Algeria 2025, Jour 16: Oheň!

Před odjezdem dostal Pírko varování, ať tu radši nevycházíme po setmění. Řídíme se tím, nevycházíme, rovnou venku zůstáváme. 

Noc byla příjemná, ráno trochu složitější, s pivem zas najíždíme na správnou zidanskou notu. Jen ten kopeček jsme večer považovali za prudší. Od cigánplatzu šlo sjet bez problémů, ale na silnici se zidan moc nerozjížděl. Proto Pírko použil nohy, ovšem ne k účelu, k jakému se obvykle používají. Jimbo z kopce spíš zpomaloval než zrychloval, a tak Pírko skočil na svého oře a ladně přiložil svou pravou nohu na Jimbův levý kufr. Zatáhnul pravou rukou, jeho nastartovaný zidan ochotně zrychloval a Jimbovu zidanu tak dodal potřebnou hybnost. Ten ve 40 km/h na trojku celkem bez problému naskočil. S radostí v očích, že i dnes se někam hneme, sjíždíme kopec o pár zatáček dál, kde na nás opět čekají modráci. Nejdůležitější z nich přistoupí k Jimbovi s úsměvem a napřaženou pravicí. Zidanu se ale ještě nestačil ohřát motor, takže se musí držet ve vyšších otáčkách. K tomu je samozřejmě potřeba pravá ruka. Jimbo posunky vysvětluje uniformě, že jí nemůže podat pravou ruku a napřahuje levou. Modrák pochopil, potřásl si neobvyklým způsobem a praví: “Czechoslovakia?” Jimbo kývá hlavou, když už tady někdo zná naši zem, skoro vždy nás má za Čechoslováky pod nadvládou Sovětů. Stejně jako jeden taxikář v Alžíru, Czech Republic ani Czechia (fuj!) neznal, ale Czechoslovakia ano. Hned si vzpomněl a říká: “Tam Sověti, Stalin good,” tázavě se na nás otočil. My pochopitelně odporovali, že Stalin good teda fakt neni. Tomu už moc nerozuměl, tak už dál nepokračoval. Dnešní modrák opět anglicky neuměl nic, ale očividně dostal od včerejších kolegů echo. Poslední dny nás sledují na každém kroku, asi se lekli, když jsme se jim na den ztratili v bahenních lázních. Vyžádal si pasy a kouká na pytel s odpadky, přišpendlený k Jimbovu kufru. Udělali jsme chybu, sic znalí místních poměrů, neuvědomili jsme si, že plechovky od piva budí vášně. Příště musíme na odpad použít neprůhledný pytel. On je pochopitelně odhalil, začal na pytel ukazovat a říkat různá slova, znamenající pivo. Jimbo s rukou stále na plynu trochu zvýšil otáčky motoru a vůbec nerozuměl tomu, co modrák při ukazování na pytel říká. Jen mu opakoval, že to jsou odpadky, policajt naštěstí od dalšího řešení upustil, řekl to však svému kolegovi, který se zrovna Pírka vyptával, kde jsme spali. Tomu Pírko samozřejmě taky vůůůbec nerozuměl a opakoval mu, že jedeme z Alžíru do Oránu. Tahle groteskní kontrola naštěstí nebyla dlouhá, zkontrolovali pasy, ukázali na datum vypršení víza a po ubezpečení, že z Oránu máme objednanou loď přes moře, nám zamávali. Předmět doličný byl odhozen hned v první vesnici do kontejneru.

Cestou podél moře opět výhled střídá výhled, obloha bez mraku, jenom ten vítr by nemusel být tak drsný, že se proti němu často nedá ani zatáčet. U jedné z miliónu liduprázdných pláží nás přepadla touha po vodě. Zaparkovali jsme na prázdném parkovišti, kdysi možná hojně využívaném rekreanty, vhodně tak, aby šel Jimbův zidan roztlačit. Skočili do plavek a jali se otestovat, zda je slaná. Což o to, slaná byla, ale teplota je kvůli silnému větru asi tak 2 cm. Z povinnosti jedno tempo a radši rychle ven. Jako svačinka posloužila okurka a paprika od zelináře. 2 z 10 zidanistů doporučují: nemněte si oči po tom, co jíte celkem dost pálivou zelenou papriku, a to ani tehdy, když vám do oka něco spadne. Nestrávíte pak půl hodiny jeho vymýváním za stálého skučení jak moc to pálí. Ale zkušenost je nepřenositelná, Pírko by mohl vyprávět.

Od vody jsme opět zkusili trik s Pírkovou nohou, rozjet se z nulové rychlosti zas tak jednoduché není, ale na třetí pokus se to za aplausu přihlížejících Alžířanů podařilo. Přes jedno tankování do nastartovaného zidana, kterého opět pumpař zlil od hrdla až po stojánek, dojíždíme do města Mostaganem, ve kterém jsme před týdnem spali. 

Máme hlad a potřebujeme nakoupit, a tak hledáme vhodný market ideálně vedle restaurace a rozhodně na kopci. S těmi restauracemi se to tady má tak: měli jsme za to, že místní kuchyně bude, stejně jako v Maroku, plná kuskusu, zeleniny a skopového masa. To vše pečené v tajinu, nebo podobně upravené. Avšak víc jsme se mýlit nemohli. Tady se jí v podstatě jen ve fast foodech. To nejlepší, co si tu může člověk dát, jsou pečená kuřata, v lepším případě, když vůbec nějakou restauraci najde, tak jsou to játra na špízu nebo hovězí plátek. Jinak je to samá pseudopizza, podivné maso na grilu, které se celý den předpéká za sklem výlohy a masařky do něj kladou svá vajíčka. Ne jinak to bylo i v “restauraci”, kterou jsme potkali vedle marketu. “Sedí tam asi 4 lidi, něco jedí, ale když jsem viděl tu výlohu plnou much, tak mě to nenaplnilo optimismem,” povídá Jimbo po obhlídce terénu. Šel tedy do magazinu s tím, že koupí něco, co by se dalo sníst s bagetou. Bagety, ty tady péct fakt umí, to je Francouzi naučili moc dobře. Stojí asi 2 koruny a nejsou z žádného zmraženého polotovaru jako u nás. Z obchodu přinesl asi po 15 minutách překládání francouzských popisků jakési kuřecí něco, co měla být asi šunka. Senzorické testy však ukázaly, že je to pravděpodobně rozemletá celá slepice doplněná kořením, aby byla přebita chuť drůbežího separátu. Úlomky kostí ale žádné koření nerozmělní. I “sýr” chutnal víc jako plast, takže to obojí letělo přímou cestou do odpadu. Protože Jimbo tušil, jakou šmakuládu kupuje, vzal do zálohy Veselou krávu, ta má chuť všude stejnou. Aspoň nás nemrzí těch těžkých 120 korun, co to všechno stálo.

Startovací sekvence se z kopečka podařila, noha nebyla potřeba. Okolí Mostagemu, přestože je u moře, je opět placka, nikde žádné hory jenom nekonečné dálavy kam oko dohlédne. Směr Orán vede víceméně rovná dvouproudá silnice, takže posledních asi 80 km k jezeru Sebkha d`Oran opět jedeme bokem kvůli vichřici fičící od vody. V tomto kraji se také nachází mnoho továren, fabrik i rafinérií. Hořící komíny spalující přebytečný plyn při zpracování ropy se neokoukají. Jenom příroda dost trpí, všude je jemný popílek, prach, černo, kouř a smrad.

Dnes jsme si ověřili, že roztlačovat zidana už nám celkem jde, takže proč opět necigánit, že? Navíc je to poslední večer, který můžeme strávit v přírodě. Našli jsme luxusní cigánplatz kousek od gigantické skládky v kopcích nad Oránem. Byl by hřích jej nevyužít na plno a neudělat si konečně oheň, snad nám to nepřekazí hasiči. 

Zítra okusíme, zda je zmíněné jezero opravdu slané, jak se o něm říká a posuneme se jen o pár kilometrů dál do Oránu, kde budeme utrácet poslední prachy při čekání na loď. 

Pivo stále máme, čumil ještě taky je, zítra už ale nebude.

Stav tachometru 140849 km

Najeto: 264 km na tři roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,2 l

Malá filmová hádanka.
Vinice všude okolo Oránu

Algeria 2025, Jour 15: Zpátky v sedle

Jak bude probíhat dnešní den, bylo ještě ráno trochu ve hvězdách. Podaří se roztlačit zidana? Kam vlastně pojedeme? Přímo do Oránu? Chceme jet ale okolo moře a ještě něco vidět! Chtěli bychom taky ještě pocigánit, než opustíme Afriku!

Po snídani jsme sbalili věci a postupovali dle plánu, který byl vymyšlen u večerního plecháčku s vínem. Jimbo odlehčil zidana, aby se nám ho podařilo vytlačit z garáže, následně na něj nacigánil všechny věci, aby opět ztěžkl a lépe s nám přetlačoval motor. Pak byla aktivována včerejší startovací sekvence: vytlačit na kopeček, otočit, pustit dolů a vší silou tlačit a odrážet se. Ke konci kopce Jimbo nechává klouzat spojku a, světe opět div se, povedlo se na první dobrou. Hurá! Tak tak tak jjjjjjedeme T-t-t-t-tomé. Když to šlo tak dobře, rozhodli jsme, že nepojedeme po dálnici, ale přímořskou riviérou. 

Před tím ale bylo třeba doplnit zásoby u katedrály. Včera padlo všechno víno, takže potřebujeme nové. Provoz v hlavním městě a jeho úzkých uličkách plných aut je šílený, tuplem, když Jimbovi nesmí zidan chcípnout. Pírko rychle skáče do nalejvárny, když se s blaženým úsměvem vrací opět s kartonem piv a několika lahvemi vína, Jimbův zidan už se začíná nebezpečně přehřívat. 

BMW R1150 je dvouválec typu boxer chlazený vzduchem, takže dost trpí, když ho žádný vzduch nechladí. V rychlosti dostal do kufrů vína co se vešlo, na Pírka nečekal a vyrazil napřed, protože jinak by se odtamtud taky nemusel vyhrabat. Motor se začíná více chladit až na čtyřproudé silnici, ke které bylo potřeba projet půl města. Po ochlazení Jimbo čekal pod mostem, pak pod druhým mostem, a když už se ho málem snažili perzekvovat zelení mužíčci, taktéž na BMW R1150, Pírko ho dohnal. Cestou k moři opět tankujeme do nastartovaného zidana, naštěstí to tu nikomu nepřijde divné. Silnice okolo moře je opravdu nádherná, výhled střídá výhled, v jednu chvíli jsme na úrovni moře, abychom po pár minutách byli najednou 200 metrů nad ním. Zatáčka střídá zatáčku, jen Pírkovi se jede trochu hůře se spolujezdcem, kartonem piva, za sebou. 

Na vjezdu do vesnice Beni Haoua nás staví modráci, chtějí pasy. Říkají, že to bude minutka (pokud jsme rozuměli správně), ale po té přijíždí další auto, ze kterého vyskáčou další. Jeden z nich, vypadá nejstarší, přiskočí k Jimbovi a jist si svou angličtinou něco říká. Jimbo si ale jeho angličtinou vůbec jist není, vlastně si není ani jist, zda je to angličtina. Navíc chlápek strašně prská. Modráci pořád někam volají, vypisují jakési papíry, s pasem v ruce se nás ptají odkud jsme. Tvl asi z Mongolska ne, když máš v ruce pas, kde je velkým písmem napsáno Czech Republic. Vyfotili si asi 100x naše zidany, spztky, s pasy udělali bůh ví co a když se Jimbovi konečně podařilo prskajícímu monocajtovi vysvětlit, že opravdu ten zidan nemůže chcípnout, protože ho jinak už nenahodí, přiběhl jiný a pasy vrátil. Právě včas, teplota oleje v motoru už byla v červeném poli. Popřáli nám šťastnou cestu a my jeli kroutit zatáčky dál.

Celou cestu koukáme, kde by se asi tak dalo cigánit. Kdo s námi někdy jel, ví, že najít vhodný cigánplatz není jednoduché ani za standardní situace. My ale standardní nejsme, jelikož musíme myslet na to, aby se Jimbo dostal bez motoru na silnici a ta byla ideálně z kopce, aby se dal ráno nahodit zidan. Kousek za městem Ténés jedeme asi 50 metrů nad mořem okolo remízku, ve kterém by se zacigánít dalo. Nepřemítáme, nekombinujeme, je to mírně na kopci, na silnici sjet půjde, takže není co řešit. 

“To je tak krásný, zastavit a dát si to pivo,” povídá Pírko, ještě ani pořádně nezaparkován. Tak teď sedíme s výhledem na moře v židličkách, vaříme dobroty a jako dezert si dáme dnes koupenou čerstvou cibuli, česnek, papriku, okurku a rajčata od místního zelináře.

Piva máme dosti, víno necháme zrát, čumil ještě je, možná dneska trochu počumí. Když máme ten česnek. Na zítra držte palce Jimbovu zidanu.

Stav tachometru 140585 km

Najeto: 256 km na jedno roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,5 l

Algeria 2025, Jour 14: Zkušební start

Včera jsme vám záměrně zamlčeli jednu věc. Nápovědou byla fotka s kartami a vynulovaný počet dnů abstinence. JIž od nás víte, že máme malý quest – sehnat v Alžírsku místní alkohol. Když jsme se vraceli od baziliky, dostali jsme tip od domorodce, kde by se asi dalo sehnat něco krapet vostřejšího než je Coca cola a Tonic s příchutí granátového jablka. Schválně, kde byste hledali v islámské zemi prodejnu alkoholu? Správně! Přece u kostela!

Bazilika totiž není jediný kostel v Alžíru. Mají tam ještě Cathédrale du Sacré-Couer. A okolí této katedrály je místo zaslíbené. Jdeme si tak od stanice metra na lokaci, kterou nám hodný obyvatel doporučil, když tu Pírko vykřikne: “Hele, tady maj chlast!” Ještě jsme ani nedošli tam, kam mapa ukazovala a mezi obytnými domy se to najednou tak zvláštně hemžilo. Všude okolo klid, ale před malým zapadlým krámkem pod úrovní chodníku byl šrumec. Uvnitř se nachází pult a před ním asi 4 metry čtvereční místa pro zákazníky, je tam asi tolik místa, jako v narvané lanovce od památníku.

Za pultem běhá asi 8 prodavačů a snaží se co nejrychleji vyplnit všechny tužby chlastuchtivých Arabů. Uvnitř se všichni překřikují, peníze lítají hlava nehlava, hlavně být rychle vevnitř, urychleně dostat co potřebuju do černého neprůhledného pytle, zaplatit a rychle ven. Tak to totiž Alláh neuvidí a budu v pohodě. 

Do tohoto bizáru jsme vešli my, dvě osoby, co lezou někam, kam se rozhodně nehodí. Už se do něj dostat byl problém přes vbíhající a vybíhající lidi. Chvíli sledujeme, jak se vlastně dostat k pultu a hlavně co si objednat. Mají tu všechno – od klasického západního tvrdého alkoholu přes alžírská vína až po alžírské pivo. Ano, v Alžíru i vaří pivo, sic pod taktovkou Heinekenu. Mezi tím obsluha ukojila potřeby asi 30 lidí. Průměrně tam zákazník nestrávil ani minutu. Pírko se záhadně probojoval k pultu a snažil se upoutat pozornost prodejce. Ten se po chvíli uklidnil, pořád distribuoval chlast zákazníkům, ale už Pírka poslouchal. “Vem všechno, na co máš sebou prachy,” zněl z davu v povzdálí (ani ne metr od pultu) Jimbův hlas. Pírko se tak nejrychleji jak jen to šlo vyptal prodavače, kolik co stojí (ceny u flašek napsané nebyly), které z vín či piv je alžírské a následně sdělil objednávku: 12x Tango, 12x Fiesta, 2 tamty červený a 2 tamty bílý. Prodavač všechno sbalil úhledně tak, aby nebylo možné poznat, co se v černém pytli nachází a bylo hotovo. Cenovka asi 10 000 DZD (něco přes litr). 

Chápeme, že pro člověka, který je zvyklý, že si skočí do Lidlu, tam si vezme co potřebuje a normálně zaplatí, je tohle shánění úplně nepředstavitelné, ale pro nás to byl svátek! Proto i chápeme, že jste včera v zideníčku neregistrovali fotku piv, pro lidstvo to byl malý krůček, ale pro nás skok jak kráva!

Večer jsme tedy zapili žal nad oholeným setrvákem: každý jsme vypili 2 piva a spát šli pod obraz. Zbytek se chladí v hotelové lednici, kterou využíváme na 100 %. Před usnutím Pírko nalajnoval plán na další den: “Zejtra vyzkoušíme nastartovat zidan a můžem se krásně namrdat přes den.”

Dneska toho v plánu moc nebylo. V první řadě bylo třeba vyzkoušet, zda je možné Jimbova zidana roztlačit studeného. Po snídani ještě chvíli poleháváme na postelích a okolo poledne tlačíme zidana z garáže. Člověk by neřek’ jak je těžké ho vytlačit ze sklepení na silnici. Vedle hotelu je malý kopeček, při rozjímání na posteli jsme si udělali plán: vytalčíme ho nahoru, pustíme ho dolů, Pírko bude vší silou tačit, Jimbo se bude odstrkovat a ve vhodné chvíli se zařazenou pětkou pustí spojku. Před tím natlakuje čerpadlo a přidá trochu plyn, jako při startování klasickým stylem. Nebudeme vás napínat, nepovedlo se to ani na 4. pokus. Leje z nás jak z konve, sedíme pod kopcem a snažíme se plán vylepšit. Mezi tím jsme opět atrakcí pro obyvatele a zaměstnance z hotelu. Ti velmi rychle pochopili, že máme problém a aniž by se na něco ptali, začli ho řešit. S hlavou v dlaních sledujeme, jak okolo nás chodí dva alžířané, prohlížejí si zidan a volají po všech čertech, aby nám pomohli, aniž o to byli požádáni. Tohle by se u nás nestalo, doma si každý hledí svého písečku a ostatní ho nezajímají. Čest výjimkám! Nakonec oběma Jimbo ukázal, v čem je problém. Moc si nerozumíme, ale ručním jazykem se dozvídáme, že je víkend (pátek), a že je to moc složitá oprava. Bohužel nic, co bychom dosud nevěděli. Ten víkend sice trochu překvapil, ale co už. Jimbo se ptá jednoho z nich, jestli nezná někoho, kdo by ho hodil i se zidanem do Oránu. Odtahovka se řekne depannage, Jimbo to vie, protože je to napsané na každé odtahovce, kterou jsme tu potkali, asi měl nějaké tušení. Prý to není problém, někdo se najde a bude to maximálně za 100 EUR. Přecijen je to 450 km, dle domorodce je to kousek tady za rohem.

Ze zoufalosti jsme vylepšili plán: zkusíme to na čtyřku, Jimbo nechá spojku trochu klouzat a uvidíme. Když to nevyjde, tak začnem řešit depanáž. Světe div se, dokázali jsme to! Zidan odmítavě naskočil. Jimbo ho jel projet po okolí, aby se zahřál a teď budeme doufat v Alláha, aby to zítra zařídil a my mohli odjet směr Orán.

Šťastní se jdeme převléct, objednáváme skrz recepci taxík, aby nás dovezl ke gigantiké mešitě, do které jsme včera nešli. Recepční říká, že dlouhé kalhoty nepotřebujeme, kdyby to bylo nutné, tak nám tam prý půjčí hábit. Taxík stál 250 DZD (asi 30 kč) a recepční ho objednal přes africký Uber, který se tu jmenuje Yassir (tady máte odkaz na appku, ale bude vám k ničemu, protože jak jsme na zpáteční cestě zjistili, je k registraci třeba alžírské telefonní číslo: https://apps.apple.com/cz/app/yassir/id1239926325?l=cs).

S těmi taxíky je to všude na světě stejné, první, který nás včera vezl k bazilice, chtěl 1500 DZD (200 kč), druhý, který nás vezl domů s pivem a vínem chtěl za trojnásobně delší cestu 1000 DZD a přes appku chce 250 DZD. Prostě klasická drožkařská ojebávačka.

Velká alžírká mešita, Džamáa el-Džazair, je největší mešitou v Africe a zároveň třetí nějvětší mešitou na světě. Před ní už je jen ta v Mekce a Prorokova v Medině. Stavěli ji číňané v letech 2011 – 2019. I kvůli ní odstoupil tehdejší alžírský prezident, neboť mu bylo odpůrci vytýkáno, že utrácí nesmyslné peníze za nesmyslné megalomanské stavby, a že by peníze měly směřovat jinam. I místní lid si uvědomuje, jak strašlivě zbytečná ta stavba je. Mešita má rozlohu 400 000 m² a pojme celkem 120 000 osob. Její minaret má 37 pater, měří 265 metrů a je nejvyšší na světě. Tahle nesmyslně gigantická věc má pod sebou podzemní parkoviště pro 7000 aut! My si nenecháme ujít žádný bizárek, a tak bosí procházíme modlitebním sálem, jehož podlahu v celé rozloze 20 000 m² pokrývá zdobený koberec.

Nad ním visí obrovitánský lustr, zavěšený ze 70 metrů vysokého stropu. Lidí tu vzhledem k velikosti stavby moc není, ale co nás opět udivilo, je míra islámské indoktrinace. Chodí tu skupiny dětí všech věků, zřejmě školní zájezdy, učitelky jim ukazují co dělat a dávají přednášky. Dětem je to úplně jedno, chtějí si hrát, honí se po podlaze, válejí se po zemi a učitelky je okřikují. Cpát náboženství do hlavy pětiletým dětem už nám přijde moc. V sále jsme svědky toho, kterak zřejmě otec, klečíc nad svým cca dvanáctiletým postiženým synem, bere do rukou jeho hlavu a doslova s ní mlátí o koberec. Hoch z toho nebyl nečekaně vůbec nadšen. Mírně znechuceni jsme si umyli nohy, není bez zajímavosti, že záchody tu skoro nejsou, zato kohoutků na mytí nohou je tu stovky.

Zpět do hotelu jsme jeli tramvají, protože taxi objednat nešlo a žádné okolo nejelo. 

Pivo máme, víno taky, koupili jsme pistácie z Lidlu (asi dovezené ze Španělska, protože takové obchody tu nejsou) a plesnivý sýr, dneska budeme degustovat. Začneme asi bílým a uvidíme.

Stav tachometru 140329 km

Najeto: 5 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,5 l

Arabové jsou nacisti!!!
Modráci v zákazu
Spokojenej

Algeria 2025, Jour 13: Lepší den

Díky naší situaci byla dnes možnost si nerušeně prohlédnout hlavní město. Měli jsme to stejně v plánu, tak proč nevyužít té politováníhodné skutečnosti s Jimbovým zidanem. Navíc stejně po tolika dnech v sedle potřebujeme trochu odpočinku. 

Po poledni jsme vyrazili z hotelu směr centrum. Největší a nejlidnatější město Alžírska skýtá nejednu zajímavost. Z hotelu jsme došli asi 1 km na tramvaj, protože bydlíme dost daleko. Po chvíli jsme však museli vystoupit, protože na jedné zastávce přistoupili revizoři a my neměli lístek. Samozřejmě bychom si ho koupili, kdybychom vědeli kde. Jak jsme zjistili na zpáteční cestě, nejdřív jde prodejce lístků a za ním teprve nejnenáviděnější povolání. Takže jsme si ho koupit mohli. No co, máme nohy. Prvním cílem se stala Velká alžírská mešita, kam nám byl bohužel odepřen přístup, jelikož kraťasy a sandály Alláha uráží, což samozřejmě víme, ale selhala příprava. 

O další 3 km dál, pěšky přes industriální zónu města, místo, kde se splašky z části města vyplavují bez vyčištění rovnou do moře a celým okolím se line dávicí reflex dráždící smrad, přicházíme na tramvajovou zastávku. Zde je již budka s obsluhou, která nám s úsměvem prodala lístek za 40 DZD (5 kč). 

Voňavá promenáda. Vidíte ty potapěče a kusy papíru?

Jedeme na konečnou, protože Alžír není jen pole, nýbrž metropole! 

“Je to tady moc pěkný, takový moderní a čistý,” povída Jimbo a pokračuje: “Dokud se neotočíš o 180 stupňů a nevidíš, jak tu žijou místní.” Takových obrázků je tu k vidění spoustu. 

Sjíždíme po eskalátorech do stanice Ruisseau, kde se za těžkých 50 DZD (o trochu víc než je 5 kč) vezeme metrem o jednu stanici dále – Jardin d´essai. Zde potkáváme další typ alžírské ozbrojené moci – policii v civilu. Prozrazuje je nejen drsný pohled, ale i páska na ruce. Co kontrolují u vstupu do metra netušíme. 

Dalším cílem je monumentální pomník mučedníkům, Martyrs memorial, ve čtvrti Casbah. 

Celé město je tak trochu (dost) na kopci, proto k pomníku vede od moře lanovka hned od stanice metra. Za 20 DZD (2,50 Kč) se vezeme o 100 výškových metrů výše a jdeme se na to podívat. 

Pomník zde vyrostl v roce 1982 jako připomínka všech bojovníků za svobodu Alžírska. Postavil jej Marian Konieczny, polský architekt. 

U každé ze tří nohou památníku se nacházi obrovská socha znázorňující jednoho z bojovníků. Přímo pod trojnožku se ale nedá dostat, stejně jako na místo s nejlepším výhledem na moře, protože to tam hlídá armáda. Proč, to opět netušíme. 

Pomník je opravdu monumentální, směrem do města od něj vede gigantická betonová plocha plná prodavačů různých cetek a podnikavých alžířanů pronajímajících elektrokoloběžky a dětská vozítka. Na druhém konci této plochy se nachází armádní muzeum. 

Ministerstvo národní obrany jej otevřelo v době stavby památníku, v roce 1985. Okolo pěkného Migu 17 a náklaďáku s radarem procházíme směrem k jeho dveřím. Před nimi nás staví jakási ochranka, mluví na nás něco, čemu nerozumíme, ale posunky jsme se dozvěděli, že dovnitř můžeme. Proč nás vůbec zastavil, je opět záhadou. U vstupu platíme horentní sumu za vstupné – 20 DZD (2,50 kč), procházíme detekčním rámem, který je sice zapnut, ale nikdo jeho pištění nevěnuje pozornost a dále jsme naváděni už asi desátým človekem v uniformě. Je tu víc vojáků a pracovníků muzea než návštěvníků. Za pár chvil je nám jasné, proč nás navádějí jinam a proč jich je tu tolik. 

Celé muzeum je plné různých artefaktů, jak už to v muzeích bývá. Jeho uspořádání je nám ale záhadou. Má tři patra a artefakty, modely bitevních lodí, opevnění či obrazy jsou rozházeny tak nějak bez ladu a skladu. V jednu chvíli může návštěvník obdivovat gigantický obraz znázorňující krveprolití datované 2000 let př. n. l., prohlížet si model bitebního pole, kde lidé bojují s luky a šípy a vedle toho obdivovat krásu německého Maschinengewehru 42 z druhé světové války. Ve vitrýnách obdivujeme bojovníky v turbanech a prostěradlech, vedle nich se v jiné vitrýně nachází historická křesadlovka a vedle ní o 200 let mladší Maschinenpistole 40, tedy německý samopal vyráběný firmou Erma Werke ve 20. století. Takových bizárků je tu víc. K tomu všemu ty novodobější artefakty jako zbraně, vysílačky a další polní vybavení, nesou známky dost těžkého opotřebení. Kolikrát to vypadá, že tu P08 (pistole) někdo vykopal zkorodovanou z písku. 

Zaujaly nás ale dvě malé expozice: 

Mezi středověkými zbojníky v prostěradlech a dekách se nachází několik slov o tom, kterak Francie testovala v alžírské poušti jaderné zbraně. První testy těchto zbraní provedl kolonizátor v roce 1960 poblíž saharského města Reggane. Vyslal tam několik jaderných bomb a testoval, jaké účinky mají na živé i neživé objekty. 

„Hurá Francii. Dnes ráno je silnější a pyšnější. Ze srdce děkuji vám a všem, kdo se podílel na tomto velkolepém úspěchu,“ vzkázal francouzský prezident Charles de Gaulle ministrovi obrany poté, co Francie v Alžírsku provedla jako čtvrtá země na světě svůj první jaderný test.

(Zdroj: Archive CEA/Neznámý autor/Wikipedia)

Testy měly probíhat v lokalitě, kde se nenachází lidé, avšak Alžírsko tvrdí, že tomu rozhodně tak nebylo a dodnes jsou v té oblasti hlášena úmrtí osob na nevysvětlitelná onemocnění. Odpálené bomby měly být až třikrát silnější než ta hirošimská. Důsledky to mělo i na populaci živočichů, typicky pískomila, který v dané oblasti žije. Francie to víceméně popírá a k následkům se staví zadem. O to bizarnější je, když před několika lety dorazil do Evropy písek ze Sahary a rafičky měřáků radioaktivity na našem území vystřelily do astronomických výšin. Sice se nejednalo o nebezpečné množství, ale i tak se v zrnkách písku nacházel radioaktivní izotop, který se běžně v přírodě nevyskytuje a používá se v jaderných bombách. Proč asi, frantíci?

Bohužel většina expozice v muzeu je psána arabsko-francouzsko-anglicky, takže jí není rozumět. U obrázků jaderné katastrofy s arabskými popisky Jimbo, věda, že focení je striktně zakázáno, vytahuje telefon s překladačem, aby se něco dozvěděl. Do tří sekund je u nás voják s pracovníkem muzea, aby focení zakázali. Když si v telefonu prohlédli, že jde opravdu jen o překladač, naštěstí se uklidnili a vrátili se k tlachání.

Proč se nesmí v muzeu fotit a je to takto striktně vyžadováno, je nám záhadou. Snad nehrozí vyzrazení strategie nebo snad Alžírská armáda ještě využívá technologie, co se zde nachází?

I proto odsud nemůžeme žádnou fotku publikovat. 

Další věc, která nás v tomto muzejním chaosu zaujala, byla Chamber of torture. Název je všeříkající, krom dvou zvláštních mučících lavic a pár pout na ruce, tam žádné artefakty nebyly. Torturu připomínal velký interaktivní model podzemního mučiště s přepínači, které rozsvítily světla na malé panáčky svírající se v bolestech, což bylo doprovázeno zvukovými efekty v podobě sténání, výkřiků a jiných zvuků lidského utrpení. 

Po opuštění komůrky bolesti jsme pochopili, proč je tu najednou tolik zelených slavnostních uniforem, a proč nás stále odklánějí do jiných expozic, přijeli totiž nějací Putinovi pohůnci. Asi 10 ks nosatých chlápků v oblecích mluvících rusky trpělivě poslouchalo výklad historie jakéhosi alžírského pohlavára. Jiný to natáčel na kameru a všichni se tvářili velice důležitě. Bůh ví, jaké pikle sem přijela ruská delegace kout. 

Muzeum je sice pojato dost po alžírsku, ale za ty prachy za vstupenku to doopravdy stojí!

Z muzea se vydáváme na další mírně bizarní místo, prohlédnout si katedrálu Notre Dame d´Afrique. Ano, čtete správně, je to křesťanský kostel na útesu nad městem s přenádherným výhledem na město i moře. 

V roce 1876 udělil papež Pius IX. svatyni dva papežské dekrety. Jeden ke kanonické korunovaci uctívaného mariánského obrazu a druhý, kterým svatyni povýšil na baziliku. Jde o jedinou zdejší křesťanskou stavbu, která nebyla během své existence přestavěna na mešitu. 

Dostali jsme se sem taxíkem poté, co jsme sjeli lanovkou za 2 koruny a chytli drožkaře hned u metra. I tak byla po příjezdu bazilika už zavřená (zavírá v 17:30), ale výhled i fotbal hrající děti a posedávající muslimové okolo přinesli dost bizarní obrázek. 

Hned vedle kostela se nachází Vatikánská ambasáda a kaple sv. Pepíka, ze které vede do baziliky malý mostek. 

Nezřidka tento svatý dostal míčem po hlavě. Hlavičku nevrátil a místní Zidanové nerušeně pokračovali v tréninku. 

“Ještě nám chybí do výčtu dopravních prostředků jízda autobusem,” povídá Pírko po zjištění, že dříve funkční lanovka ke kostelu už nefunguje. Našel v mapách jakési stanoviště busů v zatáčce a zrovna tam jeden jel. Jimbo se směsicí jazyků optal řidiče, zda jede do centra a po pozitivní odpovědi už jsme seděli namáčknutí v Toyote Coaster. To je takový busík pro asi 20 lidí se šnorchlem, co brázdí africké silnice. Někdy je to jen taková maršrutka po městě, jindy jezdí i mezi město. Potkáváme je tu na každém rohu. 

“Jooooo, to jsem moc chtěl, svézt se touhle károu,” jásá Jimbo a vytahuje 50 DZD (o něco víc než 5 kč) za oba a předává je výběrčímu jízdného. Coaster nás vyhodil na stokou smradlavém romantickém pobřeží, podél kterého jsme došli na metro a jeli na hotel. 

Romantické rande u stoky

Metro zde má jen jednu linku, která se na jedné straně města rozdvojuje. Leze se do něj přes turnikety a je celkem moderní. 

Večer trávíme hranim ferbla a plánováním, jak to bude zítra. Zkusíme roztlačit Jimbova zidana a když to půjde, budeme doufat, že se to podaří i pozítří, abychom se co nejvíc přiblížili Oránu. Ve středu nám totiž co? Ve středu nám totiž plave loď, vole. 

Asi 2 kila jahod za 40 kč

Držte nám palce, ať se dílo podaří. 

Stav tachometru 140324 km

Najeto: 0 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,5 l