Jak bude probíhat dnešní den, bylo ještě ráno trochu ve hvězdách. Podaří se roztlačit zidana? Kam vlastně pojedeme? Přímo do Oránu? Chceme jet ale okolo moře a ještě něco vidět! Chtěli bychom taky ještě pocigánit, než opustíme Afriku!
Po snídani jsme sbalili věci a jeli dle plánu, který byl vymyšlen u večerního plecháčku s vínem. Jimbo odlehčil zidana, aby se nám ho podařilo vytlačit z garáže, následně na něj nacigánil všechny věci, aby opět ztěžkl a lépe s nám přetlačoval motor. Pak byla aktivována včerejší startovací sekvence: vytlačit na kopeček, otočit, pustit dolů a vší silou tlačit a odrážet se. Ke konci kopce Jimbo nechává klouzat spojku a, světe div se, povedlo se na první dobrou. Hurá! Tak tak tak jjjjjjedeme T-t-t-t-tomé. Když to šlo tak dobře, rozhodli jsme, že nepojedeme po dálnici, ale přímořskou riviérou.
Před tím ale bylo třeba doplnit zásoby u katedrály. Včera padlo všechno víno, takže potřebujeme nové. Provoz v hlavním městě a jeho úzkých uličkách plných aut je šílený, tuplem, když Jimbovi nesmí zidan chcípnout. Pírko rychle skáče do nalejvárny, když se s blaženým úsměvem vrací opět s kartonem piv a několika lahvemi vína, Jimbův zidan už se začíná nebezpečně přehřívat.
BMW R1150 je dvouválec typu boxer chlazený vzduchem, takže dost trpí, když ho žádný vzduch nechladí. V rychlosti dostal do kufrů vína co se vešlo, na Pírka nečekal a vyrazil napřed, protože jinak by se odtamtud taky nemusel vyhrabat. Motor se začíná více chladit až na čtyřproudé silnici, ke které bylo potřeba projet půl města. Po ochlazení Jimbo počkal pod mostem, pak pod druhým mostem, a když už se ho snažili perzekvovat zelení mužíčci, taktéž na BMW R1150, Pírko ho dohnal. Cestou k moři opět tankujeme do nastartovaného zidana, naštěstí to tu nikomu nepřijde divné. Silnice okolo moře je opravdu nádherná, výhled střídá výhled, v jednu chvíli jsme na úrovni moře, abychom po pár minutách byli najednou 200 metrů nad ním. Zatáčka střídá zatáčku, jen Pírkovi se jede trochu hůře se spolujezdcem, kartonem piva, za sebou.
Na vjezdu do vesnice Beni Haoua nás staví modráci, chtějí pasy. Říkají, že to bude minutka (pokud jsme rozuměli správně), ale po té přijíždí další auto, ze kterého vyskáčou další. Jeden z nich, vypadá nejstarší, přiskočí k Jimbovi a jist si svou angličtinou něco říká. Jimbo si ale jeho angličtinou vůbec jist není, vlastně si není ani jist, zda je to angličtina. Navíc chlápek strašně prská. Modráci pořád někam volají, vypisují jakési papíry, s pasem v ruce se nás ptají odkud jsme. Tvl asi z Mongolska ne, když máš v ruce pas, kde je velkým písmem napsáno Czech Republic. Vyfotili si asi 100x naše zidany, spztky, s pasy udělali bůh ví co a když se Jimbovi konečně podařilo prskajícímu monocajtovi vysvětlit, že opravdu ten zidan nemůže chcípnout, protože ho jinak už nenahodí, přiběhl jiný a pasy vrátil. Právě včas, teplota oleje v motoru už byla v červeném poli. Popřáli nám šťastnou cestu a my jeli kroutit zatáčky dál.
Celou cestu koukáme, kde by se asi tak dalo cigánit. Kdo s námi někdy jel, ví, že najít vhodný cigánplatz není jednoduché ani za standardní situace. My ale standardní nejsme, jelikož musíme myslet na to, aby se Jimbo dostal bez motoru na silnici a ta byla ideálně z kopce, aby se dal ráno nahodit zidan. Kousek za městem Ténés jedeme asi 50 metrů nad mořem okolo remízku, ve kterém by se zacigánít dalo. Nepřemítáme, nekombinujeme, je to mírně na kopci, na silnici sjet půjde, takže není co řešit.
“To je tak krásný, zastavit a dát si to pivo,” povídá Pírko, ještě ani pořádně nezaparkován. Tak teď sedíme s výhledem na moře v židličkách, vaříme dobroty a jako dezert si dáme dnes koupenou čerstvou cibuli, česnek, papriku, okurku a rajčata od místního zelináře.
Piva máme dosti, víno necháme zrát, čumil ještě je, možná dneska trochu počumí. Když máme ten česnek. Na zítra držte palce Jimbovu zidanu.
Včera jsme vám záměrně zamlčeli jednu věc. Nápovědou byla fotka s kartami a vynulovaný počet dnů abstinence. JIž od nás víte, že máme malý quest – sehnat v Alžírsku místní alkohol. Když jsme se vraceli od baziliky, dostali jsme tip od domorodce, kde by se asi dalo sehnat něco krapet vostřejšího než je Coca cola a Tonic s příchutí granátového jablka. Schválně, kde byste hledali v islámské zemi prodejnu alkoholu? Správně! Přece u kostela!
Bazilika totiž není jediný kostel v Alžíru. Mají tam ještě Cathédrale du Sacré-Couer. A okolí této katedrály je místo zaslíbené. Jdeme si tak od stanice metra na lokaci, kterou nám hodný obyvatel doporučil, když tu Pírko vykřikne: “Hele, tady maj chlast!” Ještě jsme ani nedošli tam, kam mapa ukazovala a mezi obytnými domy se to najednou tak zvláštně hemžilo. Všude okolo klid, ale před malým zapadlým krámkem pod úrovní chodníku byl šrumec. Uvnitř se nachází pult a před ním asi 4 metry čtvereční místa pro zákazníky, je tam asi tolik místa, jako v narvané lanovce od památníku.
Za pultem běhá asi 8 prodavačů a snaží se co nejrychleji vyplnit všechny tužby chlastuchtivých arabů. Uvnitř se všichni překřikují, peníze lítají hlava nehlava, hlavně být rychle vevnitř, urychleně dostat co potřebuju do černého neprůhledného pytle, zaplatit a rychle ven. Tak to totiž Alláh neuvidí a budu v pohodě.
Do tohoto bizáru jsme vešli my, vůbec se do něj dostat byl problém přes vstupující a vystupující lidi. Chvíli sledujeme, jak se vlastně dostaneme k pultu a hlavně co si objednáme. Mají tu všechno – od klasického západního tvrdého alkoholu přes alžírská vína až po alžírské pivo. Ano, v Alžíru i vaří pivo sic pod taktovkou Heinekenu. Mezi tím obsluha ukojila potřeby asi 30 lidí. Průměrně tam zákazník nestrávil ani minutu. Pírko se záhadně probojoval k pultu a snažil se upoutat pozornost prodejce. Ten se po chvíli uklidnil, pořád distribuoval chlast zákazníkům, ale už Pírka poslouchal. “Vem všechno, na co máš sebou prachy,” zněl z davu v povzdálí (ani ne metr od pultu) Jimbův hlas. Pírko se tak nejrychleji jak jen to šlo vyptal prodavače, kolik co stojí (ceny u flašek napsané nebyly), které z vín či piv je alžírské a následně sdělil objednávku: 12x Tango, 12x Fiesta, 2 tamty červený a 2 tamty bílý. Prodavač všechno sbalil úhledně tak, aby nebylo možné poznat, co se v černém pytli nachází a bylo hotovo. Cenovka asi 10 000 DZD (něco přes litr).
Chápeme, že pro člověka, který je zvyklý, že si skočí do Lidlu, tam si vezme co potřebuje a normálně zaplatí, je tohle shánění úplně nepředstavitelné, ale pro nás to byl svátek! Proto i chápeme, že jste včera v zideníčku neregistrovali fotku piv, pro lidstvo to byl malý krůček, ale pro nás skok jak kráva!
Večer jsme tedy zapili žal nad oholeným setrvákem: každý jsme vypili 2 piva a spát šli pod obraz. Zbytek se chladí v hotelové lednici, kterou využíváme na 100 %. Před usnutím Pírko nalajnoval plán na další den: “Zejtra vyzkoušíme nastartovat zidan a můžem se krásně namrdat přes den.”
Dneska toho v plánu moc nebylo. V první řadě bylo třeba vyzkoušet, zda je možné Jimbova zidana roztlačit studeného. Po snídani ještě chvíli poleháváme na postelích a okolo poledne tlačíme zidana z garáže. Člověk by neřek’ jak je těžké ho vytlačit ze sklepení na silnici. Vedle hotelu je malý kopeček, při rozjímání na posteli jsme si udělali plán: vytalčíme ho nahoru, pustíme ho dolů, Pírko bude vší silou tačit, Jimbo se bude odstrkovat a ve vhodné chvíli se zařazenou pětkou pustí spojku. Před tím natlakuje čerpadlo a přidá trochu plyn, jako při startování klasickým stylem. Nebudeme vás napínat, nepovedlo se to ani na 4. pokus. Leje z nás jak z konve, sedíme pod kopcem a snažíme se plán vylepšit. Mezi tím jsme opět atrakcí pro obyvatele a zaměstnance z hotelu. Ti velmi rychle pochopili, že máme problém a aniž by se na něco ptali, začli ho řešit. S hlavou v dlaních sledujeme, jak okolo nás chodí dva alžířané, prohlížejí si zidan a volají po všech čertech, aby nám pomohli, aniž o to byli požádáni. Tohle by se u nás asi nestalo, doma si každý hledí svého písečku a ostatní ho nezajímají. Čest výjimkám! Nakonec oběma Jimbo ukázal, v čem je problém. Sice jim moc nerozumíme, ale posunky se dozvídáme, že je víkend (pátek) a že je to moc složitá oprava. Bohužel nic, co bychom dosud nevěděli. Jimbo se ptá jednoho z nich, jestli nezná někoho, kdo by ho hodil i se zidanem do Oránu. Odtahovka se řekne depannage, prý to není problém, někdo se najde a bude to maimálně za 100 EUR. Přecijen je to 450 km. Ze zoufalosti jsme vylepšili plán: zkusíme to na čtyřku, Jimbo nechá spojku trochu klouzat a uvidíme. Když to nevyjde, tak začnem řešit depanáž. Dokázali jsme to! Zidan odmítavě naskočil. Jimbo ho jel projet po okolí, aby se zahřál a teď se budeme doufat v Alláha, aby to zítra zařídil a my mohli odjet směr Orán.
Šťastní se jdeme převléct, objednáváme skrz recepci taxík, aby nás dovezl ke gigantiké mešitě, do které jsme včera nešli. Recepční říká, že dlouhé kalhoty nepotřebujeme, kdyby to bylo nutné, tak nám tam prý půjčí hábit. Taxík stál 250 DZD (asi 30 kč) a recepční ho objednal přes africký Uber, který se tu jmenuje Yassir (tady máte odkaz na appku, ale bude vám k ničemu, protože jak jsme na zpáteční cestě zjistili, je k registraci třeba alžírské telefonní číslo: https://apps.apple.com/cz/app/yassir/id1239926325?l=cs).
S těmi taxíky je to všude na světě stejné, první, který nás včera vezl k bazilice, chtěl 1500 DZD (200 kč), druhý, který nás vezl domů s pivem a vínem chtěl za trojnásobně delší cestu 1000 DZD a přes appku chce 250 DZD. Prostě klasická drožkařská ojebávačka.
Velká alžírká mešita, Džamáa el-Džazair, je největší mešitou v Africe a zároveň třetí nějvětší mešitou na světě. Před ní už je jen ta v Mekce a Prorokova v Medině. Stavěli ji číňané v letech 2011 – 2019. I kvůli ní odstoupil tehdejší alžírský prezident, neboť mu bylo odpůrci vytýkáno, že utrácí nesmyslné peníze za nesmyslné megalomanské stavby a že by peníze měly směřovat jinam. Mešita má rozlohu 400 000 m² a pojme celkem 120 000 osob. Její minaret má 37 pater, měří 265 metrů a je nejvyšší na světě. Tahle nesmyslně gigantická zbytečná stavba má pod sebou podzemní parkoviště pro 7000 aut! My si jí nenechali ujít, bosí procházíme modlitebním sálem, jehož podlahu v celé rozloze 20 000 m² pokrývá zdobený koberec.
Nad ním visí obrovitánský lustr, zavěšený ze 70 metrů vysokého stropu. Lidí tu vzhledem k velikosti stavby moc není, ale co nás opět udivilo, je míra islámské indoktrinace. Chodí tu skupiny dětí všech věků, zřejmě školní zájezdy, učitelky jim ukazují co dělat a dávají přednášky. Dětem je to úplně jedno, chtějí si hrát, honí se po podlaze, válejí se po zemi a učitelky je okřikují. Cpát náboženství do hlavy pětiletým dětem už nám přijde moc. V sále jsme svědky toho, kterak zřejmě otec, klečíc nad svým cca dvanáctiletým postiženým synem, bere do rukou jeho hlavu a doslova s ní mlátí o koberec. Hoch z toho nebyl nečekaně vůbec nadšen. Mírně znechuceni jsme si umyli nohy, není bez zajímavosti, že záchody tu skoro nejsou, zato kohoutků na mytí nohou je tu stovky.
Zpět do hotelu jsme jeli tramvají, protože taxi objednat nešlo a žádné okolo nejelo.
Pivo máme, víno taky, koupili jsme pistácie z Lidlu (asi dovezené ze Španělska, protože takové obchody tu nejsou) a plesnivý sýr, dneska budeme degustovat. Začneme asi bílým a uvidíme.
Díky naší situaci byla dnes možnost si nerušeně prohlédnout hlavní město. Měli jsme to stejně v plánu, tak proč nevyužít té politováníhodné skutečnosti s Jimbovým zidanem. Navíc stejně po tolika dnech v sedle potřebujeme trochu odpočinku.
Po poledni jsme vyrazili z hotelu směr centrum. Největší a nejlidnatější město Alžírska skýtá nejednu zajímavost. Z hotelu jsme došli asi 1 km na tramvaj, protože bydlíme dost daleko. Po chvíli jsme však museli vystoupit, protože na jedné zastávce přistoupili revizoři a my neměli lístek. Samozřejmě bychom si ho koupili, kdybychom vědeli kde. No co, máme nohy. Prvním cílem se stala Velká alžírská mešita, kam nám byl bohužel odepřen přístup, jelikož kraťasy a sandály Alláha uráží, což samozřejmě víme, ale selhala příprava.
O další 3 km dál, pěšky přes industriální zónu města, místo, kde se splašky z části města vyplavují bez vyčištění rovnou do moře a celým okolím se line dávicí reflex dráždící smrad, přicházíme na tramvajovou zastávku. Zde je již budka s obsluhou, která nám s úsměvem prodala lístek za 40 DZD (5 kč).
Vidíte ty potapěče a kusy papíru?
Jedeme na konečnou, protože Alžír není jen pole, nýbrž metropole!
“Je to tady moc pěkný, takový moderní a čistý,” povída Jimbo a pokračuje: “Dokud se neotočíš o 180 stupňů a nevidíš, jak tu žijou místní.” Takových obrázků je tu k vidění spoustu.
Sjíždíme po eskalátorech do stanice Ruisseau, kde se za těžkých 50 DZD (o trochu víc než je 5 kč) vezeme metrem o jednu stanici dále – Jardin d´essai. Zde potkáváme další typ alžírské ozbrojené moci – policii v civilu. Prozrazuje je nejen drsný pohled, ale i páska na ruce. Co kontrolují u vstupu do metra netušíme.
Dalším cílem je monumentální pomník mučedníkům, Martyrs memorial, ve čtvrti Casbah.
Celé město je tak trochu (dost) na kopci, proto k pomníku vede od moře lanovka hned od stanice metra. Za 20 DZD (2,50 Kč) se vezeme o 100 výškových metrů výše a jdeme se na to podívat.
Pomník zde vyrostl v roce 1982 jako připomínka všech bojovníků za svobodu Alžírska. Postavil jej Marian Konieczny, polský architekt.
U každé ze tří nohou památníku se nacházi obrovská socha znázorňující jednoho z bojovníků. Přímo pod trojnožku se ale nedá dostat, stejně jako na místo s nejlepším výhledem na moře, protože to tam hlídá armáda. Proč, to opět netušíme.
Pomník je opravdu monumentální, směrem do města od něj vede gigantická betonová plocha plná prodavačů různých cetek a podnikavých alžířanů pronajímajících elektrokoloběžky a dětská vozítka. Na druhém konci této plochy se nachází armádní muzeum.
Ministerstvo národní obrany jej otevřelo v době stavby památníku, v roce 1985. Okolo pěkného Migu 17 a náklaďáku s radarem procházíme směrem k jeho dveřím. Před nimi nás staví jakási ochranka, mluví na nás něco, čemu nerozumíme, ale posunky jsme se dozvěděli, že dovnitř můžeme. Proč nás vůbec zastavil, je opět záhadou. U vstupu platíme horentní sumu za vstupné – 20 DZD (2,50 kč), procházíme detekčním rámem, který je sice zapnut, ale nikdo jeho pištění nevěnuje pozornost a dále jsme naváděni už asi desátým človekem v uniformě. Je tu víc vojáků a pracovníků muzea než návštěvníků. Za pár chvil je nám jasné, proč nás navádějí jinam a proč jich je tu tolik.
Celé muzeum je plné různých artefaktů, jak už to v muzeích bývá. Jeho uspořádání je nám ale záhadou. Má tři patra a artefakty, modely bitevních lodí, opevnění či obrazy jsou rozházeny tak nějak bez ladu a skladu. V jednu chvíli může návštěvník obdivovat gigantický obraz znázorňující krveprolití datované 2000 let př. n. l., prohlížet si model bitebního pole, kde lidé bojují s luky a šípy a vedle toho obdivovat krásu německého Maschinengewehru 42 z druhé světové války. Vy vitrýnách obdivujeme bojovníky v turbanech a prostěradlech, vedle nich se v jiné vitrýně nachází historická křesadlovka a vedle ní o 200 let mladší Maschinenpistole 40, tedy německý samopal vyráběný firmou Erma Werke ve 20. století. Takových bizárků je tu víc. K tomu všemu ty novodobější artefakty jako zbraně, vysílačky a další polní vybavení, nesou známky dost těžkého opotřebení. Kolikrát to vypadá, že tu P08 (pistole) někdo vykopal zkorodovanou z písku.
Zaujaly nás ale dvě malé expozice:
Mezi středověkými zbojníky v prostěradlech a dekách se nachází několik slov o tom, kterak Francie testovala v alžírské poušti jaderné zbraně. První testy těchto zbraní provedl kolonizátor v roce 1960 poblíž saharského města Reggane. Vyslala tam několik jaderných bomb a testovala, jaké účinky mají na živé i neživé objekty.
„Hurá Francii. Dnes ráno je silnější a pyšnější. Ze srdce děkuji vám a všem, kdo se podílel na tomto velkolepém úspěchu,“ vzkázal francouzský prezident Charles de Gaulle ministrovi obrany poté, co Francie v Alžírsku provedla jako čtvrtá země na světě svůj první jaderný test.
(Zdroj: Archive CEA/Neznámý autor/Wikipedia)
Testy měly probíhat v lokalitě, kde se nenachází lidé, avšak Alžírsko tvrdí, že tomu rozhodně tak nebylo a dodnes jsou v té oblasti hlášena úmrtí osob na nevysvětlitelná onemocnění. Odpálené bomby měly být až třikrát silnější než ta hirošimská. Důsledky to mělo i na populaci živočichů, typicky pískomila, který v dané oblasti žije. Francie to víceméně popírá a k následkům se staví zadem. O to bizarnější je, když před několika lety dorazil do Evropy písek ze Sahary a rafičky měřáků radioaktivity na našem území vystřelily do astronomických výšin. Sice se nejednalo o nebezpečné množství, ale i tak se v zrnkách písku nacházel radioaktivní izotop, který se běžně v přírodě nevyskytuje a používá se v jaderných bombách.
Bohužel většina expozice v muzeu je psána arabsko-francouzsko-anglicky, takže jí není rozumět. U obrázků jaderné katastrofy s arabskými popisky Jimbo, věda, že focení je striktně zakázáno, vytahuje telefon s překladačem, aby se něco dozvěděl. Do tří sekund je u nás voják s pracovníkem muzea, aby focení zakázali. Když si v telefonu prohlédli, že jde opravdu jen o překladač, naštěstí se uklidnili.
Proč se nesmí v muzeu fotit a je to takto striktně vyžadováno je nám záhadou. Snad Alžírsko ještě nevyužívá technologie, co se zde nacházi?
I proto odsud nemůžeme žádnou fotku publikovat.
Další věc, která nás v tomto muzejním chaosu zaujala byla Chamber of torture. Název je všeříkající, krom dvou zvláštních mučících lavic a pár pout na ruce, tam žádné artefakty nebyly. Torturu připomínal velký interaktivní model podzemního mučiště s přepínači, které rozsvítily světla na malé panáčky svírající se v bolestech, což bylo doprovázeno zvukovými efekty v podobě sténání, výkřiků a jiných zvuků lidského utrpení.
Po opuštění komůrky bolesti jsme pochopili, proč je tu najednou tolik zelených slavnostních uniforem, a proč nás stále odklánějí do jiných expozic, přijeli totiž nějací Putinovi pohůnci. Asi 10 ks nosatých chlápků v oblecích mluvících rusky trpělivě poslouchalo výklad historie jakéhosi alžírského pohlavára. Jiný to natáčel na kameru a všichni se tvářili velice důležitě. Bůh ví, jaké pikle sem přijela ruská delegace kout.
Muzeum je sice pojato dost po alžírsku, ale za ty prachy za vstupenku to doopravdy stojí!
Z muzea se vydáváme na další mírně bizarní místo, prohlédnout si katedrálu Notre Dame d´Afrique. Ano, čtete správně, je to křesťanský kostel na útesu nad městem s přenádherným výhledem na město i moře.
V roce 1876 udělil papež Pius IX. svatyni dva papežské dekrety. Jeden ke kanonické korunovaci uctívaného mariánského obrazu a druhý, kterým svatyni povýšil na baziliku. Jde o jedinou zdejší křesťanskou stavbu, která nebyla během své existence přestavěna na mešitu.
Dostali jsme se sem taxíkem poté, co jsme sjeli lanovkou za 2 koruny a chytli drožkaře hned u metra. I tak byla po příjezdu bazilika už zavřená (zavírá v 17:30), ale výhled i fotbal hrající děti a posedávající muslimové okolo přinesli dost bizarní obrázek.
Hned vedle kostela se nachází Vatikánská ambasáda a kaple sv. Pepíka, ze které vede do baziliky malý mostek.
Nezřidka tento svatý dostal míčem po hlavě. Hlavičku nevrátil a místní Zidanové nerušeně pokračovali v tréninku.
“Ještě nám chybí do výčtu dopravních prostředků jízda autobusem,” povídá Pírko po zjištění, že dříve funkční lanovka ke kostelu už nefunguje. Našel v mapách jakési stanoviště busů v zatáčce a zrovna tam jeden jel. Jimbo se směsicí jazyků optal řidiče, zda jede do centra a po pozitivní odpovědi už jsme seděli namáčknutí v Toyote Coaster. To je takový busík pro asi 20 lidí se šnorchlem, co brázdí africké silnice. Někdy je to jen taková maršrutka po městě, jindy jezdí i mezi město. Potkáváme je tu na každém rohu.
“Jooooo, to jsem moc chtěl, svézt se touhle károu,” jásá Jimbo a vytahuje 50 DZD za oba a předává je výběrčímu jízdného. Coaster nás vyhodil na stokou smradlavém romantickém pobřeží, podél kterého jsme došli na metro a jeli na hotel.
Metro zde má jen jednu linku, která se na jedné straně města rozdvojuje. Leze se do něj přes turnikety a je celkem moderní.
Večer trávíme hranim ferbla a plánováním, jak to bude zítra. Zkusíme roztlačit Jimbova zidana a když to půjde, budeme doufat, že se to podaří i pozítří, abychom se co nejvíc přiblížili Oránu. Ve středu nám totiž co? Ve středu nám totiž plave loď, vole.
Dnes je prý národní den bez spěchu. My k tomu máme jediné: ještěže není mezinárodní.
Ale všechno hezky popořádku. Snídaně v luxusním hotelu byla fakt luxusní. Člověk se stále učí novým věcem. Tohle spaní po hotelech není naší silnou stránkou, pořád si ze zidana bereme na pokoj moc věcí. Bojíme se, že nám ty smradlavé ponožky někdo ukradne. V domovině je to asi nutnost, ale tady, když parkujeme na hotelovém parkovišti se, zdá se, bát nemusíme. První noc v Oránu jsme šli s věcmi na dvakrát, ale teď už to zvládáme jen s taškou přes rameno. Samotný odjezd tak už není moc časově náročný.
Dochází nám prachy, teda ty jejich, tvrdou euroměnu pořád máme. Na recepci hotelu nám nechtěli dát o moc lepší kurz než v bance, a proto vedla první cesta do centra města s tím, že nám někdo někde vymění lépe. Ale ouha! Nikdo ty europrachy nechce! Po hodině hledání veksláka s místními bony jsme to vzdali, nakoupili v obchodě s tím, že na hotel dneska potřeba peněz nebude, protože máme v plánu cigánit někde na půli cesty do hlavního města.
Cesta na sever je sice stále pouští, ale většinu cesty má dva pruhy, objíždí vesnice a jezdí se na ní ctd. Taková dálnice, ze které když chcete odbočit doleva, prostě projedete mezi svodidly, zastavite uprostřed a čekáte, až všichni závodníci projedou, abyste dva protisměrné pruhy přeťali kolmo kýženým směrem. Stejně tak je to i při nájezdu, jen v obráceném gardu. Dále vás na silnici mohou překvapit zpomalovací prahy, kruhové objezdy nebo třeba stádo koz či velbloudů.
“Hele velbloudi!” Jásá asi po 100 km Jimbo do interkomu. Vlevo od dálnice si to štrádovalo stádo asi 20 kousků. A zrovna v místě, kde byla přerušena svodidla kvůli odbočení do vesnice. Jako rodilí alžířané obrátili jsme zidany do protisměru, jeli chvíli po straně silnice a vjeli do kamenité pouště honit jednohrbce. Pěkně jsme si je z místa odkud by se už zidan nevyhrabal prohlédli a jali se pokračovat dál. Když tu se při startu z Jimbova zidana ozvaly hrozivé rány. Zidan nenastartoval, naopak se resetovaly budíky a odpojila všechna elektrická zařízení. Není jich tam sice mnoho, ale poznat to je podle toho, že se resetuje hi-tech infotainment roku 2004 – hodiny pod ukazatelem teploty a paliva. Jako kdyby se na chvíli odpojila baterka.
Na druhý start už bylo vše ok, tak jsme tomu dále nevěnovali pozornost. Tedy až do chvíle, kdy chtěl Jimbo nastartovat po dobráni pohonných hmot v nedaleké vesnici.
Hrůzu v Jimbových očích nelze slovy popsat. Od startéru se ozývalo mlácení, skřípání, jako když se o sebe dřou dvě ozubená kola a zidan nestartoval. Tento zvuk oba dobře známe z loňské tour, proto ta hrůza v očích Jimbových. Zidan byl odtlačen od stojanu, proběhlo standardní modlení, aby to do háje zas nebyl prasklý domek startéru a Jimbo už zkušeně započal demontáž.
Na první pohled vypadá startér v pořádku, sakra aby taky ne, když je to úplně nový kus, co má najeto sotva 2000 km a prodejce tvrdí, že je to jediná značka, co se nereklamuje. Letmým pohledem do díry po startéru ale zjišťujeme větší problém. Setrvák má ojeté a ulámané zuby. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Tohle už nenastartuje. “Doprdele proč? Proč? Kdybych na ten setrvák nekoukal, kdybych ho kurva nezkoumal, když jsme měnili spojku a zidan byl na dvě půlky. Před 2000 km byl v pohodě!” Lamentůja Jimbo.
Napadá nás otočit motorem, aby se i setrvák o kus otočil, třeba to pak startér zvládne.
Nezvládnul. Chrčí v tom dál, akorát jinak. Nakonec už ani nechrčí a je slyšet jen jak se startér točí. Ozubené kolo na pastorku je ale taky trochu ojeté, asi to bude první reklamovaný kus.
To nám v naší situaci teď, uprostřed pouště, fakt nepomůže.
Možnosti došly. Jiný startér na vyzkoušení Jimbo nemá, stejně by to ale vzhledem ke sjetému setrvačníku asi nepomohlo. Tak to roztlačíme. Na pětku se to při třetím pokusu povedlo, zidan je nastartován.
Na rychlo měníme plány, z cigánění sešlo a rozhodli jsme se svést závod s časem a dojet co nejrychleji do Alžíru, hlavního města Alžírska. Jestli se podaří něco vyřešit, tak jedině tam. Jediný problém je, že je po druhé odpolední a do kapitolu je to ještě asi 500 km. Máme už asi 100 km za sebou, slunce pálí, takže úplně fresh už taky nejsme. “Když za to vemem a pojede to tak, jak to jelo sem, můžem bejt v 8 večer tam,” přepočítává Jimbova biologická GPSka. “No, ale budeš ještě minimálně jednou tankovat, tak to hlavně nechcípni!” Instruuje Pírko. Po cestě je kromě několika nechápavých vět (např. “Jak se tohle do prdele může stát?!”) v interkomu nezvykle ticho. Blik, o 260 km později, tankujeme u JPho. Jimbo nedal pumpaři jedinou šanci, aby přispěchal a natankoval mu, hrábnul po pistoli dřív, než se sluha zvednul ze židle. V Alžíru si totiž zákazník netankuje do vozidla sám. Těžko říct, zda je to jen zvyk a nebo nařízení. Každopádně je to pěkně blbý nápad, nechat někoho, kdo vidí takhle velký zidan pravděpodobně poprvé, tankovat. S pravděpodobností hraničící s jistotou totiž nádrž vždycky přelije. Benzín pak teče odevšud – po nádrži, z hrdla a nakonec i z hadičky přepadu. Univerzální slovo STOP není zas tak univerzální, pumpaři ho ingnorují stejně jako naše všeříkající posunky. Na jednu stranu je nám to jedno, za cenu 5,70 kč za litr klidně pár litrů vylijeme z okna, ale zidan mít opatlaný nechceme. Nehledě na bezpečnost tohoto počínání.
To neni Volvo, ale Lovol!
Proto Jimbo nedal pistoli z ruky. Tankovat do nastartovaného zidana, když na něm ještě zidanista sedí, totiž nevidělo BoZP ani z projíždějícího dobytčáku. Ale co naplat, jinak to nejde, přece nebudem znova roztlačovat jen kvůli tankování. Natankovat a zas hop do sedla otlačovat housery. Drtíme silnici závratných 120 km/h, naštěstí je celkem volná. Nejednu vrásku na čele vyrobila policejní kontrola. Už jsme v této krásné zemi ujeli hodně stovek kilometrů a můžeme říct, že je to fakt policejní stát. Uniformy jsou všude, zatím jsme odhalili 3 typy. Jeden, asi ten nejnižší, vypadá spíš jak nějaká sekuritka, chodí po městě a do nikoho se moc nenaváží. Druhý typ má modré uniformy, vypadají trochu jako měšťáci, jezdí většinou ve velkých, modře obrandovaných, dodávkách, mají ve městech fízlárny, před kterými je provoz sveden zábrany do jednoho pruhu. U nich ale většinou nikdo nestojí, jen je třeba zpomalit co kdyby. Tihle většinou také stojí na vjezdu či výjezdu z města a namátkově kontrolují projíždějící vozidla. Těm stačí zamávat, pokynout hlavou a usmát se, oni odpoví podobně a všichni jsme spokojení. Třetím typem jsou zelení mužíčci. Jezdí v offroadech, většinou zeleně obrandovaných Mercedesech typ G a kontrolují situaci obvykle mezi městy. To budou zřejmě státní drsňáci. Na autech mají i svou webovou adresu https://ppgn.mdn.dz/, kdyby jim třeba chtěl někdo poslat psaníčko. Na hlavních tazích, jako byl ten, který jsme dnes projížděli, stojí s kalašnikovem v ruce a tváří se dost drsně. Na pozdrav nijak neodpoví, jen se vražedně koukají.
Zatím nás stavěli jen jednou před pár dny ti modráci, a to bylo spíš jen ze zvědavosti, ptal se jen Jimba odkud a kam jedem. Dneska byl ale asi nějaký Kryštof nebo co. Před průjezdem jedním z měst se vytvořila kolona, která se táhla od policejního checkpointu. Zde bylo více modro i zeleno než je na kontrolách obvyklé. Když jsme se dostali na řadu, jeden modrej ukázal ať zastavíme. “Zrovna teď, ty vole, když nemůžu chcípnout zidan,” nadává Jimbo když zastavuje. “Tak ho prostě nechcípej,” uklidňuje situaci Pírko.
Zatímco probíhá bizarní kontrola, kdy si dva modráci berou do rukou naše pasy a techničáky, jímž vůbec nerozumí, probíhá okolo nás důkladná kontrola zavazadlových prostorů projíždějících aut. Z autobusů si musí vystoupit všichni cestující a celé to na nás dělá dojem, že někoho (třeba nás) nebo něco (třeba čumila) hledají. Švestka se pozastavila u roku výroby Pírkova zidana, nevíme, co je na roku 2007 tak zvláštního, a ani po nekolikerém vysvětlení se nezdálo, že by to pochopilo bengo. Naštěstí všichni zúčastnení usoudili, že my ani čumil nejsme zájmová skupina, a tak nás nakonec nechali na pokoji a jali se perzekvovat někoho dalšího.
Náš závod se opět rozjel a okolo sedmé večerní už zbývalo jen asi 100 km do centra Alžíru. Celou cestu se mírně zvedá nadmořská výška, aby se těsně před pobřežím vyšplhala dlouhým stoupáním až přes 1200 m.n.m. Krom toho, že je celkem zima a stmívá se, provoz houstne. Doteď to byl čajíček, ale začíná alžírská rush hour před hustě osídlenou oblastí. Je to něco, jako když vesničan přijede ve špičce do centra Prahy, jenom asi o 1000 % drsnější. Život v Africe nemá tak vysokou cenu jako u nás, tomu je i přizpůsobena místní infrastruktura. Silnice se už z vrcholků hor rozšiřuje na několik pruhů v jednom směru, sic je to do centra města ještě 80 km. Za tmy tady řízení zidana přináší mnoho výzev. Například pruhy nejsou na silnici většinou vůbec vyznačeny. Bylo by to totiž naprosto zbytečné, alžírští řidiči se k nim chovají jako k semaforům, respektují je pouze podle nálady. Tady se snad i v autoškole (ano, mají je tu) učí, jak správně po alžírsku předjíždět pomalejší vozidlo, tedy: nejdříve najedeme polovinou vozidla do vedlejšího pruhu a co nejvíce se předjížděnému nalepíme na zadek, v tomto stavu jedeme ideálně co nejdéle a až kdyz už je situace neudržitelná, např. nás dojelo jiné vozidlo a troubí, přejedeme do vedlejšiho pruhu celým vozem. Blikat doleva začínáme zpravidla až na úrovni předjížděného vozu. Směrovku vypínáme až ve chvili, kdy jsme se úspěšně zařadili před předjížděné vozidlo.
“Světla za tmy se dost přeceňujou,” povídá Jimbo, čumíc na asi padesáté vozidlo jedoucí úplně po tmě. “Asi maj’ kočičí oči,” kontruje Pírko. “Kočičí oči jsou ti k hovnu, když stejně čumíš celou dobu do telefonu místo na silnici,” dokončuje Jimbo úhybný manévr před dalším zhasnutým vozem, který na něj zrovna začal najíždět.
Zidanista je v této džungli jako malý otravný hmyz bez nároku na prostor na silnici potažmo na život. Zmíněný předjížděcí manévr totiž místní řidiči prováději bez ohledu na to, zda se zrovna nacházíme na jejich úrovni. Tma a drsný provoz alžírských předměstí, kde nikdo nic nikomu nedaruje a pro klakson, dálky nebo vlídné slovo z okýnka daleko není, celou hru na oliheň jenom umocňuje.
Se slovy “Tady je to vo hubu!” se snažíme zapadnout a dojet do nějakého hotelu bez ztráty kytičky.
Hledat v Alžíru hotel v 9 večer byla taky celkem fuška, ale na třetí pokus se zdařilo najít teplou postel pro nás i zidany, kde si po jednom z nejdelších a rozhodně nejdrsnějším přejezdu v historii naší zidanské party narovnáme záda.
Jako bonus se z čista jasna při parkování do garáže objevil chlápek, který umí anglicky, je taky zidanista a prej má kámoše co je supr mechanik na baworáky a zítra nebo pozítří by se mohl na toho Jimbova podívat. Nás ale stejně tlačí čas, za týden už musíme být na lodi směr Almérie, takže oprava se asi nestihne, i kdyby byla možná.
Řeknem vám, ujet 649 km z pouště na zátah až do přímořského hlavního města byla ta největši hovadina, kterou jsme tu dosud dokázali. Okořeněná tím, že Jimbův zidan běžel bez chcípnutí v kuse cca od 14:00 až do 22:00 a ujel tak se svým žokejem 550 km. Všechna čest!
Dneska si toho čumila zasloužíme. Zítra začnem opět shánět alžírské víno.
