Autor: Král Zidan IV. Krutý

Publikováno

Algeria 2025, Jour 0: Transport

Dnes je den 0. To je obvykle den, který slouží k dobalení věcí, sednutí na zidana a odstartování celé Zidan Tour. Letos je to ale složitější, fakticky den 0 začal již před 14 dny, kdy se dva zidaněníchtiví borci nacigánili na své zidany, aby je přesunuli do Písku, odkud jezdí spedice směr Pyrenejský poloostrov. Pírko ještě ráno vyměňoval olej a montoval padáky načež se k odjezdu dostavil Jimbo. Dobalily se poslední věci a mohlo se vyrazit. “Přijde mi, že to mám nějaký prázdný, určitě jsem něco zapomněl,” povídá těsně před odjezdem Jimbo a radši do kufru na díly přihodí sadu nástrčných ráčnových klíčů.

Počasí nevypadalo, že by cestu nějak ulehčilo, proto jsme zvolili trasu po dálnici. Za cca 90 km se nám podařilo několikrát zmoknout i uschnout a celí zmrzlí dojíždíme ke kanceláři firmy Motobox, která nám zidany poveze. 

Rychlé podepsání všech papírů v kanclu, příjem trička a dalších promo materiálů zajistil Jimbo a následně jsme mohli vyrazit do skladu, který se nachází asi 3 km od kanceláře. Zde již na nás čekal Lukáš, který ochotně vše vysvětlil, zidany i bagáž převzal a navíc byl tak ochotný, že Jimbovi navrhnul, ať nechá své mokré kalhoty přes zidana, že mu je pak sbalí suché do kufrů, než se zidan bude nakládat. “To jsem zvědavej, jestli je v tý Malaze najdu,” s důvěrou, ale nedůvěřivě povídá Jimbo.

Zidany zůstaly stát se vším příslušenstvím ve skladu, ale s čím jsme nepočítali, byl odjezd řidičů. Že je kancelář Motoboxu trochu vzdálená od centra jsme věděli, ale netušili jsme (a to jsme ale mohli), že zidany budeme nechávat ve skladu 3 km za městem. Naštěstí hodný přebírající Lukáš se nabídl, že když budeme rychlí, tak nás hodí na autobusové nádraží. S díky jsme nabídku přijali a během pár minut již čekáme na spoj směr Praha, Na Knížecí. Jančura nás dobře dovezl, zidany zůstaly spinkat ve skladu a čekaly na svůj převoz.

Jak dlouhé byly dva týdny poté. Každý den obligátní zpráva: “Můžeme už jet, prosím?”,  “Co jsme doma asi zapomněli?”, “Kde jsou zidany teď?”. Celou cestu jsme je totiž sledovali, projely se ke Slanému a pak po D8 směr Říše. Dále skrze Francii až do Španělska, kde konečně po necelých 3 dnech zaparkovaly ve skladu v Malaze.

Poslední věcí bylo, vyzvednout samolepky, trička, vytisknout štos papírů, a pak už jen čekat na odjezd. A samozřejmě si v posledním týdnu nechat dát sbohem od kamarádů a rodiny.

Odjezd na sebe nedal dlouho čekat, v pátek Jimbo ještě brzy ráno pořešil fuckup s triky, které na poslední chvíli musel vytisknout někdo jiný a mohlo se vyrazit do Ostravy.

Poslední mohykán Willy nám zamával z hospody u Staré pošty, kde jsme dali oběd a rychlej ferbl před cestou. 

Proč do Ostravy? No protože to bylo přece levnější! I při započtení lístku na Leoše z Prahy. No, to jsme ještě netušili, že Leoš pojede o 50 minut později.

Cestu do Ostravy zkrátilo pivo, ale stejně jsme tam ani nedojeli. To byl plán, protože ostravské letiště Leoše Janáčka se v Ostravě nenachází. Mohlo by se jmenovat třeba letiště Mošnov. Proto nás Leoš hodil jen do Studénky, ze které jsme kupodivu na poslední chvíli (v plánu byla hodinová rezerva) chytli spoj až do stanice Mošnov, Ostrava airport. 

Letiště v dnešní večer odbavilo celkem dvě letadla, obě společnosti Ryanair. Jedno na letiště Stansted a druhé, naše, do Malagy. 

Přestože dnes večer při(od)létala celá dvě letadla, stejně jsme vzlétali s 30minutovým zpožděním. A pak že v Ostravě neni čas pyčo. 

Boeing 737-MAX 8 200 byl plný k prasknutí, ale bezpečně nás teleportoval pár tisíc km od domova. 

Neměli jsme tušení, jak se dostaneme na hotel, protože jeho provozovatel na dotaz, zda nám může poradit, jakou trasu takhle večer zvolit, odpověděl jen “ok”. Cítíme, že tu budou jisté bariéry, duolingo i překladač už máme nainstalované. 

Nakonec nás dvě stanice svezl vlak a zbytek už jsme došli. Máme hlad, pivo se nám naštěstí podařilo koupit v nějakém polozavřeném stánku (tady totiž všechno zavírá v 9, takže koupit něco o půlnoci je kumšt) a usoudili jsme, že v našem luxusním apartmá se dnes sprchovat nebudeme. 

Zítra vyzvedneme zidany a když počasí dá, budem někde cigánit s čumilem v ruce. Tak nám držte palce. 

Najeto: 0

Najeto zidani: cca 2800 km

Nalítáno: 3,5 h

Počet dní abstinence: 0

Publikováno

Zidan Tour 2025 – Algeria, Prolog

V epilogu poslední tour jsme slibovali velké plány. Tak tady jsou! Zní to jako vtip, ale fakt nejedeme do města v americkém státě New Mexico. Jedeme opravdu do Afriky!

Ptáte se proč jedeme zrovna tam? Jeden velký cestovatel tvrdí: „Největší dobrodružství je pořád v Africe“, tak co bychom to byli za zidanisty, kdybychom se na to nejeli podívat? A proč ne rovnou do nějakého zajímavého státu? Původní nápad samozřejmě byl obligátní Maroko, tam ale dnes už jezdí každý, na turisty jsou tam místní dobře připraveni a mistrně působí vítr v jejich peněženkách. To tedy zůstalo jen záložním plánem, kdybychom do Alžírské demokratické a lidové republiky nedostali vízum. A to jsme co? To jsme právě po mnohaměsíčních peripetiích s přípravami získali!

Co o zemi říká web MZV: „Aktuální situace v zemi je stabilizovaná a klidná. Nicméně vzhledem k latentnímu riziku bezpečnostních incidentů MZV ČR doporučuje při cestách do Alžírska dbát opatrnosti a dodržovat veškeré zásady individuální bezpečnosti. Bezpečnostní rizika jsou spojená především s individuální turistikou a jde zejména o riziko běžné kriminality a krádeží. Nedoporučuje se pohyb za účelem individuální turistiky mimo městské aglomerace a v neobydlených místech, která nejsou pod stálou kontrolou místních bezpečnostních složek. Neorganizované individuální cesty do jižních oblastí země se nedoporučují. Pokud jsou podniknuty cesty na jih, důrazně doporučujeme sjednat spolupráci s prověřenou lokální cestovní kanceláří či místním zkušeným průvodcem.“

My víme, že poslední státní převrat proběhl v Alžíru hrozně dávno, v roce 2019, kdy jejich prezident byl nátlakem donucen k odstoupení, takže individuální turistika mimo městské aglomerace s prověřenou CK Zidan Tour bude naprosto bezpečnou volbou.

Cesta do největší země černého kontinentu (snad se mu tak ještě smí říkat) však není zadarmo. A to nejen finančně. Všechno začíná u žádosti o víza. Kdo někdy o nějaká víza žádal, ví, že to není sranda, a pokud jde o arabskou zemi, platí to dvojnásob. Web pražské ambasády je celkem strohý, takže Jimbo tráví hodiny dopisováním s každým, kdo je ochoten sdělit nějaké informace – nechceme něco podcenit a nedostat to kvůli nějaké kravině. Rozčarování přichází ve chvíli, kdy není vůbec jasné, co je a co není pravda. Jeden říká, že je nutné dodat itinerář cesty s rezervovanými a zaplacenými hotely po celé trase, druhý říká, že nic takového není třeba. Jeden tvrdí, že bez pozvání se tam nedostaneme, nebo nás tam nepustí bez lokálního průvodce, tak sháníme pozvání. Další, Čech, který vozí do země turisty jezdit na motorkách říká, ať tam vůbec nejezdíme, protože tam nekoupíme benzín! Zkrátka každý říká něco jiného, včetně holých nesmyslů, a my si máme vybrat. Po několika měsících pátrání stále víme, že vlastně nic nevíme. Volání na ambasádu také nic neřeší, když už se s někým spojíme, anglicky mluví tak špatně, že není schopen odpovědět, případně rovnou řekne, že bude mluvit Arabsky nebo Francouzsky, ne jinak.

A tak volíme jinou cestu: zaměstnáváme naši Francouzsky mluvící kamarádku Verču, s tou už se le embassy baví a všechny informace jí řeknou. Společnými silami vyplňujeme žádost o vízum, která MUSÍ BÝT BEZPODMNÍNEČNĚ NAPSÁNA VELKÝMI PÍSMENY, jinak ji NEPŘIJMOU, což nám také sdělil jeden z cestovatelů. Podat to radši jedeme oba, kdyby ještě něco chtěli. Ambasáda má otevřeno do 16 hodin, avšak až na místě zjišťujeme, že žádost o vízum můžeme podat jen do 12 hodin, takže podání další den. Vyzvednutí víz je možné do 15 hodin. Všechno se ale děje u stejného okýnka a stejného člověka, no tak co to je za bordel?! Každopádně víza máme, a tak bychom chtěli poděkovat úplně všem cestovatelům, kteří ochotně poskytovali své zkušenosti, bez vás by to bylo o dost složitější. Ze všech jmenovitě děkujeme Honzovi Dufínovi z https://www.facebook.com/dolunahoruafrikou2025, t.č. na velkém okruhu Afrikou někde v Kapském městě a Vláďovi T. z www.motobox.cz, kteří nám dali nejvíc čerstvých informací. Příště to třeba budeme my, kdo ochotně poradí bezradným cestovatelům, aby se kruh uzavřel.
Víza se zdařila sehnat na první pokus, tak hurá pro letenky, lodní lístky, přepravu zidana a další záležitosti.

Hlavní město Alžírska, Alžír, je od Prahy vzdáleno přes 1700 km vzdušnou čarou, v cestě kromě víz a několika evropských zemí stojí také Středozemní moře, které budeme muset nějak překonat. Jimbo objevil společnost, která vozí zidany do Říma a následně našel i trajekt, který se plaví jednou týdně do Tunisu. Z Tunisu už by se pak dalo po zemi dostat na východní alžírsko-tuniskou čáru. Problém této trasy a i důvod, proč jí nakonec nevolíme, je, že cesta trvá obludně dlouho. Trajekt se plaví 33 hodin, k tomu je nutno připočítat čas na cestu do Říma, přístavu a následně i na cestu z Tunisu. Optimistický předpoklad cesty v jednom směru byl cca 3, spíš 4 dny. To samé by nás pak čekalo i cestou zpět a tolik dovolené opravdu nemáme.

Proto volíme jinou trasu. Do Španělské Malagy jezdí každý týden česká společnost Motobox, s jejímž zakladatelem je shodou okolností Jimbo v úzkém kontaktu, neboť byl v Alžíru na přelomu roku 24/25, takže Jimbovi dodal spoustu cenných informací. Zidany se tedy svezou kamionem z Písku až do Malagy, kde si je po krátkém letu vyzvednou dva zidanisté – Král Zidan IV. Krutý a Ministr pro Zidan. Dále cesta povede do přístavu Almeria, ze kterého se vypravují lodě směr Afrika. Ta naše odplouvá v úterý večer a plaví se cca 9 hodin přímo do alžírského Oranu, zahrajeme si tak na spojence z roku 1942, kteří se ve stejném přístavu vylodili v rámci operace Torch.

Zidany však vyzvedneme v sobotu po příletu, takže budeme mít možnost projetí malé části Španělska. Z Malagy je to do Almérie asi 200 km, to bychom za 4 dny mohli zvládnout.
Po přírazu k molu v Alžírském Oranu očekáváme arabský hraniční striptýz, moc nás na tyhlety věci neužije, tak snad nebude trvat moc dlouho. Dále tam máme rezervovaný hotel na první noc, který hodláme obsadit ihned po vpuštění do země. Následně se pokusíme rozkoukat, vyřešit peníze a ty internety a uvidíme co dál.
V nějakém dalším zideníčku se podělíme o to, jak probíhaly přípravy našich zidanů, řekneme si něco o přepravě a spoustu zajímavých věcí.

A kdo že teda jede? Jimbo na svém BMW R1150GS Adventure a Pírko na svém BMW F650GS. Monotematický výběr značek měl rozčeřit Don Magneton, ale z rodinných důvodů se bohužel vyoutoval :-(.

Můžeme už jet prosím? Rolujeme z ostravské stojánky 11. 4. 2025 večer, těšte se s námi, tak daleko Zidani ještě nebyli, bude to jízda!

Publikováno

Romania 2024, Epilog

Národní dopravce nás celkem pohodlně dopravil z Košic do matičky Prahy, zpoždění pouze 18 minut, to se dá. Sjeli jsme se zidany z vlaku a vydali se na poslední cestu. Vzhledem k venkovní teplotě se zdá, že letos opravdu naposledy. 

V posledním zideníčku je vždy prostor pro celkové zhodnocení výletu. 

Ač nebyl trip nijak zvlášt dlouhý, o to intenzivnější byly zážitky. Nápad jet na válkou zužovanou Ukrajinu se ukázal jako výborný, nejlepší bylo, že jsme o tom dopředu před rodinou ani kamarády nemluvili, tak nás nemohli odradit. Celkem jsme tam strávili 5 dní z 9, takže celý název tripu trochu klame. Jak jsme již psali v minulých článcích, země je to stále pěkná, lidé se tam baví přes všechny útrapy, které jim rusák způsobuje. Snaží se žít normálním životem, avšak všude je cítit jakési napětí. V čechách si každý představuje, že jen přejedeš čáru a hned tě tam zabijou, znásilní nebo aspoň pošlou v dobytčáku rovnou na frontu. Není tomu tak, za celou dobu jsme neslyšeli jedinou sirénu ani kroužící Bayraktar. Párkrát vypadla elektřina a na cestách je více vojska a kontrol, jinak nic. Na frontu nás taky nikdo poslat nechtěl, všichni přáli šťastnou cestu, s kým jsme se bavili více, děkoval za podporu, kterou jim jako Češi poskytujeme. V televizi i mezi lidmi se o nás také mluví. Nejednou jsme byli svědky jak někde za námi probíhal hovor typu “Hele to jsou Češi.”

Zjistili jsme, že v Rumunsku je to pořád stejné, stále nechápeme, jak tahle země může patřit do Evropské unie. Všude bordel větší než na Ukrajině, u každého domu hoří oheň s odpadky. Stejně jací jsou stále cigáni, přiroda je stále úchvatná. Za těch pár dní jsme mohli vidět nesčetně horských vrcholů i údolních cest vedle potoků a lesů. Několikrát jsme se přistihli, jak jen beze slova čumíme někam do údolí, na potok tekoucí do lesa nebo na hvězdy či na nekonečné poloniny. Bylo to nádherné zakončení letošní zidanské sezóny, zidany potřebuji servis, takže zima přijde vhod. 

Horilku jsme přivezli, kdo bude nejrychlejší, bude moci ochutnat. Na frontu nás neposlali, medvěda ani vlka jsme nepotkali, tak snad příště. A co příště? Nechte se překvapit, máme velké plány!

Konečný stav tachometru: 137 454 km

Najeto: 19 km + 705 km vlakem

Celkem ujeto 1656 km + 1410 km vlakem

Donovy stats: najeto 1620 km (proč je tam takový rozdíl, navíc směrem dolů, ldyž jezdil o trochu víc netušíme). Za 34 hodin. Spotřeba 82 l/100 km benzínu. Průměrná 5,3 l/100 km

Publikováno

Romania 2024, Zi 9: Cesta na zad

V hospodě Zlatý jelen jsme zůstali do zavíračky. Původně se nám tam nechtělo být, protože u vedlejšího stolu řvalo asi 10 ukrajinců tak, že jsme se my dva sedíc naproti sobě ani neslyšeli. Ukrajinci odpádavali jak hrušky jeden po druhém, takže pobyt byl čím dál snesitelnější. K tomu samozřejmě pomohla i piva a klasičná horilka po sto. Zábavnou vložkou byl asi sedmdesátiletý děda, který přebral, že nemohl ani mluvit a nechtěl za žádnou cenu lokál opustit. Ukrajinci jej několikrát se smíchem vyváděli, i pivo mu zaplatili, ale on se vždy vrátil a otravoval dál. Začali po něm pořvávat milé věty obsahující slova jako chuj nebo suka. I tak ale dědek vytrval. Nakonec ho ve třech čapli a vynesli před hospodu. I tak se ale zase přibelhal. Vyřešila to až obsluha, která jednoduše zavřela kovové mříže, takže děd se neměl kam vrátit. 

Don miliardářem

Venku pořád lilo a teď jsme stáli před zavřenou branou my a nechtělo se nám do deště. “Co kdybysme si vzali Bolta,” navrhuje Don. Jimbo se smíchem odpovídá: “Bolta? Tady?” Don objednal Bolt Premium. Po chvíli byla objednávka ze strany Boltu zrušena, protože žádný takový se v okolí Mukačeva nenachází. Takže pro nás přijel Vasil v ošoupané jedničkové Fabii, která měla černá skla tak, že do ní nebylo vidět. Zato na přístrojovce to hrálo všemi barvami, svítilo mu grilované kuře a v autě smrděly výfukové plyny tak, že se tam nedalo dýchat. Ale Vasil stejně kouřil, tak mu to bylo jedno. Jimbo s ním domluvil, že nás hodí po cestě do otevřeného magazinu, abychom si koupili nějaké pivo a horilku, noc byla ještě mladá. Když Jimbo přiběhl z magazinu, Vasil opět naškráb ten svuj křáp a dovezl nás k penzionu. Celá cesta stála úsměvných 75 hřiven (asi 45 korun) a za čekání ani za zajížďku nic navíc nechtěl. Horilky ani piva jsme však moc nevypili, unavení usínáme při South Parku v ukrajinštině, který dávali v televizi. 

Po několika dnech ve spacáku byla takhle na závěr výletu teplá postel moc příjemná. Bábuška z penzionu byla šťastná za tvrdou ukrajinskou měnu a zamávala nám na cestu. 

Hned za Mukačevem odbočujeme na složité křižovatce při složité dopravní situaci, když Jimbo hlási do interkomu: “Hele, bacha, za náma jsou fízlové. A začli houkat, oni mě snad zastavujou.” 

“Tak já jedu,” odpovídá Don. 

“Jo, jeď,” vysílá ho Jimbo dál zatímco zastavuje policajtovi. 

Fízli zkusili klasickou taktiku obírání lidí, údajně jsme někde na té křižovatce jeli ve špatném pruhu či co. Na Ukrajině. Ve špatném pruhu. Tak to určitě. Nejvíc ho zajímalo, kam jel ten druhej. Proč nezastavil. Ptal se Jimba asi 10x. Odpověď, že ho asi neviděl nebral jako relevantní, Don má přece zrcátka! Pak chtěl, aby mu Jimbo zavolal, dozvěděl se akorát, že na toho druhýho nemá Jimbo číslo. Když se podíval na plný řidičák, ukázal na traktor a zajímalo ho, kde Jimbo pracuje a jak dlouho a co tam dělá. Nejdřív mluvil o 75 eurech, že to vypíše a zaplatit se to musí dnes v kterékoliv bance třeba v Užhorodu. Pak vypnul kameru a říká: “Tak što ty mi zkažeš?” 

“Što ja bych zkazal, 75 eur je moc.”

Tím se rozjela kolečka vyjednávání a licitování. Jimbo nechtěl dát žádný úplatek, takže vyslal fízla, ať si to jde tedy vypsat. Ten zmizel do auta, ale za chvili zas přišel s tím, že půjdeme na půl, že mu dá Jimbo 50 a oni nás jako neviděli. 

“A ty gavariš v eurech?” Ptá se fízla. 

“Da, ili v grivnach”

“Tak tos upad, pade ti nedám. To je moc.”

“Tak kolik dáš?”

Jimbovi se to rozleželo v hlavě, usoudil, že za klid podpoří ukrajinskou mafii maximálně 1000 hřivnami, a tak povídá: “U miňja 1000 griveň, víc nic.”

Fízl souhlasil, tak sbalil prachy, popřál cestu, nastartoval starou Ladu a zmizel na kafe. “Zážitek za pětikilo se vyplatí,” poznamenal Jimbo a jel dohnat Dona, který si zatím čekal na pumpě a pil kafíčko o 15 km dál, aby mu všechno povyprávěl. 

Cesta do Užhorodu nebyla dlouhá, nakoupili jsme vodečku domů a vydali se na hraniční přechod. 

Tam proběhla obvyklá tancovačka okořeněná tím, že přestože celník na vjezdu řekl, že můžeme jet až dopředu před tu kolonu, celníkovi u budky se to nelíbilo. Svolil, až když si povolení ověřil přes vysílačku. Jinak bychom tam stáli ještě teď. Na slovenské straně bylo tance méně, veškerý kontraband jsme protáhli bez potíží a vydali se na cestu do Košic, 80 km rovně, v zimě jak na Sibiři, větru tak, že se se zidanem nedalo udržet v jízdním pruhu. Nebylo to zadarmo, zato se Jimbovi podařilo sehnat slovenskou MPZtku, takže má všechny tři. 

Na nádraží v Košicich dojíždíme okolo 16. hodiny. Přijeli jsme dost brzy, když nakládka je až v 8, ale kdo mohl tušit, jak rychle přejdeme přes hranice. A tak tu cigáníme s pivem v ruce na židličkách a koukáme, jak okolo nás posunuje vagóny slovenský národný dopravce. 

Stav tachometru: 137435 km

Najeto: 159 km

Je zima, jégrovo teplé prádlo nasadit!