Albania 2023, Dita 4: Kurva!

28. 6. 2023

No. Tak. Kde začít. Jsme v pořádku. Ale od začátku. Jsme v pořádku. Opravdu.

Po posledních třech dnech strávených převážně na dálnici se zidanské duo vydalo poznávat krásy Albánie. Jsme v pořádku.

Chtěli jsme psát něco o tom, co bylo včera večer. Dali jsme si večeři, vybrali peníze z bankomatu, napsali zideníček a šli spát. Jsme v pořádku.

Potřebovali jsme se vyspat, takže Jimbo ráno po probuzení vyřešil neodkladné pracovní záležitosti a potom, co asi v 10:00 vstal Fidel, začali jsme nacigáňovat věci na zidany. Jsme v pořádku.

Pohled z hotelu na „garáž“

Krátký nákup v místním obchodě a šup vyrazit na cestu po silnici SH31 směr Peshkopi. Krása střídá nádheru, výhledy, čerstvý vzduch, zatáčky, naprostá pohoda! Užíváme si to, bavíme se o tom, že to je to, proč jsme sem jeli, občas nějaká sesunutá silnice, díra, nebo kráva na silnici, ale nic, co by nás rozhodilo. Jsme v pořádku.

A pak to přišlo, dojeli jsme na místo, o kterém jsme uvažovali jako o potenciálním cigánplatzu.
Místo, kde je z jedné strany silnice, z druhé obrovský horský masiv tak příkrý, že na něm oproti okolním horám prakticky nic neroste. Cigánplatz kam se podíváš. Ohniště připraveno. Jenom se vycigánit. Jsme v pořádku.
Fidel v legraci navrhuje: “Tady zacigáníme, zítra zajedem do 20 km vzdálenýho Peshkopi, tam nakoupíme pivo a benzín a pojedem zas zpět. Pak už budem jenom jezdit sem a tam a pozejtří zase.” Myšlenka sice pěkná, ale chceme vidět i nějaká další místa a díky tomu, že jsme si nemysleli, že cesta sem potrvá 40 minut místo očekávaných 4 hodin, jedeme dál. Jsme v pořádku.

Kopli jsme do vrtulí a vyrazili na cestu s tím, že se vycigáníme na dalším, jistě také pěkném, místě, asi 130 km daleko. Jsme v pořádku.

Zapínáme kamery, tohle je potřeba natočit, zatáčka za zatáčkou, vlevo výhled, potom vpravo výhled, co víc si přát. Nadšení nezná mezí. Jsme pořádku.

Pak přišla ta zatáčka, nenápadná, od pohledu stejná jako ostatní. Nic divného, jedna z vraceček, kterejch už jsi dneska projel 256. Před ní přibrzdíš, koukneš do ní, vidíš, že je celkem ostrá, připravíš se na náklon a zpomalíš tak, že jedeš skoro krokem, a pak ji s úsměvem…neprojedeš. Nevyjde to. Ne proto, že bys udělal něco špatně, byls’ dost opatrnej, dostatečně sis najel, rychles’ nejel, techniku přece už aspoň trochu umíš. Stane se to jediné, co ovlivnit nedokážeš. Albánec v protisměru. Kurva! Rána! Skok! Jsem v pořádku? Co zidan? Měl bych ho aspoň chcípnout. Kurva! Jsem snad v pořádku. Jen mě trochu bolí koleno, ale stojim, tak dobrý. Co Fidel? Nenapral to taky někam? Ne. Jsme v pořádku! Posádka Mercedesu, ve složení otec (řidič) a dva synové, skončila taky bez ztrát na zdraví i životech.

Co teď? Zvedout zidan a začít sčítat škody. Dle prvního ohledání se vlastně ještě nic tak strašného nestalo. Padáky mínus, kufr mínus, lešení mínus, ale pivo a čumil v kufru zůstali celí. Co dál, vypadá to, že bych snad mohl odjet. Ne. Nepůjde to, je utrhnutý vstřik od toho jak se do něj opřely padáky.

Všichni okolo jenom bezradně chodí, nikdo s nikým vlastně nemluví a nikdo neví, co v této situaci dělat. Po asi deseti minutách se otřeseně ptám do pléna: “Mluví aspoň někdo z vás anglicky?” Všichni tři celkem otřeseně odpovídají, že ano. Tak to jsem nečekal.
Dál se zas nic neděje. Tak co třeba zavolat na pojišťovnu, třeba poradí. Telefon sice stojí majlant, ale za zkoušku to stojí. Vzhledem k ceně za minutu volání by pomohlo, kdyby telefon ze zahraničí nezvedl virtuální asistent, který se ptá, jestli došlo k poškození skel vozidla. No nic, zavěsit a zkusit to znovu. Paní na lince nic moc neví, přepojená paní radí obligátní volání policie pro sepsání protokolů. Jako jo, asi je to varianta, ale tak tu budem stát hodiny a čekat na albánskou policii, která nakonec stejně bude na straně svého občana? Ani on sám je pochopitelně nechce volat.

No, tak to zkusíme dát nějak dohromady.
Z nedalekého domu přijel na pomoc šikovnější chlápek, který říká, ať mu to tam dotlačíme, že se na to koukneme, a taky celkem mluví anglicky. Tak takhle si Albánii nepamatuju. Dům je asi 300 m z kopce, tak hodíme zmačkaný kufr k albánci do Mergla a sjedem to dolu.

Bylo potřeba trochu srovnat padáky směrem proti nárazu, aby tam šlo zpátky dát vstřik, který vypadá celkem OK. Za pomoci kurty a místního sypače se to zdařilo (náš nápad) a po chvíli hraní si s drátem a fazetkami se i zdařilo tam vstřik upevnit tak, aby nevypadnul. Je totiž přimontován dvěma šroubky. Teda byl. Kontrolní jízda ukázala, že se zidanem se dá jet. Nicméně zbývá nějak vyřešit ten kufr, prý to všechno opraví zítra v Peshkopi, tam asi dokážou cokoliv.
No, to jsme tedy zvědaví.

Albánec, který se nám představil jako Ramiz, navrhuje, že má nedaleko nějakou chajdu a spěchá, protože mu do ní prý přijedou hosté. Tak že nám dá na sebe telefon a zítra pojedeme do města to vyřešit. To se nám moc nezdá, měli jsme jiné plány. Máme hlad, nevíme, kde budeme spát a už vůbec nevíme, jak se tam dostat. Kufr je zmačkaný jak papír od salámu a na zidan jej určitě nedáme. Ramizovi i jeho synům tedy bylo vysvětleno, že chápeme, že má své plány, ale my je měli taky a kvůli němu vyletěly komínem, takže bychom očekávali, že se o nás nějak postará. Například že s námi sjede do toho Peshkopi a pokusí se nám aspoň najít ubytování. Protože sehnat v Albánii někoho, kdo mluví anglicky je celkem kumšt, i když to teď tak úplně nevypadá. Ramiz poté navrhuje, že bychom to vlastně mohli udělat tak, že s ním zajedeme k té chajdě, tam on vyřeší hosty, nás tam někde ubytuje, vyspíme se na to a zítra budeme řešit to ostatní.

Tak jo.

Proběhla rychlá debata o tom, jestli je vlastně dobrý nápad věřit albánci, který tě sejme v zatáčce, že tě nesejme ještě dál ve své vesnici. Usoudili jsme, že vlastně nemáme jinou možnost. Druhá varianta by byla, přeskupit nějak věci a sami dojet do Peshkopi s tím, že se snad zítra s Ramizem spojíme a ještě jej někdy uvidíme.

Berem chajdu i kdybychom tam měli spát na trávě.
Po příjezdu zjišťujeme, že to vlastně není žádná chajda, ale normální rodinný dům uzpůsobený pro pronájem. Ihned se stáváme atrakcí pro ubytváníchtivé hosty z Rumunska.
Všichni ještě otřeseni odpovídáme na všetečné otázky, abychom se v průběhu aspoň mohli převléci a nějak se uklidnit. K tomu účelu pomáhá čumil, který ochotně ničí stresové receptory v naší i v Ramizově krvi. Dozvídáme se, že je to údajně jeho první nehoda, a že byl dost v šoku, vypadá to, že z něj bude dobrej týpek.
Poté probíhá několik hodin zuřivá debata s Rumuny, kteří se na nás sesypali jako vosy na bonbony. Jedná se o tři páry se severního Rumunska, kousek od moldavských hranic. Ukazuje se, že dva z nich jsou taky nadšení zidanisté, takže jim vubec nevadí naše přítomnost, naopak přilévají do ohně trochu domácí cherry.

Mimochodem, dneska jsme vůbec nic nejedlli, když nepočítáme croissant u obchodu. Už šilhavě vyhlížíme Ramizovy syny, kteří svědomitě vaří jídlo. Jeden z Rumunů se uznale podívá na nabouraný Mercedes a povídá: “Nejde mi do hlavy, jak je možné, že toto německé vozidlo utrpělo tolik škody, když jsem jej vždycky pokládal za tank.” No asi proto, že narazilo do jiného německého vozidla, které je také pokládáno za tank. Jen má o dvě kola míň.

Jídlo trvalo věčnost, ale za to bylo výborné. Jednalo se buřtguláš bez buřtů s rajčatovým salátem a chlebem. Teď sedíme v chajdě, píšeme zideníček a doufáme, že se situace se zidanem zítra nějak vyřeší. Pijeme pivo, co domácí přinesli, ale čumila už radši necháme čumět jinam ať máme zítra dost sil.

PS: všechno máme ze dvou úhlů na videu, jakmile to půjde, podělíme se o ně.

Stav tachometru 127 500 km, najeto 76 km, celková průměrná rychlost 77 km/h.

Albania 2023, Dita 3: Srbovo kosům

27. 6. 2023

Ráno jsme byli probuzeni sluncem, což je moc fajn, pokud to není v 5:30. Tuplem když jde člověk spát okolo druhé ranní. Každý z nás se snažil znova zabrat jinak. Fidel to vzdal rychle, protože se do něj kromě slunce pustili i krvechtiví komáři, což on nesnáší, a tak začal pomalu balit. Jimbo se postupně svlékal nejprve ze spacáku, a pak postupně ze všech svršků, až konečně také kapituloval.

Ciganplatz Ub

Díky tomu byly zidany nastartovány již v 9:06 a lehkým offroadem nás odvezly zpět na srbskou dálnici. Nebyla to však obyčejná dálnice, nese jméno po velmi důležité osobě srbské historie, Milošovi Velikém, což Jimbo přivítal slovy “Hele! Mám tu vlastní dálnici, kdo z vás to má?”. Za každým nájezdem se ční obrovská cedule s jeho jménem, takže se pochpitelně musel u jedné z nich nechat zvěčnit.

Miloš Veliki

Dnes jsme si dálnic opět dost užili, ta s důležitým jménem se táhne od Bělehradu až do města Čačak a má dvě výhody a jednu nevýhodu. Za 1. zbývalo nám z ní už jen asi 90 km, za 2. je na ní asfalt a za 3. je na ní jako obvykle nuda.

Z Čačaku do Kraljeva žádná dálnice nevede, my po ní ale jeli. A to i přes veškerou snahu místní policie nám v tom zabránit.

Srbové usilovně pracují na prodlužení dálnice svého někdejšího autokrata, takže stavba v jedné části křižuje silnici, po které naše dvojka zidanů zrovna jela. I nedbali jsme značek “slepá ulice” jakož i jim podobným, policii ukazující správný směr objížďky jsme hravě zmátli úhybným manévrem a společně se dvěma srby v BMW X5 se vydali vstříc stavebním strojům. Sem tam docházelo k popukáníhodným situacím, jako když například v místě, kde je zjevně plánovaný most přes řeku Západná Morava, a kde samozřejmě most chybí, Fidel potkal proti sobě v miniobjížďce kamion letící vesmírnou rychlostí po rozbředlém písku. Ostatní stavaři nám vesele mávali a vůbec si z nás nic nedělali. Co víc, snad se jim naše přítomnost i líbila.

Do Kraljeva jsme se tedy dostali sice delší, ale za to horší cestou. Za usilovného mávání místních se nám podařilo napojit na silnici č. 22, kde se konečně mohlo projevit naše zidanské umění. S rohlíkem na obličeji jsme plnými doušky hltali zatáčku za zatáčkou, řadili a podřazovali až do města Raška, odkud to bylo už co by kamenem dohodil do Kosova. Cestu zpříjemňovaly průjezdy rozličné vojenské techniky od náklaďáků, přes obrněné transportéry až po dva po zuby ozbrojené vrtulníky.

Voda je za píče
Voda je za píče

Přechod hranic do nejmladšího státu Evropy proběhl hladce, na celnici oštemplovali pasy a následně bylo potřeba vyřešit pojištění. V Kosovu totiž neplatí naše zelená karta, takže každé vozidlo si na hranicích musí koupit jejich vlatní povinné ručení. Proces je velmi rychlý a na každé hranici je k tomu vyhrazeno okénko s pracovníkem, který za cca 10 minut a 10 EUR vydá 15 dnů platný doklad o pojištění.
Další zastávkou byla Kosovská Mitrovice, město, které je řekou rozděleno na část Srbskou a část Albánskou. Oni ti Kosované jsou vskutku zajímaví lidé, část (zeměpisně cca ta severní) se stále cítí srby, a podle toho taky vypadá. Za těch pár kilometrů do Mitrovice tam vlálo více srbských vlajek, než jsme potkali v celém Srbsku. Tihle lidé se vznikem Kosovské republiky nesouhlasí a vyjadřují to nejen vlajkami, ale třeba tím, že si státní poznávací značky svých vozidel vylepšují tak, aby nebyl vidět modrý proužek s MPZ RKS, ani erb státu. Pro některé je to složitá operace, tak tu SPZtku rovnou z vozu vyhodí. Naproti tomu zbylá část obyvatelstva jsou kosovští albánci, ti nechtějí být součástí Albánie, ale chtěji vlastní stát s podporou EU, NATO, UN… Proto si ve svém hlavním městě pojmenovali ulice a další “pamětihodnosti” po různých západních známých osobnostech. Mají tak například bulvár Billa Clintona, ulici George W. Bushe, který má dokonce v jednom parku svou sochu. Situace v Kosovu je tak velmi nepřehledná, stejně jako dopravní zvyklosti. Totální chaos na silnici rozhodně nevylepší, když po ní běží zmatená ovečka honěná svým majitelem, jeho synem i dědem a řidiči projíždějících aut se snaží ovci všemožné bránit v cestě, aby jí udýchaní pasáčkové mohli dostihnout. I my sami jsme se k honu přidali, ovce nás však sprostě oběhla, a tak se konec příběhu nedozvíme. Snad ji po odchytu nepřipravili nějaký ošklivý obřad, víme jak to na balkáně s ovcemi občas chodí. A pokud ji nechytili, tak tam běhá dodnes.

Hranice Srbsko – Kosovo

Z Mitrovice, a následně i z Prištiny, jsme urychleně, rozuměj šnečím tempem, ujeli na dálnici (snad na poslední) směr Albánie s cílem město Kukes.
Přechod hranic proběhl hladce, nikdo se na nic neptal a k Jimbově nelibosti nám ani razítko nedali.


Po třech dnech strávených na dálnicích jsme konečně tady! Albánie nás uvítala s otevřenou náručí, ihned nám dala ochutnat toho pravého nefalšovaného Balkánu. Hned za hranicemi, kde ještě asi 15 km pokračuje vcelku pěkná nová dálnice, nás uvítaly krávy pasoucí se někde mezi levým a pravým pruhem. “Na dálnici je tráva zelenější, to ví přece každá albánská kráva” okomentoval to promptně Fidel. V Kukesu se Jimbo snažil aktivovat albánskou eSIM (stále bez úspěchu) a následně jsme hledali místo pro vycigánění. Zpocení, špinaví, smradlaví, unavení, s bolavými všemi vnitřními i vnějšími částmi těla jsme nenašli nic.

Hranice Kosovo – Albánie

Fidel na benzínce vyhrkl na vedle stojícího albánce: “Nevíš, kde bysme se tu mohli vycigánit?”. Albánec sice nabízel, že nás odvede někam, kde by to bylo fajn, ale neměl pro cigánění moc pochopení, a tak nás odvelel ke svému bratranci do hotelu, což se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad. Sice se z 5 EUR na noc stalo 15 EUR a z garáže na zidany jen parkplatz za zamčenou bránou (snad), ale už nám to bylo vlastně úplně jedno. V našem stavu hledat zase po tmě a zase v neznámém terénu cigánplatz bylo naprosto nemyslitelné. Navíc jsme neměli pivo.

Přehrada u Kukes

Opět v 1 ráno dopisujeme zideníček a oběma padá hlava na stůl v zahuleném foyer šestipokojového hotýlku. Aspoň už jsme čistí a v rámci možností nesmrdíme.

A na konec ta těžká otázka: Je Kosovo Srbija? Na vaše odpovědi se těšíme v komentářích, tu nejzajímavější náležitě oceníme.

Zítra vyrazíme za nefalšovanou albánskou zábavou.

Pivo jsme měli a už zase nemáme, čumil bude dneska čumět opět někam jinam.

Stav tachometru 127 436 km, najeto 459 km, průměrná rychlost 81 km/h.

Albania 2023, Dita 2: Na Bělehrad!

26. 6. 2023

“Tak pro dnešek je zideníček v podstatě napsanej” hlasí Fidel už ve 12:30. “No, tak teď to eště hodit na papír a máme hotovo”, kontruje Jimbo.

Nene, všechno pěkně po pořádku. Ráno bylo trochu těžší, což připomněla poloprázdná sklenice čumila. Díky němu ani jednomu z nás nevadily celou noc projíždějící kamiony a k probuzení pomohlo až slunce a volání přírody.

Plán na dnešní den se zrodil již včera večer při debatě o technických možnostech našich zidanů.
Tedy, ten plán byl jasný, ujet toho zas co nejvíc po dálnici, Pán všeho zidanstva však zvolil jinak.
Jimba totiž v průběhu debaty napadlo, podívat se na množství spáleného oleje po včerejším dálničním tempu. S hrůzou uzřel prakticky prázdné kontrolní okénko na motoru, a tak vygooglil nejbližší prodejnu autodílů – autodíly Ištván asi 1,5 km od nás.

K Ištvánovi jsme však nedojeli.
Stejně by ten olej určitě neměl, Maďar jeden.

Jakmile totiž Jimbo vyjel na zpevněnější cestu, a následně na silnici, hlásil pravděpodobný defekt pneumatiky. Letmým pohledem byl nalezen po krk zašroubovaný vrut v zadním běhounu a tím pádem se změnil cíl z prodejny autodílů na nejbližší pneuservis.

Maďarsko, nebo alespoň obec Tatábánya, je místo zaslíbené všem milovníkům gum. V prvním gumiszervizu nás po vysvětlování odeslali do dalšího, vzdáleného asi kilometr. Tam zas ukázali na sousedy s honosným poutačem Pirelli na domě. Zde problém důkladně odborně prozkoumali a když už to vypadalo, že to dopadne, dostal to na starost mladý technik, co Jimbovi plynulou maďarštinou vysvětlil, že nejlepší pomoc bude v servisu o 5 km dál. Tady se toho chytil rozumný chlápek, uznale pokřivil obočí a zašel pro knoty. Celá operace zabrala asi 5 minut, fachman si vytáhnul z Jimbovy ruky 2000 forintů, dostal samolepku a výprava mohla konečně pokračovat dál.
Následně bylo u benzínové stanice zjištěno, že olej, jak se ne uplně záhadně ztratil, tak se záhadně v okénku zase objevil, sic v menším množství. I tak jsme radši litr oleje pro vozidla stáři 20+ koupili.

Dál už to bylo stejně jako včera, dálnice, nuda, benzínka, dálnice… Trochu zábavné to začlo být až v Srbsku díky penězchtivým cikorkám na benzínce, jinak nic. Proletěli jsme okolo Bělehradu a u vesnice Ub sjeli hledat cigánplatz. Na dálnici Jimbovi přišlo, že se opět objevil defekt pneumatiky, na nejbližším místě byl zidan ohledán a následně schválen způsobilým další jízdy bez potíží. Zato my už mleli z posledního.

Jako obvykle už za tmy vjíždíme po lehkém offroadu na lesní cestu a nakonec cigáníme na hraně kukuřičného pole. Snad tu ráno nepojede nějaký nabušený zemědělec.

Zítra si snad povíme bajku s názvem Srbovo kosům.

Pivo už zas máme, čumil bude dneska čumět někam jinam.

Stav tachometru 126977 km, najeto 522 km, průměrná rychlost 104 km/h.

Albania 2023, Dita 1: Polykači kilometrů

25. 6. 2023

Tak je to tady! Den D nastal! Zidan Tour 2023 skupiny A byla zahájena 25. 6. 2023 před JImbovým domem.
Na dnešek připadlo několik úkolů:

  • Sbalit se na zidany – splněno.
  • Namontovat a rozběhnout novou GPSku v Jimbově zidanu – splněno.
  • Vyrazit z domu okolo 12:00 – splněno s malým zpožděním, jen asi 2,5 hodiny.
  • Dojet co nejdál, ideálně někam k maďarsko-srbským hranicím – splněno jen na 50 % – dojeli jsme sice co nejdál, ale hranice jsou ještě asi 220 km.

O dnešku není moc co psát. TLDR: dálnice, nuda, hvízdání v uších, nuda, dálnice, rumuni s plaťákem narvaným cestovními kufry, nuda, benzínka, nuda, dálnice, nuda, hledání cigánplatzu, cigánění.
Z důvodu ušetření času byla mírně upravena trasa směr Albánie. Místo celkem fajn léty prověřené cesty přes Balaton, Chorvatsko a Bosnu po okreskách, byla zvolena naprosto nudná nezáživná dálnice, kdy vám okolo palice sviští vítr a všichni účastníci provozu se vás snaží zabít, přestože jedete 140 km/h. Zvolili jsme cestu Zbraslav – D1 – D2 – Bratislava – Györ. Za Györem už bylo dost pozdě, takže skoro za tmy hledáme cigánplatz. Fidel se po chvíli podíval doleva a se slovy “hele, tam by to mohlo bejt dobrý ne?” už letí trávou do kopce. Avšak neúspěně. Stačilo, aby se úhel kopce zvýšil a začal ho předjíždět zadek. Afrika tedy zařadila zpátečku a pomalu s Jimbovou ruční pomocí sjela zpátky k silnici. Po chvíli jízdy se však objevila další možnost odbočení a cigánská úspěšnost rázem vzrostla na cca 100 %. Fidel vybral ze seznamu sušených i tekutých polotovarů gulášovku a Jimbo rozbalil vybavení válečných zpravodajů (k nalezení ve fotkách). Při svitu měsíčku a milionu hvězd posloucháme libé zvuky kamionů projíždějících po asi 20 m vzdáleném dálničním tělese.

Pivo zatím máme. Čumil taky stále blbě čumí.

Stav tachometru 126 455 km, ujeto 504 km. Pruměrná rychlost 107 km/h