Autor: Král Zidan IV. Krutý

Ráno zahnaly hlad sušenky a jogurt koupený v nedalekém magazinu. Pak už jen stačilo otevřít vrata od protějšího domu a vyparkovat zidany ze sousedovy předzahrádky.

Jimbo zkontroloval Schrödingerův olej, zdá se, že GS expert při operaci převodovka se spojkou (na toto technické okénko ještě nebyl čas) Schrödingera vypakoval. Kontroluje jej předepsaným postupem již od Tarífy a zdá se, že výsledky měření jsou uspokojující – jsou úměrné najetým kilometrům i podnebí. Proto dolil cca 0,3 litru, aby měl motor co papat.

Radim byl se svým batůžkem nacígáněný na to tata, nemělo smysl, aby na nás čekal, přestože naše cesty vedly ještě několik desítek km stejným směrem. On je stejně bez kufrů v provozu obratnější než my. Rozloučili jsme se s tím, že budeme v kontaktu a stejně se ještě někde potkáme. 

Zidani tedy opět osiřeli a vydali se objevovat jižní pobřeží Středozemního moře směrem město Achaacha (cha cha cha). Kousek za ním narážíme na otevřené bistro, u kterého grilují kuřata. Vůně probudila kručení v našich žaludcích, takže za minutu sedíme každý s půlkou kuřete na talíři, k tomu salát, hranolky, bageta a litr místní pseudokoly. Chtete vědět, kolik to stálo? Dočtěte až do konce!

Pláže okolo moře jsou takřka prázdné a lákají ke koupačce. Dvakrát sjíždíme až skoro do písečných dun, ale vždy si to rozmyslíme. Zas tak teplo není a navíc je všude plno odpadků. Aby ne, když celé odpadové hospodářstvi sestává ze zvrhnutí popelnice ze stráně nejlépe tak, aby ho řeka odnesla do moře. Díkybohu, že my v EU zachraňujeme planetu zákazem brček a až obřadně přiděláváme víčka k PETkám. 

Pobřeží brázdíme až do města Guelta, kde uhýbáme do hor, jelikož už se pomalu chceme stáčet směrem na jih do pouště. Je to několik set km, je tedy třeba včas volit vhodný směr cesty. Navíc máme ještě jeden plán.

Naším dílčím cílem expedice je, ochutnat alžírské víno. Jistě namítnete, jak je možné, že v Alžírsku dělají víno, vždyť je to arabská země. Ona zas tak moc a tak dlouho čistě arabská není, často se o Alžírsku píše jako o velmi liberální islámské zemi. Dovoz alkoholu naposledy zakázali relativně nedávno, v roce 2004. Dle Wikipedie mělo Alžírsko v roce 2019 průměrnou spotřebu 0,6 litru čistého alkoholu na hlavu za rok. Oproti nám jsou samozřejmě úplní žabaři, my obsazujeme světovou bronzovou pozici s 13,3 litry na hlavu čistého alkoholu ročně. 0,6 ale 0 není a z velké části to musí být způsobeno právě vínem. Díky francouzskému vlivu se zde v minulém století rozvinulo vinařské řemeslo, jehož historie sahá až do 7. stol. našeho letopočtu. Dodnes je víno důležitým vývozním artiklem, přestože dovoz alkoholu obecně je zakázán. Alžírská vína sbírají jedno ocenění za druhým a dodávají jej do spousty zemí světa. My si již v domovině řekli, že se na to rozhodně chceme zajet podívat.  

Vinice jsou přirozeně v úrodném pásmu v horách nad mořem. Dnes jsme jich viděli požehnaně, ale vinařství žádné. Mapy také nejsou nápomocny, takže zbývá staré dobré povídání. Ptáme se v nějaké vesnici v horách lidí, kteří si nás přišli prohlédnout. 

Jsme tu totiž jediní turisti, takže pro místní představujeme neuvěřitelnou atrakci. Všichni nás zdraví, podavají ruce, lidé přicházejí a během chvíle jich je okolo nás pěkný hlouček. Nemusíme hledat, koho se na něco zeptat, on jednoduše přijde sám.

Pírko velmi opatrně a velmi obšírně píše do překladače: “Četli jsme, že tato oblast je proslulá produkcí kvalitní vinné révy, je zde nějaké vinařství?” Nechceme nikoho urazit, ani naštvat. Alláha už vůbec ne. Po přeložení do francouzštiny otáčí telefon na nejdůvěryhodnějšího člověka v davu, který nejdřív přemýšlí (my také přemýšlíme, jestli na nás nesešle nějakou kletbu), a pak říká, že tady ne, ale že se máme jet zeptat do města Chlef, které je 20 km. 

Tak proč ne, vinice tu jsou, tak třeba to tam bude lepší. Chlef není 20, nýbrž asi 65 km, a je to hodně velké město, má dokonce i vlastní letiště. Vinice už nepotkáváme, takže tušíme, že moc úspěšní asi nebudeme. I tak ale bereme hotel i se snídaní a hlídaným parkingem na zidany a zkoušíme se ptát.

Bohužel nikdo není v našem dotazu nápomocen, takže dílčí cíl zatím zůstává nesplněn. Blýská se ale na lepší časy, o tom až v nějakém z dalších zideníčků.

Večer procházíme město. Až na běžný ruch a na to, že je dnes asi svatební den, protože tu do noci troubí kolony vozidel a lítají ohňostroje (i z těch vozidel), se tu nic moc zvláštního neděje. Všichni svatebčané jsou ubytováni v našem hotelu, už přijela asi třetí svatba. Korunu tomu nasadil tuner túrujíc motor svého votuzidla značky VW Golf III před vchodem do hotelu. Z výfuku střílel asi půl hodiny takové rány, že se okna hotelu klepala. Pak toho asi na 5 minut nechal, a poté se ke své roztomilé kratochvíli vrátil. Nás to z míry nevyvádi a smějeme se tomu jako místní. Už jsme asi na ten standardní alžírský dopravní bizárek zvyklí. Máme hotel hned vedle Gare de Chlef, tedy vlakového nádraží. To jsme důkladně prolezli a zamávali pár projíždějícím vlakům. Je překvapivě v lepším stavu, než jsme čekali a celkem moderní.

A nyní slíbené cenové okénko:

Dnes jsme poprvé tankovali, z obrázku z benzínky výše si již zvídavý čtenář mohl odvodit, že litr benzínu tu stojí s naším kurzem měny 5,70 Kč. Fakt nekecáme! Jimbo za 19 litrů platil asi 109 Kč!

Pírko si dal na benzínce kafe z obstaróžního pákového kávovaru. Kolik stálo? 6,30 Kč!

Kuřecí hodování viz výše 1500 DZD – 189 Kč. V místním obchodě nikdy neutratíme víc než 200 Kč (jasně, nekupujem pivo, ale stejně). Vejce stojí cca 1 kč/ks.

A co cigára? Krabička modrých velbloudů vyjde na 360 Dinárů, tedy 45 Kč. Luxusní hotel s hlídaným parkovištěm a se snídaní 10000 DZD, tedy asi 1200 Kč pro dva. Vanička jahod a 3 pomeranče ve stánku u silnice 310 Dinarů – 39 Kč.

Nad bránou při výjezdu z celnice by mělo stát: “Vítejte v diskontu Alžír, v zemi dumpingových cen!”

Víno nemáme, čumil čumí v kufrech, dneska abstinujeme. Zítra to stočíme opět více na jih směr město Tiaret a zkusíme konečně cigánit.

Stav tachometru 138 722 km

Najeto: 210 km

Počet dní abstinence: 1

Stav čumila: 1,5 l

Slunce probudilo naše cestou znavená těla v přístavním městě Orán, do kterého jsme se po nočních peripetiích dostali.

Po takřka evropské snídani a nutné očistě jsme si sečetli, co je potřeba v dnešním dni zařídit. Dlouhé zpoždění naší bárky nám způsobilo nejenom finanční potíže (neplánovaný hotel, jídlo a pivo v Almérii, problémy s hotelem v Oránu), ale okradlo nás fakticky o více než jeden den, protože všechny potřebné věci jsme měli v plánu vyřešit v průběhu dne včerejšího. Ten byl ale celý pročuměn na lodi. 

Zidani potřebovali vyměnit eura za Alžírský Dinár, což se podařilo hned ráno u snídaně s majitelem hotelu, který nám dal velmi příjemný kurz 1 € / 200 DZD místo oficiáního kurzu 1 € / 150 DZD. 

Dále bylo třeba mírně přeplánovat cestu, protože zpoždění je čára přes rozpočet, dostahovat offline mapy, a hlavně se v nové zemi trochu rozkoukat. Radim měl větší problém, nebyl tak dobře připraven a neměl s sebou žádné valuty jako my, takže potřeboval vybrat z bankomatu. Na recepci mu poradili, kde by to mohlo dopadnout, a protože to bylo blízko, tak vyrazil pěšky. Nebudeme spoilovat, jistě to brzy zveřejní na svých sociálních sítích, ale když se vrátil, vyprávěl bizarní příběh o jízdě zadarmo autobusem, do kterého ho posadil nějaký policajt, co řekl řidiči, že Radim je policajt z Jugoslávie, co potřebuje pomoct a v cílové stanici si ho zase jiný vyzvedl. Bohužel se vrátil s nepořízenou. Bankomat mu nevydal peníze, protože nemá VISA kartu. Sedl tedy na zidana a jel o kus dále do banky poblíž francouzského konzulátu, která by mu snad mohla pomoci. Jimbo mu před tím nabídl, že když to nedopadne, může mu zkusit vybrat ze své VISy, protože cestovatel přece musí pomoci bližnímu svému, když je v nesnázích. Tuplem krajanovi.

Bohužel se nezadařilo, takže za nedlouho Jimbovi zvoní telefon s prosbou o pomoc. My v tu chvíli ještě seděli u hotelu, dostahovávali mapy a přeplánovávali cestu. Za nedlouho Radim dorazil zpět a krom zážitku s nekompatibilními bankomaty nám sdělil, že ho zastavila místní policie a zlý policajt po něm chtěl místní povinné ručení. Naštěstí tam s ním byl i hodný policajt, se kterým se dalo domluvit a pustili ho bez větru v peněžence. Stejně by jim neměl jak zaplatit, že.

Co se pojištění týče, v Alžírsku neplatí naše evropská zelená karta. Jimbo o tom mluvil už před příjezdem do země a měli jsme za to, že to bude fungovat třeba jako v Kosovu. Tam člověk přijede na hranice a pro úspěšné přejití je třeba, aby si v okýnku koupil pojištění. Jinak jej do země ani nevpustí. Včera to ale bylo jiné, hraničních kontrol jsme měli za sebou okolo 10, možná 15. Asi to bylo málo, protože ani na jednom místě, kde jsme ukazovali pas, nikdo o pojistce nemluvil. Tedy, i kdyby mluvil, stejně bychom mu nerozuměli, ale původně jsme očekávali, že v případě, že to pojištění bude nutné, nepustí nás dál dokud si ho nekoupíme. Podle všeho to na hranici má běžně jít koupit. Těžko říct, jak se stalo, že nás z celnice bez něj propustili. Jestli to bylo tou švandou s celníky, nebo jestli si opravdu mysleli, že jsme chamdula. Faktem však je, že pojištění nemáme a zjevně je třeba jej mít, protože se nechceme dostat na druhou stranu barikády, Radim to z nás ví nejlépe. Letiště Bratislava dle Alžírské vězeňské služby poznat nechceme. 

Pírko se šel zeptat na recepci hotelu s překladačem, což od nynějška bude asi náš nejlepší přítel. Recepční sice moc nevěděla, ale poradila jedinou kancelář pojišťovny v Oránu. 

Plán na začátek dne byl tedy daný: zajet vybrat peníze z Jimbovy karty pro Radima, a pak se přesunout na pobočku pojišťovny SAA Assurance Oran (lokace: https://maps.app.goo.gl/Y9qxA99gx1Ex5bGm7), kde snad pojistíme zidany. 

Otřesnou cestou ve špičce městem, kde neustále skáčou pod kola lidé, neexistují snad žádná pravidla silničního provozu, auta na červenou stojí občas, motorky nikdy a mezi tím vším se motají chodci, jezdci na elektricých koloběžkách nebo sociálně slabí žebrající o niklák, se dostáváme až k bankomatu Société Générale Algerie (zde: https://maps.app.goo.gl/EMnw7U9WpdBEHhaf6), která je součástí skupiny bank s naší Komerční Bankou. 

Jimbo zkouší první kartu (mBank), bankomat hlásí chybu R2974. Nacházíme se ale v takové “bankovní” ulici, Jdou tedy s Radimem k jiné bance, tam taky nejsou úspěšní, protože bankomat hlásí, že karta je neplatná. Pokračují dále, kde Jimbovi bankomat taky nedá nic a jako bonus sežere kartu jinému dinárůchtivému zákazníkovi. Jimba tedy napadlo, že zkusí ještě druhou VISu, tentokrát od Monety. Jdou to zkusit zpět do Alžírské KB a světe div se, na poslední pokus jsou úspěšní. Takže ne na všechno ostatní je tu Mastercard! Radim nebude muset začít žebrat na ulici (např. prodávat kapesníky jako malé děti), ale bude si užívat Afriku do sytosti!

Na třikrát vyberou 90 000 DZD a s úspěchem se vrací k Pírkovi, který se mezi tím stal atrakcí pro místní, fotí se s ním a místní security od něj vehementně odhání netáhla, co chtějí drobák (asi jim nejde vybrat z bankomatu).

Další zastávka pojišťovna byla lehce nalezena, přestože jsme stále ohrožováni např. autobusy, které nezastavují, pouze přibržďují v malých uličkách, a protože jedou s otevřenými dveřmi, lidé z nich vyskakují úplně jak smyslů zbavení.

Pojišťovák k našemu úžasu mluví anglicky, což významně zrychluje celý proces (i tak jsme tam asi hodinu a půl). Ke každému zidanu vypisuje asi 4 papíry, všechny musíme podepsat, potřebuje k tomu řidičák, techničák a v minulém zideníčku zmíněný dokument z hranic. To si všechno okopíruje a musíme to znova podepsat. Že to Jimbo podepisuje za Pírka, který hlídá u zidanů, mu je úplně jedno, prý to nerozlišují. Zasekl se jen dvakrát, nejdříve bylo potřeba mu vysvětlit problematiku našich skupin řidičského oprávnění (hádal se s námi, že nemáme řidičák na zidana), a pak u každého zidana potřeboval vědět, jaký má výkon v koních. Ale ne jen tak v ledajakých koních! Údaj v kilowattech mu nestačil, takže googlíme, kolik má Radimova Honda koní. Po sdělení čísla 90 se pojišťovák div nevyděsil, protože je to moc a zeptal se, jestli jsme tu na nějaký special event, nějaké závody. Po negativní odpovědi se uklidnil a papíry vypsal. Pak se situace opakovala u Jimbova zidana, ten má jen 85 koní, což je taky moc, takže pojišťovák napsal u všech číslo 8, což jsou prý jiné koně, než ty, které mu hlásíme. Neprotestovali jsme, pojištění stálo 1750 DZD, což je necelých 10 EUR, je na měsíc a my ho prostě jenom potřebujeme mít. Tak máme všichni štos papírů dokládající nějaké nejvyšší pojištění strvrzeno našimi dozajista pravými podpisy.  

Už bylo po poledni a my chtěli pryč z tohoto města konečně něco zažít! Teda ne, že bychom toho zatím zažili málo, ale zážitky se začaly stávat trochu monotematickými. Radim seznal, že dnes do 500 km vzdáleného hlavního města už nedojede, takže spolu strávíme ještě nějaký čas. Dohodli jsme se, že pojedeme po pobřeží směr hlavní město a vzhledem k pokročilé hodině si najdeme ubytování ve městě Mostaganem. Vede do něj dvouproudá silnice, na které se dá jet okolo 100 km/h, nemá špatný povrch, jen občas horší účastníky dopravního provozu. Hned za městem potkáváme první fabrku na zpracování ropy s ikonickým komínem, kterému šlehají plameny z vrcholu. Následně podél moře dojíždíme do zmíněného města, krátká zastávka na jídlo u fast foodu, odmítnutí místních malých holek žebrajících o almužnu a hledáme ubytování. 

Nechceme opakovat naši zkušenost ze včerejšího dne, takže si najdeme ubytko (Google, Mapy, Booking…) a jedeme se tam podívat. Zkusíme se domluvit na místě s majiteli bez Bookingu. 

Čtvrť je plná novostaveb, většina sice není ještě dostavěna, ale barva kůže obyvatel i stav jejich domů napovídá, že by to mohla být bezpečná lokalita i přes drzé děti neustále nám šmatající po zidanech. 

Na místě však nikdo z ubytování není, tak se ptáme okolostojících lidí a okamžitě se stáváme atrakcí. Postávají okolo nás hloučky dětí a dospělí se nám snaží ze všech sil pomoct, hledají kontakt na majitele, volají mu, aby sem přijel, že tu má ubytováníchtivé hosty.

Nejvíc nám pomáhá cca 16letý klučina, který mluví nejlépe anglicky ze všech lidí, které jsme tu zatím potkali. Majitel pořád nepřijíždí a když už máme v plánu to vzdát a jet hledat něco jiného, přiřítí se a podává ruce na všechny strany. Anglicky neumí, a tak klučina opět nastupuje na scénu a vše domlouvá. Výsledkem je cena 9000 DZD, tedy asi tak 1000 kč za celý apartmán se dvěma ložnicemi, obývákem, kuchyní a balkonem, ze kterého je vidět na moře. Problém je však uskladnění zidanů, dům má sice dvě garáže, ale prý jsou v nich auta. Hrdě přispěchá zámožný soused odnaproti, který byl také součástí našeho uytovávání a nabízí, že můžeme nechat zidany u něj na dvorku. Fakticky spíš na krytém zápraží jeho haciendy. Ráno sice odjíždí brzy, ale nechá nám odemčenou bránu, abychom si mohli zidany vzít až budeme odjíždět.

To, co se tady dnes večer stalo je fakt neuvěřitelné. Za normálních okolností bychom měli smůlu, ale díky několika naprosto cizím lidem, kteří kromě jednoho z toho vůbec nic nemají, spíme v supr bytě. Sice není uklizený a chybějí peřiny, ručníky i toaleťák, ale s tím si umíme poradit. Stačí se nepřikrývat, nemýt a nekakat.

Zítra se cesty Zidanů a Radima pravděpodobně rozejdou, on pojede směr hlavní město a my, kdo ví, asi se budeme motat ještě někde v přírodě, možná zkusíme nějaké cigánění a budeme se asi posouvat blíže poušti.

Pivo nemáme, mít ani nebudeme. Víno jsme zatím nesehnali, ale je na prvním místě našeho seznamu, takže to na nás lehce čumí. Těžko říct, co budeme dělat za pár dní.

Stav tachometru 138 512 km

Najeto: 101 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 1,9 l a klesá

Naše loď přirazila k molu kousek před desátou večerní místního času. Tři zidani se už chvíli před přírazem sebrali a šli se proplést mezery mezi auty na parkovací palubě. Auta tam totiž stojí vedle sebe v pěti řadách, namáčknutá na sebe tak, že mezi nimi často nezbývá ani 5 cm. Naše zidany stojí samozřejmě na kraji lodi a výtah nahoru je uprostřed. Protáhnout se v zidanském oblečeni a s taškami je složité i pro hubeňoury, ale co si mají počít dědci jako my?

Po bludišti ihned nacigáňujeme cajky na zidany, jako kdybychom měli za minutu odjíždět. Sice jsou za námi kamiony a asi 30 dodávek, ale my už jsme zvyklí, že je to jako na vojně: čekáme, abychom spěchali a spěcháme, abychom čekali. ​

Čekali jsme celkem dlouho, nějaká skupinka snědších se asi o 4 dodávky dál hádala a pleskala, za námi stojivší kamion nastartoval chlazení a k němu se záhy přidali další dodávkáři se svými polorozpadlými dieslovými hroby. Behem pár minut bylo v kovové kobce na palubě č 3. prakticky nedýchatelno, protože vrata byla stále zavřena. 

Jakmile vyjel prostřední kamion, už to šlo ráz na ráz. My tři nejmenší vši jsme se proplétali mezi couvajícími giganty, na každém kroku zastavováni bocmany či místními policisty. Každé dva metry jsme zastaveni, něco se děje, ale my nemáme tušení co. Nejlepší je, když lodník pokyne ať jedeme a vzápětí se objeví fizl, který pokyne k zastavení a začne na lodníka něco řvát. Nakonec naštěstí bez ztráty života vyjíždíme poprvé se zidany na černý kontinent. 

Vylodění se tedy zdařilo a teď ta těžší část – celní kontrola. 

První probíhá pasová kontrola, to jde celkem lehce, většinu papírů vyplní celníci, protože my jim vůbec nerozumíme. Ani papírům, ani celníkům. Každý stojíme u svého okýnka a snažíme se přítomné obsluze zodpovědět všechny otázky. Samozřejmě svorně tvrdíme, že pojedeme pouze po severní části Alžírska, protože na poušť turista oficiálně sám jet nesmí. Sranda nastává, když se ptají, kde budeme spát. Všichni tři máme objednaný hotel v Oránu, ale Radim má samozřejmě rezervovaný jiný než my dva. Celníci nás ale berou jako jednu partu, takže nechápou, že máme rozdílné hotely, nebo tedy spíše neznají ten, který máme objednaný my. Název jim nějak nedával smysl a adresa vedla někam na náměstí. Takže jsme jim začli tvrdit, že máme objednaný všichni stejný – ten Radimův, protože ten oni znají. Po úspěšném zodpovězení všech otázek a vyplnění základního imigračního formuláře jsme vpuštěni dále. Před kolonou čekající na kontrolu zavazadel nás zastavuje policie a opět kontroluje pas a tentokrát i papírek, který nám dali celníci 10 metrů zpět. Všichni procházíme a ptáme se, zda můžeme kontrolu objet, to je nám doporučeno a zastavujeme před kovovými vraty od jakéhosi skladu, za kterými se odehrává ten správný striptýz. Před vraty přichází ta pravá africká tancovačka. Celé to má na starosti jeden celník, na kterého se střídavě sápe asi 20 chlápků, překřikují se a dožadují se přednostní kontroly. Ale celník odolává náporu, což zvyšuje napětí a i hladinu testosteronu ve vzduchu. Už už to málem vyústilo i v bitku kontrolychtivých alžířanů. Nakonec ale žádná zábava nebyla. Opodál stojící otec se synem s typickou ahmedovskou bradkou, taktéž sledující bojovou vřavu, se na nás usmál a povídá: “Welcome to Africa.” 

Když celník otevřel vrata podruhé, Radim se přidal k davu pokřikujících a jako icebreaker ukazujíc placku vězeňské služby křikl na celníka: “I´m kolega! Kolega! Czech Police!” To celníka samozřejmě zaujalo. Už takhle vystupujeme z davu svým vzezřením, ale slovo Police vždycky zaujme. S Radimem si podali ruce a naznačil něco v tom smyslu ať počkáme. Dalších asi 15-20 minut se nic nedělo, pouze jsme dál sledovali tancovačku a najíždění auty do všeho možného, hlavně do davu lidí. 

Po určité době přišel jiný celník, nějaký šéfik, zřejmě ten stejný generál, o kterém jsme četli na blogu Motoboxu. Zjednal si pořádek všech přítomných a nám si řekl o pasy, ty dostal, stejně jako další papíry a zmizel v útrobách haly. Tak paráda, pořád stojíme před zavřenými vraty a už nemáme ani pasy. Po chvíli se naštěstí objevil nazpátek a pokynul nám, ať jdeme s ním. Vtipkujeme, nabízíme mu bonbony a takové věci, on nás bere do útrob celnice, na druhou stranu toho okénka, které každý tak dobře známe, tam, kde sedí ostatní celníci. Všichni se smějí, nikdo neumí jediné slovo, kterým bychom se domluvili, ale všichni jsme strašně spokojení. Je sice 11 v noci, my budem mít problém na hotelu, nevíme, jestli nás neseberou kvůli dronu nebo čumilovi, nebo té haldě vepřové šunky ze španělska, co jsme nestihli sníst na lodi, ale všichni se strašně spokojeně smějeme. Generál pak povídá, že potřebuje, abychom mu na papírek napsali jméno otce a matky. Ptáme se, co je to za mother-father hru, že si ji rádi zahrajeme. On se směje, my se smějeme, opět nabízíme bonbony a píšeme jména rodičů na cárek papíru. Následně to sbalí, odvede nás zpět k zidanům, které kupodivu zůstaly nedotčeny davem a pokyne nám, ať jdeme za ním i se stroji. 

Následujeme jej do haly, kde probíhají kontroly asi 10 aut zároveň, všude je spoustu celníků, všichni nás zdraví a všichni koukají, co si to Herr General vede za bizarní postavičky. Dovedl nás na plac, kde stáli dva další, kterým (co jsme tak nonverbálně pochopili) vysvětlil, jak se mají chovat, kdo jsme a že tu počkáme, než se to všechno vyřídí. Dáváme se hned do řeči s mladým celníkem, on se ptá na jméno jakousi směsí češtiny, ruštiny a jugoslávštiny, tak ho Jimbo opravuje a říká mu, jak se to říká správně. Podávají si ruce asi 10x si říkají víceméně náhodná slova a všichni se opět smějí. Jenom my pořád nevíme, jak moc nás budou prohledávat a kam opět zmizel generál s našimi pasy. Po chvíli nesrozumitelných dialogů mladý celník, jehož jméno jsme bohužel zapomněli, povídá, že bude zpět za 10 minut. Mezi tím sledujeme bizarní kontroly všech ostatních vozidel. Řidič, který venku málem srazil celníka, dostal speciální zacházení a musel vyndat ze svého auta i zadní sedačky. Dalšímu vypadla rezerva a kutálela se po celém skladu než narazila do jiného kontrolovaného vozu. Alžířané se s celníky nesmějí tak, jak se s nimi smějeme my. Pořád ale nevíme, co nás čeká. Přišel za námi jeden, který vypadal, že nám chce dát solidní gumoléčbu, ale tu se vynořil jiný, který slyšel generálův brífink, umravnil ho a poslal zpět do buňky, ať nás nechá na pokoji. Slovy se nedá ani popsat atmosféra, kterou tu zažíváme. Je to vlastně strašná legrace, ale my moc dobře všichni víme, že může skončit tak rychle jak začala. Možná i rychleji, proto jsme stále ve střehu. Celkem jsme tam stáli takhle asi půl hodiny, načež slyšíme líbivý zvuk razítka z buňky opodál, ze které se najednou vynořil ten vtipný mlaďoch, mává na nás našimi pasy s haldou papírů a pomalu se k nám přibližuje. Ptá se na dalších 10 více či méně srozumitelných věcí, podepisujeme papír s nerozluštitelnými klikyháky, ale tak když to musí bejt… Následně nám dává každému zpět oražený pas a papír dokládající import zidana s vyznačeným datem, dokdy s ním musíme ze země. Klade nám na srdce, že tento papír nesmíme ztratit, budeme ho potřebovat při výjezdu. Je až neuvěřitelné, jak se dá domluvit s člověkem, kteý neumí ani slovo žádnou z řečí, které byť zdánlivě rozumíme. A jde to. Když se dvě strany chtějí domluvit, vždycky se domluví. Pak následuje další etuda srandy, načež konečně můžeme odjet. Na výjezdu z haly stojí další celníci, kterým mlaďoch před tím asi řekl, že nás naučil slovo chamdula, což znamená, že jsme dobrý, jako že jsme v pořádku. Opakovali jsme ho asi 20x, než se mu to líbilo, a pak chtěl aby jej Jimbo zopakoval celníkovi na výjezdu. Jimbo s dokonalým arabským přízvukem vysekne potřebné slovo a následuje opět kopec srandy. Zde už tušíme, že to bude dobrý, už nám nic kontrolovat nebudou a jsme chamdula. Se sborovým chamdula opouštíme halu a přes další dvě policejní kontroly pasů, odevzdávání papírků atd. vyjíždíme v rekordním čase z areálu. Z lodi jsme sjížděli ve 22:25 a ve 23:43 už se fotíme v Alžíru. Celkem tedy 78 minut od výjezdu z lodi za poslední policejní kontrolu, máme za to, že byl právě překonán rekord a laťka nastavena hodně vysoko. Kdo nás trumfne?

Za areálem celnice neskrýváme pocity štěstí: “Jsme tady! Dokázali jsme to!!!”

Tak a teď o půlnoci pojďme zkusit najít naše hotely. Jimbo už na lodi otevřel booking, přes který máme hotel, protože hned po tom, co jsme se dozvěděli o zpoždění lodě, jim psal zprávu, že přijedeme později, aby na nás počkali. Bohužel z hotelu žádná zpráva nepřišla, ale na bookingu se objevilo negativní hodnocení od jiného cestovatele. S Radimem se domlouváme tak, že když to naše ubytování nenajdeme, přijedeme na blind do toho jeho hotelu a zkusíme se ubytovat tam. Nastavujeme navigace, dáváme si sbohem s tím, že se určitě ještě potkáme a vyrážíme do potemnělého Oránu. 

Řeknem vám, vyjet z lodi poprvé na africké pobřeží, do země, ve které jsme nikdy nebyli za tmy a pokoušet se najít ubytování, které je v mapách na bookingu uprostřed nějakého náměstíčka, to je teda fakt něco. Doprava sice není nijak silná, ale i tak za těch pár km to navigace od mapy.cz dokázala asi desetkrát zkonit, poslat nás do nepřeberného množství jednosměrek, na schody a do uliček širokých 2 metry, kde místní polehávají po ulici nebo za sebou tahají bizarní vozíky plné roztodivných věcí. Aneb jak z pětikilometrové trasy udělat 15km sightseeing tour. Credit mapy.cz. Srážka s Afrikou hned z 0 na 100%. Snažíme se najít náš hotel, avšak nejsme úspěšní, píšeme na booking, nikdo neodpovídá, projíždíme několikrát ulici, kterou tam mají uvedenou, avšak nejsme s to ten hotel najít. Usuzujeme, že jsme se stali obětí podvodu, že to byl scam, který se v poslední době na bookingu rozšiřuje, tedy že se dělají fake hotely jen proto, aby z lidí vylákali platbu předem. S ocasem mezi nohama a o 1700 kč lehčí (nebyla to pravda, peníze nakonec nestrhli ač jsme si mysleli opak – pozn. ex post), vyrážíme tedy do hotelu Les Ambassadores, kde by se měl nacházet Radim. Je to kousek od nás. Na recepci to ale Radim ale také nemá jednoduché, má problém s rezervací. Nikdo nemáme tušení jaký problém mají, ale jazyková bariéra a vyčekání si úspěchu nakonec zajistily, že jsme všichni tři dostali jeden pokoj se dvěma postelemi a jednou “přistýlkou”, tedy matrací na zemi. Hoteliér se celkem napakoval, nás to stálo 10 000 DZD (50 EUR), Radim už měl zaplaceno předem (víc než my dva dohromady), avšak pokoj pro tři se snídaní stojí  12 000 DZD. Ale je nám to jedno. Jsou 2 ráno (tedy doma 3) a my jsme rádi, že máme kde složit hlavu a zidany stojí za plotem s hlídačem u brány. 

Na oslavu dlouhého, ale veleúspěšného dne si dáváme každý trochu čumila a jdeme na kutě. 

Najeto je započítáno v zideníčku Jour 5 stejně jako snížení stavu čumila. 

Na tohle ranní vstávání si asi nikdy nezvykneme. Že kvůli počasí musíme spát místo na lodi za své v hotelu, že asi nestihneme check-in v hotelu na druhé straně, že místo spánku budeme 9 hodin čumět do blba, to by se ještě dalo zvládnout. Ale nutit nás vstát v 6:45, to tomu nahoře fakt neodpustíme! Naštěstí se to ale na třetí budík povedlo, a tak v rychlosti plníme své primární potřeby, hop do garáže nacigánit všechny věci na zidany, a pak kvapem přes město do přístavu. 

Zde to šlo ráz na ráz, přijeli jsme asi v 7:45 a kousek po osmé uz se otevřela vrata k příjezdu k lodi. Tohle všechno vlastně trochu k našemu údivu, neboť paní za přepážkou včera říkala, že na nakládku můžeme přijet v 6, 7 nebo 8 hodin. Asi jsme si měli vybrat, nevíme. Ta druhá říkala v 8 hodin. Dále nám taky řekly, že poté, co naložíme zidany, máme se vrátit do haly přístavu. To záhy, po vyřízení byrokracie, popřel bocman, řídící nakládky (aby taky ne, takovou píč..kravinu). Těžko říct, proč nám ty ženy daly zavádějící zmatečné informace. Možná aby vyzkoušely a osvěžily naší uvědomělou, ale unavenou duši a připravily nás na hraniční striptýz. 

Stojíme tedy před lodí a čekáme na lodníkův pokyn k zajetí do podpalubí. Když tu náhle slyšíme za sebou nějaké zidanské burácení. Nebyl to však motor, co vydávalo ten rámus, to se z helmy ozývalo: “Nazdar češi!!!”

Celí zkoprnělí odpovídáme na pozdrav. Kdo je asi ten tajemný blázen, jako jsme my dva, který má v plánu plavbu do Alžíru!?

Náhle jsme dostali zelenou k nájezdu na loď, takže urychleně nasedáme a následujeme pokyny lodníků. 

Jsou to profíci ti místní lodníci, jen co zastavíme na ukázaném místě, jednou rukou kurtují zidany a druhou přitom koordinují další najíždějící vozy. 

Ačkoliv je trajekt plný, jsme tu jediní zidanisté. 3 hovada mezi kamiony, granátem bílých dodávek a pár osobáky, jsou na cestě přes Středozemní moře do země, kam skoro nikdo nejezdí. Občas se sami sebe ptáme, jestli zbylo v našich tělech aspoň trochu normálnosti a kde že jsme to zapomněli pud sebezáchovy. 

A kdo je ten tajemný zidanista? Je to Radim AKA Štěnovický cestovatel (https://www.facebook.com/stenovicky.cestovatel). Kluk z Plzně, co na své Hondě Hornet 750 brázdí svět obvykle sám každou chvíli. Má za sebou spoustu zábavných destinací. Tak to si budeme rozumět. Do Alžíru ale jede poprvé stejně jako my. 

Loď měla odrážet v 11 hodin. Tou dobou ale stále vesele a kliďánko po španělsku probíhalo najíždění vozů. 

Poslední kamion najel cca ve 12:00, zavřela se za ním vrata a my se konečně mohli vydat na volné moře. 

Loď Almeriya má na délku cca 200 metrů a několik palub. Ve 3., 4. a 5. patře parkují vozidla, 6., 7. a 8. jsou pro pasažéry. My se usídlili v 7. patře pro plebs, kam nás zavezl výtah ze 3. patra. V 9. už je jen 1. třída, tou ale nikdo nejede. 

Čekalo nás 9 hodin plavby. Naštěstí jsme v krajanovi našli bezvadného parťáka pro cestu, takže to nakonec i celkem rychle utíkalo. 

Celý den si krátíme povídáním, pitím piva (vzali sjme si jich ale málo, jen 12 velkých španělských, tedy malých českých) a prozkoumáváním lodě. Sic kotvila v přístavu už od včerejška, nebyl asi čas uklidit.

Alžířané jsou na cestu dokonale připraveni. Mají s sebou deky, polštáře, peřiny, kávovary, konvičky, vodní dýmky, prodlužovačky (protože zásuvky jsou jen u stropu) a polehávají a posedávají po všech volných místech. Dokonce mají i svůj svatostánek, na který pravidelně chodí vzdávat hold svému spasiteli. Omlíkovali si ho kolem dokola, aby jim tam bezvěrci náhodou nevstoupili a neporušili posvátnost tohoto místa. 

My tu jsme snad jediní, kdo ho nevyužívá, ale zajímalo by nás, jaktože je Mekka vždycky směrem z okna lodi, když se točíme dokola. Asi se Mekka točí s námi.

Poslední hodina na lodi je fakt úmorná, už je tma, už jsme si všecho řekli, ferbla už bylo taky dost, tak už jen očima hypnotizujeme africké pobřeží. Až ve 21:50 dojíždíme do přístavu v Oranu, přesně jako spojenci v listopadu 1942 obsazujeme přístav kvůli neočekávaným problémům až v noci. Původní pravidelný příjezd má loď v 8:30. Při započtení časového posunu (GMT+1) máme tedy pouhých 14,5 hodiny zpoždění. 

O tom, jak probíhalo vylodění a celý proces obsazení přístavu napíšeme report později. Můžeme ale nyní s klidem říci, že jsme tady živi a zdrávi. Jsou 2 ráno, tedy domácího času 3:00, a nám už došly síly. 

Zítra (dneska) se tu asimilujeme, vyměníme prachy a pokusíme se splynout s davem.

Stav tachometru: 138 411 km

Najeto: 18 km

Uplaváno: cca 250 km (loď plave cik-cak)

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 1,9 l