Dle očekávání nikdo z asistence do ulehnutí nevolal. My si dali pár piv, pár stakanečků a šli si taky lehnout. V 8 ráno zvoní Jimbovi telefon. Volá paní z Generali asistence k cestovnímu pojištění. Večer chtěli lékařskou zprávu, která jim byla obratem poskytnuta. Dnes se na ní podivala lékařka, která rozhodla o vhodném způsobu repatriace Jimbovy tělesné schránky. Operátorka nabízí možnost zaslání převozové “sanitky”, takové té, jak byla nedávno proslavena na pražské I. P. Pavlova. Jimbo by ale rád věděl, jak je na tom asistence k zidanu, než provede kvalifikované rozhodnutí. Telefonát od nich na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat, operátor si vyžádal VIN zidana. Pár desítek minut poté volal, že mají schválenou repatriaci zkriplené Jawy a že bude místo i pro zkripleného jezdce. To je ideální, protože zidana vyloží i s Jimbem před barákem a vše se pořeší rovnou. Ten se tedy rozhoduje jet společně se zidanem a “sanitku” nevzít i kvůli nemalé pravděpodobnosti střetu s Mercedesem typu G, který by usiloval o záchranu jeho života.
Čas by stejně žádný neušetřil, vozy by jely z Prahy (sanitka) a Tábora (odtahovka).
V 10:00 checkout z hotelu, potřesení pravicí s přáním bezpečné cesty Donovi i Pírkovi a Jimbo ve městě Stará Ľubovňa osiřel. Bar pod ubytkem je ještě zavřený, a tak se vydal s pár věcmi do nejbližšího otevřeného podniku s vidinou jídla čekat na telefonát od řidiče. Ten pořád nepřicházel, Jimbo tedy doufal, že je už opravdu na cestě, jak asistenčka slibovala. Nakonec znervózněl a vyžádal si na řidiče kontakt, spojení proběhlo, upřesnil, že je v jiném městě než zidan, což dle očekávání k řidiči nedoputovalo. Kdyby tak v dnešní době existovalo něco čím by se daly poslat všechny informace po drátech. Mohlo by se to jmenovat třeba e-mail. Přesunul se do jiné knajpy, protože tahle zavírala a vzhledem ke snižující se bolesti v rameni přes absenci analgetik ve svém krevním oběhu vyhodnotil, že nejrozumnější bude, dát si pivko. Kofolu stejně neměli, a tak vzal na milost točený Staropramen.
“Tak teď už je to jasný. Zapíšu se do nějakýho mysliveckýho sdružení, udělám si ten loveckej lístek, kterej jsem stejně chtěl, a co nejdřív si pojedu do tatranských lesů, kde započnu speciální vojenskou operaci “Jimbo vrací úder” namířenou proti přerostlým přemnoženým chlupatým zabijákům v říji,” běží mu v hlavě myšlenky. Už ten spolek začal hledat.
Je 18:30, a konečně přijíždějí zachránci. Míša a Jindra, dva kámoši, co brázdí odtahovkou celou Evropu a repatriují chudáky, jako je Jimbo. Na to, že ráno říkal operátor asistenčky, že přijede jeden, takže se tam Jimbo vejde, je to sranda. Odtahovka je naštěstí double cab, takže má i zadní sedačky. Mají tam udělanou lůžkovou úpravu, takže Míša v klidu leží vzadu a čeká na svůj čas, aby si sednul za koláč. Na policejní stanici nakládáme zidan a hurá do domoviny. Hoši jsou zábavní, jedou teď z francouzského Lyonu, odkud vezli auto, baví je zbraně i cestování, takže o témata nebude nouze. Hned za městem začíná pršet, takže to ještě bude sranda, cesta ubíhá dobře. Držte palce, ať vše proběhne bez problémů.
Děkujeme všem za slova podpory i nabídky pomoci, repatriace probíhá.
Na tomto místě se Král Zidan IV. Krutý odmlčí a předává žezlo Donovi s Pírkem.
Včerejší den jsme si udělali malý kár, na počest Jimba. V místě ubytování ŠRC (Športovné relaxační centrum) byl pěkný bar, kde nás zásobovala Plzeňským Prazdrojem sympatická obsluha se jménem Evelin. Kuchyň sice už nevařila, ale piva na výčepním zařízení bylo dost. Po desáté večerní proběhl přesun na obikaci, kde Don na pokojové televizi přes YouTube naladil vzdělávací dokument – o cikánských osadách na Slovensku. Šokující záběry vtáhly rychle do děje všechny přítomné. Pokud máte ve svém životě hodinu navíc, tak doporučujeme zahájit tento bizarní postgraduál, protože to je opravdu zážitek!
Ráno se probouzíme do pošmourného dne, který nám jasně říká, že další jízda nebude zadarmo. Máme 8 stupňů a bude zase pršet. Čeká nás přibližně 200km přesun na západ k hranicím ČR. U Jimba se jasně potvrdilo, že není schopen další jízdy na zidanu, takže se musíme rozdělit. Po odhalení svalnaté muskulatury zjišťujeme, že Jimbo nemá žádný otok a rameno vypadá vcelku normálně jako ty naše. Vyjma vypracovaných IT svalů, se kterými nelze s Jimbem soupeřit. Znáte někoho, kdo má tak vysekaný vršek těla z klávesnice?
Pomáháme snést věci z pokoje před ubytovnu, kde se musíme rozloučit. Plán je jasný – Don s Pírkem jedou dál směr Pikárec, kde se mají v pátek sejít s Fidelem. Rozvášníme zmrzlé motory stařičké ČZ 350 a mladého BMW F650 a vyrážíme do mraků. Po cestě ještě provedeme zastávku na policejní stanici, kde je uložena pochroumaná Jawa. Nakládáme ze stroje věci, které budeme potřebovat, ale na sekeru samozřejmě zapomeneme.
Dnes chceme ujet aspoň 200 km, abychom snížili deficit z předchozího dne. Je pekelná zima a vyhřívané rukojeti na zidanech jedou co to dá. Ve městě Velká Lomnica zahlásí na Dona Pírko: “Kam ti ukazuje navigace? Mně říká, ať jedeme na křižovatce doprava.” Don odvětí: “Mně říká doleva, ale jel bych doprava, protože to vede pod Tatry.” Takže volba je jasná! Projedeme pod vrcholy těchto krásných hor, které jsou už nyní pod sněhem. Začínáme stoupat do výšky 1500 m. n. m. Samozřejmě s narůstající výškou jde teplota okolí dolů a je zima jako prase. Příjemných 5 stupňů nás varuje, že Tatry nám to nedají zadarmo. Cesta je to krásná, akorát by nemusela být taková zima a ten déšť zážitku taky nepřidá.
Zmrzlí sjíždíme do města Liptovský Hrádok, kde už je citelně vyšší teplota. “Mám hlad!” Zahlásí Pírko do interkomu. “Dobrá, pojeďme ještě kousek a vezmeme nějakou kolibu,” přitaká Don. Bereme podnik s názvem Reštauracia ROOZA. Zmzrlí na kost bereme útokem česnekovou a kapustnicovou polévku. Následně svíčková a vepřová panenka. Vše bylo výtečně dobré!
Po olovrantu probíhá cesta dál směr Žilina po lokálních silnicích. Stále nás stíhají průtrže mračen. A jako vždy – začne silně pršet, když nasedáme na zidany po obědě. I přes nepřízeň počasí cesta ubíhá rychle a ve městě Bytča bereme palivo a nákup. “Konečně budeš mít tu Billu,” zahlásí Pírko na Dona. Po nákupu opouštíme město a jedeme na nedaleký cigánplatz, který byl nalezen na obědě. Jmenuje se Tři Studničky a už podle fotek to vypadá, že to bude něco nevšedního. Podle mapy jsme měli podezření, že nebude jednoduché se sem dostat. Odbočujeme z hlavní za městem na rozbitou asfaltku a stoupáme asi kilometr do kopců. Pak asfalt končí a nastupuje mazlavé bahno, které je pod příkrou loukou. Platz je 400 metrů dál nahoře u lesa, ale místní podmínky nám to nedají zadarmo. První se vrhá do baheních sraček Pírko. Ujede 150 metrů v rygolu a už stojí. Zadní kolo se točí, ale zidan se ani nehne. “Vydrž, pomůžu ti,” hlesne Don a běží přítelovi na pomoc. Společnými silami dostanou zidana na louku, mimo rygol. Nyní je zde druhý problém – jak se na mokré trávě na slimákách (rozuměj hladkých gumách) rozjet? Po pár pokusech Pírko vyhrává a postupně se dostává na vrchol řvajíc: ”Jsou tady díry jako kráva!” Don se také vrhá do bahnité lepivé kaše a také neuspěje – zůstává také zaseknutý v rygolu. Dokonce nedojel ani na stejnou úroveň, kde to zahrabal Pírko. Pár lekých chvatů Juda a už je na trávě, kde pomalu přesvědčuje starou Čezetu, aby vyjela nahoru.
Nakonec se to podaří a společně dobýváme zajímavý přístřešek. Nejsme si jistí tím, kdyby tu byl s námi Jimbo, jestli by se také rád táhnul nahoru jako my. (Ani vobloukem! – pozn. redakce) Čím jsme si ale velmi jistí, že by při překonávání mokré louky vyhrál odznak nasraného prasátka.
Přístřešek je dvoupatrový a jako bonus má střechu v obou podlažích. Na vrcholku je deník pro návštěvníky. Poslední záznam je starý týden, vyjma našeho záznamu. Takže jako vždy – natěžit dřevo na oheň. To se nám v promočeném lese daří a jako již tradičně tuto tour, jakmile zapálíme oheň, žačne brutálně pršet.
S pivkem v ruce myslíme na našeho pochroumaného přítele, který je na cestě zpět do rodné vlasti. Bereme ukrajinskou vodku a připíjíme na něj. Na zdraví!
Stav km: 54503
Najeto: 244 km
Stav horilky: 2,3 L
Šťastný návrat domů… všem!❤️