Autor: Král Zidan IV. Krutý

TL;DR: Fidel: “Začátek byl dobrej, pak to byl hroznej voser, pak už to bylo trošku lepší, ale jako jinak žádná velká zábava.”

Večer proběhla diskuze ohledně času odjezdu. Shodli jsme se na tom, že mezi 10. – 11. hodinou bude nejvhodnější chvilka. Kemp, ve kterém jsme se vycigánili byl naštěstí skoro prázdný, takže ani hlasitá hra ferbla ani živá diskuse ohledně odporu vzduchu Pírkových kufrů a jeho vliv na rychlost a spotřebu motoru, nikoho nerušily. Diskuse byla tak živá, až její protagonisté začali pomalu odpadávat. Poslední šli spát až po druhé ranní s jediným výsledkem: chápu jak to myslíš, ale nesouhlasím. Dobrou. 

Ranní odjezd jsme tak stihli naprosto přesně. Už v 11:00 sedíme na nastartovaných ořích a odjíždíme. Nejprve bylo třeba projet národní park Papuk rozkládající se na nevysokém pohoří. Hned kousek za ním nás překvapila lehká šotolinka místo silnice, a pak samé zatáčky okolo vesnice Novo Zvečevo. To však byly poslední zatáčky na cestě. Pak už to bylo jak v Maďarsku, sic pořád v Chorvatsku. Vitrovica, Durdevac, Koprivnica, Ludbreg, Varaždin. Všechno města ve stejné nivelaci spojená prakticky rovnou silnicí, okolo které je skoro pořád vesnice. To je pravé nefalšované zidanské peklo. Jediné, co chybělo, aby bylo zkur… vedro nebo déšť, což naštěstí nebylo ani jedno. Když má zidanista dlouhou chvíli, začne na té silnici vymýšlet krávoviny. Začíná to tím, že ve svém pruhu jezdí ze strany na stranu a přitom co nejvíce naklápí zidan pod sebe. Tahle sranda občas končívá výletem do protisměru v tom lepším případě, v tom horším do pangejtu nebo oranice. Další zábavnou kratochvílí, kterou nás obšťastňuje Jimbo skoro celý výlet je práskání z výfuku. Jeho zidan je totiž stroj obstarožní, a tak se dá za určitých okolností vyvolat menší či větší rána. Sám sebe se občas lekne, o dost zábavnější je ale, když to načasuje tak, že dělová koule vyletí z jeho výfuku přesně na úrovni předjížděné zyklojebky, se kterou to vždycky zamává. S nimi je také velká zábava, občas z nudy přibrzdíme a dlouze na ně koukáme, nebo je jen pomalu předjíždíme a při tom nohama naznačujeme, jako když šlapeme na kole. Odpovědí je obvykle kroucení hlavou a smích všech zidanistů v okolí. Don má také zálibu v tom, že na každém semaforu vytáčí motor až do omezovače a přitom kouká a kýve hlavou na vedlestojící řidiče. Ti obvykle uznale pokývají hlavou, myslí si něco o debilech, ale nejeden dá palec nahoru. Věcí, která se nám doma prakticky nestává, avšak na Balkáně (a ve všech ostatních non-EU státech) je naprosto běžná, jsou děti, které na nás mávají a často točí zápěstím, abychom motory vytáčeli. Pak jsou hrozně nadšené, když to uděláme nebo jim alespoň zatroubíme a vykouzlíme jim tak úsměv na tváři. Zábavy na dlouhé přesuny 50kilometrovou rychlostí není nikdy dost, protože se pak může lehce stát, že se zidanista zakouká někam jinam než před sebe, ztratí ostražitost, nebo rovnou usne. Mikrospánek na zidanu opravdu není mýtus! K tomu, abychom neusnuli nijak nepomáhají všudypřítomné radary a nesmyslná rychlostní omezení na rovné silnici. V Chorvatsku jsou fakt v každé vesnici. Budiž jim alespoň ke cti, že všechny měřené úseky mají předem na začátku vesnice označené. Naproti radarům, vzhůru nás hodně drží interkomy, v tichu by se fakt jezdit nedalo. I když s nimi máme pořád problémy k nasrání. Okénko nasraného prasátka k tomuto tématu najdete na konci pořadu. 

Takhle jsme se dneska pronudili až do Varaždinu, kde si Don poručil, že chce do pizzerie, aby si dal nějaké těstoviny. Mluví o tom už asi 3 dny, ale dopadlo to jako vždycky, dal si dobrou pizzu. Přání se však splnilo Pírkovi, chtěl si dát Jumbo pizzu. Kdyby věděl, co ho čeká později, asi by si těch 25 EUR nechal radši v peněžence. V běžných bosenských a často právě i chorvatských restauracích nabízí tři velikosti piz – malá, velká a Jumbo. Malá je fakt malá, velká je normální a Jumbo je fakt sloní. Servírka jako obyvkle moc nechápala, že si jí chce dát Pírko sám, nakonec byl odsunut na vedlejší stůl, kde jí jak had pomalu polykal.

Dále se kvarteto vydalo na sever, aby si zapsalo do seznamu další zemi, Slovinsko. Zde proběhl nákup na večer, Jimbo se pokusil na benzínce neúspěšně sehnat MPZtku o to samé se opět pokusil Fidel na maďarské straně se stejným výsledkem. 

Máme jistý deficit cigánění, a proto padla volba na Örségi Nemzeti Park. Kde jinde než v národním parku se taky nejlépe vycigánit, že? Ony ty maďarské NP nejsou žádné rezervace, obvykle je to všechno, kde jsou kopce vyšší než 150 m. n. m. Tady je to 250! Zajeli jsme na hranici tohoto parku někam do lesa, našli malý přístřešek a jen, co slezeme ze zidanů, začne pršet. Přesně v pravou chvíli, to se tak často nestává. Prší sice málo, jen krátké lehké přeháňky, ale i tak nepříjemné. Snad nepřijde v noci něco většího, protože střecha přístřešku se rozhodně nedá označit za voděodolnou. A tak si tu teď sedíme s pivem na stole, píšeme zideníček a Pírko nám ukázal odvrácenou stranu Jumbo pizzy, alespoň jí ochutnal dvakrát. Čumila prý dneska pít nebude. Uvidíme, ale možná nekecá, ještě nemá otevřené ani pivo.

Zítra se z Hegeš-véreš posuneme do východní marky a snad se prozatáčkujeme až na české hranice.

Stav tachometru: 145 117 km

Najeto: 278 km

Stav čumila: 0,5 l

Nyní snad už vaše děti spí, pokud ne, přestaňte číst nahlas.

Zidanistovo nasrané komunikační okénko.

Již několik let jezdíme na Zidanech s interkomy. Původně začínala zidan crew s PMR (což jsou laicky řečeno vysílačky). Od této varianty bylo odstoupeno pro její složitost, potřeby kabelů, které se musely odpojit, když zidanista vysedal ze stroje a podobně. V roce 2022 přešla zidan parta na interkomy značky Intephone model F5 MC / XT. Vcelku malá krabička, která se přidělá na jakoukoliv helmu a dovnitř se instalují sluchátka s mikrofonem. Na zidan tour do Bosny v roce 2022 se takto vydali 4 zidanisti a už zde začaly první problémy. Spárovat totiž tato zařízení tak, aby spojení bylo spolehlivé, bez rušení či šumu je téměř nadlidský výkon. Na této tour nám trvalo 3 (!!!) dny, než jsme našli řešení, které bylo jakžtakž spolehlivé. I přesto nás provází problémy s interkomy dodnes. Dva roky zpět jsme si kvůli tomu koupili všichni nové jednotky Tour. Jedná se poslední model, který stál cca 5000 kč za jednotku. Všichni máme identický typ (ty staré měly mírné rozdílnosti). Ve dvou je komunikace celkem v pohodě, ale nyní jsme čtyři a občas je prakticky nemožné se spojit navzájem (vytvořit konferenci). Tři interkomy se spojí ale čtvrtý už ne. Nevíme proč. Nebo se nám podaří všechny propojit a najednou, uprostřed konverzace, se z ničeho nic jeden interkom odpojí a už se nikdy nepřipojí zpět. A opět nemáme tušení proč. Postupujeme přesně podle manuálu (který taky občas neskutečně kecá), spojujeme je tak, jak je doporučeno, případně zkoušíme starší typ propojování. Naprosto nezáleží na tom, jak jsou propojeny, nezáleží na pozici ani vzdálenosti jezdců. Kolikrát se slyšíme navzájem z helem někde na benzínce, ale z interkomu jdou jen digitální nesmysly. Všichni si ty interkomy už i odpojili od carplayů na zidanech i od mobilů, s tím už jsme to dávno vzdali. To totiž ty problémy jen umocňovalo. Dalším fuckupem jsou rozdílné hlasitosti. Dva se slyší normálně, třetí je prakticky neslyšitelný a čtvrtý zase přeřvaný. A ne, není to tím, jak do toho řveme, nebo jak má kdo daleko mikrofon od huby. Protože když se jeden z nich odpojí, záhadně se hlasitost druhého sníží nebo zvýší na správnou úroveň.

Pro specifické problémy s kvalitou zvuku máme i svá kódová označení. Například když všichni slyší praskání a mlácení ve sluchátkách (kurevsky nepříjemné), tak někdo položí otázku: “Kdo se tam zas hrabe v těch šuplících, doprdele?” Dále často dochází k digitálnímu zkomolení komunikace. To je stav, že dva jezdci se slyší naprosto jasně, ale ostatním dvěma jezdcům není prakticky vůbec rozumět a naopak. Protože místo slov je slyšet jen nějaké digitální mumlání, má tento stav označení “Robot”. 

Pružinky. “Kdo tam natahuje ty pružinky, kurvaaaaa?” Ozývá se občas ze sluchátek. Tento zvuk připomíná, jistě jej znáte, otevření úložného prostoru takové té klasické válendy nebo postele, jak tam ty pružinky napruží.

Dalším tématem k nasrání jsou hlášky. Dementní hlášky. Při odpojení jednoho ze zařízení se tomu, ke komu bylo připojeno, spustí naprosto dementní hláška se slovy: “Prosím vyčkejte, nebo odpojte interkom.” Tato hláška pije tomu chudákovi krev každých 30 vteřin do totálního zblbnutí. Další pecička je, když v kecálku dochází baterie. Uprostřed komunikace v konferenci s ostatními jezdci, je tato přerušena hláškou: “Slabá baterie.” A zase se tato hláška opakuje každou chvílí, z čehož se v zidanistovi doslova vaří chcanky. Takto to na vás řve hodiny (co se totiž Touru nedá vytknout, je výdrž na baterii, ta je fakt super!), a pak přijde další smeč. Hláška se změní a zní: ”Slabá baterie, prosím nabijte.” Doprdele, to jsem si asi nevšimnul, ze je slabá baterie, když to slyším už po padesátý! Asi nebudu interkom nabíjet, když je slabá baterie, budu asi někde třít ebonitovou tyč liščím vocasem, řve do běla vytočenej zidanista, unavenej z celýho dne z helmy do světa. Nejhorší ze všeho je, že tyhle dementní hlášky přerušují konverzaci, zidanista nic neslyší a pokud zrovna mluvil, třeba někoho upozorňoval na nebezpečí na silnici, je přerušen a druhý zidanista tak v ohrožení života.

Takže takhle teda ne! Letos píšeme ještě z Bosny přímo na stránky Interphone ČR a SK s prosbou, jestli by tyto vady šly odstranit. Bylo nám prakticky ihned odpovězeno, že naše požadavky budou předány výrobci, že by se s tím snad dalo něco udělat. Hmm, to vypadá nadějně, svitlo světélko v našich duších. Ne. Naděje umřela hned další den, kdy nám byla zaslána odpověď, že výrobce žádnou aktualizaci neudělá. Takže těžký fakáč, musíme si zvyknout. Co bys taky chtěl odporný zákazníku! Naposledy píšeme na podporu s prosbou, jestli by bylo možné získat zdrojový kód, třeba bychom byli schopni si firmware upravit dle našich požadavků. Na toto je odpověd z podpory: “Napište přímo výrobci do chatu, třeba vám zdrojový kód poskytne.” Tak díky Interphone, ale tento přístup nás velmi zklamal. Nová řada od Interphone, U-Com, stojí dvakát tolik, má externí baterku, vydrží prd a problémy má podobné, jak nám sdělili zidanisté, co jsme je potkali v Bosně. Asi půjdeme k jinému výrobci. Bohužel nám asi nezbývá než vydržet, zda nějaký výrobce nepřijde s něčím lepším. Bez interkomů už si totiž jízdu nedokážeme představit.

Noc v chatce byla příjemná. Udělali jsme dobře, sic si nikdo deště nevšiml, zidany byly celé mokré, možná za to může jen silnější rosa. Ráno se víceméně všechno odvíjelo od toho, zda Jimbo bude schopen se vyhoupnout do sedla a vyrazit. Večer to totiž vypadalo, že se nedožije rána. Naštěstí se jeho stav díky medikamentům mírně zlepšil, spolykal další a v 10:30 se mohlo vyrazit. 

Přes zastávku v informačním centru národního parku, kde jsme se snažili sehnat nějaké samolepky (nesehnali), vydal se zidanský kvartet směrem k jezeru Peručac. Jezero leží na řece Drině, která tvoří přirozenou hranici mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou. Omývá břehy těchto zemí od národního parku Tara až skoro k chorvatským hranicím na severu. 

Zidani sjiždí za ne úplně pěkného počasí serpentiny ke hrázi jezera, je to sešup asi 800 výškových metrů až k vodě. 

Dále už je cesta značně monotematická, dojíždíme až ke hraničnímu přechodu ve městě Bajina Bašta, který ale k překonání hranice nepoužijeme. Rozhodli jsme se, že ještě zůstaneme s Drinou a použijeme přechod asi o 60 km dále. Ve městě stavíme u jedné z Aptek. Je jich tu spousta, Srbové jsou totiž stejní pacienti jako třeba Ukrajinci nebo Rusové a mají lékárny na každém rohu. Jimbo zde kupuje tašku drog a po jejich užití se jede dál. Dalších 50 km utíká rychle, cesta je široká, plná zatáček, jen vyšinutí Srbové a jejich řidičské “umění” občas kroutí našimi hlavami. 

“Co je tady učej v tý autoškole, to bych teda chtěl vidět,” okomentuje to Fidel. Na jedné z benzínek zkoušíme štěstí a Jimbo se vydává do shopu na lov MPZ. Poslední mu totiž zničil Ramiz i s kufrem v Albánii a Pírkovi ještě chybí. K úžasu všech byl úspěšný, přitom posledně bylo její sehnání velký problém.

Hranice u srbského města Ljubovija a bosenského Bratunacu na sebe nenechala dlouho čekat. Dron jsme si pro jistotu opět roztřetili v poměru Pírko – baterky, Fidel – ovladač a Jimbo – dron. Sice nepočítáme s nějakou větší perzekucí, ale štěstí přeje připraveným. Hraniční striptýz se nekonal, celkem hladce jsme o dvě razítka v pasech těžší opět na území rozhádáné federace. 

“Mam hlad a chce se mi chcát,” lajnuje další plán Fidel hned za strážní budkou. Do Bratunacu vjíždíme už za mírného deště, bereme první slunečníky s nápisem “Café – Pizzeria Picollo”. Jen co usedáme, spouští se provazy z nebe. Opět nás překvapilo, že v této hospodě nenalévají žádný alkohol, je zjevně muslimská. Přitom bychom na hranici se Srbskem čekali spíše křesťany. Vůbec se nám zdá, že arabský vliv je v Bosně tak nějak pocitově silnější než býval. O to smutnější je, že v hospodě sice nemají pivo, ale na pizzu klidně vepřovou šunku dají. Tak jak to teda je?!

O srandovní vložku se postaral jeden z bosňáků, který koukaje na nás, tázavě se ptá: “Češka?”. Po pozitivní odpovědi vystřelí: “Kurva, piča!”

Na jídle trávíme kvůli nepřízni počasí asi 2 hodiny (ještěže tu to pivo nemají), nakonec se vzdáváme, šoupeme se pod slunečníky do šprcek (nepromoky) a vyrážíme směr Srebrenica. Modří, zejména starší čtenáři, už vědí, na co se jedeme podívat. Není to nic jiného než památník ve vesnici Donji Potočari mezi Bratunacem a Srebrenicí.

Pietní místo připomíná masakr, který provedli Srbové na samém sklonku války na Balkáně v červenci roku 1995. Za 20 dní byli příslušníci Vojsk Republiky srbské pod vedením generála Ratka Mladiče schopni vyvraždit více než 8000 mužů a chlapců.

Všichni byli civilisté a všichni muslimové a až na pár kusů všichni neozbrojení. Hnali konvoj s civilisty všemi směry a vraždili jak ručními zbraněmi, tak třeba i raketomety nebo granáty vhozenými do uzavřených skladů s muslimy. V Potočarech proto, že se zde nacházela základna OSN. Sám generál Mladič byl nejen za tyto masakry zatčen až v roce 2011, v rámci obžaloby byl souzen i za genocidní několikaleté obléhání Sarajeva. Definitivně odsouzen k doživotnímu trestu byl však až 8. června 2021! Dnes sedí za katrem v Haagu.

Původně jsme si říkali, že pojedeme ještě dále a více si prohlédneme památník a přilehlé stavby, avšak prší, Jimbovi je blbě a navíc všichni mrtví byli muslimové a my hlavami do koberců nemlátíme.

Vzhledem k počasí hledáme opět nějaké ubytování, na bookingu nám první nevyšlo, ale druhá chatička kousek za městem Vlasenica už na nás čeká i s majitelem. Bylo trochu tricky jí najít, neboť se nachází asi o 3 km někde úplně jinde, než je uvedeno na Bookingu. Ale stálo to za to. Chajda je postavená doslova nad potokem, je malá, ale luxusní. Připadá nám, že jsme tu první hosté po jejím vystavění. A tak tu ted sedíme s napranými nácky, Jimbovi už je trochu líp, tak pije pivo a čumil s ostatními. Rokujeme o tom, co budeme dělat zítra, už bychom se měli pomalu vracet směr domovina, předpověď počasí nevypadá dobře, a tak je možností spousta. Uvidíme ráno a podle toho se zařídíme. 

Stav tachometru: 144 581 km

Najeto: 161 km

Stav čumila: 1,25 l a klesá

Jimbovo farmaceutické okénko:

Včera mě náhle přepadla při jízdě nějaká únava a slabost organismu. Po chvíli jsem si diagnostikoval rýmičku s horečkou. Jelikož jsem neprozřetelně nechal svou lékárničku v garáži, byl jsem odkázán na zásoby fetu spoluzidanistů. Don nabídl Modafen, se kterým nemám moc zkušeností a Ibalgin. Tyhle dva se prý nemají míchat, Modafen má silější účinek a nemělo by se po něm řídit. Já ale zidaním, takže volím jej, šlehnu si rovnou dva, a po nájezdu jedeme dále. V hypu jsem vydržel jakž takž do večera, kdy přišel dojezd, takže po zveřejnění Donova zideníčku jsem padl za vlast do postele, na noc to podpořil dvěma Ibalginy a potil se celou noc. Ráno nebylo nic moc, ale už to bylo trochu lepší, spolknul jsem další Modafenek a vyrazili jsme. Ten už na mě neměl takový účinek (asi jsem si měl vzít zase dva), a tak ho díky nejbližší lékárně podporuji Paracetamolem a kapkami do nosu. Pro jistotu ještě přikupuji krabičku Brufenu do zásoby, kdyby bylo třeba fetu více. Teď večer se pokusím do sebe už žádné medikamenty nervat, zkusím přežít pouze na čumících drogách.

Včera jsme si řekli, že by bylo fajn, kdybychom dnes vstali a odjeli dřív než v poledne. Pak ale Don přinesl k ohni druhého čumila. Spát jdeme sice delší dobu před ránem než včera, ale jenom trošičku.

“Už?” Povídá Jimbo koukajíce na Dona, který nastartoval zidan okolo 12:15. Lehkým offroadem jsme spadli až skoro k Jablaničku jezeru a pokračovali směr Konjic. Zde se nachází bunkr bývalého vládce Jugoslávie, maršála Tita. Plán na jeho návštěvu však padl už večer, protože Jimbo vygooglil, že je otevřen pouze pokud si to domluvíme minimálně 24 hodin dopředu. Navíc mají prohlídky v 9 a 12 hodin, což bychom stejně my nedokázali stihnout. Sedli jsme si tedy aspoň do restaurace Neretva, kde nám žaludek zasytily čevapi, játra a pizza. Jimbo s Fidelem se ještě snažili vetřít do místního barber shopu pro přistřihnutí kštice, ale bohužel na ně neměli čas. Tak to budou zkoušet někde jinde. 

Na hlavní cestě směr Sarajevo však zidanská parta nezůstala dlouho, hned v Konjicu se vydala dále proti proudu nádherné a studené řeky Neretvy do hor po cestě R-435. Tuto cestu již skoro všichni dobře známe, vede k Boračko jezeru, hojně navštěvovanému turisty pro svou křišťálově čistou vodu. 

Cesta vede zákruty a vracečkami na všechny strany. V jedné z nich dojíždíme pickup značky Ford Ranger, který do zatáček jede hrozně pomalu, ale na rovině na to šlape a jede prostředkem, takže je prakticky nemožné jej předjet. Don to v jedné zatáčce zvládnul a Jimbovi následně ohlásil, když bylo z protisměru volno, aby jej mohl předjet i on. Na něj se však řidič Rangeru s rakouskou značkou nalepil a nehodlal nechat předjet zbylé dva zidanisty. Netušil, že zidani mají teknolódžia a mohou si spolu bezdrátově povídat!

“Mám chuť najet na střed, zpomalit ho a udělat prostor pro vaše předjetí,” povídá v jednu chvíli Jimbo do interkomu směrem k Fidelovi s Pírkem. 

“Hele, tak já jedu dopředu a řeknu vám, jestli jede něco proti,” promptně chytá hozenou rukavici na čele jedoucí Don. V tu chvíli již Jimbo najíždí doprostřed silnice a mírně zpomaluje.

Na Donův rozkaz: “Volno,” zatáhne Fidel za plyn a předjíždí zamknutého Rangera i Jimba. “Jeď, jeď, jeď,” ozve se z chvostu od Pírka směrem na Jimba, když se dostane při předjíždění na rakušákovu úroveň. Jimbo visí na zrcátkách, vidí, že situace se vyvíjí přesně dle domluvy, zrychlí na max, předjíždí Fidela, který zas zpomalil jemu. Pírko už je před Fordem a celý manévr je úspěšně dokončen. Rakušan dostal cennou lekci, že vyjebávat se zidany se opravdu nevyplácí!

Dále pokračujeme po bezvadné silnici, míjíme Boračko ježero a hltáme jednu zatáčku za druhou. Nahoru, dolů, výjezdy, sjezdy, vracečky, silnice skoro prázdná, vrásky na čele občas dělají jen nečekná místa, kde je asfalt podemletý a silnice tak spadlá o několik metrů dolů. 

Trasu jsme naplánovali už večer přes Kalinovik do Foči, mapy.cz ale stále odmítaly použít žluté nejpřímější cesty. Donutili jsme je k tomu, což se ukázalo jako výborný nápad, čekala nás offroad vložka z vesnice Argud až do Kalinoviku. Tohle však mapy.cz fakt vědět nemohly, typ je tam stejný jako kterákoliv jiná žlutá silnice. 

Cestou míjíme spadlý most nad průzračnou říčkou Ljuta, na který někdo postavil dočasný pontoňák. Vůbec jsme dnes viděli spoustu zajímavých nejen silničních mostů. Skoro by to chtělo zas obnovit loňskou létající rubriku z Albánie. 

Na konci Kalinoviku je nějaká otevřená brána, vedle které stojí strážní domek. To pochopitelně upoutá Jimba, a už tam točí řidítky. “To bude určitě zajímavý, kdyby to byl aktivní vojenskej prostor, tak by přece byl určitě někdo na bráně, žejo?” Nebylo, ve starých kasárnách momentálně bydlí krávy a zbytek prostoru, kde by to možná stálo za to, je obehnán plotem. Ten je sice na mnoha místech spadlý, ale na urbex bohužel nemáme čas. 

Chceme totiž vidět Pješčane Piramide (https://mapy.com/s/megemuzeta). K těm už je to kousek. Jedná se o skalní pískovcové útvary, které erozí “vyrostly” do vysokých “stalagmitů”. Je to takové malé, hodně malé, Colorado. Na fotkách to vypadá větší, než to ve skutečnosti je, ale stálo to za to, matka příroda dokáže vždycky překvapit. 

Jelikož už se připozdívá, je třeba najít spaní. Volba padla na kemp kousek za Fočou, mají tu chatičky a hlavně je třeba kromě duše čistit i tělo. Poslední sprchu jsme měli ve Zlatkově u Pikárce, když teda nepočítáme tu na pláži v Chorvatsku. V kempu Drina, u stejnojmenné řeky, nás vítá milý Filip, který hned ukazuje, kde můžeme bydlet, kolik to stojí, a ptá se, co si dáme k večeři. Umí napůl česky, očividně je tohle hojně navštěvovaná oblast našimi krajany. Dalších několik zidanistů z domoviny i ze Slovenska je toho důkazem. Večer se bavíme s Brňáky, co bydlí v chatkách vedle nás, čumil čumí a Don už zase začíná bejt chytrej. Tak toho radši asi brzy necháme. 

Zítra se vydáme směr severovýchod, nechte se překvapit, kam nás vítr zavane. Jediné, co můžeme prozradit, že minimálně odpoledne nebudeme moc na signálu. Držte nám palce, abychom konečně dokázali vyjet v rozumný čas.

Stav tachometru: 144240 km

Najeto: 196 km

Stav čumila: 2,5 l (a klesá)

Přestože to večer, v noci i ráno vypadalo nepravděpodobně, eisenboňáci nás přitáhli na nádraží do splitského přístavu takřka na čas, chvíli po 10. ranní. Celé Chorvatsko vlak “uhání” maximálně 60-70 km/h, což odpovídá stavu místní železniční sítě. “Na hovno a ještě to táhne dieselagregát,” komentuje Don při autorském čtení zideníčku.

Příjezd nám “zpříjemnil” německý zyklopáreček, který začal z minikupé vycigáňovat své cajky včetně dvou složených kol, jež tam pracně ve Vídni nacigánil. Výsledkem bylo, že zatarasili celou chodbičku u východů a průchodu mezi vagony, takže před příjezdem už tam neprolezl ani průvodčí. “Tohle prostě nevymyslíš, to udělá jenom zyklojebka,” povídá Jimbo (použil tedy trochu peprnější výrazivo).

“Já už hlavně chci vystoupit z tohodle vlaku a vykouřit krabičku cigaret,” utrousí v reakci Fidel.

Zidany byly odpojeny a přiitáhnuty k rampě, opět o dvě koleje dále, než jsme měli my vyházené všechny věci. V Chorvatsku ale nikomu nepřišlo divné, když jsme to všechno tahali napřímo přes kolejiště, to nám bylo ve Vídni bohužel zapovězeno. Zato místní parkmeister se zkusil přisát na naše peněženky a přišel s tím, že na odjezd máme 10 minut, jinak mu zaplatíme za parkování. Odpovědí byl jen smích a slova o tom, ať to zkusí na 30 zplavených motorkářů. Nezkusil.

Než nám bylo umožněno nasednout na oře a sjet z vagonů, volal Pírko, jehož polohu jsme celou cestu bedlivě sledovali. Jakmile Fidel uzřel jméno volajícího, bylo jasné, že se něco děje. Domluva totiž zněla: “V deset na nádraží.” Pírko nečekaně volal o pomo, byl na benzínce asi 15 minut cesty od nás a nemohl se hnout dále. 

I nacigánili jsme věci na zidany a vydali se za ním. Bylo to jenom chvilkové zpestření příjezdu, kdy se tři pojízdní zidanisté vydali shánět vadný díl, jeden do Bauhausu, druhý na místní STK a třetí do prodejny autodílů. Více o tom pohovoří Pírko ve svém zidansko-technickém okénku.

Po vyřešení problému Jimbo našel asi 10 km vzdálenou pláž se sprchou. Cesta k ní byla normální, mapy.cz nás ale poslaly po schodech, ještěže máme zidany. Moře zchladilo horká zpocená těla a dvě piva (11 EUR) ochladila i naše duše.

Po očistě ve veřejné sprše pokračujeme v cestě směr Bosna, graničnij prelaz Prisika – Aržano. Na další zajížďce delší, zato horší cestou (credit mapy.cz), se před námi náhle setmělo. Na hraničním přechodu už začala z nebe padat voda. “To je proto, že jsem tady já,” povídá Jimbo. “Já říkal, že tě máme nechat po tvých letošních zkušenostech doma,” přitakává vyčítavě Fidel. Prvních pár km nás dokonale omylo a další hodinu jsme čekali na benzínce s dalšími třemi zidanisty z naší domoviny. Původně byl plán zajet do Tomislavgradu nakoupit a vrátit se zpět k Buško jezeru, avšak po cestě se objevila celkem velká sámoška, a tak zbytečná cesta nebyla zapotřebí. 

U jezera jsme se kvalitně vycigánili a jen co byla dostavena plachta, opět se spustil déšť. Nakonec už se to snad vypršelo a my sedíme u ohně s pivem v ruce. Vyšel měsíc, neprší, ale teplo teda vypadá jinak. Kromě ohně nás hřeje čumil, jehož stav se zázrakem (setkáním s Pírkem) zvýšil o celý jeden litr, jeho hladina však strmě klesá.

Zítra máme v plánu jet někam na východ, jiný plán nemáme, byli jsme tu už všichni tolikrát, že to nemá smysl plánovat dopředu. Navíc tu máme Jimba, takže to závisí na počasí víc než kdy jindy.

Stav tachometru: 143929 km

Najeto: 94 km

Stav čumila: 4,5 l (a stále klesá)

Pírkovo zidansko-technické okénko:

Já na letošní druhou Zidan Tour vyrážím o týden dříve, páč jedeme hodit do Chorvatska kopyta hore k moři a trochu si po náročné letní pracovní sezóně oddechnout.

Ubytování máme od neděle 31. 8. do soboty 6. 9. Naplánoval jsem vyrazit už v sobotu 30. a cestou se setkat ve Slovinsku na začátku NP Triglav se Sukáčem a Verčou, kteří vyráželi již v pátek a dali si jednu noc navíc u jezer v Rakousku. Abych to stíhal na pohodu a nemusel jezdit moc po dálnicích, tak mi vyšlo, abych vyrážel nějak v 6:00 ráno. Tak jsem k tomuto času to i nějak směřoval. Když jsem v pátek před odjezdem šel nacikánit věci na zidan, potkal jsem se v garáži s Jimbem, Fidelem a Pasákem. Padl návrh jestli nedáme rozlučkové pivo na slavoji než pojedu. Jimbo už měl nějaký program s Terkou a dětmi, ale Fidel a Pasák nebyli proti.

Vše by bylo naprosto v pořádku, kdyby nepřišla pro nás nečekaná bouřka a průtrž mračen, která mě na Slavoji zdržela o dobré 2 hodiny a několik piv déle než jsem chtěl a plánoval. Tudíž odjezd posunut a nakonec jsem vyrážel až okolo 7:30 ráno. Což nebylo zlé, v 6 totiž ještě trochu pršelo.

Trasa na sobotu byla celkem dlouhá, na bod srazu jsem to měl nějakých necelým 600km a to jsem původně nechtěl jet vůbec po dálnici vyjma ČR. Začal jsem tedy ukrajovat kilometry po dálnici D4 směr České Budějovice, kde přišla na řadu zastávka v Alze pro ochranné sklíčko foťáku na telefon a rychlá snídaně. Cestou jsem asi dvakrát lehce zmoknul a znova uschnul. Proto v Kaplici při tankování dělám průzkum jaké je vlastně počasí v Rakousku. Nebylo to nic moc, a proto jsem zakoupil rakouskou dálniční známku a rozhodl se část cesty ukrátit, jak kvůli času, tak abych zas tak moc nezmokl. Rakouské dálnice naštěstí skoro prázdné ten den, a tak se kilometry ukrajovaly jedna báseň.

Kolem 15:00 přijíždím na domluvené místo srazu, vítáme se, dáváme cígo a pokračujeme dál přes NP Triglav do kempíku, který měl Suko s Veru dopředu nalezený přes aplikaci park4night. Od této chvíle už nepršelo a cesta začla být konečně zajímavá, zatáčka střídá zatáčku a ty výhledy, naprostá topinka.

Druhý den se ráno probouzíme do nádherného azura a mě je jasný, že dnes to bude epesní poježdění. Po snídani odcikáňujeme a na chvilku se loučíme, Suko s Veru jedou dále do cílové destinace po dálnicích a to není nic pro mě.

Trasu jsem si dal z NP směr Itálie na pobřeží, dále zpátky do Slovinska, a pak směr jih na Chorvatsko.

Počasí perfektní, silnice plné zatáček, naprostá zidanská pohádka.

Odpoledne kolem 17. přijíždím do cíle, kde už část osazenstva užívá bazénu u pronajatého ubytka ve vesnici Valbandon, vedle města Pula na chorvatském poloostrově Istra. Od teď zidanské dobrodružství končí (prozatím) a dále bude pokračovat až 5.9. kdy plánuji vyrazit směr Split, kam má dorazit 6.9. ráno autovlakem zbytek zidanské výpravy.

Malé technické okénko: v úterý přišly přes den silné bouřky, nic nenormálního, ale poté jsem zjistil, že mi netěsní z nějakého důvodu horní kufr a nalezl jsem v něm bazén. Tak hezky všechny věci ven, vytřít, nechat vyschnout, a pak zjistit proč a kudy tam teče. Za jedním pantem je obruba horního a dolního dílu kufru rozdělena malou mezerou a žádné těsnění zde, krom kusu ducktapu, který byl už vyhřátý a sotva, co jsem na něj sáhl, tak se rozpadl na prach. Ducktape jsem tedy vyměnil za nový a snad to bude fungovat stejně dobře jako předtím.

V pátek 5.9. se po snídani dopolko balím a připravuji na odjezd. V plánu je urazit něco přes 300 km do města Starigrad, kde jsem nad městem našel místo, kde by mělo jít přecigánit do druhého dne. Počasí má být perfektní, takže snad nebude problém.

V 15:00 kopu do vrtule a jedu směr pobřeží, kde mě čeká nespočet km neskutečné zidanské cesty. Parádní silnice plné zatáček všech možných úhlů a poloměrů. Další zidanský ráj. Cestou tankuji a píši si s Jimbem, jak jsme kdo na tom. Kluci už měli naložené zidany na vlak a čekali na odjezd. Paráda říkám takže ráno v 10:06 se vidíme ve Splitu na nádraží.

Vyrážím dál a posledních 30km bohužel už za tmy dojíždím do Stareho gradu, kde kupuji něco na snídani, vodu a pivko.

Po nákupu mířím po malé cestičce nad městečko asi 200 výškových metrů, kde se nalézá vyhlídkové místo, kde budu dnes cigánit. Vařím véču, dávám trojpívo a jdu spát.

Ráno vstávačka na 7 ať vše stíhám.

Vychází to krásně a přesně na čas bych měl dorazit na nádraží. Nad Splitem sjíždím z dálnice, zaplatím mýto a jedu směr centrum. Při nájezdu na větší silnici, která vede přes kus pohoří dolů do Splitu se rozjíždím, řadím a při zařazení 4 rychlostního stupně najednou křup….sakra kurwa co se to stalo. Jedu dál, motorka jede, zkoumám co se děje a zjišťuji, že spojka je volšová a páčka po vymáčknutí zůstává na místě a nespojkuje. Kurwa to neeee to neee, opatrně jedu dál a pohledem do mapy vymýšlím, kde zastavím a budu zkoumat dál co se děje. Dojíždím až dolů do Splitu na čerpací stanici, kde přes natvrdo nakopanout dvojku a brzdu zastavuji, asi 10 minut od mého cíle. Zde zjišťuji, že prasklo spojkové lanko (to je naštěstí ještě ta lepší varianta). Sundávám oblečení, páč je vedro k padnutí, beru telefon a volám Fidela. Když zvedl telefon, uslyšel odemne jen POMO, POMO,….krátké vysvětlení co se stalo, polohu kluci mají, páč si ji sdílíme, nicméně pro jistotu ještě posílám do naší skupiny a čekám, až přijede záchranná skupina. Mezitím se snažím dohledat, kde by se dalo lanko ve Splitu koupit či nějaký obchod, kde se sežene materiál na dočasnou opravu.

Kluci jsou tu, paráda. Rychlé vítání, skouknutí problému a zhodnocení situace a našich možností. Je přeci jen sobota, a to nejspíš nebude sranda to vyřešit. Naštěstí hned pod čerpací stanicí byl Bauhaus, kam se vydal Don, dále Jimbo jel dalším směrem, kde cestou za mnou viděl nějaký otevřený servis a Fidel se vydal i s vytaženým přetrhnutým lankem do pobočky InterCars, která má v sobotu naštěstí otevřeno do 13:00. Don se vrací jako první a má kus nového ocelového lanka a nějaký spojovák (čokolády na elektrické kabely), pak přijíždí Jimbo, že našel prodejnu se Zidan díly, nějaká spojková lanka tam mají, ale bylo by potřeba vyndat celý bovden a poměřit. Nicméně prý se to dá objednat a v pondělí by měl být ND k mání. Čekáme s čím přijede Fidel, prý něco sehnal.

Hurá Fidel přivedl lanko a šroubovací koncovku na něj, což je vzhledem k možnostem nejlepší možná varianta opravy. Pár minut práce, testovací osmička na benzínce a paráda, spojka spojkuje, takže už jen natankovat a hurá na cestu. Tedy jen dolů k moři, jdeme se vykoupat.

Dále už viz dnešní normální zideníček.