Albania 2024, Dita 1: Rádiový klid

Spoiler alert: Po dobu naší služby se nic zvláštního nestalo. Ale stane se. Příště.

Jimbo probudil celé osazenstvo ještě před devátou ranní. Jelikož se moc často nestává, že by vstával první, je třeba to zaznamenat. Přes nelibé sténání se všichni zvedli a začali se připravovat na odjezd. Jako první nás opustil Oberzidantechniker, který si to namířil přes Vysočínu domů. My ostatní doklidili haciendu, nacigánili se na zidany a ještě mírně znaveni z večerní seance s Rychtářem a čumilem se vydali vstříc dálničním kilometrům.

A to je v podstatě vše, co by se o dnešním dni dalo říci. Název vychází z toho, že v rychlosti 130 km/h se v interkomech běžně vůbec neslyšíme, čemuž nepomáhají ani špunty, které máme v uších. Takže si na výjezdu z benzínky řekneme vždy čau za 100 km. Kilometry ubíhaly dost pomalu, ale i tak jsme zvládli celou naplánovanou trasu.

Bolí

Jako bonus se Jimbo podíval do mapy a našel dříve uložený urbex kousek od dálnice, kde si léčíme otlačené zadní části těla a cigáníme. Jedná se o nějaké staré vybydlené paneláky a přízemní domy. V jednom z nich je bezvadná garáž s jámou. Už jsme si naplánvali, kde bude zvedák, ponk, regály a kde budou parkovat naše auta a zidany. Pro dnešek ale vyzkoušíme nové postele a hamaky mezi pilíři. Nemáme tušení, co je areál zač, na průzkum se vydáme ráno a pokusíme se to zjistit. Pak zase nuda na dálnici směr Srbsko a Makedonie.

Pivo máme, čumil čumí jenom trošku.

Slovíčko pro dnešní den je mërzinë, tedy nuuuuuudaaaaaa.

Fidelovo technické okénko: Afrika šlape jako japonské hodinky, takže vám povím, jak jsem před cestou napínal řetěz. Taková jednoduchá věc, by jeden řekl. Začalo to tím, že se ze zidanu začaly ozývat divné zvuky, pojal jsem podezření na povolený řetěz. Řešení se zdá prosté, vezmeš manuál od Hondy a koukneš se, jak se to měří. To byla zásadní chyba. Manuál tvrdí, že si mám změřit vzdálenost mezi ozubenými koly a přesně v polovině měřit průvěs části řetezu pod kyvkou. Zde přišel první zádrhel, protože to hnací ozubené kolo je pod krytem co je pod tyčkou řazení. Musel bych tedy rozebrat celé japonské hodinky, abych mohl dle manuálu postupovat. Nevadí, vezmu to vod voka. Zde přichází druhý zádrhel, tedy to, že řetěz je v oční polovině tak volný, že je možné se s ním při měření dotknout kyvky. Ale pozor, on je tak volný i když je správně natažen! Toto měření tedy nebylo průkazné. Po zhlédnutí několika videí jsem z toho stále nebyl moudrý. Ale v tomhle tápání jsem evidentně nebyl sám, jelikož Google poradil aktualizovaný návod pro novější Afriku, kde je úplně jiný postup. Žádné poloviny se neměří, nahoru se dá pravítko na konec vodící lišty řetězu a změří se, kam se retěz natáhne. Stejně jako na Jawě, nebo jakémkoliv jiném zidanu. Aneb jak dělat záležitost na 10 sekund dvě hodiny. Divný zvuky už to nedělá, tak asi dobrý.

Stav počítadla: 131 498 km

Najeto: 551 km

Průměrná spotřeba: 5,9 L / 100 km

Hladinku je třeba udržovat.
Válečný zpravodaj opět na scéně

Albania 2024, Dita 0: Můžeme už jet?

Tuhle větu průběžně hlásíme už asi 3 měsíce. A teď je to tady! Nastal ten den, na který jsme se tak dlouho těšili a připravovali!

Běžně máme s odjížděním problém, než se všichni připraví, než se dodělají důležité úpravy zidanů, které se mohly dělat celou zimu, než se opraví závady, které se náhle objevily, jako třeba staré pneu atd… Ve finále než se všichni nacigání na zidany, a konečně se sejdou na místě startu.

Tohle všechno by se nám dnes podařilo výjimečně brzy. Všichni jsme se svědomitě připravovali, abychom okolo páté hodiny odpolední mohli kopnout do dvou vrtulí a nahodit dvoje křídla, akorát celý den lilo jako z konve. A tak jsme nespěchali, protože představa, že rovnou z garáže vyrážíme v nepromocích, byla strašidelná.

Okolo šesté voda přestala padat, už se jenom držela na zemi a plány na cigánění hned vedle nejdelšího parkoviště naší domoviny (D1) už dávno vzaly za své, protože Fidel díky svým rodinným známostem domluvil využití chaty (skoro vyženěného honosného letního sídla) v obci Zlatkov nedaleko Bystřice nad Pernštejnem.

Nejdražší nám dali poslední sbohem, zamávali kapesníčkem a byli jsme v tahu. Cesta po nejdelším parkovišti naší země nebyla zadarmo, stačili jsme asi 4x zmoknout a 4x zase uschnout. Naštěstí benzínek je na něm dost, takže mírně zmrzlí dojíždíme k honosnému letnímu sídlu rodiny Fidelových. “Počkejte, vyndám vám kus plotu a zajedete na zahradu”, instruuje Fidel zbylé tři zidaninsty.

Na letošní tour jedeme sice tři, ale pro dnešek jsme dohromady čtyři. Sám Oberzidantechniker se totiž rozhodl ochutnat trochu letšního tripu, a tak první večer tráví s námi, škoda jen, že si zítra pojede po svém.

Zpět do Zlatkova: zidany zaparkovány, plot uzavřen, pivo nakoupeno v hasičárně a čumil otevřen. “Neplejtváme vodou, spláchne každej třetí, počítejte si to”, šikanuje majordomus.

Ráno moudřejší večera, zítra nás čeká pro změnu dálnice. Ale neklesáme na duchu ni na mysli! Albánie se blíží!

Pro letošní tour máme pro čtenáře malé zpestření zideníčků, zjistili jsme totiž, že Google translator umí albánsky, a tak se každý den naučíme jedno jejich slovíčko. Některá slovíčka se budou hodit, jiná budou v běžném životě naprosto zbytečná.

Startujeme důležitým slovíčkem Motoçikletë, což znamená zidan.

Jimbovo technické okénko pro dnešek: nebýt majitelem BMW R1150GS již druhým rokem, mohlo by mě překvapit, že po ujetí 66 km po dálnici a opětovném startu, objeví se za mnou modrý atomový hřib. Nepřekvapilo mě to, Schrödingerův olej se hlásí o slovo… Smích spoluzidanistů mě utvrdil v tom, že je vše v pořádku.

Počáteční stav tachometru: 130 756 km

Stav tachometru: 130 947 km

Najeto: 191 km

Spotřeba: 6,1 L / 100 km

A pro ty, kdo dočetli až sem, jsme připravili rubriku Merch, odkaz by již měl být aktivní v hlavním menu. Tam si můžete prohlédnout naše originální zidan tour cetky.

Zidan Tour 2024 – Albánie …zase, Prolog

V nějakém z loňských zideníčků jsme psali, že Albánie od nás ještě rozhodně nedostala poslední sbohem. Nebo možná nepsali, ale mysleli jsme si to. Takže ano, z nadpisu hádáte správně, jedeme tam zase! Ani letos se nesvezeme vlakem do Turecka a zpět, ani plavba do Maroka se nekoná. Sice o těchto destinacích žvaníme už třetí sezónu, ale pořád to nějak nevychází. Nevadí. Dáme si je …ehm… třeba příští rok.

Ačkoliv loňské Albánské off-dobrodružství bylo na příběhy bohaté dosti, neviděli ani nezažili jsme zdaleka vše, co jsme chtěli, natož co tato země nabízí. Ze zřejmých důvodů a zcela v rozporu s názvem vedla takřka celá trasa po silnici. A tak to letos nebude. Tedy pouze za předpokladu, že si opět nějaký německý (albánský) tank nebude hrát na hrdinu a nebude chtít porovnávat síly s jiným německým (českým) tankem. V plánu jsou trasy mimo trasy, cigánění na pláži i u termálních pramenů, výjezdy na albánské masivy, prozkoumávání vojenských základen, jakož i cesty malebnými albánskými údolíčky s tekoucími bystřinami.

Další změna se týká obsazení, Král Zidan IV. Krutý i Zidanchamon I. zůstávají, poctít svou přítomností se je však rozhodl jeden z otců zakladatelů zidanské party, sám Ministr pro Zidan. Nepojede tak Afrika a jedno GS, ale přidá se další, sic o něco menší, německý tank – BMW F650GS, kterého se před velkou tour ujímá právě Ministr pro Zidan od Zidanchamona I.

My se nudit určitě nebudeme, ale neboj, ctěný čtenáři, i ty si určitě přijdeš na své! Vybavení válečného zpravodaje je již připraveno podávat aktuální informace z frontové linie.

Jen ze začátku budou zideníčky trochu monotematické, jelikož jsme stále nevyřešili, jak překlenout tu nejhorší část cesty – dálnici. Loňské nadávání jsme už zapomněli, a tak letos pojedeme po dálnici ještě dál – až na makedonské hranice (asi 1200 km).

Tak se pohodlně usaď, již 8. 5. 2024 si budeš moct přečíst první zideníček.

Turecko 2023 – Návrat

Dnešek byl závěrečným dnem naší velké expedice. Už v noci jsem si byl jistý, že posledních 560 kilometrů zvládnu v jeden den. Vojta mi sice nabídl možnost přespat u jeho rodiny, ale myšlenka být tak blízko své vlastní posteli byla lákavější.

Ráno jsme vstali časně a krátce po 7:30 jsme byli na cestě. Po noci byla silnice kluzká, tak jsme jeli opatrněji. Únava se vsak nás držela, vzhledem k tomu, že minulé dny jsme najeli mnoho kilometrů. Naší první zastávkou byla snidane v McDonald’s, situovaný 100 kilometrů od našeho posledního kempu. Měli jsem v hlavě ještě zvláštnost tohoto kempu – chyběla tam recepce, což nám ráno způsobilo menší moralni komplikaci. Nakonec jsme bohuzel odjeli bez placeni.

Dále nás čekala klikatá cesta a přejezd přes Rakousko a zdál se byt nekonečný kvůli těsnému postavení vesnic vedle sebe. Při průjezdu hranic v ČR jsme cítili, že se blížíme domů. Ačkoli bylo ještě 350 kilometrů před námi, v srdci jsme už byli doma. Nedaleko Jihlavy jsme se s Vojtou rozloučili a každý pokračoval svou cestou.

I když začátek cesty plynul pomalu, tak poslední úsek uběhl v okamžiku. Krátce před západem slunce jsem byl doma. Muj tachometr se zastavil na cisle 4153 kilometrů. Tím skončilo jedno z nejzajímavějších dobrodružství mého života – plné nádherných výhledů a nezapomenutelných zážitků.

Doufám, že jste si naše příběhy z cesty užili stejně jako my, a těšíme se na další dobrodružství, které nás čeká

English:

Today marked the final day of our grand expedition. Already during the night, I was certain that I could handle the last 560 kilometers in a single day. Although Vojta offered me the option to spend the night at his family’s place, the thought of being so close to my own bed was more tempting.

We got up early in the morning, and shortly after 7:30, we were on the road. The road was slippery from the night, so we were driving cautiously. However, fatigue was still hanging over us, considering the many kilometers we had covered in the past days. Our first stop was breakfast at McDonald’s, located 100 kilometers from our last campsite. I still had the peculiarity of that campsite in my mind – the absence of a reception, which caused us a minor moral dilemma in the morning. In the end, unfortunately, we left without paying.

Next, we faced winding roads and crossed Austria, which seemed endless due to the villages being closely packed together. When we crossed the Czech border, we felt we were getting closer to home. Although there were still 350 kilometers ahead of us, we felt at home in our hearts. Near Jihlava, Vojta and I said our goodbyes, and each of us continued our own way.

Although the beginning of the journey went slowly, this last stretch passed in an instant. Shortly before sunset, I was home. My odometer stopped at 4172 kilometers. Thus ended one of the most exciting adventures of my life – full of beautiful views and unforgettable experiences.

I hope you enjoyed our travel stories as much as we did, and we look forward to the next adventure that awaits us.