Štítek: mototrip

12. 5. 2026

Opice nepřišly. Už jsme asi moc unavení i na chlastání. Tak to zkusíme zase dneska večer. Ráno jsme po sobě v rámci možností uklidili luxusní 120m byt a vyrazili už směrem od moře do vnitrozemí. 

Jimbo ještě dolil Schrödingerův olej, protože si jako vždy nebyl jist, zda tam je nebo není. Odhadl, že 4 velké panáky budou pro zidana tak akorát. Paní domácí nám při zalévání rajčat otevřela vrata a my vyrazili od moře po silnici  CW137 směr město Djemila. Mapy.cz sice říkaly, ať to vezmeme po větší, oranžové silnici, ale my jsme řekli ne. Tahle malá žlutá bude určitě pořádně zidanská cesta. Mapy nám to daly jako obvykle sežrat, takže hned nájezd na tuto silnici v nestřeženém okamžiku změnily tak, že nás poslaly do lomu a na skládku. Asi nás lomový offroad a smrad měly odradit. Přeci jen to bylo 89 km. Zidani se ale nikdy nevzdávají, vydrželi a vyplatilo se to. Úzká cesta se táhne přes vrcholy hor, takže je to zatáčka za zatáčkou. Stačí pár kilometrů a od nuly jezdíme najednou v 800 m. n. m. Koch střídá koch, hlavu si můžeme ukroutit. 

Sice za každou zatáčkou čekáme Ramize v Mercedesu, a několikrát se i k tragédii opět schyluje, ale stojí to za to. Po cestě díky jejímu charakteru skoro nikdo nejezdí, tak máme celkem klid. Je tu hodně armádních outpostů, ale všichni nás zdraví, salutují a kolikrát i jako děti naznačují pravou rukou, že jim máme na volnoběh vytočit motor. Přání ochotně plníme. Jen když zrovna zastavíme na místě mezi dvěma základnami, moc se jim to nelíbí a voják s AK-47 v ruce na nás z dálky křičí, ať jedeme pryč. Později jsme se dozvěděli, že tolik základen se stálou strážní službou je tu proto, že se tady často pohybovali teroristi. Dneska už je to prej ale OK. Tak snad v pohodě.

Na jednom z kochů obdivujeme Barrage d’Erraguene, tedy rozlehlou přehradu s krásně tyrkysovou vodou, když tu přes jeden záliv, slyšíme burácení zidanských motorů. K tomu patří jedno malé vysvětlení. Mnoho lidí nám říkalo, a taky jsme si uvědomili, že to vlastně víme, že se v těchto dnech koná obrovská celoalžírská zidanská akce. Jmenuje se Algeria Bike Week a organizuje jí místní obrovský motorkářský klub Live To Ride DZ. Víme o nich již od loňska, a když jsme se dozvěděli, že jejich tradiční akce je tu v době, kdy tu jsme také, napsali jsme na jejich stránku, aby poslali nějaký itinerář cesty. Bylo to trochu složitější, ale ozval se nám Kader a posílal fotky kde jsou. Bohužel máme úplně opačný plán cesty. Oni dnes jedou do Bejaji, my z ní včera vyjeli. Ale zpět k vesničce Erraguene, od které z dálky slyšíme burácení zidanů. Máme to po cestě, rozhodli jsme, že se mrknem na to místo, kde se to zidanama hemží. Stejně jsme neměli jinou možnost, neboť místní policie tu řídí dopravu a odlifrovala nás tam.

Na kopečku nad vesnicí se u jakéhosi domu sjelo na 60 zidanů a my se okamžitě stáváme atrakcí. No a kdo byste řekli, že je organizátorem této skupiny? Zmíněný Kader samozřejmě. Jak neuvěřitelná koincidence. My si náhodně vybereme trasu, ačkoliv nevíme, zda bude vůbec sjízdná, je skvělá a při nějakém náhodném zastavení slyšíme motorky, abychom zjistili, že je to ten chlápek, se kterým si Jimbo píše, a kterému ale napsal, že to nedopadne, protože se mineme. Setkáváme se jako staří přátelé, všichni se k nám hrnou ptají se co tam děláme, odkud jsme, jak se jmenujeme, jestli jedeme s nimi a na dalších 1000 otázek.

Chlápek z místní televize okamžitě odtahuje Fidela někam k výhledu na jezero, aby podal rozhovor, jiný z orgů nás zase zve na oběd. Jsme jejich hosty, provedou nás celým domem, přes modlitebnu až do velkého sálu – tělocvičny, kde jsou stoly a všichni zidanisté se tam krmí. Jsme usazeni ke stolu a dostáváme tradiční místní jídlo. Jde o kuskus se zeleninou a kuřecí maso. Prý se toto jídlo nějak pojí s touto vesnicí.

Okolo nás jedí místní příslušníci gangu, leckteří mají na svých vestičkách nášivku “Lifetime member” či “Captain” nebo jinou týmovou hodnost. Berou to tu fakt vážně, jejich cílem je Alžír, hlavní město, kde mají naplánovaný event na 3 dny. Budou tam prý stavět i stanové městečko, chtěji se přiblížit legendární akci Daytona Bike Week, která se tradičně koná v USA na Floridě. Letošní alžírský bike week je výroční, koná se již po páté a loni se prý sešlo na 1000 zidanistů. Je vidět, že celá akce je neskutečně organizovaná, každý z organizátorů má jasně danou roli. Třeba Kader uzavírá řadu, jedou s nimi mechanici, odtahovka a další doprovodná vozidla. Vše okolo jízdy je řešeno zeleňáky, tedy státní policií, která velmi ochotně a s úsměvem přispívá na svých zidanech k jedinečnosti akce. Opět kecáme se všemi okolo, obdivujeme vozový park, kterému jednoznačně vévodí BMW GS. Ještě než se všichni dají po jídle do pohybu, musíme dát další rozhovor do jejich jakési motorkářské televize (snad se k tomu dostaneme), a pak se se všemi 150x rozloučit, vyměnit si samolepky, nášivky, dokonce jejich klubovou vlajku jsme dostali. Toho si obzvláště vážíme!

Nadšeným místním dětem se asi 160x představujeme, ony říkají svá jména. Jeden z nich si z nás dělá srandu, že se jmenuje Mr. Bean. Je vidět, že ze zastavení zidanského gangu mají upřímnou radost. Vyměňujeme kontakty jak s místními, tak třeba i s portugalkou Natálií, která má v plánu letos dojet přes Libyi až do Egypta, zveme je do naší domoviny a nabízíme na oplátku stejnou pohostinnost, jakou nám dopřáíli oni. Postupně se pak řadíme do kolony zidanů a organizovaně odjíždíme. Všichni doprava, my doleva. Byl to nezapomenutelný zážitek a taky připomínka, že nezáleží na národnosti, věku, jazyku či místě, všude na světě jsou motorkáři bratři a rozumí si, protože jejich řečí je zidanština. 

Dnešní zážitek z návštěvy lepší společnosti sice nemůže nic přebít, ale i tak jedeme na původně plánované místo Džemila, kde se nachází další ruiny římského městečka vystavěného v 1. století našeho letopočtu. Před branou nás rovnou nějaký místní parkmeister velí na místo a slibuje, že bude za 120 Dinárů na zidana hlídat, aby se nic nestalo. Peníze za parkovné mu dáváme, načež se z ničeho nic objeví policejní Sprinter, ze kterého skáče jakýsi modrák. Je z nás zmatený víc než my z něho. Mluvil jenom francouzsky, a když zjistil, že řečí jeho kmene nevládneme, odběhl si do auta a vrací se zpět s potrhaným papírkem. Z něj pak čte:

“From where you go?”

Fidel odpovídá: “Bejaia”

“From go where?
Fidel: ”Bejaia”

“From when go?”

Fidel nasadí nechápavý výraz.

Modrák koukne do papírku a přečte:

“From to going? Bejaia, Dzemila, ?”

Fidel ukazuje na mapě město El Eulma, protože si to zkuste vyslovit.

“Hotel”

Fidel česky: “No tak to teda ty vole fakt jako nevim.” Hodí rukama a nasadí všeříkající otrávený výraz.

Jeho modrostvo to pochopilo, víc se neptalo a řeklo nám, ať převezeme zidany jinam, asi o 30 m dál. Asi to tam bude bezpečnější. Sic už máme sundané svršky, helmy zamknuté k Jimbovu zidanu, přejedeme těch několik metrů tak, jak to je a necháme to na ukázaném místě. Bengo si vyfotilo naše pasy, poděkovalo a pustilo nás dovnitř. Pak si šel dál dělat poznámky do svého bločku, ve kterém měl napsáno vždy jméno, SPZ a značku zidana.

My se jali prozkoumávat římské město, které mělo ve 4. století odhadem 10 000 obyvatel. Tato malá Zbraslav měla už tehdy kanalizaci, kostely, amfiteátr a spoustu dalších míst. Dneska už jsou z toho samozřejmě jen ruiny a to, co si lidé neodnesli na stavbu svých baráků v okolí tam teď chátrá, kálejí na to ovce a kozy a běhají po tom malé děti.

Osud hodný místa zapsaného na seznamu světového dědictví UNESCO. Nám se ale tenhle způsob turismu líbí, vstupné stoji 13 korun, můžem si du dělat co chceme, prolézat jak chceme a každému je to úplně u p… putna. 

Jelikož už se připozdívá, do vytýčeného cíle dnes ani v křeči nedojedeme. Bereme opět za vděk hotelem v El Eulmě. Fidel říkal, že by klidně teď dal za hotel i víc peněz, hrozně moc nám jich totiž zbývá. Bereme to nejlepší, co se tu dalo najít. I se snídaní to stojí 6500 DZD, tedy 650 Kč pro všechny. Zidany jsou v garáži a my se na pokoji opět pokoušíme o zítřejší opici. Čumila dneska asi požádáme o asistenci. Dnešek ukázal, že nejsme pacienti sami, to se musí oslavit!

Stav km: 147420 km

Najeto: 159 km

Stav čumila: 2,5 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 6:1. Celkové skóre 26:4

11. 5. 2026

Ranní probuzení napoví, že včera to čumělo nějak víc, než jsme si mysleli. Snídaně na střeše hotýlku, co vypadal spíš jako turistická ubytovna nebyla špatná, avšak chudší. Co by ale člověk za 6 kil čekal žejo. Jíme něco mezi jogurtem a pudingem, croisant a bagetu s tavěňákem, víc tady toho není.

Výhled ze střechy je ale super. Úplně vidíme, jak by to tady na tom výběžku do moře mohlo vypadat, kdyby sem jezdili nějací turisté na letní rekreaci. Jednou to tak asi bude, a tak jsme rádi, že to vidíme ještě před tím.

“No, a už je zase poledne,” komentuje hodinové ručičky Fidel, když po 2 km od hotelu sjíždíme k pěknému majáku. Až k němu se bohužel nedostaneme, museli bychom pěšky a nechceme se zdržovat.

Do Bejai je to asi 90 km veskrze pěknou zidanskou pobřežní cestou. Spoustu zatáček, tu jen pár metrů, tu zas hodně vysoko nad mořem. Jedeme okolo pláží, na kterých je vidět, že ještě v ne tak dávné minulosti sloužily k rekreaci. Staré kempy i okolní infrastruktura už ale pěkně dlouho zejí prázdnotou. Jedinými obyvateli jsou teď jen rybáři a skupinky Alžířanů dělající Alláh ví co.

Hledáme vrak lodi, který měl být přesně tady: https://maps.app.goo.gl/iSDQnYeJjonp7vjK6?g_st=ic

Bohužel tam ale není, museli bychom si ho všimnout, tak si ho už asi příroda vzala zpět. Za dalším útesem na nás čeká pár let starý tunel. Přímořská cesta vůbec byla v posledním desetiletí nějak revitalizována a vylepšena. Původní stará cesta je ale občas ještě někde patrná. I třeba v místě, kde se vlévá Oued Dar el Oued do moře. Vedle nového mostu mířícího přímo do tunelu je ještě ten starý, který vede na cestu nad útesy, po které se jezdilo dříve. Na konci mostu je plot, takže to vypadá, že dál to nepůjde ani pěšky. Jimbo to jde prozkoumat když se objeví jakýsi chlápek, který mu něco říká a ukazuje, že ho dovnitř pustí. Otevře vrátka a cesta nad útes je volná.

Sedáme zpátky do sedel a během chvíle jsme ve zmíněném městě Bejaia. Sem nás táhne hlavně jedna věc – národní park Gouraya. Park je domovem mnoha rozmanitých druhů rostlin a živočichů, včetně magotů bezocasých a šakalů, kteří žijí ve zdejších lesích. Makak magot neboli magot bezocasý je opice s velmi omezenou oblastí rozšíření. Jsou to ty stejné opičky, které jsme si loni nestihli prohlédnout na Gibraltaru, jinde než tam a v severní Africe nežijí. Jednu opičí rodinku jsme potkali už u silnice, máme to snad na videu, tak se pokusíme jej co nejdříve zveřejnit. 

Národní park se rozkládá na stejnojmenné hoře, na jejímž vrcholu stojí pevnost taktéž toho jména. My vyjíždíme strmou cestou, kterou nám mapy.cz zbytečně obohatily ještě strmějším stoupáním mezi obytnými domy, až na parkoviště na dohled od pevnosti. Zde je spoustu stánků, dětské hřiště, ale opice nikde. Alespoň rodinku divokých prasat tu mají ochočenou zbytky z kuchyně.

Místní vtipálci nám poradili, že opice bývají nahoře u pevnosti, tam ale nemáme v plánu jít, protože tu nemůžeme nechat zidany svému osudu a navíc je to tak do kopce, že bychom v těch zidanskejch hadrech chcípli. Prý taky ještě bývají kousek dál na skále Pic des Singes. Tento skalní masiv se ční asi 400 metrů nad mořem a městem a je z něj dokonalý výhled do všech světových stran.

Kvalitně jsme to tam zezidanili, ale opice pořád nikde. No nic, park jsme viděli, opice tu nejsou, tak si holt budeme muset přivodit vlastní. Po cestě do města totiž Pírko pronáší památnou větu: “Hele, tady maj chlast!”

Přišlo to právě vhod, zrovna včera jsme prakticky dopili naše zásoby piva z domoviny. Tady ten obchod ani neskrývají, shop kompletně ve stylu Heineken, jenž je producentem místních piv, je na hlavní silnici a lidé do něj chodí úplně normálně. I Salah říkal, že v tomto hoodu fakt není problém chlast sehnat. Zastavujeme a jdeme na nákup. Ještě ani neslezeme ze zidanů a už se k nám přimotává nějaký místní a chce nás pozvat na panáka, snažíme se jej odmítnout, on se ale nenechá a alespoň nám přinese každému pivo značky Albraü, které vaří zde v Bejaie. Již z loňska máme vyzkoušeno, že za Pírka se vejde jeden 24kusový spolujezdec (408 Kč), do kufrů pak uschováme šest sedmiček vína (1100 Kč – drahota!) a jede se dál. 

Samotné město vypadá moc hezky a celkem už se připozdívá, proto hledáme nějaké ubytování. V centru i širším okolí toho moc není a cenově to také není úplně příznivé, avšak ve 30 km vzdálené vesničce Louta nacházíme učiněnou haciendu. Máme 120m byt se dvěma ložnicemi, pěti postelemi, obývákem, kuchyní, balkonem a terasou v prvním patře. Zidany parkují v garáži, ve které stojí ještě dva luxusní Land Rovery a my sedíme na terase, žereme těstoviny s omáčkou, rajčatovým salátem z opravdových rajčat a čerstvé cibule, pijeme pivo i víno a těšíme se na zítřejší opice. Teď to nejzábavnější, naše hacienda stojí 650 Kč za noc pro všechny a proviant na dnešek i snídani, ke které budou vajíčka s bagetou, nás stál cca 3 stovky. 

Čumila necháme dneska asi čumět v kufrech, jeho čas jistě ještě přijde. 

Stav km: 147261 km

Najeto: 147 km

Stav čumila: 2,5 L

Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 4:0. Celkové skóre: 20:3

Zidanistovo krátké nasrané okénko:

Znáte je jistě taky. Samy o sobě nikomu nic nedělají, neškodí, jenom si tak tiše leží. Ale to je právě ten jejich problém! Když se k nim přiblížíte, stanou se z nich takřka krvelačné bestie. Často před nimi není ani žádné upozornění, abyste si dali bacha a třeba je nezajeli. Jsou i u nás, ale tam nejsou tak agresivní a nechodí tolik ve skupinách. Jejich přítomnost je u nás očekávatelná, všichni už se s nimi naučili tak nějak žít. U nás jsou většinou malé, plastové, dobře označené. Tady jsou obrovské, vysoké, betonové či asfaltové, označeny jsou tak z 50 % a nachází se naprosto všude. I tam, hlavně tam, kde je vůbec nečekáte. Řeč je o příčných prazích, mrtvých policajtech, retardérech, říkejte jim jak chcete. Někdo je respektuje, někdo ignoruje. Tady v Alžírsku, a jak jsme zjistili, tak i v Tunisku, jsou úplně jiná liga. Tady hrají trochu jinou roli v běžném silničním provozu. O tom, jak se tu jezdí, se rozepíšeme jindy, případně jsme o tom psali loni, ale tohle, to nás tak neskutečně sere! Jedete po hlavní dvouproudé silnici, přejedete tohodle hajzla, musíte na dvojku protože je obvykle tak vysoký, že by vás jinak vykopnul ze sedla, řadíte za tři, jedete 50, 60, 70, i víc a kde nic tu nic, vyskočí na vás další! Ale ten není tak přívětivý jako ten minulý, ten je ještě vyšší, větší, začíná hranou a končí Taxisovým příkopem za sebou. Jako bonus je často rozježděný kamiony. Jsou všude, ale úplně všude. Často nejsou ani za světla vůbec vidět, protože jsou udělané stejně jako silnice, ze stejného materiálu i barvy, označení chybí. Jediné, jak pak můžete zjistit, že před vámi tenhle zmrd je, že auta před vámi prudce brzdí. A to se na zidanu ze 130 km/h dělá fakt blbě. Dneska jich zase bylo tolik, že už jsme plánovali nějakou příčně-prahovou podprahovou genocidu. Místo toho si tady jenom trochu odplivneme, ať z toho máte něco i vy. Až se dostaneme k videím, rádi vám nějaký short na toto téma zveřejníme.

10. 5. 2026

Snídani v luxusu končící v 11:00 stíháme tak tak. Je tady všechno, sladké od a do z, slané od z do a, máslo, jogurty, marmeláda, prostě klasická víceméně evropská hotelová snídaně. Jenom příbory nejsou. Fidela zklamala: “Jako za ty prachy, když to porovnám s tou farmou, tak tam bylo teda celkem hovno. Za tim si stojim.”

Na recepci jsme se domluvili, že se checknem out a necháme v hotelové garáži zidany, ať můžeme projít město i za světla. První cesta vede na MHD. Constantine má kromě autobusů, rozvíjející se tramvajové dopravy i lanovku. “Tam chci! Tam musim!” Hlásil Jimbo už večer, když zjistil, že lanovka by měla být v provozu.

“Svezem se nahoru, tam počumíme a po cestě dolu skočíme na ten most, na jehož konci je výtah co byl včera už vypnut.“ Lanovka značky Poma měří celkem 1690 metrů a má tři stanice. Začíná v medině, vede přes kaňon a po 390 metrech zastavuje u nemocnice. Když vám ujede tramvaj (nohy), nejrychlejší cesta přes strž je vzduchem. My nohy máme, nevystupujeme a jedeme dalších 1300 metrů na kopec nad městem.

Zde už ven musíme, ale po zjištění, že tu nic není, se vracíme zpět na lano a za 9 kč za všechny jedeme na nemocniční stanici. Odsud pokračujeme pěšky dolů přes místa, kde jsme včera chodili s Aminem a Salahem. Cílem je starobylý lanový most končící vstupem do výtahu. Seběhnout k němu je otázka asi 15 minut. Po cestě obdivujeme krásy průrvy, kterou tu voda po tisíciletí vytvářela a nadáváme na to, jací jsou obyvatelé dobytci, protože do ní ze všech stran doslova teče odpad.

Výtah nás dostane zpět do mediny, kterou se prodíráme skrz množství lidí nahoru k hotelu.

Už je pěkné vedro, takže ještě v příjemně chladné hotelové garáži dopisujeme a postujeme zideníček, se kterým máme 2 dny skluz. 

Data nahrána, fotky zveřejněny, můžeme vyrazit. Sjíždíme z města v nivelaci cca 600 m. n. m. do údolí několik set metrů, otepluje se čím dál víc. Cesta je pořád dost frekventovaná, pořád je to jedno velké staveniště, ale počasí je o mnoho lepší než včera, takže nežereme skrz helmy tolik hnusu. Po asi 20 km máme odbočovat z hlavní silnice. Jimbo už začal do helmy nadávat, co že to zase ty mapy.cz vymyslely za hovadinu, kudy nás to zase potáhnou. Naštěstí si Fidel uvědomil, že máme dnes v plánu zase jedno zastavení. Tím je starobylé římské město Tiddis.

Tiddis

K němu vede celkem zábavná zidanská cesta, po které chodí jen ovce, kozy a jejich pasáčci. Jinak je to pěkná slepá silnice do stejnojmenné vesničky. Tiddis založili Římané a původně sloužilo jako obranný val pro Cirtu, neboli současné město Constantine. Byly v něm lázně, monumentální hradby, vodní nádrže, mauzoleum a další stavby všeho druhu. Město bylo ale postupně opuštěno z důvodu nedostatku zdrojů. Jeho podzim započal v 7. století, kdy jej dobyli Arabové. Uvnitř ruin existovala malá vesnice s křesťanskými obyvateli až cca do 11. století. Koukněte na to, jak to tam vypadá.

Po prohlídce ruin najíždíme opět na hlavní tah. Cesta není zezačátku nic moc, ale postupně se zužuje mezi hory a projíždíme v okolí obrovské přehrady Barrage de Beni Haroun přes mnoho mostů skrze soutěsky okolo již dávno zašlé železnice až konečně dojíždíme na pobřeží Středozemního moře.

Už dva dny Jimbo otravuje s tím, že si chce koupit jahody. Viděl je totiž prodávat u silnice ještě v Tunisku. První den v Alžírsku nebylo možné vyjet z policejní kolony, včera všude prodávali melouny a brambory a dneska to není jiné. Občas dojde i k situaci, že už si myslí, že místní drobný živnostník je má u silnice vystaveny, a tak rychle vezme za brzdu, v tu chvíli dostane pojeb od zezadu málem zidan položivšího Fidela, ale jahody pořád nikde. Kousek před pobřežím se ale zadařilo a chvíli po tom, co jsme minuli 3 zeleňáky na firemních BMW R1150R, u silnice leží košíky jahod. Rychle na brzdy a Jimbo najednou nese s blaženým výrazem pytel jahod k zidanu.

V původním plánu bylo, že dojedeme až do města Bejaia, které je od nás ještě asi 120 km. Jak zideníčkový, tak i videový deficit a ve finále i doprava zapříčiní, že této destinace dnes nedosáhneme. Místo toho si dáváme něco na způsob pizzy ve fast foodu po cestě a po úspěšném nabrání PHM v Jijelu jsme rozhodnuti, že budeme cigánit.

Počasí přeje, na místním trhu jsme dokoupili mnoho zásob. Máme v plánu si udělat rajčatový salát s cibulí, k tomu okurku a čumil. Fidel našel nějaký zajímavý maják a i dále po cestě by mohly být nějaké cigánplatzy. Problém je, že je 19:45 a stmívá se. S nelibostí projíždíme Google mapy a Booking. Hotel Plage d`or zní dobře, je to nejlevnější místo a je po cestě k majáku. Když to tam nedopadne, budeme muset zacigánit. Je to obojí stejnou cestou, 2 km před majákem sjíždíme do malé uličky, na jejímž konci by se měl hotel nacházet. Zapadlé parkoviště kousek od silnice přímo před hotelem napovídá, že to tu zaparkujem rovnou. “Tak to tady necháme a zeptáme se na místo?” Ptá se Jimbo do sluchátek. “Jo.” Zní svorně odpověď. Místní majordomus hned organizuje Jimba, aby zaparkoval zidana dál a žoviálně víří konverzaci. Začíná německy, pokračuje anglicky a končí francouzštinou. Že bychom si ale nějak pokecali, se říct nedá. Pírko se jde podívat na pokoj a vrací se s klíči a informací, že bydlení bude stát 6000 DZD (600 Kč) pro všechny se snídaní. Tady není o čem uvažovat. Je pozdě a musíme toho hodně sepsat a postříhat. Tak si tu teď sedíme na verandě s posledním pivem v ruce, dopíjíme láhev čumila a doháníme resty. Zítra nás čeká snídaně na střeše hotýlku, a pak se odebereme do zmíněné Bejaii objevovat další alžírské pamětihodnosti.

Čumil už dočuměl, jsou 2 ráno, tak se jdeme zkusit vyspat do pokoje, kde světlo nesvítí, voda moc neteče a koupelna vypadá víc jako kuchyň než místo, kde byste si chtěli čistit tělo.

Stav km: 147114 km
Najeto: 158 km
Stav čumila: 2,5 L
Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 16:3

9. 5. 2026

Ráno bylo opět v klasickém stylu, my už to jinak prostě neumíme. Check-out v 11:00 stíháme tak tak, ještě v půl 12 nacigáňujeme zidany. Tentokrát se nám to ale dá určitě prominout, protože poslední dny byly fakt krušné. Včerejší den bylo třeba oslavit, takže jsme šli spát dlouho po půlnoci a ne zas tak dlouho před ránem. Před ubytkem žádný policejní Sprinter nečekal, nikdo na dveře neklepal, v noci nás nikdo nehlídal a pasy máme tam, kam jsme si je večer uložili. Ani na zamčení zidanů jsme se nezmohli, jen zámky kotoučů jsme nasadili.

Hned po vyjetí jdeme řešit to nejdůležitější – prachy. Jak známo, v Alžírsku se nedá platit standardní kartou. Na některých místech sice kartu berou, ale je jich jak šafránu. navíc většinou berou jen karty, které byly vydané místním bankovním ústavem – místní bankou, jejíž jméno si nepamatujeme, případně jejich poštovní bankou. Nic co by bylo v mezinárodním systému. Bankomaty, když už nějaké existují, tvrdojíšně odmítají všechny Maestra, Mastercardy a z 99,9 % i VISy, to jsme si již ověřili loni. Proto máme s sebou každý tvrdou evropskou měnu, kterou měníme na místní šušně, tedy Dináry. Výměna peněz je vždycky zábava. Je možné vyměnit v bance, tam ale dávají za oficiální kurz, který osciluje mezi 150 – 160 Dináry za jedno Euro (ne jinak by to bylo při platbě kartou či výběru z bankomatu). Když ale víte jak, můžete dostat až 270 – 280 Dinárů za stejný evropský obnos. Zde se dostáváme do šedé zóny místní ekonomiky, a tu my celkem rádi. Kdo z vás by si nenechal dát skoro dvojnásobek peněz jen tak? 

První cesta tedy vede k nejbližšímu hotelu, na recepci to obvykle jde nějak domluvit. Současnou cenu za euro nyní neznáme (tu se dozvídáme až večer, ale o tom později) a v hotelu nabízí 240 DZD za 1 EUR. Rázem jsou z nás Dinároví bambilionáři. 

V Annabě se nijak nezdržujeme, nevíme, co bychom tu vlastně dělali a vyrážíme směr Constantine po silnici RN21. Přes město Guelma se dostáváme na bod zájmu u města Hammam Debagh.

Horké prameny Hammam Maskhoutine

Jde o Hammam Maskhoutine, neboli Koupel zatracených. Je to komplex horkých pramenů, které po vyvření z nitra země vytváří vícebarevné travertinové stěny a přitahují pozornost místních obyvatel i turistů již od dob Římské říše.

Že nevíte, co je Travertin? My to taky museli Googlit: Je to forma sladkovodního vápence uloženého kolem minerálních pramenů, zejména těch horkých. Často má vláknitý nebo soustředný vzhled a existuje v bílém, hnědém, krémovém a rezavém odstínu. Vzniká procesem rychlého srážení uhličitanu vápenatého, často u ústí horkého pramene nebo ve vápencové jeskyni. A horké, to tyhle prameny fakt jsou.

Arabský název města pochází z místní legendy, v níž se muž oženil se svou sestrou. Když se svatební průvod, včetně incestního páru, pohyboval údolím, kletba způsobila ztmavení oblohy a celou svatební hostinu zasáhl blesk a proměnil ji v kámen. Vlnivé tvary pramene Hammam Maskhoutine údajně pocházejí z dosud zmrzlé svatební hostiny a jejich slavnostních rouch.

Hammam Maskhoutine je ve skutečnosti skupina 10 různých horkých pramenů v jednom údolí. Teplota vody v pramenech dosahuje až 98 °C, není tedy divu, že místní i turisté mají oblíbenou kratochvíli ve vaření vajec přímo ve vyvřelišti.

 

Celkový průtok termálním komplexem je 1 650 litrů za sekundu, tedy téměř 100 000 litrů za minutu. 

Voda je nasycena minerály, jako je železo a uhličitan vápenatý. Tyto minerály, stejně jako teplo, jsou považovány za terapeutické pro osoby trpící onemocněními, jako je revmatismus a artritida. I proto jsou zde malé lázně. 

My s vypětím všech sil zaparkovali, šli se na to podívat a zplaveni to tam prošli. Ta věc je obrovská, všude tryská ze země vařící voda, a mezi prameny se pohybují mladí místní a vaří vejce. My to nezkoušeli, vejce s příchutí železa a uhličitanu vápenatého nás moc nelákají. Ale je to vtipné a k jídlu asi budou.

Je asi 33 stupňů a máme hlad. Vzhledem k tomu, že Hammam je celkem turistická lokalita, všude jsou krom lidí i stánky s nějakými cetkami a jídlem. Volíme grilované kuře, hranolky, bagety, saláty. Celá hostina vyšla i s pitím na 2500 DZD (cca 250 kč!). Místní omladina už začíná být mírně otravná, už si nás i zidany vyfotili, ale teď začínají mluvit o alkoholu, takže velíme ústup. 

Constantine

Jedeme přímo do Constantinu, kde máme v plánu strávit noc. Cesta není úplně jednoduchá. Sic jsme si mysleli, že to bude menší okreska, všude se staví a sem a tam lítají kamiony se stavebními materiály. Navíc je nějaká inverze a všude ve vzduchu lítá obrovské množství saharského písku. V kombinaci s prachem, který vozy zvedají, je to fakt dobrůtka.

Stavíme u JPho pro papání do zidanů (47 DZD = 4,70 Kč za litr (smajlík s vyplazeným jazykem)), když tu se k nám přimotají dva místní hoši cca v našem věku. Přinesli Fidelovi vodu, prý vypadá sklesle. Umí celkem dobře anglicky, což je velká výhra, a tak se s nimi dáváme hned do řeči. Slovo dalo slovo a vypadá to, že bychom se mohli v Constantine potkat, protože tam mají také večer namířeno. Vyměňujeme kontakty a hurá zpět do sedel. 

Do města mostů přijíždíme až celkem pozdě večer. Na Bookingu jsme si vyhlédli nějaký penzion, který sliboval ubytování i pro zidany, ale už jeho lokalita v Medině (staré město) nám napověděla, že to asi nebude to pravé ořechové. A taky že nebylo, hotýlek jsme našli, ale všude smrad, bordel, divný lidi a bezpečné parkování pro zidany nikde. Je pozdě a chceme se potkat s novými kámoši, a tak bereme zavděk luxusem – Hotelem Novotel / IBIS kousek od centra. I se snídaní a prvotřídním parkováním v hotelové garáži přímo pod dohledem ostrahy stojí 22700 DZD, tedy něco málo přes 2200 Kč. “V takovymdle luxusu jsem teda ještě nespal, přijdu si tady trochu nepatřičně,” povídá Jimbo, když jedeme výtahem z garáže do apartmá ve 4. patře ve špinavých zidanských hadrech ověšeni taškami s věcmi. “Jsme přeci VIP, co tu doprovází policie,” kontruje Fidel.

Proběhla rychlá očista a v 9 večer vyrážíme do víru velkoměsta. Constantine je 3. největší město v Alžírsku hned po Alžíru a Oránu. Žije v něm něco okolo milionu lidí a svůj název získalo na počest Římského císaře Konstantina I. Velikého, protože jej po zničení za římských válek v roce 311 roku 313 obnovil. Jedním z jeho dřívějších názvů bylo také Cirta, což v překladu znamená “město ve sklále”. 

Skal, těch je tady požehnaně, protože skrz město protýká řeka Oued Rhumel, která se před tisíci lety zařízla do skály místy až do 200m hloubky. Výsledkem je, že město je touto řekou a jejím kaňonem rozděleno vedví. Celou strž překlenují desítky mostů všech typů, stáří i stavů. My chceme vidět hlavně ten, přes který když přejdete, vejdete přímo do výtahu, který vás vyveze o pár desítek metrů výše. Teď už je ale pozdě a výtah nejezdí. 

Alžírsko-český Freundschaft

Večer to tu už moc nežije, a tak jsme napsali dvěma alžířanům, co nás oslovili na benzínce, jestli se tedy potkáme. Byli u nás co by dup a jako první jsme se vydali na klasický arabský pokrm Shawarma, tedy kebab v tortile. Už v tom fastfoodu rozjíždíme česko-alžírský freundschaft, povídáme si o všem možném. Kluci se jmenují Amin a Salah, jeden z nich má malý fast food a druhý pracuje v turistickém ruchu. Oba velmi rychle pochopili, že jejich nabízený sightseeing tour po Constantině neodmítáme proto, že bychom o místní pamětihodnosti neměli zájem, ale proto, že povídat si s místními řečí, které obě strany rozumí o našich zemích a rozdílnostech našich kultur je pro nás mnohonásobně přínosnější, než obdivování památek, o kterých se dočteme na Googlu. 

Asi v 11 večer říkáme, že bychom si dali vodní dýmku, jestli by nevěděli, kde by to šlo. Shodou okolností prý když sem jeli, jeli přímo na vodnici. Berem teda tágo (30 Kč), oni skočí do svého krutopřísného vozu značky Daewoo Matiz a jedeme někam asi 20 km za město do baru.

Zde u vodní dýmky míru rozebíráme všechno důležité i úplně zbytečné o nás a našich krajinách. Dozvěděli jsme se toho tolik, že to není ani možné reprodukovat. Jak se vozí auta do Alžírska, jak nesnáši ty netáhla, které páchají trestnou činnost ve Francii, jak je život tady složitý i jednoduchý zároveň a spoustu dalšího. Sedíme se dvěma nevlastními dvojčaty až do zavíračky, tedy asi do 2 do rána. Kluci nás pozvali na kebab, takže na nás je útrata v baru (2x vodnice, čaje, nealko 300 Kč za všechny). Zpátky jedeme opět tágem, které nám objednali přes appku Yassir, cena až na hotel – 35 Kč. Smích prostě…

Peníze v Alžírsku

Zpět k výměně peněz, mimo jiné i na to jsme se ptali. Tedy hlavně jak zjistit to, jaký je aktuálně kurz na černém trhu a kde nejlépe měnit. Míst ke směně je hodně a cena na černém trhu se nejlépe zjišťuje přes appku, která kombinuje oficiální kurzy s těmi šedými. Jmenuje se ChangeDA a tady je na ní odkaz. Aktuální kurz je 279 DZD za 1 EUR. Nemáte zač.

Na hotelu máme ještě tendenci si dát partičku ferbla, ale místo toho dáváme dvě kolečka čumila, ze zideníčku nemáme napsáno vůbec nic a jdeme spát. Těšíme se na zítřejší snídani.

Stav km: 146956 km
Najeto:  189 km
Stav čumila: 3 L
Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 8:3