Štítek: cestování

20. 5. 2026

Antická památka s názvem Fort of Iunca, která byla dnes v noci naším útočištěm, pochází asi z 9. století. Víc info o ní bohužel nemáme. Uvnitř 4 stěn je vidět, že se někdo pokoušel o jakýsi archeologický výzkum, ale už je to mnoho let a teď vykopávky slouží jen jako záchod. Je v žalostném stavu, stejně jako ostatní památky tady a obývají ji už jen krysy a toulaví psi. My jim to tu obsadili, tak z toho v noci nebyli nadšeni. Oběma druhům jsme vysvětlili, kdo je tady silnější pes a už neotravovali. 

Cigánění má pro naši cestu blahodárné účinky. V první řadě díky spaní venku vstáváme brzy. Opět dnes odjíždíme kousek po deváté. Chlápek, co včera porcoval ovci, nám zamával na pozdrav a my po povinné návštěvě benzínky (až druhé, protože na té první neměli benzín) najeli na TAH1, tentokrát však na dálnici, směr sever. 

Dneska bylo cílem, ujet toho co nejvíce a stihnout se podívat na jeden zajímavý poloostrov.

Převčírem jsme psali, že Führer se za války nechal slyšet, že Tunisko, resp. Skupina armád Afrika, může díky své pozici vzdorovat nekonečně dlouhou dobu. Jak již z hodin dějepisu víme, tak mu to nevyšlo. Ať už byl Pouštní liška (vl. jm. Erwin Rommel) sebelepším stratégem a vojevůdcem, nakonec usoudil (možná právě díky svým schopnostem), že přítomnost na tomto kontinentě je neudržitelná. To se snažil sdělit Vůdci na schůzce, kvůli které z Afriky odletěl. Místo toho, aby byl vyslyšen, už se sem nevrátil a byl nahrazen. Pak už to šlo s Němci a Italy víc a víc z kopce. Byli zatlačováni spojenci na sever směrem k Tunisu. Bojovali ze všech sil, protože Vůdce nařídil, že Afrika nesmí padnout a nikdo neustoupí! Zbylí vojáci se opevnili kolem hlavního města, kde je 6. Května 1943 napadli spojenci. Vydrželi pouze jeden den a následně se stáhli na poloostro Cap Bon. Tam 11. května složili zbraně.

„Munice spotřebována, zbraně a materiál zničeny. Afrikakorps bojoval podle rozkazu až do konce. Německý Afrikakorps musí být obnoven,“ hlásil v poslední depeši německý generál Hans Cramer.

Zidani tak trochu po vzoru Skupiny Afrika ustupují seč jim kola stačí. Letíme po dálnici co to dá, protože nam zítra večer jede co? Protože nám zítra večer plave loď, vole. 

Tunisko má v podstatě jen dvě dálnice. Tu směrem na Alžírsko, po které jsme jeli před několika dny a tu dnešní, která se táhne od severu až skoro k libyjským hranicím. Jsou obě placené, výběr mýta zajišťují klasické mýtnice. Na nájezdu si vezmete lístek a na výjezdu zaplatíte obsluze v okénku. Je to ale opět všechno na tuniský způsob. 2 dny zpátky, když jsme táhli na Jerbu, také část cesty vedla po dálnici. Na nájezdu bereme papírky a o 80 km dál při výjezdu mýtnice chybí. Papírky nám tedy zůstaly a nic jsme neplatili – nebylo komu. Dneska to bylo na části dálnice podobné, ale v opačném gardu. Část Gabes – Sousse byla v pohodě, stála asi 30 Kč, pak přisel krátký úsek na sjezd u města Enfidha. Název jistě znáte, protože je tam mezinárodní letiště. Po cestě projíždíme stavbou, kde dříve stály mýtné brány, jejich pozůstatky jsou ještě patrné. “To jsem zvědavej, jak z tý dálnice vyjedem a kolik po nás budou chtít peněz, když nemáme vjezdové papírky,” předpovídá Jimbo budoucnost. Po pár kilometrech sjíždíme a paní v budce si žádá kartičku. Tu pochopitelně nedostane, když žádnou nemáme, tak místo toho vytáhneme všechny drobné z kapsy. Ona si něco vybrala, podle nás víc, než pak bylo na účtence – asi 20 Kč. Zvláštnější je ale nepoměr v cenách, první úsek měřil asi 300 km a stál asi 30 kč. Tady to bylo sotva 5 km za dvacku. Upozorňujeme, že přesto, že se v Tunisku na mnoha místech dá zaplatit kartou, u mýta to neplatí. 

Okolo lázeňského města Hammamet najíždíme na silnici po pobřeží poloostrova Cap Bon. Na jeho nejsevernější část je to asi 100 km peklem. Samá vesnice, kruhový objezd každé 2 km, smrad, bordel, kamiony, stavba, prach a písek. Konec ale stojí za to, od moře vyjíždíme po rozbitých serpentinách až do 350 m. n. m., ze kterých je nádherný výhled. 

Slunce zapadá, trochu fouká a my hledíme z hůry na vlny, které se rozbíjejí o útesy pod ikonickým majákem. Právě zde je to poslední místo, odkud prchala německá a italská vojska zpět do Evropy. K majáku nevede žádná pozemní cesta, dá se k němu pouze na lodi, nebo přistát na heliportu vedle něj. 

Na vrcholu, kde právě stojíme, je základna tuniského námořnictva. Plot a kamera nám jasně naznačuje, že dál to nepůjde. 

Je pozdě a do Tunisu je to ještě asi 90 km. Padá rozhodnutí, že toho musíme ujet co nejvíce, Pírko nachází pěkné ubytování na Bookingu. Jako vždy jej bez rezervace dáváme do mapy a jedeme k němu. To se nám dneska dost vymstilo. Neuvědomili jsme si, že už je dost pozdě, takže při nákupu v blízké vesnici zjišťujeme, že ubytování z Bookingu zmizelo. Zřejmě jsme propásli check-in. Není divu, kdo by tam na nás po 20. hodině taky čekal. Zkoušíme tam zajet, ale bohužel bez úspěchu. Máme dvě možnosti, buď pokračovat až někam do Kartága, tedy na druhou stranu Tuniského zálivu, nebo vzít ubytování, které stojí asi 700 Kč kousek odsud. Nejsme v Alžírsku, uvědomujeme si, že tahle částka není dost vysoká a ubytování asi podle toho bude vypadat. Nebudeme napínat, vypadá ještě o mnoho hůř.

Máme byt v prvním patře hned vedle rodiny majitelů. Všude je špína, po podlaze chodí švábi, v kuchyni chybí nádobí a to, co tu je, leží zprasené ve dřezu. V koupelně je na záchodě prkýnko pouze optional. 

Papír není, zato ve sprchovém koutě jsou dvě použité žiletky. Nad umyvadlem chomáč vlasů / chlupů a vedle upatlané lednice stojí něco, co bylo před mnoha lety asi velkou pračkou. Je to k zblití a uvnitř lítá můra. Doufáme, že alespoň povlečení je vyměněno. Není. Dneska jsme trochu nasraná prasátka všichni, ale teď už s tím nic neuděláme. Ve spacáku tak nebude spát jenom Fidel. Kouřit tu prý nemůžeme, asi by to tu moc zvýšilo úroveň. Tak chodíme za dveře, stejně to jde do obýváku všechno otevřeným oknem, za které chodí kočky chcát. 

K večeři Pírko stvořil zapečené bagety “co dům dal a v sámošce měli”. Na zapékání na pánvi si musel vzít čelovku, protože nad sporákem není světlo. Plyn se zapíná ventilem za oknem, ale i když je vypnutý, tak tu všude smrdí. Tak snad neusnem spánkem milosrdných.

Zítra nás čeká ještě jeden důležitý bod, který jsme nestihli při příjezdu, a pak si snad opět užijeme spaní někde v útrobách lodi směr západní civilizace. 

Stav km: 149647 km

Najeto: 472 km

Stav čumila: 0,3 L

19. 5. 2026

Noc byla příjemná, dostali jsme celý dvoupatrový apartmán. Ve spodním patře kuchyň s jídelním stolem, obývák, ve kterém by se vyspali další tři lidi, koupelna a ložnice se dvěma postelemi. Tu obsadil Jimbo s Pírkem a Fidelovi nechali celé horní patro, kde měl privátní koupelnu s vanou a king size postel na vyvýšeném patře. Problém občas byl se v baráčku najít. To vše za 110 EUR je dobrej deal. Ráno udělal Pírko míchaná vejce, pak jsme se domluvili na free late checkoutu na recepci a vyrazili aspoň na chvíli na pláž. Moře bylo asi 500 metrů, teplota vzduchu ideální, voda příjemně osvěžila. Když nás přestalo bavit sledovat rodinky, jak se tu válí na hotelových lehátkách, vydal se Jimbo hledat pivo. Bohužel však nebyl úspěšný, a tak jsme vyrazili zpět na hotel, ať odjedeme co nejdříve. Bohužel střízliví.

Čas se nám zde kvapem krátí, za pár dní máme plout zpět přes moře, a tak potřebujeme nahonit nějaké kilometry. Přejíždíme celou Jerbu k trajektu, kterým jsme pluli včera, máme štěstí a zrovna připlouvá.

Pak už se vlastně nestalo vůbec nic zvláštního. Pokoušíme se dostat co nejblíže Tunisu, máme v okolí v merku ještě nějaké body zájmu, ale vzdálenost je obrovská.

Všechny vzdálenosti tady jsou pro Evropana nepředstavitelné. Včera jsme jeli v podstatě z Prahy do Berlína a z Jerby je to do Tunisu jak z Prahy k Baltskému moři. Navíc jsou cesty veskrze rovné, takže vlastně strašně únavné. Volíme okresku místo dálnice, protože z dálnic nám vždycky třeští hlava. Po 150 km opět na té placce začalo tak foukat, že se skoro nedalo jet, to jsme fakt mohli jet po dálnici. Prstem po mapě nacházíme jakousi slepou cestu až na břeh moře, na jejímž konci stojí nějaká pevnost. Prověříme, zda by se v ní nedalo cigánit a pokud to nepůjde, pojedeme někam na hotel. 

Cestou okolo rodinky Tunisanů, co tu na háku trápí staženou ovci, vjíždíme rovnou mezi stěny stovky, možná tisíce, let staré pevnosti. 

Široko daleko nic není, nikam se nám už nechce, takže rozhodujeme, že sníme zbytky zásob. I těch, které byly určeny jako záložní. Tunisani už si ovci odnesli do svého příbytku a teď se na zbytcích krmí toulaví psi. My se snažíme ve větru vařit různá instantní jídla a asi se brzy vydáme na kutě.

Neujeli jsme toho mnoho, ještě nám asi 400 km zbývá. Čas je naším aktuálním nepřítelem. Ráno snad vstaneme alespoň tak brzy jako na Rommelově cestě a vyrazíme zpátky na větrnou planinu směr hlavní město. 

Stav km: 149175 km

Najeto: 229 km

Stav čumila: 0,4 L

18. 5. 2026

Noc v 600 m. n. m. nebyla nejteplejší, ale naštěstí později večer přestalo foukat, takže i bez stanu bylo celkem teplo. Povedl se nám nevídaný úkaz. Nejen, že jsme ulehli okolo 23. hodiny, ale slunce nás vytáhlo ze spacáků už okolo 8:00. Díky tomu sedíme na nastartovaných zidanech kousek po deváté.

Ze včera máte slíbeno, že si dnes něco povíme o místě, kde jsme dnešní noc cigánili. Do těch hor na asi 20km offroad jsme totiž nejeli jen tak zbůhdarma. Této cestě se říká Rommel Piste a zde začíná Jimbovo historické okénko přímo v zideníčku. “Ty vole, ať to neni moc dlouhý. Ty lidi to vůbec nezajímá, tak ať to aspoň dočtou,” sejčkuje Fidel, když Jimbo nemá ještě ani v 1 ráno dopsaný tento text. 

Historií alespoň trošku políbeným čtenářům už svitlo, ti ostatní budou určitě vědět, když k tomu uvedeme název Afrikakorps nebo jména Montgomery, Patton a v neposlední řadě Erwin Rommel. Právě po Pouštní lišce, jak se mu říkávalo, je totiž pojmenovaná cesta, kterou nechal za druhé světové války postavit. Vede přes nejvýchodnější část pohoří Atlas a sloužila v první řadě k zásobování. Jak jsme si řekli již v loňském zideníčku, v listopadu roku 1942 se vylodili spojenci v Maroku a Alžírsku. Dále táhli směrem na východ přímo proti Britům, kteří postupovali opačným směrem od El Alameinu v Lybii. Zákonitě se tedy s německými a italskými silami museli potkat v Tunisku. Skupina armád Afrika, jak se společné německo-italské síly jmenovaly, měla velmi výhodné postavení. Mohla být dobře zasobována z Itálie, která není po moři ani vzduchem daleko a protivníky po zemi držely přirozené hranice. Když se tedy spojenci přiblížili do Tuniska, z východní strany čekalo na Montgomeryho pohoří Matmáta a směrem od něj k moři Marethská linie, kterou vystavěli a opevnili Francouzi již před válkou. Z Alžírské strany se zase jednalo o dva hřebeny Atlasu, které nebylo možné jen tak překonat. Führer se tehdy nechal slyšet, že Tunisko tak může vzdorovat nekonečně dlouhou dobu. 

Jednou ze stěžejních bitev byla ta, která se odehrála v Kasserinském průsmyku. Německá armáda zde byla opevněna a na Američany dobře připravena. Zde se tyto armády utkaly vůbec poprvé, stalo se tak v únoru roku 1943, tedy více než rok před vyloděním v Normandii. Relativně úzký průsmyk dal spojencům dost zabrat, obávaná děla ráže 88 mm na německých Tigerech jim nijak nepiřdala. 

Ale ať tady z toho teda neděláme hodinu dějepisu, Amíci dostali strašně na frak, avšak následná přítomnost generála Pattona způsobila, že Němci museli posléze ustoupit, navíc kvůli této bitvě propásli i možnost lépe vzdorovat Britům z východu.

Stejně jako oni jsme ustupovali i my skrze zmíněnou cestu přes hory. Dnes již přítomnost armády připomíná pouze německá preciznost, pořád je totiž z velké části tvořená tehdejšími betonovými panely s kamennou vyzdívkou. My už jen můžeme obdivovat schopnost v tak nehostinném kraji vystavět trasu, kochat se nekonečnými výhledy na všechny strany a představovat si, co všechno se tady vlastně událo.

Betonová cesta už samozřejmě není kompletní, její části si pomalu bere příroda zpět, ale i mimo panely se jedná o vcelku příjemnou šotolinu, kterou využívají i místní, kteří si tak zkracují cestu do blízkého města Redeyef. “Ty vole, tady je to 80 let a pořád to vypadá jako naše D1 ještě nedávno,” komentuje stav povrchu cestou dolů Fidel. Hned, jak spadneme na výškovou úroveň moře, najíždíme opět na silnici RN16, po které jsme jeli včera. 

Čeká nás další zajímavý bod cesty – jezero El Jerid. Jedná se o největší solnou pláň nejen v Tunisku, ale na celé Sahaře. Zmíněná silnice vede asi 35 km rovně prostředkem tohoto jezera. Chtělo by se napsat vodní plochy, ale vody v něm moc není. Aktuálně už je skoro vyschlé, ale zejména okolo silnice jsou vykopané příkopy, kterými lehce proudí zbytky vody. Jak postupně vysychá, dá se z ní dobře těžit sůl. To připomíná i továrna na její zpracování, která je rovněž prakticky uprostřed tohoto jezera. Na jednom z kochů Jimbo neodolá a seběhne násep, aby trochu soli ochutnal. Nekecali, slaná je. 

Díky našemu brzkému výjezdu je akorát tak čas na oběd. Potřebujeme natankovat, a tak stavíme v blízkém městě Kebili. Jimbo do svého GSa tankuje vždycky do prvního cvaknutí tankovací pistole. Ne, že by se do nádrže nevešlo benzínu víc, ale když se to stane, tak pak při opření zidana o fízla (terminus technikus – boční stojan) teče benzín z přepadu na zem. I zde by tankoval do prvního cvaknutí, to by ale ta pistole musela umět cvakat! Že automatický systém vypnutí toku benzínu do nádrže nefunguje mu připomnělo až to, když z nalévacího otvoru začaly stříkat erupce této “drahé” tekutiny. A tak byl zlitý zidan, tankvak, motor, kalhoty, boty i Jimbo. Ten ihned po vypnutí začal jezdit očima po okolí hledaje nejbližší dostupný hasicí přístroj. Katastrofa se naštěstí neudála, obsluhu čerpací stanice to absolutně nevyvedlo z míry. Z mokré rukavice si bez mrknutí oka převzala příslušný obnos a na dotaz, zda něco sleví za benzín, co si Jimbo neodveze, ani nic neřekla. “Tak si tu rukavici můžeš pak vyždímat do nádrže, až ti trochu klesne hladina,” odlehčuje situaci Fidel, když všichni se zájmem sledujeme, jak zidan čůrá přepadovou hadičkou benzín na zem, přestože stojí na centrálním stojanu a dít by se to rozhodně nemělo. V blízkém restaurantu si dáváme dle Googlu tu nejlepší pizzu v Tunisku (v Africe jsme zatím lepší neměli, tak mají třeba pravdu) a přemítáme o tom, kudy pojedeme dál.

V úvahu přichází dvě trasy – severní a jižní. Severní bude rychlejší, jižní pomalejší, ale zase se budeme moci zastavit skoro u Marethské linie. Rozhodnutí je jasné, historie už prý bylo dost, užijem si trochu srandy. Pálíme to dál po RN16 až skoro do přímořského letoviska Gabes, kde najíždíme na TAH1 (dálnice po pobřeží), abychom co nejdříve byli na trajektu. Ptáte se kam, protože víte, že zpět do Itálie plaveme až ve čtvrtek? To máte pravdu. Leckdo z vás tam byl letecky, užil si jistě krásné chvíle v hotelovém resortu. Ano, řeč je o snad nejznámějším a nejnavštěvovanějším ostrově v Tunisku. O Jerbě. Nás tyhle destinace moc neberou, jak jste si již stačili všimnout, nejsme běžní výletníci s igelitkami, my nelétáme letadlem, nýbrž jezdíme na zidanu. Nevynecháme ale příležitost dojet někam, kam většina krajanů létá, a tak předjíždíme dlouhou kolonu ostrovachtivých vozidel a po chvíli parkujeme na pány hned na prvním místě převozní bárky. Nic neplatíme, protože 30minutová plavba je pro zidany zdarma. Až se nám tomu nechce věřit. Ale není tolik divu, na lodi turisty moc nepotkáte a místní se navzájem zřejmě nežidí.

Z lodi vyjíždíme už skoro za tmy a jedeme do 30 km vzdáleného hotelu. Pro ty z vás, které by napadlo, že si sem přiletí letadlem a půjčí si auto nebo skútr, vřele doporučujeme si před tím udělat nějaký kurz řízení bez pravidel. Tady se totiž jezdí stejně jako kdekoliv jinde v Tunisku. Tedy bez světel, s telefonem v ruce CTD, bezpečná vzdálenost je sprosté slovo, nic pro slabší povahy.

Večer trávíme klasicky. Po očistě těl už je tak pozdě, že nám padají hlavy na stůl, ale ještě musíme dopsat zideníček, postříhat nějaká videa a něco sníst. Navíc dávají hokej, tak ještě stihneme skoro celou třetí třetinu. Čumil se na nás jen zlehka kouká,

Pírko vytáhl z kufru posledního Radka. Zítra se snad vykoupeme v moři, doufejme, že bude počasí jako dnes. 

Stav km: 148946 km

Najeto: 424 km (ono se to taky jezdí jinak, když neodjíždíme v 1 odpoledne)

Stav čumila: 0,5 L

17. 5. 2026

Byli jsme včera tak happy z přechodu hranic, že to počumělo fest. Z toho důvodu bylo ráno dost pomalé, až to vyústilo v to, že Pírkovi v 11:00 volal majitel, jestli máme v plánu tam být další noc. Luxushouse byl nádherný, spalo se v něm krásně, ještě aby ne, když stál 100 EUR.

Snídaně za 5 EUR na osobu ale byla otřesná. Ne, že by nebyla dobrá, to jo, ale bylo toho všeho tak málo, až jsme si říkali, jestli to myslí vážně. Jedno vajíčko, mini pseudojogut a vajíčková pidiomeleta fakt ceně neodpovídá. V mírně podroušeném stavu tak vyrážíme na další cestu.

Fidelovi je dle jeho slov otřesně, je bílý jak stěna. Vypadá to ale, že čumilem to nebude, zřejmě mu nesedlo to včerejší tuniské jídlo. Cestou na první bod zájmu to už vypadá, že bude dokonce svolávat jeleny, ale naštěstí k tomu nedošlo.

Máme v merku asi 40 km vzdálený Ong Jmal u jezera El Rharsa. Jde o místo, kde se natáčely Star Wars resp. část s vesmírným přístavem na Tatooine. Vede k němu asfaltka, opepřená písečnými prvky – navátým pískem leckdy přes celou vozovku. Někdy jde jen o trochu písku a někdy jsou duny na silnici i několik metrů vysoké. Tady je třeba mít se na pozoru, protože v hlubokém jemném písku se zidaní fakt nedobře.

Úspěšně přijíždíme k malým příbytkum uplácaným z hlíny, mezi nimi se tyčí jakésy antény. Nikdo tu není, tedy kromě extrémně otravných tunisanů nutících nám fotky s velbloudy, pouštními liškami a další tourist shit, za který by chtěli samozřejmě prachy. Úplně nám to zkazilo celkový dojem, přitom je to celkem zajímavé místo.

Mezi příbytky byly jakési trhy plné nesmyslných cetek z číny. “Kdyby tu měli třeba postavičku Stormtroopera, to bych si koupil hned, ale tohle mě nasralo.” Zhejtil to instantně Pírko. Více se o tom rozepíše ve svém hate okénku níže.

Tunisani jsou tak otravní, že se rychle fotíme a berem kramle zpět. 

Další zastavení je na silnici RN16 – Chebika, je od nás cca 90 km a má tam být nějaký vodopád. Po cestě tankujeme u Shellky na alžírské poměry předražený benzín za ještě příjemných 17 Kč. Hned vedle je krámek s chlastem. Jaká pak náhodička. V Tunisku už Alláha tolik neřeší a chodí si tam jak do sámošky. Vevnitř je mříž od stropu po podlahu a za ní je možné se dostat masivními kovovými turnikety. Dále už je jen okénko, kde řeknete, čím se dneska chcete zprasit.

Jimbo objednává 4 piva a 4 nějaké jiné drinky, o kterých si myslel, že jsou taky pivo. Všechno jsou jen třetinky a stojí cca 17 Kč. “Zidany jsou natankované, tak proč nenatankovat i sebe,” povídá Jimbo otevíraje první třetinku. Nakonec to dopadlo tak, že Pírko šel pro další, ty už ale schováváme na později. Fidel si po včerejší zkušenosti radši nedal. Mírně upraveni pokračujeme dále, celou cestou jedeme v podstatě rovně v úrovni moře, naštěstí tolik nefouká, je pěkně teplo. Chebika je na úpatí hor – konce Atlasu. Jak na Hvězdných válkách nebyli žádní turisté, zde jich je tedy požehnaně. Přitom vodopád vyschnul, a tak se všichni koukají do díry s palmami, kde zřejmě někdy teče voda. Očividně jsme v dost turistickém kraji. Prodávají tu všemožné cetky, ale i kávu, čaj a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu. Tak jsme si to dali všechno, opět jsme zapomněli, že už nejsme v Alžírsku. Za 3 džusy, kafe a čaj chtěli 29 Dinárů, což je asi 200 Kč. To je teda trochu dost, na tohle nejsme zvyklí, chceme zpátky za hranice nebo alespoň zahraniční ceny tady!

Nabízeče všeho možného odmítáme, nevidíme důvod si tu vzít služby jakéhosi průvodce, co nabízí 45 minut dlouhou tour. Nevíme, co bychom na vyschlém korytu viděli. Opět kopeme do dvou vrtulí a jedněch křídel a pokračujeme do hor. Na jedné z vyhlídek musíme zastavit, naprosto rovná zem je z výšky několik set metrů impozantní.

“Je to dost zajímavý, a tim myslim dost hnusný,” povídá Jimbo za stálého lití palmové šťávy na zem. Zakoupil ji za 15 korun od místního drobného živnostníka. Zde se k nám hlásí jakýsi místní chlápek co přijel na svém pseudozidanu. Ukazuje nám nějaké fotky vodopádu a říká, že je tady kousek, radí nám, že tam nemáme jet oficiální cestou, ale někudy jinudy, protože ofiko bychom k němu museli jít pěšky. Poděkujeme a už točíme vracečky do kopce. “Ty vole, já to zapomněl, jak se na tom zidanu zatáčí?” Hlásíme si střídavě do uší.

Kousek před jakousi vesnicí nás zmíněný tunisan dojíždí a křičí na nás, že jedeme špatně, ať jedem za ním. Moc se nám nechce, ale tak vlastně proč ne, třeba bude zábava. Co přišlo, jsme ale nečekali. Nejdřív nás táhnul přes vesnici po nějaké rozbité cestě, pak sjel do potoka, ukázal ať jedeme taky. My si bláhově mysleli, že to bude jen brod. Akorát že vůbec. Týpek kecá, pořád říká už jen 200 metrů, už tam skoro jsme, načež vyjede na nějakou betonovou skruž, kam my s našimi tanky fakt nepojedeme.

Už dva kilometry ujeté potokem a po písčitých dunách nebyly zrovna naše šálky kávy. Všude se line smrad Jimbovy suché spojky. “Jsem jí tímhle stáhnul tak o 2 centimetry, a to ještě musíme zpátky kur… Tohle fakt nebyl dobrej nápad.” Chlápek nás přesvědčuje, že už je to jen 100 metrů, že to zvládneme. My ale klademe národní odpor, a když pak Fidel zahodí svůj zidan do potoka, je jasno, že dál rozhodně nejedeme. Fidel si aspoň konečně odškrtnul svoje tenkrát poprvé.

Pohledem na mapu je to dalších asi 500 metrů a už nás to tam ani neláká. Pírko pokračuje s domorodcem pěšky. “Jako je to tam fakt pěkný, klidně tam jděte,” povídá při návratu a ukazuje fotky soutěsky a vodopádu, kde se natáčel Indiana Jones.

Jako jo, na fotkách je to pěkný, ale dalších 500 metrů potokem nejedeme a v zidanských hadrech nemáme v plánu chodit. Otáčíme se a jedeme zpět, tentokrát už nikdo nesbírá žádné padací body, jen Pírko si veze v botách Jacka O’Neala dva rybníky. Cesta zpět byla paradoxně jednodušší. “Ono to fakt nebylo tak zlý, šlo by to, ale já jsem prostě hrozně posranej, že to někam zahodim, zase utrhnu kufr a budu to tu uprostřed potoka muset řešit,” dává Jimbo na vědomí své zidanské offroad skilly.

Po vyjetí z koryta přišlo na to, co jsme očekávali. Domorodci dáváme samolepku a děkujeme. On se na ní podívá, a pak tázavě zvedne oči na Jimba. Samozřejmě chce prachy. “Byl jsem s tebou asi hodinu a půl a ty my ani nezaplatíš?” Vyřkne požadavek a pokračuje: “Bavil ses? Tak mi zaplať ne.” Jimbo opáčí, že se teda zas tak dobře nebavil a vodopád ani neviděl, ale že teda měl snahu a kolik jako chce. Nejdřív začal, že chce 10 euro za každého, což teda chlapec trochu přestřelil. Abysme se ho zbavili, dáváme mu nakonec 90 Dinárů a bez pozdravu scammera opouštíme. Prostě jsme si zvykli na alžírskou nenucenou pohostinnost a nedošlo nám, že už jsme v kraji, kde prachy vládnou světu a turista se musí zholit jak jen to jde. Příště si dáme pozor a na jejich rady jim prdíme. “Čum jak tam přijedu normálně po silnici a uvidíme to taky,” povídá Jimbo do interkomu, když se ho konečně zbavíme. Jako jo, měl pravdu, dojet se k tomu opravdu nedá, jako bonus na nás ze všech stran pokřikují domorodci snažící se přisát na naši peněženku. Jsou schopni za námi jet i několik set metrů a pořád na nás něco halekat, aby z nás dostali Dináry. Rychle se tedy otáčíme, nedostali ani penny a letíme pryč. Tahle země už je v těchto místech naprosto zničená turismem, místní kvůli penězům udělají všechno, jsou agresivní a vyvíjejí nepříjemný tlak. Tuhle vychcanost bytostně nesnášíme. Děti se to tu učí už odmalička. Po chvíli jedeme jinou vesnicí, proti nám jede na kole odhadem tak desetiletý kluk, mává rukou a ukazuje prsty prachy. “Jasně, teď zastavim, slezu, dám ti obsah svojí peněženky, nechám ti tu zidan a půjdu asi na autobus, ses asi posral ne?” Zní v interkomech věty tohoto ražení.

Naším dalším dílčím cílem je jedna zajímavá cesta přes hory. O ní si ale povíme až zítra. Dojeli jsme lehkým offroadem na nějaké místo a vedle cesty konečně cigáníme!

Jakmile zajde slunko, už je dost zima, ale pohled na nebe je k nezaplacení. Kvadrilióny hvězd bez světelného smogu, to se neokouká.

Čumila bylo včera dosti, už zbývá poslední butylka, dnes nakoupené pivko už dává jenom Pírko. Máme dost.

Zítra budeme pokračovat dále po zmíněné cestě opět na nekonečnou plošinu v cca 0 m. n. m. Přejte nám teplou noc.

Stav km: 148522 km

Najeto: 194 km

Stav čumila: 0,5 L

Mos espa – Pírkovo nasrané okénko

Jedním z míst, na které jsme se v Tuniskuku moc těšili, je vesmírný přístav ze Star Wars filmovým jménem Mos Espa (já tedy určitě a věřím, že Fidel též, Jimbo, ačkoli není fanouškem Hvězdných válek, byl minimálně zvědavý, jak to tam bude vypadat). 

Návštěva tohoto slavného místa byla ale bohužel pro mne velkým zklamáním a jen potvrzením, že ty spíňaci zde si nezaslouží nic než pořádnej hejt. (špíňák je přezdívka pro zdejší obyvatele, kteří nevytváří žádné hodnoty, vlastně pořádnou práci nemají a místo třeba takového pěstování ovoce či zeleniny se rozhodli tahat peníze z turistů za úplné nesmyslné věci). Ale abych nepředbíhal a mohli jste si utvořit sami nějaký obrázek o celém místě a situaci.

Při příjezdu k místu, kde filmaři postavili v roce 1997 pro natáčení filmu Star Wars: Episode I – The Phantom Menace, se ocitáme na velkém betonovém place, kde při natáčení byl s největší pravděpodobností zaparkovaný celý štáb s technikou. Ná dálku vidíme, že je zde liduprázdno tedy skoro. Turisty, kteří tu byli před námi, jsme potkali na silnici mezi dunami v karavaně asi 15 starších Toyot Land Cruiser (kterých je tu plno a nejvíc ji využívají na vození turistů). Na tomto place zhruba tak 100m od vjezdu nás zmerčili místní špíňáci a rychle se začli přesouvat směrem k nám i se svými velbloudy. Ti, kreří nemají velblouda, drží v ruce malinké štěňátko pouštní lišky. Všichni nám neodbytně nutí svá zvířata, ať si uděláme fotku na velbloudu nebo si podržíme liščátko. To se snažíme odmítat, ale jsou dosti urputní. Jeden z velbloudářů si chce udělat fotku na mém zidanu. K tomu svoluji s doměním, že by nám pak mohli dát pokoj. Skoro se to povedlo. Nechali nás popojet skrz bránu města a zaparkovat před prvním domečkem. Dva z těchto asi 10 výběrčích peněz pokoj nedali do doby než dostali naše samolepky, o které si ještě sami drze řekli a jednu cigaretu kterou si též jeden z nich vyprosil. Fotku s velbloudy nám nakonec vnutili zdarma (jen díky vyžebraným věcem od nás), a to i přes to, že jsme říkali ne a nemáme zájem. V jednu chvíli mi jeden z nich prostě položil vodítko od velblouda na ruku přes loket a šel pryč. Boha jeho no tak dobrý, Jimbo vyfoť mě ať už daj pokoj a jdou do prdele. 

To udělal, načež dostal do ruky vodítko od druhého velblouda a foto ho čekala též. Pak teprve konečně odtáhli pryč. No hurá, konečně můžeme jít omrknout legendární kulisy vesmírného přístavu. 

Otrava a nasranost z těchto lidí odírajích turisty střídá těžké zklamání z toho, jak to mezi domečky a na náměstíčku vypadá. Ano člověk v tom pozná ono místo z filmu, ale ten stav, do kterého to nechali zchátrat, je šílený až do očí vhánějící slzy pro fanoušky Star Wars. Na malém náměstí svítá malá naděje na nápravu, jsou tu celkem malebně rozpadající se stánky s upomínkovými předměty. Jdu mrknout co tu mají, zklamání na druhou. Ani jedna cetka zde neměla nic společného s filmem a s místem, které kvůli filmu bylo postaveno. Najdete zde pouze nějaké kamení (které vypadá trochu neobvykleji než běžný kámen), ale furt je to jen kus šutru sebraný někde v poušti, vedle je pult plný malých skleněných lahviček naplněných pískem a o stolek vedle nějaké cetky typu náramky z korálků atd…

No prostě hrůza. Na městě je dost vidět, jak se na něm podepsal zub času a absolutní nezájem o nějakou údržbu. Vracíme se k motorkám sedáme do sedel a odjíždíme pryč plný rozporuplných myšlenek. 

Teď druhá část jak by bylo moc hezké aby to tam vypadalo: 

Představoval jsem si, že si místní váží kulis, které tu štáb a studio zanechali a mohou díky tomu sem nalákat fanoušky a turisty. Což teda upřímně nenávidíme, ale zde bych pro to měl i pochopení jakožto velký fanoušek Star Wars.