V nějakém z loňských zideníčků jsme psali, že Albánie od nás ještě rozhodně nedostala poslední sbohem. Nebo možná nepsali, ale mysleli jsme si to. Takže ano, z nadpisu hádáte správně, jedeme tam zase! Ani letos se nesvezeme vlakem do Turecka a zpět, ani plavba do Maroka se nekoná. Sice o těchto destinacích žvaníme už třetí sezónu, ale pořád to nějak nevychází. Nevadí. Dáme si je …ehm… třeba příští rok.
Ačkoliv loňské Albánské off-dobrodružství bylo na příběhy bohaté dosti, neviděli ani nezažili jsme zdaleka vše, co jsme chtěli, natož co tato země nabízí. Ze zřejmých důvodů a zcela v rozporu s názvem vedla takřka celá trasa po silnici. A tak to letos nebude. Tedy pouze za předpokladu, že si opět nějaký německý (albánský) tank nebude hrát na hrdinu a nebude chtít porovnávat síly s jiným německým (českým) tankem. V plánu jsou trasy mimo trasy, cigánění na pláži i u termálních pramenů, výjezdy na albánské masivy, prozkoumávání vojenských základen, jakož i cesty malebnými albánskými údolíčky s tekoucími bystřinami.
Další změna se týká obsazení, Král Zidan IV. Krutý i Zidanchamon I. zůstávají, poctít svou přítomností se je však rozhodl jeden z otců zakladatelů zidanské party, sám Ministr pro Zidan. Nepojede tak Afrika a jedno GS, ale přidá se další, sic o něco menší, německý tank – BMW F650GS, kterého se před velkou tour ujímá právě Ministr pro Zidan od Zidanchamona I.
My se nudit určitě nebudeme, ale neboj, ctěný čtenáři, i ty si určitě přijdeš na své! Vybavení válečného zpravodaje je již připraveno podávat aktuální informace z frontové linie.
Jen ze začátku budou zideníčky trochu monotematické, jelikož jsme stále nevyřešili, jak překlenout tu nejhorší část cesty – dálnici. Loňské nadávání jsme už zapomněli, a tak letos pojedeme po dálnici ještě dál – až na makedonské hranice (asi 1200 km).
Tak se pohodlně usaď, již 8. 5. 2024 si budeš moct přečíst první zideníček.
Dnešek byl závěrečným dnem naší velké expedice. Už v noci jsem si byl jistý, že posledních 560 kilometrů zvládnu v jeden den. Vojta mi sice nabídl možnost přespat u jeho rodiny, ale myšlenka být tak blízko své vlastní posteli byla lákavější.
Ráno jsme vstali časně a krátce po 7:30 jsme byli na cestě. Po noci byla silnice kluzká, tak jsme jeli opatrněji. Únava se vsak nás držela, vzhledem k tomu, že minulé dny jsme najeli mnoho kilometrů. Naší první zastávkou byla snidane v McDonald’s, situovaný 100 kilometrů od našeho posledního kempu. Měli jsem v hlavě ještě zvláštnost tohoto kempu – chyběla tam recepce, což nám ráno způsobilo menší moralni komplikaci. Nakonec jsme bohuzel odjeli bez placeni.
Dále nás čekala klikatá cesta a přejezd přes Rakousko a zdál se byt nekonečný kvůli těsnému postavení vesnic vedle sebe. Při průjezdu hranic v ČR jsme cítili, že se blížíme domů. Ačkoli bylo ještě 350 kilometrů před námi, v srdci jsme už byli doma. Nedaleko Jihlavy jsme se s Vojtou rozloučili a každý pokračoval svou cestou.
I když začátek cesty plynul pomalu, tak poslední úsek uběhl v okamžiku. Krátce před západem slunce jsem byl doma. Muj tachometr se zastavil na cisle 4153 kilometrů. Tím skončilo jedno z nejzajímavějších dobrodružství mého života – plné nádherných výhledů a nezapomenutelných zážitků.
Doufám, že jste si naše příběhy z cesty užili stejně jako my, a těšíme se na další dobrodružství, které nás čeká
English:
Today marked the final day of our grand expedition. Already during the night, I was certain that I could handle the last 560 kilometers in a single day. Although Vojta offered me the option to spend the night at his family’s place, the thought of being so close to my own bed was more tempting.
We got up early in the morning, and shortly after 7:30, we were on the road. The road was slippery from the night, so we were driving cautiously. However, fatigue was still hanging over us, considering the many kilometers we had covered in the past days. Our first stop was breakfast at McDonald’s, located 100 kilometers from our last campsite. I still had the peculiarity of that campsite in my mind – the absence of a reception, which caused us a minor moral dilemma in the morning. In the end, unfortunately, we left without paying.
Next, we faced winding roads and crossed Austria, which seemed endless due to the villages being closely packed together. When we crossed the Czech border, we felt we were getting closer to home. Although there were still 350 kilometers ahead of us, we felt at home in our hearts. Near Jihlava, Vojta and I said our goodbyes, and each of us continued our own way.
Although the beginning of the journey went slowly, this last stretch passed in an instant. Shortly before sunset, I was home. My odometer stopped at 4172 kilometers. Thus ended one of the most exciting adventures of my life – full of beautiful views and unforgettable experiences.
I hope you enjoyed our travel stories as much as we did, and we look forward to the next adventure that awaits us.
Ráno začalo zvostra, jelikož jsme si mysleli, že nás mohla ráno probudit hraniční policie. V 7 hod. nás tedy překvapilo zastavení auta, cvakly dveře, ale nic se nedělo. Zvědavost nám nedala, a tak jsme vylezli ven a zjistili, že to jsou místní rybáři, kteří jdou lovit do místní řeky. Díky tomu jsme byli vzhůru již v 7:30 a naše výprava mohla vyrazit lehce po 8:30 na průzkum místních opuštěných tunelů, které spojovaly Bosnu s Chorvatskem v minulých dobách.
Po lehkém průzkumu tunelů jsme vyrazili prohlédnout si místní opuštěnou železniční stanici a poté jsme směřovali na sever Bosny. Po překročení bosensko-chorvatské hranice jsme se vydali na místní opuštěný pomník na Petrově hoře. Tato gigantická betonová stavba byla mnoho let opuštěná a za tu dobu značně zchátrala. Místní obyvatelé v minulosti rozebrali její nerezový plášť, protože nerez je zde velmi ceněn, což dalo vzniknout krásnému urbexu. Přes zákaz vstupu jsme prozkoumali budovu od spodních pater, které byly opravdu strašidelné, až po vršek, který je v současné době používán jako vysílač mobilního signálu.
Po této návštěvě jsme směřovali do Rakouska, konkrétně do Štýrského Hradce. Cesta byla dlouhá a do kempu jsme dorazili až kolem 9. hodiny po nájezdu zhruba 430 kilometrů. Přestože kemp byl obsazen, na vrátnici jsme nikoho nenašli, takže jsme se ubytovali a ráno uvidíme, jak to dopadne. Při teplotě 13°C jsme se rozhodli dnešní večer zakončit brzy, abychom mohli zítra v plné síle pokračovat naší cestě.
English:
The morning started briskly because we thought the border police might wake us up. At 7 a.m., we were surprised by a car stopping, the doors clicking, but nothing happened. Curiosity got the better of us, so we got out and found that it was local fishermen heading to the nearby river for their catch. Thanks to this, we were up by 7:30, and our expedition could set out shortly after 8:30 to explore the local abandoned tunnels that once connected Bosnia to Croatia in the past.
After a light exploration of the tunnels, we went to see the local abandoned railway station, and then we headed north in Bosnia. After crossing the Bosnian-Croatian border, we visited the abandoned monument on Petrova Mountain. This gigantic concrete structure had been abandoned for many years and had deteriorated considerably over time. Local residents had disassembled its stainless steel shell in the past because stainless steel is highly valued here, giving rise to beautiful urbexing. Despite the no-entry signs, we explored the building from the lower floors, which were truly eerie, to the top, which is currently used as a mobile signal transmitter.
After this visit, we headed to Austria, specifically to Styria. The journey was long, and we arrived at the campsite around 9 p.m. after covering roughly 430 kilometers. Although the campsite was occupied, we found no one at the gate, so we settled in, and we’ll see how it goes in the morning. With a temperature of 13°C, we decided to end the evening early so that we could continue our journey tomorrow with full energy.
Dnešní ráno začalo bez Zdendy smutně. Den jsme započali tím, že jsme se vykoupali v místním jezeře, které mělo osvěžujících odhadem 15°C. Po koupání jsme si dvě hodiny odpočinuli na pláži, čekajíce, zda bude pist opraven.
Nakonec jsme se rozhodli balit a vyrážíme směr sever. Cesta byla klikatá, plná ostrých zatáček, vedoucí nádherným lesem. Po cestě jsme projížděli různorodou krajinou: od savan přes roviny podobne Texasu až po kopce plné drobných keřů. Tato rozmanitost krajiny nás skutečně uchvátila. V průběhu dne jsme zjistili, že Zdena svůj boj prohrál.
Roviny Texasu
Smutní, ale s odhodláním jsme pokračovali v cestě domů. K obědu bylo klasicky: maso, salát a chleb. Při finální etapě cesty do naší dnešní destinace jsme narazili na zanedbané silnice, což nám už tak radostné nepřišlo. Ale vytrvali jsme a těsně před západem slunce dorazili na naše kempingové místo u řeky, kterou bych opravdu nazval ledovou. V rámci zkoumání jsem vodu otestoval a teplota byla opravdu hranicni. Nyní sedíme bez signálu a plánujeme, kam se vydáme zítra
Místo u řeky
Mezitím Zdenda v Černé Hoře.
V 10 ráno jsme přišel na dílnu a moje Jawa byla hotová, rozloučili jsme se s Lucijou a s její rodinou sedl na motorku a jel za klukama po devíti kilometrech mojí jízdy bohužel přestal znovu pracovat motor a táta od Lucijia pro mě přijel s odtahovkou. Na dílně jsme zjišťovali co se dá dělat, ale bohužel problémy s motorem jsou větší než se zdálo a museli jsme zavolat do pojišťovny, že to neopravíme.
Následně probíhala komunikace mezi mnou a pojišťovnou, jak repatriovat motorku s věcmi a mě do Prahy nebudu vás zatěžovat zdlouhavými a nudnými informacemi o vyjednávání, závěr je takový že motorka příští týden vyráží směr do Prahy a Já letím přes Vídeň domů zítra ráno.
Než uzavřu dnešní Zideníček, rad bych tu zanechal pás slov k Lucija a její rodině.
Lucija je mladá žena, která se ničeho nebojí studuje v Německu inženýrství v rámci autoprůmysl. Ta holka od mala pomáhá takový v dílně vyzná se v autech líp než kde jaký chlap a má mladý moderní smýšlení o světě. Vládne perfektní angličtinu a němčinu. Prostě člověk, který mě na celé trase překvapil nejvíc ze všech. Zároveň má perfektní rodiče a cela jejich rodina mi velice pomohla s ubytováním a řešením věci okolo mého odletu. Původně jsme si myslel, že o Černé Hoře toho moc nenapíšu, ale poznal jsme tu skvělou rodinu a to je výborná vizitka Černé Hory.
Teď sedím v hotelovém baru s pivkem ruce a plánují co si dám doma k obědu.
English:
Today’s morning began sadly without Zdena. We started the day by taking a dip in the local lake, which had a refreshing estimated temperature of 15°C. After the swim, we rested on the beach for two hours, waiting to see if the motorcycle would be repaired.
In the end, we decided to pack up and head north. The road was winding, full of sharp turns, leading through a beautiful forest. Along the way, we passed through diverse landscapes: from savannas to plains resembling Texas, to hills covered in small shrubs. This landscape diversity truly captivated us. During the day, we learned that Zdena had lost her battle.
Plains like in Texas
Sad but determined, we continued our journey back home. Lunch was the usual: meat, salad, and bread. During the final leg of our journey to today’s destination, we encountered neglected roads, which didn’t bring us much joy. But we persevered, and just before sunset, we arrived at our campsite by the river, which I would truly describe as icy. In my exploration, I tested the water, and the temperature was truly borderline. Now, we’re sitting without a signal, planning where we’ll head tomorrow.
Place by the river
Meanwhile, Zdena in Montenegro.
At 10 in the morning, I arrived at the workshop, and my Jawa was ready. We said goodbye to Lucija and her family, and I hopped on the motorcycle. After about nine kilometers of my ride, unfortunately, the engine stopped working again, and Lucija’s dad came to pick me up with a tow truck. At the workshop, we tried to figure out what to do, but unfortunately, the engine problems were more significant than they seemed, and we had to call the insurance company because we couldn’t fix it.
Subsequently, there was communication between me and the insurance company about repatriating the motorcycle with my belongings, and I won’t burden you with lengthy and boring details of negotiations. The conclusion is that the motorcycle will be heading to Prague next week, and I’m flying home via Vienna tomorrow morning.
Before I close today’s diary, I would like to leave a few words about Lucija and her family.
Lucija is a young woman who is not afraid of anything. She studies engineering in Germany, focusing on the automotive industry. Since childhood, she has been helping in the workshop and knows more about cars than most guys, with a young and modern worldview. She speaks perfect English and German. She was the one who surprised me the most throughout the entire journey. At the same time, her parents are wonderful, and their whole family greatly helped me with accommodation and solving matters related to my departure. Originally, I thought I wouldn’t have much to say about Montenegro, but I got to know this great family, and that’s a fantastic endorsement for Montenegro.
Now I’m sitting in the hotel bar with a beer in hand, planning what to have for lunch at home.
