16. 5. 2026
Oba (čumil i Fidel) se rána dožili. Fidel to přežil ve spacáku, Pírko s Jimbem na prasáka v peřinách, holubi z balkónu žádnou invazi neprovedli.
Ráno se pokoušíme v mírně podroušeném stavu o snídani, Fidel jí foldnul rovnou, Jimbo a Pírko do sebe natlačili nějaké bagety s taveňákem.
Dny se nám bohužel krátí, a tak nás dnes čeká přechod hranic zpět do Tuniska. Nejsme si jisti, jestli se plánovaný přechod podaří přejít. Zásadní problém je, že turisté oficiálně nesmí sami na Saharu. Už teď jsme tu tedy ilegálně. V Tunisku je to podobné, a tak trochu počítáme s variantou, že bude přechod pro turisty uzavřen a my budeme muset vyjet zase na sever této krásné země, aby nás pustili ven. O této variantě víme, ale nepřipouštíme si ji, takže utrácíme v místním obchodě většinu zbylých peněz. A byla to fakt fuška. Pírko kvůli tomu koupil 2 voňavky a 2 kartony cigaret. Zbavit se tady peněz není tak jednoduché. Všechno je pro nás až nepředstavitelně levné. Kafe – 3 Kč, benzín 4,50 Kč / l, ubytování do 1000 Kč za všechny za noc, nákup jídla a pití pro tři lidi na den – 300 Kč, jídlo pro tři v restauraci – 250 Kč, krabička cigaret – 45 Kč za Camel/Marlboro, místní seno se dá sehnat i za 15 Kč, pivo – 17 Kč, víno cca 100 Kč / 0,75 l. Celkem jsme prožrali, prochlastali, probydleli a propálili 700 EUR, tedy cca 17000 Kč / 3 = 5666 Kč na osobu. Kdybychom nebyli bývali nuceni spát po hotelích, víc cigánili a nepotkali krámek, kde maj chlast, stálo by to násobně méně.
Přes jedno Debilní město se dostáváme na poslední benzínku v Alžírskuku, kde plníme nádrže doslova po okraj, protože nalévací pistole má moc širokou hubici (snad to není nafta). Opět každý platíme asi 40 Kč. Při těchto cenách se mužete snažit jak chcete, ale stejně vám zbyde. V našem případě asi 4500 DZD (450 Kč).
Cesta na hranice nebyla dlouhá, z města El Oued, kde se nacházel holubí dům, jen asi 89 Km. Alžírská strana je majestátní, tedy spíš bývala. Je to areál kruhového tvaru oplocený kamennou zdí, ve které jsou postaveny dvě velkolepé brány – vjedová i výjezdová. Uprostřed stojí krásný palác v klasickém stylu se dvěma průjezdy (tam a zpět), kde dříve stáli hraničáři. Budova je ale zchátralá a již se nepoužívá. Alžírsko to vzalo po svém a okolo paláce postavilo klasické unifikované plastobuňky s klimatizacemi a standardní střechou. Prostě to úplně doprasili místo toho, aby starobylý palác opravili. My si toho prvně nevšimli, protože oni se ani neobtěžovali ten starý palác uzavřít, takže jsme málem projeli hranici naprosto bez kontroly. Jim to bylo všechno úplně jedno, že jsme špatně, jsme zjistili málem až v Tunisku. Provedli jsme Semirův manévr a jak tři čuníci se postavili do fronty před buňky. Tedy, standardně jsme celou kolonu předjeli a postavili se na druhé místo. Uzavíráme sázky, jak dlouho nám bude přechod trvat. Jsou 3 odpoledne, Pírko říká 16:00, Fidel 16:30 a Jimbo 17:23.
Vtipný celník při pasové kontrole dokonce uměl i nějaké slovo anglicky, pořád někam volal, pak vzal naše pasy a zmizel někam do útrob celnice.
“Can we smoke?” Zeptal se ho ještě před zmizením Fidel. Celník trochu nechápavě přitakal a s pohledem jako “Na co se to sakra ptáš?” vytáhl svojí krabičku cigaret a nabídl, jestli chceme od něj. “U nás by tě za to zmrdali, tady ti ještě nabídnou svoje cigáro,” okomentoval to trefně Fidel. Je smutné, jak jsme degenerovaní, ani si neuvědomujeme, jak moc jsme doma svazováni všemi možnými zákazy a nařízeními. Hlavně těmi naprosto nesmyslnými. Tady se kouří všude i vevnitř, tak proč bychom nemohli kouřit, když jsme venku? Na další štaci už se neptáme… Bude to drtivý dopad, až přijedeme zpět do domoviny. “To je přesně vono, pořád se radši ptáš všech na všechno, i na totální nesmysly, protože nevíš, jestli to není náhodou zakázaný,” přidává koment Fidel při psaní zideníčku.
Poseděli jsme na lavičce u celnice, zatímco si celník dělal s pasy co se mu zachtělo. Vrací se vysmátý, rozdává je a poukazuje na to, že dva z nás byli v Alžískuku po druhé. Směje se, že jsme to tu Fidelovi přijeli ukázat. Prý se máme vrátit a přivézt víc lidí. Tím ale alžírská strana nekončí, to byla jen pasová kontrola, o 30 metrů dál přichází ta celní. Obsluha zde není tak sdílná, ale zjišťujeme, že se asi spíš stydí. Stud trochu bortí překladač na mobilu, kterým nám sděluje, že se máme posunout dál od okýnka, chcípnout motory a počkat na inspektora, který už je na cestě. Ten zatím provádí letiště Bratislava krajanům na parkovišti o pár metrů dále. Za chvíli se zase vrací a ptá se na něco neidentifikovatelného, na nějaký papírek ohledně benzínu. My trochu tušíme, o co mu jde. Alžírskoko totiž bojuje proti černému vývozu benzínu a nafty ze svého území. Místní to často dělali (a jistě ještě dělají) tak, že s prázdnou nádrží a kanystry přijedou do Alžírska, zde natankují co to jde a jedou zpět. Na tuniské straně pak prodávají PHM u silnice z PET lahví nebo jiných nádob za výhodné ceny. A to se vyplatí, protože v Tunisku stojí benzín cca 17 Kč, tedy asi 3,8x víc než v Alžírsku. Teď je to tak, že při výjezdu je nutné zaplatit nějakou taxu za vozidlo, aby z toho Alžírsko aspoň něco mělo. Kde se tahle taxa platí ale nevíme, a tak celník opět s mobilem v ruce překládá z arabštiny do angličtiny, že máme jít na vjezd do celnice, kde taxu zaplatíme. Jimbo tedy vybírá papíry od zidanů, i ty co jsme zatím posbírali, všechny zbytky peněz a vydává se na výpravu za bumážkou. Ve vjezdové bráně, té ještě pěkné, historické, je okýnko v kovových dvěřích. Za ním sedí černoch a vydává potvrzení. Za vozidlo (jedno jestli zidan nebo auto) bere 1000 DZD. Jimbo svědomitě počítá prachy, hlavně se chce zbavit asi 2 kg drobných (místní kovovou měnu už nepočítáme, ale vážíme), černoch mezi tím odbaví asi 10 alžířanů, načež se uvolí jej obsloužit. Drobné nechce, ale Jimbo se nedá a aspoň 500 DZD platí kováky, tedy asi 0,5 kg. S dalšími papírky v ruce se vítězoslavně vrací za ostatními. Pak už to jde ráz na ráz, celníci mají všechny papírky, které potřebují a vypouští nás do země nikoho.
“Teď začne ta pravá zábava,” říkáme si po cestě do helem. Na vjezdu stoji tuniský celník, celkem obstojně mluví anglicky a je vidět, že si jazyk rád procvičí. Ptá se na všechno možné, odkud jsme, jak se jmenujeme, dělá vtípky na každého z nás. Jimbovo jméno vyslovil dokonale, protože prý zná Milana Baroše, toho ale neznáme my. Příjmení už mu zas tak dobře nešlo. Ptá se, jestli umíme nějaká arabská slova, Jimbo blaženě odpovídá, že zná chamdula, zde se konečně dozvídáme, co přesně to znamená. Je to “díky bohu” nebo “chvála bohu”. Konečně nám to zapadá, proto to na vjezdu do země nikdo nechápal a nijak nám to slovo nepomohlo. Snažil se Jimba učit nějaká další, ale nebyl tak urputný jako ten loňský, a tak si je už nepamatujeme. Po rychlém pokecání každý dostáváme papírek, který musíme vyplnit. Klasika – jméno, příjmení, pas, kdo co kde vydal, kdo se kdy a kde narodil, kde pracujeme, co budem v Tunisku dělat a kde budem bydlet. Na vhodném místě polovinu papírku nevyplníme, protože nevíme jak, tak to na místě alespoň zezidaníme a už zkušeně objíždíme kolonu před samotnou celnicí až pod střechu.
Opět se tu na nás všichni smějí, jednomu celníkovi odevzdáváme pasy, ten s nimi také někam zmizí. My si jako ostřílení překonávači hraničních přechodů sedáme na kamenné stoly uprostřed celnice, zapalujem cigára (nikoho se na nic neptáme) a trpělivě čekáme na verdikt.
Po chvíli jsou nám pasy vráceny a my můžeme k dalšímu okénku. Zde pracovník v buňce dlouze skenuje biologickým skenerem (oči) Jimbův pas, dokonce si na to pozval i kámoše. Oba se asi shodli, že je Jimbo schopen přechodu, takže razí razítko a tiskne stejný papírek, jako jsme dostávali na lodi po cestě do Tunisu. Ostatní zidanisty už takovému skenu nepodrobuje, v rychlosti tiskne papírky a předává pasy. Poslední postavička se jen znuděně zeptá, zda máme něco k proclení a po negativní odpovědi velí k odjezdu. Na výjezdní bráně ukazujeme, že máme všechno splněno, dostáváme z průjezdu hranic jedničku, dva papírky nám zůstávají. Předpokládáme, že je budou chtít na výstupu v přístavu. Zase jsme to dokázali! Jsme v Tunisku! Sázku vyhrál Fidel, vyjeli jsme v 16:28, a tak má právo prvního čumila.
Do města Tozeur (60 km) jedeme zase v písečné bouři bokem, do toho na nás padají žluté kapky z nebe. Z cigánění tedy opět nebude nic, je relativně pozdě, a tak po večeři objíždíme tři ubytování. Do jednoho se nakonec díky Bookingu vlámeme. Tunisan, který prý má rodinu ve Stockholmu, a celkem mu to věříme, když přijel elektrickým Rubiconem, nám otevírá dvěře své haciendy. Dnes budeme spát v baráčku v oáze, obklopeném palmami, citrusovníky, s bazénem a voňavými peřinami. Tady se Fidelovi moc líbí, záchod už znesvětil 2x a byl na něm bez bot!
Vzhledem k úspěšnému přechodu hranic, kde jsme si nebyli do poslední chvíle jisti, zda pro nás bude použitelný, to dneska asi trochu počumí. Pivo došlo, Jimbo někde v kufru vylovil jednoho Radka, ale tím jsme asi skončili. Zidany jsou pod střechou, fičí tu z pohraničí (dle nějakého chlápka na hranicích totiž v Tunisku nefouká) do toho všude lítá písek společně s kapkami deště.
Přejte nám od zítra lepší počasí, takhle jsme si poušť úplně nepředstavovali.
Stav km: 148328 km
Najeto: 166 km
Stav čumila: 1,4 L
Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 5:0. Celkové konečné skóre 44 projetých kontrol bez zastavení ku 4 kontrolám pasů. Namazali jsme si je na chleba.
