Rubrika: Zidan Tours

Ráno proběhlo v celku rychle jen, Jarda si ještě doupravoval řetěz na motorce a mohlo se vyrazit.

Ujeli jsme cca 30 kilometrů a moje Jawa zničeno nic ztratila výkon a zastavila se, dotlačili jsme jí k blízké pumpě a začali řešit co se stalo. Zkušenost nám pravila, že by to mohla být nejspíš příliš bohatá směs (Hodně vzduchu v benzinu) a že by mohl být propálený píst, při kontrole svíčky, která byla roztavená už se jednalo o téměř jistotu. Jelikož jsme neměli nářadí na sundání hlavy motoru, tak byl sundán výfuk a před otvor do motoru bylo vidět na píst, ve kterém byla cca centimetr velká díra.

Bylo nám, jasné, že tohle sami nezvládneme a tak jsem si přivolal asistenční službu. Nevěřili jsem tomu, že zde bude možnost náhradního dílu, jelikož Jawa servis není po světě, tak běžný. Přijela pro mě odtahovku s pánem a jeho dcerou, která uměla perfektně anglicky. Nevěřil jsem, že Halina bude opravitelná a já budu s motorkou být repatriovaný domů, tak jsme kluky poslal dál na trasu aby se nezdržovali. Když byla Halina odtažena do servisu, tak se tam zjevil borec, který by snad mohl mít díly na Jawu.

Po hodinách čekání a zjišťování jestli náhradní díly budou k sehnání, se ukázalo, že zítra dopoledne bude Jawa provozu schopná. Jak jen to bude možné, tak zbytek našeho tour gangu doženu.

Následuje pokračování od kluků.

Po obědě jsme se s Zdendou rozloučili a vydali se směrem k Bosně. Zvolili jsme nejbližší trasu, která vedla mimo civilizaci. Cesta byla klikatá, plná krásných zatáček. Při příjezdu na bosenské hranice jsme s údivem zjistili, že tento přejezd jsme v minulosti již využili.

Okolo páté hodiny večer jsme se vydali směrem k Borčickému jezeru. Avšak s přibývajícím večerem se nám cesta zdála poněkud dlouhá. Rozhodli jsme se proto vydat k místnímu jezírku, které se však ukázalo být nepřístupné. Nakonec jsme zvolili terénní cestu, která byla opravdu zvláštní. Střídala se na ní šotolina s asfaltem první kategorie. Cesta byla dlouhá 30 kilometrů, a s přibývajícím večerem se postupně zhoršovala, až se nakonec změnila v terénní peklo.

V osm hodin večer, uprostřed tmy, jsme dorazili na asfalt. Poplácali jsme se po zádech, natočili krátké video a vydali se hledat místní kemp. Ačkoli zde byly tři kempy, všechny byly zavřené. Nakonec jsme přenocovali na místní pláži a vydali se vstříc vstřebávání nezapomenutelných zážitků.

English

In the morning, things went relatively quickly; Jarda made some adjustments to his motorcycle, and we were ready to go.

We had covered about 30 kilometers when my Jawa suddenly lost power and came to a halt. We pushed it to a nearby gas station and started to figure out what had happened. Our experience suggested it might be a too rich fuel mixture (too much air in the gasoline), and a check of the spark plug, which was melted, almost confirmed it. Since we didn’t have the tools to remove the engine head, we took off the exhaust, and through the opening into the engine, we could see a hole about a centimeter in size in the piston.

It was clear to us that we couldn’t handle this ourselves, so I called for roadside assistance. We weren’t very optimistic about finding spare parts here because Jawa service centers aren’t common worldwide. A tow truck arrived with a man and his daughter, who spoke perfect English. I didn’t believe Halina (my Jawa) would be repairable, and I would have to be repatriated home with the bike. So, I sent the guys ahead on the route to avoid them getting delayed. When Halina was towed to the service center, a guy appeared who might have spare parts for the Jawa.

After hours of waiting and checking if the spare parts would be available, it turned out that Halina would be roadworthy tomorrow morning. As soon as possible, I’ll catch up with the rest of our tour gang.

Now, let’s continue with the story from the guys.

After lunch, Zdeněk and I said goodbye and headed toward Bosnia. We chose the nearest route, which led us away from civilization. The road was winding, full of beautiful turns. When we arrived at the Bosnian border, we were surprised to find that we had used this crossing before.

Around 5 o’clock in the evening, we set out for Lake Borčičko. However, as the evening progressed, the road seemed somewhat long to us. We decided to head to a local lake, which turned out to be inaccessible. Finally, we chose a dirt road, which was quite peculiar. It alternated between gravel and top-notch asphalt. The road was 30 kilometers long, and as the evening advanced, it gradually worsened until it turned into off-road hell.

At 8 o’clock in the evening, in the middle of the darkness, we reached the asphalt. We patted ourselves on the back, recorded a short video, and set out to find a local campsite. Although there were three campsites in the area, they were all closed. In the end, we spent the night on the local beach and embarked on the journey of absorbing unforgettable experiences.

Rychle, rychle zabalit a vyrazit! Spíme přímo pod národním Parkem Theth a vede skrz něj divoká cesta, která nic neodpouští. Přes Theth nás čekalo neskutečných 50 kilometrů, kdy jsme vystoupali až do 1650 metrů nad mořem. Začátek cesty připomíná světově známou Bolívijsou cestu Yungas neboli cestu smrti. Silnice plná štěrku, velkých kamenů a louží, byla z jedné strany zařezaná do hory a zadruhé strany se nacházela propast několik set metrů k řece. Postupně se ráz cesty s výškovými metry změnil, kdy řeka a samotné údolí bylo v nedolehnu a ošlehal nás silný vítr. Po vystoupáni k maximální nadmořské výšce začala cesta klesat a ubírat se k významné turistické destinaci Blue eye.

Theth nám nic nedal zadarmo, jelikož je to cesta pro opravdové offroadové fajnšmekry. Jarda svalil v zatáčce motorku na kluzkých kamenech. Vojta při sjezdu zavadil o šutr a zlomil si hlavní stojan. A já jsem o kus velkého kamene utrhl kufr z lešení, který byl provizorně zajištěn gumicukem. Naštěstí všechny trable se nám staly v nulových rychlostech.

Bylo rozhodnuto, že si dáme oběd u Blue eye v místní turistické restauraci. U číšníka byl objednán tradiční set předkrmů a hlavních jídel. Nejdříve se snažil objednávku zapamatovat a pak si přinesl papír a začal si to psát. Číšník zmizel a řekl nám, že pití si můžeme brát z lednice. Po hodině čekání jsme se ptali, kdy nám jídlo hodlá odnést na stůl. Anglicky bohužel nemluvil a musela nám dělat překlad jeho asi 12 létá dcera, kdy nám říkala, že objednávku nemají a že na to zapomněl. Snažila se nám tvrdit, že za pět minut nám jídlo přinesou, jen jim musíme říct co jsme si objednali. Na to Jarda kontrolovali, že nemáme čas a že chceme slevu aspoň na pití, což se číšník začal rozčilovat a Jarda mu řekl, že za to čekání mu nezaplatíme. K našemu překvapení to číšník přijal a odešli jsme.

Čekal nás ještě přejezd hor, který byl plných klikatých silniček s panoramaty, jak z obrázku. V nově postavené horské restauraci, kterou si šlo lehce splést s moderní evropskou restaurací, byl utišen náš hlad.

Plán byl jasný dorazit do Kopliku, opravit můj box a Jardovi, k té příležitostí, natáhnout řetěz. Jelikož bylo sedm večer moc jsme nedoufali, že ne nám podaří najít nějakou dílnu, ale štěstí se na nás usmálo, když Jarda z volal pojeďme támhle. Byla tam dílna s majitelem, který se chystal zavřít. Po poměrně krátkém laborovaní byl z mého boxu vylomený zámek odmontován a box se zajistil silným drátkem na což přišel Jarda. Hned na to se napnul Jardův řetěz. Když jsme chtěli majiteli díly dát nějaké peníze řekl nám, že má dnes vyděláno a popřál nám hezkou cestu. Bylo to od něj velice milé a tak jsme mu aspoň nechali na památku naši nálepku. Říkali jsme mu že píšeme on-line deník a může si ho přečíst na což nám odvětil, že na tohle nemá čas.

Poslední kilometry nás zavedli na Albánsko Černo horskou hranici, než jí protneme, tak bychom rádi shrnuli Albánii našima očima. Je to země mnoha rozporů, vidíte tu bohatství, které je lokalizováno do drobných bodů, ale zároveň chudobu na každém rohu. Mladí lidé vypadají, že se snaží s budoucností své země něco udělat, mají celkem velkou znalost angličtiny a věnují se svým živnostem. Velice nás zajímalo, proč v Albánii je tak preferovaná značka Mercedes. Zjistili jsme, že je to z historické zkušenosti, jelikož Mercedes bylo jediné auto, které zvládalo místní kamenité cesty a díky tomu je Mercedes národním vozem. Další věc co nás zaujala, že místní vozy byly celkem luxusní na to, jak je na tom Albánská ekonomika špatně. Bylo nám řečeno, že auto je tu status, můžete žít pod mostem, ale musíte mít reprezentativní vůz. Zároveň místní nám říkali, že ty auta jsou v hrozném stavu a že nakonec v nich najezdí málo kilometrů a v nízké rychlosti, což se nám potvrdilo většinou jeli řidiči třicet. Nízký nájezd kilometrů má asi spojitost s cenou benzínu, který se tu pohybuje 44 Kč na litr. Za zmínku stojí, že cena benzínu je podstatě všude stejná. Mysleli jsme si, že se jedná o státní regulaci, ale opak byl pravdou. Pumpaři vykupují benzin v přístavu a všichni mají podobné ceny, jelikož není jiného zdroje.

Rychle se nám podařilo dostat do Černé hory již za tmy a během 20 kilometrů byl naši moto grupou objeven kemp, ve kterém, s pivkem v ruce, plánujeme cestu přes Černou horu do Bosny a Hercegoviny. V dalších dnech se nám trochu zvětší tempo navštívených zemí, jelikož chtě nechtě se pomalu vracíme do naši domoviny.

English:

„Hurry, hurry, pack up and go! We’re sleeping right under Theth National Park, and there’s a wild road leading through it that forgives nothing. We faced an incredible 50 kilometers through Theth, climbing up to 1650 meters above sea level. The start of the road resembled the world-famous Bolivian Yungas Road, also known as the Death Road. The road was full of gravel, large rocks, and puddles, carved into the mountain on one side and with a steep drop of several hundred meters to the river on the other side. As we gained elevation, the river and valley disappeared, and we were hit by strong winds. After reaching the maximum altitude, the road began to descend towards the popular tourist destination, Blue Eye.

Theth didn’t give us an easy ride; it’s a road for true off-road enthusiasts. Jarda tipped his motorcycle in a slippery turn on the rocks. Vojta hit a boulder while descending, breaking his main stand. And I accidentally dislodged a scaffolding box with a large stone, which was temporarily secured with a rubber band. Luckily, all these troubles happened at zero speed.

We decided to have lunch at Blue Eye in a local tourist restaurant. We placed an order for a traditional set of appetizers and main dishes with the waiter. At first, he tried to remember the order, then brought us paper and started writing it down. The waiter disappeared and told us we could get drinks from the fridge. After an hour of waiting, we asked when our food would be served. Unfortunately, he didn’t speak English, and his roughly 12-year-old daughter had to act as our translator. She told us they didn’t have our order and had forgotten about it. She tried to convince us that they would bring us the food in five minutes if we could just tell them what we ordered. That’s when Jarda pointed out that we didn’t have time and asked for a discount on at least the drinks. This made the waiter upset, and Jarda told him we wouldn’t pay for the wait. Surprisingly, the waiter accepted this, and we left.

We still had to cross the mountains, full of winding roads and picturesque views like from a postcard. In a newly built mountain restaurant, which could easily be mistaken for a modern European restaurant, our hunger was finally satisfied.

The plan was clear: reach Koplik, fix my box, and adjust Jarda’s chain. Since it was seven in the evening, we didn’t expect to find a workshop open, but luck was on our side when Jarda called and said, ‚Let’s go there.‘ There was a workshop with an owner who was about to close up. After some short tinkering, the lock on my box was removed, and the box was secured with a strong wire, as suggested by Jarda. Right after that, Jarda’s chain was adjusted. When we tried to give the workshop owner some money, he said he had earned enough that day and wished us a safe journey. It was a very kind gesture, so we left our sticker as a souvenir. We told him we were writing an online diary, and he could read about it, to which he replied that he didn’t have time.

The last kilometers took us to the Montenegro-Albania border. Before we crossed it, we wanted to sum up Albania from our perspective. It’s a country of many contradictions; you see wealth concentrated in small areas, but poverty on every corner. Young people seem to be trying to make a future for their country; they have a good command of English and are engaged in various businesses. We were curious about why the Mercedes brand is so popular in Albania. We found out it’s due to historical experience because Mercedes was the only car that could handle the local rocky roads, making Mercedes the national car. Another thing that caught our attention was that the local cars were quite luxurious despite Albania’s poor economy. We were told that having a car here is a status symbol; you can live under a bridge but must have a representative vehicle. At the same time, locals told us that these cars are in terrible condition, and they generally drive at low speeds, which we mostly witnessed as drivers rarely exceeded thirty. The low mileage probably has to do with the price of gasoline, which is around 44 Czech Korunas per liter, and it’s essentially the same price everywhere. We thought it might be a government regulation, but the opposite was true. Gas station owners buy gasoline at the port, and they all have similar prices because there’s no other source.

We quickly made it to Montenegro in the dark, and within 20 kilometers, our motorcycle group found a campsite where we plan to continue our journey through Montenegro to Bosnia and Herzegovina with beers in hand. In the coming days, our pace of visiting countries will increase slightly as we slowly make our way back to our homeland.“

Ranní probuzení přišlo dříve, než jsme očekávali kolem půl patě ráno. Déšť nás vyhnal z ležení, jelikož Vojta musel natáhnout plachtu přes svůj bivak a my s Jardou schovávali věci, které jsme nechtěly, aby zmokly.

Desátá hodina odbyla a motorka se rozjela směrem k památné zatáčce, kde náš souputník z cestovatelské skupiny A zanechal svou nezapomenutelnou stopu. Více na najdete v Zideníčkách skupiny A.

Zidan Tour 2023 – Albánské off-dobrodružství

Cesta nás dále vedla skrze Albánské hory, které nám poskytly neuvěřitelné výhledy a krásně zakroucené zatáčky. Úsek dlouhý 50 kilometrů byl zakončen návštěvou restaurace, která se vyznačovala celkem dlouhou prašnou štěrkovou cestou a na jejím konci stala velká, moderně vyhlížející restaurace s nastoupeným personálem před vchodovými dveřmi. Objednali jsme si snad všechno co na jídelním listu bylo. Od rybí polévky, přes sýrové prkénko, mix salátu, až po boloňské špagety. Kvalita jídel byla různorodá, ale vcelku nám chutnala.

Po vydatném obědě nás čekalo 120 kilometrů po silnici SH5, která nás překvapila svou rozmanitostí zatáček, kterých mohlo být i přes tisíc a to nepřeháníme. V podstatě co 20 metrů to zatáčka. Poměrně specifickým jevem na této silnici byly v zatáčkách vyfrézované dlouhé pruhy, cca 5 centimetrů široké, které se objevily u krajnice a pokračovaly zhruba do půlky pruhu a po pár metrech zpět do krajnice. Naši dedukcí jsme došli k tomu, že se jedná o ochranu silnice před erozí půdy, aby se celý povrch neztrhl se zbytkem vozovky. Problematické bylo, že ty spáry byly sice původně zalité asfaltem, ale po čase se asfalt vymlel a v podstatě tam zbyly široké brázdy. Jak motorkáři vědí, tak je to poměrně nebezpečná část vozovky, která si s vámi může hravě pohrát. Poměrně jsme si na tuto charakteristiku cesty zvykli a dokázali jsme stanovit hodinový ujetý průměr 40 kilometrů za jednu hodinu. Celkově nás na trase překvapila nízká teplota až 17 stupňů celsia, což oproti předešlým dnům byl znatelný skok.

Chvilku před západem slunce se nám podařilo najít perfektní místo v meandru jezera, nebo řeky Driny, není to úplně jisté.

Toto místo se vyznačuje tím, že je to poloostrov, který při vytrvalém dešti se stane samotným ostrovem.

Na místě nás přivítal místní postarší pastevec ovcí, který byl z nás hotový a to v pozitivním slova smyslu. Ukázali jsme mu naše vybavení na přespání. Naše stany, které se postaví za dvě sekundy, či nafukovací matrace, které umíme nafouknout přes vzduchovou pumpu napojenou na motorku, či takové drobnosti, jako samo nafukovací polštářek, nebo světýlko do stanu. Nejvíce ho uchvátila skládací židlička, do které se posadil a udělal slastné hmmm.

Teď sedíme u ohně s pivkem v ruce a plánujeme naši trasu přes národní park Thet.

English:

Morning awakening came earlier than expected, around half-past four in the morning. Rain drove us out of our tents as Vojta had to stretch a tarp over his bivouac, and Jarda and I were stashing things we didn’t want to get wet.

The tenth hour struck, and the motorbike started toward the famous turn where our fellow traveler from travel group A left his unforgettable mark. You can find more about it in the diary of travel group A.

Zidan Tour 2023 – Albánské off-dobrodružství

Our journey continued through the Albanian mountains, which offered us incredible views and beautifully winding curves. The 50-kilometer stretch ended with a visit to a restaurant that was marked by a fairly long dusty gravel road, and at its end stood a large, modern-looking restaurant with staff waiting at the entrance. We ordered almost everything on the menu, from fish soup to a cheese platter, mixed salad, and bolognese spaghetti. The quality of the food varied, but overall, we enjoyed it.

After a hearty lunch, we had 120 kilometers to go on road SH5, which surprised us with its diverse hairpin turns, which there could have been over a thousand, and we’re not exaggerating. Essentially, every 20 meters, there was a curve. A somewhat specific feature of this road was the long, roughly 5-centimeter-wide grooves that were milled in the curves, starting from the edge and continuing about halfway into the lane, then a few meters back to the edge. Our deduction led us to believe that this was to protect the road from soil erosion, preventing the entire surface from breaking away with the rest of the road. The problem was that while these gaps were originally filled with asphalt, over time, the asphalt wore away, and essentially, wide ruts remained. As motorcyclists know, this is a rather dangerous part of the road that can play tricks on you. We got used to this characteristic of the road fairly quickly and managed to maintain an average speed of 40 kilometers per hour over an hour. Overall, we were surprised by the low temperature on the route, as low as 17 degrees Celsius, which was a noticeable drop compared to the previous days.

Just before sunset, we managed to find the perfect spot in a meander of a lake or the Drina River, it’s not entirely certain. This place is characterized by being a peninsula that becomes an island during heavy rain.

We were greeted by a local elderly shepherd of sheep, who was genuinely impressed by us, in a positive way. We showed him our sleeping equipment, our tents that can be set up in two seconds, inflatable mattresses that we can inflate through an air pump connected to the motorcycle, or even little things like a self-inflating pillow or a small light for the tent. He was most enchanted by the folding chair, into which he sat and made a contented „hmmm.“

Now we’re sitting by the fire with beers in hand, planning our route through Theth National Park.