, protože předpověď je velmi nevyzpytatelná. Po 30 minutách shitstormingu vyhraje varianta Chorvatsko. Takže pojedeme přes Tuzlu, Doboj, a Derventu na přechod Slavojsky Brod. Zde přejdeme do Chorvatska. V Brodě ještě tankujeme a snažíme se utratit bosenskou hotovost v místní restauraci, kde ale jídlo nemají. Nabízí pouze pití. Nenajedeni se vydáváme pokořit hraniční přechod. Na Bosenské straně dostáváme razítko do pasu a už můžeme jet přes řeku Sávu na Chorvatskou stranu. Zde jde vše jak na drátkách a jsme za okamžik v Evropě. Takže to chce oslavu. A jak to hezky pěkně oslavit? Na přece v Mc Donald`s. Takže bereme fast food útokem. Obsluze se nás asi zželelo, protože nám zdarma přinesly dortíky, prostě jen tak. Byť na dortíky nejsme, tak se pokoušíme aspoň dva kusy sníst. Počasí se velmi vylepšilo a je zase vedro. Už je také dost hodin, takže musíme řešit kde budeme dnes spát. V Chorvatsku není povolené spaní na divoko, byť je to celé na hlavu padlé. Ve vnitrozemí této hornaté země nic není, tak proč by tu nešlo spát?! Takže se podle toho zařizujeme a zapichujeme špendlík na mapě u kempu Duboka. Je to cca 60 km severovýchodně od hraničního přechodu. Po cestě nabíráme palivo na večer ( pivo) v místním konzumu s názvem Konzum. Musíme dnes oslavit, že se Don stal strejdou a že jsme všichni přežili deštivou cestu na kluzkých balkánských asfaltech. Bojujeme s časem, ale jinak než všechny ostatní dny. Nesmíme jet moc pomalu, aby nás nedohnaly mraky z leva a zároveň nesmíme jet moc rychle, abychom nevjeli do mraků vpravo. 

Do kempu dojíždíme za tmy. Na recepci už nikdo není, takže moc netušíme jak to tady funguje. Vybíráme se místo u potoka u velkého stolu, kde se bude dobře hrát ferbl. Kemp má také jednu zajímavost. Uprostřed travnaté plochy na stanování je postavená velká skleněná krychle. Při bližším ohledání jsme zjistili, že se jedná o záchod, na který se uživatel zavře, pohodově trůní na keramice a přitom se může dívat do celého kempu. Venkovní spektátoři na uživatele keramiky nevidí, protože sklo je polopropustné ( kouzelné, jak tvrdí Fidel). 

Stav tachometru: 144 839 km

Najeto: 258 km

Stav čumila: 0,75 l

Noc v chatce byla příjemná. Udělali jsme dobře, sic si nikdo deště nevšiml, zidany byly celé mokré, možná za to může jen silnější rosa. Ráno se víceméně všechno odvíjelo od toho, zda Jimbo bude schopen se vyhoupnout do sedla a vyrazit. Večer to totiž vypadalo, že se nedožije rána. Naštěstí se jeho stav díky medikamentům mírně zlepšil, spolykal další a v 10:30 se mohlo vyrazit. 

Přes zastávku v informačním centru národního parku, kde jsme se snažili sehnat nějaké samolepky (nesehnali), vydal se zidanský kvartet směrem k jezeru Peručac. Jezero leží na řece Drině, která tvoří přirozenou hranici mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou. Omývá břehy těchto zemí od národního parku Tara až skoro k chorvatským hranicím na severu. 

Zidani sjiždí za ne úplně pěkného počasí serpentiny ke hrázi jezera, je to sešup asi 800 výškových metrů až k vodě. 

Dále už je cesta značně monotematická, dojíždíme až ke hraničnímu přechodu ve městě Bajina Bašta, který ale k překonání hranice nepoužijeme. Rozhodli jsme se, že ještě zůstaneme s Drinou a použijeme přechod asi o 60 km dále. Ve městě stavíme u jedné z Aptek. Je jich tu spousta, Srbové jsou totiž stejní pacienti jako třeba Ukrajinci nebo Rusové a mají lékárny na každém rohu. Jimbo zde kupuje tašku drog a po jejich užití se jede dál. Dalších 50 km utíká rychle, cesta je široká, plná zatáček, jen vyšinutí Srbové a jejich řidičské “umění” občas kroutí našimi hlavami. 

“Co je tady učej v tý autoškole, to bych teda chtěl vidět,” okomentuje to Fidel. Na jedné z benzínek zkoušíme štěstí a Jimbo se vydává do shopu na lov MPZ. Poslední mu totiž zničil Ramiz i s kufrem v Albánii a Pírkovi ještě chybí. K úžasu všech byl úspěšný, přitom posledně bylo její sehnání velký problém.

Hranice u srbského města Ljubovija a bosenského Bratunacu na sebe nenechala dlouho čekat. Dron jsme si pro jistotu opět roztřetili v poměru Pírko – baterky, Fidel – ovladač a Jimbo – dron. Sice nepočítáme s nějakou větší perzekucí, ale štěstí přeje připraveným. Hraniční striptýz se nekonal, celkem hladce jsme o dvě razítka v pasech těžší opět na území rozhádáné federace. 

“Mam hlad a chce se mi chcát,” lajnuje další plán Fidel hned za strážní budkou. Do Bratunacu vjíždíme už za mírného deště, bereme první slunečníky s nápisem “Café – Pizzeria Picollo”. Jen co usedáme, spouští se provazy z nebe. Opět nás překvapilo, že v této hospodě nenalévají žádný alkohol, je zjevně muslimská. Přitom bychom na hranici se Srbskem čekali spíše křesťany. Vůbec se nám zdá, že arabský vliv je v Bosně tak nějak pocitově silnější než býval. O to smutnější je, že v hospodě sice nemají pivo, ale na pizzu klidně vepřovou šunku dají. Tak jak to teda je?!

O srandovní vložku se postaral jeden z bosňáků, který koukaje na nás, tázavě se ptá: “Češka?”. Po pozitivní odpovědi vystřelí: “Kurva, piča!”

Na jídle trávíme kvůli nepřízni počasí asi 2 hodiny (ještěže tu to pivo nemají), nakonec se vzdáváme, šoupeme se pod slunečníky do šprcek (nepromoky) a vyrážíme směr Srebrenica. Modří, zejména starší čtenáři, už vědí, na co se jedeme podívat. Není to nic jiného než památník ve vesnici Donji Potočari mezi Bratunacem a Srebrenicí.

Pietní místo připomíná masakr, který provedli Srbové na samém sklonku války na Balkáně v červenci roku 1995. Za 20 dní byli příslušníci Vojsk Republiky srbské pod vedením generála Ratka Mladiče schopni vyvraždit více než 8000 mužů a chlapců.

Všichni byli civilisté a všichni muslimové a až na pár kusů všichni neozbrojení. Hnali konvoj s civilisty všemi směry a vraždili jak ručními zbraněmi, tak třeba i raketomety nebo granáty vhozenými do uzavřených skladů s muslimy. V Potočarech proto, že se zde nacházela základna OSN. Sám generál Mladič byl nejen za tyto masakry zatčen až v roce 2011, v rámci obžaloby byl souzen i za genocidní několikaleté obléhání Sarajeva. Definitivně odsouzen k doživotnímu trestu byl však až 8. června 2021! Dnes sedí za katrem v Haagu.

Původně jsme si říkali, že pojedeme ještě dále a více si prohlédneme památník a přilehlé stavby, avšak prší, Jimbovi je blbě a navíc všichni mrtví byli muslimové a my hlavami do koberců nemlátíme.

Vzhledem k počasí hledáme opět nějaké ubytování, na bookingu nám první nevyšlo, ale druhá chatička kousek za městem Vlasenica už na nás čeká i s majitelem. Bylo trochu tricky jí najít, neboť se nachází asi o 3 km někde úplně jinde, než je uvedeno na Bookingu. Ale stálo to za to. Chajda je postavená doslova nad potokem, je malá, ale luxusní. Připadá nám, že jsme tu první hosté po jejím vystavění. A tak tu ted sedíme s napranými nácky, Jimbovi už je trochu líp, tak pije pivo a čumil s ostatními. Rokujeme o tom, co budeme dělat zítra, už bychom se měli pomalu vracet směr domovina, předpověď počasí nevypadá dobře, a tak je možností spousta. Uvidíme ráno a podle toho se zařídíme. 

Stav tachometru: 144 581 km

Najeto: 161 km

Stav čumila: 1,25 l a klesá

Jimbovo farmaceutické okénko:

Včera mě náhle přepadla při jízdě nějaká únava a slabost organismu. Po chvíli jsem si diagnostikoval rýmičku s horečkou. Jelikož jsem neprozřetelně nechal svou lékárničku v garáži, byl jsem odkázán na zásoby fetu spoluzidanistů. Don nabídl Modafen, se kterým nemám moc zkušeností a Ibalgin. Tyhle dva se prý nemají míchat, Modafen má silější účinek a nemělo by se po něm řídit. Já ale zidaním, takže volím jej, šlehnu si rovnou dva, a po nájezdu jedeme dále. V hypu jsem vydržel jakž takž do večera, kdy přišel dojezd, takže po zveřejnění Donova zideníčku jsem padl za vlast do postele, na noc to podpořil dvěma Ibalginy a potil se celou noc. Ráno nebylo nic moc, ale už to bylo trochu lepší, spolknul jsem další Modafenek a vyrazili jsme. Ten už na mě neměl takový účinek (asi jsem si měl vzít zase dva), a tak ho díky nejbližší lékárně podporuji Paracetamolem a kapkami do nosu. Pro jistotu ještě přikupuji krabičku Brufenu do zásoby, kdyby bylo třeba fetu více. Teď večer se pokusím do sebe už žádné medikamenty nervat, zkusím přežít pouze na čumících drogách.

Spaní v kempové chatičce bylo příjemné zpestření na cestách. Ráno jsme s díky odmítli snídani v kempingové restauraci, protože včera večer byl nákup v nedalekém městě, včetně ingrediencí na raňajky. Pírko opět připravil výtečná míchaná vejce, a Don je prokládal ještě vejci na měkko.

Dnešní plán je jasný. Rádi bychom se podívali do Srbska, kde mají národní park Tara. Takže bereme za plyn a letíme na hraniční přechod. Po cestě ještě proběhne focení obřího betonového nápisu ve stráni nedaleko. Nápis má rozměry cca 40 x 16 metrů. Tvoří ho gigantická písmena a dohromady dají název TITO. Tito byl prezident tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Zastavujeme pod nápisem a ihned přijde bosňák, jehož dům přímo sousedí s nápisem. Nabízí nám kávu, prostě jen tak. S díky odmítáme (venku je už v 11 hod přes 30 stupňů). Dron, který vezeme sebou, se na tyto fotky náramně hodí. Vše rychle balíme, ať se můžeme zase chladit vzduchem při jízdě.

Naštěstí směrem na Srbské hranice je spoustu tunelů, ve kterých je příjemně chladné klima. Velká část tunelů je i osvětlená, ale svítí jen pár z nich. V ostatních jedeme vždy pár vteřin po tmě, než si naše oči zvyknou na tu rychlou změnu světlo/tma. Před hraničním přechodem zahlásí Jimbo, že mu není moc dobře. Zastavujeme a nasazujeme léčbu Modafenem. Stav pacienta se trochu zlepšuje, a tak můžeme vyrazit pokořit přechod, před kterým se štosují na jedno celní okénko jak osobní auta, tak kamiony. Sprostě objíždíme celou kolonu vozidel a cpeme se rovnou k okénku. Vedro je na padnutí, ale aspoň nám vrhá stín před námi stojíci kamion z Turecka.

Náklaďák za pár minut odjíždí a celníkovi se zidanské party zželelo a mávnutím ruky nás rovnou pouští dál. Po pár stech metrech je srbská celnice. Zde to už tak jednoduché není. Zase najedeme rovnou dopředu. Zde je mladý celník v okénku a při první příležitosti vložit pas do okénka nás odhání slovem: “Wait!”

Odbaví jedno auto a vágním mávnutím ruky nám dává signál, že máme jít k němu. Jimbo předloží doklady. To nestačí. Celník se ptá, kam jedem. Nooo jedem do Srbska přece, odpoví Jimbo. To mu ale nestačí. Tak mu řekni, že jedeme do národního parku Tara, radí Fidel. To zabralo. Všechny nás pustil bez nutnosti vybalovat věci v tom vedru. Uff jsme tady, ale po ujetí pár set metrů další závory. Proč? Protože hned za přechodem začíná národní park (asi). A za průjezd musíme zaplatit eko green fee (fakt dobrý fuck up jak z lidí vydojit další peníze za nic). Jimbo platí kartou 7 eur za všechny zidany. Dobrá, jedeme dál. Přichází stoupání do hor a hned je cítit, že vzduch je zde studenější. Po pár desítkách kilometrů přijíždíme k dalším závorám. Zde se zase platí jiný poplatek. Je to fee za vjezd do národního parku Tara. Za 4 zidany chtějí 11 eur.

Vjezd snad platí na 24 hodin, protože máme v plánu v parku přespat. Silnice po celém parku se nám moc nezamlouvají. Nejsou v dobrém stavu a je na nich často písek v zatáčkách, které jsou velmi ostré. Postupně se propleteme až k Zaovinsku jezeru.

Zde bereme velmi dobrou restauraci, kde mají skvělý guláš a salát. V původním plánu bylo více pojezdit okolí, ale už je dost hodin, takže je potřeba ještě provést nákup v konzumu, který je pár kilometrů zpět. Zároveň kupujeme ubytování v pěkné chatě, kterou máme pro sebe s grilem, sprchou a parkováním pro zidany. Takže nakoupit v sámošce, ve které toho moc nemají a jedeme na ubikaci. Pan domácí nás mile přivítá, donese další peřiny a můžeme si dát chladit pivo do ledničky. Teď sedíme na terásce, je tu černý kocour, který od Dona dostal jméno Chamdula (čtenáři Alžírského dobrodružství už vědí, o co jde). Hrajeme ferbla a plánujeme cestu na další den. Kempování v tomto národním parku není povolené. Je to proto, protože je zde nejvyšší koncentrace Medvěda Hnědého v Srbsku (70 kusů). Navíc pěkná chata nás stála 45€ pro všechny. Tomu nelze odolat.

Stav tachometru: 144 420 km

Najeto: 180 km

Stav čumila: 1,75 l