Ráno bylo v klidnějším rytmu. Předpověď nebyla úplně příznivá, takže proč spěchat. Navíc dnešní plán byl jasný – musíme jet na jih, jinak nás chytne fronta srážek, která se prohání celou zemí. Vyrážíme cca v 9:30 ze spacího místa nad městem Turbe, mokrou a bahnitou lesní cestou, směr Jajce. Zde bereme ohnivou vodu do zidanů a v tom se spustí totální průtrž mračen. Ale doslova. Takže nazout scheißwetter kombinézu a jedeme vesele dál.
Nic moc
Cca po hodině jízdy v nelidském slejváku zastavujeme v lese, na moc pěkném přístřešku. Zidany máme oba pod střechou, je zde zase pec na prase, naštípané dřevo, lavice pro 20 lidí, funkční LED osvětlení a dokonce kohoutek s vodou. Don kohoutkem otočil a světe div se – začala téct voda. Stále šíleně leje, takže padlo rozhodnutí uvařit si oběd a kouknout na předpověď. Ta není dobrá. Takže když musíme na jih kvůli počasí, tak pojedeme do Sarajeva. Je to cca 95 km.
Po jídle vše balíme a znovu vyrážíme do deště. Jedeme do města Travnik. Tam nás, mimo deště, atakuje neuvěřitelná kolona, která má cca 15 km. Ridiči jezdí velmi pomalu, aby nenahodili kolemjdoucí na chodníku vodní clonou. Pak se ale v protisměru vyřítí kamion, vybere tu největší louži a vytvoří tak velkou vodní vlnu, že jde Donovi až přes hlavu a celého ho doslova vypláchne na zidanu.
Pomalu předjíždíme jedno auto po druhém až doskáčeme na dálnici. Za 2.50 BAM se přiblížíme k hlavnímu městu a náš cíl je kemp Oaza. Po zaplacení 105 BAM (Asi 1 400 Kč) si můžeme postavit stany. Žádná láce. V kempu stavíme i tarp, pod který si sedneme a čekáme až přestane pršet. Přichází nepršící okno a tak můžeme vyrazit do centra tramvají číslo 3. Tramvaj doslova pamatuje období, kdy ještě Ferdinand jezdil na koni. Asi jako kamufláž slouží polep vozu z venku, protože cestující okny ven prakticky nevidí kvůli polepu.
Trochu jídla
Probíhá klasické kolečko v centru. Návštěva místa, kde nám zabili Ferdinanda, moc dobré jídlo v místí restauraci, pár piv. Ještě se přesunujeme do podniku s názvem The Bar, kde jsme seděli s naším přítelem Zoranem v roce 2022. Bar je však zavřený. Takže koupit pivko v plechovce a hurá zpět do kempu tramvají číslo 3.
Stav Čumila: je to jeho předposlední den, zítra padne
Spaní na krásném cigan platzu bylo velmi příjemné. Při ranní očistě v potůčku vedle tábořiště si Raf všiml jedné zajímavé věci. A to toho, že v tůňce jsou mimo zátek od piva na dně také pijavice. A že jich tam není vůbec málo, ale naopak nezdravě hodně. Naštěstí si toho všiml až potom, co si včera do té tůňky lehal celý při večerním koupání…
Ráno proběhlo ještě rychlé sepsání zideníčku a v 9:00 bereme za plyn směr Glamoč. Tam si dáváme ranní kávu a sbíráme odvahu na dnešní cíl. Ten je naprosto jasný – bývalá radarová základna na vrcholu Veliki Vitorog ( 1906 m n m.). K tomuto vrcholu má Don velmi speciální vztah. V roce 2022 se pokusil s ostatními zidanisty ze zidan crew dobýt vrchol na Jawách, v rámci Bosenského dobrodružství. To se však nepovedlo a to hned ze dvou důvodů. Don cestou na vrchol utrhnul na své ČZ držák, který fixuje nosič kufrů na motorce, a Manďák vyhlásil protest ( málem zahodil Jawu ze srázu při vyhýbání se kamenům na cestě). Proto jsme se museli tenkrát asi v půlce otočit a vrcholu nedosáhli. Nyní to bylo ale jiné. Hora nám vrchol nedala zadarmo. Výjezd je místy obtížný a jako bonus byl na cestě sníh, který bylo potřeba překonat. Vše klaplo a na vrchol jsme se dostali. Je zde značně členitý tunelový komplex, který je volně přístupný. Jeden opravdu velký dům, který má i střechu a ústí do něj jeden z východů tunelového komplexu. Na vrcholovou fotku se zidanama zapomeňte, protože tam ani sebelepší zidanista nevyjede. 50 m pod ním je totiž tak ostrá zatáčka, po které následuje šíleně prudké stoupání, že to prostě jen tak někdo nevyjede. Takže jedině to dojít pěšky. Samozřejmě je tam extrémní zima, mraky se valí přes vrchol a nahoře se člověk příliš dlouho nezdržuje. Navíc si lámeme hlavu nad tím, jak toto dokázal někdo vybudovat na tak nehostinném místě, ta logistika, pracovníci, podmínky pro práci, prostě šílenost. Všechna čest !
Vrchol Vitorog
Po sjezdu z hory vyrážíme směr město Livno, které je na jih. Nemělo by zde tolik pršet, protože déšť nás chytnul při cestě z hory. Proběhne velmi dobrý oběd v restauraci a plánování dalšího cíle. Tím je cesta do města Jajce. Čeká nás krásná a kvalitní asfaltka plná zatáček. Po cestě bereme benzínku v obci Travnik a vydáváme se do hor nad městěm. Po chvilce hledání máme v celku dobrý platz na louce u lesa, s krásným výhledem. Po dnešku v celku náročného ježdění to nebude žádná divočina. Uděláme oheň a asi půjdeme brzo spát.
První noc v přírodě na Zidan Tour je vždy náročnější. Resp. Následující ráno patří vždy k těm náročnějším. Letos to nebylo jiné. Ráno vstáváme v 6:20 protože přišel déšť, který nás vyhnal ze spacáků pod širákem. Naštěstí déšť rychle ustává a tak se můžeme vydat po snídani na trasu. Dnešní plán je jasný – terény. Příjemný je fakt, že už nyní jsme na šotolinové cestě, takže v 8:30 taháme za plyn a stoupáme od řeky Una po šotolinách na náhorní plošinu, která je naprosto famózní. Po 30 km šotoliny najedeme na asfalt a máme v plánu jet směr město Drvar.
Zamršten Martin Brod
Než zajedeme do Drvaru, tak ještě proběhne rychlá odbočka na jeskynní systém zvaný Ledenica. Zde již parta Zidanů byla v roce 2022. Proto místo nemůžeme vynechat. Komplex naprosto gigantický a absolutně opuštěný. Jsme zde sami. Prolézáme krasové jeskyně po polorozpadlých chodníčcích a cesta do vnitra jeskyně nebere konce. V jedné z chodem jsme doslova atakováni netopýry, kteří nám létají 20 cm od hlavy dokola. Takže s díky se otáčíme a čeká nás 5 min cesta na povrch.
Po prohlídce se vracíme do Drvaru, kde kupujeme pivo a vodu na večer. Plán je jasný. Zajdeme do vesnice Podovi kde je odbočka na Etno Selo Dodig. Poměrně high society restaurace, kde mají umělý potůček, hraje tu hudba jako podkres a vlastně je to tady dost dobrý a pěkný. Proběhne slepičí polévka, mješano maso, a šopský salát, který nepřinesli. Obsluha je klasicky balkánsky šíleně pomalá, ale na to už jsme zvyklý.
Není lepší nápad, než po velkém jídle vyjet na vrchol. A tak se vydáváme na vrchol hory s názvem Velika Klekovača ( 1962 m n.m.), kde chceme dnes přespat. Vyjíždíme z výšky 850 výškových metrů a čeká nás 20 km nahoru na vrchol. Přibližně v půlce nastoupí velmi příjemná šotolina a cesta jemně stoupá lesem. A pak to přijde. Poslední 3 km se cesta strmě zvedá nahoru, obtížnost trasy je SG-3. Na naše naložené zidany je to tak tak ale nevzdáme se. Najednou Dona něco atakuje do zad. No jasně že to bylo to fakin pivo, který si nakoupil. Pivo se vysmeklo z tašky a doslova se rozprsklo přes cestu. Transzidan se statečně drží a postupně společně krájejí poslední metry na vrchol, kde míjejí pořádně velké sněhové pole. Hotovo jest. Jsme tu. Odměnou je masakrální vítr, že máme obavy, že nám to shodí zidana ze stojanu. Jsou zde zbytky radarové základny, pár betonových objektů a heliport. Vylepíme samolepku a alou dolů. Tady se spát opravdu nedá.
Jedeme zpět do Drvaru s cílem dát si kávu proti únavě. Na pumpě potkáváme bandu jiných zidanistů, kteří jsou také z naší země. A něco opravují. Vysvětlují, že jednomu z nich se podělalo ložisko na kardanu BMW GS 1150 Adv. Mění olej v hrušce, protože vypuštěný olej je totálně plný špon. Navíc nový olej začíná z hrušky kapat ven přes gufero a při otáčení zadním kolem jde z převodu nepěkný zvuk. Tak tenhle zidanista dojezdil. Hold letos není těm zidanům, s vrtulí ve znaku, moc přáno, nepřijde vám?
Zastavujeme asi v té nejprofláklejší kavárně v Drvaru s názvem Bikers Café. Don je trochu vyfouknutý po cestě na vrchol hory. Tak si poručí Flat White a Colu. Obsluha jen nevěřícně vyvalí oči a konverzace je rázem nulová. Tak se Don opraví, že si teda dá Cappuccino a Colu. Obsluha má stále vyražené pojistky a prostě jen nevěřícně kouká. Dobrá, tak mi přines presso a colu zero. To už je v pohodě. Tu pasáž, že byl ještě požadavek na citron do coly, tu vynecháme.
Po občerstvení je jasný plán. Máme 15 hod. Pojeďme se podívat na jeden pěkný Cigan Platz s názvem Ribářska Kuča asi 20 km nad městem. Cestou na místo si ještě musíme pořídit fotku jednoho legendárního místa. Takže zastavujeme u cedule s názvem vesnice Mrde a musíme si pořídít selfíčko z Mrde!
Fotka z Mrde
Rybařský Kúča vypádá velice útulně, přilehlý rybník je docela čistý. Rafovi se místo zamlouvá a chtěl by tu spát. Don ho však zlomí ještě na jedno místo na mapě, které vypátral při pauze na kávě. V mapě je zanesen přístřešek Je to k němu cca 45 km famózní cestou přes náhorní plošinu, šotoliny a nachází se blízko města Glamoč v lese. Po 4 km dlouhé cestě lesem nám doslova spadne brada. Přístřešek je obrovský, má dva stoly pro cca 25 lidí, gigantický grill, kam by se vešlo malé sele, potůček s čistou vodou ( plnou pijavic, o kterých jsme zatím nevěděli), naštípané dřevo na otop a jako třešničku – ve vnitřním grillu jsou ještě žhavé uhlíky. Opravdu top místo!
KúčaTop místo
Takže natěžit trochu dřeva a jdeme na to. Raf si ještě mázne na zidanu řetěz a Don si musím opravit jednu zacpanou trysku na přímazu řetězu Afriky. Čumil otevřen a ještě trochu je, pivo teče proudem.
Letadlo již dosáhlo cestovní letové hladiny, a tak je tu čas na zhodnocení celé tour. Jako již pravidelně, sdělíme vám spoustu důležitých faktů, polopravd i lží, ale hlavně našich dojmů. Máme na to asi 3 hodiny, tak se solidně vyřádíme.
Začneme logistikou. Možná se to zdá, ale připravit výlet do země na jiném kontinentu, do které nikdo nejezdí, není žádná sranda. Začalo to už na podzim loňského roku, kdy jsme se začali pídit po tom, jak se vůbec do Alžírska jezdí. Nejezdí. Mnoho času jsme strávili nad získáním víz, i když to nakonec nebylo tak horké, jak se zdálo. Co se transportu zidanů týče, opět bylo několik variant. Finálně jsme vybrali tu, která nás stála nejméně času. Do každého kousku skládanky z bodu P (Praha) do bodu O (Orán) jsme museli počítat i s jistou rezervou. Co kdyby se třeba zpozdil trajekt, třeba o den, že ano… Celou trasu jsme si ještě okořenili odletem z ostravského letiště a chvíli to vypadalo, že z Prahy ani neodjedeme.
Na expedici po africké zemi, prakticky uzavřené pro turisty, je třeba se taky dobře připravit. Hodiny propsané s lidmi, kteří v zemi byli, vyzvídání odpovědí na základní otázky:
Vyberu tam z bankomatu? Ne. Vem si eura.
Zaplatim tam kartou? Ne. Vem si eura.
Platí mi tam moje pojištení? Ne. K vízu potřebuješ jiné.
Platí tam naše zelená karta? Ne. Na hranici si koupíš místní, nic moc nestojí.
Existuje nějaká služba, která se postará o zidana a o mě, když budu mít poruchu nebo nehodu? Ses asi posral ne? Podívej se na mapu a zeptej se na něco lepšího.
Najím se tam něčeho? Jasně! Dělaj supr kuřata a hovězí.
Co tam vidět? Poušť, hory, lidi, všechno!
Jaký jsou ceny? Bageta za dvě koruny, benzín za pět, hotel za pár stovek.
Všechny tyto informace a mnoho dalších byly pravdivé a užitečné. Dle hesla, které nám mnoho let vtloukali do hlav naši starší kamarádi, byli jsme připraveni. Obvykle se říká, že kdo je připraven, není překvapen. Tak na to v Africe zapomeňte. Doslova každý den je plný překvapení. Ty první pochopitelně nejvíc.
Na co se ale připravit nedá, je počasí. S ním jsme si užili opravdu mnoho perných dní. Začalo to mokrým odjezdem z Malagy, pokračovalo odloženou plavbou lodi a k našemu překvapení, nepustilo nás to ani v Alžíru.
Za další překvapení by se dal považovat nestartující zidan, ale to by nesměl být Jimbův, takže to bylo prostě jenom jako obvykle k vzteku.
Shrnuto podtrženo, vyžrali jsme si to pěkně. Ale to je ono, bez problémů by to byla nuda. Každý cestuje tak, jak ho to baví. Někdo na lehko s kreditkou v kapse, někdo se na těžko vydává do míst, které ho bez legrace mohou stát život. Ztracení turisté v marocké poušti z minulého týdne jsou toho důkazem.
Afrika nám nedala vůbec nic zadarmo. A my jsme za to rádi! Opět jsme si mnohokrát sáhli na dno, nakonec vše racionálně vyřešili a s hlavou vztyčenou z problému vyšli bohatší na těle i duchu.
Nyní si pojďme říci něco o zemi, kvůli které se to všechno dělo.
Alžírsko je země kvůli vlastní vládě naprosto neobjevená. A snad i proto je tak krásná.
Příroda:
Vrcholy Atlasu, táhnoucí se zprava doleva na severu země nabízejí pro místní úrodnou půdu, pro turistu nepřeberné množství výhledů, zákrut i zchlazení, pokud přijíždí z jihu. Několik dní jsme se pohybovali v nadmořské výšce přesahující 1000 metrů nad mořem. Mezi kopečky jsou menší vesničky, často bez asfaltového povrchu. Na nekonečných náhorních planinách se rozkládají velká města s hotely, benzínkami a veškerou infrastrukturou.
Pravým opakem je poušť. Sic stále nad kilometr vysoko, teplota ve dne stoupá ke 40 stupňům a není tu vůbec nic. Jenom písek a kam oko dohlédne, opět pouze písek. Silnice je rovná benzínka může být úplně bez problémů třeba 300 km daleko. Tento nehostinný kraj mírně narušují stolové hory, které jste mohli v jednom zideníčku potkat. Když člověk stojí pod něčím tak obrovským, co se ční uprostřed naprostého zmaru, dojde mu, jak strašně malý jest. Na fotce jsou vidět zidany, ty tečky dole cca uprostřed.
Zážitek byl o to intenzivnější s vědomím, že ještě převčírem jsme se hrabali celý den z bahenní koupele a dneska stojíme ve vyprahlé poušti.
Města a lidské příbytky:
Dvě největší města, která jsme navštívili, Algiers a Orán, jsou oproti zbytku země relativně moderní. Dají se v nich najít muzea, občas nějaká alespoň trochu turismem zavánějící místa, luxusní hotely s bazénem, v centru jezdí hromadná doprava nejen autobusy, ale i tramvajemi a lanovkami, v připadě Alžíru i metro. V jednu chvíli je možné koukat na hypermoderní prostor, který si nezadá s evropskými městy, ale stačí se otočit a víme, kde se nacházíme. Zde je možné najít i celkem normální restauraci. Bohatství a chudoba se mísí takřka na každém kroku. Jak jsme psali v nedávném zideníčku, není problém potkat nový Mercedes S-klasse AMG a za ním rozpadlé Piáno sotva lezoucí po silnici.
Menší města typu Chlef či Tiaret jsou na tom podobně, jen už nejsou tak moderní. Při troše hledání je možné najít luxusní hotel, protože Alžířané, stejně jako ostatní muslimové, si na luxus potrpí. Každé město má svou starší část, není to však taková medina, jaké jsou k vidění v Maroku. Zde jsou to jen užší uličky často v kopci, méně lidí a více zákoutí. Okolo této části se nachází různé pouliční trhy, dílny či prodejny zboží jednoho typu. Novější část má ulice širší a na nich jsou banky, fastfoody, prodejny různého čínského braku a hlavně prodejny hadrů, kabelek a bot. Boty! Všude jenom boty!
Maloměsta a vesnice jsou často místa s jednou cestou skrz, okolo které se vše děje. Pár obchodů, ve kterých všehovšudy nic moc kromě pití nemají, restaurace žádná, všude fast food – pseudopizza, maso na špejli, lépe kuře na grilu.
Mimo město je svět zase úplně jiný. Usedlosti různé velikosti i luxusu jsou rozesety mezi úrodnou půdou. Typickým obyvatelem, kterého na silnici potkáte, je sedlák v Toyotě Hilux, vezoucí něco (ovce, kozy, seno, ovoce, zeleninu) někam (pole, jatka, trh). V horštějších oblastech potkáváme stáda zvěře, hnaná pasáky na pastvu.
Naprosto jinou kategorií jsou aglomerace v pouštních oblastech. Nacházejí se obvykle v přírodně vytvořených velkých prohlubních, do kterých po staletí může stékat voda a aspoň chvíli se v nich udržet. Oázy jsou často na obrázcích znázorňovány jako kus zeleně někde na kopečku z písku obklopené pouští. Tady je to naopak. Správná oáza je v dolíku, do kterého svítí slunce méně a je plný palem a života. Vzdálenosti mezi nimi jsou často velké, a i jejich modernost je značně rozdílná. Město Brezina, to s tím památníkem z obrpušek uprostřed, je miniaturní, nic moc tam není. Takové město Ghardaia je oproti němu obrovské, plné obchodů, bank, s luxusním hotelem nad městem.
Lidé a ženy:
Lidé jsou ti, kdo dělají zemi zemí. Na lidech stojí vše, co jsme mohli za poslední týdny zažít. Co se Alžířanů týče, jsou to zatím nejpohostinnější lidé, které jsme měli možnost potkat. Jak už bylo řečeno vícekrát, až na malou množinu ve vyšší třídě toho obecně moc nemají. Všichni jsou usměvaví lidé, kteří by se pro vás rozdali. Např. vyjdete z obchodu a okolo jde někdo, kdo vám nutí balík vody. Nebo jde jen okolo, potřese rukou a popřeje dobrý den. Nebo řekne vítejte v Alžírsku. Ve vesnici v horách se ptáte domorodce, kde sehnat víno a přijde bosý kluk a každému dá po láhvi s vodou.
Lidé také vycítí, když máte problém a snaží se vám pomoct a řešit jej, aniž byste je o to žádali. Dokonce to je někdy až otravné, protože vy zrovna třeba nejste v rozpoložení nakloněném k socializaci. Mohli bychom pokračovat skoro do nekonečna. Je to neuvěřitelný exkurz z našeho světa lhostejnosti.
Ženy v Alžírsku jsou taktéž kapitolou sama pro sebe. Chodí odhalenější, než jsme si mysleli, ale i tak jsme trpěli dost. Nejvíce uvolněné je to samozřejmě ve velkých městech, kde je možno občas potkat i nějakou úplně odhalenou (myšleno hlavu, vy dobytci!). Obecně ale platí, že mají zahalené alespoň vlasy. Nikoho se nestraní, často se chtějí fotit na našich zidanech a jsou přátelské stejně jako muži. Na děti dokážou řvát jako jakékoliv jiné ženy.
Děti jsou jiná kapitola. Děti jsou všude, od nejmenších po teenagery, města, vesnice, naprosto bez rozdílu. Když jde rodina, má obvykle 3 a více dětí. Často je potkáváme samotné, jak se hrabou někde ve špíně a rodiče v nedohledu. Běhají, hází kamení, kopou si s míčem na tramvajovém pásu mezi auty a nikoho to nevzrušuje. Když jede tramvaj, uhnou, když se míčem trefí do auta, řidič je pokárá, ale nic se neděje. Jsou venku do noci, ať už s rodiči nebo bez nich. Ve městech je také dost potulných, které žebrají. Taky jsme nepotkali teenagera, co by koukal do mobilu a sjížděl sociální sítě.
Žebráků je ale obecně málo. Rozhodně méně než u nás nebo třeba v Maroku. Lidé jim totiž zjevně jen tak peníze nedávají, takže žebrají zřejmě jen ti, kdo opravdu nemají jinou možnost.
Kultura a zvyky:
Za kulturou v pravém slova smyslu se tu moc chodit nedá, sic jsme viděli nějaká divadla, v Oránu byla opera s poutači na mezinárodní festival symfonické hudby (i českou vlajku tam měli), možná nějaké kino, ale jinak nic moc. Zemi vládne islám, několikrát denně je slyšet z minaretů svolávání k motlitbě. Mešity a svatostánky jsou všude, i v té nejmenší zapadlé vesnici, kde ani asfaltku nemají, stojí mešita.
Bohužel musíme konstatovat že s kulturou odpadového hospodářství se tu, dle očekávání, ještě nesetkali. Všechno, ale fakt VŠECHNO, je v plastu. Na všechno jsou tu pytlíky. Sušenky v pytlíku jsou každá zabalená do ještě svého pytlíku. I jednu láhev vody ti dají do plastového pytlíku. Jednu krabku cigaret, kterou si kupuješ v tabáku, ti dá do tašky. Všude všem musíme říkat, že ty pytle nechceme. Nevíme, co s nimi máme dělat. Máme jich plné kufry a nestíháme je naplňovat svýmy odpadky.
A co je výsledkem? Všude se válí pytlíky a obaly. Na polích rostou místo buráků igelitky a za každým domem je skládka. Několikrát jsme svědky toho, jak si osoba vybalí nějakou věc z pytlíku a ten prostě hodí na zem.
Jídlo:
Restaurace skoro neexistují, maximálně ve větších městech sem tam nějaká. Problém je, že se pořádně nedá nakoupit ani v obchodě. Magaziny jsou sice na každém rohu, ale vlastně v nich nic moc nemají. Jenom pití a trvanlivé věci. A taky tablety do myčky, šampóny a prášky na praní. Hodně prášků na praní. Problém je, že když uz jsme narazili na nějakou větší samoobsluhu, kvalita nabízeného zboží je otřesná. Kuřecí “šunka” má 10 % podílu “masa”, spíš separátu, sýr je z plastu a když chcete džus, který má větší než 10% podíl ovocné složky, jste bez šance. Jediný obchod velikosti našeho Alberta jsme potkali v Chlefu a je fakt, že tam měli opravdu vše, co jsme chtěli v lepší kvalitě. Co umí, to jsou francouzské bagety, odkaz kolonistů je nepopiratelný.
O alkoholu tu bylo již napsáno dost.
Mimo kategorii bychom se chtěli i pozastavit nad šílenou byrokracií a nad tím, jak moc policejním státem Alžírsko je, ale už nacházíme na přistávací a vzletové dráze v Praze, Ruzyni.
Závěrem bychom chtěli říct, že naše dojmy mohou znít hrozně negativně až depresivně. Tak to ale vůbec není. Zároveň vám ale nebudeme mazat med okolo úst, jak je to tam krásné, malebné, všude vládne mír a voní to po fialkách. Na trhu je spousta jiných, co takové dokumenty točí třeba do TV.
My vám přinášíme surová data tak, jak jsme jen byli schopni je nasbírat.
A to je přesně to, co nás na tom cestování tak baví! Ta nevědomost, nutnost postarat se o sebe i druhé jak nejlépe umím.
Alžírsko, Zidani approves!
Více můžeme popovídat osobně, kdyby někdo chtěl, budem na baru popíjet dobrou whisku.
Děkujeme všem čtenářům našeho deníku Pravda a tímto předáváme štafetu Oberzidantechnikerovi s Transzidanem, toho času v Bosně i Hercegovině. Nechť se vám výlet vydaří, máte lepší počasí a nemusíte rýpat bahno z předních blatníků. Bon voyage!
