Ráno se probouzíme do sice slunečného, leč dešťového počasí. Naštěstí máme vše v suchu, i tak ale jdeme rovnou do nepromoků.
Pírko večer vehementně sušil své botky, dal si je za krb, aby mu pěkně vyschly. Nepočítal však s tím, že budeme všichni v grilu topit tak, aby nám bylo pořádně teploučko. At tak se ráno na botách objevily další dvě tuny tejpy.
Účelem dneška je, dojet co nejdál, vycigánit se někde tak, abychom byli za dva dny schopni ujet přes 400 km.
Cestou opět střídavě padá voda z nebe, kterou občas vystřídá sluníčko. Jedeme celkem pěknými silničkami přes Svinčík, Bardejov a za vesnicí Ruská voľa nad Popradom uhýbáme k našim severním sousedům. “Na Jawě jsem v Polenlandu ještě nebyl, zkusíme sehnat MPZtku,” těší se Jimbo z Donova plánu. Ihned se střetáváme s polským řidičským “umem”, jako oni nejezdí snad ani ti ukrajinci. Přes město Muszyna najíždíme na malebnou silničku č. 971, vedoucí okolo hranic, řeky a železnice. Je celkem hezky, občas zaprší, ale nic hrozného. V Piwniczne Zdróji bereme benzínku útokem. Samolepku bohužel nemají, ale benzín a levnější kuřivo ano.
Dále máme v plánu opětovný přechod hranic a cestu přes Tatry. Připozdívá se, musíme něco ujet a zacigánit třeba někde u Štrbského plesa.
Plán hezký, člověk míní, život mění. Jedeme si tak kliďánko po silnici 77, když tu náhle před vesnicí Podolínec z lesa vyskočí nezvaný host. Za objekt svého zájmu si vybral Jimba. Doběhl jej a pangejtem s ním začal závodit. Když zjistil, že na to nemá a Jimbo se mu nelíbí, vymyslel, že mu to dá sežrat. Jelen karpatský (žijící na východě SR) je velké zvíře. I když běžel pangejtem, byl vetší než Jimbo i s motorkou dohromady. Dospělí samci dosahují 150 až 250 kg, výjimečně i přes 300 kg. Tenhle kus musel mít jak fůra štěrku na valníku Tatrovky. Jednoduše se nasral, odrazil se od pravého břehu strouhy a sprostě, nečestně a nesportovně do Jimba vší jelení silou naskočil. Až v tu chvíli jej Jimbo periferně uzřel, takže s nastálou situací nemohl vůbec nic dělat. Celé se to událo asi tak za jednu dlouhou sekundu. Na videu to bohužel nemáme, ale Pírko, zidaníc za Jimbem všechno viděl, takže víme, jak to bylo. Jimbo samozřejmě neměl šanci nájezd nadrženého samce ustát. Narval to do něj tak, že mu málem zlomil pravou ruku, ohnul řidítka i páčku a Jimba srazil k zemi mohutným hněvem a divokým trestem, jako kdyby se snad Jimbo pokusil otrávit a zničit jeho bratry.
Ten, kutálejíc se po zemi za zidanem ve stejném módu, snaží se schoulit do klubíčka a dobrzdit to o bundu a páteřák s helmou. Shodou příznivých okolností se to děje na rovném a přehledném úseku před vesnicí. Dílem štěstěny jsou auta v protisměru daleko a vše vidí. Celý tenhle bowling s Jimbem a Jawou se totiž odehrává na druhé straně silnice, kam jej ten paroháč odmrštil. Kdyby proti v tu chvíli něco jelo, byla by to ja(wa)tka.
Všechno se po dlouhých vteřinách kutálení zastavilo. Naštěstí ještě na silnici. Z aut začali vybíhat lidé a spěchali na pomoc. Zde je třeba vypíchnout to, jak se všichni začali starat.
Jimbova perspektiva: jedu, v mžiku oka vidím obrovskou chlupatou lokomotivu, jak na mě skáče zprava. Netsihnu nijak zareagovat a najednou se kutálím po silnici. Hlavou dřu asfalt, slyším jak to praská. Nohou, bokem, ramenem jakbysmet, kroutí se mi svět, snažím se schoulit, brzdit nárazníkovou zónou těla. Vidím nebe, auta, točící se zidan přede mnou a v hlavě mi jede jen jediná věc: zastavit dřív než zidan. V duchu se ještě modlím, aby zastavila auta proti a nikdo mi nedal facku z druhý strany. Je to. Všechno zastavilo, i já. Rychlá kontrola, jestli mi neodpadly nějaké části těla a sčítat škody. Zidan se válí po zemi, já taky. Bolí mě noha, bok, levé rameno a pravá ruka. Vstát ale dokážu, na všetečné dotazy ohledně mého stavu odpovídám: “Žiju, tak dobrý.” Jak jen rychle to jde, přetlačím bolest a sundávám helmu, bundu a nepromok. Ten je totálně na sračku, bunda potrhaná. Běžím k zidanu, vyndavám klíček, koukám jak moc špatné to je. Ale nejde to, rameno mě bolí jak prase, takže si sedám na zem a zatímco kluci zvedají zidan, snažím se sundat kalhoty od nepromoku. Jsou roztrhané, s rukou blbě hýbu, sám to nedám, kluci mi pomáhají. Do toho Don volá záchranku, to rameno nebude dobrý. Přispěchavší paní volá taky, nemůžou se domluvit. Neřeším, všechno mě bolí. Zidan stojí uprostřed pruhu v protisměru, na obou stranách se tvoří kolony, přibíhá pán, ptá se, co mi je, že je doktor. To cenim. Vlastně mi nic není, asi, nebo mi je všechno. Co já vim, jsem očividně v šoku, hladina adrenalinu je v astronomické výši. Přijíždí záchranka.
Příjemný záchranář vidí, že jsem živ a stojím na nohou. Přijíždí další policie, chce všechny možné domumenty. Předávám a odcházím do záchranky. Pomalu dřív než za mnou do vozu vleze záchranář, stojí tam policajt s měřákem alkoholu, já i saniťáci mu říkáme, ať se laskavě zklidní. Jsem vyšetřen, jak fyzicky, tak i neurologicky, dejchnu policajtovi, zázrakem mám nulu. Všichni se ptají, jestli vidím dobře, nebolí mě hlava, zda jsem nebyl v bezvědomí. Přijíždějí hasiči, čekáme, až policie dodělá nezbytnosti a vrátí mi papíry. Pojedeme do nemocnice, minimálně RTG to chce.
Sedím v sanitce, záchranář nabízi drogy, prý mají i něco zajímavějšího, co by mi dali pokouřit. S díky radši odmítám. Policie vrátila papíry, jedem. Připoutat jsem se nedokázal, prej pojedou pomalu. Po cestě se dozvídám, že tenhle úsek je tím proslulý. Záchranáři povídají děsivé historky. Před nemocnicí, kam mě odvezli ještě dáváme cigárko, já jim děkuju a předávám samolepku, kterou jsem v rychlosti někde vyhrabal. Předali mě doktorovi na urgentním přijmu, oběma jsem děkoval a podáním ruky jsme se rozloučili. Doktor mě vysílá na rentgen, lehnout si na stůl není žádný med, ale snímky se zdařily, nemrknul jsem. “Je to dobrý, to nebude zlomený,” povídá rentgenářka, pak se zastaví “No, možná…ale ne, to nebude, zeptejte se doktora.” Vysoce zklidněn odcházím se zřízencem dolů do ordinace. Přijel policajt mě vyslechnout, zas nevím co dřív. Nechte mě bejt, zajímá mě doktor. Ten se podívá na snímky a říká, že je to dobrý. No, to jsem se toho teda dozvěděl. Vypsal papíry, já policajtovi podepsal výpověď, kterou napsal podle té Pírkové a bylo hotovo. Kontrola při obtížích. Vole jasně že mam obtíže. Doma si zajdu radši ještě k našemu doktorovi. Vycházím ven z nemocnice, podávám ruku policajtovi a setkávám se s klukama, kteří přijeli za mnou.
“Doufám, že si ten zmrd taky přivodil nějaké zranění a někde v tichu lesa pomalu a bolestivě chcípne,” vyslovil Jimbo přání odplaty před vchodem do nemocnice.
A teď co dál. Zidan je před fízlárnou v Podolínci, my jsme před nemocnicí ve Staré Lubovně, Jimbo pěšmo. Bereme blízké ubytko, je levné, mají tam hospodu, není nad čím přemýšlet. Jimbo jde pěšmo, Don mu jede pro nějaké painkillery, na noc budou potřeba. Před ubytkem Pírko odhazuje nějakou bagáž a jede do Podolínce Jimbovi pro nějaké věci. Za a) nic krom mikiny a dokladů nemá a za b) jsme na východním Slovensku, kde ani policejní stanice nebude schopna zajistit, že odemčený zidan zůstane ve stavu, ve kterém jej tam nechali.
Jimbo řeší pojišťovnu a asistenci. Snad se to všechno zdaří. Don mu umožnil se trochu zfetovat, dost ho to bolí, teď lituje, že si nenechal dát pokouřit toho modelu, co nabízel záchranář. Ubytko máme, hospoda s bowlingem a posilkou tu je, tak si můžem pocvičit ramena. Asistenčka se má ozvat, ale po zkušenostech s tím moc nepočítáme. Don s Pírkem pojedou zítra dál, jinou možnost nemají. Jimbova budoucnost je ve hvězdách. Zidan je KO, jezdec taky, takže bude cesta domů. Uvidíme, kdy se asistenčka ozve a něco vyřeší. Jimbo je rád, že jí koupil.
“Hele Pírko, bysme neska mohli votloukánka pozvat co,” povídá Don v 10 večer při placení v baru. “Tak dík.” Bereme na pokoj petky a čeká nás tam horilka, ta dneska bude fakt potřeba.
Oběma kamarádům chci opět poděkovat za vše co pro mě udělali a ještě asi udělají. A to jak na místě srážky, tak i dál. Jeden by řekl, že je to samozřejmost. Pro nás ano, ale máte taky takové kamarády? Takže kluci, díky! Snad to příště zase nebudu já, ten votloukánek.
Tímto zřejmě předám štafetu kriegsberichtera Donovi, protože zítra se určite rozdělíme. Samozřejmě se ještě podělím s tím, jak dopadla cesta domů. Je půl jedenáctý a nikdo pořád nevolal.
Stav km: 54259
Najeto: 195 km (Jimbo má míň)
Stav horilky: 3 L
Ach jo 🙁 Můžu pomoct? Za volant nemůžu, levá noha „v gipsu“ a ráno Motol.
Sakra, vždycky může být hůř, ale vždycky MŮŽE BÝT i LÍP, ne?!