8. 5. 2026
Noc byla epesní. Ráno moc nespěcháme, snažíme se dospat spánkové deficity. Ono když člověk stráví jednu noc v autě (ideálně za volantem), druhou noc na houpající se lodi, tím se teleportuje do úplně odlišné kultury, ve které se musí rychle zorientovat a asimilovat, noc v posteli je potom k nezaplacení.
Jen co se naše těla zvednou do vzpřímené polohy, už je nastartovaná paní domu a nosí snídani. Opět, stejně jako včera při večeři, je stůl narvaný k prasknutí. Jogurt, jahodová marmeláda, máslo, vajíčka na víc způsobů, turecký med, 3 typy chleba, ovoce, ovčí sýr a mnoho dalšího. To vše za cca 140 kč za osobu. No nekup to.
Oba majitelé nás prosili, abychom jim dali na Googlu hodnocení. To samozřejmě uděláme, ale slíbili jsme jim, že jim uděláme zdarma reklamu v nejčtenějším médiu současného internetu. Tak tedy:
Farm Elbaya
8F8FHGMP+Q6
Přímý kontakt na majitelku, ať nemusí platit feečko Bookingu: +216 22 604 980
Mimochodem, celý apartmán stál cca 1000 kč pro všechny tři, večeře 300 za kus, snídaně 140.
Jsme vyspinkaný, napapaný, vykaděný a ještě za ranního oparu (je půl jedný a vedro jako kráva) vyrážíme směr Alžírskoko. Konečně je počasí hodné této části zeměkoule! Vymetená obloha, slunce pálí, jenom silnější vítr drží teplotu ve stínu docela nízko. Vybrali jsme cestu přes město Beja a dále vesnici Nefza a Tabarka. Poslední civilizací v Tunisku bude vesnice Melloula.
Cestu si náramně užíváme, kombinace počasí, svobody za řidítky, výhledy na nádherné scenérie a nakonec odměna v podobě přímořské cesty je učiněná nádhera.
V Tabarce stavíme u čerpací stanice, kde bereme plnou, protože v Alžírsku opět budeme bez hotových peněz a než se nám podaří vyměnit eura, nekoupíme si nic. Karty tam nefungují.
Na hraniční přechod přijíždíme v dobré náladě a rokujeme o tom, co po nás budou chtít, a jak to vlastně všechno zaonačit tak, aby to vyšlo co nejsnáze.
Tuniská strana proběhla celkem hladce. Zato alžírská strana, to byla hitparáda, kterou svět neviděl. Nejprve si ve zkratce povíme, jak to bylo loni, když Jimbo s Pírkem pluli přímo do Alžírska ze Španělska. Připluli a cca za hodinu byli venku z přístavu, svobodní a ponecháni svému osudu. Nečekali jsme, že to bude probíhat stejně, přecijen jedeme po zemi a přicházíme z jiné muslimské země ne z EU. Ale co jsme zažili nám vyrazilo dech. Protože slovy není vůbec jednoduché to popsat, nakreslili jsme plán bitvy. Bohužel ho zde ale nemůžeme zveřejnit, neboť bychom se tím dopouštěli špionáže. Proto si jej zkuste tedy nakreslit v hlavě dle popisu. Jednotlivá stanoviště budou mít čísla, která jsou neměnná. Plánek případně promítneme osobně.
Vezmeme to od příjezdu na straně Tuniska.
Bod 0: První celník kontroluje, zda máme do Alžírska víza a po pozitivním zjištění předává každému papírek, který je třeba vyplnit. Klasika, jméno, příjmení, číslo pasu, datum a místo vydání, místo pobytu v Tunisu, zaměstnání. Vyplňujeme a posouváme se na
Bod 1: Pasová kontrola, stále Tunisko. Předáme pasy, papíry od zidana, vyplněný papírek. Vrátí se nám kousek papírku, oražený pas i papíry. Posouváme se na
Bod 2: Celní kontrola. Znuděná tunisanka si vezme pas a chce něco. To něco je papírek, který nám dal ten celník na lodi jehož druhou kopii si nechali na hranicích v Tunisu. Problém je, že celnice chce ten, který je popsán nějakými klikyháky. Po chvíli ukazování nás vysílá na cca 200 metrů vzdálený
Bod 3: Zde stále tuniský celník vezme pas, papíry od zidana a papírek z lodi. Na něj něco načmárá – opisuje z pasu. Vrátí to a jednoho po druhém vysílá zpět na Bod 2, kde již spokojenější, avšak stále znuděná celnice papírek vezme (byť má na drátě kámošku) a do pasu vrazí razítko. S tím jdeme zase zpět (těch 200 metrů v zidanskejch hadrech) na Bod 3, kde to všechno celník zkontroluje a zavelí k odjezdu.
Tím sága Tunisko končí a nastupuje ta “zábavnější” část – alžírská strana. K ní se musíme nejdříve prokousat přes staveniště. Asi nového přechodu, nebo hotelu, Alláh ví co to bude. Kolonou se proparkujeme až k bráně do Alžírska. Ještě před ní proběhne poslední kontrola ze strany přemotivovaného tuniského celníka, který se podívá, zda máme vše a řekne: “You are good to go sir.” Škoda, že to jsou jediná anglická slova, která jsme dnes slyšeli.
Za bránou cca u bodu č. 4 jsme po odevzdání pasů modrákovi (viz loňský popis ozbrojených složek zde), říkejme mu Major, nás tento odvelí na
Bod 5: Parkoviště a svlíkačka. Zde se k Majorovi přidá jeden čerňák pro kontrolu věcí. První dotaz směřuje na Fidela: “Máš dron?” “Nemám.” “Fakt nemáš?” Ověřuje si to radši Major. “Nemám.” Otočí se na Jimba a říká: “A ty?” “Nemám.” “Fakt?” Pokračuje Major. Pak si poručí otevřít jeden Jimbův kufr, koukne do něj, pozeptá se na nějaké věci, otočí hlavu zpět na Jimba: “A dron? Máš?” “Nemám.” A tady? Ukazuje na válec. “Tam jsou věci na spaní. Spacák a tak. Major moc nechápe, ale nakonec se nějak domluví. “A dron, ten máš?” Zní další otázka na Jimba. “Ne, nemám dron,” odpovídá se smíchem Jimbo. Major se taky pokouší o úsměv, ale očividně není tak pobaven jako my. Místo toho se otočí na Pírka a položí nečekaný dotaz: “Máš dron?” “Nemám.” Tahle etuda se opakovala snad 15 minut. Vždy se někam podíval, jako by ho to zajímalo, a pak položil dotaz na dron. Posedlost místních drony je neuvěřitelná. Ještěže žádný nemáme, třeba v Pírkově tankvaku, to by mohl být průser. Major i několik přihlížejících čerňáků usoudili, že dron nemáme a odveleli nás na stanoviště
Bod 6: Parkoviště. Zde je nám nakázáno zaparkovat zidany. Po chvíli přichází Major, po klasickém dotazu na dron bere pasy a mizí s nimi v budce na
Bodě 4: Daktyloskopie. Zde čekáme před budkou, až jiný modrák dokončí nějaké jiné lidi a začne se věnovat našim pasům. Přepíše všechny nacionále do jakési knihy, přitom pokládá všetečné otázky. S pasem v ruce se ptá na naše jména, odkud jsme a hlavně, co děláme za práci! Chamdula nepomáhá. Intenzita dotazů na drona se rapidně snížila, naproti tomu se pořád ptají co děláme a jak se jmenujeme. Nechápou co znamená “climber” nebo “IT tester” či “IT consultant”. Jimbo s Fidelem rokují o tom, jak by asi znělo, kdybychom začli mluvit o byznysu se zbraněmi, radši ale nemluvíme. Když to má všechno vypsané, nechá nás podepsat a vlastním otiskem prstu stvrdit papír, který je celý v arabštině, absolutně netušíme, co se tam píše, ale je to nutné. No, tak jsme asi odevzdali všechen majetek Alláhovi. Společně s tímto stvrzeným dokumentem předává dvě kartičky, kam máme opět vyplnit své nacionále, včetně profese, na kterou se nás opět ptají. Přichází jiný modrák, říkejme mu Plukovník. To je borec, který se snaží nám radit, co máme psát do těch malých papírků. Ochotně půjčí tužku, Jimbo na něj zkouší chamdulovat, ale nefunguje to. Jimbo obecně zkouší chamdulovat na každého a doufá, že se někdo chytí. Bohužel ale tady chamdula nepomáhá, všichni jsou k tomu úplně neteční. Když má Jimbo vyplněné oba papírky, Plukovník je kontroluje, už je s nimi spokojen, chytne Jimba za loket (doslova) a táhne ho po celnici od okýnka k okýnku, na něco se jich ptá, zdá se, že by tohle už mohl být skoro konec. Opak je ale pravdou. Když přichází i Fidel s Pírkem, všechny tři nás vezme do haly na
Bod 7: Papíry. Oběhne budku, sedne si do ní a řekne si opět o stejné věci, které už 100x viděl. Začne něco datlovat do počítače a pokládá dotazy, na které má odpověď v papírku nebo už jí několikrát dostal. “Jak se jmenuješ?” “Co děláš za práci?” “Kde budeš v Alžírsku?” Jenom na ten dron už se neptal. Výsledkem je, že po straaaašně dlouhé době vypsal nějaký další papír, který nám předal. Prvnímu Jimbovi a odvelel ho na
Bod 8: Sňatek. Stále v hale, o tři budky dál, sedí milá paní. Před budkou se jí utvořila slušná fronta, kterou se Jimbo rozhodl úplně ignorovat a jako VIP si stoupnul přímo před přepážku. Celnice si opět vyžádala všechna lejstra a jala se opět něco vyplňovat v PC. Po chvíli má hotovo, tiskne dva další papíry, ty podává Jimbovi, vstane ze židle a ukazuje mu, aby šel za ní. Jimbo obejde budku z druhé strany a odchází halou pryč. Po cestě jde okolo Bodu 7, kde ještě stojí kluci a čekají na své papíry. Nechápavé pohledy Fidel před budkou, Jimbo za budkou vytvořily záchvat smíchu. Celnice se snaží Jimbovi něco vysvětlit, ale bez úspěchu. V průběhu ještě něco vykládá kámošce do telefonu. Snažila se asi vysvětlit cestu, nakonec ale Jimba odtáhla na
Bod 9: Generál. Lehkým urbexem prochází Jimbo s celnicí doprovázen paní celnicí do útrob stavení. Zde sedí za přepážkou chlápek v civilu, zjevně ale ten nejdůležitější. On je totiž ten, kdo nám musí schválit papíry, které celnice vytiskla. Po chvíli dohadování nakonec orazí a podepisuje a můžene zpět na Bod 8, kde už sedí další celní dělnice. O poznání mladší kus. Ta starší co táhla Jimba za generálem, vtipkuje, Jimbo sice nechápe, ale směje se. Pak začne nabízet svou mladší kolegyni za ženu, že prý nikoho nemá, a že potřebuje muže. Mladice odporuje, Jimbo s poukázáním na prstýnek také odporuje. Starší celnice sice uzříc prsten na Jimbově ruce smutně sklopí oči, ale pak se rozzáří: “A co tvoji kámoši? Ti jsou volní?” Jimbo nabízí Pírka, který shodou okolností právě dorazil z Bodu 7. Ten, neznaje kontextu, instantně odporuje, že žádnou mladou celnici za ženu nechce, což opět starší celnice nelibě nese. Tiskne Pírkovi dva papíry a otočí se na Jimba s tím, aby jej vzal za generálem na Bod 9, když už tím urbexem jednou šel. Jimbo souhlasí, ale v tu přichází z bodu 7 Fidel. Fronta před budkou na bodu 8 se stále zvětšuje, protože naše problémy jsou zjevně přednější. Zatímco celnice vytváří dva papíry pro Fidela, přichází další šajba v modré uniformě. Říkejme mu Plukovník. Plukovník nám podává s úsměvem ruce, zatím však nechápeme jak důležitá osoba pro nás je. Fidel dostal papíry, odebíráme se na Bod 9 za Generálem, kam jde Plukovník s námi. Urbexujeme tam i zpět, načež s oraženými a podepsanými papíry v ruce vycházíme z budovy za Plukovníkem, který nás táhne někam ven. On říkal, kam nás táhne, ale nikdo si nerozumí ani slovo, oni mluví francouzsky, my anglicky, ale rozumíme pouze nonverbálně. Dalším zastavením je tedy
Bod 10: SAA Asurances. To, že nás táhne do buňky pojišťovací kanceláře nám dojde až uvnitř. Výborně! Sem jsme chtěli! Pojištění potřebujeme, protože tady neplatí zelená karta už ani Jimbovi s Pírkem a pojištění mít musíme. Chlápek za stolem dostane všechny naše papíry, na nic moc se neptá. Pouze s pasem v ruce položí kontrolní otázku: “Czech”? Po pozitivní odpovědi začne vyplňovat. “To jsem zvědavej, jak to bude chtít zaplatit, když nemáme místní ani vindru,” povídá Fidel zatímco Jimbo obdivuje archaickou jehličkovou tiskárnu, co má tiskovou hlavu oblepenou izolepou. “Zkusíme mu natlačit eura, třeba nám dá černotržní kurz,” procedí Jimbo mezi zuby. Archaický stroj ochotně vytiskl potvrzení o pojištění, načež jsme plukovníkem odveleni pro zidany, že máme přijet k němu.
Jdeme tedy na Bod 6, kde celou dobu zidany trpělivě parkují a máme za to, že ještě pojedeme k nějakému okénku. To už nikoliv, naopak Plukovník sedí v policejním Sprinteru a ukazuje, že máme jet za ním. “To nevěstí nic dobrého,” prohodil Jimbo do interkomu. Popojeli jsme na Bod 11, kde dochází k předposlední kontrole něčeho, nevíme čeho. Čerňák dostal papíry, podíval se na ně propustil nás dále, kde opět čeká MB Sprinter s Plukovníkem. Armádní Mercedes-Benz G nám couvne, abychom mohli projet a jedeme na
Bod 12: Výstup. Zde opět zastavujeme, Plukovník, třímaje v ruce naše pasy, dohaduje se s jakýmsi čerňákem. Tomu se něco nelíbí, a tak jdou něco opravit do 300 m vzdálené celnice. Nevíme co. Dožadujeme se pasů, ale Plukovník obeznámil Jimba s tím, že nás budou doprovázet až do Annaby, což je město, které jsme jim nahlásili jako destinaci s rezervovaným hotelem. Veškerý odpor je zbytečný, doprovod prostě dostaneme. V nestřeženém okamžiku tak ještě na bodě 12 vyměňuje Jimbo baterii a SD kartu v kameře na řidítkách. Zvládl to tak mistrně, že ani Fidel s Pírkem si toho nevšimli.
Po asi 10 minutách se vrací některý s celníků, mává vítězoslavně našimi pasy nad hlavou (nám trochu spadl kámen ze srdce), ty předává Plukovníkovi a ten běží dalších 50 metrů k antonu, jehož řidič mezi tím musel udělat prostor pro ostatní auta. Posunkuje, ať je následujeme.
Tak jsme to dokázali, jsme v Alžírsku! Nadšeni ale zas tak nejsme, neboť nevíme, co se bude dít dál. Je zde několik možností:
1) Ve státě již jsme, takže už nás asi nevyhodí.
2) Jedeme za policejní dodávkou, je možné, že nám budou chtít dát doprovod na celou trasu, to bychom opravdu nechtěli.
3) Doprovodí nás na hranice Annaby a tam nám řeknou ať si jedeme po svých.
4) Doprovodí nás na hotel v Annabě a tam nás ponechají svému osudu.
5) Dojedou s námi do hotelu a vrátí se ráno, aby nás hlídali celou dobu.
Jsou horší a lepší varianty, ale ani jedna z nich není nejlepší. Nejlepší by bylo, kdybychom jim otravovali život tak, aby se na nás vykašlali co nejdříve. Jedeme tedy za policejním antonem v kordonu a čekáme, jak se situace vyvine. Už je celkem pozdě a začíná se dělat zima, chce se nám čůrat, kouřit a trochu si vydechnout po těch 4 hodinách skákání z bodu na bod. To nám není umožněno, a tak na příhodném místě prostě a jednoduše zastavujeme, modráci to zjistí o trochu později, ale přicouvají k nám. Rychle jsme si splnili všechny primární potřeby, převlékli se z armorů do bund a opět vyrazili na cestu. Plukovník se svým řidičem nás netáhli dlouho, v blízkém městečku nás předávají jiné hlídce, šajby si předají naše pasy, nová uniforma přijde k Jimbovi, ujistí se, že jedeme do Annaby, vrací se do antonu a velí k odjezdu. Takhle se to opakuje asi 4x, pokaždé se snažíme vysvětlit, že to tam dokážeme dojet sami, ať nám vrátí pasy, že už to zvládneme. Někteří s námi jezdí rychleji, někteří pomaleji. Když už se táhneme fakt šnečím tempem, netrpělivý Fidel je skoro předjíždí, najíždí na ně a za jízdy jako ukazuje na hodinky, ať dělaj, že čas jsou peníze! Stejně tak jezdíme rychleji a bezpečněji než oni, tak proč by nás nepustili. Ne, nedopadne to. Čím více se blížíme k městu, tím silnější je provoz, až nakonec skončí kolonou. My bychom jí na zidanech projeli celkem v pohodě, ale policejní anton je velký, a tak pouští majáky a snaží se udělat záchrannou uličku pro průjezd VIP zidanistů. Ukazuje se, že občané Alžírska mají své fízly naprosto na salámu, nejvíc na ně hází bobek taxikáři. Policajt za volantem svítí, troubí, kličkuje, houká všemy směry, spolujezdec ukazuje z okénka, ale je to marný. Tímto způsobem přijíždíme k ubytování cca ve 21:30. My víme, kde to je, máme na to nástroje, na spuštěné navigaci koukáme, kudy nás to ty cajti táhnou. Delší cestu si snad ani vybrat nemohli. Nakonec úspěšně parkujeme před ubytkem. To však není hotel, ale residence, prostě byt, který jsme vzali přes Booking. Jimbo kontaktuje majitele, který píše, že tam přijde nějaká paní cca za 15 minut. My, ani fízlové, si nejsme jisti, jestli jsme opravdu před správným domem. Proto Jimbo ukazuje telefon policajtovi a ptá se ho, jestli by mohl zavolat na zmíněné telefonní číslo. Uniforma nejdřív moc nechápe, o co Jimbovi jde, ale pak dostane nápad, že by mohla na to číslo, co jí Jimbo ukazuje, zavolat. Tak se taky děje, někam zase odchází, načež na nás mává, ať přijedeme za ním.
Jsme mezi Annabskými činžáky a čekáme, až v 10 večer pro nás majitelka připraví byt. Jakmile otevřela dveře, monocajt nám rozdal pasy podal ruku a odjel. “Tak pánové, dneska se zlejem,” povídá Jimbo, když zazněla ta rána, jak nám spadly tři obrovské šutry ze srdcí. Když se cajt loučil, bylo znát, že ten jeho kámen je ještě těžší. Konečně i on se nás zdárně zbavil. Konec dobrý, všechno dobré. Máme luxusní dvoupatrové apartmá s masážní vanou, dvěma balkony, obývákem a kuchyní. To vše za 50 eur. Nejdříve jsme se nedokázali dohodnout, protože žena chtěla Dináry, ale když pochopila, že v průběhu policejního doprovodu jsme opravdu neměli možnost na černém trhu vyměnit peníze, spokojila se s nimi.
Večer trávíme s kámošem čumilem a zbytky českého piva. Snažíme se sepsat zideníček a sestříhat nějaké video, ale jsme moc vyřízení. Tato slova píšeme až od dva dny později v Constantinu, pročež se omluvujeme za prodlevu ve zveřejnění.
Stav km: 146767 km
Najeto: 137 km
Stav čumila: 3,2 L a klesá
Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 1:1
