Štítek: cestování

8. 5. 2026

Noc byla epesní. Ráno moc nespěcháme, snažíme se dospat spánkové deficity. Ono když člověk stráví jednu noc v autě (ideálně za volantem), druhou noc na houpající se lodi, tím se teleportuje do úplně odlišné kultury, ve které se musí rychle zorientovat a asimilovat, noc v posteli je potom k nezaplacení. 

Jen co se naše těla zvednou do vzpřímené polohy, už je nastartovaná paní domu a nosí snídani. Opět, stejně jako včera při večeři, je stůl narvaný k prasknutí. Jogurt, jahodová marmeláda, máslo, vajíčka na víc způsobů, turecký med, 3 typy chleba, ovoce, ovčí sýr a mnoho dalšího. To vše za cca 140 kč za osobu. No nekup to.

Oba majitelé nás prosili, abychom jim dali na Googlu hodnocení. To samozřejmě uděláme, ale slíbili jsme jim, že jim uděláme zdarma reklamu v nejčtenějším médiu současného internetu. Tak tedy: 

Farm Elbaya
8F8FHGMP+Q6
https://maps.app.goo.gl/M5PyRjX1jwGZFuPGA?g_st=ic
Přímý kontakt na majitelku, ať nemusí platit feečko Bookingu: ‪+216 22 604 980‬

Mimochodem, celý apartmán stál cca 1000 kč pro všechny tři, večeře 300 za kus, snídaně 140.

V sedle

Jsme vyspinkaný, napapaný, vykaděný a ještě za ranního oparu (je půl jedný a vedro jako kráva) vyrážíme směr Alžírskoko. Konečně je počasí hodné této části zeměkoule! Vymetená obloha, slunce pálí, jenom silnější vítr drží teplotu ve stínu  docela nízko. Vybrali jsme cestu přes město Beja a dále vesnici Nefza a Tabarka. Poslední civilizací v Tunisku bude vesnice Melloula. 

Cestu si náramně užíváme, kombinace počasí, svobody za řidítky, výhledy na nádherné scenérie a nakonec odměna v podobě přímořské cesty je učiněná nádhera. 

V Tabarce stavíme u čerpací stanice, kde bereme plnou, protože v Alžírsku opět budeme bez hotových peněz a než se nám podaří vyměnit eura, nekoupíme si nic. Karty tam nefungují. 

Na hraniční přechod přijíždíme v dobré náladě a rokujeme o tom, co po nás budou chtít, a jak to vlastně všechno zaonačit tak, aby to vyšlo co nejsnáze. 

Hranice Tunisko – Alžírsko

Tuniská strana proběhla celkem hladce. Zato alžírská strana, to byla hitparáda, kterou svět neviděl. Nejprve si ve zkratce povíme, jak to bylo loni, když Jimbo s Pírkem pluli přímo do Alžírska ze Španělska. Připluli a cca za hodinu byli venku z přístavu, svobodní a ponecháni svému osudu. Nečekali jsme, že to bude probíhat stejně, přecijen jedeme po zemi a přicházíme z jiné muslimské země ne z EU. Ale co jsme zažili, nám vyrazilo dech. Protože slovy není vůbec jednoduché to popsat, nakreslili jsme plán bitvy. Bohužel ho zde ale nemůžeme zveřejnit, neboť bychom se tím jistojistě dopouštěli špionáže. Proto si jej zkuste tedy nakreslit v hlavě dle popisu. Jednotlivá stanoviště budou mít čísla, která jsou neměnná. Plánek případně promítneme osobně nebo zveřejníme až nám nebude hrozit žalář.

Vezmeme to od příjezdu na straně Tuniska. 

Bod 0: První celník kontroluje, zda máme do Alžírska víza a po pozitivním zjištění předává každému papírek, který je třeba vyplnit. Klasika, jméno, příjmení, číslo pasu, datum a místo vydání, místo pobytu v Tunisu, zaměstnání. Vyplňujeme a posouváme se na

Bod 1: Pasová kontrola, stále Tunisko. Předáme pasy, papíry od zidana, vyplněný papírek. Vrátí se nám kousek papírku, oražený pas i papíry. Posouváme se na 

Bod 2: Celní kontrola. Znuděná tunisanka si vezme pas a chce něco. To něco je papírek, který nám dal ten celník na lodi jehož druhou kopii si nechali na hranicích v Tunisu. Problém je, že celnice chce ten, který je popsán nějakými klikyháky. Po chvíli ukazování nás vysílá na cca 200 metrů vzdálený  

Bod 3: Zde stále tuniský celník vezme pas, papíry od zidana a papírek z lodi. Na něj něco načmárá – opisuje z pasu. Vrátí to a jednoho po druhém vysílá zpět na Bod 2, kde již spokojenější, avšak stále znuděná celnice papírek vezme (zatímco má na drátě kámošku) a do pasu vrazí razítko. S tím jdeme zase zpět (těch 200 metrů v zidanskejch hadrech) na Bod 3, kde to všechno celník zkontroluje a zavelí k odjezdu.

Tím sága Tunisko končí a nastupuje ta “zábavnější” část – alžírská strana. K ní se musíme nejdříve prokousat přes staveniště. Asi nového přechodu, nebo hotelu, Alláh ví co to bude. Kolonou se proparkujeme až k bráně do Alžírska. Ještě před ní proběhne poslední kontrola ze strany přemotivovaného tuniského celníka, který se podívá, zda máme vše a řekne: “You are good to go sir.” Škoda, že to jsou jediná anglická slova, která jsme dnes slyšeli.

Za bránou cca u bodu č. 4 jsme po odevzdání pasů modrákovi (viz loňský popis ozbrojených složek zde), říkejme mu Major, nás tento odvelí na 

Bod 5: Parkoviště a svlíkačka. Zde se k Majorovi přidá jeden čerňák pro kontrolu věcí. První dotaz směřuje na Fidela: “Máš dron?” “Nemám.” “Fakt nemáš?” Ověřuje si to radši Major. “Nemám.” Otočí se na Jimba a říká: “A ty?” “Nemám.” “Fakt?” Pokračuje Major. Pak si poručí otevřít jeden Jimbův kufr, koukne do něj, pozeptá se na nějaké věci, otočí hlavu zpět na Jimba: “A dron? Máš?” “Nemám.” A tady? Ukazuje na válec. “Tam jsou věci na spaní. Spacák a tak. Major moc nechápe, ale nakonec se nějak domluví. “A dron, ten máš?” Zní další otázka na Jimba. “Ne, nemám dron,” odpovídá se smíchem Jimbo. Major se taky pokouší o úsměv, ale očividně není tak pobaven jako my. Místo toho se otočí na Pírka a položí nečekaný dotaz: “Máš dron?” “Nemám.” Tahle etuda se opakovala snad 15 minut. Vždy se někam podíval, jako by ho to zajímalo, a pak položil dotaz na dron. Posedlost místních drony je neuvěřitelná. Ještěže žádný nemáme, třeba v Pírkově tankvaku, to by mohl být průser. Major i několik přihlížejících čerňáků usoudili, že dron nemáme a odveleli nás na stanoviště

Bod 6: Parkoviště. Zde je nám nakázáno zaparkovat zidany. Po chvíli přichází Major, po klasickém dotazu na dron bere pasy a mizí s nimi v budce na

Bodě 4: Daktyloskopie. Zde čekáme před budkou, až jiný modrák dokončí nějaké jiné lidi a začne se věnovat našim pasům. Přepíše všechny nacionále do jakési knihy, přitom pokládá všetečné otázky. S pasem v ruce se ptá na naše jména, odkud jsme a hlavně, co děláme za práci! Chamdula nepomáhá. Intenzita dotazů na drona se rapidně snížila, naproti tomu se pořád ptají co děláme a jak se jmenujeme. Nechápou co znamená “climber” nebo “IT tester” či “IT consultant”. Jimbo s Fidelem rokují o tom, jak by asi znělo, kdyby začli mluvit o byznysu se zbraněmi, radši to nedělají. Když to má všechno vypsané, nechá nás podepsat a vlastním otiskem prstu stvrdit papír, který je celý v arabštině, absolutně netušíme, co se tam píše, ale je to nutné. No, tak jsme asi odevzdali všechen majetek Alláhovi. Společně s tímto stvrzeným dokumentem předává dvě kartičky, kam máme opět vyplnit své nacionále, včetně profese, na kterou se nás opět ptají. Přichází jiný modrák, říkejme mu Plukovník. To je borec, který se snaží radit, co máme psát do těch malých papírků. Ochotně půjčí tužku, Jimbo na něj zkouší chamdulovat, ale nefunguje to. Jimbo obecně zkouší chamdulovat na každého a doufá, že se někdo chytí. Bohužel ale tady chamdula nepomáhá, všichni jsou k tomu úplně neteční. Když má Jimbo vyplněné oba papírky, Plukovník je kontroluje, už je s nimi spokojen, chytne Jimba za loket (doslova) a táhne ho po celnici od okýnka k okýnku, na něco se jich ptá, zdá se, že by tohle už mohl být skoro konec. Opak je ale pravdou. Když přichází i Fidel s Pírkem, všechny tři nás vezme do haly na 

Bod 7: Papíry. Oběhne budku, sedne si do ní a řekne si opět o stejné věci, které už 100x viděl. Začne něco datlovat do počítače a pokládá dotazy, na které má odpověď v papírku nebo už jí několikrát dostal. “Jak se jmenuješ?” “Co děláš za práci?” “Kde budeš v Alžírsku?” Jenom na ten dron už se neptal. Výsledkem je, že po straaaašně dlouhé době vypsal nějaký další papír, který nám předal. Prvnímu Jimbovi a odvelel ho na

Bod 8: Sňatek. Stále v hale, o tři budky dál, sedí milá paní. Před budkou se jí utvořila slušná fronta, kterou se Jimbo rozhodl úplně ignorovat a jako VIP si stoupnul přímo před přepážku. Celnice si opět vyžádala všechna lejstra a jala se opět něco vyplňovat v PC. Po chvíli má hotovo, tiskne dva další papíry, ty podává Jimbovi, vstane ze židle a ukazuje mu, aby šel za ní. Jimbo obejde budku z druhé strany a odchází zadním vchodem haly pryč. Po cestě jde okolo Bodu 7, kde ještě stojí kluci a čekají na své papíry. Nechápavé pohledy Fidel před budkou, Jimbo za budkou vytvořily záchvat smíchu. Celnice se snaží Jimbovi něco vysvětlit, ale bez úspěchu. V průběhu ještě něco vykládá kámošce do telefonu. Snažila se asi vysvětlit cestu, nakonec ale Jimba odtáhla na

Bod 9: Generál. Lehkým urbexem prochází Jimbo s celnicí celnicí do útrob stavení. Zde sedí za přepážkou chlápek v civilu, zjevně ale ten nejdůležitější. On je totiž ten, kdo nám musí schválit papíry, které celnice vytiskla. Po chvíli dohadování nakonec orazí a podepisuje a můžeme zpět na Bod 8, kde už sedí další celní dělnice. O poznání mladší kus. Ta starší co táhla Jimba za generálem, vtipkuje, Jimbo sice nechápe, ale směje se. Pak začne nabízet svou mladší kolegyni za ženu, že prý nikoho nemá, a že potřebuje muže. Mladice odporuje, Jimbo s poukázáním na prstýnek také odporuje. Starší celnice sic uzříc prsten na Jimbově ruce smutně sklopí oči, ale pak se opět rozzáří: “A co tvoji kámoši? Ti jsou volní?” Jimbo nabízí Pírka, který shodou okolností právě dorazil z Bodu 7. Ten, neznaje kontextu, instantně odporuje, že žádnou mladou celnici za ženu nechce, což opět starší celnice nelibě nese. Tiskne Pírkovi dva papíry a otočí se na Jimba s tím, aby jej vzal za Generálem na Bod 9, když už tím urbexem jednou šel. Jimbo souhlasí, ale v tu přichází z Bodu 7 Fidel. Fronta před budkou na Bodu 8 se stále zvětšuje, naše problémy jsou přednější. Zatímco celnice vytváří dva papíry pro Fidela, přichází další šajba v modré uniformě. Říkejme mu Plukovník. Plukovník nám podává s úsměvem ruce, zatím však nechápeme jak důležitá osoba pro nás je. Fidel dostal papíry, odebíráme se na Bod 9 za Generálem, kam jde Plukovník s námi. Urbexujeme tam i zpět, načež s oraženými a podepsanými papíry v ruce vycházíme z budovy za Plukovníkem, který nás táhne někam ven. On říkal, kam nás táhne, ale nikdo si nerozumí ani slovo, oni mluví francouzsky, my anglicky, ale rozumíme pouze nonverbálně. Dalším zastavením je tedy 

Bod 10: SAA Asurances. To, že nás táhne do buňky pojišťovací kanceláře nám dojde až uvnitř. Výborně! Sem jsme chtěli! Pojištění potřebujeme, protože tady neplatí zelená karta už ani Jimbovi s Pírkem a pojištění mít musíme. Chlápek za stolem dostane všechny naše papíry, na nic moc se neptá. Pouze s pasem v ruce položí kontrolní otázku: “Czech”? Po pozitivní odpovědi začne vyplňovat. “To jsem zvědavej, jak to bude chtít zaplatit, když nemáme místní ani vindru,” povídá Fidel zatímco Jimbo obdivuje archaickou jehličkovou tiskárnu, co má tiskovou hlavu oblepenou izolepou. “Zkusíme mu natlačit eura, třeba nám dá černotržní kurz,” procedí Jimbo mezi zuby. Prošlo to, DZD nemáme, tvrdá evropská měna však zavřela ústa úředníkova. A opravdu nám dal výrazně výhodnější kurz oproti oficiálnímu (jak to tu funguje s penězi řekneme v nějakém z dalších zideníčků). Zaplatili jsme 10 EUR za zidana, archaický stroj ochotně vytiskl potvrzení o pojištění, načež jsme Plukovníkem odveleni pro zidany, že máme přijet k němu.

Jdeme tedy na Bod 6, kde celou dobu zidany trpělivě parkují a máme za to, že ještě pojedeme k nějakému okénku. To už nikoliv, naopak Plukovník sedí v policejním Sprinteru a ukazuje, že máme jet za ním. “To nevěstí nic dobrého,” prohodil Jimbo do interkomu. Popojeli jsme na Bod 11, kde dochází k předposlední kontrole něčeho, nevíme čeho. Čerňák dostal papíry, podíval se na ně propustil nás dále, kde opět čeká MB Sprinter s Plukovníkem. Armádní Mercedes-Benz G nám couvne, abychom mohli projet a jedeme na

Bod 12: Výstup. Zde opět zastavujeme, Plukovník, třímaje v ruce naše pasy, dohaduje se s jakýmsi čerňákem. Tomu se něco nelíbí, a tak jdou něco opravit do 300 m vzdálené celnice. Nevíme co. Dožadujeme se pasů, ale Plukovník obeznámil Jimba s tím, že nás budou doprovázet až do Annaby, což je město, které jsme jim nahlásili jako destinaci s rezervovaným hotelem. Veškerý odpor je zbytečný, doprovod prostě dostaneme. V nestřeženém okamžiku tak ještě na Bodě 12 vyměňuje Jimbo baterii a SD kartu v kameře na řidítkách. Zvládl to tak mistrně, že ani Fidel s Pírkem si toho nevšimli. 

Po asi 10 minutách se vrací některý s celníků, mává vítězoslavně našimi pasy nad hlavou (nám trochu spadl kámen ze srdce), ty předává Plukovníkovi a ten běží dalších 50 metrů k antonu, jehož řidič mezi tím musel udělat prostor pro ostatní auta. Posunkuje, ať je následujeme.

Policejní doprovod

Tak jsme to dokázali, jsme v Alžírsku! Nadšeni ale zas tak nejsme, neboť nevíme, co se bude dít dál. Je zde několik možností:

1) Ve státě již jsme, takže už nás asi nevyhodí.
2) Jedeme za policejní dodávkou, je možné, že nám budou chtít dát doprovod na celou trasu, to bychom opravdu nechtěli.
3) Doprovodí nás na hranice Annaby a tam nám řeknou ať si jedeme po svých.
4) Doprovodí nás na hotel v Annabě a tam nás ponechají svému osudu.
5) Dojedou s námi do hotelu a vrátí se ráno, aby nás hlídali celou dobu.

Jsou horší a lepší varianty, ale ani jedna z nich není nejlepší. Nejlepší by bylo, kdybychom jim otravovali život tak, aby se na nás vykašlali co nejdříve. Jedeme tedy za policejním antonem v kordonu a čekáme, jak se situace vyvine. Už je celkem pozdě a začíná se dělat zima, chce se nám čůrat, kouřit a trochu si vydechnout po těch 4 hodinách skákání z bodu na bod. To nám není umožněno, a tak na příhodném místě prostě a jednoduše zastavujeme, modráci to zjistí o trochu později, ale přicouvají k nám.

Rychle jsme si splnili všechny primární potřeby, převlékli se z armorů do bund a za nervózního mávání Plukovníka opět vyrazili na cestu. I s řidičem nás netáhli dlouho, v blízkém městečku nás předávají jiné hlídce, šajby si předají naše pasy, nová uniforma přijde k Jimbovi, ujistí se, že jedeme do Annaby. Šajba na Jimba: „Annaba?“ Jimbo: „Annaba.“ Pak se vrací do antonu a velí k odjezdu. Takhle se to opakuje asi 8x, pokaždé se snažíme vysvětlit, že to tam dokážeme dojet sami, ať nám vrátí pasy, že už to zvládneme. Někteří s námi jezdí rychleji, někteří pomaleji. Když už se táhneme fakt šnečím tempem, netrpělivý Fidel je skoro předjíždí, najíždí na ně a za jízdy jako ukazuje na hodinky, ať dělaj, že čas jsou peníze! Stejně tak jezdíme rychleji a bezpečněji než oni, tak proč by nás nepustili. Ne, nedopadne to. Čím více se blížíme k městu, tím silnější je provoz, až nakonec skončí kolonou. My bychom jí na zidanech projeli celkem v pohodě, ale policejní anton je velký, a tak pouští majáky a snaží se udělat záchrannou uličku pro průjezd VIP zidanistů. Ukazuje se, že občané Alžírska mají své fízly naprosto na salámu, nejvíc na ně hází bobek taxikáři. Tak je to asi v každé zemi. Policajt za volantem svítí, troubí, kličkuje, houká všemy směry, spolujezdec ukazuje z okénka, ale je to marný. Tímto způsobem přijíždíme k ubytování cca ve 21:30. My víme, kde to je, máme na to nástroje, na spuštěné navigaci koukáme, kudy nás to ty cajti táhnou. Delší cestu si snad ani vybrat nemohli. Nakonec úspěšně parkujeme před ubytkem. To však není hotel, ale residence, prostě byt, který jsme vzali přes Booking. Jimbo kontaktuje majitele, který píše, že tam přijde nějaká paní cca za 15 minut. My, ani fízlové, si nejsme jisti, jestli jsme opravdu před správným domem. Proto Jimbo ukazuje telefon policajtovi a ptá se ho, jestli by mohl zavolat na zmíněné telefonní číslo. Uniforma nejdřív moc nechápe, o co Jimbovi jde, ale pak dostane nápad, že by mohla na to číslo, co jí Jimbo ukazuje, zavolat. Tak se taky děje, někam zase odchází, načež na nás mává, ať přijedeme za ním. 

Jsme mezi Annabskými činžáky a čekáme, až pro nás v 10 večer majitelka připraví byt. Jakmile otevřela dveře, monocajt nám rozdal pasy podal ruku a odjel. “Tak pánové, dneska se zlejem,” povídá Jimbo, když zazněla ta rána, jak nám spadly tři obrovské šutry ze srdcí. Když se cajt loučil, bylo znát, že ten jeho kámen je ještě těžší. Konečně i on se nás zdárně zbavil. Konec dobrý, všechno dobré. Máme luxusní dvoupatrové apartmá s masážní vanou (nefunkční), dvěma balkony, obývákem a kuchyní. To vše za 50 eur. Nejdříve jsme se nedokázali dohodnout, protože žena chtěla Dináry, ale když pochopila, že v průběhu policejního doprovodu jsme opravdu neměli možnost na černém trhu vyměnit peníze, spokojila se s evropskou měnou. 

Večer trávíme s kámošem čumilem a zbytky českého piva. Snažíme se sepsat zideníček a sestříhat nějaké video, ale jsme moc vyřízení. Tato slova píšeme až od dva dny později v Constantinu, pročež se omluvujeme za prodlevu ve zveřejnění. 

Stav km: 146767 km
Najeto: 137 km
Stav čumila: 3,2 L a klesá
Zidani vs. ozbrojené složky Alžírska: 1:1

7. 5. 2026

Dnes se vrátíme o jeden level zpět, tedy ještě na loď. Úroveň organizace přechodu hranic není v žádné zemi nijak vysoká, a to ani v těch “civilizovanějších”. Čekáme tedy standardní hraniční striptýz, čekání na to, abychom mohli spěchat, spěchání na to, abychom čekali. Ani čekání na čekání nebývá výjimkou, viz loňské zideníčky z Alžírska. 

Tuniskoko ale překvapilo. Část hraničního přechodu už máme totiž za sebou. Ptáte se, jak je to možné? Byla snad nějaká budka v přístavu ještě v Itálii? Dá se snad něco udělat online? Udělal to někdo za nás? Ne. Nic z toho. Tunisané si vzali příklad ze známého rčení o hoře a Mohamedovi. Když jste na lodi, na hraniční přechod nemůžete. No a když nemůže zidanista na hraniční přechod, musí přijít hraniční přechod za zidanistou. Oni opravdu vyslali dva pohraničníky s výbavou a razítkem přes moře, aby urychlili vstup do země. Ráno nám říkal rakouský zidanista, že včera večer přišli dva, rozbalili si pohraničnické nádobíčko v místnosti na 6. palubě mezi spícími lidmi a započali práci. On to zjistil tak, že mu bylo divné, proč ti lidé stojí dvě fronty k jakýmsi pánům (bez uniforem) a dávají jim pasy. 

Chlubí se nám nějakým papírem, ve kterém má napsané své údaje a údaje o zidanovi a říká, že si máme nainstalovat nějakou aplikaci. “Nooo, žádnou aplikaci od tuniské vlády si teda do telefonu instalovat nehodlám,” mluví Jimbo jak příručka internetové bezpečnosti. Dneska už tam stejně borci nesedí, nádobíčko mají sbaleno a jsou zase inkognito, takže nás už checknout nemohou. “Nějak to dopadne, sice to v pasu nemáme, ale až tam přijedem, určitě to půjde nějak na místě,” zakončil to Jimbo. Asi o hodinu později přišel jiný francouzský zidanista s tím, že tam máme jít, že už zase úřadují!

Jdeme do 6. patra vybaveni všemi papíry, které by mohli chtít, odhodlaní si žádnou appku do telefonu nestrkat. Jeden stoleček, kde sedí chlápek v šortkách, naprosto k nerozeznání od jiných cetujících, pouze v ruce třímá razítko, slouží jako pasová kontrola, oddělení udělování víz a dávání razítek a psaní do pasů v jednom. Nevídaný úkaz multitaskingu v pohraniční branži nás posadil na prdel! Vystáli jsme krátkou frontu, vyletněný celník orazil naše pasy, do razítka vepsal SPZtku a tím zidani i zidany dostali vízum do Tuniska ještě když země nebyla ani na obzoru. 

Má to ale háček, ještě je tam druhý stoleček. Co ten tam asi dělá? Druhý vysmátý celník tiskne jakési papíry. Ten nemá tak dobré mimikry jako ten předchozí, má totiž před sebou notebook se čtečkou QR kódů jak v Lidlu a k němu připojenou malou jehličkovou tiskárnu. Nevíme, co to je za papír, ale je na slunce jasnější, že jej papír potřebujeme, a tak stojíme další frontu k němu.

“Vezměte si svoje telefony…” celník chtěl pokračovat, ale Jimbo ho s vidinou vyhnutí se instalace aplikace přerušil: “My ale tady na lodi nemáme internet!” Celník se nenechal rozhodit: “Já mám!” V úžasu jsme si všimli dalšího laptopu ležícího na zemi propojeného s Cisco WiFi AP. “Připojte se na tuhle WiFi,” pokračuje celník, “a zadejte do prohlížeče adresu 10.10.10.10. Ten formulář vyplňte a ukažte mi QR kód.” No tak to je jiná, žádná zpropadená aplikace do telefonu není potřeba. Internet teda neměl, aby bylo jasno.

Na lokálním webovém serveru běží aplikace, do které je třeba zadat nacionále sebe a zidana, a ta to pak celé převede na QR kód, který celník načte do svého laptopu a vyšle na tiskárnu, která vyjehličkuje data na připravené formuláře. Vskutku geniální, jediný zádrhel byl, že jakmile načetl a vytiskl prvního Fidela, přestalo mu to načítat. Jimba s Pírkem donutil ten formulář vyplnit několikrát, aby zjistil, že tím to nebude, připojil záložní čtečku QR kódů a už to zase jehličkovalo. O dva papírky težší jdeme zase zpět ke stolku čekat na přistání.

Celnice

Po výjezdu z lodi jsme směrováni na celnici. V klasické budce sedí zahalená žena, vyptala si naše pasy a techničáky od zidanů. Dále chtěla vědět, kam jedeme. Jimbovi proběhlo hlavou něco o tom, že mluvit tady o Alžírsku a zamotat jí hlavu asi nebude nejlepší nápad, už tak je z nás dost na větvi. Pokusil se vyslovit název města Beja, kde máme rezervovaý hotel. Po rychlé výměně názvů tuniských měst pomohlo až zobrazení na mapě. Dále chce vidět lístky na loď, tohle Jimbo vůbec nechápe, bude to asi na dýl. Chcípá tedy zidan a točí se na Fidela: “To fakt chce vidět lístky na loď, ze který jsme teď sjeli?” Fidel byl v myšlenkách dále a napadlo ho, že chce možná vidět ty na zpáteční cestu. Měl pravdu, tyhle papíry, na kterých je napsáno, ať šetříme přírodu, netiskneme je a ukazujeme jen v mobilu, celnici uspokojily. Dále se ptá na průvodce, to nechápe nikdo z nás, ale vypadá, že by jí mohla uspokojit rezervace ubytování, kterou jsme i pro tyto účely udělali. Co na tom, že nás ubytovatelka předevčírem požádala, abychom jí na Bookingu zrušili, že s námi počítá, ale nechce Bookingu platit poplatky. My jí vyhověli, celkem se nám to i hodilo, protože kdyby byl nějaký problém s odjezdem lodi, a my bychom tam nakonec nemohli spát, platili bychom za zrušení už plnou cenu. Jimbo tedy vytáhnul vytištěnou rezervaci hotelu, kterou opět mít vytištěnou vůbec nemusel, a tu jí podal. Blažený úsměv napověděl, že tohle bude fungovat. Snad neodhalí renonz v tom, že rezervace je jen na jednu noc, ale zpět do Evropy plujeme až cca za 14 dní. Neodhalila, všechny skutečnosti si svědomitě napsala na papír pokrytý arabským písmem, sice přeházela jména, pasy i zidany, ale to už není naše starost. Následně vrátila všechna lejstra a pokynula k odjezdu. Jakmile Jimbo nastartoval, přihrnul se k němu nějaký metály ověšený celník s tím, že chce vidět pas, ten dostal, a důležitě se zeptal: “Nationality?” Po odpovědi “Czech” pas nakonec ani neotevřel, vrazil ho Jimbovi zpět a pokynul k odjezdu. 

Kdo by si myslel, že tohle je vše, tak to slovy klasika ani vobloukem. O 200 metrů dál se konají ty klasické hraniční svlékačky. Ani se moc nebojíme prohledávání, že nám třeba zabaví nějaké čumící věci, kterých máme několik typů, vrásky nám dělá všudypřítomná byrokracie a prodlužování. Zde Tunisko opět boduje. Ve svlékací hale si už hojily rány desítky celníků na svých krajanech v těch rozpadlých hrobech. Už to vypadalo, že toho budeme také součástí, ale ne, štěstí se k nám čelem otočilo. Jeden uvědomělý celník navázal oční kontakt s Jimbem, který mu nonverbálně vysvětlil, že čekat nehodláme, že jsme přece chamdula. Kupodivu bylo vše pochopeno a celník udělal prostor mezi stojícími vozy a poslal nás na první příčky. Zde mezi ostatními zidanisty nabízíme každému procházejícímu celníkovi menu složené z pasu, techničáku, zelené karty, papírků z plavby a dvou skoro stejných papírů, které nám vytiskl celník na lodi. Ty byly objektem zájmu, na jeden z nich celník něco načmáral a podal je zpět. Celník metr za ním si je opět vyžádal, počmáraný si nechal, druhý vrátil a pokynul k odjezdu. V tom chaosu si ten druhý nevšiml, že je tu i Pírko a papíry si nevyžádal, Pírko je nikomu nenutil a prostě jel. Na výjezdu z brány opět jiný celník zkontroluje, zda máme opravdu vše a jsme vpuštěni do země. “To je všechno?!” Ptáme se sami sebe, jako by se nám snad stýskalo po nějaké gumoléčbě. Nestýská, jedeme. Jsme tady! Radost střídá vítězoslavný pocit! Celou hraniční kontrolou jsme projeli jak nůž máslem, snad to tak bude i zítra na hranicích s Alžírskem. 

Zidani v Tunis(k)u

Vstupem do země všechno teprve začíná. Hned za branou se z nás snaží dostat místní netáhla nějaké dináry. Dináry! To nemáme. Ale to není jediná věc, co musíme udělat. První cesta vede k tuniskému obchoďáku, kde máme v plánu nakoupit nějaké zásoby, převléci se, naplánovat trasu a další věci. Zatím totiž z důvodu pohodlí na lodi jedeme bez osobních ochranných prostředků. Ať už je to sebepříjemnější, v normálních botách, kraťasech a tričkách dlouho jezdit nechceme. U obchoďáku se přebalujeme do zidanského cestovatelského setupu, nakupujeme trochu trvanlivých potravin a snažíme se vybrat nějaké peníze. Fidel je mírně řečeno trochu rozladěn aktuání situací, protože řeší několik nepříjemností zároveň. Blbne mu startování zidana, zjistil, ze jeho povinné ručení neplatí v Tunisku, internet v mobilu mu moc nefunguje a do toho všeho mu nejdou vybrat penise z bankomatu. Chceme vybrat 1400 TND (1 TND = 7,25 CZK), protože je to možná zatím jediná možnost, kde získat hotové tuniské děngy. Musíme plánovat, až budeme totiž přecházet hranice z Alžírska někde na Sahaře, je vysoká pravděpodobnost, že bankomaty tam nebudou a vše se pojede v cashi (taky to tak bylo – pozn. ex post). Bankomat však provozuje národní odpor ve vydávání peněz. Fidel tam šel už dvakrát a pokaždé se vrátil s nepořízenou. Nemohl nám to napsat, nefunguje mu totiž internet. Důvod nevydání peněz mu však byl skryt, neboť bankomat hovoří pouze dvěma jazyky – Francouzsky se ovládá a veškerá chybová hlášení jsou ve Španělštině. Důvodů, proč nechce vydat prachy, může být víc. Od toho základního – nedostatku prostředků až po ty neidentifikovatelné. Napadlo nás, že by mohl být stejný problém, jako když loni Jimbo tahal peníze z alžírského bankomatu pro českého kolegu bez peněz. Tehdy to bylo tím, že žádal moc velkou částku naráz. Shodou okolností je vedle bankomatu banka, kam se šel Fidel zeptat, jestli není nějaký maximální limit. Jimbo hlídal bankomat, který zatím spáchal rituání sebevraždu, když při bootování do Windows 7 a spouštění aplikace na výběr peněz vyhodil permanentní error. Fidel dostal informaci, že si nejsou jisti, ale buď je limit výběru 200 nebo 700 dinárů. Na dohled je jiný bankomat jiné banky, který ochotně na dvakrát vydává 1400 TND. Jedna nepříjemnost je tedy úspěšně z krku. 

Jali jsme se vyřešit další problém, a to povinné ručení na Fidelův zidan. Vzhledem k tomu, že je to trochu obsáhlejšího charakteru, Fidel o tom má vlastní vstup na konci zideníčku. Co se startování zidana týče, jde o to, že když nastartuje, zidan hned chcípne. Vypadá to, jako kdyby do něj nešlo dost benzínu, nebo byl ucpaný palivový filtr. Chová se to divně. Po chvíli nám Fidel prozrazuje, že má v zidanu ještě  loňský benzín, tak to snad bude těmi biohnusy, které do něj přidávají.

No nic, v Tunisu máme snad všechno vyřešeno, z důvodů uvedených v okénku níže vyjíždíme z města dost pozdě a na plánovaný nejsevernější bod Afriky dnes už nepojedeme. Tankujeme na benzínce PHM za 2,525 TND za litr (cca 17 Kč!) Objednané ubytování je od nás asi 85 km, dělá se divně zima, tak radši jedeme.

Prokousat se ven městem byl jako obvykle slušný očistec, přecijen jsme na černém kontinentu, tady má život úplně jinou cenu. Jestli vůbec nějakou. Když už se dostaneme skrz, začíná pršet, takže měníme plány a jedeme po něčem, čemu tady říkají dálnice. Celou cestu mírně poprchává a začíná se stmívat, tak taháme za hefty jak jen to na mokré oslizlé silnici jde. Už od příjezdu jsme v kontaktu s ubytovatelkou, která nám nabídla, že udělá večeři i snídani, tak alespoň o plné žaludky bude postaráno. Po asi 60 km sjíždíme z dálnice, na farmu už je to co by kamenem dohodil a zbytek po šotolině dojel. Hned, jak projedeme mezi olivovníky, slepicemi, kravkami, nalevo od oslíka máme parkování.

Ani si nestihneme sundat helmy a prohlédnout luxusní ubytování a na stůl už se nosí misky s tradičními tuniskými pokrmy. Začíná pršet víc a víc, stihli jsme to jen tak tak. K večeři máme rýži s kuřecím masem, lilkové něco, burek, chleba, zeleninový salát a spoustu dalšího. Nakonec ještě jahodový desert s datlemi v růžovém nálevu. Ubytovatelka se svým bratrem tu provozují prakticky soběstačnou farmu, lisují si svůj olivový olej, mají hospodářství se všemi zvířaty, které si umíte představit (prasata tu ale přirozeně nenajdete). Pěstují granátová jablka a spoustu dalšího. Většina pokrmů, které jsme měli na stole, byla uvařena z tady vypěstovaných plodin.

S napranými nácky nejsme schopni už ničeho. S vypětím sil napsat zideníček, trocha čumila na oslavu a dvě piva stačí k tomu, abychom padli za vlast konečně do postelí. 

Stav km: 146630 km
Najeto: 133 km
Stav čumila: 3,4 L

Fidelovo pojišťovací okénko

Koukali jste se někdy na to, do kterých zemí platí povinné pojištění vozidla, než jste ho sjednali? Pokud ne, tak jsme dva. 

Do dnešního dne mi to bylo celkem jedno a ani plánovaný odjezd do afrických zemí na tom nic nezměnil, a to zejména z důvodu, že mě ani ve snu nenapadlo, že by naše klasické pojištění mohlo platit v kterékoliv z nich. Ono to moje taky neplatí, takže odhad správný. Co mě ale překvapilo je, že mým spolucestovatelům do Tuniskaka platí, samozřejmě aniž by to stejně jako já řešili. 

Důvod, proč to nikdo z nás neřešil je ten, že naučeni z jiných států, kde naše pojištění rozhodně neplatí, například Kosovo, jsme očekávali, že buď platit bude a nebo mě celník vyšle do nějakého blízkého okénka, kde si jej za poplatek na místě sjednám. Ale to se nestalo, a tak otázka zda ho máme, padne až na první tuniské benzínce. Tam teprve zjišťuji že smolař jsem tentokrát já. 

Situaci hodnotím jako závažnou, ale snadnou na vyřešení. Na Googlu si vyberu nejbližší pojišťovací kancelář a vyrážíme tam. Na místě, kde měla být, není. Tři různí kolemjdoucí mě posílají na tři různá místa v okolí, ale kancelář nikde. Nevadí, najdu si jinou a jedeme tam. Druhou jsem nalezl, personál se tváří, že mi rozumí, ale já si to moc nemyslím a posílá mě zase jinam. Na třetím místě by to sice šlo, ale už zavírají a mám se stavit ráno, ale já ráno už chci být minimálně na půl cesty do Alžírskaka, tak se domáhám dalšího řešení.

Tušíte správně, posílají mě jinam, a to tam kde jsme začali. Do přístavu. Čtvrté místo byl trošku problém najít, jelikož se již nejednalo o velkou kancelářskou budovu, ale o malou kancelář ve druhém patře domu. Tam jsem  se dostal na radu člověka, který z bytového domu právě vycházel. Uvnitř bytu jsem si nebyl jistý jestli nejsem u někoho v obýváku, navíc okolí také nebylo zrovna nejčistší. Pomalu to vypadalo, že začnu vyplňovat dokumenty, když se paní dozvěděla, že chci pojistit motorku a né auto. A to prý nejde. Vzdávám se. Na tohle nemám. Snad neupadnu na nějaké místní Ferrari a dojedu v pořádku na alžírské hranice a třeba to klapne tam. Příště se ale na tu bílou zelenou kartu podívám už doma.

Už se nám ke včerejšímu naloďování snad ani nechce vracet, ale jednou je to ziDeníček, tak se to alespoň krátce zaznamenat musí. 

Timeline:

14:30 Parkoviště před kanceláří Grimaldi lines.
15:13 Check-in hotov, nakládla začíná prý v 17:00.
15:45 Po půlhodině zidanění v přístavišti konečně nalezena gate 28. Jsme vysláni na první místo. Dle všeho pojedeme první. 
15:50 Otvíráme pivo značky Peroni. Z lodi vyjíždějí auta, která přivezla. 
16:30 Pírko má opět plexi na zidanu.
16:50 Začíná se něco dít typičtí italové v přetížených samohybech začínají švitořit a cpát se víc a víc dopředu. Celníci odporují. 
17:15 Tlak snědých “italů” na celníky se zvyšuje, stále stojíme na místě. Z lodi pořád vytahávají další a další auta a cisterny. 
17:50 Atmosféra houstne, tunisan v modrém Passatu tlak nevydržel a objel celníka, aby se posunul na místo vzdálené asi 15 metrů. Dál pořád stojí, pritože pořád probíhá vykládka. 
18:30 Ostatní zidanisté taktéž zvýšili tlak na celníky, ti povolili a pustili nás o 15 metrů dál. 
18:45 Začíná pořádně pršet. Všichni se i se zidany přesouváme pod přístřešek. Staršímu páru padají zidany na zem. Tihle lidé uz by měli být max v LDN, všichni okolo se jich boji, že na ně upadnou. Čekáme dál. Auta už do lodi dávno jezdí, ale zidany stojí. 
19:10 Fidel rozdává ferbla, tohle už nemá smysl. 
19:40 Přichází zpráva, že pojedeme.
19:43 Všichni mají nastartováno, kromě chlápka ze staršího páru, kterému opět málem upadl zidan a neumí nastartovat. Celník, který nám radostnou zprávu oznámil ale zase zmizel a šel dál posílat auta do lodi. 
20:10 Hurá! Hnuli jsme se a posunuli se k celnici a čekáme na kontrolu pasů. 
20:20 Italský celník odmítá dát Jimbovi razítko. 
20:25 Dokázali jsme to! Jsme v lodi! Bocmani makají a zidany svazují. 
20:37 Dáváme sbohem zidanům a jdeme do výtahu. Ten má jen dvě stanice – 3. (garáž) a 5. (lobby). 

Z uvedeného je ti, ctěný čtenáři, asi jasné, že proces nalodění je taková hra. Je to hra, kterou nikdo nechce hrát, nikdo nezná její pravidla, není ani zábavná ani poučná, ale všichni ji z nějakého důvodu hrát musí. I my do ní byli zataženi, leč nedali nám do ruk žádné trmufy. A tak jsme se museli k vítězství prolízat. Tahle hra zřejmě nemá poražené, vítěz je ten, kdo se dostane do lodi. Konečně se do ní ale dostanou všichni. 

Zidani na palubě

Na palubě vítěz zjistí, že i ta výhra má několik úrovní. Když vás celníci (nebo kdokoliv jiný) zdrží moc dlouho a na palubu se dostanete mezi posledními, karty už jsou opět dávno rozdány. Ale vy nejen, že nemáte trumfy, vy nemáte ani rozdáno! 

V minulé hře byli všichni vítězi. Tohle je ale úplně jiné hřiště. Zde dochází ke strkanicím, předbíhání,  zabírání si míst taškami stejně, jako to dělají čecháčci s hotelovými ručníky a lehátky, aby zabrali nejlepší místo k odpočinku. Tady se ale hraje o hodně, hrajeme hru “Jste slabší, máte stojáka!” 

Zápasí se o zásuvky, o místo, kde neprší, nebo o takové, které není vystaveno jiným vlivům. Třeba smradu ze záchodů. Vedle košů člověk taky ležet nechce. 

Naším esem v rukávě bylo, že je nás víc. Jeden může počkat u věcí a zbylí dva rojnicí probíhají všechna patra lodi, klopýtají o všude se válející lidi, kteří už dosáhli posledního levelu. Nakonec na nás zbyla exponovaná chodba mezi recepcí a restaurací. Bereme co je a hru ukončujeme postavením židliček a otevřením plechovek a čumící lahve.

Je středa 21:30 a my konečně odrazili od evropských břehů vstříc africkým zážitkům.

“Ty vole jsem si tak spočítal,” povídá na lodi Pírko, “že od neděle jsem až do teď spal celkem 9 hodin.” 

Spánkovou deprivací trpíme všichni. Nacházíme se ve fázi, kdy už se nám ani nechce spát. 

Čumil počuměl jen lehce, ve spojitosti s bohem Radegastem se postarali o kvalitní spánek na karimatkách za stálého zakrývání si obličeje spacákem před oslnivým osvětlením koridoru. Probuzení přišlo s řinčením nádobí v baru pár metrů od nás a ze spacáků nás okolo deváté vyhnali dva z posádky, kteří po všech palubách zvedali cigánějící cestující. 

Pobrali jsme si své cajky, složili spacáky a myslivce a odebrali se o 30 metrů dál do útrob restaurace. Zde se podařilo zlovit stůl, a tak sedíme jako lidi na normálních židlích. 

Loď na širém moři dost houpe, nás tři to baví, žádné obtíže nepozorujeme, resp. nejsme s to rozlišit, zda ten žaludek na vodě způsobili včera ti dva bozi zmínění výše, nebo houpající loď. To se však nedá říct o mnoha našich spolucestujících. 

“Je trochu neklidná ta naše lodička. Je tam pět hajzlů a na 4 z nich se bleje,” povídá Fidel vracejíc se právě od páté mísy. 

Dopoledne trávíme hraním ferbla, chozením po lodi, povídáním si se dvěma zidanisty z Rakouska a Francie a těšíme se na první africký příraz. Loď jede celou cestu cca 40 km/h, takže k němu dojde snad brzy. 

Ačkoliv jsme vyjeli o hodinu a půl později, k molu bývalého francouzského protektorátu přirážíme už ve 12:51 oproti ETA 13:30. Zde se rozbíhá další quest. Dostat se do podpalubí. Funguje to stejně jako v letadle (aisle lice – uličkové vši). Jakmile se loď začne nebezpečně přibližovat ke břehu, výjezduchtiví cestující zaplní chodbičku k výtahu a schodům do garáže a netrpělivě čekají na jejich odemčení. V letadle to sice neděláme, ale tady je to nutnost. Na tento quest navazuje totiž další – výjezd z lodi a následně cca 250 hraničních kontrol. Kdo dřív přijde, dřív odjíždí. A my tu trávit mládí nehodláme.

Jak prasata na porážku pomalinku se suneme chodbou a pak po schodech o dvě patra níže do garáží. Po bližším ohledání zidanů nezjišťujeme žádné defekty a v rychlosti nacigáňujeme věci. Stejně nakonec odjíždíme ze všech poslední, protože Fidel má nějaký problém se startováním. Vždycky nastartuje a zidan hned chcípne. Chová se to divně, ale teď není čas na diagnostiku. Na pátý pokus zidan chytnul a během chvilky máme pevnou africkou půdu pod gumama.

V této fázi vyprávění přerušíme a budeme pokračovat zase zítra. V první řadě toho máme dost a kriegsberichter je moc znaven, v řadě druhé už je to tak moc dlouhý a konečně se nám bude hodit, když budeme zideníček vydávat s jednodenním zpožděním. Konáme tak z důvodů naší bezpečnosti. Jsme v pořádku v ubytování v tuniském vnitrozemí, čumil se opět stará o desinfekci našich žaludků. Zítra si dáme další nálož byrokracie na Tunisko-Alžírských hranicích. O tom si ale přečtete až pozítří.

Najeto a stav tacho je pořád stejný.

Stav čumila 3,6 L (Pírko propašoval na palubu sedmičku, o které jsme nevěděli)

5. – 6. 5. 2026

Všechny cesty vedou do Říma. Tímto rčením můžeme volně navázat na prolog naší další velké cesty. V tom starobylém rčení se skrývá velká pravda. Do hlavního města říše (té Římské) opravdu vede nekonečně mnoho cest, a teď nemáme na mysli jenom silnice. 

Když padla volba destinace letošní zidanské cesty, orientovali jsme se zejména na režim vstupu do obou zemí a další specifika cestování po severní Africe. Po úspěšném získání víz do Alžírskaka byla další na pořadu rezervace plavby po Středozemním moři a následně transport z domoviny do přístavu. 

Spediční firma, o které jsme uvažovali loni není k nalezení (už asi neexistuje), nicméně bychom jí stejně asi nevyužili. Tentokrát je nás o jeden kus navíc a v tom případě je ekonomicky výhodnější se dopravit na místo svépomocí místo kupování relativně drahé komerční přepravy a letenek. 

“Do Říma se přece dostanem jednoduše, vemem vozejk, nebo konečně koupíme tu dodávku,” pronesl kdosi při plánování logistiky. Ó jak dalek pravdy kdos byl. Dodávku jsme sháněli po všech čertech, ale žádný z nich nebyl ochoten ji půjčit. Koupě se ukázala jako těžce nerentabilní, a tak jdeme po přívěsném vozíku. 

I jízda s vozíkem má svá úskalí. V první řadě jej musíte mít. V druhé řadě jej musíte mít za co zapojit. Navíc ne všechna vozidla s “koulí” můžou táhnout všechny vozíky. A zde se dostáváme k hrozbě všech špeditérů – váhovým limitům. 

Počitejte s námi: 3x zidan, á 250 kg + váha samotného vleku cca 600 kg podle jeho rozměrů = cca. 1350 kg za autem. Standardní vozíky ani jednoduché “koule” na toto stavěny nejsou a je tedy nutné sáhnout po robustnějších. S tím se však pojí zase jiné váhové úskalí, ale na to už v tomto zideníčku není prostor. 

Spokojíme se tedy s tím, že za autem s koulí na 2 tuny můžu s řidičákem B+E (jenž si Pírko kvůli tomuto výletu udělal, aby mohl za volantem vystřídat Jimba, všechna čest!) vézt vozík jehož nejvyšší technicky přípustná hmotnost je 2,7 t, avšak okamžitá je zmíněných 1350 kg. 

Tak teď ta vozidla ještě sehnat. Vozík se podařilo sehnat silou internetu za celkem přijatelnou cenu někde u Dobříše. S tažným vozem to bylo složitější. Jimbo usoudil, že jet jeho T4 je vysoce rizikové, protože italové by mu jí tam za těch 14 dní do šroubku rozebrali i přesto, že sehnal hlídané parkoviště. Zde se projevila výhoda toho, když se věci řeší na místech k tomu určených – v hospodě. Na většině plánovacích sedánků s námi ferbla hrál i kamarád Pasák AKA Martin Kulečník. Nevěda biče, jaký si na sebe uplete, spíše z pivního opojení než z mladické nerozvážnosti pronesl: “Auto vám kluci klidně půjčím.” A bylo hotovo. Když máte přátele, nic není nemožné. 

Nyní již můžeme s klidem říci: díky, Pasáku, tvůj medvěd nás přes všechny nástrahy bezpečně dovezl i se zidany až na hlídaný parking v italské Civitavechii. Ale nepředbíhejme.

Den D-1 

Nadešel den D-1, kdy Pírko přivezl z půjčovny vozík s tím, že naložíme zidany večer před odjezdem. Zde se opět zideníček začal psát prakticky sám. 

“To se tam nevejde, to je malý,” sejčkoval Jimbo. A bohužel měl pravdu. Po dvou hodinách šachování se zidany na vozíku z místa na místo, z ližiny na ližinu nejdřív pozadu a pak to samé popředu, hodili jsme flintu do žita. To prostě nepůjde. Rozjelo se známé kolečko, kdy všichni zúčastnění volají na všechny strany všem známým i neznámým a snaží se vyřešit problém. Jistě, byla tu možnost jet na zidanech z domova po ose, ale čas i počasí jsou naši nepřátelé. Naštěstí Oberzidantechniker, sic nás letos vyměnil za offroad řáděni v Rumunsku, má kamaráda Lukáše. Ten je taky nadšený zidanista a navíc je majitelem vozíku, který s námi byl v roce 2022 v Bosně. Světe div se, vozík byl volný a Lukáš svolil s jeho zapůjčením. Menší komplikací bylo, že je v Liberci. A tak se Fidel s Pírkem sebrali a jeli pro něj. 

Den D: Odjezd

V den odjezdu šlo všechno jak na drátkách. Stačilo jen vrátit malý vozík zpět do půjčovny, vyměnit nesvítíci žárovky (všechny) na tom Lukášově a naložit zidany. Oproti plánovanému odjezdu sedíme v autě o 4 hodiny později což je vlastně za současné situace dost úspěch. Pořád ale máme snad dostatečnou rezervu na 1350 km dlouhou cestu. 

Pasákův medvěd, jak svou Škodu Kodiaq přezdívá, sice zezačátku s plným vlekem trochu protestoval, ale když zjistil, že jeho protesty nikoho nezajímají, celkem ochotně chrochtal po všech cestách. Jeho chrochtání se pochopitelně projevilo na spotřebě, která oscilovala mezi 12-17 litry nafty na 100 km. Při dnešních cenách nás to celkem zabolelo. V Rakousku, Německu i Itálii ceny neklesají pod 2€ za litr, bohužel jsme museli tankovat i za 2,40. Cestou okolo rakouských jezer, Salzburgu, nejdelší německé vesnice zvané Ausfahrt, jsme se dostali až do Brennerského průsmyku. Zde se na nás nalepil nezvaný host – déšť. Jezdit s vozejkem horskými průsmyky, za tmy po naprosto rozkopané “dálnici” jedním uzoučkým pruhem, za což řidič zaplatil €12,50, je opravdu lahůdka. Do toho je celá trasa už od hranic s Německem označena jako IG-L. Znamená to Immissionsschutzgesetz-Luft a jedná se o rakouský zákon na ochranu ovzduší, který omezuje rychlost (obvykle na 100 km/h) na dálnicích, aby se údajně snížily emise. Krom toho, že je založen na naprostých nesmyslech, zkuste si jet 100 km/h po úplně prázdné dálnici mimo město v noci 200 km. Co to s vámi udělá? Budete jistě fresh a v dobré náladě. Opovažte se ale rychlost překročit! Výpal….ehm….pokuty jdou do tisíců eur, v podstatě je to hrdelní zločin. 

Ale zpět k tématu, déšť nás provází celou cestou i po Itálii. Kontrolní otázka, soudruzi: co se stane s kurtou v tahu, když na ní v kuse několik hodin lejete kýble vody? No jistě, povoluje se! Ale co hlavně? Na plochách, kde se dotýká zidana vzniká tření, jehož terminální fází je přetržení! 

Když už Jimbo asi v 5 ráno usoudil, že něco málo přes 1000 km za volantem pro dnešek stačilo, zastavil na benzínce, aby mohla proběhnout výměna řidiče za méně opotřebovaného jedince. Navíc se už nějakou dobu strachoval o cenný náklad, který se jemu, ani tomu čersvějšímu jedinci nějak nepozdával. 

Podezření se bohužel potvrdilo a jak velké GS, tak i Afrika byly mírně vyoseny. Afrika byla jen unavena, u GS to bylo způsobeno přetrženou kurtou. V dešti, naštěstí však pod střechou u stojanu na benzínce, kde si parkování pojistili plnou nádrží za nekřesťanských 2,19 eur / litr, jali se tři různě použití cestovatelé upevňovat náklad. Žádnému zidanu se naštěstí nic nestalo, ale zastavili jsme opravdu za 5 minut 12. 

Tato operace se v light verzi zopakovala ještě o 150 km dál, protože navigace usoudila, že posledních 200 km nás povede po cestách, které pamatují ješte Duceho Benita (credit Waze, to bylo naposledy, co jsme tě použili). Tam už to nebyla taková hrůza, nevydržela jen jedna malá kurta na Jimbově zidanu, která ale očividně nic důležitého nedržela. Tak jsme jí pouze hodili do auta k ostatním promočeným a přetrhaným kurtám a jeli dál. 

V 11:45 vítězoslavně dojíždíme na domluvené parkoviště, kde nás vitá milý chlapík jménem Francesco. Naštěstí už neprší, s úsměvem vyřizujeme papíry, sundaváme zidany, s čímž nám Francesco ochotně pomáhá a začínáme se nacigáňovat. Během hodinky je alles in ordnung, parkujeme vozejk i auto k Defenderu, který se již nějakou dobu nepohnul a předáváme parkmeistrovi samolepku s českým pivem.

To dá prý manželce. On na oplátku daruje firemní otvírák na pivo a vtipkuje o tom, že se právě stal oficiálním parkovištěm pro majestátní jedinečnou akci Zidan Tour 2026. 

Takže kdo by chtěl parkovat na VIP parkovišti, které v současnosti hostuje tento důležitý event, nachází se hned vedle vojenské základny se stálou hlídkovou službou, kousek od vězení i přístavu, zde jsou souřadnice a kontakt na Francesca:

Civita Parking CV
Via Paolo Vidau, 5, 00053 Civitavecchia RM, Itálie
3RR6+JF Civitavecchia, Řím, Itálie
https://maps.app.goo.gl/dDL5V3qTNSs7GDD9A?g_st=ic
Francesco: +39 324 985 4000

Tři značně unavení, avšak šťastní opřilbenci se vydali na cestu nyní již v jedné stopě. Check-in proběhl celkem hladce, čekáme v Gate 28. Ne však na letišti, avšak v přístavišti přímo před bárkou společnosti Grimaldi lines a trpělivě čekáme na pokyn k najetí do podpalubí. S pivem značky Peroni krátíme si čekání fanděním Pírkovi, jenž se právě snaží přidělat zpět plexi na svůj zidan, které mu utrhnul zlý vítr na italské straně Brenneru.

Přejte nám příjemnou plavbu, pokud půjde vše podle plánu, přihlásíme se již z jiného kontinentu.

Počáteční stav km: 146485
Stav km: 146497
Najeto: 13 km
Najeto po zemi celkem cca 1340 km
Stav čumila: 3 l