Dnešek teda fakt stál za to. V noci přišel déšť, naštěstí byl očekávaný, takže do rozpadlého přístřešku jsme roztáhli plachtu a spali jakž-takž v suchu.
Večer tekla horilka proudem, takže podle toho to taky vypadalo. V plánu bylo navštívení bunkru z druhé světové vojny asi 45 km od nás. Ono se řekne, 45 km, to je sranda, tam jsme hned. To bysme ale nesměli být na Ukrajině. Silnice, když už tu nějaká je, je plná děr, takže předvádíme olympiádu ve slalomu.
Jen u bunkru (https://maps.app.goo.gl/ya1VEofzrSFNgFR9A?g_st=ic ) chcípneme zidany, začnou z nebe padat kýble vody. “Dokud padá voda, je to dobrý, tady může z nebe padat kde co,” povídá Jimbo s ustaraným výrazem hledíc vzhůru. Přijeli jsme ale právě včas na prohlídku. Nikde nebylo napsáno, jestli je bunkr otevřen, jestli se platí vstupné, ale my přijeli přesně ve chvíli, kdy se místní průvodce obrátil na informacíchtivé turisty a začal vyprávět. Nejdřív si tedy vyžádal prachy, ukrajinci to měli za 150 hřiven a my za 200. Zajímavé počty, proč jsme se nedozvěděli, ale to je jedno, těch asi 20 korun navíc nás fakt nevytrhne. Pak začal svůj výklad. Očividně se rád poslouchá. Stáli jsme tam snad hodinu než převyprávěl celou historii od třicátých let až dodnes. Bohužel pro nás, vykládal samozřejmě jen ukrajinsky, takže jsme se toho moc nedozvěděli. Uznale a chytře přikyvovat nám jde ale skvěle. Zajímavé bylo, že když se hned na začátku ptal, kam zakarpatská část Ukrajiny patřila v roce 1939, nikdo z návštěvníků to nevěděl. Jimbo jim tedy osvětlil že tehdy jsme drželi opratě my, Československo. Korunu tomu nasadila postarší ukrajinka, která na dotaz co se stalo v roce 1968 v Československu odpověděla Pražské jaro. Za to už sklidila smích nejen od nás, ale i od průvodce.
Bunkr patří do tzv. Arpadovy linie. Ta je nejmocnější obrannou linií vytvořenou maďarskými vojsky ve Východních Karpatech. Byla budována od října 1939 do roku 1944 na úseku 600-700 kilometrů podél karpatského pohoří. Nebyla postavena v jednom kuse, ale sestávala ze samostatných obranných uzlů, které blokovaly všechny silnice, průsmyky a přechody přes Karpaty. V ukrajinských Karpatech se linie opevnění táhla téměř 300 km. (Zdroj: http://www.arpad-line.com/)
Bunkr tvoří asi 500 metrů dlouhá chodba, malá tak akorát, aby tam prošel Don ve vzpřímené poloze.
Jde o systém podzemních chodeb s různými odbočkami a většími místnostmi, ve kterých byly ubikace, sklady, nemocnice a bůh ví co ještě. Nachází se v hloubce 30–50 metrů pod povrchem, chráněn betonovými stěnami o tloušťce jednoho metru a desítkami metrů masivní skály, díky čemuž byl schopen odolat jakémukoli leteckému útoku. Někteří odborníci odhadují délku objektu na 1 500 metrů. Jiné teorie však naznačují, že se mohl táhnout až do vzdálenosti 15 kilometrů a být podzemními chodbami propojen s dalšími objekty Arpádovy linie. Těmhle urban stories my ale nevěříme.
Na povrch vedou kromě hlavního vchodu i dva únikové východy. Jaký měl bunkr smysl je stále záhadou i pro historiky. Dodnes nikdo neví, jestli už objevili všechny místnosti, ani k jakému účelu přesně sloužil. Dokumenty v Moskvě i Budapešti jsou pořád vedeny jako tajné. Stavěli ho v průběhu války asi 5 let. Ve skutečnosti však bunkr plnil svůj vojenský účel nanejvýš dva týdny. Přesně tak dlouho totiž trvalo sovětské armádě, než jej dobyla. Obrana bunkru padla 16. října 1944. Po druhé světové válce nechala vojska NKVD na Stalinův rozkaz zničit veškerá zařízení Arpádovy linie.
V roce 1945 byl tak bunkr uzavřen a všechny jeho vstupy i výstupy byly vyhozeny do povětří. V tomto stavu zůstal více než 20 let, až do roku 1968, kdy jej vojáci pohraniční stráže sovětské armády z Mukačeva začali využívat jako záložní velitelské stanoviště. Po rozpadu Sovětského svazu ukrajinské ministerstvo obrany předalo objekt místní obecní radě. Ta s ním nedělala nic a místní si z něj tak udělali skládku a záchod. Před tím jej stačili celý zdevastovat a odnesli všechno kovové i nekovové, co se dalo zpeněžit. Až v roce 2012 se ho chytili místní nadšenci druhé vojny.
Jen co máme v plánu znovu kopnout do vrtule a vyrazit dál, Don se podívá na nebe a znalecky povídá “Hm, támdle už chčije, tak to tu můžeme rovnou zůstat pod střechou.” Než to stačil doříct, opět začaly padat trakaře. Změna plánu, uvaříme si tu oběd a počkáme, třeba se to umoudří.
Vyjíždíme tedy až cca za hodinu a půl, kdy už bylo jasné, že se to jen tak neumoudří. Z cigánění sešlo, bude chc…pršet furt a to i přes noc a ráno. Už teď jsme mokří a zmrzlí, takže bereme ubytko. To je od nás ale asi 80 km cestou přes hory skrz vesničku Ždenievo, dál je třeba najet na hlavní H-13 táhnoucí se ze Lvova do Užhorodu a z ní obdočit do vesničky Ljuta, kde na nás bude čekat celá malá roubenka za litr na noc. Na našich starých strojích není 80 km žádný med, navíc v zimě a dešti. Jimbo jde do nepromoku (snad poprvé včas) a dává pojistku do vyhřívaných rukojetí. Tu vyndal proto, že vibrace z 50 let starého stroje ovládají teplotu samy od sebe a zapínají hefty jak se jim zlíbí. Mít omylem zapnuté vyhřívání na maximum třeba ve čtyřicetistupňovém vedru v Bosně se nezřídka rovná puchýřům na dlaních zidanistových. Teď se ale budou hodit.
Kdo by si myslel, že když je silnice v mapě značená žlutou barvou, bude to normální asfaltka, ten hrubě by se mýlil. Celou dobu nám bylo tak nějak divné, že nepotkáváme skoro žádná auta, rozřešení přišlo záhy. Když už ani slalom a neustálé nadávky au au au při vybrání děr nestačily, poslední zbytky asfaltu zmizely a my najeli na pravou nefalšovanou ukrajinskou polňačku. Bylo tam všechno, díry, hory, díry, bahno v dírách, šotolina, jízda děravým potokem, rygoly od vozidel, občas svodidla, díry, jen asfalt chyběl. Cesta byla čím dál horší, ale vracet se už nemělo smysl. Vždyť za chvíli jsme na té H-18. Výsledkem tedy bylo ještě víc nadávek, víc než 20 km rozbahněného offroadu a jako bonus se k dešti přidala tma.
Na zmíněnou H-18 se tak dostáváme za 2 hodiny místo 30 minut, je tma, chčije. Je nám zima a do ubytka je to ještě 36 km. Tohle jsme teda moc nevybrainili. Měli jsme jít spát do staré autobusové zastávky jak říkal Don. Ale po bitvě je každý generál. Tak to nějak kousneme. Elektroinstalace a světla nebyla silnou stránkou strojů z Týnce a Strakonic. Výsledkem je, že Jimbo jede max 40 km/h a to ještě jen na rovinkách, protože o tom, že je před ním zatáčka, se dozvídá vždycky až ve chvíli, kdy už má točit řidítky. Ono by se stejně rychleji jet nevyplatilo, tady vždycky číhá skrytý nepřítel ve formě výmolů velkých a hlubokých tak, že by v nich zmizel zidan i se šoférem. O tom se opět přesvědčujeme po sjetí z hlavní. 8 kilometrů k ubytku je opět tankodrom jak kráva, odhadovat, kde bude díra za tmy a deště v podstatě bez světel nelze, takže stroje opět dostávají pořádnou čočku. Přihlášku na olympiádu už máme vyplněnou, zlatá je v kapse.
K ubytku jsme dojeli asi v 9 večer, místní ubytovatel nás už snad ani nečekal, takže v rychlosti připravili chajdu a zatopili v kamnech. My zmrzlí a úplně vyřízení padáme za vlast.
Stav km: 53903
Najeto: 136 km
Stav horilky: 0,5 L (Jimbo dokoupil lahev)
Zidani vs. ozbrojené složky Ukrajiny: 1:1
Vysvětlení ke skóre výše: hrajeme opět hru, kterou můžete znát ze zideníčků z Alžírskaka, ale i z Ukrajiny v roce 2024. Na cestách se nacházejí ozbrojené checkpointy, na kterých zpravidla vojáci s kalachy na zádech kontrolují projíždějící vozidla. Dělají to kvůli dezertérům z armády, lidem co se skrývají před povolávacím rozkazem, ale i proto, aby případně odhalili šoféry převážející zbraně, drony a podobný kontraband. Drona pořád máme. Zem je ve válce, před válkou to pochopitelně nedělali. No a my si počítáme, kdy nás zastaví a něco budou chtít, pak mají bod oni, a kdy jen mávnou rukou a nechají nás jet, pak máme bod my. Dneska je to plichta.
