Autor: Král Zidan IV. Krutý

Včera jsme moc nepili. Pivo. Když člověk pije jen ukrajinskou horilku, společně s vodou a něčím k zakousnutí jí může vypít skoro neomezené množství aniž by mu bylo ráno zle. My měli jen dvě sedmičky, takže do růžova vyspaní startujeme zidany už někdy po poledni. 

Cestou mezi horami okolo řeky Tisy, přijíždíme do Jasině. Od Jasině do Aše, republika je naše, říkávalo se za první republiky, neboť v tomto nejvýchodnějším bodě Československa končil rychlík z Prahy. Koleje z Rachova byly dlouhou dobu nepoužívané, ale vlaky už zas jezdí. Nebo tedy do nedávna určitě jezdily, mosty i náspy jsou opravené a po cestě potkáváme hodně strojů, které na trati pracují. 

Vlakem naštěstí nejedeme, a tak pokračujeme přes Vorochtu směr Hoverla. Asfalt končí ve vsi Zavoelja, kde u brány platíme 160 hřiven, aby nám byla otevřena. Paní v budce nám sděluje smutný fakt, že až nahoru se na zidanu opravdu nedostaneme a budeme muset pokračovat pěšky. No tak to nebudeme.

Dalších 8 km vede offroadem až do base campu v cca 1400 m.n.m. Tam cesta končí u hotelu obklopeném stánky se suvenýry. Don nechal jeden suvenýr z vlastní zahrádky na místním WC za shitfee 10 hřiven.

Nahoře jsme seděli asi hodinu a za celou dobu nepřišel jediný turista. Jen nějaký ukrajinský pár prošel okolo, jinak jsme tam byli celou dobu úplně sami mezi asi deseti otevřenými stánky. Smutný pohled na dříve jedno z nejnavštěvovanějších a nejturističtějších míst na Ukrajině.

Něco málo jsme nakoupili v jednom stánku a vydali se zase offradem zpět dolů. 

Plán byl se dostat stejnou cestou zpět do Solotvyna a tam přejít hranici do Rumunska.

Po cestě nás stihnul hlad, který jsme zahnali v kolibě borščem a varenikami. V hospodě nešel proud, asi byl zrovna vypnutý, protože ukrajinci z důvodů šetření vypínají elektřinu na několik hodin denně. Ptali jsme se před objednáním, jestli je možné platit kartou, servírka řekla, že kartou ne, ale že jí to zaplatíme nějakým kódem. Ve finále Jimbo strávil asi 15 minut s ní a telefonem v ruce a musel jí to poslat na její účet přes IBAN kód.

Pak už jen opětovný průjezd Jasiní, Rachovem až do cca 120 km vzdáleného Soltvyna, kde jsme pokoupili zásobu horilky do povoleného limitu pro převoz přes hranice, tedy litr na osobu.

Hranic jsme se celkem obávali, Jimbo výjimečně (snad poprvé směrem z Ukrajiny) nic nepašoval, ale i tak jsme čekali, že nás rumuni svléknou do naha. Ve skutečnosti vše proběhlo hladce. Na ukrajinské straně se nám podíval celník do kufrů, druhý celník zkontroloval papíry od zidanů a třetí naše pasy. Papírek, který každý řidič vozidla dostane při vjezdu do celnice, musí orazit všichni zúčastnění a při výjezdu je odevzdán dalšímu celníkovi, který zkontroluje, zda se na něm nachází všechna razítka. Trošku bizárek.

Na rumunské straně nám zkontrolovali pasy a spztky, celník, který se koukal i ženám do psaníček se podíval na nás a lehce mávnul rukou ať jedem. “Tak takhle jednduchý jsem to teda nečekal,” okomentoval to Don. “To vědět, tak tý horilky vezu plný kufry!” kontruje Jimbo. 

A tak jsme zase zpět v Evropské uhniji.

Zde si dovolíme pár slov o situaci na Ukrajině. Zem je to stále krásná, infrastruktura stále žalostná, ceny oproti roku 2020 cca čtyřnásobné, ale pořád o něco málo nižší než u nás. Některé věci jsou dražší, jiné zase super levné. Půl litru dobré horilky vyjde asi na 100 hřiven, neboli cca 60 kč. Co se válečného stavu týče: všude je vidět, že ukrajinský národ hodně trpí. V každém městě i vesnici stojí na náměstí pomníky padlým s fotkou, jménem a datem narození i úmrtí. Převážná většina padlých jsou mladí kluci, výjimkou nejsou i osmnáctiletí.

Většina obyvatel, kteří se pohybují po ulici, jsou ženy s dětmi nebo starci. Chlapi jsou bohužel na frontě. My tam byli trochu atrakcí, protože není moc pitomců jako my, kteří se vydají do země ve válečném stavu. Je příjemné být v místě, kde se turistovi hned nepřisají na peněženku, protože tu žádní turisté nejsou. Je ale smutné, když za to může válka. Pohybuje se tu všude mnoho vojáků, nesmí se fotit infrastruktura, tedy mosty, tunely atd. Na železnici i na silnici jsou všude checkpointy. Ani jednou se nám nestalo, že by byl nějaký problém, naopak všichni policisté i vojáci jsou přes to všechno usměvaví, pozdraví a popřejí šťastnou cestu. Mimochodem, zidani vyhráli soutěž, konečné skóre je 6:10, tedy pouze 6 zastavení a kontrolování oproti 10 mávnutím, ať nezastavujeme. Celkově jsou všichni obyvatelé milí, usměvaví, jsou očividně rádi, že tam jsme, ať už proto, že jim tam necháme nějaké peníze, nebo prostě jen tak. Dnes nám pumpař na benzínce říkal, že češi jsou supr, že moc děkuje za podporu, kterou jim poskytujeme a rus je suka a chuj. 

Tak sláva Ukrajině!

Jediní turisti už dnes odjeli do sousedního Rumunska, to se ale svou infrastrukturou od Ukrajiny moc neliší. Už za tmy hledáme cigánplatz nad Sapantou, po chvilce offroadu se zadaří na kamenitém plácku u cesty. Oběma se nám vysypala do kufrů sůl, takže máme o zábavu postaráno. A zbytek zařídí horilka.

Stav počítadla: 136 654 km

Najeto: 224 km

Po večerní horilce bylo ráno trochu složitější, ale nic, na co bychom nebyli zvyklí. Dílčím cílem byla nedaleká Koločava, která je takovým českým středobodem Zakarpatí. Kromě muzea Ivana Olbrachta a jeho Nikoly Šuhaje člověk nesmí minout proslulou hospodu Četnická stanice. Ani my jí neminuli, pivo jsme tentokrát vynechali, avšak byli jsme pohoštěni Bogračem – tradiční ukrajinskou polévkou a domácím kvasem.

Hospoda je plná různých českých artefaktů od vlajek přes značky a fotky k různému náčiní, které nám nic neříkalo. “Já vás odněkud znám,” povídá majitel hospody Oleš, když uviděl Jimba. Ten mu připoměl incident s ukradenými rukavicemi z Alešovy motorky při naší návštěvě v roce 2017. Olešovi se rozsvítily oči a ihned přesně věděl, která bije. Je k neuvěření, že si na Jimba pamatoval, vždyť tahle hospoda je narvaná čechy k prasknutí. Jen v této době jsme tu bohužel jedinými hosty. Oleš i jeho maminka, se kterou vedou tuhle českou hospodu na Ukrajině, jsou velmi milí a pohostinní lidé, proto se tu zastavíme vždy, když jedeme kolem. Buďte jako my a dělejte to taky tak. Vedle hospody má Oleš malý krámek se zakarpatskými suvenýry. Něco málo jsme pokoupili, Jimbo dostal od Oleše darem ukrajinskou vlaječku, kterou ihned nainstaloval na zidan a jelo se dál. 

Mapy.cz opět nezklamaly a hned z Koločavy nás poslaly delší, zato horší cestou, když bylo před námi asi 88 km šotoliny, radši jsme to otočili a jeli tou hlavnější. Šotoliny jsme si ale i tak užili dosti, sice v porovnání s dobou minulou jsou tu cesty jako dálnice, ale i tak je maximální rychlost na okresce, tedy spíš slalomu mezi dírami, cca 60 km/h.

Cestou přes Chust a Tjačiv jsme se dostali až do hraničního městečka Solotvino. Jimbo to okomentoval: “Je to pořád stejná cigánská díra.” Aby ne, když je na hranici s Rumunskem. V obchodě neberou karty, takže proviant musel počkat do jiného města. Alespoň pizzu jsme si chtěli v místní restauraci dát.

Číšník přišel ke stolu, po žádosti o menu přinesl dřevěný stojánek s QR kódem. Ten jsme načetli a Don celý šťastný z toho, že menu šlo přepnout do angličtiny, si dal pizzu s kuřecím masem a houbami bez kukuřice. Přišla pizza sice bez kukuřice, ale kuře i houby také chyběly. Když s touto skutečností konfrontoval obsluhu, ta s otazníkem v očích přepla na Donově telefonu menu do ukrajinštiny. Světe div se, pizza se tam jmenovala úplně stejně, ale kuřecí maso ani houby tam napsané nebyly. Asi webmasterův easter-egg.

Dnes bylo původně v plánu přejet už hranici do Rumunska, ale na Ukrajině se nám tak líbí, že jsme se rozhodli tu strávit ještě jednu noc. Zkusíme si vyjet na nejvyšší horu Ukrajiny, Hoverlu, která byla dříve i naší nejvyšší horou. Jimbo si vzpomněl, že někdy v minulosti viděl fotku z vrcholu, na kterém stála Lada Niva, tak uvidíme, zda se to podaří. Včera nás od toho odrazovali zidanisti na endurech, že prý to nejde, protože je to národní park, jiní lidé zase říkají, že by to jít mohlo. Asi to nevyjde, ale když to nezkusíme, vědět nebudeme.

Cestou podél řeky Tisy, která je přirozenou hranicí s Rumunskem, projíždíme přes městečko Rachov. Celá hranice je na ukrajinské straně nově obtažená žiletkovým drátem, asi aby se nikdo nedostal ne dovnitř, ale ven. Odsud prostě neutečeš. V každém městě jsou na náměstí malé pomníčky s fotkami padlých ukrajinců v této nesmyslné válce. Jak tohle jednou skončí….

Don zatoužil po sprše, a tak našel v mapě kemp kousek před Jasiní. Kemp je hodně nadnesené slovo. Jedná se o zahradu u domu, kde děd Pjotr bydlí i se svou rodinou a zahradu pronajímá jako kemp. Nabízel nám i pokoj, stojí sice jen 400 hřiven na osobu a noc, ale tolik už Jimbo v prkenici nemá, takže spíme hezky venku. Je tu venkovní sprcha a 4 kadibudky. Vedle sprchy jsou kamna, která slouží k ohřevu vody i k vaření jídla. Pjotr nám donesl dvě zakarpatská piva, snad bude těch pár hřiven, co nám zbyly, zítra stačit.

Přes den jsme projížděli přes několik checkpointů, na některých nás zastavili a kontrolovali, na jiných udělali pukrle a pustili nás dál. Nejlepší byl voják, který na Jimba vyhrknul otázku, zda má moto passport. Když už Jimbo sahal do kapsy nevědouc, co guma chce, vojclovi to stačilo a pustil oba zidanisty dál. Tyhle kontroly jsou trochu bizarní, někdy kontrolují oba směry, někdy zase jen jeden, obvykle ten náš. Skóre je po dnešku 3:7, vyhrávají hosté.

Ani dnes nás na frontu nikdo neposlal, tak nám dělá společnost namísto medovovy horilka chortická. Snad bude zítřejší ráno lepší než to dnešní.

Stav tachometru 136430 km

Najeto 201 km

Jen co včera ve 1480 m.n.m. zašlo slunce, udělala se zima. Hřebeny zakarpatských polonin jsou holé, rostou na nich pouze nízké křáky a tráva, sem tam nějaká malá jedlička. Sehnat tedy dřevo pro otop je kumšt. My našli malý kmen staré břízky, kterou si sem za stejným účelem někdo asi přivezl a pár suchých větví. U skomírajícího ohně jsme se moc neohřáli, a tak už okolo 9. večerní uléháme do spacáků. Došlo i na Jägerovo teplé prádlo, jelikož teploty v noci a ráno dosahovaly bodu mrazu.

O to příjemnější bylo ranní slunce, které svými paprsky rozehřálo mírně omrzlou zem a usnadnilo nám nacigánění všech věcí na zidany.

Vyrážíme až v půl dvanácté, a výjimečně, ale opravdu výjimečně to nebylo kvůli Jimbovi. Ten vstal už před osmou a užíval horského slunce. Když Dona vzbudili bunkr procházející Ukrajinci, dali se dva zidani do pohybu.

Byla by velká škoda, jet rovnou zpátky do údolí. Už večer jsme se domluvili, že si to tu trochu projezdíme. Kdy jindy se člověku poštěstí offroad po hřebenech hor? Tady se stačí podívat, ukázat prstem na blízký vrcholek a najednou, zidan stojí vedle křížku a zidanista s rohlíkem na xichtě kouká do údolí.

Superlativy jsme dnes opravdu nešetřili, počasí vyšlo naprosto dokonale, jiná cesta dolů nevede, a tak nadšeni sjíždíme po panelce přes Lypovec a dále šotolinou do údolí, ze kterého jsme včera vyjeli.

Po malém tankodromu sháníme benzínku v nedaleké Svaljavě a dále hledáme, kde naplnit své žaludky. První vyšlo (benzín za 52 hřiven, asi 31 Kč), druhé se nezdařilo, tak se snažíme najet na státovku M-06 táhnoucí se z Mukačeva na Lvov. Projeli jsme celé město, abychom pak po miniaturní šotolině mezi domy, přes dvě řeky po mostech pro pěší a tunýlkem pod železnicí konečně našli nájezd (credit mapy.cz).

V městečku Nižní Vorota máme uhýbat na Volovec, na benzínce před vojenskou kontrolou zatím bezúspěšně sháníme MPZtku (takovou tu bílou samolepku s Mezinárodní Poznávací Značkou státu), ale ono to vyjde. Kdekoliv se Jimbo ptá, tam vědí, co chce, leč nemají. Před odbočkou musíme vojákovi s AK-74 na prsou sdělit, kam jedeme a proč, zkontroluje razítko v pasu, usměje se a zamává na cestu. “Když to půjde celou dobu takhle, tak jsme v suchu, protože ze 4 kontrol nás brali poprvé,” hlásí Jimbo do interkomu. Chvíli před tím než zastavuje u další kontroly. Skóre je tedy zatím 2:3 pro nezastavení.

Výhled stíhá výhled, obzvlášť výjezd nad vesnici Volovec a následný koch krajinou stojí za to. Už je celkem pozdě, takže po rychlém nákupu v Rukavičce, místním magazinu, a pokecu s místními hodně zabahněnými zidanisty, šlapem na zmizík směr národní park Siněvir.

Cca v půl osmé přijíždíme k bráně na cestě k Siněvirskému jezeru, avšak akcija už se tu nekoná. Závora je zavřena, v budce sedí chlápek, který nekompromisně říká, že dál jedině pěšky. No tak to bohužel dopobáčeňja.

Bereme první fajnový přístřešek u řeky, kde rozbíjíme tábor. Jak jinak než s ohněm, horilkou, česnekem, sýrem a okurkou. Tady se nám bude taky dobře spinkat.

Ani dnes nás přímou cestou na frontu nikdo neposlal, tak to budeme zkoušet zase zítra.

Medovova horilka nám už jedna došla, ale máme naštěstí druhou.

Stav počítadla: 136231 km

Najeto: 218 km

Dneska by to šlo! V mírně podroušeném stavu jsme sjeli ze zidanvlaku a po nacigánění všech cajků se vydali směr ukrajinský hraniční přechod Velykyi Bereznyi. Cesta krásně ubíhala, celou cestu v podhůří Karpat jsme si náramně užili. Před hranicí nebyla prakticky žádná kolona a po sdělení počtu najetých kilometrů a množství benzínu v nádrži (fakt nechápem k čemu jim tyhle informace jsou) slovenskému celníkovi následovala ukrajinská část hraničního přechodu. “To bude pohoda,” povídá Jimbo, ale fronta přechoduchtivých lidí u okýnka napověděla, že to nebude zadarmo. A taky že ne. Naprosto inertní celnice se vrhla na Jimba s tím, ať otevře kufry. To se stalo, jenže se pak začla přehrabovat ve všech zavazadlech. Zajímaly jí zbraně, drogy, lékárna, tu prolezla celou a na každý prášek se ptala, k čemu je. Výsledkem byl prakticky odstrojený zidan okolo kterého se všude nacházely Jimbovy věci. Když se zeptala na co je židlička, podívala se do obalu s tarpem, znova se zeptala na drogy a zbraně, které chtěla opět vidět, nechala Jimba na pokoji a jala se otravovat Dona. Než to Jimbo nacigánil zpět na zidan, Donova kontrola byla u konce. Mezi tím Jimbo předběhl celou tu frontu lidí a odevzdal pas do okýnka jiné paní, která jej opět podrobila kontrole, tentokrát té byrokratické. Po ní přišla na řadu další kontrola o pár metrů dále, její význam nám byl však skryt, celník si vzal pas a asi na 15 minut s ním zmizel někde v útrobách celnice. V průběhu čekání Don projevil po předběhnutí celé fronty lidí opravdové gentlemanství a se slovy: “Tak pojď, kočičko,” pustil před sebe mladou ukrajinku.

Konec dobrý, všechno dobré, přímou cestou na frontu nás neposlali, a tak jsme tu!

Dvakrát sláva Ukrajině!

Hned za hranicí byl plán si dát oběd v nějaké putyce a poté nakoupit proviant na večer. Vesnice Velykyi Bereznyi není vůbec velykyi, jak by se z názvu mohlo zdát. Magazinů s jídlem je tu dost, ale hospoda žádná. Za těžké ukrajinské Hřivny nakoupili jsme jídlo a vydali se směr polonina Runa, na jejímž vrcholu máme v plánu dnes spát. Překvapilo nás, jak je na Ukrajině draho, lidé tu stále jezdí žiguliky, chodí v umolousaných hadrech, ale ceny za jídlo i pohonné hmoty jsou mírně vyšší než v naší kotlině. Po nákupu tedy hladoví vyhlížíme odbočku na vesnici Lypovets, kterou prochází cesta na zmíněnou poloninu. Tato polonina je již zidanům známa, jelikož sem se vydala parta v roce 2017, aby v bunkru, který je na jejím vrcholu složila hlavy. Tehdy nás zde stihla bouřka až apokalyptických rozměrů. A tak teď s lvovským pivem v jedné a Medoff horilkou v ruce druhé sedíme při pomalém západu slunce v bunkru a doufáme, že dnes v noci nepřijde takový mordor jako tenkrát. Poslední Buchanka s turisty odjela asi v 17 hodin, takže je tu božský klid a mír.

Čumila jsme dopili ve vlaku, dalšího jsme nevezli, vždyť jsme v zemi, kam by to bylo jako nosit čumila do lesa.

Stav tachometru 136013 km

Najeto 198 km po silnici a cca 705 km po kolejích.