Ranní probuzení napoví, že včera to čumělo nějak víc, než jsme si mysleli. Snídaně na střeše hotýlku, co vypadal spíš jako turistická ubytovna nebyla špatná, avšak chudší. Co by ale člověk za 6 kil čekal žejo. Jíme něco mezi jogurtem a pudingem, croisant a bagetu s tavěňákem, víc tady toho není.
Výhled ze střechy je ale super. Úplně vidíme, jak by to tady na tom výběžku do moře mohlo vypadat, kdyby sem jezdili nějací turisté na letní rekreaci. Jednou to tak asi bude, a tak jsme rádi, že to vidíme ještě před tím.
“No, a už je zase poledne,” komentuje hodinové ručičky Fidel, když po 2 km od hotelu sjíždíme k pěknému majáku. Až k němu se bohužel nedostaneme, museli bychom pěšky a nechceme se zdržovat.
Do Bejai je to asi 90 km veskrze pěknou zidanskou pobřežní cestou. Spoustu zatáček, tu jen pár metrů, tu zas hodně vysoko nad mořem. Jedeme okolo pláží, na kterých je vidět, že ještě v ne tak dávné minulosti sloužily k rekreaci. Staré kempy i okolní infrastruktura už ale pěkně dlouho zejí prázdnotou. Jedinými obyvateli jsou teď jen rybáři a skupinky Alžířanů dělající Alláh vi co.
Bohužel tam ale není, museli bychom si ho všimnout, tak si ho už asi příroda vzala zpět. Za dalším útesem na nás čeká pár let starý tunel. Přímořská cesta vůbec byla v posledním desetiletí nějak revitalizována a vylepšena. Původní stará cesta je ale občas ještě někde patrná. I třeba v místě, kde se vlévá Oued Dar el Oued do moře. Vedle nového mostu mířícího přímo do tunelu je ještě ten starý, který vede na cestu nad útesy, po které se jezdilo dříve. Na konci mostu je plot, takže to vypadá, že dál to nepůjde ani pěšky. Jimbo to jde prozkoumat když se objeví jakýsi chlápek, který mu něco říká a ukazuje, že ho dovnitř pustí. Otevře vrátka a cesta nad útes je volná.
Sedáme zpátky do sedel a během chvíle jsme ve zmíněném městě Bejaia. Sem nás táhne hlavně jedna věc – národní park Gouraya. Park je domovem mnoha rozmanitých druhů rostlin a živočichů, včetně magotů bezocasých a šakalů, kteří žijí ve zdejších lesích. Makak magot neboli magot bezocasý je opice s velmi omezenou oblastí rozšíření. Jsou to ty stejné opičky, které jsme si loni nestihli prohlédnout na Gibraltaru, jinde než tam a v severní Africe nežijí. Jednu opičí rodinku jsme potkali už u silnice, máme to snad na videu, tak se pokusíme jej co nejdříve zveřejnit.
Národní park se rozkládá na stejnojmenné hoře, na jejímž vrcholu stojí pevnost taktéž toho jména. My vyjíždíme strmou cestou, kterou nám mapy.cz zbytečně obohatily ještě strmějším stoupáním mezi obytnými domy, až na parkoviště na dohled od pevnosti. Zde je spoustu stánků, dětské hřiště, ale opice nikde. Alespoň rodinku divokých prasat tu mají ochočenou zbytky z kuchyně.
Místní vtipálci nám poradili, že opice bývají nahoře u pevnosti, tam ale nemáme v plánu jít, protože tu nemůžeme nechat zidany svému osudu a navíc je to tak do kopce, že bychom v těch zidanskejch hadrech chcípli. Prý taky ještě bývají kousek dál na skále Pic des Singes. Tento skalní masiv se ční asi 400 metrů nad mořem a městem a je z něj dokonalý výhled do všech světových stran.
Kvalitně jsme to tam zezidanili, ale opice pořád nikde. No nic, park jsme viděli, opice tu nejsou, tak si holt budeme muset přivodit vlastní. Po cestě do města totiž Pírko pronáší památnou větu: “Hele, tady maj chlast!”
Přišlo to právě vhod, zrovna včera jsme prakticky dopili naše zásoby piva z domoviny. Tady ten obchod ani neskrývají, shop kompletně ve stylu Heineken, jenž je producentem místních piv, je na hlavní silnici a lidé do něj chodí úplně normálně. I Salah říkal, že v tomto hoodu fakt není problém chlast sehnat. Zastavujeme a jdeme na nákup. Ještě ani neslezeme ze zidanů a už se k nám přimotává nějaký místní a chce nás pozvat na panáka, snažíme se jej odmítnout, on se ale nenechá a alespoň nám přinese každému pivo značky Albraü, které vaří zde v Bejaie. Již z loňska máme vyzkoušeno, že za Pírka se vejde jeden 24kusový spolujezdec (408 Kč), do kufrů pak uschováme šest sedmiček vína (1100 Kč – drahota!) a jede se dál.
Samotné město vypadá moc hezky a celkem už se připozdívá, proto hledáme nějaké ubytování. V centru i širším okolí toho moc není a cenově to také není úplně příznivé, avšak ve 30 km vzdálené vesničce Louta nacházíme učiněnou haciendu. Máme 120m byt se dvěma ložnicemi, pěti postelemi, obývákem, kuchyní, balkonem a terasou v prvním patře. Zidany parkují v garáži, ve které stojí ještě dva luxusní Land Rovery a my sedíme na terase, žereme těstoviny s omáčkou, rajčatovým salátem z opravdových rajčat a čerstvé cibule, pijeme pivo i víno a těšíme se na zítřejší opice. Teď to nejzábavnější, naše hacienda stojí 650 Kč za noc pro všechny a proviant na dnešek i snídani, ke které budou vajíčka s bagetou, nás stál cca 3 stovky.
Čumila necháme dneska asi čumět v kufrech, jeho čas jistě ještě přijde.
Stav km: 147261 km
Najeto: 147 km
Stav čumila: 2,5 L
Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 4:0. Celkové skóre: 20:3
Zidanistovo krátké nasrané okénko:
Znáte je jistě taky. Samy o sobě nikomu nic nedělají, neškodí, jenom si tak tiše leží. Ale to je právě ten jejich problém! Když se k nim přiblížíte, stanou se z nich takřka krvelačné bestie. Často před nimi není ani žádné upozornění, abyste si dali bacha a třeba je nezajeli. Jsou i u nás, ale tam nejsou tak agresivní a nechodí tolik ve skupinách. Jejich přítomnost je u nás očekávatelná, všichni už se s nimi naučili tak nějak žít. U nás jsou většinou malé, plastové, dobře označené. Tady jsou obrovské, vysoké, betonové či asfaltové, označeny jsou tak z 50 % a nachází se naprosto všude. I tam, kde je vůbec nečekáte. Řeč je o příčných prazích, mrtvých policajtech, retardérech, říkejte jim jak chcete. Někdo je respektuje, někdo ignoruje. Tady v Alžírsku, a jak jsme zjistili, tak i v Tunisku, jsou úplně jiná liga. Tady hrají trochu jinou roli v běžném silničním provozu. O tom, jak se tu jezdí, se rozepíšeme jindy, případně jsme o tom psali loni, ale tohle, to nás tak neskutečně sere! Jedete po hlavní dvouproudé silnici, přejedete tohodle hajzla, musíte na dvojku protože je obvykle tak vysoký, že by vás jinak vykopnul ze sedla, řadíte za tři, jedete 50, 60, 70, i víc a kde nic tu nic, vyskočí na vás další! Ale ten není tak přívětivý jako ten minulý, ten je ještě vyšší, větší, začíná hranou a končí Taxisovým příkopem za sebou. Jako bonus je často rozježděný kamiony. Jsou všude, ale úplně všude. Často nejsou ani za světla vůbec vidět, protože jsou udělané stejně jako silnice, ze stejného materiálu i barvy, označení chybí. Jediné, jak pak můžete zjistit, že před vámi tenhle zmrd je, že auta před vámi prudce brzdí. A to se na zidanu ze 130 km/h dělá fakt blbě. Dneska jich zase bylo tolik, že už jsme plánovali nějakou příčně-prahovou podprahovou genocidu. Místo toho si tady jenom trochu odplivneme, ať z toho máte něco i vy. Až se dostaneme k videím, rádi vám nějaký short na toto téma zveřejníme.
Snídani v luxusu končící v 11:00 stíháme tak tak. Je tady všechno, sladké od a do z, slané od z do a, máslo, jogurty, marmeláda, prostě klasická víceméně evropská hotelová snídaně. Jenom příbory nejsou. Fidela zklamala: “Jako za ty prachy, když to porovnám s tou farmou, tak tam bylo teda celkem hovno. Za tim si stojim.”
Na recepci jsme se domluvili, že se checknem out a necháme v hotelové garáži zidany, ať můžeme projít město i za světla. První cesta vede na MHD. Constantine má kromě autobusů, rozvíjející se tramvajové dopravy i lanovku. “Tam chci! Tam musim!” Hlásil Jimbo už večer, když zjistil, že lanovka by měla být v provozu.
“Svezem se nahoru, tam počumíme a po cestě dolu skočíme na ten most, na jehož konci je výtah co byl včera už vypnut.“ Lanovka značky Poma měří celkem 1690 metrů a má tři stanice. Začíná v medině, vede přes kaňon a po 390 metrech zastavuje u nemocnice. Když vám ujede tramvaj (nohy), nejrychlejší cesta přes strž je vzduchem. My nohy máme, nevystupujeme a jedeme dalších 1300 metrů na kopec nad městem.
Zde už ven musíme, ale po zjištění, že tu nic není, se vracíme zpět na lano a za 9 kč za všechny jedeme na nemocniční stanici. Odsud pokračujeme pěšky dolů přes místa, kde jsme včera chodili s Aminem a Salahem. Cílem je starobylý lanový most končící vstupem do výtahu. Seběhnout k němu je otázka asi 15 minut. Po cestě obdivujeme krásy průrvy, kterou tu voda po tisíciletí vytvářela a nadáváme na to, jací jsou obyvatelé dobytci, protože do ní ze všech stran doslova teče odpad.
Výtah nás dostane zpět do mediny, kterou se prodíráme skrz množství lidí nahoru k hotelu.
Už je pěkné vedro, takže ještě v příjemně chladné hotelové garáži dopisujeme a postujeme zideníček, se kterým máme 2 dny skluz.
Data nahrána, fotky zveřejněny, můžeme vyrazit. Sjíždíme z města v nivelaci cca 600 m. n. m. do údolí několik set metrů, otepluje se čím dál víc. Cesta je pořád dost frekventovaná, pořád je to jedno velké staveniště, ale počasí je o mnoho lepší než včera, takže nežereme skrz helmy tolik hnusu. Po asi 20 km máme odbočovat z hlavní silnice. Jimbo už začal do helmy nadávat, co že to zase ty mapy.cz vymyslely za hovadinu, kudy nás to zase potáhnou. Naštěstí si Fidel uvědomil, že máme dnes v plánu zase jedno zastavení. Tím je starobylé římské město Tiddis.
Tiddis
K němu vede celkem zábavná zidanská cesta, po které chodí jen ovce, kozy a jejich pasáčci. Jinak je to pěkná slepá silnice do stejnojmenné vesničky. Tiddis založili Římané a původně sloužilo jako obranný val pro Cirtu, neboli současné město Constantine. Byly v něm lázně, monumentální hradby, vodní nádrže, mauzoleum a další stavby všeho druhu. Město bylo ale postupně opuštěno z důvodu nedostatku zdrojů. Jeho podzim započal v 7. století, kdy jej dobyli Arabové. Uvnitř ruin existovala malá vesnice s křesťanskými obyvateli až cca do 11. století. Koukněte na to, jak to tam vypadá.
Po prohlídce ruin najíždíme opět na hlavní tah. Cesta není zezačátku nic moc, ale postupně se zužuje mezi hory a projíždíme v okolí obrovské přehrady Barrage de Beni Haroun přes mnoho mostů skrze soutěsky okolo již dávno zašlé železnice až konečně dojíždíme na pobřeží Středozemního moře.
Už dva dny Jimbo otravuje s tím, že si chce koupit jahody. Viděl je totiž prodávat u silnice ještě v Tunisku. První den v Alžírsku nebylo možné vyjet z policejní kolony, včera všude prodávali melouny a brambory a dneska to není jiné. Občas dojde i k situaci, že už si myslí, že místní drobný živnostník je má u silnice vystaveny, a tak rychle vezme za brzdu, v tu chvíli dostane pojeb od zezadu málem zidan položivšího Fidela, ale jahody pořád nikde. Kousek před pobřežím se ale zadařilo a chvíli po tom, co jsme minuli 3 zeleňáky na firemních BMW R1150R, u silnice leží košíky jahod. Rychle na brzdy a Jimbo najednou nese s blaženým výrazem pytel jahod k zidanu.
V původním plánu bylo, že dojedeme až do města Bejaia, které je od nás ještě asi 120 km. Jak zideníčkový, tak i videový deficit a ve finále i doprava zapříčiní, že této destinace dnes nedosáhneme. Místo toho si dáváme něco na způsob pizzy ve fast foodu po cestě a po úspěšném nabrání PHM v Jijelu jsme rozhodnuti, že budeme cigánit.
Počasí přeje, na místním trhu jsme dokoupili mnoho zásob. Máme v plánu si udělat rajčatový salát s cibulí, k tomu okurku a čumil. Fidel našel nějaký zajímavý maják a i dále po cestě by mohly být nějaké cigánplatzy. Problém je, že je 19:45 a stmívá se. S nelibostí projíždíme Google mapy a Booking. Hotel Plage d`or zní dobře, je to nejlevnější místo a je po cestě k majáku. Když to tam nedopadne, budeme muset zacigánit. Je to obojí stejnou cestou, 2 km před majákem sjíždíme do malé uličky, na jejímž konci by se měl hotel nacházet. Zapadlé parkoviště kousek od silnice přímo před hotelem napovídá, že to tu zaparkujem rovnou. “Tak to tady necháme a zeptáme se na místo?” Ptá se Jimbo do sluchátek. “Jo.” Zní svorně odpověď. Místní majordomus hned organizuje Jimba, aby zaparkoval zidana dál a žoviálně víří konverzaci. Začíná německy, pokračuje anglicky a končí francouzštinou. Že bychom si ale nějak pokecali, se říct nedá. Pírko se jde podívat na pokoj a vrací se s klíči a informací, že bydlení bude stát 6000 DZD (600 Kč) pro všechny se snídaní. Tady není o čem uvažovat. Je pozdě a musíme toho hodně sepsat a postříhat. Tak si tu teď sedíme na verandě s posledním pivem v ruce, dopíjíme láhev čumila a doháníme resty. Zítra nás čeká snídaně na střeše hotýlku, a pak se odebereme do zmíněné Bejaii objevovat další alžírské pamětihodnosti.
Fidel stříhá, Jimbo píše
Čumil už dočuměl, jsou 2 ráno, tak se jdeme zkusit vyspat do pokoje, kde světlo nesvítí, voda moc neteče a koupelna vypadá víc jako kuchyň než místo, kde byste si chtěli čistit tělo.
Stav km: 147114 km Najeto: 158 km Stav čumila: 2,5 L Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 16:3
Ráno bylo opět v klasickém stylu, my už to jinak prostě neumíme. Check-out v 11:00 stíháme tak tak, ještě v půl 12 nacigáňujeme zidany. Tentokrát se nám to ale dá určitě prominout, protože poslední dny byly fakt krušné. Včerejší den bylo třeba oslavit, takže jsme šli spát dlouho po půlnoci a ne zas tak dlouho před ránem. Před ubytkem žádný policejní Sprinter nečekal, nikdo na dveře neklepal, v noci nás nikdo nehlídal a pasy máme tam, kam jsme si je večer uložili. Ani na zamčení zidanů jsme se nezmohli, jen zámky kotoučů jsme nasadili.
Hned po vyjetí jdeme řešit to nejdůležitější – prachy. Jak známo, v Alžírsku se nedá platit standardní kartou. Na některých místech sice kartu berou, ale je jich jak šafránu. navíc většinou berou jen karty, které byly vydané místním bankovním ústavem – místní bankou, jejíž jméno si nepamatujeme, nebo poštovní bankou. Bankomaty tvrdojíšně odmítají všechny Maestra, Mastercardy a z 99,9 % i VISy, to jsme si již ověřili loni. Proto máme s sebou každý tvrdou evropskou měnu, kterou měníme na místní šušně, tedy Dináry. Výměna peněz je vždycky zábava. Je možné vyměnit v bance, tam ale dávají za oficiální kurz, který osciluje mezi 150 – 160 Dináry za jedno Euro (ne jinak by to bylo při platbě kartou). Když ale víte jak, můžete dostat až 270 – 280 Dinárů za stejný evropský obnos. Zde se dostáváme do šedé zóny místní ekonomiky, a tu my celkem rádi. Kdo z vás by si nenechal dát skoro dvojnásobek peněz jen tak?
První cesta tedy vede k nejbližšímu hotelu, na recepci to obvykle jde nějak domluvit. Současnou cenu za euro nyní neznáme (tu se dozvídáme až večer, ale o tom později) a v hotelu nabízí 240 DZD za 1 EUR. Rázem jsou z nás Dinároví bambilionáři.
V Annabě se nijak nezdržujeme, nevíme, co bychom tu vlastně dělali a vyrážíme směr Constantine po silnici RN21. Přes město Guelma se dostáváme na bod zájmu u města Hammam Debagh.
Horké prameny Hammam Maskhoutine
Jde o Hammam Maskhoutine, neboli Koupel zatracených. Je to komplex horkých pramenů, které po vyvření z nitra země vytváří vícebarevné travertinové stěny a přitahují pozornost místních obyvatel i turistů již od dob Římské říše.
Že nevíte, co je Travertin? My to taky museli Googlit: Je to forma sladkovodního vápence uloženého kolem minerálních pramenů, zejména těch horkých. Často má vláknitý nebo soustředný vzhled a existuje v bílém, hnědém, krémovém a rezavém odstínu. Vzniká procesem rychlého srážení uhličitanu vápenatého, často u ústí horkého pramene nebo ve vápencové jeskyni. A horké, to tyhle prameny fakt jsou.
Arabský název města pochází z místní legendy, v níž se muž oženil se svou sestrou. Když se svatební průvod, včetně incestního páru, pohyboval údolím, kletba způsobila ztmavení oblohy a celou svatební hostinu zasáhl blesk a proměnil ji v kámen. Vlnivé tvary pramene Hammam Maskhoutine údajně pocházejí z dosud zmrzlé svatební hostiny a jejich slavnostních rouch.
Hammam Maskhoutine je ve skutečnosti skupina 10 různých horkých pramenů v jednom údolí. Teplota vody v pramenech dosahuje až 98 °C, není tedy divu, že místní i turisté mají oblíbenou kratochvíli ve vaření vajec přímo ve vyvřelišti.
Celkový průtok termálním komplexem je 1 650 litrů za sekundu, tedy téměř 100 000 litrů za minutu.
Voda je nasycena minerály, jako je železo a uhličitan vápenatý. Tyto minerály, stejně jako teplo, jsou považovány za terapeutické pro osoby trpící onemocněními, jako je revmatismus a artritida. I proto jsou zde malé lázně.
My s vypětím všech sil zaparkovali, šli se na to podívat a zplaveni to tam prošli. Ta věc je obrovská, všude tryská ze země vařící voda, a mezi prameny se pohybují mladí místní a vaří vejce. My to nezkoušeli, vejce s příchutí železa a uhličitanu vápenatého nás moc nelákají. Ale je to vtipné a k jídlu asi budou.
Je asi 33 stupňů a máme hlad. Vzhledem k tomu, že Hammam je celkem turistická lokalita, všude jsou krom lidí i stánky s nějakými cetkami a jídlem. Volíme grilované kuře, hranolky, bagety, saláty. Celá hostina vyšla i s pitím na 2500 DZD (cca 250 kč!). Místní omladina už začíná být mírně otravná, už si nás i zidany vyfotili, ale teď začínají mluvit o alkoholu, takže velíme ústup.
Constantine
Jedeme přímo do Constantinu, kde máme v plánu strávit noc. Cesta není úplně jednoduchá. Sic jsme si mysleli, že to bude menší okreska, všude se staví a sem a tam lítají kamiony se stavebními materiály. Navíc je nějaká inverze a všude ve vzduchu lítá obrovské množství saharského písku. V kombinaci s prachem, který vozy zvedají, je to fakt dobrůtka.
Stavíme u JPho pro papání do zidanů (47 DZD = 4,70 Kč za litr (smajlík s vyplazeným jazykem)), když se k nám přimotají dva místní hoši cca v našem věku. Umí celkem dobře anglicky, což je velká výhra, a tak se s nimi dáváme hned do řeči. Slovo dalo slovo a vypadá to, že bychom se mohli v Constantine potkat, protože tam mají také večer namířeno. Vyměňujeme kontakty a hurá zpět do sedel.
Do města mostů přijíždíme až celkem pozdě večer. Na Bookingu jsme si vyhlédli nějaký penzion, který sliboval ubytování i pro zidany, ale už jeho lokalita v Medině (staré město) nám napověděla, že to asi nebude to pravé ořechové. A taky že nebylo, hotýlek jsme našli, ale všude smrad, bordel, divný lidi a bezpečné parkování pro zidany nikde. Je pozdě a chceme se potkat s novými kámoši, a tak bereme zavděk luxusem – Hotelem Novotel / IBIS kousek od centra. I se snídaní a prvotřídním parkování v hotelové garáži přímo pod dohledem ostrahy stojí 22700 DZD, tedy něco málo přes 2200 Kč. “V takovymdle luxusu jsem teda ještě nespal, přijdu si tady trochu nepatřičně,” povídá Jimbo, když jedeme výtahem z garáže do apartmá ve 4. patře ve špinavých zidanských hadrech ověšeni taškami s věcmi. “Jsme přeci VIP, co tu doprovází policie,” kontruje Fidel.
Proběhla rychlá očista a v 9 večer vyrážíme do víru velkoměsta. Constantine je 3. největší město v Alžírsku hned po Alžíru a Oránu. Žije v něm něco okolo milionu lidí a svůj název získalo na počest Římského císaře Konstantina I. Velikého, protože jej po zničení za římských válek v roce 311 roku 313 obnovil. Jedním z jeho dřívějších názvů bylo také Cirta, což v překladu znamená “město ve sklále”.
Skal, těch je tady požehnaně, protože skrz město protýká řeka Oued Rhumel, která se před tisíci lety zařízla do skály místy až do 200m hloubky. Výsledkem je, že město je touto řekou a jejím kaňonem rozděleno vedví. Celou strž překlenují desítky mostů všech typů, stáří i stavů. My chceme vidět hlavně ten, přes který když přejdete, vejdete přímo do výtahu, který vás vyveze o pár desítek metrů výše. Teď už je ale pozdě a výtah nejezdí.
Alžírsko-český Freundschaft
Večer to tu už moc nežije, a tak jsme napsali dvěma alžířanům, co nás oslovili na benzínce, jestli se tedy potkáme. Byli u nás co by dup a jako první jsme se vydali na klasický arabský pokrm Shawarma, tedy kebab v tortile. Už v tom fastfoodu rozjíždíme česko-alžírský freundschaft, povídáme si o všem možném. Kluci se jmenují Amin a Salah, jeden z nich má malý fast food a druhý pracuje v turistickém ruchu. Oba velmi rychle pochopili, že jejich nabízený sightseeing tour po Constantině neodmítáme proto, že bychom o místní pamětihodnosti neměli zájem, ale proto, že povídat si s místními řečí, které obě strany rozumí o našich zemích a rozdílnostech našich kultur je pro nás mnohonásobně přínosnější, než obdivování památek, o kterých se dočteme na Googlu.
Asi v 11 večer říkáme, že bychom si dali vodní dýmku, jestli by nevěděli, kde by to šlo. Shodou okolností prý když sem jeli, jeli přímo na vodnici. Berem teda tágo (30 Kč), oni skočí do svého krutopřísného vozu značky Daewoo Matiz a jedeme někam asi 20 km za město do baru.
Zde u vodní dýmky míru rozebíráme všechno důležité i úplně zbytečné o nás a našich krajinách. Dozvěděli jsme se toho tolik, že to není ani možné reprodukovat. Jak se vozí auta do Alžírska, jak nesnáši ty netáhla, které páchají trestnou činnost ve Francii, jak je život tady složitý i jednoduchý zároveň a spoustu dalšího. Sedíme se dvěma nevlastními dvojčaty až do zavíračky, tedy asi do 2 do rána. Kluci nás pozvali na kebab, takže na nás je útrata v baru (2x vodnice, čaje, nealko 300 Kč za všechny). Zpátky jedeme opět tágem, které nám objednali přes appku Yassir, cena až na hotel – 35 Kč. Smích prostě…
Peníze v Alžírsku
Zpět k výměně peněz, mimo jiné i na to jsme se ptali. Tedy hlavně jak zjistit to, jaký je aktuálně kurz na černém trhu a kde nejlépe měnit. Míst ke směně je hodně a cena na černém trhu se nejlépe zjišťuje přes appku, která kombinuje oficiální kurzy s těmi šedými. Jmenuje se ChangeDA a tady je na ní odkaz. Aktuální kurz je 279 DZD za 1 EUR. Nemáte zač.
Na hotelu máme ještě tendenci si dát partičku ferbla, ale místo toho dáváme dvě kolečka čumila, ze zideníčku nemáme napsáno vůbec nic a jdeme spát. Těšíme se na zítřejší snídani.
Stav km: 146956 km Najeto: 189 km Stav čumila: 3 L Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 8:3
Noc byla epesní. Ráno moc nespěcháme, snažíme se dospat spánkové deficity. Ono když člověk stráví jednu noc v autě (ideálně za volantem), druhou noc na houpající se lodi, tím se teleportuje do úplně odlišné kultury, ve které se musí rychle zorientovat a asimilovat, noc v posteli je potom k nezaplacení.
Jen co se naše těla zvednou do vzpřímené polohy, už je nastartovaná paní domu a nosí snídani. Opět, stejně jako včera při večeři, je stůl narvaný k prasknutí. Jogurt, jahodová marmeláda, máslo, vajíčka na víc způsobů, turecký med, 3 typy chleba, ovoce, ovčí sýr a mnoho dalšího. To vše za cca 140 kč za osobu. No nekup to.
Oba majitelé nás prosili, abychom jim dali na Googlu hodnocení. To samozřejmě uděláme, ale slíbili jsme jim, že jim uděláme zdarma reklamu v nejčtenějším médiu současného internetu. Tak tedy:
Mimochodem, celý apartmán stál cca 1000 kč pro všechny tři, večeře 300 za kus, snídaně 140.
V sedle
Jsme vyspinkaný, napapaný, vykaděný a ještě za ranního oparu (je půl jedný a vedro jako kráva) vyrážíme směr Alžírskoko. Konečně je počasí hodné této části zeměkoule! Vymetená obloha, slunce pálí, jenom silnější vítr drží teplotu ve stínu docela nízko. Vybrali jsme cestu přes město Beja a dále vesnici Nefza a Tabarka. Poslední civilizací v Tunisku bude vesnice Melloula.
Cestu si náramně užíváme, kombinace počasí, svobody za řidítky, výhledy na nádherné scenérie a nakonec odměna v podobě přímořské cesty je učiněná nádhera.
V Tabarce stavíme u čerpací stanice, kde bereme plnou, protože v Alžírsku opět budeme bez hotových peněz a než se nám podaří vyměnit eura, nekoupíme si nic. Karty tam nefungují.
Na hraniční přechod přijíždíme v dobré náladě a rokujeme o tom, co po nás budou chtít, a jak to vlastně všechno zaonačit tak, aby to vyšlo co nejsnáze.
Hranice Tunisko – Alžírsko
Tuniská strana proběhla celkem hladce. Zato alžírská strana, to byla hitparáda, kterou svět neviděl. Nejprve si ve zkratce povíme, jak to bylo loni, když Jimbo s Pírkem pluli přímo do Alžírska ze Španělska. Připluli a cca za hodinu byli venku z přístavu, svobodní a ponecháni svému osudu. Nečekali jsme, že to bude probíhat stejně, přecijen jedeme po zemi a přicházíme z jiné muslimské země ne z EU. Ale co jsme zažili, nám vyrazilo dech. Protože slovy není vůbec jednoduché to popsat, nakreslili jsme plán bitvy. Bohužel ho zde ale nemůžeme zveřejnit, neboť bychom se tím jistojistě dopouštěli špionáže. Proto si jej zkuste tedy nakreslit v hlavě dle popisu. Jednotlivá stanoviště budou mít čísla, která jsou neměnná. Plánek případně promítneme osobně nebo zveřejníme až nám nebude hrozit žalář.
Vezmeme to od příjezdu na straně Tuniska.
Bod 0: První celník kontroluje, zda máme do Alžírska víza a po pozitivním zjištění předává každému papírek, který je třeba vyplnit. Klasika, jméno, příjmení, číslo pasu, datum a místo vydání, místo pobytu v Tunisu, zaměstnání. Vyplňujeme a posouváme se na
Bod 1: Pasová kontrola, stále Tunisko. Předáme pasy, papíry od zidana, vyplněný papírek. Vrátí se nám kousek papírku, oražený pas i papíry. Posouváme se na
Bod 2: Celní kontrola. Znuděná tunisanka si vezme pas a chce něco. To něco je papírek, který nám dal ten celník na lodi jehož druhou kopii si nechali na hranicích v Tunisu. Problém je, že celnice chce ten, který je popsán nějakými klikyháky. Po chvíli ukazování nás vysílá na cca 200 metrů vzdálený
Bod 3: Zde stále tuniský celník vezme pas, papíry od zidana a papírek z lodi. Na něj něco načmárá – opisuje z pasu. Vrátí to a jednoho po druhém vysílá zpět na Bod 2, kde již spokojenější, avšak stále znuděná celnice papírek vezme (zatímco má na drátě kámošku) a do pasu vrazí razítko. S tím jdeme zase zpět (těch 200 metrů v zidanskejch hadrech) na Bod 3, kde to všechno celník zkontroluje a zavelí k odjezdu.
Tím sága Tunisko končí a nastupuje ta “zábavnější” část – alžírská strana. K ní se musíme nejdříve prokousat přes staveniště. Asi nového přechodu, nebo hotelu, Alláh ví co to bude. Kolonou se proparkujeme až k bráně do Alžírska. Ještě před ní proběhne poslední kontrola ze strany přemotivovaného tuniského celníka, který se podívá, zda máme vše a řekne: “You are good to go sir.” Škoda, že to jsou jediná anglická slova, která jsme dnes slyšeli.
Za bránou cca u bodu č. 4 jsme po odevzdání pasů modrákovi (viz loňský popis ozbrojených složek zde), říkejme mu Major, nás tento odvelí na
Bod 5: Parkoviště a svlíkačka. Zde se k Majorovi přidá jeden čerňák pro kontrolu věcí. První dotaz směřuje na Fidela: “Máš dron?” “Nemám.” “Fakt nemáš?” Ověřuje si to radši Major. “Nemám.” Otočí se na Jimba a říká: “A ty?” “Nemám.” “Fakt?” Pokračuje Major. Pak si poručí otevřít jeden Jimbův kufr, koukne do něj, pozeptá se na nějaké věci, otočí hlavu zpět na Jimba: “A dron? Máš?” “Nemám.” A tady? Ukazuje na válec. “Tam jsou věci na spaní. Spacák a tak. Major moc nechápe, ale nakonec se nějak domluví. “A dron, ten máš?” Zní další otázka na Jimba. “Ne, nemám dron,” odpovídá se smíchem Jimbo. Major se taky pokouší o úsměv, ale očividně není tak pobaven jako my. Místo toho se otočí na Pírka a položí nečekaný dotaz: “Máš dron?” “Nemám.” Tahle etuda se opakovala snad 15 minut. Vždy se někam podíval, jako by ho to zajímalo, a pak položil dotaz na dron. Posedlost místních drony je neuvěřitelná. Ještěže žádný nemáme, třeba v Pírkově tankvaku, to by mohl být průser. Major i několik přihlížejících čerňáků usoudili, že dron nemáme a odveleli nás na stanoviště
Bod 6: Parkoviště. Zde je nám nakázáno zaparkovat zidany. Po chvíli přichází Major, po klasickém dotazu na dron bere pasy a mizí s nimi v budce na
Bodě 4: Daktyloskopie. Zde čekáme před budkou, až jiný modrák dokončí nějaké jiné lidi a začne se věnovat našim pasům. Přepíše všechny nacionále do jakési knihy, přitom pokládá všetečné otázky. S pasem v ruce se ptá na naše jména, odkud jsme a hlavně, co děláme za práci! Chamdula nepomáhá. Intenzita dotazů na drona se rapidně snížila, naproti tomu se pořád ptají co děláme a jak se jmenujeme. Nechápou co znamená “climber” nebo “IT tester” či “IT consultant”. Jimbo s Fidelem rokují o tom, jak by asi znělo, kdyby začli mluvit o byznysu se zbraněmi, radši to nedělají. Když to má všechno vypsané, nechá nás podepsat a vlastním otiskem prstu stvrdit papír, který je celý v arabštině, absolutně netušíme, co se tam píše, ale je to nutné. No, tak jsme asi odevzdali všechen majetek Alláhovi. Společně s tímto stvrzeným dokumentem předává dvě kartičky, kam máme opět vyplnit své nacionále, včetně profese, na kterou se nás opět ptají. Přichází jiný modrák, říkejme mu Plukovník. To je borec, který se snaží radit, co máme psát do těch malých papírků. Ochotně půjčí tužku, Jimbo na něj zkouší chamdulovat, ale nefunguje to. Jimbo obecně zkouší chamdulovat na každého a doufá, že se někdo chytí. Bohužel ale tady chamdula nepomáhá, všichni jsou k tomu úplně neteční. Když má Jimbo vyplněné oba papírky, Plukovník je kontroluje, už je s nimi spokojen, chytne Jimba za loket (doslova) a táhne ho po celnici od okýnka k okýnku, na něco se jich ptá, zdá se, že by tohle už mohl být skoro konec. Opak je ale pravdou. Když přichází i Fidel s Pírkem, všechny tři nás vezme do haly na
Bod 7: Papíry. Oběhne budku, sedne si do ní a řekne si opět o stejné věci, které už 100x viděl. Začne něco datlovat do počítače a pokládá dotazy, na které má odpověď v papírku nebo už jí několikrát dostal. “Jak se jmenuješ?” “Co děláš za práci?” “Kde budeš v Alžírsku?” Jenom na ten dron už se neptal. Výsledkem je, že po straaaašně dlouhé době vypsal nějaký další papír, který nám předal. Prvnímu Jimbovi a odvelel ho na
Bod 8: Sňatek. Stále v hale, o tři budky dál, sedí milá paní. Před budkou se jí utvořila slušná fronta, kterou se Jimbo rozhodl úplně ignorovat a jako VIP si stoupnul přímo před přepážku. Celnice si opět vyžádala všechna lejstra a jala se opět něco vyplňovat v PC. Po chvíli má hotovo, tiskne dva další papíry, ty podává Jimbovi, vstane ze židle a ukazuje mu, aby šel za ní. Jimbo obejde budku z druhé strany a odchází zadním vchodem haly pryč. Po cestě jde okolo Bodu 7, kde ještě stojí kluci a čekají na své papíry. Nechápavé pohledy Fidel před budkou, Jimbo za budkou vytvořily záchvat smíchu. Celnice se snaží Jimbovi něco vysvětlit, ale bez úspěchu. V průběhu ještě něco vykládá kámošce do telefonu. Snažila se asi vysvětlit cestu, nakonec ale Jimba odtáhla na
Bod 9: Generál. Lehkým urbexem prochází Jimbo s celnicí celnicí do útrob stavení. Zde sedí za přepážkou chlápek v civilu, zjevně ale ten nejdůležitější. On je totiž ten, kdo nám musí schválit papíry, které celnice vytiskla. Po chvíli dohadování nakonec orazí a podepisuje a můžeme zpět na Bod 8, kde už sedí další celní dělnice. O poznání mladší kus. Ta starší co táhla Jimba za generálem, vtipkuje, Jimbo sice nechápe, ale směje se. Pak začne nabízet svou mladší kolegyni za ženu, že prý nikoho nemá, a že potřebuje muže. Mladice odporuje, Jimbo s poukázáním na prstýnek také odporuje. Starší celnice sic uzříc prsten na Jimbově ruce smutně sklopí oči, ale pak se opět rozzáří: “A co tvoji kámoši? Ti jsou volní?” Jimbo nabízí Pírka, který shodou okolností právě dorazil z Bodu 7. Ten, neznaje kontextu, instantně odporuje, že žádnou mladou celnici za ženu nechce, což opět starší celnice nelibě nese. Tiskne Pírkovi dva papíry a otočí se na Jimba s tím, aby jej vzal za Generálem na Bod 9, když už tím urbexem jednou šel. Jimbo souhlasí, ale v tu přichází z Bodu 7 Fidel. Fronta před budkou na Bodu 8 se stále zvětšuje, naše problémy jsou přednější. Zatímco celnice vytváří dva papíry pro Fidela, přichází další šajba v modré uniformě. Říkejme mu Plukovník. Plukovník nám podává s úsměvem ruce, zatím však nechápeme jak důležitá osoba pro nás je. Fidel dostal papíry, odebíráme se na Bod 9 za Generálem, kam jde Plukovník s námi. Urbexujeme tam i zpět, načež s oraženými a podepsanými papíry v ruce vycházíme z budovy za Plukovníkem, který nás táhne někam ven. On říkal, kam nás táhne, ale nikdo si nerozumí ani slovo, oni mluví francouzsky, my anglicky, ale rozumíme pouze nonverbálně. Dalším zastavením je tedy
Bod 10: SAA Asurances. To, že nás táhne do buňky pojišťovací kanceláře nám dojde až uvnitř. Výborně! Sem jsme chtěli! Pojištění potřebujeme, protože tady neplatí zelená karta už ani Jimbovi s Pírkem a pojištění mít musíme. Chlápek za stolem dostane všechny naše papíry, na nic moc se neptá. Pouze s pasem v ruce položí kontrolní otázku: “Czech”? Po pozitivní odpovědi začne vyplňovat. “To jsem zvědavej, jak to bude chtít zaplatit, když nemáme místní ani vindru,” povídá Fidel zatímco Jimbo obdivuje archaickou jehličkovou tiskárnu, co má tiskovou hlavu oblepenou izolepou. “Zkusíme mu natlačit eura, třeba nám dá černotržní kurz,” procedí Jimbo mezi zuby. Prošlo to, DZD nemáme, tvrdá evropská měna však zavřela ústa úředníkova. A opravdu nám dal výrazně výhodnější kurz oproti oficiálnímu (jak to tu funguje s penězi řekneme v nějakém z dalších zideníčků). Zaplatili jsme 10 EUR za zidana, archaický stroj ochotně vytiskl potvrzení o pojištění, načež jsme Plukovníkem odveleni pro zidany, že máme přijet k němu.
Jdeme tedy na Bod 6, kde celou dobu zidany trpělivě parkují a máme za to, že ještě pojedeme k nějakému okénku. To už nikoliv, naopak Plukovník sedí v policejním Sprinteru a ukazuje, že máme jet za ním. “To nevěstí nic dobrého,” prohodil Jimbo do interkomu. Popojeli jsme na Bod 11, kde dochází k předposlední kontrole něčeho, nevíme čeho. Čerňák dostal papíry, podíval se na ně propustil nás dále, kde opět čeká MB Sprinter s Plukovníkem. Armádní Mercedes-Benz G nám couvne, abychom mohli projet a jedeme na
Bod 12: Výstup. Zde opět zastavujeme, Plukovník, třímaje v ruce naše pasy, dohaduje se s jakýmsi čerňákem. Tomu se něco nelíbí, a tak jdou něco opravit do 300 m vzdálené celnice. Nevíme co. Dožadujeme se pasů, ale Plukovník obeznámil Jimba s tím, že nás budou doprovázet až do Annaby, což je město, které jsme jim nahlásili jako destinaci s rezervovaným hotelem. Veškerý odpor je zbytečný, doprovod prostě dostaneme. V nestřeženém okamžiku tak ještě na Bodě 12 vyměňuje Jimbo baterii a SD kartu v kameře na řidítkách. Zvládl to tak mistrně, že ani Fidel s Pírkem si toho nevšimli.
Po asi 10 minutách se vrací některý s celníků, mává vítězoslavně našimi pasy nad hlavou (nám trochu spadl kámen ze srdce), ty předává Plukovníkovi a ten běží dalších 50 metrů k antonu, jehož řidič mezi tím musel udělat prostor pro ostatní auta. Posunkuje, ať je následujeme.
Policejní doprovod
Tak jsme to dokázali, jsme v Alžírsku! Nadšeni ale zas tak nejsme, neboť nevíme, co se bude dít dál. Je zde několik možností:
1) Ve státě již jsme, takže už nás asi nevyhodí. 2) Jedeme za policejní dodávkou, je možné, že nám budou chtít dát doprovod na celou trasu, to bychom opravdu nechtěli. 3) Doprovodí nás na hranice Annaby a tam nám řeknou ať si jedeme po svých. 4) Doprovodí nás na hotel v Annabě a tam nás ponechají svému osudu. 5) Dojedou s námi do hotelu a vrátí se ráno, aby nás hlídali celou dobu.
Jsou horší a lepší varianty, ale ani jedna z nich není nejlepší. Nejlepší by bylo, kdybychom jim otravovali život tak, aby se na nás vykašlali co nejdříve. Jedeme tedy za policejním antonem v kordonu a čekáme, jak se situace vyvine. Už je celkem pozdě a začíná se dělat zima, chce se nám čůrat, kouřit a trochu si vydechnout po těch 4 hodinách skákání z bodu na bod. To nám není umožněno, a tak na příhodném místě prostě a jednoduše zastavujeme, modráci to zjistí o trochu později, ale přicouvají k nám.
Rychle jsme si splnili všechny primární potřeby, převlékli se z armorů do bund a za nervózního mávání Plukovníka opět vyrazili na cestu. I s řidičem nás netáhli dlouho, v blízkém městečku nás předávají jiné hlídce, šajby si předají naše pasy, nová uniforma přijde k Jimbovi, ujistí se, že jedeme do Annaby. Šajba na Jimba: „Annaba?“ Jimbo: „Annaba.“ Pak se vrací do antonu a velí k odjezdu. Takhle se to opakuje asi 8x, pokaždé se snažíme vysvětlit, že to tam dokážeme dojet sami, ať nám vrátí pasy, že už to zvládneme. Někteří s námi jezdí rychleji, někteří pomaleji. Když už se táhneme fakt šnečím tempem, netrpělivý Fidel je skoro předjíždí, najíždí na ně a za jízdy jako ukazuje na hodinky, ať dělaj, že čas jsou peníze! Stejně tak jezdíme rychleji a bezpečněji než oni, tak proč by nás nepustili. Ne, nedopadne to. Čím více se blížíme k městu, tím silnější je provoz, až nakonec skončí kolonou. My bychom jí na zidanech projeli celkem v pohodě, ale policejní anton je velký, a tak pouští majáky a snaží se udělat záchrannou uličku pro průjezd VIP zidanistů. Ukazuje se, že občané Alžírska mají své fízly naprosto na salámu, nejvíc na ně hází bobek taxikáři. Tak je to asi v každé zemi. Policajt za volantem svítí, troubí, kličkuje, houká všemy směry, spolujezdec ukazuje z okénka, ale je to marný. Tímto způsobem přijíždíme k ubytování cca ve 21:30. My víme, kde to je, máme na to nástroje, na spuštěné navigaci koukáme, kudy nás to ty cajti táhnou. Delší cestu si snad ani vybrat nemohli. Nakonec úspěšně parkujeme před ubytkem. To však není hotel, ale residence, prostě byt, který jsme vzali přes Booking. Jimbo kontaktuje majitele, který píše, že tam přijde nějaká paní cca za 15 minut. My, ani fízlové, si nejsme jisti, jestli jsme opravdu před správným domem. Proto Jimbo ukazuje telefon policajtovi a ptá se ho, jestli by mohl zavolat na zmíněné telefonní číslo. Uniforma nejdřív moc nechápe, o co Jimbovi jde, ale pak dostane nápad, že by mohla na to číslo, co jí Jimbo ukazuje, zavolat. Tak se taky děje, někam zase odchází, načež na nás mává, ať přijedeme za ním.
Jsme mezi Annabskými činžáky a čekáme, až pro nás v 10 večer majitelka připraví byt. Jakmile otevřela dveře, monocajt nám rozdal pasy podal ruku a odjel. “Tak pánové, dneska se zlejem,” povídá Jimbo, když zazněla ta rána, jak nám spadly tři obrovské šutry ze srdcí. Když se cajt loučil, bylo znát, že ten jeho kámen je ještě těžší. Konečně i on se nás zdárně zbavil. Konec dobrý, všechno dobré. Máme luxusní dvoupatrové apartmá s masážní vanou (nefunkční), dvěma balkony, obývákem a kuchyní. To vše za 50 eur. Nejdříve jsme se nedokázali dohodnout, protože žena chtěla Dináry, ale když pochopila, že v průběhu policejního doprovodu jsme opravdu neměli možnost na černém trhu vyměnit peníze, spokojila se s nimi.
Večer trávíme s kámošem čumilem a zbytky českého piva. Snažíme se sepsat zideníček a sestříhat nějaké video, ale jsme moc vyřízení. Tato slova píšeme až od dva dny později v Constantinu, pročež se omluvujeme za prodlevu ve zveřejnění.
Stav km: 146767 km Najeto: 137 km Stav čumila: 3,2 L a klesá Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 1:1
