Štítek: algerie

23. 5. 2026

“Dostali jsme zelenýho krále podpořenýho eště sedmičkou,” shrnuje Pírko poslední den cesty už v teple základny se zlatavým mokem v ruce. “A k tomu pak ještě dvě esa,” dokresluje atmosféru Fidel. 

Tuhle mírně nečistou hru se s námi rozhodl rozehrát nezvaný hráč jménem osud. Už po naložení zidanů v italské Civitavecchii se nám něco nezdálo. Hned po rozjezdu začal vozejk dělat divné zvuky. Po bližším ohledání a otestování se rada třech top mechaniků usnesla, že za zvuky stojí uvolněné lanovody od nefunkčního brzdového systému, který byl v tomto stavu už před odjezdem. Dále jsme tomuto problému nepřikládali váhu. Energeticky cestu celkem zvládáme. Přestože jedeme bez přestávky už od lodi, kilometry ubíhají rychle. Pasákův Medvěd je s vozejkem rozežraná šelma, takže potřebuje enegrii v kapalné formě doplňovat často. Pláčeme při každé zastávce, číslo 2,50 na totemech sedí, jen měna je špatně. 

Je 14:27 když konečně překonáváme naší západní hranici směrem z Rajchu. Pírko slibuje svíčkovou hned na první benzínce za rozvadovskou hranicí. Tomu se nedá odolat. 

Už pri brždění před jídelnou slyšíme ze zadní části nehezké zvuky, už mají i dopad na chování celé jizdní soupravy a trochu cloumají s tažným vozidlem. Jimbo osahává všechna kola na vozíku, pravé zadní kolo je rozpálené tak, že by se na něm dala udělat vajíčka. “Ty vole tohle kolo asi přibržďuje, to není dobrý.” Pronáší odborný názor. “Hele otázka je, jestli to vůbec musíme řešit. Jsme 150 od baráku. Když to ujelo 1000 km, tak už to snad nějak dá ne?” Snaží se Fidel kulantně zbavit problému. Jimbo opět odborně obouchává všechno, co by mohlo domělé seknuté brzdy odseknout (kope do toho za stálého pronášení zaklínadel typu “Uvolni se ty chcanko!”). 

Řešení jsme nechali na naše budoucí já, s plnými žaludky budeme ještě chytřejší a ono to třeba vychladne a vyřeší se to samo. Vychladlo, ale nevyřešilo. Naopak je to ještě horší. Stačí popojet kousek po parkovišti, aby i nám, odborníkům, bylo jasné, že s tímhle dál nemůžeme. Vysvětlujeme si navzájem konstrukci brzdového systému na přivěsných vozících s tzv. nájezdovou brzdou. Že přívěs “moc nebrzdí” nám bylo řečeno jeho majitelem už při předávce. Napadá nás, že se v bubnu nějak sekly brzdové čelisti, které jsou za správného technického stavu při brzdění přitlačovány rozpěrným ústrojím na vnitřní plochu bubnu a tím vzniká tření. Tím se přeměňuje kinetická energie na energii tepelnou a vytváří se brzdná síla.

Padá rozhodnutí sundat kolo. Ale jak to chcete udělat, když nemáte dostatečně vysoký hever a na vozíku trůní tři dobře přišpendlené zidany? Je to celkem jednoduché – stačí najet jedním kolem na obrubník a druhé zůstane ve vzduchu. Mezi kamiony nacházíme vhodně vysoký obrubník a jakmile kolo ztratí kontakt s vozovkou, problém se ukáže v celé své kráse. Celou dobu jsme byli vedle jak ta jedle. Že to nebrzdí, je fakt, ale s naším aktuálním problémem to nijak nesouvisí. Zavěšení kola na vozíku je celkem jednoduchý mechanismus. Na konci hřídele je ložisko a na něm brzdový buben. K němu je přišroubováno kolo. No a tohle ložisko tam my už nemáme. Kolo se kýve jak prádlo ve větru a drží doslova na vlásku. Je vlastně s podivem, že s námi vůbec přijelo a nehodilo ručník do ringu už na italském tankodromu. Jdeme ho sundat, kupodivu k tomu máme potřebné nářadí. To jsme museli vydolovat ze zavazadlového prostoru, protože okolo cigánějící kamioňáci k našemu údivu nic nemají. Pod kolem je zátka a pod ní matka, která drží ložisko na svém místě, třeba je jenom povolená a dotahneme ji. Ne. Kýbl špon vysypavší se z pod zátky jasně značí, že jsme si z ložiska namleli kovovou mouku. 

V tomto stavu vozík dál nepojede. Naše aktuální možnosti:

a) Sundáme zidany, budeme pokračovat na nich. Ale co s autem a vozíkem?
b) Zavoláme asistenci, třeba má vozík nebo auto pojištění, co by pomohlo. 
c) Vozík naložíme na nějakou odtahovku, dál pojedem na zidanech. Ale co s autem?
d) Odjedeme na zidanech, a pak se vrátíme pro auto a odvezem vozík se 3/4 kol. 
e) Zkusíme tu sehnat nářadí, ložisko a na zemi to vyměníme. 

Možnost e) rovnou zavrhujeme. V Alžírsku by to asi byla možnost a), ale tady jsme v domovině, je sobota a hraje se hokej. To je nulový. Kombinujeme všechny možnosti dohromady a voláme o pomo na všechny strany. Pojišťovna nepomůže, žádná ze sjednaných pojistek naši situaci nekryje. Kamarád nabízí, že pro nás může přijet zítra odtahovkou. To bychom se sem buď museli zítra vracet, nebo se tu vycigánit. Ani jedno se nám nechce. Chceme domu! Už skoro máme domluvenou jinou odtahovku za celkem dost peněz, a tak se rozhodujeme, zda tady vozík nechat u lampy a odjet na zidanech s tím, že se pro něj vrátíme, nebo odtah zaplatíme. K tomu budeme muset ještě najít někoho, kdo přijede v odtahovce a odřídí Medvěda do Prahy. Fidela ještě napadá, že zavolá kamarádovi Alešovi, ten by taky mohl mít nějaké řešení. Aleš na druhé straně jakoby čekal, až mu Fidel zavolá, už sedí v autě, za ním má připojený vlek na auto a v podstatě už vyrazil naším směrem. 

No tak v pohodě, říkáme si, plán je daný. Aleš přijede s vlekem, na něj dáme náš 3/4 vlek, odveze ho a mezi tím se Jimbo s Pírkem seberou a pojedou na zidanech domů. Tam vezmou Pírkovu Koktu a přijedou zpět, aby odvezli Medvěda. Fidel tu počká, bude se plánovaně flákat a vyrazí poté na zidanu. 

“Hele, tak přijel ten Aleš a hádej co,” říká Fidel do telefonu Jimbovi s Pírkem, kteří právě dozidanili do garáže a pokračuje: “Ten náš vozejk se mu na to nevejde do prdele!” A tak jsme se stali majiteli dvou pro nás naprosto nepoužitelných vozíků. Sága ještě není u konce, ale Aleš se nevzdá jen tak. “Hele já to seru, mám vojenskou knížku, kdyžtak se na něco vymluvim.” Zatímco tuhle větu pronáší připojuje 3/4 vozík za svou Audi, elektřinu nezapojuje, protože nemá redukci na správnou zásuvku. “A jak jsi přitáh tenhle,” ptá se Fidel ukazujíce na ten jeho vozík. “Stejně. Nemam redukci.” Suše pronese ten střelec. Sedá do káry a odjíždí s naším 3/4 vozíkem, kterému jsme sice opravili všechna světla, ale jsou k ničemu, když nejsou připojena k autu. “Musim letět než bude tma a někdo si všimne, že nesvitím,” řekne na pozdrav, aniž by slyšel Fidelův dovětek o tom, že by si pak mohl taky někdo všimnout, že mu chybí kolo. Jimbo s Pírkem už jsou zase na dálnici směr Rozvadov, kdyby nás napadlo, nechat na místě někoho s potřebným řidičákem, tuhle cestu by si mohli odpustit. Ale co už, po bitvě je každý generál. 

Na Rozvadově je to pak rychlovka, naházet věci do Medvěda, Fidel se převléká a odjíždí domů na zidanu, Jimbo bere Medvěda s Alešovým vozíkem a Pírko jede Koktou v jeho závěsu. Vozík zahazují po cestě na Alešem určené místo a story končí úspěchem. Za úspěch by se dalo považovat hlavně to, že nám kolo neupadlo a nezabilo někoho po cestě. Nebo to, že jsme to zjistili až na Rozvadově. Taky se to mohlo projevit třeba ve Florencii. To by byla úplně jiná storka. Konec dobrý, všechno dobré. Ťuknutí krieglů se zlatavým plzeňským mokem na základně definitivně končí naše epické transkontinentálni dobrodružství. 

Zidanské hodnocení

V posledním zideníčku je již tradičně prostor pro zhodnocení celé tour a zemí, které jsme navštívili. 

Hodnocení Itálie asi nikoho moc nezajímá, navíc jsme nic kromě dálnice a přístavu neviděli, takže bychom si jen trochu odplivli z cen jejich mýta, které rozhodně neodpovídají stavu dálnic. 

Alžírsko je naprosto jiný svět. Člověk, který v této skoro hermeticky uzavřené zemi nikdy nebyl, nemůže pochopit, jaké to tam je. A proto je tu CK Zidan Tour, aby se pokusila o přiblížení tamní situace zvídavým čtenářům tohoto nejčtenějšího média. Mnoho toho bylo napsáno v loňském finálním zideníčku zde.

Všechno, co se tam dočtete, je pořád aktuální a pořád naprostá pravda. Stále není možné vybrat z bankomatu, stále jsou tam lidé milí, přívětiví, nezištně pomohou v jakékoliv situaci aniž by vůbec pomysleli na to, že chtějí naše peníze. Stále je tam člověk pod drobnohledem ozbrojených složek. Letos nás překvapilo, že ten dohled nebyl tak intenzivní jako loni. Přisuzujeme to lokalitě, tedy východní části země, kde je pocitově kontrol méně a také tomu, že v době naší návštěvy se zde konal tradiční festival příznivců motocyklů. Krom toho, že jsme si mezi nimi udělali mnoho známých, i policie byla k motorkářům o dost více přátelská a tolerantní. 

Oproti loňskému roku jsme se nedostali tolik do pouště, jak jsme chtěli, takže tady jsme rozhodně nebyli naposledy. Jsme ale rádi, že tato krásná země se nám opět otevřela ve své surové podobě, ještě nezničená turismem. Nebude to tak navždy. 

To se však nedá říci o Tunisku. To už je z tohoto hlediska naprosto zničeno. Na každém kroku, hlavně v těch turističtějších oblastech, jsou Tunisané, kteří se snaží jakýmkoliv způsobem přisát na západní peněženku. I pumpař u benzínky si vás jen tak z plezíru natáhne o 3 Dináry (22 Kč) jen tak. Ani vám to neřekne. Prostě vrátí méně peněz. Jsi turista, tak mi zaplať pivo. Jedinou výjimkou jsou oblasti, kam turistova noha nepáchne. Jako třeba místo, kde Jimbo přišel o kufr. Tam je ten svět ještě tak tak v pořádku. Zem je to krásná a co se přírody i památek týče, nezadá si se svým západním sousedem. Je znát, že lidé jsou tu o trochu bohatší, ale jinak je to jak přes kopírák. 

Obě země jsou, jak známo, muslimského vyznání, v Tunisku je trochu méně ortodoxní. Chodí tu méně zahalených holek, alkohol se dá celkem jednoduše koupit a ani halekání z raket není tak časté. V obou zemích je velmi znát ještě nedávný významný vliv Francie. Francouzsky bychom se tu domluvili, ale touto řečí bohužel nevládneme. Anglicky se přirozeně díky turismu lépe domluvíte v Tunisku. Co mají obě země společného, a co nás opravdu vytáčí, je způsob, jak se ke svěřenému majetku chovají. Ano máme na mysli jejich odpadovou dementalitu. 

Rozdíl mezi evropskými a severoafrickými zeměmi v přístupu k čistotě a ekologii je propastný a zfackuje vás hned při vjezdu. U nás je čisto i tam kde je špinavo, nic nesmíme, všechno musíme, zakazujeme si v rámci ekologie i prdět, auta s euro 5 jsou hnus, který by měl být nelegální a i kůlna na předměstí Prahy musí být schválena památkáři. Šikana přichází postupně, nenápadně a jsme na ni již naprosto navyklí. 

Obyvatelé severní Afriky vyznávají kromě muslimského i vyznání mámvpičismu. Auta hulí že nejsou vidět, odpadkový koš je kdekoliv včetně ulic, pláží, moře, přírodních rezervací, řek a památek. Když se odpadků nakupí v zalidněných oblastech už opravdu moc, tak je prostě zapálí nehledě na složení obsahu. Občas k tomu mají i vykopané jámy.

Nutno říci, že pálení odpadu je to nejlepší, co s ním mohou dělat. V praxi je to tak, že dřív, než dojde ke kremaci, stačí to rozfoukat vítr všude po okolí. Nezřídka se tak stane, že jedete kilometry podél polí, na kterých místo buráků teď rostou igeliťáky.

Bordel je prostě úplně všude a nic jiného, než změna mentality tohoto druhu na tom nic nezmění. Naším příkladem, kterým se u nás ekoteroristé často ohánějí, nic nezměníme. V nich je to zakořeněno. Neváží si naprosto ničeho, ani památek ani přírody. Nic, co jim spadne do klína, změnu nezpůsobí. Museli by se změnit oni sami. Nějaké náznaky z naší strany již z historie známe, ale ty měly zase trochu jiné neduhy. 

Berte toto jako náš malý hejt a vy, kdož jste zastánci přimontovaných víček k PET lahvím a papírových brček, zajeďte se tam podívat. Možná vám to trochu otevře oči. 

Nakonec se sluší poděkovat. Takže děkujeme. Našim zidanům, že nás bez ztráty kytičky vytáhly ze všech míst, kam jsme ani nechtěli jet. Pasákovu Medvědovi, že nás i s několika vozíky bezpečně dopravil tam i zpět, ale mohl by se trochu uskrovnit v konzumaci PHM a chcanek. Pasákovi, že se uvolil nám medvídě půjčit, snad toho nelitoval. Lukášovi za to, že nám zapůjčil vlek, dostal nové žárovky a je připraven na GO obou náprav. Alešovi za promptní přivezení naprosto zbytečného vozíku a hlavně za nasazení vlastního i cizích životů při odvozu Lukášova 3/4 vleku. A konečně děkujeme našim drahým polovičkám a ratolestem, že nám tuto zámořskou cestu umožnili. 

Od klávesnice se loučí Král Zidan IV. Krutý, Zidanchamon I. a Ministr pro Zidan. Už teď se těšíme na další dobrodružství. 

Stav km: 150419 km
Najeto zidany: 173 km
Najeto Kokta: 370 km
Najeto Aleš: 298 km
Stav Medvědova tachometru: 91616 km
Najeto Medvěd: 1336 km
Stav čumila: 0 L

Statistické okénko:
Celkem ujeto:
– 4034 km na zidanech,
– 2670 km Medvědem,
– 1296 km lodí

Ceny benzínu za litr:
– Alžírsko: 4,40 Kč
– Tunisko: 18 Kč
Nejdražší v Itálii (60 Kč) a ČR (45 Kč)

Průměrná Jimbova spotřeba 6,4 l / 100 km
Celkem za benzín do zidanů utraceno (Jimbo): cca 4000 Kč tedy cca 1 Kč na 1 km

22. 5. 2026

Plavba na lodi MV Catania byla veskrze příjemná. Moře bylo klidné a náš VIP stellplatz v lodní restauraci poskytl potřebné pohodlí. O zbytek se postaral čumil a pivo zn. Peroni a následně Ichnusa, protože Peroni na baru došlo. Jak se to jen mohlo stát. Překvapením bylo, že loď je na trase Tunis – Salerno skoro prázdná. Okem profesionálních laiků jsme odhadli, že je zaplněná maximálně ze 30 %. Připraveni na hru “Jste slabší, máte stojáka” skoro běžíme nahoru, abychom zabrali VIP místa, ale dneska se nehrálo. Místo bylo pro všechny. I tak ale někteří snědí plavající obsadili své oblíbené pozice. Např. u záchoda. Už jsou tak asi navyklí. 

Několik základních údajů, které se nám podařilo dohledat o naší bárce. 

Název: MV CATANIA 

IMO: 9261554

Type: Ro-Ro/Passenger (Ro-Ro značí typ lodi z hlediska nákladu. Roll On – Roll Off neboli najeď a vyjeď po svých, další jsou třeba kontejnerové, bulk – sypký náklad, tankery atd.)

Celková délka: 186,35 m

Celková šířka: 27 m

Celková nosnost: 7150 t

Plave pod vlajkou Itálie, i posádku tvoří Italové. 

Operuje od roku 2003 mezi přístavy  Civitavecchia (Řím), Salerno, Palermo, Rades (Tunis). 

Ostatní informace jsou za paywallem a zas takoví námořní psychouši nejsme, abychom to platili. Tak jsme ukradli alespoň fotku, protože celou se nám ji vyfotit nepodařilo.

Dobu od probuzení do přístavu v Salernu trávíme různě. Fidel dělá na videu, Pírko neprozřetelně uklidil spací cajky a leží tak na stole, Jimbo se ani ještě neuráčil zvednout z karimatky. Jen si ji otočil ke stěně, aby nevystrkoval nohy do prostoru. Už už si myslíme, že kapitán ošálil čas a budeme vyjíždět z lodi o hodinu dřív než v plánovaných 15:00. Dřívější přiraz se nekoná, navádí nás pilota a v celém portu děláme otočku snad o 380 stupňů, což trvá přesně tu hodinu rezervy. 

Že nevíte, k čemu je Pilota? Vysvětlíme.

Jedná se o výkonnou loď, která skoro vždycky doprovází loď z/do přístavu. V různých zemích se jí říká různě. Je na ní námořní pilot / přístavní pilot / lodní pilot, oficiálně se tato osoba nazývá licencovaný lodní pilot (Licensed Marine Pilot). Je to místní odborník, který velmi dobře zná přístav, ve kterém pracuje. Jeho pilotní licence není obecná, ale platí pouze pro konkrétní přístav.

Lodní pilot, který má specializované znalosti o počasí, přílivech a odlivech, hloubkách vody, místních větrech, proudech a lodní dopravě v daném přístavu, spolupracuje s kapitánem lodi.

Ne všechny lodě lodního pilota potřebují. Pokud loď často navštěvuje omezený počet přístavů a dokáže prokázat, že její stálá posádka má dostatečné znalosti místních vod, může získat osvědčení o výjimce z povinnosti pilota (Pilot Exemption Certificate).

Pilot často ze své výkonné lodi přestoupí na při(od)plouvajíci loď a přesto, že poslední slovo ve všech úkonech má kapitán, udává příkazy posádce, kterou naviguje k úspěšnému zadokování nebo výjezdu z přístavu. Je obdivuhodné, jak se tahle rychlá bárka velikosti mravence pere s vlnami od mnohatisícitunového kolosu, na moři mezi nimi přestupuje pilot a začíná koncert chlapů, kteří naprosto přesně vědí, co mají dělat. Pilota odplouvá na viditelnou vzdálenost, obrovská loď se točí dokola a s přesností na metr zaparkuje u mola, kde se žezla chopí přivazovači. Mezi tím už probíhá tankování a asi 300 tisíc dalších úkonů, o kterých nemáme ani páru. Bocmani jsou borci, jednoduchá práce to fakt není. Umí si to ale zjednodušit, lana tahá Panda (Fiat). 

Vzhledem k množství pasažérů a vozidel jde v garáži vše ráz na ráz. Kupodivu na nás zidanisty všichni čekají, abychom sjeli na hraniční kontrolu jako první. Během chvilky jsme pod průjezdní stříškou se dvěma budkami. Zde v pasové budce odevzdáme pas, za 5 minut je nám navrácen, popojdeme 5 metrů na celní kontrolu, kde se akorát celník znuděně zeptá, jestli máme cigára. Odpověď sic pozitivní, ale všichni do limitu jednoho kartonu na osobu. Ostatní krabky jsou samozřejmě pašovány. Pak chvilku z jeho nezájmu neumíme číst, jestli to jako bylo všechno nebo co jako. Bylo. To, co jsme včera řešili na tuniské straně hodinu ježděním po pěti prázdných halách (najeto asi 2 km) a odpovídali na nesmysly, se tady vyřešilo celkem asi za 10 minut v prostoru 15×4 metry. Skoro ani nebyl čas celnici zezidanit (vylepit tu naši samolepku). 

Jsme volní, tak jsme to zase dokázali!

První cesta vede do místní restaurace. “Tady chci žít, tady maj to nejlepší žrádlo na světě,” povídá Jimbo s plnou hubou penne all arrabbiata. “Ne, na guláš nic nemá,” kontruje hbitě Fidel.

S plnými žaludky italských dobrot včetně jednoho Peroni se vydáváme na poslední přejezd k vozejku do Civitavecchie. Nemáme čas, chceme vyjet co nejdříve, takže z 334 km jedeme co největší část po nenáviděné předražené (asi 25 eur za zidan) dálnici. Na předměstí Říma ještě 15 minut před zavíračkou stíháme místní OBI, abychom doplnili stav kurt, které se nám cestou sem zkurtily. Za neuvěřitelných 120 EUR kupujeme tři kusy. “Tady teda žít nebudu, na tohle jim seru, all arrabbiata si umim udělat i doma,” přehodnotil Jimbo instantně své touhy k životu na Apeninském poloostrově. Na parking dojíždíme samozřejmě až za tmy. Francesco je připraven, ale vyslal za sebe dceru (asi), která otvírá bránu k Pasákovu Medvědovi. 

Teď jsme s koncertem na řadě my. Nikdo si sice napamatuje, jak byly zidany přikurtovány, ale v rekordním čase asi hodiny a půl máme všechno ze zidanů vycigáněno v autě a zidany pevně jak skála nacigáněny na Lukášově vozíku. 

Pomalá obsluha u místního McD vyřešila opět prázdné žaludky a zidani v plechovce se vydali na 1300 km dlouhou cestu nach hause. Řídí Jimbo, ale serpentiny z města ho vysály natolik, že asi po 3 stech kilometrech předává kormidlo Pírkovi. 

Zítra nás čeká snad zbytek cesty, pokud to energeticky zvládneme, a pak už setkání s našimi milými. Buon viaggio. 

Stav km: 150246 km

Najeto: 358 km

Uplaváno: cca 350 námořních mil, tedy asi 648 km

Stav Medvědova tachometru: 90280 km

Stav čumila: 0 L

21. 5. 2026

Ve švábím hotelu nás v noci všechno svědilo, budeme se muset v Itálii posypat nějakým naftalínem. Bůh ví, co si s sebou vezeme. Ráno nikdo z ubytovatelů nevylezl, asi věděli proč. V pokoji jsme nechali tak strašný bordel, aby je to donutilo jej uklidit. Nacigánili jsme zidany, proběhla lehká údržba ve formě namazání řetězů a dolití zbytku Schrödingerova oleje a vyrazili jsme směr Tunis. 

Přes národní park Boukornine najíždíme na dálnici a snažíme se propálit tuniský kapitol až na sever. Naším posledním dílkem skládačky v této krásné zemi je její nejsevernější bod. Tou zemí teď nemyslíme Tunisko, máme na mysli celý kontinent. Nedaleko od nás je totiž nejsevernější bod Afriky, který jsme chtěli prozkoumat hned po příjezdu, ale osud chtěl tehdy jinak. Loňská zidan tour přinesla nejjižnější bod Evropy, tak co bychom to byli za zidany, kdybychom si tohle nechali ujít. Po sjezdu z dálnice je to asi 20 km po silnici, pak asi 5 km skorošotolinou a poslední kilák už jsou skaliska střídaná písečnými dunami. 

Nalevo maják, uprostřed vlajka s pomníkem a vpravo bývalý nejsevernější mys. 

Až do roku 2014 byl totiž nejsevernější Cap Blanc, pak se ale náhodou zjistilo, že Cap Angela je o půl minuty výš, tak předělali pomník a vlajku vyvěsili tam. My jenom doufáme, že to není jakási adorace imigrační politiky Frau Ribbentrop (AKA Angela Merkel). Na poslední kilometr se k nám přidává nějaký chlápek, který Jimba předjíždí přesně ve chvíli, kdy tancuje v písečné duně. Netušili jsme, že za námi vyjel jenom proto, aby nám na mysu u pomníku řekl, že na něj nesmíme lézt, můžeme na něm sedět, ale stát ne. Nás by to ani nenapadlo, ale říkáme si, že kdyby místo toho začal sbírat odpadky, které se tu všude válí, udělal by světu lepší službu. 

No nic, vyfotit se a zase zpátky do sedel, bo neni čas pyčo. Jsou 2 hodiny odpoledne a řekli jsme si, že když loď odplouvá v 19:30, chceme být v přístavu nejpozději v 16:00. Přecijen nevíme kam jet, musíme se checknout v kanceláři Grimaldi lines a chtěli bychom utratit poslední tuniské Dináry v místní putyce, tabáku nebo sámošce. 

Osud však chtěl jinak. Ve městě Bizerte se snažíme prodrat místním provozem na nějakou větší silnici, protože mapy.cz nás opět zatáhly do horoucích pekel plných aut, chodců a dalších účastníků provozu. Už jsme tady ostřílení řidiči, nic nás nepřekvapí. Skoro. O nepravidlech silničního provozu už jsme psali, auta lítají na všechny strany, zastavuje se, objíždí se, protisměrem se jezdí jak nic. Neexistuje nic jako pravidla. Kam se vejdeš, tam jedeš. Čím větší jsi, tím větší máš práva. V tomto chaosu se člověk musí naučit žít, jinak se nikam nedostane. Přestože nás to baví a odvažujeme se říct, že to celkem dobře umíme, občas dochází k více či méně extrémním situacím. Tu tam někdo vjede, tu tam někdo skočí, tu se ti úplně nepodaří vybruslit ze situace tak, jak jsi předpokládal. Občas dokonce uděláš nějakou botu, za kterou by sis nafackoval, ale nikdo se nečertí, všichni počítaj’ s tím, že jsi kokot. Oni jsou totiž taky. Co však nejsi s to odhadnout, je kvalita povrchu resp. přilnavost tvých pneumatik. Místní silnice, a hlavně ty ve městech, často kloužou jak prase, v ostrém slunci se bliští jak psí kulky a ty nevíš, jestli ti to ujede nebo ne. Někdy jo, někdy ne. 50:50 Směs ulízané silnice, písku a často i oleje nebo jiných provozních kapalin ze silnice dělají zrcadlo. 

No a taková souhra okolností způsobila, že Jimbo v interkomu slyšící Pírkovo ječení, se snaží co nejvíce uhnout, protože ve svém levém zrcátku uzřel rozhulákané BMW F650GS. Bohužel se mu to nepodařilo dostatečně, a tak došlo ke střetu. Pírko zrovna v předjížděcím manévru musel na brzdy, protože před tím se nejelo takovou rychlostí. Tím jeho Mitas Enduro Trail XT+ Dakar ztratily adhezi a vydaly se i s ním jako s pasažérem na výlet po sjezdovce. ABS nebylo k ničemu, Pírko vydal zvuk do sluchátek Jimbovi, ten sice letící Pírko v zrcátku viděl, ale uhnout neměl kam. Ze souboje dvou hliníkových kufrů vyšly hůře ty Jimbovy a jeden se otevřel jak konzerva sardinek. Jimbo, odstřelen jak kulečníková koule, naštěstí ustál smyk zadního kola, do kterého byl vyslán a relativně bezpečně zaparkoval v jízdním pruhu, kdy s obrubníkem svíral úhel asi 80 stupňů. Celý obsah jeho kufru pokračoval po směru jízdy a rozstříknul se po celé vozovce. Pírko dobruslil asi o 20 metrů dál, tam lehce odložil svůj zidan a začaly se sčítat škody. Co teď? Jsou všichni OK? Nikomu nic není? Já jsem v pohodě, ale co Pírko? Co Fidel, kde skončil? Naštěstí nic strašnýho. Pírko prohnutý kufr, mlhovka mínus. 

U Jimba to nejdřív vypadalo hrozivě, ale nakonec to odnesl jen levý kufr, který byl otevřen jak plechovka sardinek. Nikomu se nic nestalo, zouvák, který si Jimbo koupil v Alžírsku mu naštěstí nohu neproťal, takže šlo jen o materiální škody. Okolo seběhnuvší Tunisané začali sbírat Jimbovy věci dřív než je rozjezdí ostatní účastníci provozu a nosili je na hromadu, kterou mezitím Jimbo vytvořil na pytli se špinavým prádlem.

“Ty vole, zahoď to tady, my ti vemem nějaký věci, ten kufr už je stejně úplně v píči a jedem, ať stihnem tu loď,” povídá Fidel, když se Jimbo snažil s kufrem něco provést. On měl stejný pohled na věc, ale nechce přijít o takový klenot. “Já ten kufr ale asi chci,” opáčí Fidelovi. Tunisané měli úplně jiný pohled na věc. Tu se najednou vyrojil jeden s kladivem, druhý s palicí, vytrhli nám kufr z rukou a jali se jej rovnat.

Po chvíli přišel další s nýtovačkou a kufr přestával vypadat jak plechovka od sardinek. “Dej tomu eště 15 minut a budeš do toho zas moct nandat věci,” povídá s Máčkem v puse Fidel. A skoro jo, Jimbo se jim snažil vysvětlit, že to jediné, co potřebujeme, je narovnat vnitřní stranu kufru tak, aby šel zas nasadit na zidan a zbytek už zařídí gumicuky. Oni nesouhlasili. Během asi půl hodiny z toho salátu udělali použitelnou věc, kterou jsme nasadili na lešení, víko přišpendlili gumicukem a mohli jsme vyrazit dál. Neuvěřitelný koncert dvou kladiv, kombinaček, nýtovačky a 4 párů tuniských rukou. Teď už to chápeme, všechna ta jejich auta vypadají tak, že se do nich po nehodě pustily ruce s kladivy a nýtovačkami. 

Jimbo se jim snažil dát nějaké peníze a vlastním očím nevěřil, když to všechno odmítli. Očividně i Tunisané umí být tak nezištní a nedělat vše kvůli penězům. V tom stresu jim zapomněl dát aspoň samolepku. Tak snad maj chlapci dobrý pocit, že pomohli bližnímu svému a Alláh jim to oplatí na dětech. “Že jediná doprvní nehoda, kterou tu uvidíme, bude způsobena námi samotnými, to jsem teda fakt nečekal,” glosuje to Jimbo do interkomu chvilku po vyhoupnutí zpátky do sedla. Tato situace si žádá ještě popis z pohledu druhého aktéra, a proto je v samostatném okénku na konci zideníčku. 

Ještě ani nenajedeme na dálnici směr Tunis, když Fidel hlásí do interkomu: “Něco se ve mně děje. Asi budu potřebovat zastavit.”

Na předku zidanící Jimbo opáčí: “Ty vole, my se na tu loď dneska snad nedostanem! A vydržíš to do Tunisu nebo ne?”

Fidel: “Jo, asi jo.”

Fidel za 30 sekund: “Hele, vidíš tu benzínku tam na tý mapě? Zastav tam. Nedám to. Asi.”

Fidel za 15 minut: “Ty vole to bylo za 5 12. Ale tim nemyslim za 5 minut 12, ale za 5 sekund ty vole!”Akutní nebezpečí bylo naštěstí zažehnáno, je půl čtvrté a tři opřilbenci letí dálnici CTD. Na předměstí hlavního města se zase ozve: “Hele, až uvidíš JAKOUKOLIV možnost, tak zastav.” Fidelovi prostě něco nesedlo a 2 prášky shitstopperů ještě nezabraly, a tak natírá svými sekrety schody, u čehož ho sledují čtyři arabky čekající na autobus. 

Dalším shitstopem se stala benzínka u přístavu. Nemáme čas, a tak poslední, za co utrácíme tuniské Dináry jsou cigára a benzín. “Rychle jedem, potřebuju překlenout vzdálenost mezi hajzlama,” klade si nároky právě z hajzlu přiběhnuvší Fidel. Do přístavu je to asi kilometr, ten hravě zvládáme a přijíždíme k bráně do celního prostoru. Zde jsme otočení s tím, že musíme nejdřív provést check-in v kanceláři rejdaře Grimaldi lines. Je nám řečeno kam, ale i tak se nás chytí jakýsi špíňák, který jede na skútru ke kanclu před námi. O 300 metrů dále po nás chce pasy a všechno chce zařizovat. My už tyhlety praktiky známe, dáme mu to a on pak bude chtít prachy. Invazivním způsobem nám z rukou bere všechny papíry, až se bojíme, abysme o nějaký nepřišli, načež o okýnka nenechá Jimba ani převzít lístky na loď jen proto, aby mu je podal. U toho mu samozřejmě začne říkat, že chce za své služby zaplatit. “No tak to ani hovno ty sráči,” povídá mu už celkem nasupený Jimbo. “Já ti seru na tvůj service, ceduli Grimaldi lines jsem si našel sám a k tomu, abys dal do okýnka muj pas tě fakt nepotřebuju.” Dost jasně mu naznačil, že z tohohle mšenka nepokvete, a tak to zkusil na Fidela. Ten neměl v ruce ani pas, a rozhodně neměl ani náladu na to, dávat někomu nějaké peníze. Špíňák utřel, nedostal po právu ani Dinár a my se vydali zpět na celnici. 

Organizace přechodu hranic je přímo úměrná zemi, ve které se nacházíme. Všechno by bylo možné vyřídit u jednoho okénka, ale tady ne. Tady musíte projet 5 dlouhých hal křížem krážem a posbírat razítka a papírky jako Pokémony. My už ale víme, že na každé hranici se řeší pasová kontrola a celní kontrola, vždy musíte mít v pasu dvě razítka, jinak dál nejedete, ať se děje cokoliv. Jakmile zastavíme u té celní, přimotá se k Fidelovi chlápek s nápisem douane na zádech. Klepe mu na kufr jakože ho chce otevřít, aby se podíval, zda tam Fidel neveze nějaký kontraband. Ten ho ale okázale ignoruje a dělá si svoje, s pohledem “něco tady dělám, tady máš pas a hraj si”, mu jej podává a dál se věnuje své činnosti. Nechává mu čas na rozmyšlenou, ten nakonec kapituluje, bere z pasu papírek, píše na něj klikyháky a vysílá Fidela k mýtnici bez další kontroly. Díky Fidelově ignoraci celní kontroly je k okýnku bez potíží vyslán i Jimbo a následně Pírko. Ten se pak ještě postará o odchyt kočkychtivého psa jakési turistky. Všechna razítka úspěšně sbíráme a stavíme se do fronty vedle italských zidanistů před nájezdem na loď. 

Začínáme se přebalovat, ať nelezeme do lodi v zidanském úboru, když přichází jakýsi bocman a ukazuje, že máme začít najíždět. V rychlosti všechno špendlíme na zidan a jedeme. Italové mimochodem zjistili, že nemají razítko z celní kontroly, a tak jsou posláni zpět. My, znalí místních poměrů, máme vše v pořádku a jsme vpuštěni na palubu jako první. Překvapeni jedeme tentokrát do druhého patra a doufáme, že při výjezdu nebude sjezd moc mokrý ani že zidany nebudou celé od soli a mořské vody. 

Pobíráme věci a jdeme na palubu. Musíme rychle, ať na nás nezbyde chodba mezi recepcí a restaurací. Sedáme do restaurace ke strategicky umístěnému stolu, kde půjde pěkně cigánit. “Jdu zjistit, jestli maj pivo,” seznamuje Jimbo osazenstvo se svým plánem a během chvilky se vrací se třemi lahvičkami. “Neni to levný, ale asi tady něco dneska propijem,” povídá při otevírání prvních Peroni. 

Zbytek večera trávíme psaním zideníčku, hraním ferbla, rozebíráním situace s Pírkovým sjezdovým lyžováním, sdílením zážitků se špíňáckými Tunisany s vedle sedícímimi Italy a přípravě videí. Čumil už dočuměl, ale právě jsme se dozvěděli, že bar je tu otevřen celou noc. Tak to bude asi víc peněz než jsme čekali.

Pokud tento text čtete, zřejmě jsme se dostali bezpečně na pevninu našeho kontinentu a touto dobou jsme již na cestě ze Salerna do Civitavechii pro Pasákovo medvídě.

Stav km: 149888 km

Najeto: 241 km

Stav čumila: 0 L

Pírkovo bourací okénko aneb srážka s realitou

Poslední den, stejně jako celou dobu v Africe, tu proplouváme místním městským provozem bez problému. Jak naschvál poslední den, kdy máme v plánu návštěvu nejsevernějšího místa afrického kontinentu, se musí něco stát. Vše naplánováno časově tak tak, ideálně s lehkou rezervou páč nevíme jistě jak dlouho bude trvat šikana na celnici. Vše šlo od rána celkem na pohodu. Až do doby kdy se na nejsevernějším bodě Afriky otáčíme a jedeme zpět směr Tunis. 

K dálnici musíme přes centrum města Bizente. Jedeme tak jak jsme zvyklí, v podstatě už jako místní. Ačkoli ne úplně. Najednou, na rovné rušné ulici, která vedla trošku z kopce, přichází situace, kterou jsme zažili už tak 1000x za tu dobu co tu jsme. Já jedu poslední, kluci předjedou pár aut v provozu, protože se tu doprava hrozně táhne. Každý tu jezdí jak chce, odbočuješ vpravo a jsi přitom úplně v levé části silnice a naopak. Jedeš rovně, nelíbí se ti, že ten před tebou jede pomaleji, tak ho předjíždíš skoro stejnou rychlostí a v protisměru. 

To se ale nedělo zde…kluci předjeli vůz před námi a v protisměru stálo auto tak cca půlkou do jízdního pruhu. Koukám, hele no času je dost, rychlost taky správná…auta proti stojí a tak nějak čekají než se vejdou nebo až projedou vůči nám protijedoucí polozidanisté. Situaci zpracuji a říkám si ok to je jako vždy pohoda. Mám tam za 2 (2. rychlostní stupeň) beru za heft a předjíždím auto před sebou s tím, že se zařadím za Jimba a zároveň zpomalím. V tu chvíli vše vycházelo dobře, rychlost seděla, místa byl dostatek. 

Jenže vše se začlo hroutit ve chvíli, kdy já zatáhl za plyn a započal předjížděcí manévr. Hned v tu chvilku začla auta před Fidelem a Jimbem zpomalovat. A sakra, to bude průser, proběhlo mi hlavou. Nenechte se mýlit, že to trvalo dlouho, tyto věci se udály během asi tak nejvíce 3 vteřin. Ve chvíli, kdy zrychlím, předjíždím a už se pomalu směřuji zařadit za Jimba, tak se něco děje před kluky a oni náhle zpomalují…sakra to je špatný,…musím přibrzdit víc než jsem měl v plánu…normálně by to nebyl problém, ale najednou se ukázaly místní naleštěné asfalty v pravém světle. Začínám brzdit, kurwa kurwa to je v prdeli. Brzdím, ale nic se neděje, ABS funguje, ale místní naleštěný asfalt funguje i za sucha jako led, takže ABS se rovná nule. Sakra, vždyť já jedu jak namydlenej a vůbec to nezpomaluje. (ABS zapříčinilo jediné, a to, že jsem neskončil hned na zemi, když jsem za brzdu vzal). Blížím se Jimbovi moc rychle, víc než bych chtěl. Ježiš to bude v píči, to bude bolet. Snažím se ještě změnit trochu směr jízdy víc vlevo, abych se mu vyhnul, křičím do interkomu (zaplať pánbůh že zrovna v tu chvíli nám ty Interphony nehlásily, že jsou mimo dosah nebo nějaké další debilní hlášky co umí) a Jimbo mě slyšel, koukl do zrcátka a na poslední chvilku to strhnul víc doprava. Bohužel chýbaly centimetry. 

Chvilku jsem si myslel, že je vymalováno a mám po noze, v poslední pikovteřině Jimbův kufr míjí moji nohu a říkám si ok dobrý. Hooovno. Asi 10 cm a vše by bylo dobrý. Bohužel bylo tam jen tak 5 cm a já Jimba štrejchnul kufrem o kufr…

Rána, řinčení, šoupání, padání věcí. O vteřinu později zastavuji úplně, asi kdybych se snažil, tak bych motorku udržel, ale v té vřavě, co to konečně zastavilo, házím jen nohu na zem, nechám Zidan co byl v tu chvíli v náklonu položit na nalbízkaný asfalt a vystupuji. Rychle se seberu, koukám kolem sebe. Dobrý, Jimbo je na kolech, kurwa můj zidan stále nastartovaný jest, rychle vypnout motor. 

To provedu, a pak ho urychleně zvednu, načež přiběhnou místní a začnou pomáhat. Jeden mi tam hodí stojánek (já zvedám zidan z druhé strany a ke stojánku daleko). 

Zidan stojí, kurwa Jimbo, jsi ok? Jdu směrem k němu a vidím, jak jeho levý kufr je jak plechovka sardinek roztržená hladovými žraloky a všechen jeho obsah se válí všude kolem. Místní pobíhají, nosí poztrácené věci a snaží se pomoci. 

Naštěstí jsme všichni bez fyzické újmy, i když nám to do karet moc nehraje. Měli jsme to do přístavu naplánováno tak akorát i s nákupem a nějakým jídlem. 

No nic holt musíme řešit to co je teď.

20. 5. 2026

Antická památka s názvem Fort of Iunca, která byla dnes v noci naším útočištěm, pochází asi z 9. století. Víc info o ní bohužel nemáme. Uvnitř 4 stěn je vidět, že se někdo pokoušel o jakýsi archeologický výzkum, ale už je to mnoho let a teď vykopávky slouží jen jako záchod. Je v žalostném stavu, stejně jako ostatní památky tady a obývají ji už jen krysy a toulaví psi. My jim to tu obsadili, tak z toho v noci nebyli nadšeni. Oběma druhům jsme vysvětlili, kdo je tady silnější pes a už neotravovali. 

Cigánění má pro naši cestu blahodárné účinky. V první řadě díky spaní venku vstáváme brzy. Opět dnes odjíždíme kousek po deváté. Chlápek, co včera porcoval ovci, nám zamával na pozdrav a my po povinné návštěvě benzínky (až druhé, protože na té první neměli benzín) najeli na TAH1, tentokrát však na dálnici, směr sever. 

Dneska bylo cílem, ujet toho co nejvíce a stihnout se podívat na jeden zajímavý poloostrov.

Převčírem jsme psali, že Führer se za války nechal slyšet, že Tunisko, resp. Skupina armád Afrika, může díky své pozici vzdorovat nekonečně dlouhou dobu. Jak již z hodin dějepisu víme, tak mu to nevyšlo. Ať už byl Pouštní liška (vl. jm. Erwin Rommel) sebelepším stratégem a vojevůdcem, nakonec usoudil (možná právě díky svým schopnostem), že přítomnost na tomto kontinentě je neudržitelná. To se snažil sdělit Vůdci na schůzce, kvůli které z Afriky odletěl. Místo toho, aby byl vyslyšen, už se sem nevrátil a byl nahrazen. Pak už to šlo s Němci a Italy víc a víc z kopce. Byli zatlačováni spojenci na sever směrem k Tunisu. Bojovali ze všech sil, protože Vůdce nařídil, že Afrika nesmí padnout a nikdo neustoupí! Zbylí vojáci se opevnili kolem hlavního města, kde je 6. Května 1943 napadli spojenci. Vydrželi pouze jeden den a následně se stáhli na poloostro Cap Bon. Tam 11. května složili zbraně.

„Munice spotřebována, zbraně a materiál zničeny. Afrikakorps bojoval podle rozkazu až do konce. Německý Afrikakorps musí být obnoven,“ hlásil v poslední depeši německý generál Hans Cramer.

Zidani tak trochu po vzoru Skupiny Afrika ustupují seč jim kola stačí. Letíme po dálnici co to dá, protože nam zítra večer jede co? Protože nám zítra večer plave loď, vole. 

Tunisko má v podstatě jen dvě dálnice. Tu směrem na Alžírsko, po které jsme jeli před několika dny a tu dnešní, která se táhne od severu až skoro k libyjským hranicím. Jsou obě placené, výběr mýta zajišťují klasické mýtnice. Na nájezdu si vezmete lístek a na výjezdu zaplatíte obsluze v okénku. Je to ale opět všechno na tuniský způsob. 2 dny zpátky, když jsme táhli na Jerbu, také část cesty vedla po dálnici. Na nájezdu bereme papírky a o 80 km dál při výjezdu mýtnice chybí. Papírky nám tedy zůstaly a nic jsme neplatili – nebylo komu. Dneska to bylo na části dálnice podobné, ale v opačném gardu. Část Gabes – Sousse byla v pohodě, stála asi 30 Kč, pak přisel krátký úsek na sjezd u města Enfidha. Název jistě znáte, protože je tam mezinárodní letiště. Po cestě projíždíme stavbou, kde dříve stály mýtné brány, jejich pozůstatky jsou ještě patrné. “To jsem zvědavej, jak z tý dálnice vyjedem a kolik po nás budou chtít peněz, když nemáme vjezdové papírky,” předpovídá Jimbo budoucnost. Po pár kilometrech sjíždíme a paní v budce si žádá kartičku. Tu pochopitelně nedostane, když žádnou nemáme, tak místo toho vytáhneme všechny drobné z kapsy. Ona si něco vybrala, podle nás víc, než pak bylo na účtence – asi 20 Kč. Zvláštnější je ale nepoměr v cenách, první úsek měřil asi 300 km a stál asi 30 kč. Tady to bylo sotva 5 km za dvacku. Upozorňujeme, že přesto, že se v Tunisku na mnoha místech dá zaplatit kartou, u mýta to neplatí. 

Okolo lázeňského města Hammamet najíždíme na silnici po pobřeží poloostrova Cap Bon. Na jeho nejsevernější část je to asi 100 km peklem. Samá vesnice, kruhový objezd každé 2 km, smrad, bordel, kamiony, stavba, prach a písek. Konec ale stojí za to, od moře vyjíždíme po rozbitých serpentinách až do 350 m. n. m., ze kterých je nádherný výhled. 

Slunce zapadá, trochu fouká a my hledíme z hůry na vlny, které se rozbíjejí o útesy pod ikonickým majákem. Právě zde je to poslední místo, odkud prchala německá a italská vojska zpět do Evropy. K majáku nevede žádná pozemní cesta, dá se k němu pouze na lodi, nebo přistát na heliportu vedle něj. 

Na vrcholu, kde právě stojíme, je základna tuniského námořnictva. Plot a kamera nám jasně naznačuje, že dál to nepůjde. 

Je pozdě a do Tunisu je to ještě asi 90 km. Padá rozhodnutí, že toho musíme ujet co nejvíce, Pírko nachází pěkné ubytování na Bookingu. Jako vždy jej bez rezervace dáváme do mapy a jedeme k němu. To se nám dneska dost vymstilo. Neuvědomili jsme si, že už je dost pozdě, takže při nákupu v blízké vesnici zjišťujeme, že ubytování z Bookingu zmizelo. Zřejmě jsme propásli check-in. Není divu, kdo by tam na nás po 20. hodině taky čekal. Zkoušíme tam zajet, ale bohužel bez úspěchu. Máme dvě možnosti, buď pokračovat až někam do Kartága, tedy na druhou stranu Tuniského zálivu, nebo vzít ubytování, které stojí asi 700 Kč kousek odsud. Nejsme v Alžírsku, uvědomujeme si, že tahle částka není dost vysoká a ubytování asi podle toho bude vypadat. Nebudeme napínat, vypadá ještě o mnoho hůř.

Máme byt v prvním patře hned vedle rodiny majitelů. Všude je špína, po podlaze chodí švábi, v kuchyni chybí nádobí a to, co tu je, leží zprasené ve dřezu. V koupelně je na záchodě prkýnko pouze optional. 

Papír není, zato ve sprchovém koutě jsou dvě použité žiletky. Nad umyvadlem chomáč vlasů / chlupů a vedle upatlané lednice stojí něco, co bylo před mnoha lety asi velkou pračkou. Je to k zblití a uvnitř lítá můra. Doufáme, že alespoň povlečení je vyměněno. Není. Dneska jsme trochu nasraná prasátka všichni, ale teď už s tím nic neuděláme. Ve spacáku tak nebude spát jenom Fidel. Kouřit tu prý nemůžeme, asi by to tu moc zvýšilo úroveň. Tak chodíme za dveře, stejně to jde do obýváku všechno otevřeným oknem, za které chodí kočky chcát. 

K večeři Pírko stvořil zapečené bagety “co dům dal a v sámošce měli”. Na zapékání na pánvi si musel vzít čelovku, protože nad sporákem není světlo. Plyn se zapíná ventilem za oknem, ale i když je vypnutý, tak tu všude smrdí. Tak snad neusnem spánkem milosrdných.

Zítra nás čeká ještě jeden důležitý bod, který jsme nestihli při příjezdu, a pak si snad opět užijeme spaní někde v útrobách lodi směr západní civilizace. 

Stav km: 149647 km

Najeto: 472 km

Stav čumila: 0,3 L