Rubrika: Zidan Tours

Na tohle ranní vstávání si asi nikdy nezvykneme. Že kvůli počasí musíme spát místo na lodi za své v hotelu, že asi nestihneme check-in v hotelu na druhé straně, že místo spánku budeme 9 hodin čumět do blba, to by se ještě dalo zvládnout. Ale nutit nás vstát v 6:45, to tomu nahoře fakt neodpustíme! Naštěstí se to ale na třetí budík povedlo, a tak v rychlosti plníme své primární potřeby, hop do garáže nacigánit všechny věci na zidany, a pak kvapem přes město do přístavu. 

Zde to šlo ráz na ráz, přijeli jsme asi v 7:45 a kousek po osmé uz se otevřela vrata k příjezdu k lodi. Tohle všechno vlastně trochu k našemu údivu, neboť paní za přepážkou včera říkala, že na nakládku můžeme přijet v 6, 7 nebo 8 hodin. Asi jsme si měli vybrat, nevíme. Ta druhá říkala v 8 hodin. Dále nám taky řekly, že poté, co naložíme zidany, máme se vrátit do haly přístavu. To záhy, po vyřízení byrokracie, popřel bocman, řídící nakládky (aby taky ne, takovou píč..kravinu). Těžko říct, proč nám ty ženy daly zavádějící zmatečné informace. Možná aby vyzkoušely a osvěžily naší uvědomělou, ale unavenou duši a připravily nás na hraniční striptýz. 

Stojíme tedy před lodí a čekáme na lodníkův pokyn k zajetí do podpalubí. Když tu náhle slyšíme za sebou nějaké zidanské burácení. Nebyl to však motor, co vydávalo ten rámus, to se z helmy ozývalo: “Nazdar češi!!!”

Celí zkoprnělí odpovídáme na pozdrav. Kdo je asi ten tajemný blázen, jako jsme my dva, který má v plánu plavbu do Alžíru!?

Náhle jsme dostali zelenou k nájezdu na loď, takže urychleně nasedáme a následujeme pokyny lodníků. 

Jsou to profíci ti místní lodníci, jen co zastavíme na ukázaném místě, jednou rukou kurtují zidany a druhou přitom koordinují další najíždějící vozy. 

Ačkoliv je trajekt plný, jsme tu jediní zidanisté. 3 hovada mezi kamiony, granátem bílých dodávek a pár osobáky, jsou na cestě přes Středozemní moře do země, kam skoro nikdo nejezdí. Občas se sami sebe ptáme, jestli zbylo v našich tělech aspoň trochu normálnosti a kde že jsme to zapomněli pud sebezáchovy. 

A kdo je ten tajemný zidanista? Je to Radim AKA Štěnovický cestovatel (https://www.facebook.com/stenovicky.cestovatel). Kluk z Plzně, co na své Hondě Hornet 750 brázdí svět obvykle sám každou chvíli. Má za sebou spoustu zábavných destinací. Tak to si budeme rozumět. Do Alžíru ale jede poprvé stejně jako my. 

Loď měla odrážet v 11 hodin. Tou dobou ale stále vesele a kliďánko po španělsku probíhalo najíždění vozů. 

Poslední kamion najel cca ve 12:00, zavřela se za ním vrata a my se konečně mohli vydat na volné moře. 

Loď Almeriya má na délku cca 200 metrů a několik palub. Ve 3., 4. a 5. patře parkují vozidla, 6., 7. a 8. jsou pro pasažéry. My se usídlili v 7. patře pro plebs, kam nás zavezl výtah ze 3. patra. V 9. už je jen 1. třída, tou ale nikdo nejede. 

Čekalo nás 9 hodin plavby. Naštěstí jsme v krajanovi našli bezvadného parťáka pro cestu, takže to nakonec i celkem rychle utíkalo. 

Celý den si krátíme povídáním, pitím piva (vzali sjme si jich ale málo, jen 12 velkých španělských, tedy malých českých) a prozkoumáváním lodě. Sic kotvila v přístavu už od včerejška, nebyl asi čas uklidit.

Alžířané jsou na cestu dokonale připraveni. Mají s sebou deky, polštáře, peřiny, kávovary, konvičky, vodní dýmky, prodlužovačky (protože zásuvky jsou jen u stropu) a polehávají a posedávají po všech volných místech. Dokonce mají i svůj svatostánek, na který pravidelně chodí vzdávat hold svému spasiteli. Omlíkovali si ho kolem dokola, aby jim tam bezvěrci náhodou nevstoupili a neporušili posvátnost tohoto místa. 

My tu jsme snad jediní, kdo ho nevyužívá, ale zajímalo by nás, jaktože je Mekka vždycky směrem z okna lodi, když se točíme dokola. Asi se Mekka točí s námi.

Poslední hodina na lodi je fakt úmorná, už je tma, už jsme si všecho řekli, ferbla už bylo taky dost, tak už jen očima hypnotizujeme africké pobřeží. Až ve 21:50 dojíždíme do přístavu v Oranu, přesně jako spojenci v listopadu 1942 obsazujeme přístav kvůli neočekávaným problémům až v noci. Původní pravidelný příjezd má loď v 8:30. Při započtení časového posunu (GMT+1) máme tedy pouhých 14,5 hodiny zpoždění. 

O tom, jak probíhalo vylodění a celý proces obsazení přístavu napíšeme report později. Můžeme ale nyní s klidem říci, že jsme tady živi a zdrávi. Jsou 2 ráno, tedy domácího času 3:00, a nám už došly síly. 

Zítra (dneska) se tu asimilujeme, vyměníme prachy a pokusíme se splynout s davem.

Stav tachometru: 138 411 km

Najeto: 18 km

Uplaváno: cca 250 km (loď plave cik-cak)

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 1,9 l

Tak ne. Dneska si s pivem naposledy nesedneme. Ale všechno pěkně po pořádku.

Rosničkám to v noci bohužel vyšlo. Okolo druhé ranní se dostavil déšť a okolo třetí pořádný slejvák. Nebýt větru, ani by to tak hrozné nebylo, ale chvílemi nám přišlo, že prší snad vodorovně. Plachta mezi zidany nestíhala, takže jsme se celou noc různě přeskládávali, až jsme skončili každý úplně jinde, než jsme usínali.

Na konci každého tunelu je ale světlo, takže po takřka probdělé noci nás naštěstí probudilo slunce. Vál pořád uragán, ale slunce pomalu svými paprsky usychalo všechno, co déšť zkropil. 

Nespěchali jsme, do Almérie to bylo jen cca 150 km, takže Pírko připravil luxusní snídani. “Tomu se řiká, umět žít,” okomentoval to s plnými ústy Jimbo.

Když trochu ustal vítr, vyzkoušeli jsme i drona, kterého Zidanchamon I. pro tuto cestu laskavě zapůjčil. Následně jsme si střihli o to, kdo poveze jakou jeho část přes hranice, nacigánili se na zidany a vyrazili na cestu.

Prvních 30 km směrem k dálnici byla opět ta bezvadná zidanská cesta, o které jsme vyprávěli včera. Už ani skoro nefoukalo, ale ten zbytek, to bylo jedno peklo. Uragán si nás opět našel a drží se zuby nehty, s naloženým zidanem nám mává ze strany na stranu. Naštěstí máme oba pro tyto případy hnědé bezpečnostní trenky.

Do Almery dorážíme cca v 15:30, v přístavu náhodou najdeme přímo kancelář firmy, která nás poveze. Přemýšlíme, odkud budeme asi nakládat a v kolik. Kam si se zidany sedneme, aby na nás moc nefoukalo, a kolik piv je bezpečné vypít před nakládkou zidana.

Pírko, jako objednatel transportu, šel vyřídit papíry. Po několika minutách vychází ven, kroutí hlavou a zamrače Jimbovi povídá: “Všechno špatně! TAM (ukajuje směr Afrika, pozn. kronikáře) je špatný počasí, a proto nám zrušili trajekt a pojede snad zítra v 11 dopoledne.”

Pohled na předpověď stvrzuje, že tou dobou na moři být fakt nechceme.

A tak si aspoň uděláme procházku po místních pamětihodnostech. Bereme nejlevnější hotel i s garáží na zidany a vydáváme se vstříc přístavnímu městu. Musíme se ale znova stavit na přepážce firmy Trasmediterranea, protože Jimbo objevil na palubním lístku slovo Casablanca, kam teda rozhodně plavat nechceme. Naštěstí se ukázalo, že je to jméno lodi na cestu zpět. (Nebyla to pravda, šlo o časové pásmo – pozn ex post.) Jako kdyby to pro nás bylo nějak důležité.

Nad přístavem se ční jakási stavba železničního charakteru, tak jí jdeme pořádně prozkoumat. 

Všude po nás pokřikují nějaké nezdravě opálené postavičky, tu chtěj’ cigáro, tu zas nějaký drobák. Ta Afrika už je fakt blízko. 

Stavba kolosálních rozměrů je El Cable Ingles, známý pod názvem El Alquife mineral loading dock. Jak už název napovídá, jde o dopravník železné rudy, která byla těžena v Granadě, sem byla dopravena vlakem a dále ve stejných vozících vyvážena nahoru a následně ručně sypána do lodí. Od nádraží byly vozíky tahány nahoru po širokých kolejích koňskou silou a dolů jezdily ze 40stupňového kopce samospádem. Nahoře se jedna kolej řadí do čtyř samostatných končících nad vodní hladinou. 

Vlakové nádraží je již bohužel minulostí stejně jako slavná éra této monumentální stavby z roku 1904. Přestala se však používat až v 70. letech minulého století. Místo vlakového je teď autobusové nádraží, které využívá rekonstruovanou historickou železniční budovu. 

Procházkou přes město jdeme zpět k hotelu, vybíráme eura pro směnu na druhém břehu a nakupujeme proviant na zítřejší plavbu, jelikož jsme nepočítali s tím, že na lodi strávíme místo noci den. 

Cestou opět potkáváme další slavnosti kukluxklanu, o kterých se nám pořád nepodařilo zjistit dost informací. 

Byla by chyba, nedat si ve Španělsku pořádný španělský steak, takže teď s pivem v jedné a vidličkou s napíchnutým Black Angus steakem v druhé ruce dopisujeme zideníček v restauraci, kterou jsme kvůli slavnostem KKK hledali asi hodinu. 

Ráno brzy vstáváme, takže další pivo snad až na lodi. 

Stav tachometru 138 393 km

Najeto: 172 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 2 l

Čumil sice při psaní zideníčku čuměl na ubytku, ale to bychom nebyli my, abychom ho nevyzvedli na výlet. Když nás servírka vyhodila o půlnoci z hospody, zašli jsme se domů převlíct a skočili ještě s pár španělskými pivy na pláž. Nyní jsme tedy 100% hranic konformní.

Ráno nebylo tak složité jako včera, ale i tak vyrážíme přesně v minutu check-outu z hotelu, tedy v poledne. 

Dnes nás v první řadě čekalo přiblížení k městu Alméria. Ale cesta vede okolo Gibraltaru – modří už vědí. Tak moc nás štvalo, že jsme nesehnali jejich MPZtku, že Pírko ještě večer koukal, kde je Car Care Center, do kterého nás domorodci posílali. Zjistil, že je na Google mapách virtuální prohlídka, kde se mu po chvíli pod pultem MPZtky zjevily! Přes Algeciras a město La Línea rychle přejíždíme hranici, prosíme celníka o razítko do pasu (bohužel dal jen ten španělský) a už parkujeme v přístavu u obchodu s autodíly. Na výběr byly samolepky různých velikostí, Jimbo vybral pochopitelně tu nejmenší a když mělo přijít na placení, prodavač povídá: “Vy máte motorky odsud?” Po negativní reakci se zeptal, na co tedy ty samolepky potřebujeme. V rychlosti dostal nalejvárnu, k čemu všemu se taková samolepka může hodit, následně uznal, že taková bohulibá činnost jako sbírání MPZtek se musí náležitě ocenit a dal všechny 4 kusy Jimbovi zadarmo. Ten jej za to ocenil zidanskou samolepkou a zidani se vydali zpět do Španělska.

Jiný španělský celník opět s úsměvem orazil pas a my pokračovali v krasojízdě. 

Cesta nebyla úplně zadarmo, chvílemi poprchávalo a hlavně celou cestu ukrutně foukalo. Kolikrát jsme nebyli schopni se ani udržet ve svém jízdním pruhu. Odměnou však byly nádherné výhledy na moře a tisíce malých vesniček. Okolo Marbely a Málagy jsme pouze proletěli a z polodálnice sjeli ve městě Almuñécar. Nad ním jsme totiž již před pár dny našli teoretickou možnost zacigánění. Měl to být nějaký oficiální cigánplatz s lavičkami a snad i sociálním zařízením u vesnice Otívar cca v 500 m.n.m. Vede k němu fantastická zidanská cesta. “Kdybych si tak byl jistej, že proti mě nic nepojede, to by byla paráda. Místo toho ale za každým rohem čekám Ramize v Mercedesu,” okomentoval to Jimbo. Nad zatáčkami přišlo zklamání. Ofiko cigánplatz je oplocen a uzavřen. Bylo už 8 večer, chtěli jsme cigánit a zpátky dolů k moři hledat nějaký kemp se nám fakt nechtělo. Lehkým ježděním prstem po mapě jsme našli místo, v mapách označeno jako parkoviště, asi 8 km dále po cestě. Vydali jsme se tedy místo prozkoumat. Sice nejde o žádné parkoviště, jede se k němu malým offroadkem a jsou na něm úly, ve kterých jsou asi včely, ale cigánit se tu dá. Navíc ranní potřeba bude s výhledem. Uznejte sami, tohle místo opustit nemůžeme. 

A tak tu sedíme s pivem v ruce, vaříme těstoviny a čekáme, kdy přijde slíbený déšť. Podle radaru tu bude ve 3 ráno mordor, bouře, hromy, blesky. Tak snad nás to nesfoukne.

Zítra budeme pokračovat do Almery, která je cca 130 km od nás, tam si sednem s pivem v ruce asi naposledy.  

Stav tachometru 138221 km

Najeto:  303 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 2 l

Ráno bylo trochu složitější, ale to už tak bývá když to večer moc čumí. Checkout z kempu do 12:00 jsme tak tak stihli a vydali se na cestu do Commonwealthu.

Gibraltar sousedí pouze se Španělskem a Středozemním mořem. Je to ministáteček pod nadvládou britského impéria o rozloze 7 km čtverečních, kde žije cca 33 000 lidí. Mají tam úplně všechno: národní park, bunkry, kostely, přístav, spoustu benzínek, mešitu a dokonce i letiště s do moře uměle prodlouženou přistávací a vzletovou dráhou. Skrz letištní plochu ještě do nedávna vedla silnice, kterou vždy při vzletu/přistání letadla uzavřeli závorami. Dnes už ale mají vybudovaný tunel, takže přes letištní dráhu se dá jít pouze pěšky. Závory a vrata zavírají pořád. Číhali jsme na letadlo, které jsme nakonec viděli jen z dálky, ale alespoň se nám podařilo na plochu na chvíli vlézt. 

Odkaz kolonizátora je patrný všude, sice se po silnici jezdí vpravo, ale nechybí doubledeckery, červené telefonní budky, ikonické poštovní schránky, mluví se převážně anglicky a platí zde Gibraltarská libra, která má podobný kurz jako ta britská. A taky tu místo křižovatek mají kruháče, leckteré je třeba projet nékolikrát kvůli přehršli dopravních omezovačů – kuželů, plůtků a jiných retardovaných zábran. 

Zidanské duo se vydalo kolonizovat Tarikovu skálu, avšak netušilo, jak složité to bude. V první řadě jsme nevěděli, kde zaparkovat a nechat své věci. Zkoušíme hotel poblíž stanice lanovky, zda by nám nenechali zidany někde v garáži, avšak člověk na recepci k našemu údivu nemluvil anglicky. Tam jsme nepochodili. Pírko se šel zeptat k lanovce, jestli se to nedá nechat tam, ale ani tam jsme nebyli úspěšní. Nakonec jsme zjistili, že zaparkovat můžeme pouze na místech pro zidany určených, ta byla ale úplně plná. Obsluha lanovky Pírkovi taktéž sdělila, že čekat na lanovku budeme cca hodinu. A to samé i nahoře pro cestu zpět. Už proto, že vstup stojí cca 50 liber na osobu, chtěli bychom tam vidět všechno – národní park, opice, které až jednou vymřou, GB bude muset území navrátit Španělsku, ale i tunely, vistutý most a lávky. Prostými počty jsme usoudili, že krom toho, že nemáme kam dát zidany, stejně bychom to všechno neměli šanci stihnout. A tak jsme zmizeli po anglicku. Na Gibraltaru je ale víc věcí k vidění, třeba Afrika z jeho nejjižnějšího bodu – Europa Pointu. Jeho návštěva byla tedy povinností, dominuje mu krásný maják z roku 1841 a hned vedle je pěkné dělo a bunkry, jako ostatně všude v širokém válkami zužovaném okolí.

Jenom ta mešita to trochu kazí, ale bereme to jako trénink na Alžír. 

Zidani mají samozřejmě v každé nově navštívené zemi povinnost sehnat MPZtku, tedy samolepku s mezinárodním kódem země. Objeli jsme snad všechny benzínky a ptali se po všech čertech, i v letištní hale a místním obchodě s potravinami jsme byli, avšak nikde jí nemají. Přitom skoro všechna auta jí nalepenou mají. Všichni nás posílají do jakési prodejny autodílů, ale je neděle a ta má zavřeno. Opouštíme zemi tedy s nepořízenou. Překvapilo nás, jak je tu levno – benzín litr za libru, cigarety za 6 a litrovka finské za 6,90. Když se teda bude chtít někdo z čtenářů točit autem, chlastat a kouřit, tady to půjde dobře. 

Nutno podotknout, že místní architekti jsou fakt mistři. Využijí každý centimetr plochy z těch 7 km, všude jsou tunýlky, domy na skále a vše je přísně podřízeno omezenému prostoru. 

Všude to na Gibraltaru vypadá, že Europa Point je nejjižnějším bodem Evropy, ale my víme, že to tak samozřejmě není, tím je Isla de la Las Palomas u města Tarífa, do kterého jsme se vydali. Po cestě projíždíme gigantickým přístavem v Algecirasu, odkud odplouvají trajekty do Maroka. Cestou na nás mává a řve nějaký nahaněč, co si myslí, že kdyz je v přístavu zidanista, musí zákonitě shánět transport přes úžinu. Skočil nám do cesty, vysvětlit si to nedal, tak jsme ho objeli. 

Cestou se zase začalo trochu kazit počasí, a tak bereme v Tarífě hostel, který má i garáž na zidany s tím, že na nejjižnější bod půjdeme pěšky. Celý den je hezky slunečno, chtěli jsme cigánit, i nějaká místa jsme na mapě našli, ale tady to není moc cigánění friendly kraj. Je tu spoustu národních parků a obecně je to zakázané, tak radši nebudeme provokovat. 

Bohužel však celý nejjižnější ostrov je jedna velká pevnost, která není přístupná a je nutné si objednat prohlídku. Nicméně je to ostrov, k pevnině připojen krátkým mostem a brána je zavřena až za ním. Takže na nejjižnějším bodu pevninské Evropy jsme fakticky byli. Ještě tam zkusíme skočit zítra ráno, ale moc nadějí tomu nedáváme. Krom toho, že je ostrov nejjižnějším bodem, také se tu ze Středozemního moře stává Atlanský oceán. 

V Tarífě jsme se ale nachomýtli k zajímavé události – nějakému křesťanskému klání. Celým městem procházejí průvody různě oblečených lidí, mají i svou kapelu žesťových nástrojů s bubeníky a vprostřed nesou obrovskou věc s Ježíšem. Jdou strašlivě pomalu (teď je 23:00 a stále tu obcházejí), pořád se zastavují a lidé okolo se dotýkají té věci s Jesusem a pak se vždy pokřižují. Vpředu průvodu jdou lidé v kápích, jak kdyby patřili k nějakému místnímu kukluxklanu. Netušíme, co je to za bizárek, ale asi to bude mít spojitost s Velikonocemi. 

Prošli jsme město a teď sedíme s pivem v ruce před restaurací a asi se přesuneme do nějakého baru, vypadá to, že to tu půjde. 

Čumil čumí na ubytku, a my se zítra už začneme přibližovat k Almérii, odkud snad pozítří odrazíme do Afriky. 

Stav tachometru  137918 km

Najeto: 86 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 2,5 l