Rubrika: Zidan Tours

Tuesday night life Algeria stojí fakt za to! Bar, do kterého jsme mířili, je pod zemí, vedou do něj schody osvětlené červenými světly. Před vchodem nás ale zaujal ruch a odér ne nepodobný hudbě klasické zahulené vesnické nádražky. Stačilo otevřít dveře a bylo jasno. Za nimi se skrývala pravá alžírská nalejvárna. Bylo plno, v televizi hrála Chelsea proti jiné jedenáctce a na ní za stálého zvedání třetinkových lahví značky Beaufort (pivo z Oránu) čumělo a křičelo přes sebe asi 80 alžíranů. To vše doplňovala na plno puštěná arabská hudba. Mezi stoly se skoro nedalo projít, i tak ale mezi nimi běhaly 4 servírky, občas prošel nějaký drobný živnostník s krabicí kuřecího masa (asi, nevypadalo vábně). Každý nápitka měl před sebou průměrně 2 – 4 lahve, aby se servírky moc nenaběhaly. “Krása obsluhy je přímo úměrná cenové kategorii podniku úplně stejně jako u nás,” hodnotí Pírko vzhled postarších alžířanek. “To jsou ty, co si je pak budeš moct koupit v tom baru pod náma,” zakončuje Jimbo. 

Za stálého cinkání lahviček do sebe dle místních zvyků klopíme jeden Beaufort za druhým, číslovky na papírovém ubrusu, sloužícím jako lístek, přibývají. Jedna ze servírek nás přisadila ke třem pánům, jazyková bariéra a okolní hluk však způbila, že i přes snahy obou stran si moc nepokecáme. Okolo desáté přišel čas se přesunout o patro níže. Sklepní bar, živá arabská hudba, mraky chlastuchtivých arabů a arabek. Štěnovický cestovatel objednal lahev bílého, pak druhou, zuby vyčistila místní zelená. S mizejícím vínem se pomalu bortily i jazykové bariéry. Nevíme sice o čem, ale dobře jsme si s místními pokecali. Šťenovickej si dokonce i trsnul s jednou ze servírek od shora. Jsme exoti, být atrakcí už jsme si zvykli. “Kdybyste chtěli, budu v baru Cardinal,” ukazuje na mapě náš nový oránský kámoš Aziz, uměl trochu anglicky. Díky tomu jsme se i dozvěděli, jak to máme v Evropě jednoduché, jak máme prachy a sluníčkový život. Snažili jsme se mu ty růžové africké brýle sundat, snad se nám to trochu povedlo. Představy domorodců, jak nám lítají pečení holuby rovnou do huby a prachy rostou na stromech tak nízko, že se pro ně ani nemusíme natahovat, se nevyvrací lehko. 

Kvalitně upravení chytáme se příležitosti a jdeme objevit další bar. Radim se od nás z bezpečnostních důvodů odpojuje, někdo přece musí nahlásit naše zmizení. Cardinal je přes den asi restaurace a večer se mění, jak jinak než na další arabskou nálevnu. Opět hraje živá hudba, opět je slyšet cinkot lahví, opět jsme atrakcí, přestože Aziz sem asi nedošel. 

Balíme to radši okolo jedné ranní, abychom se alespoň pokusili stihnout snídani, co končí v 10. 

Budíček nebyl moc přijemný, kombinace červeného, piva, bílého a zas piva zaručuje kvalitní spánek i následující den. 

Včerejší večer bylo úctyhodné zakončení afrického dobrodružství. 

Po snídani vyjíždí Pírko z garáže, jde utratit zbylé prachy a hlavně kouknout, jak to chodí v přistavu, abychom tam s nechcípnutelným zidanem nejezdili dokola. Vrací se s nepořízenou, na vjezdu stojí mraky modráků, kteří by ho možná pustili dovnitř, ale ven už asi ne. 

Jimbův výjezd z garáže byl nakonec celkem jednoduchý, pět siláků sice nedorazilo, ale pomohl Radim s garážmistrem a jeho kámošem. “Nejlepší by bylo, kdybysme toho zidana přehoupli přes tamten obrubník na tramvajový koleje. Na nich je totiž nejvyšší pravděpodobnost, že budou volný v dostatečný dýlce, abych byl schopnej se rozjet a zidana nahodit,” plánoval Jimbo už včera večer, jak dosáhnout aspoň 30 km/h v centru města plného troubících vraků. Dobrý plán je základ úspěchu, vytlačit zidana až na koleje nebyl problém, stačilo nechat projet tramvaj a ranvej byla volná. Vzletové rychlosti bylo dosaženo díky roztlačení dvěma zidanisty záhy a zidan tak mohl pokračovat hnán vlastní silou. 

S Radimem jsme si domluvili sraz ve tři před kanceláří společnosti Transmediterranea, jejíž lokaci nikdo neznal. Vyrazili jsme na kopec s pevností, který se nám včera nezdařilo dobýt lanovou. Kdo by si myslel, že lanovka byla postavena kvůli turistům, co se chtějí podívat do středověké tvrze, mýlil by se stejně jako my. Lanovka vede na kopec vedle, kde stojí co? No přece mešita! Před ní velkokapacitní parkoviště, policejní stanice zelenejch a dalších pár budov, jejichž účel jsme neodhalili.

Vrchol s fortifikací zeje prázdnotou, vedou k němu schody zarostlé klečí a nikdo tam nechodí. Tak jsme tam taky nakonec nešli, zajeli jsme ale ke kostelu, který stojí u silnice. Tam Jimbo aspoň nemusel chcípat zidan a na lampu u opuštěného kostela plácnul samolepku. Zde jsme opět atrakcí pro místní, pořád se s námi fotí, osedlávají zidany a uznale pokyvují hlavou, když řekneme odkud jsme (i ti, kteří o naší zemi jaktěživi neslyšeli). 

Zatáčky s luxusními výhledy na město, moře, přístav i bitevní křižníky nás svedly rovnou na pobřeží.

Před první branou portu jsme zastaveni modrákem. Říká, že tam ještě nemůžeme, musíme počkat asi 10 minut do 14. hodiny. Už zase začíná ta hraniční tancovačka. Ve 14:01 máme cestu volnou, metr za branou ukazujeme pas dalšímu modrákovi. Projíždíme přístav křížem krážem a hledáme kancelář převozníků, kde je třeba udělat check-in. Další brána, další kontrola pasu a nakázání Jimbovi, ať vypne tu kameru na helmě. Vůbec nebyla zapnutá, že ano. O 30 metrů dále další kontrola pasu, za dalších 20 další, tentokrát neuniformovaný chce nějakou kartu. “Kartu nemám, proč asi jedu támhle do toho kanclu pro lodní lístek,” má toho poskakování po metrech už Jimbo trochu dost. Tajnej teda kartu nakonec nechce a ukazuje ať si jdeme koupit lístek na loď. Ne asi. Ten už máme koupenej. Check-in bez problému, dokonce jednodušší než v Almérii. Bylo brzo, tak proč se před kanclem nevycigánit a při čekání na Radima si neuvařit. Ještě zbyly těstoviny a plastový sýr, nebudeme to přece vozit přes moře. 

Po třetí hodině se přesouváme před celnici na začátek kolony aut, co se tu mezi tím vytvořila. Modráci se rojí a rojí, v 16:00 zasedají do budek a kynou k příjezdu, Jimbovi k přítlaču. Modrák, co má na starosti lístečky, rozdá každému po jednom. My imigračnímu formuláři nerozumíme, co na něj napsat nevíme, ale naštěstí celníci mají pochopení. 

“Adresa v Alžírsku?”

“Hotel Assala.”

“Tam ve městě? Oran?” Celník mává směr město. 

“Ano. Tam.”

“Alžír byli?”

“Ano, tam jsme taky byli.” Vyhýbáme se dotazům na návštěvu pouště. 

“Nesrozumitelná slova arabsky.”

“Ano”

“Jiná nesrozumitelná slova francouzsky.”

“Ano”

“Moto. Alžírsko dobrý?”

“Nestartuje mi to. Alžírsko super bomba skvělý nádherný”

“Další nálož nesrozumitelných slov arabsko-francouzko-anglicky všelijak.”

“Ano, děkuju.”

“Vítejte v Alžírsku.”

“Ano. Díky.”

Super, můžeme k další kontrole o 10 metrů dále, na vjezdu do haly. Pasy už ani nezandaváme. Čekáme. Minuty plynou, zde se mísí modráci se šediváky. Konečně jsme na řadě. První ve frontě. Pírko musel dát válec s věcmi do rentgenu, po něm ho chtěli otevřít, takže našli 2 flašky vína. O něm Pírko začal tvrdit, že je to voda, takže se vše obešlo bez potíží. Jimbo měl lepšiho celníka, ten spokojil s tvrzením, že má ve válci spacák. Byť byl trochu oříšek to slovo vysvětlit. Tlačíme dále, další ukázání pasu cca uprostřed prázdné haly. Pak ještě jedno. Jdeme k okýnku nadepsaném pouze arabsky. Čekáme. Ukazujeme pas. Nic se neděje a tak zase čekáme. Zkoušíme jiné okýnko, taktéž bez srozumitelného značení. Už nás tu čeká víc. Jimbo do okna říká: “Chamdula?” Odpovědí je smích. Radim taktéž zkouší chamdula jinde. Nic se neděje, jdeme čekat jinam. Chvíli se vždycky něco dělo, už to vypadalo, že se někam posuneme, ale pak přišlo zase čekání na čekání. Jeden celník nás už poslal pryč, jali jsme se k odjezdu, jiný celník nás opět zastavil. Radim už mu stihl ujet, tak se musel vrátit. Čekáme venku, čekáme u okýnka, snažíme se najít správný čekací spot. Očekali jsme takhle celou halu. Ukazujeme pas na všechny strany, nakonec si ho v jednom z těch dvou okýnek vzali. Na každou operaci je tu člověk. Jeden rozdává papírky, druhý dává razítko, další zapisuje do knihy naše jméno, osobní číslo a sptzku zidana (tři operace naráz!), další to kontroluje, další dává razítko do pasu, další dává jiné razítko do pasu, další na to razítko píše nějaká čísla, další dává razítko s datem (jako by tam datum už nebylo na tom prvním razítku), další to všechno kontroluje, a povolává dalšího kontrolora.

Další bere do ruky papír od zidana, co nám tu dali při příjezdu, dává na něj razítko, další na něj něco nakreslí, snad podpis? Poslední v této sekvenci pasy opět rozdává. Moc mu to nejde, protože hala se celá naplnila, pasů je na stole úctyhodný štos a on každý otevírá hledá po hale majitele vykřikováním jmen. Po chvíli přibíhá jiný celník s nějakým papírem, má obrovský problém, naštěstí řešitelný – nebylo na něm razítko a chyběl obrázek! Máme hotovo, myslíme si. Opět čekáme. Nic se neděje. Krátíme si čekání hovorem s celníkem. On arabsky, my česky, náramně se smějeme, chamdula nechamdula. Jimbo ho podaroval bonbónkem, takže dostal povolení vylepit na celnici samolepku. Až tu někdo budete, pošlete nám fotku!

Po více než dvou hodinách se ledy hnuly. Na výjezdu z haly ukazujeme pas celníkovi s bonbonkem. Po 5 metrech u brány opět ukazovačka modrákovi. O metr dále jiný vybírá papírky. Jsme z haly pryč. Konečně! Dlouhá rovinka svádí k nastartování zidana. Celník o 100 metrů dále divoce gestikuluje, ať rychle jedeme. Asi máme málo času. Jimbo se odráží, Pírko ladně přikládá nohu, moc to nejde, ale nakonec zidan naskočí. O dalších 200 m dále další celník, opět divoce mává. Zastavit a ukázat pas. Kroutí hlavou, že Štěnovický cestovatel na rovince zastavil a dovolil si udělat fotku s lodí. Stojíme seřazeni před lodí, celník tvrdí, že nakládat budeme až za dvě hodiny. Jimbo to teda opět chcípnul a jdeme čekat. To už nemá cenu, vytahujeme židličky. Mezi tím přijíždí další zidanisté. Dva Britové, typičtí Skoti – Pakistánec s Indem. Za nimi Alžířan z Paříže.

Krátíme si čas hovorem, ukazujeme fotky, uznale kýváme navzájem, aspoň se nás nudí víc. Ve 20:30 konečně naložili všechny návěsy a přišel náš čas. Všichni nastartují, Jimbo potupně tlačí, bocmani se mu sice smějí, ale rádi přidají ruku k dílu. Loď odrazí ve 21:30 a kapitán třikrát zahouká. Jako kdyby říkal za nás: “Tak ahoj Alžíre, ještě jsme s tebou ale neskončili, snad brzy jsme tu zas!”

Zabrali jsme strategickou pozici pro spánek v 7. patře na koberci. Místní si natahali deky a peřiny. Máme to rozdělené. Oni si tu vaří na vařiči kafe, další čaj, my máme pivo a víno. Ó jak se máme. 

Plánovaný příraz v Almeře je v 8:30 místního času, tak jsme zvědaví jak to popluje.  

Stav tachometru 141023 km

Najeto: 24 km na 2 roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0 l

Po snídani se vydáváme na lanovku, která denně vozí návštěvníky na Mont Murdjadjo. Akorát dneska není ten den. Dneska mají plánovanou výluku. My se snad do žádné pevnosti nedostanem!

Volíme náhradní plán a po včerejší noční procházce se těšíme na město za dne. Alžírská města jsou takové obrovské nákupáky. S tím rozdílem, že mezi obchody se bydlí. Jednotlivé ulice jsou tematicky rozděleny do logických sekcí. Procházíme tak ulici plnou látek, pokračujeme ulicí se zeleninou, po cestě k nádraží je zase ulice s nářadím a náhradními díly na povozy všech kategorií.

V jiné ulici prodávají boty, jinde zase dámské oblečení. Jimbo má sen. Koupit si dišdašu, takovou tu dlouhou pánskou košili až ke kotníkům. Po celém dni procházení roztodivných živých ulic se v jednom krámku s veteší náhle zjeví ochotný pán a ukazuje, co všechno má. “Chci tuhle hnědou s tou kápí, ale větší, aby byla na mě,” zadává požadavek Jimbo. Hnědá bohužel nebyla, pouze bílá nebo černá. Pán doporučuje černou, má lepší kápi. Hned jí sundavá z věšáku a už ho do ní souká. Za 4 kila tu máme nového Ahmeda! “Oblíknu k tomu palestinu, doma přidám kalacha a budu tak otvírat dveře návštěvám,” plánuje zrozenec. 

Pokračujeme přes trh s rybami, oblečením, živými šneky, které vám tu rovnou na ulici klidně porazí. Vůně masa, ryb, oliv a zeleniny se tu mísí s vůní čínského zboží z dovozu a mezi tím vším chodí místní nakupovat zásoby. 

Bezcílně bloumáme těmi nejbizarnějšími místy, do kterých nás osud zavání, když se z úst Pírkových ozve známá věta: “Hele, tady maj chlast!” Z ničeho nic stojíme před prodejnou alkoholu, není tak zapadlá jako ta v Alžíru, není před ní ani tak velký šrumec. V klidu pokoupíme pár vín a trochu piva a s neprůhlednými taškami pokračujeme ulicí dál. 

“Hele, to je hospoda!” zní opět z Pírkových úst asi 100 metrů od posledního vyřčení podobné věty. Byl by hřích, nezalézt do alžírské krijivky a neokusit místního pokrytectví. Ten chlast si nás prostě hledá sám. 

Jako kluci jsme se rádi motali v hospodě, když tátové hráli mariáš. Takže když jsme se pak ve třinácti rozhodovali co dál dělat, kariéra profesionálních alkoholiků byla jasná volba. Jasně, člověk se musí otáčet, ale my věříme, že když děláte věci pořádně, osud vám to vráti.

6 malých piv za 120 korun v arabském státě je toho důkazem. Obsluha, děd v pruhovaném tričku a námořnické čepici, který vypadá jak z Cesty kolem světa za 80 dní, ochotně nosí další. “Zavírají ve 2 ráno, máme překvapení pro Štěnovického cestovatele, který nemá tolik štěstí, tak mu trochu popustíme,” povídá Jimbo zjišťujíc otevírací dobu místní nalejvárny. 

“Půjdem na hotel, najíme se, vypijem víno a půjdem sem, protože tady bude zábava,” promptně lajnuje večerní plán Pírko. 

“Tak jsem tu,” píše zprávu Radim. Potkáváme jej v hotelu a už při pozdravu dostává do ruky plecháček místního vína. 

Nenechte se zmást, my zas tak moc nechlastáme, jen tady z toho děláme trochu grotesku. Byla fakt challenge tu alkohol sehnat, máme radost ne(jen) z toho, že se trochu napijeme, ale hlavně z toho, že jsme to dokázali, a tak trochu svlékli arabský svět do naha. 

A tak teď pijeme alžírské víno na pokoji a po cestě do baru si dáme něco k snědku, abychom tu neudělali moc velkou ostudu. 

Piva i vína máme dosti, čumil už je off, večer to dokrmíme v hospodě. Uvidíme, kam nás osud zavede. 

Stav tachometru 140999 km

Najeto: 0 km na 0 roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0 l

Hasiči nepřijeli, jeden z mála lesů na alžírském území, Foret de Msila, jsme nezapálili. Ráno Jimbo startuje do vzduchu se slovy: “Když budu při zemi, abych neohrozil nedaleký letiště, možná si natočim tu skládku.” Skládku nakonec nenatočil, nechtělo se mu letět moc blízko budov vedle ní.

V tu chvíli Fidel nevěděl, jak málo stačilo k tomu, aby přišel o drona, kterého oproti slíbené záloze ochotně pro tuto cestu zapůjčil. Po sjezdu na silnici a obvyklé startovací proceduře – už to umíme jako mistři, jsme rychle pochopili kolik štěstí a kolik rozumu Jimbo při létání měl. Všechny kopce okolo nás a následně i celé pobřeží pod nimi je plné vojenských základen. Letiště jsou nedaleko dokonce tři, z čehož to největší a nejbližší je taktéž vojenské. Ty baráky vedle skládky, ke kterým radši Jimbo nedoletěl, je obrovská základna zřejmě alžírských paragánů. Podél dlouhého plotu s obrázky jakýchsi pohlavárů jsou palposty a protiletadlové zbraně. U každého kanónu sedí stálá obsluha. Nám je vlastně záhadou, jaktože toho drona ve 200m výšce, asi 300 m od základny, nesestřelili. Dneska bylo v plánu, kouknout na slané jezero Orán. Jak můžete vidět na fotkách, jezero je obrovitánské, má na délku asi 40 km a v nejširším místě cca 13 km. Nepodařilo se otestovat, zda je voda opravdu slaná, neboť je jezero už nyní prakticky vyschlé. Ono se taky není čemu divit, jeho hloubka se udává někde mezi 10 a 30 cm a je přímo závislá na tom, jak moc v okolních kopcích prší. 

Přece nepojedeme tak brzy do Oránu, tak pícháme prstem do mapy k nějakému majáku na pobřeží. Projíždíme úzké horské silnice, místní vesničané mávají, něco pořvávají, děti jsou nadšené, když jim krátce zatroubíme, zamáváme nebo jen trochu vytočíme motor. Na hřebenech nevysokého pohoří opet fičí z pohraničí. Chvíli obdivujeme výhledy na kopečky, ale stačí otočit hlavu na druhou stranu, kde se vlní nekonečná masa vody.

K majáku vede z nejbližší vesnice cesta tak na jedno auto, v tom větru je často težké, nenechat se zfouknout ze skály. Jakmile se kopec s majákem objeví, je nám jasné, že dál to nepůjde. Není to žádný maják, nýbrž opět vojenská základna. “Aspoň je vidět, kam vyhazujou bordel,” povídá Jimbo a fotí kopec s vodopádem odpadků. Sic se hned z první nenecháme odradit a jedeme dál, zpozoruje nás hlídka a z vrchu mává v ruce držíc útočnou pušku značky Avtomat Kalašnikov. Není to však pozdrav, ale pantomimické vyjádření: “Urychleně udělejte čelem vzad, nebo…”

Co se dá dělat, tady ten kraj je jedna velká vojenská základna. Podél moře se pomalu posouváme směr Orán. Kousek před ním by měla být historická pevnost Fort Lamoune. “Třeba bude na kopci a budeme si jí moct prolézt,” doufá Jimbo v příhodnou polohu parkoviště pro snadné roztlačení zidanu. Opět chyba lávky. Fort Lamoune, historická, snad středověká, pevnost, co si zahrála velkou roli i při dobývání spojenci v roce 1942, tam sice pořád stojí, ale bohužel je obehnána betonovým plotem s ostnatým drátem. Zřejmě je stále využívána ke svému prvotnímu účelu. Množství vojska na západě od Oránu je enormní. K čemu potřebují rozpadlou pevnost je nám záhadou. 

Jedeme se ubytovat celkem na jistotu do hotelu Ambassador, ve kterém jsme spali první noc. Víme, že má hlídané parkoviště a zároveň celkem strategickou polohu, díky které snad půjde ve středu nahodit Jimbův zidan, aby dojel do přístavu. Bohužel však nemají volno na dvě noci. Recepční Jimba posílá do protějšího hotelu Assala. Ten ale nedisponuje parkovištěm, minimálně o něm nevíme, a tak se tam snaží recepční vysvětlit, zda je možné (třeba za nějakou úplatu) nechat zidany na parkovišti vedlejšího hotelu. Milá recepční někam volá a přes překladač říká, že je vše ok, že to tam můžeme nechat. Bereme pokoj pro tři, jelikož zítra se k nám opět připojí Štěnovický cestovatel, plave lodí zpět stejně jako my. Už to všechno vypadalo tak bezvadně, po desítkách minut dojednávání přes překladač v telefonu se zdálo, že vše je vyřešeno, zidany mají parking, my máme pokoj pro tři a všechno je zalité sluncem. Až na to, že vůbec. Po cestě s věcmi od zidanů se k nám připojuje hlídač parkoviště, posunkuje, že zidany tam parkovat nemohou. Nerozumíme mu, ani on nám, jde tedy s námi na recepci hotelu, tam mu recepční něco poví, všichni se smějeme, hlídač je zjevně spokojený, opět se všichni smějeme a všechno je zase zalité sluncem. Po půl hodině na pokoji zvoní telefon: “Sir, moto,” ozve se ve sluchátku. Jimbo jde dolů, kde se dozvídá, že zidany na protějším parkingu parkovat nemohou a musíme je dát do hotelové garáže. To bude problém, jak z ní dostaneme zidana ven? Jimbo se marně snaží vysvětlit všem účastníkům debaty, ze má startování kaput a musí roztlačovat. Zde se zúročují léta hraní aktivit, speciálně pantomimy. Divadlo Jimbovi ale nikdy moc nešlo, čehož si všiml mladý hoch, sedící na recepci. Zřejmě host a mluví obstojně anglicky! Rychle pochopil problém, vysvětlil jej všem okolo a už se zase všichni smějeme. Jenom Jimbo se zas tak moc nesměje, když vidí kopec, který do garáže vede, a který bude třeba vytlačtit. Garážmistr říká, že na středu objedná pět siláků, co zidana pomůžou tlačit. Tak to jsme zvědaví. Opět se všichni smějí na celé kolo, teď už i Jimbo, i když pořád trochu nejistě. Jinak to nejde, zajíždíme do garáže, která je spíš sušárnou a odkladištěm a doufáme, že slíbení Rambové se dostaví. 

Večer jsme se přes večeři v restauraci u přístavu, ve které jsme měli suverénně nejdražší jídlo v celém Alžírsku (asi litr na osobu), šli projít.

Upozorňujeme, že jsme nevyšli po setmění, opět jsme do něj jen zůstali venku. Objevujeme krásy večerního Oránu. Procházíme setmělé uličky, tu se rvou děti, tu si jiné kopou s míčem. O kus dál se hádají dva domorodci, jeden hystericky řve, tak se rychle klidíme. Pár ulic na to do sebe v tramvaji kopou nějaké potulné děti a jeden z cestujících umravňuje umolousané, max 6leté děvče tak, že jej škrtí, až nemůže dýchat. Pár chvil na to do sebe kopou zas. Jinde zase v 10 večer hrají na ulici fotbálek, všude po zápraží posedávají místní. Je tu prostě taková typická alžírská pohodinda. 

Snažili jsme se najít nějaký bar, našli jsme však jen disco Maghreb. Dávno zašlá sláva napoví, že dneska je zavřeno. Tak jdem radši na ferbla a zbytek čumila, protože včera překvapivě nedočuměl. 

Pivo máme, víno taky, čumil dočumí a zítra zkusíme dobýt Fort Santa Cruz na vrchu Mont Murdjadjo, ta už by snad nemusela být v pohotovosti. Také se potkáme s Radimem, budeme si rozhodně mít o čem povídat. 

Stav tachometru 140999 km

Najeto: 150 km na dvě roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,2 l

Před odjezdem dostal Pírko varování, ať tu radši nevycházíme po setmění. Řídíme se tím, nevycházíme, rovnou venku zůstáváme. 

Noc byla příjemná, ráno trochu složitější, s pivem zas najíždíme na správnou zidanskou notu. Jen ten kopeček jsme večer považovali za prudší. Od cigánplatzu šlo sjet bez problémů, ale na silnici se zidan moc nerozjížděl. Proto Pírko použil nohy, ovšem ne k účelu, k jakému se obvykle používají. Jimbo z kopce spíš zpomaloval než zrychloval, a tak Pírko skočil na svého oře a ladně přiložil svou pravou nohu na Jimbův levý kufr. Zatáhnul pravou rukou, jeho nastartovaný zidan ochotně zrychloval a Jimbovu zidanu tak dodal potřebnou hybnost. Ten ve 40 km/h na trojku celkem bez problému naskočil. S radostí v očích, že i dnes se někam hneme, sjíždíme kopec o pár zatáček dál, kde na nás opět čekají modráci. Nejdůležitější z nich přistoupí k Jimbovi s úsměvem a napřaženou pravicí. Zidanu se ale ještě nestačil ohřát motor, takže se musí držet ve vyšších otáčkách. K tomu je samozřejmě potřeba pravá ruka. Jimbo posunky vysvětluje uniformě, že jí nemůže podat pravou ruku a napřahuje levou. Modrák pochopil, potřásl si neobvyklým způsobem a praví: “Czechoslovakia?” Jimbo kývá hlavou, když už tady někdo zná naši zem, skoro vždy nás má za Čechoslováky pod nadvládou Sovětů. Stejně jako jeden taxikář v Alžíru, Czech Republic ani Czechia (fuj!) neznal, ale Czechoslovakia ano. Hned si vzpomněl a říká: “Tam Sověti, Stalin good,” tázavě se na nás otočil. My pochopitelně odporovali, že Stalin good teda fakt neni. Tomu už moc nerozuměl, tak už dál nepokračoval. Dnešní modrák opět anglicky neuměl nic, ale očividně dostal od včerejších kolegů echo. Poslední dny nás sledují na každém kroku, asi se lekli, když jsme se jim na den ztratili v bahenních lázních. Vyžádal si pasy a kouká na pytel s odpadky, přišpendlený k Jimbovu kufru. Udělali jsme chybu, sic znalí místních poměrů, neuvědomili jsme si, že plechovky od piva budí vášně. Příště musíme na odpad použít neprůhledný pytel. On je pochopitelně odhalil, začal na pytel ukazovat a říkat různá slova, znamenající pivo. Jimbo s rukou stále na plynu trochu zvýšil otáčky motoru a vůbec nerozuměl tomu, co modrák při ukazování na pytel říká. Jen mu opakoval, že to jsou odpadky, policajt naštěstí od dalšího řešení upustil, řekl to však svému kolegovi, který se zrovna Pírka vyptával, kde jsme spali. Tomu Pírko samozřejmě taky vůůůbec nerozuměl a opakoval mu, že jedeme z Alžíru do Oránu. Tahle groteskní kontrola naštěstí nebyla dlouhá, zkontrolovali pasy, ukázali na datum vypršení víza a po ubezpečení, že z Oránu máme objednanou loď přes moře nám zamávali. Odpadky byly vyhozeny hned v první vesnici do kontejneru.

Cestou podél moře opět výhled střídá výhled, obloha bez mraku, jenom ten vítr by nemusel být tak drsný, že se proti němu často nedá ani zatáčet. U jedné z miliónu liduprázdných pláží nás přepadla touha po vodě. Zaparkovali jsme na prázdném parkovišti, kdysi možná hojně využívaném rekreanty, vhodně tak, aby šel Jimbův zidan roztlačit. Skočili do plavek a jali se otestovat, zda je slaná. Což o to slaná byla, ale teplota je kvůli silnému větru asi tak 2 cm. Z povinnosti jedno tempo a radši rychle ven. Jako svačinka posloužila okurka a paprika od zelináře. 2 z 10 zidanistů doporučují: nemněte si oči po tom, co jíte celkem dost pálivou zelenou papriku, a to ani tehdy, když vám do oka něco spadne. Nestrávíte pak půl hodiny jeho vymýváním za stálého skučení jak moc to pálí. Ale zkušenost je nepřenositelná, Pírko by mohl vyprávět.

Od vody jsme opět zkusili trik s Pírkovou nohou, rozjet se z nulové rychlosti zas tak jednoduché není, ale na třetí pokus se to za aplausu přihlížejících Alžířanů podařilo. Přes jedno tankování do nastartovaného zidana, kterého opět pumpař zlil od hrdla až po stojánek, dojíždíme do města Mostaganem, ve kterém jsme před týdnem spali. 

Máme hlad a potřebujeme nakoupit, a tak hledáme vhodný market ideálně vedle restaurace a rozhodně na kopci. S těmi restauracemi se to tady má tak: měli jsme za to, že místní kuchyně bude, stejně jako v Maroku, plná kuskusu, zeleniny a skopového masa. To vše pečené v tajinu, nebo podobně upravené. Avšak víc jsme se mýlit nemohli. Tady se jí v podstatě jen ve fast foodech. To nejlepší, co si tu může člověk dát, jsou pečená kuřata, v lepším případě, když vůbec nějakou restauraci najde, tak jsou to játra na špízu nebo hovězí plátek. Jinak je to samá pseudopizza, podivné maso na grilu, které se celý den předpéká za sklem výlohy a masařky do něj kladou svá vajíčka. Ne jinak to bylo i v “restauraci”, kterou jsme potkali vedle marketu. “Sedí tam asi 4 lidi, něco jedí, ale když jsem viděl tu výlohu plnou much, tak mě to nenaplnilo optimismem,” povídá Jimbo po obhlídce terénu. Šel tedy do magazinu s tím, že koupí něco, co by se dalo sníst s bagetou. Bagety, ty tady péct fakt umí, to je Francouzi naučili moc dobře. Stojí asi 2 koruny a nejsou z žádného zmraženého polotovaru jako u nás. Z obchodu přinesl asi po 15 minutách překládání francouzských popisků jakési kuřecí něco, co měla být asi šunka. Senzorické testy však ukázaly, že je to pravděpodobně rozemletá celá slepice doplněná kořením, aby byla přebita chuť drůbežího separátu. Úlomky kostí ale žádné koření nerozmělní. I “sýr” chutnal víc jako plast, takže to obojí letělo přímou cestou do odpadu. Protože Jimbo tušil, jakou šmakuládu kupuje, vzal do zálohy Veselou krávu, ta má chuť všude stejnou. Aspoň nás nemrzí těch těžkých 120 korun, co to všechno stálo.

Startovací sekvence se z kopečka podařila, noha nebyla potřeba. Okolí Mostagemu, přestože je u moře, je opět placka, nikde žádné hory jenom nekonečné dálavy kam oko dohlédne. Směr Orán vede víceméně rovná dvouproudá silnice, takže posledních asi 80 km k jezeru Sebkha d`Oran opět jedeme bokem kvůli vichřici fičící od vody. V tomto kraji se také nachází mnoho továren, fabrik i rafinérií. Hořící komíny spalující přebytečný plyn při zpracování ropy se neokoukají. Jenom příroda dost trpí, všude je jemný popílek, prach, černo, kouř a smrad.

Dnes jsme si ověřili, že roztlačovat zidana už nám celkem jde, takže proč opět necigánit, že? Navíc je to poslední večer, který můžeme strávit v přírodě. Našli jsme luxusní cigánplatz kousek od gigantické skládky v kopcích nad Oránem. Byl by hřích jej nevyužít na plno a neudělat si konečně oheň, snad nám to nepřekazí hasiči. 

Zítra okusíme, zda je zmíněné jezero opravdu slané, jak se o něm říká a posuneme se jen o pár kilometrů dál do Oránu, kde budeme utrácet poslední prachy při čekání na loď. 

Pivo stále máme, čumil ještě taky je, zítra už ale nebude.

Stav tachometru 140849 km

Najeto: 264 km na tři roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,2 l