Algeria, Tunisia 2026, Jour 10: Písečné zrno

15. 5. 2026

Večer jsme seděli na pokoji, měli takovou tendenci si dát všechno zbylé pivo a kus čumila, ale byli jsme tak hotoví, že po večeři v místním fast foodu a po dvou pivech padáme za vlast.

“Ty vole tam chčije,” zní Fidelova první ranní věta, když se podívá z okna. Jdeme na snídani, nečekáme zázraky, ale neexistující talíře stejně trochu překvapily. 

Střídavě sledujeme všechny meteoradary světa, ale nezdá se, že by se počasí mělo nějak vylepšovat. Tak alespoň nespěcháme, stejně je ještě před pravidelným odjezdem. Nacigáníme zidany, kontrolujeme tlaky v penumatikách, hlavně v těch Jimbových. Tlak zůstal na správné výši, tak bychom mohli i vyrazit. Venku ale pořád hrozně prší, ani nám tolik nevadí, že padá voda shora, jako spíš to, že zůstává na zemi.

Jelikož silnice jsou tu jak řešeto, déšť vytváří hluboké laguny a jeden zidanista pak neví, jestli se do ní nevnoří celý. Další věcí je, že to tady na písečku klouže i za sucha, natož když se na silnici vytvoří taková mateří kašička. V poledne už to vypadá, že z nebe padat přestalo, a tak vyrážíme, podle radaru to tady lepší stejně nebude. Probrodíme úspěšně celé město až na hlavní tah RN3 směr jih, kde už silnice vypadá celkem suše. Zdá se, že jsme tomu snad ujeli. 

Dáváme si bod na křižovatku, kde RN3 pokračuje do města El M`Ghair a odpojuje se silnice na jezero Chott Melghir. To jezero nás dost zajímá, protože jezera v poušti, jak známo, moc často nebývají. A taky že nejsou, přestože v noci a ráno pršelo, vody v něm moc není. Je ale vidět, že když prší hodně a dlouho, dokáže se voda rozlít do obrovských rozměrů.

Silnice je celou cestu dost strašlivá. Extrémně fouká, v pruzích jsou vyjeté hluboké koleje od kamionů, které lítají okolo nás. Jako bonus za sebou v pytli táhnou tunu písku, který nám při průjezdu hází do obličeje. “Aspoň to bude připravený na lak,” uklidňuje situaci do interkomu Jimbo. Tímto způsobem jedeme opravdu daleko. Dá se to, protože v poušti kilometry ubíhají jinak, silnice jsou široké, často připomínají dálnice. Za normálních povětrnostních podmínek by se dalo jet fakt rychle, my i teď jedeme 100 – 120 km/h. Zidanistovi je ale občas silnice dost malá právě kvůli zmíněným kolejím a poryvům větru ze všech stran.

My ale máme motivaci, chceme do pořádné pouště! A chceme v ní cigánit. Poslední kilometry do města El Oued už meleme z posledního. Nikoho to nebaví, hlavy v helmách třeští, oči i všechny ostatní tělní otvory plné písku. Městem přes 200 miliardů retardérů už jsou slyšet jenom naše nadávky.

“Jestli někde půjde cigánit, tak jedině snad tady na tý cestě,” píchá do mapy prstem Pírko. Jde o žlutou silnici, sotva viditelnou na mapách, která vede východně od města k tuniským hranicím. Hned nájezd na ní však určuje, že tady k cigánění opět nedojde. Všude jsou políčka, kde místní pěstují ovoce a zeleninu, je tu obecně dost živo. Silnici brázdíme asi 20 km, ale pořád to v jejím okolí vypadá stejně. Kde nejsou políčka, tam jsou hluboké duny písku, ve kterých se naše těžkotonážní zidany necítí moc dobře. Ještě hůře se na nich cítí zidanisté, když omylem do hlubokého písku zaboří přední kolo.

Proto se jen pokocháme, proběhneme několik dun po svých a obracíme zpět do města s tím, že v Alžírsku letos cigánit nebudeme. Kdybychom byli místní, asi bychom to viděli jinak, po cestě zpět potkáváme mnoho ohňů hned u silnice, na kterých si pečou večeři a dělají bordel okolo sebe. Spát tu asi ale nebudou.

Město vypadá jak po atomové válce, hledáme hotely skrz Google mapy, objíždíme celé město. Ulovit cimru se podaří až ve třetím z nich. Spíme za 7500 DZD, zidany stojí na hotelovém parkovišti, a přestože hotel zvenku vypadá fakt luxusně, Fidel si prý půjde ještě do kufrů pro spacák. Není to sice to nejhorší, co jsme za život viděli, ale balkon posraný od holubů, podlaha co neviděla mop už roky a koupelna, do které chodíme taky radši v botách, tomu nijak nepřidá. Do hotelové restaurace se bojíme, venku nic k jídlu není. A tak když nemůžeme cigánit na vzduchu, vaříme těstovny s omáčkou mezi postelemi. 

“Potřebuju otevřít to víno, a honem!” Žádá si Fidel vývrtku, jinak to tady v tom pokoji prý nepřežije. Radši vzal i zbytek svého čumila, tak snad se dožijí rána. 

Stav km: 148162 km

Najeto: 346 km

Stav čumila: 1,8 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 5:0. Celkové skóre 39:4

Fidelovo hotelové odplivnutí

Dnes se to opravdu povedlo. Zevnějšek hotelu i recepce, do které vcházím, by mě na evropském kontinentu okamžitě otočily zpět k odchodu, ale zde v severní africe jsem se naučil nedávat hned na první dojem, protože většina ubytování velmi mile překvapí až na pokoji. S velmi otrávenými a opravdu velmi špatně anglicky mluvícími recepčními domlouvám pokoj pro tři (triple room, three people pro ně totiž znamená tři pokoje), klasicky předávám pasy k oskenování, přesně tak, jak vám každý průvodce radí to nikdy nedělat a přebírám klíč od pokoje č. 404. Sbalíme si vše potřebné ze zidanů a vydáváme se výtahem do čtvrtého patra. I podivná tekutina připomínající olej kapající ze stropu výtahu mě nijak neznepokojuje. 

Pokoj č. 404 nalézáme, vchod mě ještě neohromil, to teprve balkón, po kterém toužíme celou dobu. Bez něj nemáme kde psát zideníček, stříhat videa a zároveň kouřit, tenhle mi ale vyráží dech. Doslova celý balkón včetně stěn je pokryt (asi) ptačími výkaly v kombinaci se špinavou vodou vytékající z klimatizace, na které se krčí páreček notně opotřebovaných holubů. Asi není třeba dodávat že na balkóně jsme nakonec večer netrávili. 

Při další obhlídce pokoje který na první pohled nevypadal nijak hrozivě zjišťuji že patří do kategorie “čím dýl na to koukám, tím je to horší”. V pokoji je pocitově o 14°C méně než venku a ovladač od zapáchající klimatizace chybí. To řešíme velmi snadno shozením jističe. Na matracích jsou velké tmavé fleky zespodu, na vrchu a na povlečení skvrny menší a světlejší. Po původu nepátráme, máme radost z toho, že nenacházíme nic co by před námi utíkalo. “Okrasné” polštáře jsou zaprášené a vypadává z nich šedá výplň, ty okamžitě zahazujeme do rohu. Nejčistější jsou peřiny, a tak jí využívám jako izolační vrstvu mezi postelovým hnusem a mnou. 

Koupelna před námi také neutíká, ale strop se při průvanu zvedá o několik centimetrů a bez bot se do ní ani jeden neodvážíme. Nejsme si ani jistí jestli si o kohoutek a vodu z něj vytékající ruce špiníme a nebo si je umýváme. Sprchový kout neřeším, tady se stejně koupat nebudu. Jako bonus se z koupelny každou chvílí ozývá plechové skřípání, skvíruklování, héranglování a houkání mašinky Tomáše. Divný. 

Jimbo mě zastavuje ve dveřích, když vyrážím na recepci s plánem někomu něco říct se slovy “Ber to jako challenge.”No co, vše jde nějak řešit. Místo na recepci si dojdu do zidanu pro spacák a rovnou vezmu i flašky s vínem a čumilem, budou třeba víc než kdy jindy. Když se vrátím zpět, balkónem se vůbec neobtěžuji a zapaluji si cígo hned za dveřmi pokoje, tenhle smrad tomu určitě neublíží, popelník si udělám z plechovky od piva (narozdíl od jednoho z minulých hostů který využil šuplík ve skříni) a otevírám láhev vína. Ono to nakonec půjde. A šlo. Výzvu jsem překonal, ale doufám že to bylo na dlouho naposledy.