Večerní posezení u ohně bylo ozvlášťněno návštěvou místního myslivce opásáného brokovými náboji s brokovnicí v ruce, který přišel se slovy: „Neviděli jste tu kachny?“ Neviděli, tak jsme alespoň pokecali. Po hodince se už za úplné tmy přesunul na druhou stranu rybníka. Výstřel ale nepadl. Kachny co tam byly, uletěly, tak řekl že na to sere a odjel. My vesele pokračovali popíjením horilky u ohně a kolem půlnoci jsme to zabalili taky.
Oberzidantechniker pospíchal domů kvůli oslavě narozenin jeho staršího potomka, takže už v 11 dopoledne se ozve „Už?“ Balíme, sedláme oře a kloužeme se blátivou cestou zpět na asfaltovou komunikaci a hurá ku Praze. I dnes máme krásné počasí, takže se nám jede parádně. U Sedlčan se Zidanchámon I. dožaduje pauzy na cígo, jenž Oberzidantechniker už považuje za moc velké zdržení, a tak se s ním loučíme a do našeho domovského města příjíždíme v půl druhé jen ve dvou. Deratizujeme se a jdeme nad pívem dopsat tyto řádky, politovat zjeleného Krále Zidana IV. Krutého a finálně zhodnotit tento výlet.
V posledním zideníčku je již tradicí zhodnocení celé tour. Slovo tedy od Zidanchámona I. dostává Král Zidan IV. Krutý, ač z ní zažil vlastně jenom půlku, pořád je to ale víc než on (o kousek). Původně jsme říkali: „Pojedeme do Košic, odtamtud se budeme vracet a otestujeme interkomy.“ Jak už je naším zvykem, dopadlo všechno úplně jinak. Když už jedem do Košic, byl by hřích nezajet na Ukrajinu. Bylo třeba ověřit, jestli a jak se tam situace změnila od návštěvy Jimba s Donem v roce 2024. Tentokrát jsme tam najeli méně kilometrů, o to byly ale výživnější. Nedobrovolně jsme si tam prožili nejeden offroad, okusili trochu z pravého ukrajinského podzimního počasí a měli možnost pokecat s místními, nechat tam trochu peněz a tím je alespoň podpořit. Čistě subjektivně je tam méně checkpointů na silnicích, bohužel náhrobků na návsích a náměstích neubylo, spíš naopak. Situace je na Zakarpatí jako obvykle klidná, v každém městě je ale přítomnost války stále cítit. Jednak jsou venku převážně ženy s dětmi a starci, jednak náhrobky a konečně na sloupech jsou směrovky k nejbližšímu úkrytu přesto, že nálety v této oblasti prakticky neprobíhají. Sirénu jsme neslyšeli ani jednou. Opět čistě subjektivně i kontrola na hranicích je složitější na straně slovenské než na té ukrajinské. Původní destinací bylo Slovensko, protože jsme z něj vlastně nikdy tolik neviděli. A tak to zase zůstalo. Velkou radost nám udělala Dukla i Tatry, ale kvůli nepřízni počasí a i kvůli útoku na jednoho ze zidanistů jsme jej v podstatě proletěli tak rychle jak se dalo. Opepřením konce bylo setkání s Fidelem na jeho haciendě a dojezd domů již za tepla a sluníčka. Nové Interphony jsme, myslíme, důkladně otestovali a recenze na ně bude rychle následovat. Již nyní však můžeme říci, že si je necháme. Mají své mouchy, ale s předchozí řadou se srovnat nedají. Děkujeme všem čtenářům za přízeň a doufáme, že nám ji zachováte i na příštích tours. A kam pojedeme? Jak? Na čem? Kdy? Kdo? To je ve hvězdách. Opět je plánů dost, ale realizace je, jako obvykle, trochu složitější.
S heslem: „Zidanům zdar, jelenům zmar!“ se loučíme.
Stav km: 55109 Ujeto: 145 km Celkem najeto: 1544 km Jimbo najeto: 694 km
Přibližně ve 23:00 nás upozorňují v Hasičárně, že budou zavírat. Klasicky jsme tu zbyli poslední. Ochotně se přesouváme k pípě s chutí zaplatit útratu. Zde nastává problém – obsluha neví, kolik jsme toho vypili. Respektive pán tvrdí, že jsme každý měl asi tři piva, což je pěkná píčovina. Každej jsme měli minimálně 4 kusy. Navíc jsme si poručili dva litránky piva sebou, takže to bylo najednou moc počtů na zmateného pána. Naštěstí se za pípou otočil a na zdi měl jednoduchou tabulku, kde byla cena piva v násobkách. Takže si našel políčko s číslem 16 kusů a z vedlejšího řádku nám sdělil cenu. A pro jistotu to je ještě spočítal na kalkulátoru.
Přesouváme se na letní sídlo Fidela a jeho tchýně. Zde padne několik kol karetní hry Ferbl. Don prohrává první match, a tak bude zítra za odměnu dávat do kupy kontaktní gril, na kterém připravoval Fidel večeři. S tímto grilem má bohaté zkušenosti, protože na loňské Zidan Tour do Bosny totálně zlil omastkem z grillu velkou část venkovní dlažby před domem. Nyní už na místě činu není nic poznat, ale jak ten bordel zmizel? Nevíme.
Asi v půl dvanácté startujeme a vyjíždíme směr Jindřichův Hradec. Počasí je naprosto v topu a je to příjemná odměna za ty předchozí propršené dny na cestách. Po cestě z Pikárce na Hradec testujeme nové Interkomy s protokolem Mesh, načež Fidel konstatuje: ”Já jsem fakt unešenej z toho, že v helmě neslyším žádnej rušivej element, kromě vašich hlasů!” Ano, výrobce zde udělal velký posun. Více o těchto zařízeních najdete v samostatné sekci o interkomech.
V Hradci jsme lehce po půl třetí a bereme útokem místní JH Burger. Jídlo mají skvělé a poctivé, můžeme jenom doporučit. Následně lehký nákup v Lidlu a vyrážíme na cigánplatz. Don si na obědě vzpomněl, že má uložené jedno zajímavé místo kousek od města, které asi před 5 lety omylem našel, když tu dráždil zidana v lesích.
Cesta na platz není úplně zadarmo. Rozbitá, bahnitá lesní cesta, brod, a pak po poli k rybníku, který je velmi fikaně skrytý. Je tu posekaný trávník, bouda se sezením a hromada dřeva na otop v přilehlém lese. Je zde také velmi zajímavá výserna. Jedná se o dřevěnou boudu lehce větších rozměrů. Takže to není jako v zaplivané pětce, kde si jde člověk odložit do kabinky, a když na to chce soukromí, tak si zavře dveře. Jenže tam bývá tak málo prostoru, že se hlavou musíte opřít o dveře nebo sedět bokem. Tady je místa hromada, vnitřek boudy je vymalovaný na bílo a místo záchodové štětky je zde malířský váleček. Jako velký bonus vnímáme to, že výserna je vybavena regulérní keramikou v evropském stylu, takže pěkný záchod nás odzbrojil po našem příjezdu. Když se naplní nádržka nad mísou vodou z rybníka, tak lze i spláchnout.
Taháme dřevo z lesa, ať nebereme zdejší, které je tu už připravené. Čeká nás poslední noc této mini tour.
Stav km: 54964 Najeto: 143 km Stav horilky: 1 L a klesá
Ráno jsme se vzbudili kolem 8:30 a venku bylo 7 stupňů. Pírko spal v patře číslo 1, Don v přízemí. Zároveň Donovi nad ránem došlo, proč je přístřešek patrový, a proč má vytahovací žebříky. Že by ochrana před medvědem?! Po rychlé snídani nabalujeme zidany a čeká nás cesta dolů po mokré louce, kde cesta končí v bahně. První se vrhnul dolů Pírko. Statečně bojoval co to šlo, a až ke konci travnatého úseku vzal brázdu, kde zidana naprosto ladně odložil do trávy. Naštěstí bez újmy. Takže zvednout stroj a bojovat dál. Uff, jsme na asfaltu. Bahno z nás lítá na všechny strany, než se dostaneme k silnici. Bohužel tento bordel se nás drží celý den a od kolen dolu vypadáme jako bychom se brodili v hnoji.
Dnes nás čeká přesun do Orlové, kde máme v plánu navštívit Donova přítele – Pavla. Pavel s nadšením odepsal na dotaz, zda ho můžeme obšťastnit naší přítomností. Do Orlové to máme 90 km a cesta pěkně ubíhá. Je i cítit, že venkovní teplota jde pomalu nahoru. Pavel je pohodový chlapík, který rád sbírá veterány. Provádí nás po garážích, ukazuje veterány, motorky a jiné další vehikly.
Zlatým hřebem prohlídky je Royal Enfield, který má naftový motor. Když Pavel viděl náš úžas, tak s chutí tento hulící stroj rozvášnil a nastartoval ho. Motor blafnul na první šlápnutí a z výfuku se vyvalil černý dým a smrad. Jelikož je v garáži motorka postavena kolmo zadní částí ke zdi, tak je na omítce velký černý flek od spalin z výfuku. Evidentně nejsme první návštěva.
Čas nás nutí jet dál, a tak po rozloučení kopáme do vrtulí. Čeká nás přesun 200 km k Fidelovi do Pikárce (letní sídlo Zlatkov). Pírko pronese velmi zajímavou myšlenku. Až vyrazí Fidel z Prahy do Pikárce, tak bychom se sním mohli spojit přes aplikaci Wave a můžeme se všichni společně bavit přes nové Interphony.
Nové interkomy, které testujeme, disponují funkcí VoIP (Voice over internet protocol). Je k tomu potřeba stáhnout aplikaci, která se propojí s jednotkou na helmě. Následně se přes aplikaci vytvoří skupina, a do té se pozvou další jezdci. Vše je podmíněno připojením telefonu na datovou síť. Jsme všichni online a může probíhat konference mezi jezdci, kteří jsou od sebe stovky kilometrů daleko. Navíc lze v aplikaci vidět živě polohu jednotlivých jezdců. Jako bonus se do skupiny připojil i Jimbo, který si vychutnával pohodlí domácího gauče po repatriační jízdě přes noc, z předchozího dne ze Slovenska. “Jako musím uznat, že bych nepoznal, že jedete na zidanech,” pronese do konference Fidel, který drtí páteční provoz z Prahy na D1. Vývojáři z Itálie zde udělali značný posun v kvalitě zvuku a hlavně v redukci šumu v helmě. Zvuk je čistý, kvalitní a přenáší jenom hlas bez rušivých elementů.
Po cestě se domlouváme jak provedeme nákup. Fidel zajistí jídlo a Pírko s Donem si nakoupí pivka a jídlo na snídani. Zároveň v pravidelném rytmu zaznívají nadávky na řidiče, kteří se na silnici chovají nečestně. Hlavně na D1.
V Boskovicích uděláme rychlý nákup a do Zlatkova už nám chybí jenom 40 kilometrů. Jakmile slunce zapadne za horizont, tak Pírko s Donem zaparkují zidany na zahradě u letního sídla Fidela. Zde už na náš čeká hotové maso z kontaktního grillu a domácí okurky. Vřelé díky Fidelovi za pohoštění. Už se z toho stala tradice, která nám velí, že při návštěvě Zlatkova musíme zavítat do místní hasičárny, kde točí jedenáctku Rychtářa (slang místních). Takže po jídle zvedáme kotvy a přesouváme se do útulného prostředí místního SDH, kde večer slavnostně zakončíme.
Jimbovo odtahové okénko: Při nakládání zidana na policejní stanici se Míša s Jindrou podivovali tomu, co se mi stalo. Snědý policajt pozorujíc pokusy o shození zidana ze stojánku povídá: “Tak na chvíli ztichněte, je uslyšíte.” A taky že jo, všichni jsme oneměli a z nedaleké louky se ozývalo až hrozivé svolávání jelenů. Takové podivné kručení, které přecházelo v další divno zombie zvuky. “Ty vole rychle pryč,” ozvalo se ze strany formanů. Zidan v rychlosti naložen za dvojkabinu odtahovky, prázdný vozík opět zapřáhnut a hyjé. Míša si zas lehnul na lůžko, Jindra řídí a čile se bavíme o všem možném, jsme očividně dost podobní pacienti. My máme motorky, oni jezdí závody v autech, zajímá je válka, zbraně, letadla, historie a vlastně cokoliv armádního. Jindra dokonce sloužil. Debata pokračuje celou noc, kluci si kvůli vyčerpání kousek za hranicemi vyměnují role, jen já zůstávám trpět naraženinami na předním sedadle. O D1 jsem si myslel, že je celkem modernizovaná, ale ten pravý pruh už je zase úplne v háji. Odtahovka po něm skáče jak na roletě, nájezdová brzda prázdného vozíku se tomu zezadu směje a moje rameno a žebra z toho nejsou vůbec nadšená. No nic, nějak se to vydržet musí. Věděli jste, že slováci makají na silnicích i v noci? Kéž by si z toho naši stavaři vzali příklad. Ve 4:00 přijíždíme značně použiti před dům a skládáme zidan. Hoši mi jej kvůli mé zkriplenosti natlačili do garáže a dali na stojánek. Já je obdařil samolepkami z Alžírskaka, s díky jsme si podali ruce a odfičeli pryč. Jedou ještě domů někam k Budějcům. Doufám, že dojeli v cajku.
Po probuzení se vydávám na naši chirurgii se slovy: “Já vím, že mě tam vyšetřili, ale na východě Slovenska má život jinou cenu, tak do mě radši taky pošlete pár roentgenů, prosím,” vstupuji do ordinace. Zde jsem ujištěn, že zlomeného nic neni a bude to dobrý. Kdybych měl prý vnitřní krvácení, už by se to za ty dva dny projevilo (:-D).
Dostávám místo trojcípého šátku ortézu a mažu na pivo. Co taky jiného dělat. Zdravím do Pikárce, přeju úspěšnou hasičárnu a gratuluji ke shledání s Fidelem, kterého jsem dnes slyšel pouze virtuálně.
Dle očekávání nikdo z asistence do ulehnutí nevolal. My si dali pár piv, pár stakanečků a šli si taky lehnout. V 8 ráno zvoní Jimbovi telefon. Volá paní z Generali asistence k cestovnímu pojištění. Večer chtěli lékařskou zprávu, která jim byla obratem poskytnuta. Dnes se na ní podivala lékařka, která rozhodla o vhodném způsobu repatriace Jimbovy tělesné schránky. Operátorka nabízí možnost zaslání převozové “sanitky”, takové té, jak byla nedávno proslavena na pražské I. P. Pavlova. Jimbo by ale rád věděl, jak je na tom asistence k zidanu, než provede kvalifikované rozhodnutí. Telefonát od nich na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat, operátor si vyžádal VIN zidana. Pár desítek minut poté volal, že mají schválenou repatriaci zkriplené Jawy a že bude místo i pro zkripleného jezdce. To je ideální, protože zidana vyloží i s Jimbem před barákem a vše se pořeší rovnou. Ten se tedy rozhoduje jet společně se zidanem a “sanitku” nevzít i kvůli nemalé pravděpodobnosti střetu s Mercedesem typu G, který by usiloval o záchranu jeho života.
Čas by stejně žádný neušetřil, vozy by jely z Prahy (sanitka) a Tábora (odtahovka).
V 10:00 checkout z hotelu, potřesení pravicí s přáním bezpečné cesty Donovi i Pírkovi a Jimbo ve městě Stará Ľubovňa osiřel. Bar pod ubytkem je ještě zavřený, a tak se vydal s pár věcmi do nejbližšího otevřeného podniku s vidinou jídla čekat na telefonát od řidiče. Ten pořád nepřicházel, Jimbo tedy doufal, že je už opravdu na cestě, jak asistenčka slibovala. Nakonec znervózněl a vyžádal si na řidiče kontakt, spojení proběhlo, upřesnil, že je v jiném městě než zidan, což dle očekávání k řidiči nedoputovalo. Kdyby tak v dnešní době existovalo něco čím by se daly poslat všechny informace po drátech. Mohlo by se to jmenovat třeba e-mail. Přesunul se do jiné knajpy, protože tahle zavírala a vzhledem ke snižující se bolesti v rameni přes absenci analgetik ve svém krevním oběhu vyhodnotil, že nejrozumnější bude, dát si pivko. Kofolu stejně neměli, a tak vzal na milost točený Staropramen.
“Tak teď už je to jasný. Zapíšu se do nějakýho mysliveckýho sdružení, udělám si ten loveckej lístek, kterej jsem stejně chtěl, a co nejdřív si pojedu do tatranských lesů, kde započnu speciální vojenskou operaci “Jimbo vrací úder” namířenou proti přerostlým přemnoženým chlupatým zabijákům v říji,” běží mu v hlavě myšlenky. Už ten spolek začal hledat.
Je 18:30, a konečně přijíždějí zachránci. Míša a Jindra, dva kámoši, co brázdí odtahovkou celou Evropu a repatriují chudáky, jako je Jimbo. Na to, že ráno říkal operátor asistenčky, že přijede jeden, takže se tam Jimbo vejde, je to sranda. Odtahovka je naštěstí double cab, takže má i zadní sedačky. Mají tam udělanou lůžkovou úpravu, takže Míša v klidu leží vzadu a čeká na svůj čas, aby si sednul za koláč. Na policejní stanici nakládáme zidan a hurá do domoviny. Hoši jsou zábavní, jedou teď z francouzského Lyonu, odkud vezli auto, baví je zbraně i cestování, takže o témata nebude nouze. Hned za městem začíná pršet, takže to ještě bude sranda, cesta ubíhá dobře. Držte palce, ať vše proběhne bez problémů.
Děkujeme všem za slova podpory i nabídky pomoci, repatriace probíhá.
Na tomto místě se Král Zidan IV. Krutý odmlčí a předává žezlo Donovi s Pírkem.
Včerejší den jsme si udělali malý kár, na počest Jimba. V místě ubytování ŠRC (Športovné relaxační centrum) byl pěkný bar, kde nás zásobovala Plzeňským Prazdrojem sympatická obsluha se jménem Evelin. Kuchyň sice už nevařila, ale piva na výčepním zařízení bylo dost. Po desáté večerní proběhl přesun na obikaci, kde Don na pokojové televizi přes YouTube naladil vzdělávací dokument – o cikánských osadách na Slovensku. Šokující záběry vtáhly rychle do děje všechny přítomné. Pokud máte ve svém životě hodinu navíc, tak doporučujeme zahájit tento bizarní postgraduál, protože to je opravdu zážitek!
Ráno se probouzíme do pošmourného dne, který nám jasně říká, že další jízda nebude zadarmo. Máme 8 stupňů a bude zase pršet. Čeká nás přibližně 200km přesun na západ k hranicím ČR. U Jimba se jasně potvrdilo, že není schopen další jízdy na zidanu, takže se musíme rozdělit. Po odhalení svalnaté muskulatury zjišťujeme, že Jimbo nemá žádný otok a rameno vypadá vcelku normálně jako ty naše. Vyjma vypracovaných IT svalů, se kterými nelze s Jimbem soupeřit. Znáte někoho, kdo má tak vysekaný vršek těla z klávesnice?
Pomáháme snést věci z pokoje před ubytovnu, kde se musíme rozloučit. Plán je jasný – Don s Pírkem jedou dál směr Pikárec, kde se mají v pátek sejít s Fidelem. Rozvášníme zmrzlé motory stařičké ČZ 350 a mladého BMW F650 a vyrážíme do mraků. Po cestě ještě provedeme zastávku na policejní stanici, kde je uložena pochroumaná Jawa. Nakládáme ze stroje věci, které budeme potřebovat, ale na sekeru samozřejmě zapomeneme.
Dnes chceme ujet aspoň 200 km, abychom snížili deficit z předchozího dne. Je pekelná zima a vyhřívané rukojeti na zidanech jedou co to dá. Ve městě Velká Lomnica zahlásí na Dona Pírko: “Kam ti ukazuje navigace? Mně říká, ať jedeme na křižovatce doprava.” Don odvětí: “Mně říká doleva, ale jel bych doprava, protože to vede pod Tatry.” Takže volba je jasná! Projedeme pod vrcholy těchto krásných hor, které jsou už nyní pod sněhem. Začínáme stoupat do výšky 1500 m. n. m. Samozřejmě s narůstající výškou jde teplota okolí dolů a je zima jako prase. Příjemných 5 stupňů nás varuje, že Tatry nám to nedají zadarmo. Cesta je to krásná, akorát by nemusela být taková zima a ten déšť zážitku taky nepřidá.
Zmrzlí sjíždíme do města Liptovský Hrádok, kde už je citelně vyšší teplota. “Mám hlad!” Zahlásí Pírko do interkomu. “Dobrá, pojeďme ještě kousek a vezmeme nějakou kolibu,” přitaká Don. Bereme podnik s názvem Reštauracia ROOZA. Zmzrlí na kost bereme útokem česnekovou a kapustnicovou polévku. Následně svíčková a vepřová panenka. Vše bylo výtečně dobré!
Po olovrantu probíhá cesta dál směr Žilina po lokálních silnicích. Stále nás stíhají průtrže mračen. A jako vždy – začne silně pršet, když nasedáme na zidany po obědě. I přes nepřízeň počasí cesta ubíhá rychle a ve městě Bytča bereme palivo a nákup. “Konečně budeš mít tu Billu,” zahlásí Pírko na Dona. Po nákupu opouštíme město a jedeme na nedaleký cigánplatz, který byl nalezen na obědě. Jmenuje se Tři Studničky a už podle fotek to vypadá, že to bude něco nevšedního. Podle mapy jsme měli podezření, že nebude jednoduché se sem dostat. Odbočujeme z hlavní za městem na rozbitou asfaltku a stoupáme asi kilometr do kopců. Pak asfalt končí a nastupuje mazlavé bahno, které je pod příkrou loukou. Platz je o 400 metrů dál nahoře u lesa. Místní podmínky nejsou příznivé. První se vrhá do baheních sraček Pírko. Ujede 150 metrů v rygolu a už stojí. Zadní kolo se točí, ale zidan se ani nehne. “Vydrž, pomůžu ti,” hlesne Don a běží přítelovi na pomoc. Společnými silami dostanou zidana na louku, mimo rygol. Nyní je zde druhý problém – jak se na mokré trávě na slimákách (rozuměj hladkých gumách) rozjet? Po pár pokusech Pírko vyhrává a postupně se dostává na vrchol řvajíc: ”Jsou tady díry jako kráva!” Don se také vrhá do bahnité lepivé kaše a také neuspěje – zůstává také zaseknutý v rygolu. Dokonce nedojel ani na stejnou úroveň, kde to zahrabal Pírko. Pár lekých chvatů Juda a už je na trávě, kde pomalu přesvědčuje starou Čezetu, aby vyjela nahoru.
Nakonec se to podaří a společně dobýváme zajímavý přístřešek. Nejsme si jistí tím, kdyby tu byl s námi Jimbo, jestli by se také rád táhnul nahoru jako my. (Ani vobloukem! – pozn. redakce) Čím jsme si ale velmi jistí, že by při překonávání mokré louky vyhrál odznak nasraného prasátka.
Přístřešek je dvoupatrový a jako bonus má střechu v obou podlažích. Na vrcholku je deník pro návštěvníky. Poslední záznam je starý týden, vyjma toho našeho. Takže jako vždy – natěžit dřevo na oheň. To se nám v promočeném lese daří a jako již tradičně tuto tour, jakmile zapálíme oheň, žačne brutálně pršet.
S pivkem v ruce myslíme na našeho pochroumaného přítele, který je na cestě zpět do rodné vlasti. Bereme ukrajinskou vodku a připíjíme na něj. Na zdraví!
