Rubrika: Zidan Tours

Je přesně 8:30, když loď Almariya Limasol, dříve Nord Gotlandia Visby, přiráží ke břehu Pyrenejského poloostrova. Zkušení námořníci vědí, že není kam spěchat. Bude to trvat, než vyparkují auta a bude možné vyjet zidanem z útrob paluby č. 3. Noc byla celkem dobrá, nic moc nás nebolí, ve spacáku na karimatce zima nebyla. 

Nakonec bylo všechno rychlejší, než jsme čekali. Nikdo totiž v přístavu nezdržoval, nikdo nikoho nezastavoval, nechtěl po něm pas atd. Od lodi je to na celnici celkem kus cesty, Jimbovi se podařilo vytlačit zidana a sjet po padacích dveřích na pevninu, ale dál už to nebylo tak jednoduché, přišel na řadu opět známý trik s Pírkovou nohou. V miniaturní rychlosti to ale není tak jednoduché, takže Pírko vymyslel, že bude tlačit svým padacím rámem. Toto vylepšení se již v praxi osvědčilo, dneska to ale moc nešlo. Udělal s ním díru do kanystru s vodou a ohnul si mlhovku. Zidan protestoval, ale nakonec naskočil. Celní kontrola proběhla mávnutím dvou rukou, první při kontrole pasu, celník uzřel pas s nápisem Czech Republic a ani jej neotevřel, druhý, co kontroluje zavazadla, mávnul znuděně a jal se dávat gumoléčbu Alžířanům s věcmi narvanými auty. Co k nám vozí je záhada, jeden měl třeba plný kufr prázdných kufrů. Jiný táhl dodávku plnou starých dek. 

Z Almery nás čeká ještě cca 200 km přejezd do Malagy, kde odevzdáváme zidany. Záměrně jsme si ale nechali rezervu a odevzdáme je až zítra. Sice máme opět jeden mírně zkriplený zidan, ale vy byste vynechali národní park Sierra Nevada? My teda ne! Na rychlo hledáme co nejzatáčkovatější cestu skrz hory a jedem. Nemáme žádné jídlo ani pití a nějak nám nedocvaklo, že ve Španělsku taktéž slaví svátek práce. Existuje snad nějaký svátek, který Španělé neslaví? Všechny obchody jsou zavřené, na ulicích není ani noha a možná i proto byli ti celníci tak znudění. Naštěstí po cestě objevujeme malý magazin s otevřenými dveřmi. Dost nepříjemná prodavačka s odporem k práci neochotně namarkovala bagetu, opravdovou šunku a opravdový neplastový sýr! Blaho pro chuťové buňky po 14 dnech! Za nekřesťanských 10 EUR to stálo, i když za to jsme včera žili celý den!

Ani se nenadáme a už stoupáme po uzoučké serpentinové silnici A-337. Dole byla cedule, že průsmyk je otevřen, záhy jsme zjistili proč, nejvyšší bod této silnice leží ve 2040 metrech nad mořem (dle Pírkových hodinek). Impozantní výhledy na přírodní krásy národního parku by neměl minout žádný návštěvník. Palmy střídají borové lesy, všude potkáváme desítky zidanistů, všichni svědomitě zdraví. Kdyby tak tušili, že posledních 14 dní jsme byli na jiném kontinentě a žádného zidanistu nepozdravili.

Letíme sem a tam s rohlíkem v helmě, u cedule 2000 m.n.m. samozřejmě lepíme samolepku stejně jako trio zidanistů na Harleyích. Další samolepku jsme si vyměnili na důkaz česko-španělského zidanského přátelství. Z vysokých hor padáme dolů přes benzínku, kde Jimbo opět tankuje do nastartovaného zidana (ani tady to nikomu nevadí). “To je peněz!!! Já chci zpátky!” Brečí Pírko při placení, Jimbovi taktéž tečou slzy smutku při pohledu na účtenku. Mimochodem, v Alžíru jsme nikdy účtenku nedostali, vůbec za nic, nejen za benzín. Za horami se rozprostírá nekonečná rovina, přestože stále oscilujeme ve výšce okolo 1000 metrů. Rovina nás nebaví, té už bylo dost, vjíždíme na jinou silnici přes město Guadix a La Peza směrem na Granadu. Žaludek naplnil sic drahý, ale neskutečně dobrý vepřový guláš a bageta v restauraci u benzínky. Ani jsme netušili, do jaké parády právě vjíždíme. Do Granady je to asi 40 km, ale je to 40 km zatáček, a jakých!

Zidanský ráj! Opět nešetříme superlativy, jak dobře jsme s cestou udělali. V národním parku už nejsme, a tak po cestě hledáme příhodný cigánplatz, přestože to ve Španělsku asi není úplně povoleno. Jedno místo za jakýmsi starým bistrem jsme našli, ale zatáčky jsou zábavnější, jedeme dál! Zkusíme v Granadě nabrat pivo a vrátíme se zpátky, tohle si musíme projet ještě jednou. V magazinu u benzínky se zadařilo, máme něco málo na snídani a Pírko má opět spolujezdce, tentokrát španělského jménem Victoria Málaga. Je krásně, vedro, Jimbův zidan se již dost přehřívá, je čas vpálit zpět mezi skály. 30 bezvadých kilometrů stahujeme poserproužky na totální minimum. Na cigánplatzu pivo v židličkách zařídilo správnou zidanskou pohodu.

Pivo máme, víno čumí do kufrů, nic ostřejšího jsme za ty ceny tady nekupovali.

Předpověď počasí na zítra sice není úplně růžová, tak nám přejte, abychom do Málagy nemuseli 180 km po dálnici a nevraceli zidany za deště stejně, jako když jsme je přebírali. 

My zase ještě ze Španělského cigánplatzu přejeme šťastnou cestu dvěma zidanům – Donovi a Rafovi, kteří zítra vyráží na kratší tour po Bosně a Hercegovině. Určitě budou taky psát zideníčky, abychom i my mohli být s nimi. Štafetu jim finálně předáme v sobotu, kdy budeme publikovat zřejmě poslední příspěvek, tedy Epilog.

Stav tachometru 141277 km

Najeto: 254 km na 3 roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0 l

Abyste nepřišli v tomto zideníčku o něco alžírského, tak tady je malé technické okénko ohledně vozového parku v největší africké zemi:

O alžírských řidičských schopnostech jsme toho nenapsali málo. Věřte, že to bylo pořádné peklo. Nyní se podívejme, v čem tohle peklo páchají. Nejběžnějšími vozy jsou jednoznačně francouzské značky, jezdí tu Citroeny, Peugeoty, Renaulty snad ze všech let. Naprosto běžně potkáte Citroen 2CV, neboli Kachnu, a za ní jede nové Berlingo. Všechny vozy jsou domlácené, jak ty staré tak nové. Často je s podivem, že ta hrobka vůbec ještě leze. Dodávkám i autobusům se nezavírají dveře, některé samochody dveře ani nemají. K tomu se přidávají skútry (polozidany). Často u nich ani není poznat, jaké jsou značky, obvykle jim chybí celý předek včetně světla, jsou oholené na kost stejně jako některá auta. Majitelé je udržují v provozu tak dlouho, jak jen to jde. To je EKO! K vozům TPCA se přidávají Toyoty, méně pak Hyundaie. O autobusech Toyota Coaster jsme již psali, MHD (dá-li se tomu tak říkat) často obsluhují vysloužilé autobusy Hyundai. Silnicím, hlavně mimo město, naprosto dominuje Toyota Hilux, opět modely všech výrobních let, opět v různých stavech od totálních vraků po nová auta. Hilux stojí v každé vesnici doslova na každém rohu. Kutilství místních mechaniků nezná mezí, na korbu Japonského pickupu jsou schopni vyrobit jakoukoliv konstrukci. Od skříně, přes držáky všeho možného po doubledecker pro ovce. Nákladový prostor umí rozšířit tak, že je Hilux často širší než kamion, aby uvezl například co nejvíce sena. Kamiony jsou úplně jiná kategorie, jejich značky moc neznáme, tipujeme je na čínské kopie západních značek, jezdí hlava nehlava CTD, vozí co je napadne a každou chvíli je potkáváme se zvednutou kabinou, protože jsou v crashi. Hlavní silnice jsou jich plné, mimo hlavní tahy moc vidět nejsou. Překvapily nás Žiguly, k vidění bylo několik sedanů, kombíků i offroadů Lada Niva. Někdy i přestavěné na luxusní byt v centru Oránu. Mnoho z toho jste již mohli uzřít na fotkách, do galerie přidáváme ještě ty, které jsme fotili pouze za tímto účelem. 

Tuesday night life Algeria stojí fakt za to! Bar, do kterého jsme mířili, je pod zemí, vedou do něj schody osvětlené červenými světly. Před vchodem nás ale zaujal ruch a odér ne nepodobný hudbě klasické zahulené vesnické nádražky. Stačilo otevřít dveře a bylo jasno. Za nimi se skrývala pravá alžírská nalejvárna. Bylo plno, v televizi hrála Chelsea proti jiné jedenáctce a na ní za stálého zvedání třetinkových lahví značky Beaufort (pivo z Oránu) čumělo a křičelo přes sebe asi 80 alžíranů. To vše doplňovala na plno puštěná arabská hudba. Mezi stoly se skoro nedalo projít, i tak ale mezi nimi běhaly 4 servírky, občas prošel nějaký drobný živnostník s krabicí kuřecího masa (asi, nevypadalo vábně). Každý nápitka měl před sebou průměrně 2 – 4 lahve, aby se servírky moc nenaběhaly. “Krása obsluhy je přímo úměrná cenové kategorii podniku úplně stejně jako je tomu u nás,” hodnotí Pírko vzhled postarších alžířanek. “To jsou ty, co si je pak budeš moct koupit v tom baru pod náma,” zakončuje Jimbo. 

Za stálého cinkání lahviček do sebe dle místních zvyků klopíme jeden Beaufort za druhým, číslovky na papírovém ubrusu, sloužícím i jako lístek, přibývají. Jedna ze servírek nás přisadila ke třem pánům. Jako icebreaker konverzace postačilo, aby Jimbo vytáhl telefon a začal fotit. Zamračené pohledy a jasná gesta spolupijících prozradila, že u pivka se muslimové nefotí rádi. Jazyková bariéra a okolní hluk však způsobily, že i přes snahy obou stran, po tom, co Jimbo telefon schoval, si moc nepokecáme. Okolo desáté přišel čas se přesunout o patro níže. Sklepní bar, živá arabská hudba, mraky chlastuchtivých arabů a arabek. Štěnovický cestovatel objednal lahev bílého, pak druhou, zuby vyčistila místní zelená. S mizejícím vínem se pomalu bortily i jazykové bariéry, ani to focení už najednou nebyl problém. Nevíme sice o čem, ale dobře jsme si s místními pokecali. Šťenovickej si dokonce i trsnul s jednou ze servírek od shora. Jsme exoti, být atrakcí už jsme si zvykli. “Kdybyste chtěli, budu v baru Cardinal,” ukazuje na mapě náš nový oránský kámoš Aziz, co uměl trochu anglicky. Díky tomu jsme se i dozvěděli, jak to máme v Evropě jednoduché, jak máme prachy a sluníčkový život. Snažili jsme se mu ty růžové africké brýle sundat, snad se nám to trochu povedlo. Představy domorodců, jak nám lítají pečení holuby rovnou do huby a prachy rostou na stromech tak nízko, že se pro ně ani nemusíme natahovat, se nevyvrací lehko. 

Kvalitně upravení chytáme se příležitosti a jdeme objevit další bar. Radim se od nás z bezpečnostních důvodů odpojuje, někdo přece musí nahlásit, když se na hotel nevrátíme. Cardinal je přes den asi restaurace a večer se mění, jak jinak než na další arabskou nálevnu. Opět hraje živá hudba, opět je slyšet cinkot lahví, opět jsme atrakcí, přestože Azize už jsme nenašli, asi sem nedošel. 

Balíme to radši okolo jedné ranní, abychom se alespoň pokusili stihnout snídani, co končí v 10. 

Budíček nebyl moc přijemný, kombinace červeného, piva, bílého a zas piva zaručuje kvalitní spánek i následující den. 

Včerejší večer bylo úctyhodné zakončení afrického dobrodružství. 

Po snídani vyjíždí Pírko z garáže, jde utratit zbylé prachy a hlavně kouknout, jak to chodí v přístavu, abychom tam s nechcípnutelným zidanem nejezdili dokola. Vrací se s nepořízenou, na vjezdu stojí mraky modráků, kteří by ho možná pustili dovnitř, ale ven už asi ne. 

Jimbův výjezd z garáže byl nakonec celkem jednoduchý, pět siláků sice nedorazilo, ale pomohl Radim s garážmistrem a jeho kámošem. “Nejlepší by bylo, kdybysme toho zidana přehoupli přes tamten obrubník na tramvajový koleje. Na nich je totiž nejvyšší pravděpodobnost, že budou volný v dostatečný dýlce, abych byl schopnej se rozjet a zidana nahodit,” plánoval Jimbo už včera večer, jak dosáhnout aspoň 30 km/h v centru města plného troubících vraků. Dobrý plán je základ úspěchu, vytlačit zidana až na koleje nebyl problém, stačilo nechat projet tramvaj a ranvej byla volná. Vzletové rychlosti bylo dosaženo díky roztlačení dvěma zidanisty záhy a zidan tak mohl pokračovat hnán vlastní silou. 

S Radimem jsme si domluvili sraz ve tři před kanceláří společnosti Transmediterranea, jejíž lokaci nikdo neznal. Vyrazili jsme na kopec s pevností, který se nám včera nezdařilo dobýt lanovkou. Kdo by si myslel, že lanovka byla postavena kvůli turistům, co se chtějí podívat do středověké tvrze, mýlil by se stejně jako my. Lanovka vede na kopec vedle, kde stojí co? No přece mešita! Před ní velkokapacitní parkoviště, policejní stanice zelenejch a dalších pár budov, jejichž účel jsme neodhalili.

Vrchol s fortifikací zeje prázdnotou, vedou k němu schody zarostlé klečí a nikdo tam nechodí. Tak jsme tam taky nakonec nešli, zajeli jsme ale ke kostelu, který stojí u silnice pod pevností. Tam Jimbo aspoň nemusel chcípat zidan a na lampu u opuštěného kostela plácnul samolepku. Zde opět bavíme místní, pořád se s námi fotí, osedlávají zidany a uznale pokyvují hlavou, když řekneme odkud jsme (i ti, kteří o naší zemi jaktěživi neslyšeli). 

Zatáčky s luxusními výhledy na město, moře, přístav i bitevní křižníky nás svedly rovnou na pobřeží.

Před první branou portu jsme zastaveni modrákem. Říká, že tam ještě nemůžeme, musíme počkat asi 10 minut do 14. hodiny. “Hele! Tamhle maj zase chlast!” Parafrázuje Jimbo při čekání Pírka a ukazuje na přiznaný obchod přes silnici naproti vjezdové bráně do přístavu. Zkoumat už ho nemá cenu, prkenice prázdné, nakoupíno jest a modrák si ve 14:01 žádá naše pasy. Následně uvolňuje průjezd branou.

Už zase začíná ta hraniční tancovačka, metr za branou ukazujeme pas další uniformě. Projíždíme přístav křížem krážem a hledáme kancelář převozníků, kde je třeba udělat check-in. Další brána, další kontrola pasu a nakázání Jimbovi, ať vypne tu kameru na helmě. Vůbec nebyla zapnutá, že ano. O 30 metrů dále další kontrola pasu, za dalších 20 další, tentokrát neuniformovaný chce nějakou kartu. “Kartu nemám, proč asi jedu támhle do toho kanclu pro lodní lístek,” má toho poskakování po metrech na přehřátém zidanu už Jimbo trochu dost. Tajnej teda kartu nakonec nechce a ukazuje ať si jdeme koupit lístek na loď. Ne asi. Ten už máme koupenej dávno. Check-in bez problému, dokonce výrazně jednodušší než v Almérii. Je brzo, tak proč se před kanclem nevycigánit a při čekání na Štěnovickýho si neuvařit. Ještě zbyly těstoviny a plastový sýr, nebudeme to přece vozit přes moře. 

Snad ani není nutné zmiňovat, že jsme tu zas jak v zoo. Pořád se místní chodí dívat na dva exoty z tramtárie, co si vyndali kuchyň s obývákem na silnici a začli předvádět svůj kulinářský um. Korunu tomu nasadil chlápek, co přišel žebrat o benzín, že mu došel při hraniční kontrole. Nedokázal pochopit, že mu bohužel nejsme schopni pomoct.

Po třetí hodině se přesouváme před celnici na začátek kolony aut, co se tu mezi tím vytvořila. Modráci se rojí a rojí, v 16:00 zasedají do budek a kynou k příjezdu, Jimbovi k přítlaču. Modrák, co má na starosti lístečky, rozdá každému po jednom. My imigračnímu formuláři nerozumíme, co na něj napsat nevíme, ale naštěstí celníci mají pochopení. 

“Adresa v Alžírsku?”

“Hotel Assala.”

“Tam ve městě? Oran?” Celník mává směr město. 

“Ano. Tam.”

“Alžír byli?”

“Ano, tam jsme taky byli.” Vyhýbáme se dotazům na návštěvu pouště. 

“Nesrozumitelná slova arabsky.”

“Ano.”

“Jiná nesrozumitelná slova francouzsky.”

“Ano.”

“Moto. Alžírsko dobrý?”

“Nestartuje mi to. Alžírsko super bomba skvělý nádherný.”

“Další nálož nesrozumitelných slov arabsko-francouzko-anglicky všelijak.”

“Ano, děkuju.”

“Vítejte v Alžírsku.”

“Ano. Díky.”

Super, můžeme k další kontrole o 10 metrů dále, na vjezdu do haly. Pasy už ani nezandaváme. Čekáme. Minuty plynou, zde se mísí modráci se šediváky. Konečně jsme na řadě. První ve frontě. Pírko musel dát válec s věcmi do rentgenu, po něm ho chtěli otevřít, takže našli 2 flašky vína. O něm Pírko začal tvrdit, že je to voda, takže se vše obešlo bez potíží. Jimbo měl lepšiho celníka, ten se spokojil s tvrzením, že má ve válci spacák. Byť byl trochu oříšek to slovo vysvětlit. Aby ne, naši zálibu v cigánění tu nikdo nechápe. Tlačíme dále, další ukázání pasu cca uprostřed prázdné haly. Pak ještě jedno. Jdeme k okýnku nadepsaném pouze arabsky. Čekáme první na řadě. Ukazujeme pas. Nic se neděje, a tak zase čekáme. Zkoušíme jiné okýnko, taktéž bez srozumitelného značení. Už nás tu čeká víc. Jimbo do okna říká: “Chamdula?” Odpovědí je smích. Radim taktéž zkouší chamdula jinde. Nic se neděje, jdeme čekat jinam. Chvíli se vždycky něco dělo, už to vypadalo, že se někam posuneme, ale pak přišlo zase čekání na čekání. Jeden celník nás už poslal pryč, jali jsme se k odjezdu, jiný celník nás opět zastavil. Radim už mu stihl ujet, tak se musel vrátit. Čekáme venku, čekáme u okýnka, snažíme se najít správný čekací spot. Očekali jsme takhle celou halu. Ukazujeme pas na všechny strany, nakonec si ho v jednom z těch dvou okýnek vzali.

Barometr byrokracie je na svém dosavadním maximu. Na každou operaci je tu člověk. Jeden rozdává papírky, druhý dává razítko, další zapisuje do knihy naše jméno, osobní číslo a sptzku zidana (tři operace naráz!), další to kontroluje, další dává razítko do pasu, další dává jiné razítko do pasu, další na to razítko píše nějaká čísla, další dává razítko s datem (jako by tam datum už nebylo na tom prvním razítku), další to všechno kontroluje, a povolává dalšího kontrolora.

Další bere do ruky papír od zidana, co nám tu dali při příjezdu, dává na něj razítko, další na něj něco nakreslí, snad podpis? Poslední v této sekvenci pasy opět rozdává. Moc mu to nejde, protože hala se celá naplnila, pasů je na stole úctyhodný štos a on každý otevírá hledá po hale majitele vykřikováním jmen. Po chvíli přibíhá jiný celník s nějakým papírem, má obrovský problém, naštěstí řešitelný – nebylo na něm razítko a chyběl obrázek! Máme hotovo, myslíme si. Opět čekáme. Nic se neděje. Krátíme si čekání hovorem s celníkem. On arabsky, my česky, náramně se smějeme, chamdula nechamdula. Jimbo ho podaroval bonbónkem, takže dostal povolení vylepit na celnici samolepku. Až tu někdo budete, pošlete nám fotku!

Po více než dvou hodinách se ledy hnuly. Na výjezdu z haly ukazujeme pas celníkovi s bonbonkem. Po 5 metrech u brány opět ukazovačka modrákovi. O metr dále jiný vybírá papírky. Jsme z haly pryč. Konečně! Dlouhá rovinka svádí k nastartování zidana. Celník o 100 metrů dále divoce gestikuluje, ať rychle jedeme. Asi máme málo času. Jimbo se odráží, Pírko ladně přikládá nohu, moc to nejde, ale nakonec zidan naskočí. O dalších 200 m dále další celník, opět divoce mává. Zastavit a ukázat pas. Kroutí hlavou, že Štěnovický cestovatel na rovince zastavil a dovolil si udělat fotku s lodí. Stojíme seřazeni před lodí, celník tvrdí, že nakládat budeme až za dvě hodiny. Jimbo to teda opět chcípnul a jdeme zas čekat. To už nemá cenu, vytahujeme židličky. Mezi tím přijíždí další zidanisté. Dva Britové, typičtí Skoti – Pakistánec s Indem. Za nimi Alžířan z Paříže.

Krátíme si čas hovorem, ukazujeme fotky, uznale kýváme navzájem, aspoň se nás nudí víc. Ve 20:30 konečně naložili všechny návěsy a přišel náš čas. Všichni nastartují, Jimbo potupně tlačí, bocmani se mu sice smějí, ale rádi přidají ruku k dílu. Loď odrazí ve 21:30 a kapitán třikrát zahouká. Jako kdyby říkal za nás: “Tak ahoj Alžíre, ještě jsme s tebou neskončili, brzy jsme tu zas!”

Zabrali jsme strategickou pozici pro spánek v 7. patře na koberci. Místní si natahali deky a peřiny. Máme to rozdělené. Oni si tu vaří na vařiči kafe, další čaj, my máme pivo a víno. Ó jak se máme. 

Plánovaný příraz v Almeře je v 8:30 místního času, tak jsme zvědaví jak to popluje.  

Stav tachometru 141023 km

Najeto: 24 km na 2 roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0 l

Po snídani se vydáváme na lanovku, která denně vozí návštěvníky na Mont Murdjadjo. Akorát dneska není ten den. Dneska mají plánovanou výluku. My se snad do žádné pevnosti nedostanem!

Volíme náhradní plán a po včerejší noční procházce se těšíme na město za dne. Alžírská města jsou takové obrovské nákupáky. S tím rozdílem, že mezi obchody se bydlí. Jednotlivé ulice jsou tematicky rozděleny do logických sekcí. Procházíme tak ulici plnou látek, pokračujeme ulicí se zeleninou, po cestě k nádraží je zase ulice s nářadím a náhradními díly na povozy všech kategorií.

V jiné ulici prodávají boty, jinde zase dámské oblečení. Jimbo má sen. Koupit si dišdašu, takovou tu dlouhou pánskou košili až ke kotníkům. Po celém dni procházení roztodivných živých ulic se v jednom krámku s veteší náhle zjeví ochotný pán a ukazuje, co všechno má. “Chci tuhle hnědou s tou kápí, ale větší, aby byla na mě,” zadává požadavek Jimbo. Hnědá bohužel nebyla, pouze bílá nebo černá. Pán doporučuje černou, má lepší kápi. Hned jí sundavá z věšáku a už ho do ní souká. Za 4 kila tu máme nového Ahmeda! “Oblíknu k tomu palestinu, doma přidám kalacha a budu tak otvírat dveře návštěvám,” plánuje zrozenec. 

Pokračujeme přes trh s rybami, oblečením, živými šneky, které vám tu rovnou na ulici klidně porazí. Vůně masa, ryb, oliv a zeleniny se tu mísí s vůní čínského zboží z dovozu a mezi tím vším chodí místní nakupovat zásoby. 

Bezcílně bloumáme těmi nejbizarnějšími místy, do kterých nás osud zavání, když se z úst Pírkových ozve známá věta: “Hele, tady maj chlast!” Z ničeho nic stojíme před prodejnou alkoholu, není tak zapadlá jako ta v Alžíru, není před ní ani tak velký šrumec. V klidu pokoupíme pár vín a trochu piva a s neprůhlednými taškami pokračujeme ulicí dál. 

“Hele, to je hospoda!” zní opět z Pírkových úst asi 100 metrů od posledního vyřčení podobné věty. Byl by hřích, nezalézt do alžírské krijivky a neokusit místního pokrytectví. Ten chlast si nás prostě hledá sám. 

Jako kluci jsme se rádi motali v hospodě, když tátové hráli mariáš. Takže když jsme se pak ve třinácti rozhodovali co dál dělat, kariéra profesionálních alkoholiků byla jasná volba. Jasně, člověk se musí otáčet, ale my věříme, že když děláte věci pořádně, osud vám to vráti.

6 malých piv za 120 korun v arabském státě je toho důkazem. Obsluha, děd v pruhovaném tričku a námořnické čepici, který vypadá jak z Cesty kolem světa za 80 dní, ochotně nosí další. “Zavírají ve 2 ráno, máme překvapení pro Štěnovického cestovatele, který nemá tolik štěstí, tak mu trochu popustíme,” povídá Jimbo zjišťujíc otevírací dobu místní nalejvárny. 

“Půjdem na hotel, najíme se, vypijem víno a půjdem sem, protože tady bude zábava,” promptně lajnuje večerní plán Pírko. 

“Tak jsem tu,” píše zprávu Radim. Potkáváme jej v hotelu a už při pozdravu dostává do ruky plecháček místního vína. 

Nenechte se zmást, my zas tak moc nechlastáme, jen tady z toho děláme trochu grotesku. Byla fakt challenge tu alkohol sehnat, máme radost ne(jen) z toho, že se trochu napijeme, ale hlavně z toho, že jsme to dokázali, a tak trochu svlékli arabský svět do naha. 

A tak teď pijeme alžírské víno na pokoji a po cestě do baru si dáme něco k snědku, abychom tu neudělali moc velkou ostudu. 

Piva i vína máme dosti, čumil už je off, večer to dokrmíme v hospodě. Uvidíme, kam nás osud zavede. 

Stav tachometru 140999 km

Najeto: 0 km na 0 roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0 l

Hasiči nepřijeli, jeden z mála lesů na alžírském území, Foret de Msila, jsme nezapálili. Ráno Jimbo startuje do vzduchu se slovy: “Když budu při zemi, abych neohrozil nedaleký letiště, možná si natočim tu skládku.” Skládku nakonec nenatočil, nechtělo se mu letět moc blízko budov vedle ní.

V tu chvíli Fidel nevěděl, jak málo stačilo k tomu, aby přišel o drona, kterého oproti slíbené záloze ochotně pro tuto cestu zapůjčil. Po sjezdu na silnici a obvyklé startovací proceduře – už to umíme jako mistři, jsme rychle pochopili kolik štěstí a kolik rozumu Jimbo při létání měl. Všechny kopce okolo nás a následně i celé pobřeží pod nimi je plné vojenských základen. Letiště jsou nedaleko dokonce tři, z čehož to největší a nejbližší je taktéž vojenské. Ty baráky vedle skládky, ke kterým radši Jimbo nedoletěl, je obrovská základna zřejmě alžírských paragánů. Podél dlouhého plotu s obrázky jakýchsi pohlavárů jsou palposty a protiletadlové zbraně. U každého kanónu sedí stálá obsluha. Nám je vlastně záhadou, jaktože toho drona ve 200m výšce, asi 300 m od základny, nesestřelili. Dneska bylo v plánu, kouknout na slané jezero Orán. Jak můžete vidět na fotkách, jezero je obrovitánské, má na délku asi 40 km a v nejširším místě cca 13 km. Nepodařilo se otestovat, zda je voda opravdu slaná, neboť je jezero už nyní prakticky vyschlé. Ono se taky není čemu divit, jeho hloubka se udává někde mezi 10 a 30 cm a je přímo závislá na tom, jak moc v okolních kopcích prší. 

Přece nepojedeme tak brzy do Oránu, tak pícháme prstem do mapy k nějakému majáku na pobřeží. Projíždíme úzké horské silnice, místní vesničané mávají, něco pořvávají, děti jsou nadšené, když jim krátce zatroubíme, zamáváme nebo jen trochu vytočíme motor. Na hřebenech nevysokého pohoří opet fičí z pohraničí. Chvíli obdivujeme výhledy na kopečky, ale stačí otočit hlavu na druhou stranu, kde se vlní nekonečná masa vody.

K majáku vede z nejbližší vesnice cesta tak na jedno auto, v tom větru je často težké, nenechat se zfouknout ze skály. Jakmile se kopec s majákem objeví, je nám jasné, že dál to nepůjde. Není to žádný maják, nýbrž opět vojenská základna. “Aspoň je vidět, kam vyhazujou bordel,” povídá Jimbo a fotí kopec s vodopádem odpadků. Sic se hned z první nenecháme odradit a jedeme dál, zpozoruje nás hlídka a z vrchu mává v ruce držíc útočnou pušku značky Avtomat Kalašnikov. Není to však pozdrav, ale pantomimické vyjádření: “Urychleně udělejte čelem vzad, nebo…”

Co se dá dělat, tady ten kraj je jedna velká vojenská základna. Podél moře se pomalu posouváme směr Orán. Kousek před ním by měla být historická pevnost Fort Lamoune. “Třeba bude na kopci a budeme si jí moct prolézt,” doufá Jimbo v příhodnou polohu parkoviště pro snadné roztlačení zidanu. Opět chyba lávky. Fort Lamoune, historická, snad středověká, pevnost, co si zahrála velkou roli i při dobývání spojenci v roce 1942, tam sice pořád stojí, ale bohužel je obehnána betonovým plotem s ostnatým drátem. Zřejmě je stále využívána ke svému prvotnímu účelu. Množství vojska na západě od Oránu je enormní. K čemu potřebují rozpadlou pevnost je nám záhadou. 

Jedeme se ubytovat celkem na jistotu do hotelu Ambassador, ve kterém jsme spali první noc. Víme, že má hlídané parkoviště a zároveň celkem strategickou polohu, díky které snad půjde ve středu nahodit Jimbův zidan, aby dojel do přístavu. Bohužel však nemají volno na dvě noci. Recepční Jimba posílá do protějšího hotelu Assala. Ten ale nedisponuje parkovištěm, minimálně o něm nevíme, a tak se tam snaží recepční vysvětlit, zda je možné (třeba za nějakou úplatu) nechat zidany na parkovišti vedlejšího hotelu. Milá recepční někam volá a přes překladač říká, že je vše ok, že to tam můžeme nechat. Bereme pokoj pro tři, jelikož zítra se k nám opět připojí Štěnovický cestovatel, plave lodí zpět stejně jako my. Už to všechno vypadalo tak bezvadně, po desítkách minut dojednávání přes překladač v telefonu se zdálo, že vše je vyřešeno, zidany mají parking, my máme pokoj pro tři a všechno je zalité sluncem. Až na to, že vůbec. Po cestě s věcmi od zidanů se k nám připojuje hlídač parkoviště, posunkuje, že zidany tam parkovat nemohou. Nerozumíme mu, ani on nám, jde tedy s námi na recepci hotelu, tam mu recepční něco poví, všichni se smějeme, hlídač je zjevně spokojený, opět se všichni smějeme a všechno je zase zalité sluncem. Ale ouha, po půl hodině na pokoji zvoní telefon: “Sir, moto,” ozve se ve sluchátku. Jimbo jde dolů, kde se dozvídá, že zidany na protějším parkingu parkovat nemohou a musíme je dát do hotelové garáže. To bude problém, jak z ní dostaneme zidana ven? Jimbo se marně snaží vysvětlit všem účastníkům debaty, že má startování kaput a musí roztlačovat. Zde se zúročují léta hraní aktivit, speciálně pantomimy. Divadlo Jimbovi ale nikdy moc nešlo, čehož si všiml mladý hoch, sedící na recepci. Zřejmě host a mluví obstojně anglicky! Rychle pochopil problém, vysvětlil jej všem okolo a už se zase všichni smějeme. Jenom Jimbo se zas tak moc nesměje, když vidí kopec, který do garáže vede, a který bude třeba vytlačtit. Garážmistr říká, že na středu objedná pět siláků, co zidana pomůžou tlačit. Tak to jsme zvědaví. Opět se všichni smějí na celé kolo, teď už i Jimbo, i když pořád trochu nejistě. Jinak to nejde, zajíždíme do garáže, která je spíš sušárnou a odkladištěm a doufáme, že slíbení Rambové se dostaví. 

Večer jsme se přes večeři v restauraci u přístavu, ve které jsme měli suverénně nejdražší jídlo v celém Alžírsku (asi litr na osobu), šli projít.

Upozorňujeme, že jsme nevyšli po setmění, opět jsme do něj jen zůstali venku. Objevujeme krásy večerního Oránu. Procházíme setmělé uličky, tu se rvou děti, tu si jiné kopou s míčem. O kus dál se hádají dva domorodci, jeden hystericky řve, tak se rychle klidíme. Pár ulic na to do sebe v tramvaji kopou nějaké potulné děti a jeden z cestujících umravňuje umolousané, max 6leté děvče tak, že jej škrtí, až nemůže dýchat. Pár chvil na to do sebe kopou zas. Jinde zase v 10 večer hrají na ulici fotbálek, všude po zápraží posedávají místní. Je tu prostě taková typická alžírská pohodinda. 

Snažili jsme se najít nějaký bar, našli jsme však jen disco Maghreb. Dávno zašlá sláva napoví, že dneska je zavřeno. Tak jdem radši na hotel na ferbla a zbytek čumila, protože včera překvapivě nedočuměl. 

Pivo máme, víno taky, čumil dočumí a zítra zkusíme dobýt Fort Santa Cruz na vrchu Mont Murdjadjo, ta už by snad nemusela být v pohotovosti. Také se potkáme s Radimem, budeme si rozhodně mít o čem povídat. 

Stav tachometru 140999 km

Najeto: 150 km na dvě roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,2 l