Autor: Král Zidan IV. Krutý

Tak ne. Dneska si s pivem naposledy nesedneme. Ale všechno pěkně po pořádku.

Rosničkám to v noci bohužel vyšlo. Okolo druhé ranní se dostavil déšť a okolo třetí pořádný slejvák. Nebýt větru, ani by to tak hrozné nebylo, ale chvílemi nám přišlo, že prší snad vodorovně. Plachta mezi zidany nestíhala, takže jsme se celou noc různě přeskládávali, až jsme skončili každý úplně jinde, než jsme usínali.

Na konci každého tunelu je ale světlo, takže po takřka probdělé noci nás naštěstí probudilo slunce. Vál pořád uragán, ale slunce pomalu svými paprsky usychalo všechno, co déšť zkropil. 

Nespěchali jsme, do Almérie to bylo jen cca 150 km, takže Pírko připravil luxusní snídani. “Tomu se řiká, umět žít,” okomentoval to s plnými ústy Jimbo.

Když trochu ustal vítr, vyzkoušeli jsme i drona, kterého Zidanchamon I. pro tuto cestu laskavě zapůjčil. Následně jsme si střihli o to, kdo poveze jakou jeho část přes hranice, nacigánili se na zidany a vyrazili na cestu.

Prvních 30 km směrem k dálnici byla opět ta bezvadná zidanská cesta, o které jsme vyprávěli včera. Už ani skoro nefoukalo, ale ten zbytek, to bylo jedno peklo. Uragán si nás opět našel a drží se zuby nehty, s naloženým zidanem nám mává ze strany na stranu. Naštěstí máme oba pro tyto případy hnědé bezpečnostní trenky.

Do Almery dorážíme cca v 15:30, v přístavu náhodou najdeme přímo kancelář firmy, která nás poveze. Přemýšlíme, odkud budeme asi nakládat a v kolik. Kam si se zidany sedneme, aby na nás moc nefoukalo, a kolik piv je bezpečné vypít před nakládkou zidana.

Pírko, jako objednatel transportu, šel vyřídit papíry. Po několika minutách vychází ven, kroutí hlavou a zamrače Jimbovi povídá: “Všechno špatně! TAM (ukajuje směr Afrika, pozn. kronikáře) je špatný počasí, a proto nám zrušili trajekt a pojede snad zítra v 11 dopoledne.”

Pohled na předpověď stvrzuje, že tou dobou na moři být fakt nechceme.

A tak si aspoň uděláme procházku po místních pamětihodnostech. Bereme nejlevnější hotel i s garáží na zidany a vydáváme se vstříc přístavnímu městu. Musíme se ale znova stavit na přepážce firmy Trasmediterranea, protože Jimbo objevil na palubním lístku slovo Casablanca, kam teda rozhodně plavat nechceme. Naštěstí se ukázalo, že je to jméno lodi na cestu zpět. (Nebyla to pravda, šlo o časové pásmo – pozn ex post.) Jako kdyby to pro nás bylo nějak důležité.

Nad přístavem se ční jakási stavba železničního charakteru, tak jí jdeme pořádně prozkoumat. 

Všude po nás pokřikují nějaké nezdravě opálené postavičky, tu chtěj’ cigáro, tu zas nějaký drobák. Ta Afrika už je fakt blízko. 

Stavba kolosálních rozměrů je El Cable Ingles, známý pod názvem El Alquife mineral loading dock. Jak už název napovídá, jde o dopravník železné rudy, která byla těžena v Granadě, sem byla dopravena vlakem a dále ve stejných vozících vyvážena nahoru a následně ručně sypána do lodí. Od nádraží byly vozíky tahány nahoru po širokých kolejích koňskou silou a dolů jezdily ze 40stupňového kopce samospádem. Nahoře se jedna kolej řadí do čtyř samostatných končících nad vodní hladinou. 

Vlakové nádraží je již bohužel minulostí stejně jako slavná éra této monumentální stavby z roku 1904. Přestala se však používat až v 70. letech minulého století. Místo vlakového je teď autobusové nádraží, které využívá rekonstruovanou historickou železniční budovu. 

Procházkou přes město jdeme zpět k hotelu, vybíráme eura pro směnu na druhém břehu a nakupujeme proviant na zítřejší plavbu, jelikož jsme nepočítali s tím, že na lodi strávíme místo noci den. 

Cestou opět potkáváme další slavnosti kukluxklanu, o kterých se nám pořád nepodařilo zjistit dost informací. 

Byla by chyba, nedat si ve Španělsku pořádný španělský steak, takže teď s pivem v jedné a vidličkou s napíchnutým Black Angus steakem v druhé ruce dopisujeme zideníček v restauraci, kterou jsme kvůli slavnostem KKK hledali asi hodinu. 

Ráno brzy vstáváme, takže další pivo snad až na lodi. 

Stav tachometru 138 393 km

Najeto: 172 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 2 l

Čumil sice při psaní zideníčku čuměl na ubytku, ale to bychom nebyli my, abychom ho nevyzvedli na výlet. Když nás servírka vyhodila o půlnoci z hospody, zašli jsme se domů převlíct a skočili ještě s pár španělskými pivy na pláž. Nyní jsme tedy 100% hranic konformní.

Ráno nebylo tak složité jako včera, ale i tak vyrážíme přesně v minutu check-outu z hotelu, tedy v poledne. 

Dnes nás v první řadě čekalo přiblížení k městu Alméria. Ale cesta vede okolo Gibraltaru – modří už vědí. Tak moc nás štvalo, že jsme nesehnali jejich MPZtku, že Pírko ještě večer koukal, kde je Car Care Center, do kterého nás domorodci posílali. Zjistil, že je na Google mapách virtuální prohlídka, kde se mu po chvíli pod pultem MPZtky zjevily! Přes Algeciras a město La Línea rychle přejíždíme hranici, prosíme celníka o razítko do pasu (bohužel dal jen ten španělský) a už parkujeme v přístavu u obchodu s autodíly. Na výběr byly samolepky různých velikostí, Jimbo vybral pochopitelně tu nejmenší a když mělo přijít na placení, prodavač povídá: “Vy máte motorky odsud?” Po negativní reakci se zeptal, na co tedy ty samolepky potřebujeme. V rychlosti dostal nalejvárnu, k čemu všemu se taková samolepka může hodit, následně uznal, že taková bohulibá činnost jako sbírání MPZtek se musí náležitě ocenit a dal všechny 4 kusy Jimbovi zadarmo. Ten jej za to ocenil zidanskou samolepkou a zidani se vydali zpět do Španělska.

Jiný španělský celník opět s úsměvem orazil pas a my pokračovali v krasojízdě. 

Cesta nebyla úplně zadarmo, chvílemi poprchávalo a hlavně celou cestu ukrutně foukalo. Kolikrát jsme nebyli schopni se ani udržet ve svém jízdním pruhu. Odměnou však byly nádherné výhledy na moře a tisíce malých vesniček. Okolo Marbely a Málagy jsme pouze proletěli a z polodálnice sjeli ve městě Almuñécar. Nad ním jsme totiž již před pár dny našli teoretickou možnost zacigánění. Měl to být nějaký oficiální cigánplatz s lavičkami a snad i sociálním zařízením u vesnice Otívar cca v 500 m.n.m. Vede k němu fantastická zidanská cesta. “Kdybych si tak byl jistej, že proti mě nic nepojede, to by byla paráda. Místo toho ale za každým rohem čekám Ramize v Mercedesu,” okomentoval to Jimbo. Nad zatáčkami přišlo zklamání. Ofiko cigánplatz je oplocen a uzavřen. Bylo už 8 večer, chtěli jsme cigánit a zpátky dolů k moři hledat nějaký kemp se nám fakt nechtělo. Lehkým ježděním prstem po mapě jsme našli místo, v mapách označeno jako parkoviště, asi 8 km dále po cestě. Vydali jsme se tedy místo prozkoumat. Sice nejde o žádné parkoviště, jede se k němu malým offroadkem a jsou na něm úly, ve kterých jsou asi včely, ale cigánit se tu dá. Navíc ranní potřeba bude s výhledem. Uznejte sami, tohle místo opustit nemůžeme. 

A tak tu sedíme s pivem v ruce, vaříme těstoviny a čekáme, kdy přijde slíbený déšť. Podle radaru tu bude ve 3 ráno mordor, bouře, hromy, blesky. Tak snad nás to nesfoukne.

Zítra budeme pokračovat do Almery, která je cca 130 km od nás, tam si sednem s pivem v ruce asi naposledy.  

Stav tachometru 138221 km

Najeto:  303 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 2 l

Ráno bylo trochu složitější, ale to už tak bývá když to večer moc čumí. Checkout z kempu do 12:00 jsme tak tak stihli a vydali se na cestu do Commonwealthu.

Gibraltar sousedí pouze se Španělskem a Středozemním mořem. Je to ministáteček pod nadvládou britského impéria o rozloze 7 km čtverečních, kde žije cca 33 000 lidí. Mají tam úplně všechno: národní park, bunkry, kostely, přístav, spoustu benzínek, mešitu a dokonce i letiště s do moře uměle prodlouženou přistávací a vzletovou dráhou. Skrz letištní plochu ještě do nedávna vedla silnice, kterou vždy při vzletu/přistání letadla uzavřeli závorami. Dnes už ale mají vybudovaný tunel, takže přes letištní dráhu se dá jít pouze pěšky. Závory a vrata zavírají pořád. Číhali jsme na letadlo, které jsme nakonec viděli jen z dálky, ale alespoň se nám podařilo na plochu na chvíli vlézt. 

Odkaz kolonizátora je patrný všude, sice se po silnici jezdí vpravo, ale nechybí doubledeckery, červené telefonní budky, ikonické poštovní schránky, mluví se převážně anglicky a platí zde Gibraltarská libra, která má podobný kurz jako ta britská. A taky tu místo křižovatek mají kruháče, leckteré je třeba projet nékolikrát kvůli přehršli dopravních omezovačů – kuželů, plůtků a jiných retardovaných zábran. 

Zidanské duo se vydalo kolonizovat Tarikovu skálu, avšak netušilo, jak složité to bude. V první řadě jsme nevěděli, kde zaparkovat a nechat své věci. Zkoušíme hotel poblíž stanice lanovky, zda by nám nenechali zidany někde v garáži, avšak člověk na recepci k našemu údivu nemluvil anglicky. Tam jsme nepochodili. Pírko se šel zeptat k lanovce, jestli se to nedá nechat tam, ale ani tam jsme nebyli úspěšní. Nakonec jsme zjistili, že zaparkovat můžeme pouze na místech pro zidany určených, ta byla ale úplně plná. Obsluha lanovky Pírkovi taktéž sdělila, že čekat na lanovku budeme cca hodinu. A to samé i nahoře pro cestu zpět. Už proto, že vstup stojí cca 50 liber na osobu, chtěli bychom tam vidět všechno – národní park, opice, které až jednou vymřou, GB bude muset území navrátit Španělsku, ale i tunely, vistutý most a lávky. Prostými počty jsme usoudili, že krom toho, že nemáme kam dát zidany, stejně bychom to všechno neměli šanci stihnout. A tak jsme zmizeli po anglicku. Na Gibraltaru je ale víc věcí k vidění, třeba Afrika z jeho nejjižnějšího bodu – Europa Pointu. Jeho návštěva byla tedy povinností, dominuje mu krásný maják z roku 1841 a hned vedle je pěkné dělo a bunkry, jako ostatně všude v širokém válkami zužovaném okolí.

Jenom ta mešita to trochu kazí, ale bereme to jako trénink na Alžír. 

Zidani mají samozřejmě v každé nově navštívené zemi povinnost sehnat MPZtku, tedy samolepku s mezinárodním kódem země. Objeli jsme snad všechny benzínky a ptali se po všech čertech, i v letištní hale a místním obchodě s potravinami jsme byli, avšak nikde jí nemají. Přitom skoro všechna auta jí nalepenou mají. Všichni nás posílají do jakési prodejny autodílů, ale je neděle a ta má zavřeno. Opouštíme zemi tedy s nepořízenou. Překvapilo nás, jak je tu levno – benzín litr za libru, cigarety za 6 a litrovka finské za 6,90. Když se teda bude chtít někdo z čtenářů točit autem, chlastat a kouřit, tady to půjde dobře. 

Nutno podotknout, že místní architekti jsou fakt mistři. Využijí každý centimetr plochy z těch 7 km, všude jsou tunýlky, domy na skále a vše je přísně podřízeno omezenému prostoru. 

Všude to na Gibraltaru vypadá, že Europa Point je nejjižnějším bodem Evropy, ale my víme, že to tak samozřejmě není, tím je Isla de la Las Palomas u města Tarífa, do kterého jsme se vydali. Po cestě projíždíme gigantickým přístavem v Algecirasu, odkud odplouvají trajekty do Maroka. Cestou na nás mává a řve nějaký nahaněč, co si myslí, že kdyz je v přístavu zidanista, musí zákonitě shánět transport přes úžinu. Skočil nám do cesty, vysvětlit si to nedal, tak jsme ho objeli. 

Cestou se zase začalo trochu kazit počasí, a tak bereme v Tarífě hostel, který má i garáž na zidany s tím, že na nejjižnější bod půjdeme pěšky. Celý den je hezky slunečno, chtěli jsme cigánit, i nějaká místa jsme na mapě našli, ale tady to není moc cigánění friendly kraj. Je tu spoustu národních parků a obecně je to zakázané, tak radši nebudeme provokovat. 

Bohužel však celý nejjižnější ostrov je jedna velká pevnost, která není přístupná a je nutné si objednat prohlídku. Nicméně je to ostrov, k pevnině připojen krátkým mostem a brána je zavřena až za ním. Takže na nejjižnějším bodu pevninské Evropy jsme fakticky byli. Ještě tam zkusíme skočit zítra ráno, ale moc nadějí tomu nedáváme. Krom toho, že je ostrov nejjižnějším bodem, také se tu ze Středozemního moře stává Atlanský oceán. 

V Tarífě jsme se ale nachomýtli k zajímavé události – nějakému křesťanskému klání. Celým městem procházejí průvody různě oblečených lidí, mají i svou kapelu žesťových nástrojů s bubeníky a vprostřed nesou obrovskou věc s Ježíšem. Jdou strašlivě pomalu (teď je 23:00 a stále tu obcházejí), pořád se zastavují a lidé okolo se dotýkají té věci s Jesusem a pak se vždy pokřižují. Vpředu průvodu jdou lidé v kápích, jak kdyby patřili k nějakému místnímu kukluxklanu. Netušíme, co je to za bizárek, ale asi to bude mít spojitost s Velikonocemi. 

Prošli jsme město a teď sedíme s pivem v ruce před restaurací a asi se přesuneme do nějakého baru, vypadá to, že to tu půjde. 

Čumil čumí na ubytku, a my se zítra už začneme přibližovat k Almérii, odkud snad pozítří odrazíme do Afriky. 

Stav tachometru  137918 km

Najeto: 86 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 2,5 l

Ubytovalní bylo objednáno i zaplaceno již z Prahy, překladač nám pomohl rozluštit domorodou řeč, a tak jsme postupovali přesně dle instrukcí: “Až přijdete, stačí kopnout do dveří a ve druhém patře máte pokoj č. 9. Klíče jsou na stole uvnitř.” Dveře rozkopnout šly a spaní ve vodorovné poloze bylo příjemné, přestože se jednalo o nejlevnější ubytování, které jsme našli (Pensión Barlovento: https://www.booking.com/Share-8wFaIz). 

Shodou (plánovaných) okolností bylo toto ubytování kousek od místa, kde spokojeně dřímaly oba zidany. Proto budík zvonil až v 8:30, abychom se stihli pobalit a vyrazit pro naše oře. Už večer začalo poprchávat a ráno se z toho stal déšť takový, že po ulici tekly potoky vody. Vskutku ideální počasí na začátek zidan tour. No nic, počasí si nevybereš. Na následujícím snímku je možné zjistit, kde všude v Evropě v tu dobu pršelo:

Přes místní obchůdek, kde velmi ochotná španělka i přes jazykovou bariéru nabídla po objednání rohlíků, že nám z nich udělá sendviče –  šunka, sejra, máslo je základ dobré snídaně, jsme po asi 2 kilometrech došli před zavřená vrata skladu Motoboxu. Milý skladník mluvící celkem obstojně česky (bohužel si nepamatujeme jméno, říkejme mu třeba David) nás vřele uvítal a zprostředkoval šťastné shledání s našimi stroji. Po krátkém ohledání a zjištění, že přeprava proběhla na jedničku, jsme započali sloučení všech našich věcí a jejich implementaci na zidany.

Jimbo již v čechách sýčkoval: “Přestala se mi ozývat GPS jednotka, tak buďto stojí ve skladu někde bez sighnálu, nebo už vybila baterku, i když na to je trochu brzy…” Jal se tedy baterku změřit, 11,4 V ho uklidnilo s tím, že nastartuje. Ale David už věděl, proto když přišlo na zkušební start, už držel v ruce booster. On věděl (David vždy vie), že na něj dojde, Jimbo ho trochu podezřívá z toho, že se chtěl na jeho zidanu projet, protože stál hned první v řadě, ale nenastartoval. Ale to bylo asi proto, že převzetí bylo předem dohodnuto. Nebudeme vás napínat, Jimbův zidan odmítl startovat, a to má nový startér! (Už třetí…) Když Davidovi sdělil, že baterka pro připojení boosteru je pod nádrží, uzřel zděšení v jeho očích. Naštěstí je Jimbo již zkušeným vyměňovačem startérů na BMW R1150 GS, takže promptně vymyslel řešení v podobě odmontování krytu startéru a připojení boostru přímo na něj. 

Zadařilo se a po několika elektrických obloucích mezi startérem (+) a stupačkou (-) zidan obětavě naskočil. 

Nacigánili jsme poslední věci, předali Davidovi tašky, do kterých se zase sbalíme na cestu zpět a s velkým mrzením vyrazili vstříc ubrečené Malaze. Inu, neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. To však u zidana moc neplatí, naleštěné silnice kluzké jak zrcadlo přímořských letovisk zmenšují koule zidanistovy. Jimbův zidan musel zůstat nějkou dobu po boostnutí nastartovaný, aby dobil baterii, takže jsme vymysleli, že vyrazíme směr Gibraltar a uvidíme, jak to půjde. Určili jsme si, že pojedeme alespoň hodinu, aby se baterka trochu probudila. 

Řeknem vám, že jet v podstatě poprvé po zimě na zidanu, na nových gumách, ještě k tomu špalkových, v dešti na zrcadlící se silnici, to je teda něco. Každou chvílí Pírko hlásí do intercomu: “Kurva, kurva, kurva do prdeleee,” Jimbo nezaostává a tancuje na silnici úplně stejně. Výsledkem je, že oba jedeme jak s hnojem. Španělům je to ale jedno, oni jsou tak klidní a vyrovnaní lidé až to snad ani není pravda. Po cca hodině stavíme u místního levného obchodu (Lidl Supermercados S.A.U. Fuengirola), který má i kryté parkoviště, aby se instantně rozpršelo. Nakonec tam zůstáváme asi 2 hodiny s tím, že vyrazíme až přestanou stékat provazy z nebe.

Mezitím jsme zjistili, že ve Španělsku je povolena za řidítky hranice půl promile, takže pivo, které se nevešlo do kufrů, se dalo beztrestně nalít do krku. 

Před odjezdem jsme pohledem na mapu našli možný cigánplatz u nějaké přehrady, avšak po příjezdu se ukázalo, že je to ohraničený vojenský prostor, takže jsme pokračovali dál na místo u moře, kde jsou bunkry. Cigánění u bunkru, to si necháme líbit. Ani tam to však nevyšlo, k bunkrům jsme se přes opevnění jakéhosi parku ani nedostali, a tak po kratším rozjímání na pobřeží Středozemního moře usuzujeme, že vezmeme kemp, vzdálený pár km. 

Jazyková bariéra roste, na recepci celkem příjemný děda po obrně bohužel nerozumí žádné z lidských řečí. Proto směskou posunků domlouváme cigánplatz mezi obytkami (chtěli jsme původně chatičku) a už se vycigáňujem.

Dneska tedy spíme v kempu Sureuropa na dohled od The Rock of Gibraltar a plánujeme, jak zítra strávíme den na území britského království. Tam se s nimi snad aspoň domluvíme.

Fun fact: máme s sebou 3 litry čumila, za pár dní je ale třeba, abychom už kvůli celním a devízovým předpisům měli pouze 2 litry čumila. Proto už teď jeden čumil dočuměl, a tak už zbývá pouze jeden, co musí do úterka dočumět. Čumí hezky.

Počáteční stav tachometru: 137679 km

Stav tachometru 137832 km

Najeto:  153 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 2,5 l