Autor: Král Zidan IV. Krutý

V hmyzím hotelu byl naštěstí celou noc klid, žádné šustění ani švitoření se neozývalo. V pokoji bylo jako v prádelně, ale všechno včetně plachty místo závěsu v pohodě uschlo, sic s sebou vezeme každý cca 15 kg bláta navíc. Celou cestu z nás odpadávají obrovské kusy, jak se odlepuje z bot, stupaček, kufrů, kalhot, blatníků (tam toho je pořád nejvíc) a i z jiných částí zidana či zidanisty. Odhazujeme tak nepotřebnou zátěž.

Dnes jsme museli aspoň trochu dohnat sekeru, kterou jsme si včerejškem natropili. 

Naším hlavním cílem je Brezina, což je taková brána na Saharu. 

Pojďme si teď dát krátkou lekci ze zeměpisu. Alžírsko je největší zemí Afriky a zároveň 10. největší zemí světa, jeho rozloha je přes 2 miliony km čtverečních a je tak asi 30x větší než naše země. Jak jste si již mohli přečíst v minulých zideníčcích, od Středozemního moře jsme projížděli dlouhý pás hor, to byla část Vysokého Atlasu. Pohoří Atlas se táhne od západu Afriky Marokem, přes severní část Alžírska až do Tunisu. Prakticky přímo na něj navazuje poušť Sahara taktéž se táhnoucí od marockého pobřeží Atlantského oceánu (Atlantský se jmenuje právě díky pohoří Atlas, jelikož to tu bylo prý dříve než oceán) přes Alžírsko až k Rudému moři. V Alžírsku zabírá poušť asi tři čtvrtiny celé rozlohy této gigantické země. Sahara je svou rozlohou největší pouští světa, je převážně kamenitá a leží na ní několik vysokých pohoří. I Alžírsko má na ní svou nejvyšší horu Tahat, která měří 2908 m.n.m. 

Nejvyšší horu my však nedobudeme, je totiž moc na jihu země, kam se z časových důvodů bohužel nechystáme. Budeme se muset spokojit s menšími vrcholky pouštních pohoříček. 

Jak jsme zmínili, přímo na Atlas navazuje poušť, přímo proto, že jen co jsme před několika dny vyjeli nad 1000 m.n.m., zatím jsme se níže nedostali. Možná i to je důvodem rozmarů počasí, které zažíváme. Posledních 500 km jedeme víceméně po rovině stále někde mezi 1000 – 1500 m.n.m. Dnes jsme to dokázali a dostali se na samou hranici největší pouště světa. Všude navátý písek, na silnici cedule varující zidanistu před náhlou tvorbou písečných jazyků, cedule pozor ovce (těch je tu tisíce) střídají cedule pozor velbloudi (toho jsme zatím žádného neviděli), cesty vedou výlučně rovně, jen sem tam nějaká zatáčka. Okolo nich je nepřeberné množství vádí, neboli vyschlých koryt řek, které se velmi rychle dokáží naplnit při přívalových deštích.

Čím níže se dostáváme, tím více je krajina pustá, menší usedlosti jsou minimálně po 50 kilometrech, křižovatka dvou silnic mimo vesnici je zvláštním úkazem. Mnoho zlých jazyků tvrdilo a varovalo nás, že tu neseženeme benzín, nebo že je tu málo benzínek. My vždy děkujeme za jakoukoliv (i sebeblbější) radu, a proto se máme na pozoru, abychom měli v nádržích vždy benzín alespoň na 150 km. Už jsme zažili, že na benzínce měli jenom naftu, nebo že byla zavřená, ale obecně je tu benzínek zatím dost a většinou benzín mají. Místní přece na něco taky jezdit musí. Tankujeme tedy v každém větším městě. Benzínky tu provozuje společnost JP Naftal. Je to státní společnost, vlastněná matkou Sonatrach, jež je sedmým největším producentem ropy na světě a zároveň svou velikostí i vůdcem všech petrolejářů v Africe. Její benzínky prodávají produkty za jednotnou cenu v celém Alžírsku, takže se nemusíme honit za tou nejnižší. Jako kdyby to při ceně 5,70 kč za litr mělo nějaký smysl. Pořád nemůžeme uvěřit tomu, že plná nádrž je za stovku.

Dnešním cílem bylo městečko Brezina, okolo kterého je množství zajímavých “skalních” útvarů, jeskyň a leží uprostřed pravé nefalšované pouště. Kousek před ním se nachází stejnojmenné jezero, vodní plocha, která se v poušti jen tak nevidí. “Támhle zajedem za ty kopečky, kde nebudem vidět ze silnice a kvalitně se tam vycigáníme,” plánuje u mostu přes jezero Jimbo, zatímco Pírko překládá ceduli, kde píšou, že koupání je nebezpečné a zakázané. 

Oba velmi důkladně kontrolujeme předpověď počasí, jakož i povrch, po kterém jedeme za ty kopečky a už sedíme na židličkách s výhledem na hráz a těšíme se, jak budeme ze spacáku koukat na světelného smogu pusté vymetené nebe. Po hrázi chodí hlídač, tak snad nás nepráskne policajtům, neradi bysme se v noci odcigáňovali směrem na služebnu.

Čumila ještě máme přes včerejší karambol, pijeme kolu a kouříme “máčka” protože nejen, že jsme ještě velblouda neviděli, ale i ty cigára s Dromedárem jsou tu k nesehnání. Zítra se posuneme do Breziny a prozkoumáme poušť jak se patří. Počasí přeje, přestože je celkem zima, alespoň už svítí!

Stav tachometru 139 290 km

Najeto: 315 km

Počet dní abstinence: 4

Stav čumila: 1 l

Včera jsme psali, že počasí nám celkem přeje. Jak moc velké a naivní rouhání to bylo. Udělali jsme si jídlo, napsali zideníček, malinko to počumělo a rozbalili ležení. “V kolik budem vstávat?” Ptá se Pírko když uléháme. “Nevim, budík asi nepotřebujem, když je půl jedenáctý a my už ležíme. Vzbudíme se tak v 7, v 8 jsme na silnici a povalíme směr Sahara. K večeru tam budem jak na koni,” povídá Jimbo. 

Když před půlnocí začalo bouřit, naše nadšení z perfektního cigánplatzu bylo ta tam. Opět vylézt ze spacáku, všechno přeskládat a natáhnout plachtu. Jen tak tak jsme to stihli, že na spacáky spadlo jen pár kapek.

Chca…šelo celou noc, k ránu se intenzita jenom zvyšovala, všude okolo nás tekly proudy vody, nemít lehátka, nemáme šanci se ani trochu vyspat. Pomalu to ustalo až po desáté, takže nám bylo jasné, že večerní plán budeme muset mírně upravit. Problém byl, že kvůli intenzivnímu dešti přes celou noc i ráno se ze všeho okolo stala bahenní lázeň. Jako bonus nám oběma nateklo do bot, přestože byly pod kufrem. Stačilo ujít 2 metry a na boty se nalepilo asi 10 kg jílovité mazlavé hlíny. 

Čtenářům, zidanistům, teď právě došlo, že mírná úprava plánu nebude stačit. Včera bylo v zideníčku, že offroad k cigánplatzu byl asi 8 km. Začátek je nevinně po rovině, většina cesty je navíc trochu posypaná štěrkem. Posledních cca 1,5 km je z mírnějšiho kopečka, jemně dolů po vrstevnici. Podloží je hliněné, ale suché a tvrdé. Tedy bylo. Přes noc se z toho stala rozplizlá lepící hmota. A jak se, milé děti, chová zidan na mazlavé, klouzavé sračce, navíc mírně do kopce? No ano! Bruslí jak na ledu, do kopce se mu nechce a zidanista cvaká dvojku drát každých 10 cm, když se ho snaží předjet zadek. “Tohle střízliví nezvládnem,” povídá Jimbo a sápe se po čumilovi. Už vyjet z cigánplatzu na cestu byla operace asi na hodinu. Jimbo ubral tak 10 % z nové spojkové lamely za prvních 15 metrů. Pírkovi ta jeho taky jistě nepoděkovala. 

Na cestě ale začalo to pravé peklo. Prvních 50 m celkem šlo, pak přišla první zatáčka. Každý metr byl strašlivě vydřený. Pírko má lepší pneu a lehčí zidan, šlo mu to významně lépe. Jimbo má (omylem) více silniční vzorek, takže stačila jedna otáčka kola v té mazlavé sračce a místo vzorku byla hladká plocha. To ale nebyl ten hlavní problém. Tím bylo to, že ta zkur…mazlavá sračka se samozřejmě lepila i na přední kolo a každým centrimetrem plnila přední blatník, takže se v něm kolo zasekávalo. Na to stačila cca 1 otáčka kola 110/80 R19. 

Zde si dovolíme malé technické okénko a pojďme si to spočítat:

110 = šířka pneu

80 = výška pneu v % šířky (neptejte se proč to tak je)

Výška pneu je tedy 88 mm (náhoda?). 

Průměr (d) pneu spočítáme jednoduše: 2x 88 + 482,6 (19” v mm) = 658,6 mm

Z matematiky pro ZŠ si jistě každý zapamatoval, že vzorec pro obvod kružnice zní π x d. Obvod Jimbovy přední gumy je 2068 mm. 

Z daného výpočtu je jasné, jak často bylo třeba blatník čistit klackem a bahno z něj doslova vyřezávat. Samozřejmě nás jako první napadlo, že dáme blatník dolů, ale po bližším ohledání vyšlo najevo, že musí dolů i kolo. Kvůli tomu i brzdič a pak se přes nános bahna dostat ke šroubům. To se se zidanem zapíchnutým v bahenní lázni, ve které sotva stojí, dělá dost špatně. 

Už v té první zatáčce propadáme zoufalství. Je to ještě asi tak 1,4 km do kopce na lepší cestu, nevíme co déšť natropil za další zatáčkou a posunout Jimbova zidana o ty 2 metry je práce na hodinu. 

Zvažujeme všechny možnosti. Signál nemáme, stejně bychom nevěděli, kam volat. Varianty: pojedem dolů, tam ale nevíme, co nás čeká a netušíme, jak daleko je to na lepší cestu. Nebo se jeden z nás sebere a půjde pro pomoc. Jak ale v Alžírsku někomu vysvětlíte, že jste zapadli a potřebujete traktor s valníkem, protože tlačit to nejde? (Ono to teda nejede asni z kopce.) A tady navíc nejsme v Rakousku. Tady nestojí u každé usedlosti John Deere, tady jsou rádi, když v těch zemlijankách mají elektřinu a na orbu pluh. Nakonec jsme usoudili, že počkáme, až bahno trochu uschne a zkusime to znova. No a v tu chvili začlo zase pršet. Měřák opět vylétl do červených čísel, neboť byla překročena další hranice zoufalosti. 

Tak jsme v dešti čekali a modlili se, aby jel někdo okolo, koho bychom požádali o pomoc. “Oni to asi vědí, že je to tady takhle na hovno, takže po dešti tudy určitě nejezdí,” vyslovil svou tezi Pírko. Ta se ukázala nanejvýš pravděpodobná, protože celý den nikdo nejel. A proto jsme si museli opět pomoci sami. Chvíli jsme počkali, zase svitlo slunce, trochu usušilo to nejhorší, vyrýpali jsme bahno z přední gumy a tohle opakovali pořád dokola. Když se cesta trochu narovnala, Jimbo přidal a už to vypadalo, že se bahno bude vyhazovat setrvačností a odstředivou silou samo, když se před ním objevila další past v podobě hluboké bahenní lázně. Než stihl vyhodnotit situaci, přední kolo uklouzlo a už se válel na zemi. 

Doteď byl od bahna jen trochu, teď už bylo všechno jedno. Náraz utrhnul ze zidana kufr, takže je opět hnuté lešení a kufr mírně zohýbaný. Při rovnání zohýbaných držáků kufrů nezačlo pršet. Začaly padat kroupy! “Co dál ještě umíš?! Co? Co takhle vánice? Nebo povodeň? Kroupy jsou všechno???” Řveme střídavě směrem k nebi, jako kdybychom tušili, že nás Alláh může slyšet. Ten se jenom kouká a směje při poslechu naší labutí písně. My se ale nevzdáme, i když jsme to chtěli mockrát udělat. Zbývalo asi 500 m hnusu, který se po opravě kufru podařilo naštěstí s již menšíni obtížemi zvládnout. Bylo 6 večer, když jsme konečně dostali zidany na pevnější povrch. Zvládli jsme to! Po několika hodinách trápení a zoufalství jsme ujeli 1,5 km! Za odměnu začlo pršet. Alláh má na bezvěrce prostě spadeno. Rozhodli jsme se vzít hotel v 30 km vzdáleném Tiaretu, což byl dobrý tah, protože celou cestu s námi mával silný vitr s hektolitry vody. Jimbo celou cestu nadával tak, že byl sám překvapen, jak je ten náš jazyk krásný a košatý. 

A tak tu teď sedíme, už vyvztekaní, na hotelu se snídaní za 4200 DZD (asi pětikilo), vaříme těstoviny a sušíme bahno.

Pírko dostal na výběr ze dvou pokojů, vzal ten, ve kterém se to po otevření dveří koupelny nerozuteklo. Prej to byli ale větší brouci, štěnice jsme žádné nepotkali. Nevadí nám, že dveře na balkon nemají kliku, jsou totiž otevřené. Ani povlečení nám nechybí, spacáky stejně potřebují usušit. Nesplachující záchod z prasklým on-request prkýnkem je jen takovou třešničkou na dortu. Teď bohatě stačí, že je tu teplo, protože venku je furt hnusně. 

Chtěli jsme to dneska oslavit s kámošem čumilem, kdyby nám po prvním loku nevypadl z ruky a nerozmlátil se o podlahu, ani zítra se counter abstinence bohužel nevynuluje. Snad se aspoň vynuluje počasí a od zítra už bude vedro. Takhle si totiž dovolenou nepředstavujeme!

A jaké plyne z dneška ponaučení? Nejezdi v Africe někam, odkud se nedostaneš po dešti, vypadne ti pak vyčerpáním z ruky čumil a budeš eště zoufalejši!

Stav tachometru 138 975 km

Najeto: 39 km

Počet dní abstinence: 3

Stav čumila: 1 l

Počasí nám celkem přeje, doteď bylo celkem hezky, jakmile jsme se trochu vzdálili od pobřeží, už se dala bunda vyměnit za armor. Dnes ráno po luxusní snídani v luxusním hotelu však začlo opět poprchávat. Letmým pohledem na radar je Chlef jediné místo v Alžíru, kde dneska prší, jako obvykle, když jsme tu my. 

Do města Tiaret vedou jen dvě cesty, volíme tu delší, u které je dle radaru nižší pravděpodobnost deště. Po několika km poprchávání zjišťujeme, že to bylo asi jedno, svádíme opět závod s deštěm, opepřený tím, že závodíme na úzké cestě skrz hory. Dostáváme se až nad 1000 m.n.m. Výhledy jsou božské, přestože počasí nepřeje, je vidět desítky km daleko na všechny strany. Z interkomu se často ozývá “bojim”, protože slabý déšť ve spojitosti s prachem a pískem vytváří na silnici takovou mazlavou kašičku, se kterou si naše pneu nedokáží poradit. Výsledkem je, že když je jen trochu mokro, do každé zatáčky jedeme krokem. 

Naštěstí se nám zdařilo tomu ujet a do města Tiaret dojíždíme už za sluníčka. Nacházíme se na obrovské pánvi s nadmořskou výškou okolo 1000 metrů, i když slunce svítí, je teplota kvůli větru tak tak akorát. 

V Tiaretu hledáme nějakou restauraci, což je nadnesené slovo, tady se všechno děje ve fast foodech. Ale my bychom chtěli ochutnat něco typicky alžírského, třeba nějaký tajin se zeleninou. Už jsme tu najeli celkem dost km, zatím ale žádná typicky alžírská jídelna nebyla v dosahu. Všude samé kebaby, kuřata, grily… ne že by to bylo špatné, ale něco lepšího než grilované kuřecí kousky v bagetě by přišlo vhod. Tak snad se nám zadaří ještě více ve vnitrozemí, bereme za vděk pizzou. Číšník nevěřil, že si opravdu chceme každý dát velikost L, tvrdil, že je pro dva. “Na mě si nepřijdou,” bije se Pírko do prsou a už do sebe tlačí první kousek. Zvládl jí fakt celou, jen pár oliv nechal. Jimbo nechal kraje mj. proto, že byly plné taveného sýra. Nerozumíme tomu, proč prostě neudělají tajin, který musí umět a snaží se dělat něco na způsob pizzy, navíc jí krájí jako koláč.

Při výjezdu z města ještě neúspěšně hledáme obchod, kde by měli pivo. Proč pivo? Protože dnes když stavíme, okolo sebe v tom všudypřítomném bordelu se válí lahve a plechovky od jakéhosi ležáku. Vidíme je fakt často, tak je tu přece musí někde prodávat!

Zatím bez úspěchu, malé magaziny s potravinami jsou tu na každém rohu, ale obvykle v nich nic moc nemají, většinou jen pár trvanlivých potravin, vodu a ultrasladké limonády. Ale použitelného nic moc. Pivo už vůbec ne. Velký obchoďák jsme zatím za celou dobu potkali jeden. 

Cestou ven Pírko hlásí: “Prosimtě zastav někde, von se chce vyfotit.” Na jeho úroveň totiž přibrzdilo vozidlo, ze kterého na něj spolujezdec halekal a posunkoval něco o focení. V africkém provozu není bezpečné dělat nic jiného než se plně věnovat řizení, a i to jde často dost těžko, takže Jimbo na nejblizším místě staví. Z auta vyskočí dva alžířané a hned, že se s námi musí vyfotit. Jeden ukazuje něco ve smyslu, že má doma nějaký slabší zidan a že jezdí po zadním. Pak se ptají kam jedem a zvou nás k sobě, že nás nakrmí a budem u nich spát. Jelikož máme deficit cigánění, s díky odmítáme. 

To se povedlo asi 30 km za Tiaretem, v místě, které na mapě vypadalo aspoň trochu zeleně. Krajina je tu rovná, je odevšud vidět a najít aspoň nízké stromy nebo větší keře je dost složité. Proto si rovnou stříháme i první lehce offroad vložku někam doprostřed kopečků posetých keři. Po asi 8 km nacházíme místo, kde jsme trochu skryti z cesty (nevíme, jak budou místní reagovat, když nás tu objeví). Naštěstí tu nikdo není, sedíme tu už 2 hodiny a zatím projelo jen jedno auto, které nás snad nevidělo. Uvidíme, jak to bude vypadat ráno. Hlavně ať nás v noci neprobudí déšť.

Pomalu se posouváme směr Sahara, tam nás snad déšť nečeká. Čumila pořád máme, možná dneska lehoulince začumí, musíme ale šetřit.

Stav tachometru 138 936 km

Najeto: 214 km

Počet dní abstinence: 2

Stav čumila: 1,5 l

Jimbovo technické okénko, aneb jak připravoval zidana na cestu na jiný kontinent:

Když se cesta začala plánovat, což bylo na podzim loňského roku, věděl jsem, že je třeba udělat velký servis. Krom toho, že od koupě jsem nic moc velkého na zidanu nedělal, na Ukrajině mi začala mírně prokluzovat spojka, čímž bylo jasné, že zidan musí pod kudlu. U BMW R1150GS je suchá spojka, jakou mají třeba auta, a když se někdo rozhodne, že jí vymění, zidan se musí doslova rozpůlit, jelikož v Říši tyto motocykly stavěli tak, že udělali motor a okolo něj postavili všechno ostatní. Má to mnoho nesporných výhod, ale velké servisy se dělají opravdu blbě. Z toho důvodu jsem usoudil, že nejsem dostatečně kompetentní osoba, která by se do toho měla pouštět a na tuto fachu najal GS experta. Zadání bylo jednoduché: tady máš zidan, koukni na něj, zkontroluj všechno, co můžeš, a pak mi řekni, co všechno je potřeba udělat. Sám jsem věděl, že kromě provozních kapalin je třeba kontrola brzdového ústrojí, podvozku, pérování, seřízení motoru a s největší pravděpodobností i výměna spojky. Taktéž jsem usoudil, že ten loni do Albánie na rychlo dovezený startér, který na sobě neměl ani žádný štítek a vlastně nikdo neví, odkud pochází, bude třeba pro jistotu taktéž objednat nový. Všechny tyto požadavky GS expert kvitoval, zidana rozpůlil a jednoho večera začátkem března mi zazvonil telefon, zrovna když jsem byl na veletrhu zbraní v Norimberku.

Bylo to nějak takto:

GSe: Čau, sedíš?

J: Čau, ne proč?

GSe: Tak si sedni.

J: Ježiiiš, proč, nesedim, stojim, co se děje?

GSe: No nikam nejedeš.

J: No tak to teda jedu.

GSe: Máš v háji převodovku. Zřejmě tou nehodou, která se ti stala předloni v Albánii, jak tě napálil ten Mercedes, tak se uvolnilo uložení kardanu ve skříni převodovky a šroub s čepem, který v ní kardan drží je, úplně na volno. Závit v převodovce skoro neexistuje, je vykloktaný takřka do hladka. Divím se, že jsi od té nehody najel tolik (cca 12000 km). Nevím, jestli to dokáže někdo opravit, ale s timhle bych rozhodně nikam nejezdil. To když upadne, tak ti upadne kardan i s kolem.

J: Jedu i kdyby trakaře padaly, až se vrátím, stavím se a podíváme se na to. Kardan i se zadním kolem oddělit za jízdy fakt nepotřebuju.

Z toho jsem si střelu hlavou neposlal a ihned roztočil kola shánění. Po několika telefonátech a rozeslání fotek expertům na slitiny různých charakterů jsem usoudil, že jediné možné řešení bude výměna celé převodovky. Našel jsem jí skladem u jakéhosi Poláka, jenž ji po objednání celkem rychle odeslal. Naštěstí to ještě nebyla tak drahá sranda a za tři dny už byla u GS experta na expertýzu a případné namontování. Vše se zdařilo, jen se nikdo do té skříně přirozeně  nekoukal, takže než jsme s Pírkem vyrazili do Písku odevzdat zidany Motoboxu, neměl jsem šanci s ní najet víc než 40 km. To ale fungovala dobře, tak věřím, že bude fungovat dál. Už máme nyní za sebou několik stovek kilometrů a zatím se zdá, že šlape. Jednička malinko hvízdá, ale to pokládám za normální, byť ta původní to nedělala. Před cestou do Písku jsem ještě musel udělat několik malých úprav, jako např. vyměnit startér za adorovaný kus z e-shopu, kde píšou, že to není žádné bláto, ale je to jediný výrobce, který nemá žádné reklamace, pak namontovat tlačítka na zapnání a vypínání navigace a přídavných světel, upravit kabeláž, vyměnit pneumatiky za trochu více Afrika-friendly a mohlo se vyrazit. Trubkový nástavec na padáky pro držák navigace musí počkat, ten jsem ještě udělat nový nestihl, ten zatím stále drží na hadcových sponách. Držte mi palce, ať to tak všechno zůstane.

Ráno zahnaly hlad sušenky a jogurt koupený v nedalekém magazinu. Pak už jen stačilo otevřít vrata od protějšího domu a vyparkovat zidany ze sousedovy předzahrádky.

Jimbo zkontroloval Schrödingerův olej, zdá se, že GS expert při operaci převodovka se spojkou (na toto technické okénko ještě nebyl čas) Schrödingera vypakoval. Kontroluje jej předepsaným postupem již od Tarífy a zdá se, že výsledky měření jsou uspokojující – jsou úměrné najetým kilometrům i podnebí. Proto dolil cca 0,3 litru, aby měl motor co papat.

Radim byl se svým batůžkem nacígáněný na to tata, nemělo smysl, aby na nás čekal, přestože naše cesty vedly ještě několik desítek km stejným směrem. On je stejně bez kufrů v provozu obratnější než my. Rozloučili jsme se s tím, že budeme v kontaktu a stejně se ještě někde potkáme. 

Zidani tedy opět osiřeli a vydali se objevovat jižní pobřeží Středozemního moře směrem město Achaacha (cha cha cha). Kousek za ním narážíme na otevřené bistro, u kterého grilují kuřata. Vůně probudila kručení v našich žaludcích, takže za minutu sedíme každý s půlkou kuřete na talíři, k tomu salát, hranolky, bageta a litr místní pseudokoly. Chtete vědět, kolik to stálo? Dočtěte až do konce!

Pláže okolo moře jsou takřka prázdné a lákají ke koupačce. Dvakrát sjíždíme až skoro do písečných dun, ale vždy si to rozmyslíme. Zas tak teplo není a navíc je všude plno odpadků. Aby ne, když celé odpadové hospodářstvi sestává ze zvrhnutí popelnice ze stráně nejlépe tak, aby ho řeka odnesla do moře. A my si v EU zakazujeme brčka a otravujem životy neoddělitelnými víčky z petek. 

Pobřeží brázdíme až do města Guelta, kde uhýbáme do hor, jelikož už se pomalu chceme stáčet směrem na jih do pouště. Je to několik set km, je tedy třeba včas volit vhodný směr cesty. Navíc máme ještě jeden plán.

Naším dílčím cílem expedice je, ochutnat alžírské víno. Jistě namítnete, jak je možné, že v Alžírsku dělají víno, vždyť je to arabská země. Ona zas tak moc a tak dlouho čistě arabská není, často se o Alžírsku píše jako o velmi liberální islámské zemi. Dovoz alkoholu naposledy zakázali relativně nedávno, v roce 2004. Dle Wikipedie mělo Alžírsko v roce 2019 průměrnou spotřebu 0,6 litru čistého alkoholu na hlavu za rok. Oproti nám jsou samozřejmě úplní žabaři, my obsazujeme světovou bronzovou pozici s 13,3 litry na hlavu čistého alkoholu ročně. 0,6 ale 0 není a z velké části to musí být způsobeno právě vínem. Díky francouzskému vlivu se zde v minulém století rozvinulo vinařské řemeslo, jehož historie sahá až do 7. stol. našeho letopočtu a dodnes je víno důležitým vývozním artiklem, přestože dovoz je zakázán. Alžírská vína sbírají jedno ocenění za druhým a dodávají jej do spousty zemí světa. My si již v domovině řekli, že se na to chceme zajet podívat.  

Vinice jsou přirozeně v úrodném pásmu v horách nad mořem. Dnes jsme jich viděli požehnaně, ale vinařství žádné. Mapy také nejsou nápomocny, takže zbývá staré dobré povídání. Ptáme se v nějaké vesnici v horách lidí, kteří si nás přišli prohlédnout. 

Jsme tu totiž jediní turisti, takže pro místní představujeme neuvěřitelnou atrakci. Všichni nás zdraví, podavají ruce, lidé přicházejí a během chvíle jich je okolo nás pěkný hlouček. Nemusíme hledat, koho se na něco zeptat, on jednoduše přijde sám.

Pírko velmi opatrně a velmi obšírně píše do předkladače: “Četli jsme, že tato oblast je proslulá produkcí kvalitní vinné révy, je zde nějaké vinařství?” Pak otáčí telefon na nejdůvěryhodnějšího člověka v davu, který nejdřív přemýšlí (my také přemýšlíme, jestli na nás nesešle nějakou kletbu), a pak říká, že tady ne, ale že se máme jet zeptat do města Chlef, které je 20 km. 

Tak proč ne, vinice tu jsou, tak třeba to tam bude lepší. Chlef není 20, nýbrž asi 65 km, a je to hodně velké město, má dokonce i vlastní letiště. Vinice už nepotkáváme, takže tušíme, že moc úspěšní asi nebudeme. I tak ale bereme hotel i se snídaní a hlídaným parkingem na zidany a zkoušíme se ptát.

Bohužel nikdo není v našem dotazu nápomocen, takže dílčí cíl zatím zůstává nesplněn. Blýská se ale na lepší časy, o tom až v nějakém z dalších zideníčků.

Večer procházíme město. Až na běžný ruch a na to, že je dnes asi svatební den, protože tu do noci troubí kolony vozidel a lítají ohňostroje (i z těch vozidel), se tu nic moc zvláštního neděje. Už jsme asi na ten standardní alžírský dopravní bizárek zvyklí. Máme hotel hned vedle Gare de Chlef, tedy vlakového nádraží. To jsme důkladně prolezli a zamávali pár projíždějícím vlakům. Je překvapivě v lepším stavu, než jsme čekali a celkem moderní.

A nyní slíbené cenové okénko:

Dnes jsme poprvé tankovali, z obrázku výše si již zvídavý čtenář mohl odvodit, že litr benzínu tu stojí s naším kurzem měny 5,70 Kč. Fakt nekecáme! Jimbo za 19 litrů platil asi 109 Kč!

Pírko si dal na benzínce kafe z obstaróžního pákového kávovaru. Kolik stálo? 6,30 Kč!

Kuře viz výše 1500 DZD – 189 Kč. V místním obchodě nikdy neutratíme víc než 200 Kč (jasně, nekupujem pivo, ale stejně). Vejce stojí cca 1 kč/ks.

A co cigára? Krabička modrých velbloudů vyjde na 360 Dinárů, tedy 45 Kč. Luxusní hotel s hlídaným parkovištěm a se snídaní 10000 DZD, tedy asi 1200 Kč pro dva. Vanička jahod a 3 pomeranče ve stánku u silnice 310 Dinarů – 39 Kč.

Nad bránou při výjezdu z celnice by mělo stát: “Vítejte v diskontu Alžír, tady se žije za dumpingové ceny!”

Víno nemáme, čumil čumí v kufrech, dneska abstinujeme. Zítra to stočíme opět více na jih směr město Tiaret a zkusíme konečně cigánit.

Stav tachometru 138 722 km

Najeto: 210 km

Počet dní abstinence: 1

Stav čumila: 1,5 l