Nultý den nás čekal přesun cca 650 km směr Bosenský přechod Velika Kladuša. Tam jsme ale nedojeli. Jelikož Don vyjížděl v pátek v 9:45 z Radotína za Martinem směr Humpolec, ale najel si ještě dalších 40 km navíc. Musel se z Jesenice vracet zpět pro powerbanku, kterou si zapomněl doma v garáži. Cestou ještě proběhl nákup v Touratechu ( dres a špunty do uší). Špunty původně nebyly ani v plánu, ale Don o ně zavadil při placení, resp zavadil o takovou divnou krabičku, ve které byly špunty ukryté. Nakonec se ukázal nákup této drobnosti jako výborný nápad, protože tlumiče zvuku se na dálnici náramě osvědčily a fungují nad očekávání dobře! Díky tomu byl večer zcela při smyslech, narozdíl od Transzidana Rafa, kterému zvonilo nejen v uších a na vše odpovídal: Co?! Cca ve 12 hod proběhlo shledání s Rafem v Humpolci. Společně jsme ještě navštívili jeden speciální krámek, který se vymyká nad všechny ostatní krámky v Humpolci na náměstí – Káti Kvítí. Jedno roztomilé květinářství, které provozuje Rafova žena Kateřina. Jedna rychlá ledová káva proběhla a už jsme valili směr BiH. Cesta byla vesměs nekonečná, pořád dálnice s tempomatem zapíchnutým na hodnotě 135 km/h. Nakonec se nám podařilo ujet 600 km do Mariboru, kde jsme vzali moc pěkný kemp s názvem Avtokamp Kekeč ( pracovní název Kakáč). Kemp byl totálně vyprodaný a mohli se ubytovat jen zidani se stanem. Proběhlo rychlé uvaření večeře, pár piv a spát.
Kemp Kakáč
Šéfik:
Následující den jsme už v 8:30 v sedle ( Král Zidan IV. Ukrutný by záviděl) a valíme posledních 200 km na hranice BiH. Po překonání přechodu Velika Kladuša se rozhodujeme, že pojedeme směr Martin Brod, kde to už dobře známe. Raf dává také tip na občerstvení u “Šéfíka”. Jedná se o camp s názvem Šéfik, který provozuje jeden bosňák. Kemp je to vcelku fádní, ale za to pan domácí je velmi nevšední. Nachází se v obci Štrbački Buk. Po příjezdu proběhne vřelé přivítání se Šéfíkem, který nám okamžitě dává smeč v podobě domácí rakije. Odolali jsme. Objednáváme si Čevapi a Raf ihned ví kam jít pro nachlazené pivo(byl tu loni). Šéfík zároveň připomíná, že jeho kemp je údajně česká ambasáda v Bosně a dotazuje se, jestli přijede pan prezident Pavel. Po skvělém jídle zvedáme kotvy a jedeme směr Martin Brod na již zaniklou železnici, kterou jsme již v minulosti navštívili. Je zde dokonalý cignaplatz s názvem Zamršten. Ten míjíme a schováváme si u něj koupená piva a vody, abychom nebyli tak těžcí do terénu. Následně jedeme proti proudu řeky Una, který je nyní velmi mohutná. Cca po 10 km dojíždíme na opuštěnou stanici vlaku, která je cca 100 m od hranic s Chorvatskem. Proběhne rychlý průzkum budov a valíme dál do hor na planiny. Výhledy tam jsou naprosto dechberoucí.
Šéfik Nádraží a Raf na stožáruPlaniny
Na cestě zpět na camping spot potkáváme ještě další CZ zidanisty na Afrikách, několik maníků s Toyota LandCruiser a rybáře. Nyní jsme už na cigánplatzu, takže otevřít pivo a čumila po náročném dni. Řeka Una je studená jak prase ( teplota přesně 2 cm), ale i přesto tuto nepřízeň proběhnou koupačky. Připravit dřevo na oheň, uvařit večeři a relax. Tak jak to máme rádi !
Ciganplatz
Zítra máme v plánu se vrátit opět na opuštěnou železniční stanici a přes planiny jet off cestou na město Drvar. Pak dál do vnitrozemí.
Staré bistro nakonec posloužilo dobře. Okolo 4. ranní začlo kapat, takže bylo nutné vzít lehátka na ramena. Protože přes den nebyla možnost nakoupit nic k jídlu, museli jsme večer vzít za vděk multinacionální kuchyni: čínská polévka z Alžíru, majoránka z Německa, pepř z Kanárů a pár lžic těstovin ze Španělska společně se zbytkem Kandu z Čech.
Ráno bylo pak pro Jimba krušnější, protože včerejší hody mu způsobily silné žaludeční a střevní potíže.
“Ty vole, já jdu blejt,” ani to nestihl pořádně vyřknout poté, co se vrátil v 7:30 z lesíku. Pírkovi nic nebylo, ale Jimbo svolával jeleny asi hodinu. Pak usnul, pročež musel nabrat nějaké síly na cestu do Málagy. Ono to naštěstí tak nevadilo, protože v 8:00 začla k tomu všemu padat voda z nebe a do desíti to nepřestalo. Okolo poledne už bylo sucho jak na silnici, tak i v Jimbově útrobách. Po rozjetí zidana z kopce jsme opět naskočili do těch luxusních zatáček. Nebýt Granady a šíleného provozu v okolí nákupního centra, očividně i Španělákům vadí ty jejich časté siesty, nevyjeli bychom z nich ani na chvíli.
Už včera jsme se rozhodli, že když bude počasí, poslední den si náležitě užijeme! Mapy.cz (dáváme konečně pozitivní credit) navrhly cestu z Granady do Málagy mimo dálnici skrz několik pohoří zakončenou líznutím národního parku Montes de Málaga. Jak známo, monte není jen Honzíkův dezert od babičky, ale ve španělštině je to hora. Hlavu si můžeme ukroutit, jízda v takovém prostředí je super nebezpečná, ne kvůli zatáčkám či Španělům za volantem, nýbrž kvůli tomu, že oči koukají všude, jen ne na silnici.
Celý den se zdárně vyhýbáme dešti, asi modlení zabralo. Těsně před Málagou jsme odměněni impozantním výhledem na přímořské letovisko. Poslední kilometry brečíme do intercomu, že chceme ještě!
Kousek před skladem opuštěných zidanů připravených k transportu do domoviny Jimbo střílí z výfuku na pozdrav z letošní velké zámořské Zidan Tour naposledy.
Uvnitř nás vítá pracovník Motoboxu, ptá se, jak jsme se měli. Nevěřil by tomu… Zde se už jen převlékáme, bereme si to nejnutnější a dáváme zidanům poslední pomazání. Poté jsme náhle osiřeli. Místo motorů máme opět už jen nohy. Autobus č. 20 nám pomohl do centra, kde si dáváme první evropské jídlo – pizzu. S tou alžírskou se pochopitelně nedá srovnat, ale i tak bychom ještě v té Africe chvíli pobyli.
Cervezu máme, byť Jimbo se po dnešním ránu ostýchá, víno je zamčeno v zidanech. Večer dáme partičku ferbla a zítra musíme v 8 ráno na vlak, protože nám v 10 letí co? Protože nám v 10 letí letadlo, vole.
Stav tachometru 141480 km
Najeto: 193 km na 3 roztlačení
Počet dní abstinence: 0
Stav čumila: 0 l
Opět malé technické okénko ohledně lodi, která nás vezla z Almérie do Oránu:
Jedná se o loď Almariya s domovským přístavem Limassol na Kypru. Dříve se ale jmenovala jinak.
Je to dvoušroubová motorová loď postavená v roce 1981 německou firmou AG Weser Seebeckwerft z Bremerhavenu. Délku má 153,4 metru, šířku 28,2 m, ponor 5,8 m. Pohání ji 4 kusy čtyřtaktních osmiválcových vznětových motorů Pielstick OC2-5L.
A těd to zajímavější. Jsme rádi, že jsme přežili dvě plavby přes Středozemní moře. Z lodního deníku:
22. listopadu 1980: Spuštěna na vodu, název Olau Hollandia. Jezdí mezi Holandskem a Británií až do roku 1989.
Listopad 1989: Přejmenována na Nord Gotlandia (tak jsme jí našli, Jimbo rozluštil starý nápis na trupu při čekání na nalodění). Jezdí mezi Gotland – Visby stále na severu. Už tou dobou byla ale zastaralá a trpěla četnými potížemi.
21. července 1996: Požár strojovny.
7. ledna 1997: Kvůli prodeji přejmenována na Nordlandia. Jezdí mezi Helsinkami a Tallinem pro Finskou společnost.
30. dubna 2003: Poškozený jeden z lodních šroubů.
28. října 2006: Náraz do pobřeží – díra v trupu nad čarou ponoru.
29. ledna 2010: Uvíznutí v ledu těsně nad Hellsinkami. Po 6 hodinách vyproštěna loděmi Superstar a Baltic princess.
12. února 2010: Opět uvíznutí v ledu. Pomohl ledoborec.
Leden 2013: Pouze nákladní doprava bez lidí.
29. března 2013: Vyřazena z provozu, zakotvena v Estonsku.
11. června 2013: Prodána a přejmenována na Isabella I. Dále se vydala na cestu do Almérie.
22. června 2013 dorazila do Almérie. Jezdí do Nadoru v Maroku
7. října 2013: dorazila do Řecka k opravě.
22. listopadu 2014: Dorazila do Batumi v Gruzii.
Leden 2016: Prodána společnosti Trasmediterranea z Limassolu, přejmenována na zatím poslední jméno Almariya
8. září 2017: Požár strojovny s 1668 cestujícimi na palubě chvíli po odplutí z Nadoru. Požár sice uhašen, ale odtažena byla po asi 6 hodinách zpět do přístavu, všichni zachráněni.
22. března 2020: Vyřazena z provozu a služby. I kvůli covidu.
Na trase Almérie – Orán dosud jezdí od Prosince 2021. Uvnitř vypadá otřesně, je vidět, ze o prostory se nikdo nestará. Nedělá se ani základní údržba, jako je vyčištění záchodů. Na svou dobu to mohla být celkem luxusní bárka, dneska už se člověk bojí nastoupit. Ale dovezla nás, tak asi bude jezdit dál…
Je nám ctí vás potěšit informací, že brzy začne další Zidanská cesta. Tentokrát se nebude jednat o zámořskou plavbu, jako absolvoval Jimbo s Pírkem do Afriky… V plánu je Bosna a Hercegovina na cca 9 dní. Ale jak to celé začalo?!
Don Magneton (OberZidanTechniker) se měl původně účastnit také mezikontinentálního výletu do Alžíru a vše nasvědčovalo tomu, že si tento epochální trip nenechá ujít. Jak to už ale bývá, člověk míní, pánbůh mění… A tak se Don sám z této cesty vyautoval. Ať už proto, že cesta na 3 týdny je prostě opravdu dlouhá, domácí povinnosti, rodina a tak vlastně znáte to. Proto vznikl plán B. Takže když ne do Afriky, tak kam? Původní plán byl projet si legendární Route des Grandes Alpes. Cesta skrz Alpy od Rakouska až do Itálie. Průvodci uvádějí, že tuto cestu tvoří přibližně 10 až 20 tisíc zatáček. To je téměř zidanský sen – každý den projíždět horská sedla v Alpách, krájet zatáčky hlava nehlava, nekonečné možnosti kochat se výhledy, jak z katalogu CK Šup Tam. Opravdu dobrý nápad, který má ale také své trhliny. Ta největší je bohužel sníh. Na počátku května je ještě v horských sedlech často sníh a jsou neprůjezdná, takže to by bylo spíš na sáňky než na zidana. Škoda…
Již od prvopočátku probíhala konzultace trasy přes Alpy s Martinem Rafajem, přezdívaným Transzidan. Cesta plná zatáček se nám velmi zamlouvala. Bohužel sníh a prakticky nulová možnost cigánit nás zavedly na scestí. Raf následně přišel s dobrou myšlenkou: „Pojeďme do Bosny!“ A začal na Dona pálit argumenty: „Dá se tam cigánit všude, je tam levno, jsou tam suprové cesty TET, lze tam dojet za den po dálnici na zidanu, a tak dále a dále.“ Dona to nenechalo chladného a tuto myšlenku vzal za svou. Stanovilo se datum, přibližný plán cesty a začaly probíhat přípravy. Raf dal na svůj zidan nové bačkory (Honda XL 750 Transalp) a zde pozorný čtenář pochopí, proč Transzidan. Byť Raf oslovuje svého zidana Transka. Pak ještě rozbil prasátko a začalo to: krycí dekl pod motor, padací rámy, hliníkové kufry, dvousekundový stan a tak dále. Naštěstí většina Zidan crew už toto rozbíjení prasátka má za sebou, ale i tak tu jsou tací, kteří letos kupovali na zidana například převodovku 2 týdny před cestou a tak…
Nyní jsme připraveni (Raf + Don) hltat další dobrodružství na východ od nás a bude nám ctí, když u toho budete společně s námi. Pokud to podmínky dovolí, budeme se snažit přidávat příspěvky každý den. Tak teď už jen otočit plynem, ať jsme tam co nejdřív. Kolama dolů!
Je přesně 8:30, když loď Almariya Limasol, dříve Nord Gotlandia Visby, přiráží na břehu Pyrenejského poloostrova. Zkušení námořníci vědí, že není kam spěchat. Bude to trvat, než vyparkují auta a bude možné vyjet zidanem z útrob paluby č. 3. Noc byla celkem dobrá, nic moc nás nebolí, ve spacáku na karimatce zima nebyla.
Nakonec bylo všechno rychlejší, než jsme čekali. Nikdo totiž v přístavu nezdržoval, nikdo nikoho nezastavoval, nechtěl po něm pas atd. Od lodi je to na celnici celkem kus cesty, Jimbovi se podařilo vytlačit zidana a sjet po padacích dveřích na pevninu, ale dál už to nebylo tak jednoduché, přišel na řadu opět známý trik s Pírkovou nohou. V miniaturní rychlosti to ale není tak jednoduché, takže Pírko vymyslel, že bude tlačit svým padacím rámem. Toto vylepšení se již v praxi osvědčilo, dneska to ale moc nešlo. Udělal s ním díru do kanystru s vodou a ohnul si mlhovku. Zidan protestoval, ale nakonec naskočil. Celní kontrola proběhla mávnutím dvou rukou, první při kontrole pasu, celník uzřel pas s nápisem Czech Republic a ani jej neotevřel, druhý, co kontroluje zavazadla, mávnul znuděně a jal se dávat gumoléčbu Alžířanům s věcmi narvanými auty. Co k nám vozí je záhada, jeden měl třeba plný kufr prázdných kufrů. Jiný táhl dodávku plnou starých dek.
Z Almery nás čeká ještě cca 200 km přejezd do Malagy, kde odevzdáváme zidany. Záměrně jsme si ale nechali rezervu a odevzdáme je až zítra. Sice máme opět jeden mírně zkriplený zidan, ale vy byste vynechali národní park Sierra Nevada? My teda ne! Na rychlo hledáme co nejzatáčkovatější cestu skrz hory a jedem. Nemáme žádné jídlo ani pití a nějak nám nedocvaklo, že ve Španělsku taktéž slaví svátek práce. Existuje snad nějaký svátek, který Španělé neslaví? Všechny obchody jsou zavřené, na ulicích není ani noha a možná i proto byli ti celníci tak znudění. Naštěstí po cestě objevujeme malý magazin s otevřenými dveřmi. Dost nepříjemná prodavačka s odporem k práci neochotně namarkovala bagetu, opravdovou šunku a opravdový neplastový sýr! Blaho pro chuťové buňky po 14 dnech! Za nekřesťanských 10 EUR to stálo, i když jsme za to včera žili celý den!
Ani se nenadáme a už stoupáme po uzoučké serpentinové silnici A-337. Dole byla cedule, že průsmyk je otevřen, záhy jsme zjistili proč, nejvyšší bod této silnice leží ve 2040 metrech nad mořem (dle Pírkových hodinek). Impozantní výhledy na přírodní krásy národního parku by neměl minout žádný návštěvník. Palmy střídají borové lesy, všude potkáváme desítky zidanistů, všichni svědomitě zdraví. Kdyby tak tušili, že posledních 14 dní jsme byli na jiném kontinentě a žádného zidanistu nepozdravili.
Letíme sem a tam s rohlíkem v helmě, u cedule 2000 m.n.m. samozřejmě lepíme samolepku stejně jako trio zidanistů na Harleyích. Další samolepku jsme si vyměnili na důkaz česko-španělského zidanského přátelství. Z vysokých hor padáme dolů přes benzínku, kde Jimbo opět tankuje do nastartovaného zidana (ani tady to nikomu nevadí). “To je peněz!!! Já chci zpátky!” Brečí Pírko při placení, Jimbovi taktéž tečou slzy smutku při pohledu na účtenku. Mimochodem, v Alžíru jsme nikdy účtenku nedostali, vůbec za nic, nejen za benzín. Za horami se rozprostírá nekonečná rovina, přestože stále oscilujeme ve výšce okolo 1000 metrů. Rovina nás nebaví, té už bylo dost, vjíždíme na jinou silnici přes město Guadix a La Peza směrem na Granadu. Žaludek naplnil sic drahý, ale neskutečně dobrý vepřový guláš a bageta v restauraci u benzínky. Ani jsme netušili, do jaké parády právě vjíždíme. Do Granady je to asi 40 km, ale je to 40 km zatáček, a jakých!
Zidanský ráj! Opět nešetříme superlativy, jak dobře jsme s cestou udělali. V národním parku už nejsme, a tak po cestě hledáme příhodný cigánplatz, přestože to ve Španělsku asi není úplně povoleno. Jedno místo za jakýmsi starým bistrem jsme našli, ale zatáčky jsou zábavnější, jedeme dál! Zkusíme v Granadě nabrat pivo a vrátíme se zpátky, tohle si musíme projet ještě jednou. V magazinu u benzínky se zadařilo, máme něco málo na snídani a Pírko má opět spolujezdce, tentokrát španělského jménem Victoria Málaga. Je krásně, vedro, Jimbův zidan se již dost přehřívá, je čas vpálit zpět mezi skály. 30 bezvadých kilometrů stahujeme poserproužky na totální minimum. Na cigánplatzu pivo v židličkách zařídilo správnou zidanskou pohodu.
Pivo máme, víno čumí do kufrů, nic ostřejšího jsme za ty ceny tady nekupovali.
Předpověď počasí na zítra sice není úplně růžová, tak nám přejte, abychom do Málagy nemuseli 180 km po dálnici a nevraceli zidany za deště stejně, jako když jsme je přebírali.
My zase ještě ze Španělského cigánplatzu přejeme šťastnou cestu dvěma zidanům – Donovi a Rafovi, kteří zítra vyráží na kratší tour po Bosně a Hercegovině. Určitě budou taky psát zideníčky, abychom i my mohli být s nimi. Štafetu jim finálně předáme v sobotu, kdy budeme publikovat zřejmě poslední příspěvek, tedy Epilog.
Stav tachometru 141277 km
Najeto: 254 km na 3 roztlačení
Počet dní abstinence: 0
Stav čumila: 0 l
Abyste nepřišli v tomto zideníčku o něco alžírského, tak tady je malé technické okénko ohledně vozového parku v největší africké zemi:
O alžírských řidičských schopnostech jsme toho nenapsali úplně moc Věřte, že to bylo pořádné peklo. Nyní se podívejme, v čem tohle peklo páchají. Nejběžnějšími vozy jsou jednoznačně francouzské značky, jezdí tu Citroeny, Peugeoty, Renaulty snad ze všech let. Naprosto běžně potáte Citroen 2CV, neboli Kachnu, a za ní jede nové Berlingo. Všechny vozy jsou domlácené, jak ty staré tak nové. Často je s podivem, že ta hrobka vůbec ještě leze. Dodávkám i autobusům se nezavírají dveře, některé samochody dveře ani nemají. K tomu se přidávají skútry (polozidany). Často u nich ani není poznat, jaké jsou značky, obvykle jim chybí celý předek včetně světla, jsou oholené na kost stejně jako některá auta. Majitelé je udržují v provozu tak dlouho, jak jen to jde. K vozům TPCA se přidávají Toyoty, méně pak Hyundaie. O autobusech Toyota Caster jsme již psali, MHD (dá-li se tomu tak říkat) často obsluhují vysloužilé autobusy Hyundai. Silnicím, hlavně mimo město, naprosto dominuje Toyota Hilux, opět modely všech výrobních let, opět v různých stavech od totálních vraků po nová auta. Hilux stojí v každé vesnici doslova na každém rohu. Kutilství místních mechaniků nezná mezí, na korbu pickupu Japonce jsou schopni vyrobit jakoukoliv konstrukci. Od skříně, po držáky všeho možného, doubledecker pro ovce. Nákladový prostor umí rozšířit tak, že je Hilux často širší než kamion, aby uvezl například co nejvíce sena. Kamiony jsou úplně jiná kategorie, jejich značky moc neznáme, tipujeme je na čínské kopie západních značek, jezdí hlava nehlava CTD, vozí co je napadne a každou chvíli je potkáváme se zvednutou kabinou, protože jsou v crashi. Hlavní silnice jsou jich plné, mimo hlavní tahy moc vidět nejsou. Překvapily nás Žiguly, k vidění bylo několik sedanů, kombíků i offroadů Lada Niva. Někdy i přestavěné na luxusní byt v centru Oránu. Mnoho z toho jste již mohli uzřít na fotkách, do galerie přidáváme ještě ty, které jsme fotili pouze za tímto účelem.
Tohle je písmeno Kh a nalepené na autě to znamená, že majitel nemí příznivcem Islámského státu. Fizlove v zakazuTypek z EUDalsi typek z EU