Před odjezdem dostal Pírko varování, ať tu radši nevycházíme po setmění. Řídíme se tím, nevycházíme, rovnou venku zůstáváme.
Noc byla příjemná, ráno trochu složitější, s pivem zas najíždíme na správnou zidanskou notu. Jen ten kopeček jsme večer považovali za prudší. Od cigánplatzu šlo sjet bez problémů, ale na silnici se zidan moc nerozjížděl. Proto Pírko použil nohy, ovšem ne k účelu, k jakému se obvykle používají. Jimbo z kopce spíš zpomaloval než zrychloval, a tak Pírko skočil na svého oře a ladně přiložil svou pravou nohu na Jimbův levý kufr. Zatáhnul pravou rukou, jeho nastartovaný zidan ochotně zrychloval a Jimbovu zidanu tak dodal potřebnou hybnost. Ten ve 40 km/h na trojku celkem bez problému naskočil. S radostí v očích, že i dnes se někam hneme, sjíždíme kopec o pár zatáček dál, kde na nás opět čekají modráci. Nejdůležitější z nich přistoupí k Jimbovi s úsměvem a napřaženou pravicí. Zidanu se ale ještě nestačil ohřát motor, takže se musí držet ve vyšších otáčkách. K tomu je samozřejmě potřeba pravá ruka. Jimbo posunky vysvětluje uniformě, že jí nemůže podat pravou ruku a napřahuje levou. Modrák pochopil, potřásl si neobvyklým způsobem a praví: “Czechoslovakia?” Jimbo kývá hlavou, když už tady někdo zná naši zem, skoro vždy nás má za Čechoslováky pod nadvládou Sovětů. Stejně jako jeden taxikář v Alžíru, Czech Republic ani Czechia (fuj!) neznal, ale Czechoslovakia ano. Hned si vzpomněl a říká: “Tam Sověti, Stalin good,” tázavě se na nás otočil. My pochopitelně odporovali, že Stalin good teda fakt neni. Tomu už moc nerozuměl, tak už dál nepokračoval. Dnešní modrák opět anglicky neuměl nic, ale očividně dostal od včerejších kolegů echo. Poslední dny nás sledují na každém kroku, asi se lekli, když jsme se jim na den ztratili v bahenních lázních. Vyžádal si pasy a kouká na pytel s odpadky, přišpendlený k Jimbovu kufru. Udělali jsme chybu, sic znalí místních poměrů, neuvědomili jsme si, že plechovky od piva budí vášně. Příště musíme na odpad použít neprůhledný pytel. On je pochopitelně odhalil, začal na pytel ukazovat a říkat různá slova, znamenající pivo. Jimbo s rukou stále na plynu trochu zvýšil otáčky motoru a vůbec nerozuměl tomu, co modrák při ukazování na pytel říká. Jen mu opakoval, že to jsou odpadky, policajt naštěstí od dalšího řešení upustil, řekl to však svému kolegovi, který se zrovna Pírka vyptával, kde jsme spali. Tomu Pírko samozřejmě taky vůůůbec nerozuměl a opakoval mu, že jedeme z Alžíru do Oránu. Tahle groteskní kontrola naštěstí nebyla dlouhá, zkontrolovali pasy, ukázali na datum vypršení víza a po ubezpečení, že z Oránu máme objednanou loď přes moře, nám zamávali. Předmět doličný byl odhozen hned v první vesnici do kontejneru.
Cestou podél moře opět výhled střídá výhled, obloha bez mraku, jenom ten vítr by nemusel být tak drsný, že se proti němu často nedá ani zatáčet. U jedné z miliónu liduprázdných pláží nás přepadla touha po vodě. Zaparkovali jsme na prázdném parkovišti, kdysi možná hojně využívaném rekreanty, vhodně tak, aby šel Jimbův zidan roztlačit. Skočili do plavek a jali se otestovat, zda je slaná. Což o to, slaná byla, ale teplota je kvůli silnému větru asi tak 2 cm. Z povinnosti jedno tempo a radši rychle ven. Jako svačinka posloužila okurka a paprika od zelináře. 2 z 10 zidanistů doporučují: nemněte si oči po tom, co jíte celkem dost pálivou zelenou papriku, a to ani tehdy, když vám do oka něco spadne. Nestrávíte pak půl hodiny jeho vymýváním za stálého skučení jak moc to pálí. Ale zkušenost je nepřenositelná, Pírko by mohl vyprávět.
Od vody jsme opět zkusili trik s Pírkovou nohou, rozjet se z nulové rychlosti zas tak jednoduché není, ale na třetí pokus se to za aplausu přihlížejících Alžířanů podařilo. Přes jedno tankování do nastartovaného zidana, kterého opět pumpař zlil od hrdla až po stojánek, dojíždíme do města Mostaganem, ve kterém jsme před týdnem spali.
Máme hlad a potřebujeme nakoupit, a tak hledáme vhodný market ideálně vedle restaurace a rozhodně na kopci. S těmi restauracemi se to tady má tak: měli jsme za to, že místní kuchyně bude, stejně jako v Maroku, plná kuskusu, zeleniny a skopového masa. To vše pečené v tajinu, nebo podobně upravené. Avšak víc jsme se mýlit nemohli. Tady se jí v podstatě jen ve fast foodech. To nejlepší, co si tu může člověk dát, jsou pečená kuřata, v lepším případě, když vůbec nějakou restauraci najde, tak jsou to játra na špízu nebo hovězí plátek. Jinak je to samá pseudopizza, podivné maso na grilu, které se celý den předpéká za sklem výlohy a masařky do něj kladou svá vajíčka. Ne jinak to bylo i v “restauraci”, kterou jsme potkali vedle marketu. “Sedí tam asi 4 lidi, něco jedí, ale když jsem viděl tu výlohu plnou much, tak mě to nenaplnilo optimismem,” povídá Jimbo po obhlídce terénu. Šel tedy do magazinu s tím, že koupí něco, co by se dalo sníst s bagetou. Bagety, ty tady péct fakt umí, to je Francouzi naučili moc dobře. Stojí asi 2 koruny a nejsou z žádného zmraženého polotovaru jako u nás. Z obchodu přinesl asi po 15 minutách překládání francouzských popisků jakési kuřecí něco, co měla být asi šunka. Senzorické testy však ukázaly, že je to pravděpodobně rozemletá celá slepice doplněná kořením, aby byla přebita chuť drůbežího separátu. Úlomky kostí ale žádné koření nerozmělní. I “sýr” chutnal víc jako plast, takže to obojí letělo přímou cestou do odpadu. Protože Jimbo tušil, jakou šmakuládu kupuje, vzal do zálohy Veselou krávu, ta má chuť všude stejnou. Aspoň nás nemrzí těch těžkých 120 korun, co to všechno stálo.
Startovací sekvence se z kopečka podařila, noha nebyla potřeba. Okolí Mostagemu, přestože je u moře, je opět placka, nikde žádné hory jenom nekonečné dálavy kam oko dohlédne. Směr Orán vede víceméně rovná dvouproudá silnice, takže posledních asi 80 km k jezeru Sebkha d`Oran opět jedeme bokem kvůli vichřici fičící od vody. V tomto kraji se také nachází mnoho továren, fabrik i rafinérií. Hořící komíny spalující přebytečný plyn při zpracování ropy se neokoukají. Jenom příroda dost trpí, všude je jemný popílek, prach, černo, kouř a smrad.
Dnes jsme si ověřili, že roztlačovat zidana už nám celkem jde, takže proč opět necigánit, že? Navíc je to poslední večer, který můžeme strávit v přírodě. Našli jsme luxusní cigánplatz kousek od gigantické skládky v kopcích nad Oránem. Byl by hřích jej nevyužít na plno a neudělat si konečně oheň, snad nám to nepřekazí hasiči.
Zítra okusíme, zda je zmíněné jezero opravdu slané, jak se o něm říká a posuneme se jen o pár kilometrů dál do Oránu, kde budeme utrácet poslední prachy při čekání na loď.
Pivo stále máme, čumil ještě taky je, zítra už ale nebude.
Stav tachometru 140849 km
Najeto: 264 km na tři roztlačení
Počet dní abstinence: 0
Stav čumila: 0,2 l
