Rubrika: Zidan Tours

Budíček v kempu je v 8:00. Proběhne lehká snídaně a alou tahat za plyn. Ještě za námi vyběhne pan domácí z kempu, že jeden z nás nezaplatil. Ano, chyba se stala. V tom shonu včera večer Don zaplatil jen za jednoho. Ale vše urovnáno a můžeme jet. Malé Slovinsko přejíždíme poměrně rychle a následuje Rakousko. Jsou tu naprosto famózní zatáčky, které nechceme minout. Takže po 50 km sjíždíme z dálnice ( na kterou máme desetidenní známku) a míříme rovnou do hor. Don dává Rafovi pár základních rad jak projíždět zatáčky. A výsledek se dostavil prakticky okamžitě. Na nedaleké benzínce Raf povídá: “Tyjo, poser pruh se mi fakt zmenšil! “

Celou cestu si dáváme pozor na radary, protože tady jich je opravdu požehnaně. Navíc potkáváme opravdu velké množství rakouských zidanistů. Všude jsou značky, že se jedná o úseky, kde jsou zatáčky nebezpečné pro motorkáře ( s naprosto odpornou/ fádní grafikou) a zároveň tu jsou značky, že máme jet potichu a pomalu. Šikana doznává nového rozměru. 

V odpoledních hodinách se dostáváme na CZ stranu do Třeboně. Zde se naše cesty s Raafem rozcházejí a každý pokračujeme domu sám. Doufám, že toto nebyl náš poslední zidanský výlet a že se nám podaří znovu společně vyrazit. Zároveň musím poděkovat Rafovi za to, že trpěl mé řádění na zidanu v offroadu. Já si to užíval a Raf taky. Akorát občas už to prostě bylo dost náročný. Hlavně výjezdy na dvě hory. Díky! 

Pokud kdokoliv plánujete podívat se do tak krásné země jako je Bosna, tak určitě neváhejte. Čas se zde určitě nezastavil, ba naopak. Tato země se pomalu, ale jistě dostává do lepšího životního standardu. Bude to sice trvat ještě hodně let, ale určitě to nastane. S tím nastane i to, že šotoliny budou mizet, nahradí je asfalt. Oblasti v horách budou čím dál víc osiřelejší, protože pro mladé tu moc pracovních možností není. 

Co je pro mě osobně velmi pozitivní zjištění, tak jsou odpadky. Čekal jsem naprosto standardní “albánský” projev. Tedy bordel kdekoliv, kam se dostanou lidé. A tento fakt prostě nenastal a to jsme byli v terénu opravdu hodně. Prostě je zde vidět změna, která mě opravdu pozitivně překvapila. 

Ohledně cen v Bosně je to stále úsměvné. Pro nás je zde všechno levné. Řekl bych tak o 30 až 50 % levnější, než v CZ. Benzín stál 2.20 BAM, což je cca 28 Kč.

Statistiky Africa Twin CRF 1100L : 

Najeto 3 550 km

Průměrná spotřeba: 5,3 L / 100 km

Čas jízdy: 49 hodin 52 minut

Spotřebováno benzínu: 162 L

S Rafem jsme si vybrali cca 600 BAM první den dovolené. Což je cca 8K CZK. Kartou jsme platili málo, protože jsme měli cash. Celkové náklady na 7 dní v bosně, včetně přesunu po vlastní ose s poplatky, jsou 12 000 Kč i s benzínem. Cože je nejdražší položka celé dovolené. 

Jelikož předchozí večer byl náš poslední v Bosně, tak jsem to museli náležitě oslavit. Proto jsme nic nepodcenili předchozí den a kvalitně se zásobili v konzumu. Paradoxně dnes ráno jsme byli v pohodě ( žádný hangover) vzhledem k tomu, co všechno jsme vypili. Vlastně jsme vypili všechno, co jsme měli. Ráno proběhlo rychlé sepsání zideníčku a v 10:40 zvedáme kotvy z Glamoče směr domov.

Malá vsuvka. Při popíjení piva v přístřešku si Don všiml, že má Transka ( Honda Transalp 750) pěkně zabarvený zadní kotouč. Což je divné. Při bližším ohledání bylo zjištěno, že Raf stojí na zadní brzdě nejenom v terénu ( což je správně), ale i na asfaltu. Takže proběhl rychlý briefing ohledně toho jak používat zadní brzdu a Raf už slídí po netu a objednává nové desky.  

Cestu máme naplánovanou přes Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko. Mimo dálnice tentokrát, ať se taky trochu povozíme v zatáčkách. Zatáčky přicházejí záhy, když nad Glamočem bereme delší cestu, kterou jsme ještě nejeli. Nádherné dlouhé zatáčky, na krásném asfaltu, stoupání, klesání, no prostě zidanistův sen. Hraniční přechod chceme použít ten samý, jako před týdnem – Velika Kladuša. V Chorvatsku máme totiž v plánu ještě jednu zastávku, kde Raf ještě nebyl. 

Tímto bodem je Veliki Petrovač – památník Petrova Hora Monument. Jedná se o komunistickou brutalistní stavbu, která nemá obdoby. Hnus to teda je, resp hnus jsou ty trosky, které z toho zbyly. Proběhne malý urbex, pár fotek a jedeme dál. 

Následuje cesta přes Chorvatsko mimo jejich placené dálnice. Což je doslova horor. Máme pocit, že řidič je doslova šikanován radary a rychlostním omezením na 60 km/h za to, že nejede po dálnici. I samotní chorvati na to kašlou a přes vesnice často pálí 90 – 100 km/h. Takže se vždy za nějakého střelce pověsíme a ten nám dělá průvodce touto nehostinnou zemí. Omezení neberou konce, ale pak se to konečně podaří. Jsme ve Slovinsku. Jízda je jako mávnutím kouzelným proutkem hned veselejší. Mezi vesnicemi není omezení na šedesátku ( naprosto nesmyslné) a tak rychle nabíráme kilometry. 

V 19:40 přijíždíme do kempu Kekec, kde jsme už byli minulý pátek. Rychlé ubytko, uvařit jídlo a spát. Zítra nás také čeká slušná porce kilometrů.

Stav čumila: to už nemůže bejt ani vtipný

Stav tachometru: 10 711 km

Ujeto: 480 km

Ráno nás vzbudil déšť. Proto bereme útokem polorozpadlý přístřešek, do kterého si přenášíme veškěré věci, aby aspoň něco málo mohlo uschnout. Sledujeme předpověď a vymýšlíme plán, kam jet a zároveň eliminovat vrtochy počasí. Proto vyjíždíme až v 11:30 směr Konjic. Dále pokračujeme do Jablanice, kde si chce Raf prohlédnout spadlý most, který byl sabotován v druhé světové válce. 

Z Jablanice nabíráme směr Park Prirodni Blidije. Jedná se o rozsáhlé pohoří, kde se v Hajdučke Vrleti dáváme doprava na nádhernou, 30 km dlouhou šotolinu. Tady prší opravdu intenzivně, takže bereme nepromoky útokem. Cestou na toto pohoří potkáme absurdní situaci. Zastaví nás kolona vozidel, kde před nimi leží na boku dodávka. Řidič asi nezvládl řízení a poslal dodávku o malou zídku na bok. Kolem je hlouček bosňáků a něco řeší. Nejprve si myslíme, že vytahují řidiče oknem spolujezdce. Ale je to jinak. Ridič se sám vtahuje do kabiny a snaží se nahmatat klíček od zapalování, protože dodávce stále běží motor! Po silnici teče slušný potůček černého oleje a motor si stále vesele klafe dál. Hold Mercedes nezastavíš. Naštěstí se můžeme protáhnout a pokračovat. 

Dále potkáváme zase značku, že silnice je uzavřená a že je zde výslovný zákaz vjezdu osobním vozidlům a zidanům. Don zahlasí do interkomu, že to určitě bude průjezdný a že by bylo dobré to zkusit, protože objízdná trasa zde neexistuje. V tom však vedle nás zastaví místní v autě a naproto jasně gestikuluje, že máme jet, že je to v pohodě. Dbáme jeho rady a jedeme. Silnice u Jablanici je silně poškozená po povodni, která tu byla minulý rok. Naštěstí zde není nouze o stavební materiál, hlavně kámen. Takže udělali provizorní opravu a jezdí se vesele dál. 

Přes vrchol hory se dostáváme až k Ramsko Jezero. Proběhne fotka a plánování kam dál. Už se musíme vracet domů. Takže chceme pokračovat zpět směr přechod Velika Kladuša. Raf je hodně promočený, prší a je 9 stupňů. Takže volíme jistotu a pojedeme dnes přespat na přístřešek u Medvědího Potoka, nad Glamočem, kde proběhlo naše přespání před pár dny. Bereme konzum útokem, protože v přístřešku je i grill s roštem. Po příjezdu natěžíme dřevo a roztopíme obří pec. Raf si tu ugriluje boty aby nejel v loužích. Vypijeme všechny piva a rum. Čumil není a nebude. Zítra už to budeme točit směr Chorvatsko a Slovinsko mimo dálnice. 

Stav Čumila: vypili jsme rum

Stav tachometru: 10 225 km

Ujeto: 215 km