Rubrika: Zidan Tours

Kolem půlnoci nás zasáhl bouřkový pas, který jsme přečkali bezpečně v našich přístřeškách. Po probuzení jsme každý čekali zda déšť přestane a ono pořad nic. Kolem desáté hodiny jsme to vzdali. Střídavě pršelo až do pozdního dopoledne a jako naše stanoviště byla zvolena Vojtova plachta, pod kterou jsme se ukrývali. Poměrně brzy vypadl mobilní internet, nejspíš proto, že do nejbližší BTS uhodil blesk.

Byly to hodiny intenzivní, ale stále pozitivní, na asi dvou metrech čtverečních. Na tomto prostoru pod plachtou jsme se královsky bavili, vyprávěli si historky, hráli společně hry na mobilu a čistě meditovali. Musíme si přiznat, že podlouhlé době jsme opravdu nic nedělali a nic nemohli, tak jsme si odpočinuli.

Počasí bylo místy klidné, ale na druhou stranu jsme zažili totální průtrže mračen, až intenzivní bouřky. Počasí se měnilo v rychlých intervalech, a co 20 minut bylo jinak.

Začátek komerční sdělení:

Celý propršený den pod plachtou nás doprovázela vůně výborně kávy od našeho generálního partnera Kafe stánek. Pokud chcete se stát franšizantem této skvěle kávy, tak navštivte webovou stránku www.kafestanek.cz. Tím to našemu generálnímu partnerovi, a zároveň jedinému, děkujeme za kofeinovou podporu.

Konec komerčního sdělení 😀

Z minulé noci se k nám přidal pastevcův pes, který byl naši skupinou pojmenován Žerik. Celou noc nás doprovázel pravidelným štěkotem na neznáme nebezpečí asi v očekávání odměny v podobě parku. Stal se našim společníkem pod plachtou, i při krátkých procházkách, které probíhaly mezi intenzivními dešti.

V jednu hodinu odpolední se naše zásoby pomalu tenčily. Uvařili jsme si posledních 15 párků, ale hladu jsme se nebáli, byl tu Žerik…

Podařilo se nám opustit ležení až kolem čtvrté hodiny odpoledne po závěrečném intenzivním lijáku, který nám skoro odval plachtu. Ujeli jsme necelých 10 kilometrů a museli jsme se znovu schovat, ale tentokrat naše útočiště bylo u místní samoobsluhy pod stříškou. Po hodině čekání nám nezbývalo moc denního světla, tak se naše skvadra vydala do nedalekého SPARu, kde jsme doplnili zásoby z přihlédnutím, že tentokráte Žerika u sebe nemáme.

Před námi bylo pouhých 37 kilometrů na naší přespávací destinaci u koryta řeky, mezi štíty hor.

S pivkem v ruce teď lehce přeplavováváme trasu aby jsme zvládli národní park Thet a tranzit do Černé hory s vzpomínáme na Žerika, který je jistě se svým páníčkem.

English:

Around midnight, a thunderstorm passed over us, which we safely weathered in our shelters. When we woke up, each of us was waiting to see if the rain would stop, but it just kept coming. By around ten o’clock, we gave up. It alternated between raining and drizzling until late morning, and Vojta’s tarp was chosen as our spot to take cover. Mobile internet went out fairly early, most likely because lightning struck the nearest BTS.

It was hours of intensity but still positive, within about two square meters. In this space under the tarp, we had a royal time, sharing stories, playing mobile games together, and even meditating. We have to admit that for a long time, we really did nothing and couldn’t do anything, so we rested.

The weather was occasionally calm, but on the other hand, we experienced total downpours, even intense storms. The weather changed rapidly, and it was different every 20 minutes.

Beginning of commercial message:

Throughout the rain-soaked day under the tarp, we were accompanied by the aroma of excellent coffee from our general partner, Kafe stánek. If you want to become a franchisee of this excellent coffee, visit the website www.kafestanek.cz. This is our general partner, and we thank them for the caffeine support.

End of commercial message 😀

From last night, the shepherd’s dog joined us, and our group named him Žerik. He accompanied us all night with his regular barking, probably expecting a reward in the form of food. He became our companion under the tarp, even during short walks between intense rains.

At one in the afternoon, our supplies were slowly running out. We cooked the last 15 sausages, but we weren’t afraid of hunger because Žerik was with us.

We managed to leave our camp only around four in the afternoon after a final intense downpour that nearly took our tarp away. We had traveled less than 10 kilometers when we had to take cover again, but this time our refuge was at a local convenience store under the roof. After an hour of waiting, there wasn’t much daylight left, so our squad went to a nearby SPAR store, where we restocked, this time without Žerik.

Ahead of us were just 37 kilometers to our overnight destination by the riverbank, nestled between the peaks of the mountains.

With beers in hand, we are now lightly traversing the route to manage Theth National Park and the transit to Montenegro, remembering Žerik, who is surely with his owner.

V 9:30 nám vrněly motorky pod zadkem a prvních 50 kilometrů bylo jasných, zdolat místní terénní vložku plnou šotoliny, výmolů tak velkých, že se v nich ztratí celá motorka. Musíme si sami poklepat na rameno a pochválit se, jelikož celá etapa byla zdolána za dvě a půl hodiny s průměrnou rychlostí 20 kilometrů za hodinu, což je v zásadě stejná průměrná rychlost jako u velkých motorek například BMW GS 1200.

Přesto musíme říct, ze terén byl náročný plný různých překážek a místy jsme nevěděli jestli to obrátit zpět. Přesto jsme pokračovali terénem, který je idelaní pro Top 4×4 vozidla. Naše stroje jsme pohladili i s tím ze to dali i jiné mašinky a pokračovali vzhůru. Zaťali jsme řídítka řítili jsme se klikatým terénem kupředu přes divoké překážky, které nás pronásledovali celých 51 km včetně krásných zrádných proláklin, které nám dali dost zabrat a pěkně jsme se zapotili. Ke konci trasy motorky již byly znaveny značnou cestou a modlili jsme se za krásnou nedrcatou trasu.

Jakmile se naše stroje dotkly asfaltu, tak jsme začali směřovat k úžasné restauraci, kde jsme měli tři obrovské saláty, které se dali srovnat s hlavním jídlem, tři hlavní jídla a ke kávě nám číšník přinesl, jako bonus, jejich lokální ovoce z koncovou cenovku 2760 MDK, což je na přepočet 1100 korun.

Po úžasném obědě nás čekalo cca 40 kilometrů na Albánské hranice, kdy se s námi Severní Makedonie loučila úžasnou rychlou cestou, kterou jsme projížděli ve stylu Valentino Rossi. Než byla protnuta mezinárodní hranice, tak kluci ukájeli svojí obcesi ( koupání) studenou vodou v jezeře Mokovo. Pak proběhl urbex továrny KNAUF a přilehlé štoly.

Než spolu přejedeme Severo Makedonsko Albanskou hranici, tak musíme ještě říct pár poznatků k Severní Makedonii. Je to zemně plná lidi, kteří makají. Je tu vidět, jak se snaží posunout svou zemi na jinou úroveň. Stačí ten drobný rozdíl, že všude se domluvíte Anglicky. Je pravdou, že Balkán je tu cítit ještě z odpadků v přírodě, ale věříme, že se tento neutěšený stav zlepší a mezi balkánskými zeměmi bude Severní Makedonie vzorem po ostatní, kde mohou být a kam se dále mohou rozvinout. Držíme palce a teď se blížíme k Albánské hranici, která nás přivítala smradem pálených odpadků.

Poměrně snadno byla protnuta hranice a Albánie nás uvítala divokým stylem místních řidičů. Jak prohlásil můj kamarád Jurgen, který je Albánsko – Řecký občan a než jsme vyjeli na naší tour, tak mi říkal: Zdeňku, Albánie je džungle, a nelhal.

Asi dvacet kilometrů od hranice táboříme pod štíty hor( díky našemu kamarádovi, který nám dal perfektní tip na Cigán platz) a s pivkem v ruce plánujeme naší trasu přes Albánii.

English:

At 9:30, our motorcycles roared beneath us, and the first 50 kilometers were clear, tackling the local terrain filled with gravel and potholes so large that an entire motorcycle could disappear in them. We must pat ourselves on the back and commend ourselves because the entire stage was completed in two and a half hours with an average speed of 20 kilometers per hour, which is essentially the same average speed as large motorcycles like the BMW GS 1200.

Nevertheless, we must admit that the terrain was challenging, full of various obstacles, and at times, we weren’t sure if we should turn back. Nonetheless, we continued through terrain ideal for Top 4×4 vehicles. We caressed our machines, even though other machines managed to handle it, and we continued upwards. We gripped the handlebars and navigated through winding terrain, overcoming wild obstacles that pursued us for the entire 51 kilometers, including beautiful treacherous pits that gave us quite a workout, and we sweated profusely. By the end of the route, the motorcycles were already fatigued from the substantial journey, and we prayed for a smooth, unpaved path.

As soon as our machines touched asphalt, we started heading towards an amazing restaurant where we had three huge salads that could be compared to main courses, three main dishes, and as a bonus with our coffee, the waiter brought us their local fruit with a final bill of 2760 MKD, which is equivalent to 1100 Czech crowns.

After an amazing lunch, we had about 40 kilometers to go to the Albanian border, and North Macedonia bid us farewell with an amazing fast road, which we traveled in the style of Valentino Rossi. Before crossing the international border, the guys indulged in their customary community (swim) in the cold waters of Lake Mokovo. Then, we explored the urbex of the KNAUF factory and adjacent tunnels.

Before we cross the North Macedonian-Albanian border together, we must share a few observations about North Macedonia. It’s a country full of hardworking people. You can see how they strive to elevate their country to a different level. The small difference is that you can communicate everywhere in English. It’s true that the Balkan feel still lingers here, especially from the trash in nature, but we believe that this dismal state will improve, and North Macedonia will set an example for other Balkan countries, showing them where they can be and how they can further develop. We wish them luck, and now we’re approaching the Albanian border, which welcomed us with the smell of burning trash.

The border crossing was relatively easy, and Albania greeted us with the wild driving style of local drivers. As my friend Jurgen, who is an Albanian-Greek citizen, declared before we set out on our tour, „Zdenek, Albania is a jungle,“ and he wasn’t lying.

Hned z rána jsme se šli podívat na urbex pionýrského střediska, které bylo vybudováno za dob socialismu. Rozsáhlý objekt je ve velmi špatném stavu, ale překvapil nás svou propracovaností.

Na oběd byla vybrána náhodná restaurace kde jsme utratili 1070 MKD (428 Kč). Objednávka se skládala z jednoho piva, jedné flašky vody, jeden salát a nakonec šest hlavních jídel. Restaurace byla v podstatě plná a po půl hodině jsme si uvědomili, že vlastně nikdo nejí. Jídlo nebylo nijak výjimečné, ale zasytilo. Po hodině a půl se startovaly motorky a jelo se dál.

Odpoledne bylo opravdu otřesné vedro (39 stupňů celsia), z restaurace nám zbývalo kolem 150 kilometrů, ale museli jsme si udělat tři zastávky na ochlazení, na napití se a odpočinek.

Aktuálně dost servaní přespáváme u jezera Kozjak vedle menší skládky tedy typicky balkánský outdoorový prvek . S pivkem v ruce plánujeme plánujeme přejezd do Albánie.

English:

Early in the morning, we went to explore an urbex pioneer center, which was built during the socialist era. The extensive facility is in very poor condition but surprised us with its complexity.

For lunch, we randomly chose a restaurant where we spent 1070 MKD (428 CZK). The order included one beer, one bottle of water, one salad, and finally, six main dishes. The restaurant was quite full, and after half an hour, we realized that actually no one was eating. The food wasn’t exceptional, but it was filling. After an hour and a half, we started our motorcycles and continued on.

The afternoon brought scorching heat (39 degrees Celsius). We had about 150 kilometers left from the restaurant, but we had to make three stops to cool down, hydrate, and rest.

Currently, we’re camping by Lake Kozjak next to a small dump, a typical Balkan outdoor element. With beers in hand, we’re planning our journey to Albania.

Brzy ráno jsme se vydali na prohlídku pionýrského centra urbex, které bylo postaveno v době socialismu. Rozsáhlý objekt je ve velmi špatném stavu, ale překvapil nás svou komplexností.

Na oběd jsme si náhodně vybrali restauraci, kde jsme utratili 1070 MKD (428 Kč). Objednávka zahrnovala jedno pivo, jednu láhev vody, jeden salát a nakonec šest hlavních jídel. Restaurace byla poměrně plná a po půl hodině jsme zjistili, že vlastně nikdo nejí. Jídlo nebylo nijak výjimečné, ale zasytilo. Po hodině a půl jsme nastartovali motorky a pokračovali dál.

Odpoledne přineslo spalující vedro (39 stupňů Celsia). Z restaurace nám zbývalo asi 150 kilometrů, ale museli jsme udělat tři zastávky, abychom se ochladili, zavodnili a odpočinuli si.

Momentálně táboříme u jezera Kozjak vedle malé skládky, typického balkánského outdoorového prvku. S pivem v ruce plánujeme cestu do Albánie.