Rubrika: Zidan Tours

Dnes je prý národní den bez spěchu. My k tomu máme jediné: ještěže není mezinárodní. 

Ale všechno hezky popořádku. Snídaně v luxusním hotelu byla fakt luxusní. Člověk se stále učí novým věcem. Tohle spaní po hotelech není naší silnou stránkou, pořád si ze zidana bereme na pokoj moc věcí. Co kdyby nám ty smradlavé ponožky někdo ukradl, že. V domovině je to asi nutnost, ale tady, když parkujeme na hotelovém parkovišti se, zdá se, bát nemusíme. První noc v Oránu jsme šli s věcmi na dvakrát, ale teď už to zvládáme jen s taškou přes rameno. Dopolední odjezd pak už není tak časově náročný. 

Dochází nám prachy, teda ty jejich, tvrdou euroměnu pořád máme. Na recepci hotelu nám nechtěli dát o moc lepší kurz než v bance, a proto vedla první cesta do centra města s tím, že nám někdo někde vymění lépe. Ale ouha! Nikdo ty europrachy nechce! Po hodině hledání veksláka s místními bony jsme to vzdali, nakoupili v obchodě s tím, že na hotel dneska potřeba peněz nebude, protože máme v plánu cigánit někde na půli cesty do hlavního města. 

Silnice na sever je sice stále pouští, ale většinu cesty má dva pruhy, objíždí vesnice a jezdí se na ní CTD. Taková dálnice, ze které když chcete odbočit doleva, prostě projedete mezi svodidly, zastavíte uprostřed a čekáte, až všichni závodníci projedou, abyste dva protisměrné pruhy přeťali kolmo kýženým směrem. Stejně tak je to i při nájezdu, jen v obráceném gardu. Dále vás na rychlostní silnici mohou překvapit zpomalovací prahy, kruhové objezdy nebo třeba stádo koz či velbloudů. 

“Hele velbloudi!” Jásá asi po 100 km Jimbo do interkomu. Vlevo od dálnice si to štrádovalo stádo asi 20 kousků. A zrovna v místě, kde byla přerušena svodidla kvůli odbočení do vesnice. Jako rodilí alžířané obrátili jsme zidany do protisměru, jeli chvíli po straně silnice a vjeli do kamenité pouště honit jednohrbce. Pěkně jsme si je z místa, odkud by se už zidan nevyhrabal, prohlédli a jali se pokračovat dál. Když tu se při startu z Jimbova zidana ozvaly hrozivé rány. Zidan nenastartoval, naopak se resetovaly budíky a odpojila všechna elektrická zařízení. Není jich tam sice mnoho, ale poznat to je podle toho, že se resetuje hi-tech infotainment roku 2004 – hodiny pod ukazatelem teploty a paliva. Jako kdyby se na chvíli odpojila baterka. 

Na druhý start už bylo vše ok, tak jsme tomu dále nevěnovali pozornost. Tedy až do chvíle, kdy chtěl Jimbo nastartovat po dobráni pohonných hmot v nedaleké vesnici. 

Hrůzu v Jimbových očích nelze slovy popsat. Od startéru se ozývalo mlácení, skřípání, jako když se o sebe dřou dvě ozubená kola a zidan nestartoval. Tento zvuk oba dobře známe z loňské tour, proto ta hrůza v očích Jimbových. Zidan byl odtlačen od stojanu, proběhlo standardní modlení, aby to do háje zas nebyl prasklý domek startéru a Jimbo už zkušeně započal demontáž. 

Na první pohled vypadá startér v pořádku, sakra aby taky ne, když je to úplně nový kus, co má najeto sotva 2000 km a prodejce tvrdí, že je to jediná značka, co se nereklamuje. Letmým pohledem do díry po startéru ale zjišťujeme větší problém. Setrvák má ojeté a ulámané zuby. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Tohle už nenastartuje. “Doprdele proč? Proč? Kdybych na ten setrvák nekoukal, kdybych ho kurva nezkoumal, když jsme měnili spojku a zidan byl na dvě půlky. Před 2000 km byl v pohodě!” Lamentůja Jimbo. 

Napadá nás otočit motorem, aby se i setrvák o kus otočil, třeba to pak startér zvládne. 

Nezvládnul. Chrčí v tom dál, akorát jinak. Nakonec už ani nechrčí a je slyšet jen jak se startér točí. Ozubené kolo na pastorku je taky trochu ojeté, asi to bude první reklamovaný kus. 

To nám v naší situaci teď, uprostřed pouště, fakt nepomůže. 

Možnosti došly. Jiný startér na vyzkoušení Jimbo nemá, stejně by to ale vzhledem ke sjetému setrvačníku asi nepomohlo. Tak to roztlačíme. Na pětku se to při třetím pokusu povedlo, zidan je nastartován. 

Na rychlo měníme plány, z cigánění sešlo a rozhodli jsme se svést závod s časem a dojet co nejrychleji do Alžíru, hlavního města Alžírska. Jestli se podaří něco vyřešit, tak jedině tam. Jediný problém je, že je po druhé odpolední a do kapitolu je to ještě asi 500 km. Asi 100 km máme za sebou, slunce pálí, takže úplně fresh už taky nejsme. “Když za to vemem a pojede to tak, jak to jelo sem, můžem bejt v 8 večer tam,” přepočítává Jimbova biologická GPSka. “No, ale budeš ještě minimálně jednou tankovat, tak to hlavně nechcípni!” Instruuje jej Pírko. Po cestě je kromě několika nechápavých vět (např. “Jak se tohle do prdele může stát?!”) v interkomu nezvykle ticho. Blik, o 260 km později, tankujeme u JPho. Jimbo nedal pumpaři jedinou šanci, aby přispěchal a natankoval mu, hrábnul po pistoli dřív, než se sluha zvednul ze židle. V Alžíru si totiž zákazník netankuje do vozidla sám. Těžko říct, zda je to jen zvyk a nebo nařízení. Každopádně je to pěkně blbý nápad, nechat někoho, kdo vidí takhle velký zidan pravděpodobně poprvé, tankovat. S pravděpodobností hraničící s jistotou totiž nádrž vždycky přelije. Benzín pak teče odevšud – po nádrži, z hrdla a nakonec i z hadičky přepadu. Univerzální slovo STOP není zas tak univerzální, pumpaři ho ignorují stejně jako naše všeříkající posunky. Na jednu stranu je nám to jedno, za cenu 5,70 kč za litr klidně pár litrů vylijeme z okna, ale zidan mít opatlaný nechceme. Nehledě na bezpečnost tohoto počínání. 

Proto Jimbo nedal pistoli z ruky. Tankovat do nastartovaného zidana, když na něm ještě zidanista sedí, totiž nevidělo BoZP ani z projíždějícího dobytčáku. Ale co naplat, jinak to nejde, přece nebudem znova roztlačovat jen kvůli tankování. Natankovat a zas hop do sedla otlačovat housery. Drtíme silnici závratných 120 km/h, naštěstí je celkem volná. Nejednu vrásku na čele vyrobila policejní kontrola. Už jsme v této krásné zemi ujeli hodně stovek kilometrů a můžeme říct, že je to fakt policejní stát. Uniformy jsou všude, zatím jsme odhalili 3 typy. Jeden, asi ten nejnižší, vypadá spíš jak nějaká sekuritka, chodí po městě a do nikoho se moc nenaváží. Druhý typ má modré uniformy, vypadají trochu jako měšťáci, jezdí většinou ve velkých, modře obrandovaných, dodávkách, mají ve městech fízlárny, před kterými je provoz sveden zábrany do jednoho pruhu. U nich ale většinou nikdo nestojí, jen je třeba zpomalit co kdyby. Tihle většinou také stojí na vjezdu či výjezdu z města a namátkově kontrolují projíždějící vozidla. Těm stačí zamávat, pokynout hlavou a usmát se, oni odpoví podobně a všichni jsme spokojení. Třetím typem jsou zelení mužíčci. Jezdí v offroadech, většinou zeleně obrandovaných Mercedesech typ G a kontrolují situaci obvykle mezi městy. To budou zřejmě státní drsňáci. Na autech mají i svou webovou adresu https://ppgn.mdn.dz/, kdyby jim třeba chtěl někdo poslat psaníčko. Na hlavních tazích, jako byl ten, který jsme dnes projížděli, stojí s kalašnikovem v ruce a tváří se dost drsně. Na pozdrav nijak neodpoví, jen se vražedně koukají. 

Zatím nás stavěli jen jednou před pár dny ti modráci, a to bylo spíš jen ze zvědavosti, ptal se jen Jimba odkud a kam jedem. Dneska byl ale asi nějaký Kryštof nebo co. Před průjezdem jedním z měst se vytvořila kolona, která se táhla od policejního checkpointu. Zde bylo více modro i zeleno než je na kontrolách obvyklé. Když jsme se dostali na řadu, jeden modrej ukázal ať zastavíme. “Zrovna teď, ty vole, když nemůžu chcípnout zidan,” nadává Jimbo když zastavuje. “Tak ho prostě nechcípej,” uklidňuje situaci Pírko. 

Zatímco probíhá bizarní kontrola, kdy si dva modráci berou do rukou naše pasy a techničáky, jímž vůbec nerozumí, probíhá okolo nás důkladná kontrola zavazadlových prostorů projíždějících aut. Z autobusů si musí vystoupit všichni cestující a celé to na nás dělá dojem, že někoho (třeba nás) nebo něco (třeba čumila) hledají. Švestka se pozastavila u roku výroby Pírkova zidana, nevíme, co je na roku 2007 tak zvláštního, a ani po nekolikerém vysvětlení se nezdálo, že by to pochopilo bengo. Naštěstí všichni zúčastnení usoudili, že my ani čumil nejsme zájmová skupina, a tak nás nakonec nechali na pokoji a jali se perzekvovat někoho dalšího. 

Náš závod se opět rozjel a okolo sedmé večerní už zbývalo jen asi 100 km do centra Alžíru. Celou cestu se mírně zvedá nadmořská výška, aby se těsně před pobřežím vyšplhala dlouhým stoupáním až přes 1200 m.n.m. Krom toho, že je celkem zima a stmívá se, provoz houstne. Doteď to byl čajíček, ale začíná alžírská rush hour před hustě osídlenou oblastí. Je to něco, jako když vesničan přijede ve špičce do centra Prahy, jenom asi o 1000 % drsnější. Život v Africe nemá tak vysokou cenu jako u nás, tomu je i přizpůsobena místní infrastruktura. Silnice se už z vrcholků hor rozšiřuje na několik pruhů v jednom směru, sic je to do centra města ještě 80 km. Za tmy tady řízení zidana přináší mnoho výzev. Například pruhy nejsou na silnici většinou vůbec vyznačeny. Bylo by to stejně úplně k ničemu, alžírští řidiči se k nim chovají jako k semaforům, respektují je pouze podle nálady. Tady se snad i v autoškole (ano, mají je tu) učí, jak správně po alžírsku předjíždět pomalejší vozidlo. Výuka vypadá zřejmě nějak takto: nejdříve najedeme polovinou vozidla do vedlejšího pruhu a na předjížděného se nalepíme tak, abychm viděli, co veze v kufru. V této formaci jedeme co nejdéle a až když už je situace neudržitelná, např. nás dojelo jiné vozidlo a troubí, přejedeme do vedlejšího pruhu celým vozem. Předjíždíme rozvážně, s klidem Angličana. Hlavně nezrychlujeme! Blikat doleva začínáme zpravidla až na úrovni předjížděného vozu. Směrovku vypínáme až ve chvíli, kdy jsme se úspěšně zařadili před předjížděné vozidlo. 

“Světla za tmy se dost přeceňujou,” povídá Jimbo, čumíc na asi padesáté vozidlo jedoucí úplně po tmě. “Asi maj’ kočičí oči,” kontruje Pírko. “Kočičí oči jsou ti k hovnu, když stejně čumíš celou dobu do telefonu místo na silnici,” dokončuje Jimbo úhybný manévr před dalším zhasnutým vozem, který na něj zrovna začal najíždět. 

Zidanista je v této džungli jako malý otravný hmyz bez nároku na prostor na silnici potažmo na život. Zmíněný předjížděcí manévr totiž místní řidiči prováději bez ohledu na to, zda se zrovna nacházíme na jejich úrovni. Tma a drsný provoz alžírských předměstí, kde nikdo nic nikomu nedaruje a pro klakson, dálky nebo vlídné slovo z okýnka daleko není, celou hru na oliheň jenom umocňuje. 

Se slovy “Tady je to vo hubu!” se snažíme zapadnout a dojet do nějakého hotelu bez ztráty kytičky. 

Hledat v Alžíru hotel v 9 večer byla taky celkem fuška, ale na třetí pokus se zdařilo najít teplou postel pro nás i zidany, kde si po jednom z nejdelších a rozhodně nejdrsnějším přejezdu v historii naší zidanské party narovnáme záda. 

Jako bonus se z čista jasna při parkování do garáže objevil chlápek, který umí anglicky, je taky zidanista a prej má kámoše co je supr mechanik na baworáky a zítra nebo pozítří by se mohl na toho Jimbova podívat. Nás ale stejně tlačí čas, za týden už musíme být na lodi směr Almérie, takže oprava se asi nestihne, i kdyby byla možná. 

Řeknem vám, ujet 649 km z pouště na zátah až do přímořského hlavního města byla ta největší hovadina, kterou jsme tu dosud dokázali. Okořeněná tím, že Jimbův zidan běžel bez chcípnutí v kuse cca od 14:00 až do 22:00 a ujel tak se svým žokejem 550 km. Všechna čest!

Dneska si toho čumila zasloužíme. Zítra začnem opět shánět alžírské víno. 

Stav tachometru 140324 km

Najeto: 649 km

Počet dní abstinence: 5

Stav čumila: 0,5 l

Žádné majáky se v noci neukázaly, takže nás buď nenašly nebo byl hlídač hráze náš člověk a neprásknul nás. V noci je v poušti celkem zima, ale i tak se spalo bezvadně. Slunce mělo celý den naprosto volné pole působnosti a my ani trochu na jeho silné paprsky neprskali.

Posnídali jsme sušenky, uklidili po sobě a jako vždy i po jiných, zanechali trochu biologického materiálu a vydali se vstříc saharskému podnebí. Stačilo přejet most přes jezero Brezina, načež se celý den z interkomu ozývalo jenom: “hustý”, “tyyyyy”, “to je nádhera”. Před každým malým horizontem si říkáme, co na nás asi vykoukne teď?

První pohled byl z hory nad městečkem Brezina. Usedlosti zde jsou většinou v nějakém údolí, kde se kumuluje voda, mezi domy rostou palmy, nezřídka se dá i pěstovat nějaká ta plodina. Všechny vypadají podobně, nic moc v nich není, sem tam obchod, nebo, jako tady v Brezině, zajímavý monument z “pušek” uprostřed kruhového objezdu. 

Tušili jsme, kvůli čemu sem hlavně jedeme, ale to, co se skrývá pár kilometrů za městečkem, to předčilo všechna naše očekávání. No posuďte sami, tohle nám vyrazilo dech. Okamžitě taháme za hefty, ať už se můžeme vyfotit pod písečnou skálou. 

Tyto útvary, staré jako poušť sama, zde vyrobila voda společně s větrem, omývající písek po milióny let. “Skála” se jednoduše drolí a bohužel je terčem nájezdníků, kteří zde zanechávají své pozůstatky. Výsledkem je, že všude okolo tohoto krásného přírodního úkazu, na jehož kráse člověk nemá ani trochu zásluh, jsou rozházené odpadky, rozbité sklo, kusy pneumatik a jiné lidské artefakty. Nepořádek nás bohužel opět provází celou expedicí.

Když se však zadíváme nahoru, na cca 80 metrů vysoké písečné masivy, všechna trudomyslnost je pryč. Něco tak majestátního uprostřed takřka dokonalé rovinaté pustiny nenajdeme všude na světě. Strávili jsme zde asi hodinu a máme nespočet fotek a videí, se kterými se brzy pochlubíme.

Od stolových hor vyrážíme dále směrem oáza Metlili. Navigace říká: “Po 289 km odbočte vlevo.” A měla pravdu. Mezi Brezinou a Metlili není nic. Jakože vůbec NIC! Jedeme rovně, pak ještě rovně, pak rovně, pak do malého kopečka zatáčka vlevo, pak zase rovně, pak ještě rovně, pak malé esíčko, pak zas rovně. “Hele, nejsou to velbloudi tamhle asi 10 km před námi?” Pokládá řečnickou otázku Pírko. A byli, měli jsme štěstí na rodinku velbloudů, táhnoucích se pustinou od nikud nikam. Byli od nás kousek, snažili jsme se je nalákat k sobě, ale měli nás úplně u hrbů. Zahrajeme si takovou hru: kolik na fotce najdete velbloudů?

Všechno jsou to Camelus Dromedarius, neboli velbloudi jednohrbí, zvaní dromedáři. Bylo jich celkem 11 a přestože tento druh velblouda nežije ve volné přírodě, žádného chovatele jsme u nich neviděli. Prostě si jen tak chodí pouští a nic je nezajímá. Nás by zajímalo, zda se někdy zase vrátí tam, odkud vyrazili.

Pak byla cesta zase asi 160 km rovně s několika mírnými zatáčkami, okolo několika dalších, už ne tak majestátních, stolových hor, pak trochu do kopce a najednou po 289 kilometrech na křižovatce Naftal. Empirickým zkoumáním jsme zjistili, že benzínky jsou v poušti ne v osídlenýh oblastech, nýbrž na křižovatkách (které jsou často více či méně osídleny). Kdyby někdo z vážených čtenářů plánoval cestu pouští, připravte se na to, že pojedete klidně 289 km bez jediné benzínky. Dobře se zásobte, jinak budete domestikovat polodivoké velbloudy!

Fun fact: dneska celý den platíme benzín jen drobáky. Prostě přijedeš k benzínce, natankuješ a dáš pumpaři pár drobáků z kapsy za plnou. 

Dalším zjištěním je, že nejsme uzpůsobeni k jízdě po písku. To může mít dvojí vysvětlení:

A) Jsme moc těžcí

B) Jsme moc zesraní

Máme za to, že je to kombinace obého. Při vjezdu do písku zidan začne tancovat, zidanista taky, ne však radostí. Přední kolo se boří a nechce jet, zadní kolo jako by bylo na startu závodu se snaží přední předjet. Zde však nastupuje varianta B. Do žádných větsích akcí se už nepouštíme, zkušenost je nepřenositelná, víme jak to dopadá.

V oáze Metlili jsme si myslili, že najdeme nějaký hotel, poušť přecijen není k cigánení uzpůsobená. I sedli jsme si na obrubník a začali svačit tam, kde bylo nejvíce živo. Mezi tím okolo nás švitoří nějaké děti a místní prodejce plastových židliček jednu Jimbovi přinesl.

Jako vždy se s námi vyfotil, prohodil několik arabských slov a předal fotící štafetu zrovna zastavivší Toyotě Hilux, ze které vyskákalo 6 (šest!) dětí s otcem v závěsu. Ten zastavil jenom proto, aby své děti s námi zvěčnil do rodinného alba. 

Po chvíli přijíždí policejní dodávka, div fotícího Pírka nenamaže na obrubník. Vyskočí policajt a s úsměvem na rtech se s námi dá anglicky (!) do řeči. Ptá se odkud jsme, při sdělení Czech Republic uznale pokývá hlavou, jako kdyby věděl, kde to je a ptá se odkud jedeme. Následuje otázka, kdo je tady s námi. Ptá se samozřejmě, kde máme našeho průvodce. Velmi se podivil, když zjistil, že žádného nemáme. Už jsme čekali “Tak to půjdete se mnou,” nebo “Ukažte mi papíry,” ale nic z toho se nekonalo. Mile a s úsměvem povídá, že za námi přijel, aby nám řekl, že tady žádné hotely nejsou, že musíme do města Ghardaia. Jimbo se ho zeptal, jestli se s ním můžeme vyfotit. Uniforma jen ukázala na tři hvězdy na prsou, popřála šťastnou cestu, a tím naše příjemná konverzace skončila. My zhodnotili situaci, že když už teď o nás vědí, radši teda cigánit nebudeme.

Zde jsme také potkali vůbec první turisty v celé zemi. Každá posádka z asi 20 offroadů jakési italské adventure cestovky poctivě zdraví. Zdvižené palce naznačují, že jsme taky asi taky jediní cizalci, které tu potkali. 

A tak teď sedíme na balkoně luxusního hotelu Le Belvedere za místní šušně ve zmíněném městě, popíjíme 7UP ( 🙁 ) a plánujeme další cestu.

Čumila máme, včera lehce začuměl, ale shodli jsme se, že ho nebudeme počítat do dní abstinence, protože to množství, které vypijeme, je bráno jako lék či prevence střevních chorob. Dneska teda taky trochu podezinfikujeme. Zítra nás opět čeká několik set km pouští, už se nemůžeme dočkat!

Stav tachometru 139 675 km

Najeto: 385 km

Počet dní abstinence: 5

Stav čumila: 0,75 l

Pírkovo technické okénko, aneb jak na cestu připravoval zidana on:

Úplně původní plán byl na pohodu během března dát zidana do kupy, páč jsem měl mít celý březen volno. Takže jsem tomu nechával čas a byl v klidu, měsíc to je času až až. No ale to by nebyla zábava, kdyby to vše takhle klaplo, naopak bylo by to dosti podivné. Takže shodou několika okolností se mi můj pracovní kalendář na konci února naplnil tak, že jsem v březnu měl nakonec jen jediný jeden den a jedno dopoledne na servis a vylepšení. (Dvě večerní seance do 2 ráno nepočítám páč to bylo po práci a vesměs se kvůli hluku, který by při práci v garáži byl, nedalo nic moc dělat. Takže během těchto dvou večerů jsem udělal nejnutnější přípravy, které bylo možné v takto pozdních hodinách udělat. 

Seznam věcí které jsem věděl, že budu dělat ještě před ohledáním byl: 

Výměna oleje a filtrů

Kontrola brzdového obložení

Výměna pneumatik

Úpravy, které jsem chtěl navíc jako vylepšení:

Horní padací rámy

Přídavná světla 

Instalovat CarPlay display 

Se zmíněným CarPlay displayem se vrátíme trochu v čase ještě dál, a to na začátek února letošního roku. Věděl jsem, že to nebude zas taková sranda. Můj zidan BMW F650GS má totiž v originále přední plexisklo na masce tak debilně nakloněné, že se mezi něj a masku nedá skoro ani strčit ruka, natož tam vytvořit a přidělat nějaké lešení či hrazdu na uchycení displaye. Po konzultaci se Zidanchamonem I. (který je bývalým majitelem mého zidanu), a který měl již v minulosti podobný plán na tuto ákcii, jsme usoudili, že zkusí masku nascanovat přes aplikaci do 3D modelu a následně se pokusí vymodelovat jakési držáky, které se uchytí na masku a na ně pak plexi, které bude v jiném úhlu a více narovnané, aby se tam ten display vešel. Modelování tohoto nebylo vůbec jednoduché, nascanovaný model sice vypadal hezky, ale nedalo se na něm nikde chytit žádná rovina. Takže to znamenalo zkoušky typu “pokus/omyl”. 

První výtisk dopadl na výbornou díry na masce Fidel trefil, takže se mohlo pokračovat dál. Další pokus vyšel též. Svízel přišel ve chvíli, kdy bylo třeba do těchto držáku nakreslit díry na trubku, která bude mezi nimi vytvářet již zmíněnou hrazdu na display. Kvůli nemožnosti chytit rovinu následný pokus nevyšel, ale jen o maličký kousek, potažmo úhel. Fidel to ale nevzdal (a za to mu patří velký dík) a poslední, čtvrtý a zároveň finální, výtisk byl na světě a krásně pasoval. Fakt super práce. Teď už jen počat, až se bude dělat servis v březnu a hodím to tam. 

Během února a března mi přišly všechny zbylé díly, pak už “jen” stačilo vymyslet, kdy se vše udělá. 

Kvůli již zmíněné časové tísni to vycházelo jen tak tak, jediný volný den na servis byl 26. března a max k tomu dopoledne 27. března před tím než odpoledne pojedu znovu pracovat do říše. 

Jednoduché, myslel jsem si, nemám toho moc, to je na pohodu. Víc jsem se mýlit nemohl. Problém nastal hned ze začátku, kdy jsme museli řešit přezutí pneu. Které za mě v mé nepřítomnosti vyřídil Král Zidan IV. krutý, za což mu velký dík patří. 

Jednoho večera po práci jsem v garáži přidělal horní padací rámy a rozebral předek na následné servisní operace. Další den jsme s Jimbem za malé asistence Willyho sundali kola aby to bylo připraveno na odvoz k přezutí. No sundání proběhlo na jedničku, ale zjistil jsem, že bude potřeba vyměnit řetězovku, což už taková pohodička není. Hned druhý den jsem ji u kamaráda Romana objednal a následující den byla doma ready. 

Nadešel den D 26. 3. 2025, velký servis. (31. 3. jsme měli nástup v Písku ve skladu Motoboxu – pozn. kronikáře.)

Přes den jsem sehnal a odjezdil ještě pár maličkostí jako šrouby atd…pak jsem na zadním kole vyměnil rozetu a sekundární ozubené kolečko, dál jsem musel čekat na Jimba, který měl dorazit k večeru, abychom nahodili přezutá kola, to se v jednom nedá. 

Když přišel, nahodili jsme kola, já natáhl a snýtoval nový řetež (díky Pepovi za půjčení nýtovačky) a mohl jsem pokračovat dál. Při výměně vzduchového filtru jsem zjistil, že ve filtrboxu se nachází jisté množství oleje, sakra tady je něco špatně. Po chvilce hledání v manuálu a googlení, jsem se uklidnil, že je to normální. Takže rychle filtrbox vylít, vytřít a usadit nový filtr.

Dál jsem se za velké asistence Krále Zidana IV. Krutého vrhl na kabeláž od přídavných světel, které jsem připevnil na horní padací rámy s kabely od CarPlay displaye. Již v tuto chvíli jsem věděl, že olej budu muset vyměnit až následující den ráno, poněvadž už bylo kolem půlnoci a sousedi by mi moc nepoděkovali, kdybych to tam naškrábnul a nechal zahřívat. Tudíž doděláváme vše ostatní a nakonec, abych si trochu následující ráno ulehčil práci, vypouštím starý olej, měním olejový filtr a nechávám vanu přes noc vykapat. Kolem 5 ráno máme hotovo. 

Tři hodiny spánku a vstávačka na výměnu oleje. Zavírám olejovou vanu nalévám nový olej. Když je hotovo, je třeba ještě zkontrolovat správnou hladinu oleje, k tomu je potřeba zidan nastartovat a nechat zahřát na provozní teplotu. Vytáhnu zidana před garáž a našrábnu ho, chytil na první dobrou. Ale jakoby předešlé dny nebylo problémů dost, tak najednou cítím benzín (ale ne ten spálený), rychle zidan chcípám a koukám, kde je problém. Nacházím povolenou sponu na hadici k čerpadlu, naštěstí není prasklá, stačilo ji jen trochu povolit, hadici více domáčknout a sponu zase utáhnout. 

Znovu startuji s pozitivním výsledkem, už čichám jen spálený benzín. Po zahřátí motoru dolévám olej na risku, parkuji a hurá do práce. Zidan je připraven na pondělí 31. 3. 2025, kdy nás čeká přesun do firmy Motobox v Písku. 

Zkušební jízda tedy bude jen jedna, a to ta do Písku. Takže doufám, že se vše povedlo a neobjeví se nějaký šotek.

V hmyzím hotelu byl naštěstí celou noc klid, žádné šustění ani švitoření se neozývalo. V pokoji bylo jako v prádelně, ale všechno včetně plachty místo závěsu v pohodě uschlo, sic s sebou vezeme každý cca 15 kg bláta navíc. Aspoň už je to bláto suché. Celou cestu z nás odpadávají obrovské kusy, jak se odlepuje z bot, stupaček, kufrů, kalhot, blatníků (tam toho je pořád nejvíc) a i z jiných částí zidana či zidanisty. Odhazujeme tak nepotřebnou zátěž.

Dnes jsme museli aspoň trochu dohnat sekeru, kterou nám včerejšek nadělil. 

Naším hlavním cílem je Brezina, což je taková brána na Saharu. 

Pojďme si teď dát krátkou lekci ze zeměpisu. Alžírsko je největší zemí Afriky a zároveň 10. největší zemí světa, jeho rozloha je přes 2 miliony km čtverečních a je tak asi 30x větší než naše země. Jak jste si již mohli přečíst v minulých zideníčcích, od Středozemního moře jsme projížděli dlouhý pás hor, to byla část Vysokého Atlasu. Pohoří Atlas se táhne od západu Afriky Marokem, přes severní část Alžírska až do Tunisu. Prakticky přímo na něj navazuje poušť Sahara taktéž se táhnoucí od marockého pobřeží Atlantského oceánu (Atlantský se jmenuje právě díky pohoří Atlas, jelikož to tu bylo prý dříve než oceán) přes Alžírsko až k Rudému moři. V Alžírsku zabírá poušť asi tři čtvrtiny celé rozlohy této gigantické země. Sahara je svou rozlohou největší pouští světa, je převážně kamenitá a leží na ní několik vysokých pohoří. I Alžírsko má na ní svou nejvyšší horu Tahat, která měří 2908 m.n.m. 

Nejvyšší horu my však nedobudeme, je totiž moc na jihu země, kam se z časových důvodů bohužel nechystáme. Budeme se muset spokojit s menšími vrcholky pouštních pohoříček. 

Jak jsme zmínili, přímo na Atlas navazuje poušť, přímo proto, že jen co jsme před několika dny vyjeli nad 1000 m.n.m., zatím jsme se níže nedostali. Možná i to je důvodem rozmarů počasí, které zažíváme. Posledních 500 km jedeme víceméně po rovině stále někde mezi 1000 – 1500 m.n.m. Dnes jsme to dokázali a dostali se na samou hranici největší pouště světa. Všude navátý písek, na silnici cedule varující zidanistu před náhlou tvorbou písečných jazyků, cedule pozor ovce (těch je tu tisíce) střídají cedule pozor velbloudi (toho jsme zatím žádného neviděli), cesty vedou výlučně rovně, jen sem tam nějaká zatáčka. Okolo nich je nepřeberné množství vádí, neboli vyschlých koryt řek, které se velmi rychle dokáží naplnit při přívalových deštích.

Čím níže se dostáváme, tím více je krajina pustá, menší usedlosti jsou minimálně po 50 kilometrech, křižovatka dvou silnic mimo vesnici je zvláštním úkazem. Mnoho zlých jazyků tvrdilo a varovalo nás, že tu neseženeme benzín, nebo že je tu málo benzínek. My vždy děkujeme za jakoukoliv (i sebeblbější) radu, a proto se máme na pozoru, abychom měli v nádržích vždy benzín alespoň na 150 km. Už jsme zažili, že na benzínce měli jenom naftu, nebo že byla zavřená, ale obecně je tu benzínek zatím dost a většinou benzín mají. Místní přece na něco taky jezdit musí. Tankujeme tedy v každém větším městě. Benzínky tu provozuje společnost JP Naftal. Je to státní společnost, vlastněná matkou Sonatrach, jež je sedmým největším producentem ropy na světě a zároveň svou velikostí i vůdcem všech petrolejářů v Africe. Její benzínky prodávají produkty za jednotnou cenu v celém Alžírsku, takže se nemusíme honit za tou nejnižší. Jako kdyby to při ceně 5,70 kč za litr mělo nějaký smysl. Pořád nemůžeme uvěřit tomu, že plná nádrž je za stovku.

Dnešním cílem bylo městečko Brezina, okolo kterého je množství zajímavých “skalních” útvarů, jeskyň a leží uprostřed pravé nefalšované pouště. Kousek před ním se nachází stejnojmenné jezero, vodní plocha, která se v poušti jen tak nevidí. “Támhle zajedem za ty kopečky, kde nebudem vidět ze silnice a kvalitně se tam vycigáníme,” plánuje u mostu přes jezero Jimbo, zatímco Pírko překládá ceduli, kde píšou, že koupání je nebezpečné a zakázané. 

Oba velmi důkladně kontrolujeme předpověď počasí, jakož i povrch, po kterém jedeme za ty kopečky a už sedíme na židličkách s výhledem na hráz a těšíme se, jak budeme ze spacáku koukat na světelného smogu pusté vymetené nebe. Po hrázi chodí hlídač, tak snad nás nepráskne policajtům, neradi bysme se v noci odcigáňovali směrem na služebnu.

Čumila ještě máme přes včerejší karambol, pijeme kolu a kouříme “máčka” protože nejen, že jsme ještě velblouda neviděli, ale i ty cigára s Dromedárem jsou tu k nesehnání. Zítra se posuneme do Breziny a prozkoumáme poušť jak se patří. Počasí přeje, přestože je celkem zima, alespoň už svítí!

Stav tachometru 139 290 km

Najeto: 315 km

Počet dní abstinence: 4

Stav čumila: 1 l

Včera jsme psali, že počasí nám celkem přeje. Jak moc velké a naivní rouhání to bylo. Udělali jsme si jídlo, napsali zideníček, malinko to počumělo a rozbalili ležení. “V kolik budem vstávat?” Ptá se Pírko když uléháme. “Nevim, budík asi nepotřebujem, když je půl jedenáctý a my už ležíme. Vzbudíme se tak v 7, v 8 jsme na silnici a povalíme směr Sahara. K večeru tam budem jak na koni,” povídá Jimbo. 

Když před půlnocí začalo bouřit, naše nadšení z perfektního cigánplatzu bylo ta tam. Opět vylézt ze spacáku, všechno přeskládat a natáhnout plachtu. Jen tak tak jsme to stihli, že na spacáky spadlo jen pár kapek.

Chca…šelo celou noc, k ránu se intenzita jenom zvyšovala, všude okolo nás tekly proudy vody, nemít lehátka, nemáme šanci se ani trochu vyspat. Pomalu to ustalo až po desáté, takže nám bylo jasné, že večerní plán budeme muset mírně upravit. Problém byl, že kvůli intenzivnímu dešti přes celou noc i ráno se ze všeho okolo stala bahenní lázeň. Jako bonus nám oběma nateklo do bot, přestože byly pod kufrem. Stačilo ujít 2 metry a na boty se nalepilo asi 10 kg jílovité mazlavé hlíny. 

Čtenářům, zidanistům, teď právě došlo, že mírná úprava plánu nebude stačit. Včera bylo v zideníčku, že offroad k cigánplatzu byl asi 8 km. Začátek je nevinně po rovině, většina cesty je navíc trochu posypaná štěrkem. Posledních cca 1,5 km je z mírnějšiho kopečka, jemně dolů po vrstevnici. Podloží je hliněné, ale suché a tvrdé. Tedy bylo. Přes noc se z toho stala rozplizlá lepící hmota. A jak se, milé děti, chová zidan na mazlavé, klouzavé sračce, navíc mírně do kopce? No ano! Bruslí jak na ledu, do kopce se mu nechce a zidanista cvaká dvojku drát každých 10 cm, když se ho snaží předjet zadek. “Tohle střízliví nezvládnem,” povídá Jimbo a sápe se po čumilovi. Už vyjet z cigánplatzu na cestu byla operace asi na hodinu. Jimbo ubral tak 10 % z nové spojkové lamely za prvních 15 metrů. Pírkovi ta jeho taky jistě nepoděkovala. 

Na cestě ale začalo to pravé peklo. Prvních 50 m celkem šlo, pak přišla první zatáčka. Každý metr byl strašlivě vydřený. Pírko má lepší pneu a lehčí zidan, šlo mu to významně lépe. Jimbo má (omylem) více silniční vzorek, takže stačila jedna otáčka kola v té mazlavé sračce a místo vzorku byla hladká plocha. To ale nebyl ten hlavní problém. Tím bylo to, že ta zkur…mazlavá sračka se samozřejmě lepila i na přední kolo a každým centrimetrem plnila přední blatník, takže se v něm kolo zasekávalo. Na to stačila cca 1 otáčka kola 110/80 R19. 

Zde si dovolíme malé technické okénko a pojďme si to spočítat:

110 = šířka pneu

80 = výška pneu v % šířky (neptejte se proč to tak je)

Výška pneu je tedy 88 mm (náhoda?). 

Průměr (d) pneu spočítáme jednoduše: 2x 88 + 482,6 (19” v mm) = 658,6 mm

Z matematiky pro ZŠ si jistě každý zapamatoval, že vzorec pro obvod kružnice zní π x d. Obvod Jimbovy přední gumy je tedy 2068 mm. 

Z daného výpočtu je jasné, jak často bylo třeba blatník čistit klackem a bahno z něj doslova vyřezávat. Samozřejmě nás jako první napadlo, že dáme blatník dolů, ale po bližším ohledání vyšlo najevo, že musí dolů i kolo. Kvůli tomu i brzdič a pak se přes nános bahna dostat ke šroubům. To se se zidanem zapíchnutým v bahenní lázni, ve které sotva stojí, dělá dost špatně. 

Už v té první zatáčce propadáme zoufalství. Je to ještě asi tak 1,4 km do kopce na lepší cestu, nevíme co déšť natropil za další zatáčkou a posunout Jimbova zidana o ty 2 metry je práce na hodinu. 

Zvažujeme všechny možnosti. Signál nemáme, stejně bychom nevěděli, kam volat. Varianty: pojedem dolů, tam ale nevíme, co nás čeká a netušíme, jak daleko je to na lepší cestu. Nebo se jeden z nás sebere a půjde pro pomoc. Jak ale v Alžírsku někomu vysvětlíte, že jste zapadli a potřebujete traktor s valníkem, protože tlačit to nejde? (Ono to teda nejede ani z kopce.) A tady navíc nejsme v Rakousku. Tady nestojí u každé usedlosti John Deere, tady jsou rádi, když v těch zemlijankách mají elektřinu a na orbu pluh. Nakonec jsme usoudili, že počkáme, až bahno trochu uschne a zkusime to znova. No a v tu chvili začlo zase pršet. Měřák opět vylétl do červených čísel, neboť byla překročena další hranice zoufalosti. 

Tak jsme v dešti čekali a modlili se, aby jel někdo okolo, koho bychom požádali o pomoc. “Oni to asi vědí, že je to tady takhle na hovno, takže po dešti tudy určitě nejezdí,” vyslovil svou tezi Pírko. Ta se ukázala nanejvýš pravděpodobná, protože celý den nikdo nejel. A proto jsme si museli opět pomoci sami. Chvíli jsme počkali, zase svitlo slunce, trochu usušilo to nejhorší, vyrýpali jsme bahno z přední gumy a tohle opakovali pořád dokola. Když se cesta trochu narovnala, Jimbo přidal a už to vypadalo, že se bahno bude vyhazovat setrvačností a odstředivou silou samo, když se před ním objevila další past v podobě hluboké bahenní lázně. Než stihl vyhodnotit situaci, přední kolo uklouzlo a už se válel na zemi. 

Doteď byl od bahna jen trochu, teď už bylo všechno jedno. Náraz utrhnul ze zidana kufr, takže je opět hnuté lešení a kufr mírně zohýbaný. Při rovnání zohýbaných držáků kufrů nezačlo pršet. Začaly padat kroupy! “Co dál ještě umíš?! Co? Co takhle vánice? Nebo povodeň? Kroupy jsou všechno???” Řveme střídavě směrem k nebi, jako kdybychom tušili, že nás Alláh může slyšet. Ten se jenom kouká a směje při poslechu naší labutí písně. My se ale nevzdáme, i když jsme to už chtěli mockrát udělat. Zbývalo asi 500 m hnusu, který se po opravě kufru podařilo naštěstí s již menšíni obtížemi zvládnout. Bylo 6 večer, když jsme konečně dostali zidany na pevnější povrch. Zvládli jsme to! Po několika hodinách trápení a zoufalství jsme ujeli 1,5 km! Za odměnu začlo pršet. Alláh má na bezvěrce prostě spadeno. Rozhodli jsme se vzít hotel v 30 km vzdáleném Tiaretu, což byl dobrý tah, protože celou cestu s námi mával silný vitr s hektolitry vody. Jimbo celou cestu nadával tak, že byl sám překvapen, jak je ten náš jazyk krásný a košatý. 

A tak tu teď sedíme, už vyvztekaní, na hotelu se snídaní za 4200 DZD (asi pětikilo), vaříme těstoviny a sušíme bahno.

Pírko dostal na výběr ze dvou pokojů, vzal ten, ve kterém se to po otevření dveří koupelny nerozuteklo. Prej to byli ale větší brouci, štěnice jsme žádné nepotkali. Nevadí nám, že dveře na balkon nemají kliku, jsou totiž otevřené. Ani povlečení nám nechybí, spacáky stejně potřebují usušit. Nesplachující záchod z prasklým on-request prkýnkem je jen takovou třešničkou na dortu. Teď bohatě stačí, že je tu teplo, protože venku je furt hnusně. 

Chtěli jsme to dneska oslavit s kámošem čumilem, kdyby nám po prvním loku nevypadl z ruky a nerozmlátil se o podlahu, ani zítra se counter abstinence bohužel nevynuluje. Snad se aspoň vynuluje počasí a od zítra už bude vedro. Takhle si totiž dovolenou nepředstavujeme!

A jaké plyne z dneška ponaučení? Nejezdi v Africe někam, odkud se nedostaneš po dešti, vypadne ti pak vyčerpáním z ruky čumil a budeš eště zoufalejši!

Stav tachometru 138 975 km

Najeto: 39 km

Počet dní abstinence: 3

Stav čumila: 1 l