Rubrika: Zidan Tours

V 9:30 nám vrněly motorky pod zadkem a prvních 50 kilometrů bylo jasných, zdolat místní terénní vložku plnou šotoliny, výmolů tak velkých, že se v nich ztratí celá motorka. Musíme si sami poklepat na rameno a pochválit se, jelikož celá etapa byla zdolána za dvě a půl hodiny s průměrnou rychlostí 20 kilometrů za hodinu, což je v zásadě stejná průměrná rychlost jako u velkých motorek například BMW GS 1200.

Přesto musíme říct, ze terén byl náročný plný různých překážek a místy jsme nevěděli jestli to obrátit zpět. Přesto jsme pokračovali terénem, který je idelaní pro Top 4×4 vozidla. Naše stroje jsme pohladili i s tím ze to dali i jiné mašinky a pokračovali vzhůru. Zaťali jsme řídítka řítili jsme se klikatým terénem kupředu přes divoké překážky, které nás pronásledovali celých 51 km včetně krásných zrádných proláklin, které nám dali dost zabrat a pěkně jsme se zapotili. Ke konci trasy motorky již byly znaveny značnou cestou a modlili jsme se za krásnou nedrcatou trasu.

Jakmile se naše stroje dotkly asfaltu, tak jsme začali směřovat k úžasné restauraci, kde jsme měli tři obrovské saláty, které se dali srovnat s hlavním jídlem, tři hlavní jídla a ke kávě nám číšník přinesl, jako bonus, jejich lokální ovoce z koncovou cenovku 2760 MDK, což je na přepočet 1100 korun.

Po úžasném obědě nás čekalo cca 40 kilometrů na Albánské hranice, kdy se s námi Severní Makedonie loučila úžasnou rychlou cestou, kterou jsme projížděli ve stylu Valentino Rossi. Než byla protnuta mezinárodní hranice, tak kluci ukájeli svojí obcesi ( koupání) studenou vodou v jezeře Mokovo. Pak proběhl urbex továrny KNAUF a přilehlé štoly.

Než spolu přejedeme Severo Makedonsko Albanskou hranici, tak musíme ještě říct pár poznatků k Severní Makedonii. Je to zemně plná lidi, kteří makají. Je tu vidět, jak se snaží posunout svou zemi na jinou úroveň. Stačí ten drobný rozdíl, že všude se domluvíte Anglicky. Je pravdou, že Balkán je tu cítit ještě z odpadků v přírodě, ale věříme, že se tento neutěšený stav zlepší a mezi balkánskými zeměmi bude Severní Makedonie vzorem po ostatní, kde mohou být a kam se dále mohou rozvinout. Držíme palce a teď se blížíme k Albánské hranici, která nás přivítala smradem pálených odpadků.

Poměrně snadno byla protnuta hranice a Albánie nás uvítala divokým stylem místních řidičů. Jak prohlásil můj kamarád Jurgen, který je Albánsko – Řecký občan a než jsme vyjeli na naší tour, tak mi říkal: Zdeňku, Albánie je džungle, a nelhal.

Asi dvacet kilometrů od hranice táboříme pod štíty hor( díky našemu kamarádovi, který nám dal perfektní tip na Cigán platz) a s pivkem v ruce plánujeme naší trasu přes Albánii.

English:

At 9:30, our motorcycles roared beneath us, and the first 50 kilometers were clear, tackling the local terrain filled with gravel and potholes so large that an entire motorcycle could disappear in them. We must pat ourselves on the back and commend ourselves because the entire stage was completed in two and a half hours with an average speed of 20 kilometers per hour, which is essentially the same average speed as large motorcycles like the BMW GS 1200.

Nevertheless, we must admit that the terrain was challenging, full of various obstacles, and at times, we weren’t sure if we should turn back. Nonetheless, we continued through terrain ideal for Top 4×4 vehicles. We caressed our machines, even though other machines managed to handle it, and we continued upwards. We gripped the handlebars and navigated through winding terrain, overcoming wild obstacles that pursued us for the entire 51 kilometers, including beautiful treacherous pits that gave us quite a workout, and we sweated profusely. By the end of the route, the motorcycles were already fatigued from the substantial journey, and we prayed for a smooth, unpaved path.

As soon as our machines touched asphalt, we started heading towards an amazing restaurant where we had three huge salads that could be compared to main courses, three main dishes, and as a bonus with our coffee, the waiter brought us their local fruit with a final bill of 2760 MKD, which is equivalent to 1100 Czech crowns.

After an amazing lunch, we had about 40 kilometers to go to the Albanian border, and North Macedonia bid us farewell with an amazing fast road, which we traveled in the style of Valentino Rossi. Before crossing the international border, the guys indulged in their customary community (swim) in the cold waters of Lake Mokovo. Then, we explored the urbex of the KNAUF factory and adjacent tunnels.

Before we cross the North Macedonian-Albanian border together, we must share a few observations about North Macedonia. It’s a country full of hardworking people. You can see how they strive to elevate their country to a different level. The small difference is that you can communicate everywhere in English. It’s true that the Balkan feel still lingers here, especially from the trash in nature, but we believe that this dismal state will improve, and North Macedonia will set an example for other Balkan countries, showing them where they can be and how they can further develop. We wish them luck, and now we’re approaching the Albanian border, which welcomed us with the smell of burning trash.

The border crossing was relatively easy, and Albania greeted us with the wild driving style of local drivers. As my friend Jurgen, who is an Albanian-Greek citizen, declared before we set out on our tour, „Zdenek, Albania is a jungle,“ and he wasn’t lying.

Hned z rána jsme se šli podívat na urbex pionýrského střediska, které bylo vybudováno za dob socialismu. Rozsáhlý objekt je ve velmi špatném stavu, ale překvapil nás svou propracovaností.

Na oběd byla vybrána náhodná restaurace kde jsme utratili 1070 MKD (428 Kč). Objednávka se skládala z jednoho piva, jedné flašky vody, jeden salát a nakonec šest hlavních jídel. Restaurace byla v podstatě plná a po půl hodině jsme si uvědomili, že vlastně nikdo nejí. Jídlo nebylo nijak výjimečné, ale zasytilo. Po hodině a půl se startovaly motorky a jelo se dál.

Odpoledne bylo opravdu otřesné vedro (39 stupňů celsia), z restaurace nám zbývalo kolem 150 kilometrů, ale museli jsme si udělat tři zastávky na ochlazení, na napití se a odpočinek.

Aktuálně dost servaní přespáváme u jezera Kozjak vedle menší skládky tedy typicky balkánský outdoorový prvek . S pivkem v ruce plánujeme plánujeme přejezd do Albánie.

English:

Early in the morning, we went to explore an urbex pioneer center, which was built during the socialist era. The extensive facility is in very poor condition but surprised us with its complexity.

For lunch, we randomly chose a restaurant where we spent 1070 MKD (428 CZK). The order included one beer, one bottle of water, one salad, and finally, six main dishes. The restaurant was quite full, and after half an hour, we realized that actually no one was eating. The food wasn’t exceptional, but it was filling. After an hour and a half, we started our motorcycles and continued on.

The afternoon brought scorching heat (39 degrees Celsius). We had about 150 kilometers left from the restaurant, but we had to make three stops to cool down, hydrate, and rest.

Currently, we’re camping by Lake Kozjak next to a small dump, a typical Balkan outdoor element. With beers in hand, we’re planning our journey to Albania.

Brzy ráno jsme se vydali na prohlídku pionýrského centra urbex, které bylo postaveno v době socialismu. Rozsáhlý objekt je ve velmi špatném stavu, ale překvapil nás svou komplexností.

Na oběd jsme si náhodně vybrali restauraci, kde jsme utratili 1070 MKD (428 Kč). Objednávka zahrnovala jedno pivo, jednu láhev vody, jeden salát a nakonec šest hlavních jídel. Restaurace byla poměrně plná a po půl hodině jsme zjistili, že vlastně nikdo nejí. Jídlo nebylo nijak výjimečné, ale zasytilo. Po hodině a půl jsme nastartovali motorky a pokračovali dál.

Odpoledne přineslo spalující vedro (39 stupňů Celsia). Z restaurace nám zbývalo asi 150 kilometrů, ale museli jsme udělat tři zastávky, abychom se ochladili, zavodnili a odpočinuli si.

Momentálně táboříme u jezera Kozjak vedle malé skládky, typického balkánského outdoorového prvku. S pivem v ruce plánujeme cestu do Albánie.

Náš den začal koupáním v moři, které pro nás bylo koupání rozlučkové, jelikož k moři se již nedostaneme. Po pozvolném rozjezdu se náš kurz nastavil k Severo Makedonské hranici, na kterou nám zbývalo 180 kilometrů.

Po cestě jsme provedli zastávku v jedné místní pizzerii ve které nás uchvátila rozsáhlá nabídka. Pizza Margarita a Pizza speciále. Nechceme se moc dušovat, ale ochutnali jsme celou nabídku z předloženého menu. Musíme říct, že nás pizza překvapila. V podstatě to bylo tlusté těsto a na něm obrovská vrstva surovin.

Na hranice to byl již kousek a tak jsme naši jízdu zpestřili 30-ti kilometrovou vložkou v drsnějším terénu plného prachu a šotoliny. Samozřejmě, že to byla stavba nové cesty, která v zásadě vede odnikud nikam, ale rozměry jsou tradičně na naši čtyřproudovou silnici. Pro nás bylo hlavní, že jsme si užili terénu, který je přípravou na Albánské cesty.

Projeli jsme hranice do Makedonie a nastalo překvapení z rozdílu mezi Řeckem a Makedonií. V Řecku staré domy na které se pořádně nesáhlo od jejich postavení. Za to v Makedonii nová výstavba a opečovávané nemovitosti. V Řecku vždy lidé jen seděli v tavernách v době, kdy u nás jsou pracovní hodiny. Za to v Makedonii v šest večer jsou lidé stále na poli. Prostě vyjeli jsme z Evropské unie do země evropského formátu.

Momentálně se nacházíme u Dojranského jezera vedle bývalého zdevastovaného střediska pro pionýry, které se chystáme prozkoumat a následně tu přenocovat. Mezitím co já tu píšu dnešní Zidaníček, kluci se šli omýt do nedalekého napajedla. Postup mytí obsahuje úřízlou pet láhev studenou vodou trochou mýdla a velkou dávkou sebezapření. To jsme poznal díky zvukům, které od napajedla přicházely.

S pivkem v ruce plánujeme cestu středem Makedonie do národního parku Jasen.

English:

Our day began with a swim in the sea, which was a farewell swim for us since we won’t be reaching the sea anymore. After a slow start, we set our course towards the North Macedonian border, which was 180 kilometers away.

On the way, we made a stop at a local pizzeria, where we were captivated by the extensive menu. Margarita pizza and Special pizza. We won’t go into too much detail, but we tasted the entire menu they offered. We have to say that the pizza surprised us. It was essentially thick dough with a huge layer of toppings.

The border was just a stone’s throw away, so we spiced up our journey with a 30-kilometer stretch through rough terrain full of dust and gravel. Of course, it was a newly constructed road that essentially leads from nowhere to nowhere, but the dimensions are traditionally for our four-lane highways. For us, the main thing was that we enjoyed the terrain, which is preparation for the roads of Albania.

We crossed the border into Macedonia and were surprised by the difference between Greece and Macedonia. In Greece, there were old houses that hadn’t been touched since they were built. In contrast, in Macedonia, there was new construction and well-maintained properties. In Greece, people were always sitting in taverns during working hours, whereas in Macedonia, at six in the evening, people are still out in the fields. We basically went from the European Union to a country with a more European format.

Currently, we are by Lake Dojran next to a former devastated pioneer center, which we plan to explore and spend the night at. While I’m writing this little report, the guys went to wash up in a nearby watering hole. The washing process involves a cut-up plastic bottle filled with cold water, a bit of soap, and a large dose of self-discipline. I gathered this from the sounds coming from the watering hole.

With beers in hand, we’re planning our journey through the heart of Macedonia to Jasen National Park.

1200 kilometrů bylo již za námi, a tak jsme si mohli dovolit odpočinkový den. Bylo to hezké líné dopoledne s koupáním u moře a obecnou pohodou.

Pomalu z lehká se vyrazilo kolem jedné hodiny směrem k 240 kilometrů vzdálenému Asprovaltu. Trasa byla volená především místními venkovskými cestami. Musí se poznamenat, že to byla zvláštní zkušenost. Bylo vidět, jak je venkov chudý se skoro žádným rozvojem, přesto zde byly dvouproudové silnice, které by v našem měřítku v České republice byly čtyřproudové, osvětlené křižovatky uprostřed ničeho, a přitom tu není téměř žádné provoz. Možná to souvisí s tím, že litr benzínu stojí 2 eura.

Naše první zastávka byla v malé vesničce na kávu, protože i přes odpočinkové dopoledne na nás pomalu padala únava. Po ujetí přibližně 50 kilometrů jsme objevili malou zapadlou tavernu na konci vesnice, která nás překvapila svou kuchyní.

Kolem páté hodiny odpoledne bylo rozhodnuto najít kemp, který byl vybrán pomocí Google map. Kemp byl vzdálen asi 100 kilometrů. Mírným překvapením bylo zjištění, že kemp byl zavřený. Pokusili jsme se najít něco v okolí, ale situace v ostatních kempech byla podobná. Obecně by řešením bylo spát v přírodě, což máme rádi, ale v Řecku je spaní mimo kempy přísně zakázáno.

Nakonec jsme našli kemp dalších o dalších 20 kilometrů dál, kde nyní sedíme s pivem v ruce a přemýšlíme, jak se co nejrychleji dostat do Severní Makedonie.

English:

We had already covered 1200 kilometers, so we could afford a relaxing day. It was a nice lazy morning with swimming in the sea and overall comfort.

We set off slowly around one o’clock towards Asprovalta, which was 240 kilometers away. The route was chosen mainly through local rural roads. It must be noted that it was a unique experience. You could see how the countryside is poor with minimal development, yet there were two-lane roads, which in our Czech standards would be four-lane, illuminated intersections in the middle of nowhere, and yet there was almost no traffic. Perhaps it’s because a liter of gasoline costs 2 euros here.

Our first stop was in a small village for coffee, as despite the leisurely morning, fatigue was slowly catching up with us. After covering about 50 kilometers, we stumbled upon a quaint tavern at the end of the village, which surprised us with its cuisine.

Around five in the afternoon, we decided to find the campsite chosen via Google Maps. The campsite was about 100 kilometers away. A mild surprise was discovering that the campsite was closed. We tried to find something in the vicinity, but the situation in other campsites was similar. In general, the solution would be to sleep in the wild, which we like, but in Greece, sleeping outside of campsites is strictly prohibited.

Finally, we found a campsite another 20 kilometers away, where we now sit with beers in hand and contemplate how to get to North Macedonia as quickly as possible.