Autor: Král Zidan IV. Krutý

29. 6. 2023

Dnešní den byl celkem ve hvězdách, absolutně jsme neměli tušení, co nás čeká. Spali jsme v cimře pro služebnictvo, rozuměj malé komůrce, kde spává Ramiz s jedním ze svých synů, když mají v chalupě hosty. Je to malá místnost se dvěma postelemi, kamny, jedním oknem, bez světla i bez zásuvek. Rozhodně lepší, než spát venku, byla tam fakt zima a ráno mlha. O probuzení se postarali na trek odjíždějící Rumuni a ani se s námi nerozloučili. Ovšem jeden z Ramizových synů, Riza, udělal k snídani vajíčka s rajčetem a přinesl nám je až do postele. Prostě nádhera, škoda jen, že venku stál zkriplený zidan. Pobalili jsme, Jimbo si hodil do věci do Ramizova auta, které jsme před tím museli vyslat z kopce, protože má KO baterii a nestartovalo. Nechal totiž asi zaplé světlo, to jedno, co mu zbylo. S Ramizem byla naštěstí řeč, takže dodal dokumenty k pojistce svého vozu a vypsal s Jimbem formulář o nehodě. Stejně to asi bude k ničemu…

Z chalupy jsme se vydali na cestu do Peshkopi, kde zidana prý vyřešíme. Celkem asi nejsme schopni spočítat, v kolika různých správkárnách jsme byli. V první se okolo zidana slétlo několik chlápků, všichni radili, ale spravit nedokázali. Ramiz zavelel, že tedy nejdřív zkusíme opravit ten zmačkaný kufr. Dojeli jsme do ulice, kde bylo všechno: klempíři, truhláři, soustružníci, lisy, ohýbačky…Nikde se k ničemu moc neměli, takže to probíhalo tak, že Ramiz vzal kufr a šel k prvnímu borci, co měl v garáži přidělanou starou kolejnici k nějaké desce, ten z ní shodil dosavadní práci a jal se mlátit dřevěnou palicí do kufru. Po chvíli uznale řekl, že je to velmi tvrdý materiál (to jsme pak slyšeli ještě asi 8x), a vzal kladivo. Něco málo vymlátil, pak mu to Ramiz sundal z kolejnice a zmizel někde ve víru průmyslové ulice. Od té doby jsme jej asi 30 minut neviděli, s obdivem jsme si prohlíželi práci soustružníka a povídali si s Rizou. Z čista jasna se zase zjeví a v ruce má něco, co připomíná víc hliníkový kufr než papír od salámu. Není to dokonalé, ale zkusíme to. Nejdřív je však třeba srovnat lešení, na které se kufr věší, je totiž celé hnuté do strany i s druhým kufrem, který kvůli tomu nejde pořádně otevřít ani zavřít.

Jedeme tedy do dalšího areálu na druhé straně města. Jedná se o několik polorozpadlých budov s pneuservisem na všechny samochody, opravnou polozidanů, několika Mercedesy, které si postupně bere příroda zpět a malou soustružnickou dílnou. Dle nás existuje jediná cesta, jak to trochu srovnat. Vzít kurtu, na jedné straně jí zaháknout za lešení a na straně druhé za něco jiného, stejně jako včera za sypač. Sypač se však v tomto areálu nenachází, co hůř, nemáme tu kurtu! Přispěchavší pneuservisák zkouší rovnání montpákou na zouvání pneu, vymlouváme mu to, pak někde vyštrachá montpáku na zouvání náklaďáku, což mu taky vymlouváme, následně přinese imbus, že lešení rozebere a srovná jinde, taktéž mu to vymlouváme, už bychom to nikdy nedali dohromady. Všemi směry se snažíme všem okolo stojícím radilům vysvětlit, že potřebujeme kurtu, kterou to prostě musí jít. Stále nás nechápou, až když se do toho vloží Ramiz a zjevně polopaticky mateřštinou vysvětluje to samé. Z hledání stále větších a větších montpák, se kterými to nejde, se přesouváme ke hledání kurty s ráčnou. V areálu je několik starých náklaďáků, rozpadlá ještěrka, míchačka z mixu (ano, toho náklaďáku), nekolik malých míchaček, ale kurta žádná. Nakonec nacházíme dvě ráčny, ale bez kurty! Ručička zoufalosti je zase v červených číslech, slunce pálí, je okolo poledne, zas máme hlad a jsme stále na mrtvém bodě.

Přece není možné, aby se v Albánii nedala ta kurta třeba koupit! Nakonec Ramiz se slovy “Jedu jí koupit” sedá do auta a asi za 15 minut se s ní vrací! Kurta není nová, bůh ví, kde ji najednou tak rychle sehnal. Zoufalost mírně klesá, zidana jsme přikurtovali za lešení ke lžíci z bagru, o kterou jsme jej lešením opřeli a začli ráčnovat. V tu chvíli jsme oba pochopili, proč tu nikde kurty s ráčnou nemají. Oni je nepoužívají, protože nevědí, jak se POUŽÍVAJÍ! Dvakrát starším fachmanům vysvětujeme, jak to funguje, jak tu kurtu zavázat a jak povolit ráčnu. Pak už to šlo ráz na ráz. Lešení se trochu srovnalo, takže už šel i druhý kufr otevřít, přejeli jsme zidanem do stínu a silou tam napasovali vyklempený kufr.

Jde to! My snad odjedeme! Kufr sice nejde zavřít, ale co už, pochroumané víko přišpendlíme gumicukem, z Ramizova nabouraného medvěda přecigáníme věci a je to! Následně jsme ještě byli pozváni na oběd do nedaleké restaurace, před níž jsme se pak s Ramizem i Rizou rozloučili. Vyměnili jsme si telefonní čísla a konečně se vydali na další cestu. V centru města Jimbo zahlédl kancelář pojišťovny, u které má Ramiz pojištěného medvěda. Šel se tam zeptat, ale jediná pracovnice na anglická slova pouze krčila rameny. Tak nic.

Peshkopi a jeho okolí je opravdu nebezečný kraj, při výjezdu nás oba šílenou rychlostí předjíždí policejní Transporter T5 (bez majáků), aby se hned před Fidelem čelně střetnul s protijedoucím chudákem. Při tom ještě stihnul napálit do boku vozidlo v našem směru. Tuto čirou nefalšovanou idiocii místních strážců zákona sice nemáme na videu, ale v paměti nám zůstane vyryta hodně dlouho. Když už tady dělají prasárny a zabíjejí spoluobčany i fízlové, jak se člověk může divit, že doprava tady vypadá tak jak vypadá?

Ale konec dobrý všechno dobré! Jsme zase na cestě, sice stále trochu otřeseni a se zbastleným zidanem, ale vcelku!

Musíme kompletně předělat plány, jelikož naším největším nepřítelem nejsou místní řidiči (ti jsou až na druhém místě), nýbrž čas. Sice jsme chtěli pokračovat tak, jak bylo ještě včera v plánu, nicméně z ničeho nic se z hlavní cesty stala šotolina. Za normálních okolností bychom tuto změnu s nadšením přijali, ale hrozba povolení přidrátovaného vstřiku na Jimbově zidanu je bohužel větší než naše offroad touhy. Po dotazu okolo jedoucí albánky, jestli mluvíme italsky (bůh ví, co nám chtěla sdělit) otáčíme zidany a jedeme směr Tirana po silnici č. SH6. V jednom místě se z ní stává nová silnice SH61, na kterou jsme omylem neuhnuli, což se ukázalo jako vítaná chyba. Objevili jsme nejen luxusní silnici, ale hlavně luxusní cigánplatz v horách. Dneska tedy oheň, pivo, čumil a zítra? Bůh ví…

Stav tachometru 127 613 km, najeto 113 km, celková průměrná rychlost 72 km/h.

28. 6. 2023

No. Tak. Kde začít. Jsme v pořádku. Ale od začátku. Jsme v pořádku. Opravdu.

Po posledních třech dnech strávených převážně na dálnici se zidanské duo vydalo poznávat krásy Albánie. Jsme v pořádku.

Chtěli jsme psát něco o tom, co bylo včera večer. Dali jsme si večeři, vybrali peníze z bankomatu, napsali zideníček a šli spát. Jsme v pořádku.

Potřebovali jsme se vyspat, takže Jimbo ráno po probuzení vyřešil neodkladné pracovní záležitosti a potom, co asi v 10:00 vstal Fidel, začali jsme nacigáňovat věci na zidany. Jsme v pořádku.

Krátký nákup v místním obchodě a šup vyrazit na cestu po silnici SH31 směr Peshkopi. Krása střídá nádheru, výhledy, čerstvý vzduch, zatáčky, naprostá pohoda! Užíváme si to, bavíme se o tom, že to je to, proč jsme sem jeli, občas nějaká sesunutá silnice, díra, nebo kráva na silnici, ale nic, co by nás rozhodilo. Jsme v pořádku.

A pak to přišlo, dojeli jsme na místo, o kterém jsme uvažovali jako o potenciálním cigánplatzu.
Místo, kde je z jedné strany silnice, z druhé obrovský horský masiv tak příkrý, že na něm oproti okolním horám prakticky nic neroste. Cigánplatz kam se podíváš. Ohniště připraveno. Jenom se vycigánit. Jsme v pořádku.
Fidel v legraci navrhuje: “Tady zacigáníme, zítra zajedem do 20 km vzdálenýho Peshkopi, tam nakoupíme pivo a benzín a pojedem zas zpět. Pak už budem jenom jezdit sem a tam a pozejtří zase.” Myšlenka sice pěkná, ale chceme vidět i nějaká další místa a díky tomu, že jsme si nemysleli, že cesta sem potrvá 40 minut místo očekávaných 4 hodin, jedeme dál. Jsme v pořádku.

Kopli jsme do vrtulí a vyrazili na cestu s tím, že se vycigáníme na dalším, jistě také pěkném, místě, asi 130 km daleko. Jsme v pořádku.

Zapínáme kamery, tohle je potřeba natočit, zatáčka za zatáčkou, vlevo výhled, potom vpravo výhled, co víc si přát. Nadšení nezná mezí. Jsme pořádku.

Pak přišla ta zatáčka, nenápadná, od pohledu stejná jako ostatní. Nic divného, jedna z vraceček, kterejch už jsi dneska projel 256. Před ní přibrzdíš, koukneš do ní, vidíš, že je celkem ostrá, připravíš se na náklon a zpomalíš tak, že jedeš skoro krokem, a pak ji s úsměvem…neprojedeš. Nevyjde to. Ne proto, že bys udělal něco špatně, byls’ dost opatrnej, dostatečně sis najel, rychles’ nejel, techniku přece už aspoň trochu umíš. Stane se to jediné, co ovlivnit nedokážeš. Albánec v protisměru. Kurva! Rána! Skok! Jsem v pořádku? Co zidan? Měl bych ho aspoň chcípnout. Kurva! Jsem snad v pořádku. Jen mě trochu bolí koleno, ale stojim, tak dobrý. Co Fidel? Nenapral to taky někam? Ne. Jsme v pořádku! Posádka Mercedesu, ve složení otec (řidič) a dva synové, skončila taky bez ztrát na zdraví i životech.

Co teď? Zvedout zidan a začít sčítat škody. Dle prvního ohledání se vlastně ještě nic tak strašného nestalo. Padáky mínus, kufr mínus, lešení mínus, ale pivo a čumil v kufru zůstali celí. Co dál, vypadá to, že bych snad mohl odjet. Ne. Nepůjde to, je utrhnutý vstřik od toho jak se do něj opřely padáky.

Všichni okolo jenom bezradně chodí, nikdo s nikým vlastně nemluví a nikdo neví, co v této situaci dělat. Po asi deseti minutách se otřeseně ptám do pléna: “Mluví aspoň někdo z vás anglicky?” Všichni tři celkem otřeseně odpovídají, že ano. Tak to jsem nečekal.
Dál se zas nic neděje. Tak co třeba zavolat na pojišťovnu, třeba poradí. Telefon sice stojí majlant, ale za zkoušku to stojí. Vzhledem k ceně za minutu volání by pomohlo, kdyby telefon ze zahraničí nezvedl virtuální asistent, který se ptá, jestli došlo k poškození skel vozidla. No nic, zavěsit a zkusit to znovu. Paní na lince nic moc neví, přepojená paní radí obligátní volání policie pro sepsání protokolů. Jako jo, asi je to varianta, ale tak tu budem stát hodiny a čekat na albánskou policii, která nakonec stejně bude na straně svého občana? Ani on sám je pochopitelně nechce volat.

No, tak to zkusíme dát nějak dohromady.
Z nedalekého domu přijel na pomoc šikovnější chlápek, který říká, ať mu to tam dotlačíme, že se na to koukneme, a taky celkem mluví anglicky. Tak takhle si Albánii nepamatuju. Dům je asi 300 m z kopce, tak hodíme zmačkaný kufr k albánci do Mergla a sjedem to dolu.

Bylo potřeba trochu srovnat padáky směrem proti nárazu, aby tam šlo zpátky dát vstřik, který vypadá celkem OK. Za pomoci kurty a místního sypače se to zdařilo (náš nápad) a po chvíli hraní si s drátem a fazetkami se i zdařilo tam vstřik upevnit tak, aby nevypadnul. Je totiž přimontován dvěma šroubky. Teda byl. Kontrolní jízda ukázala, že se zidanem se dá jet. Nicméně zbývá nějak vyřešit ten kufr, prý to všechno opraví zítra v Peshkopi, tam asi dokážou cokoliv.
No, to jsme tedy zvědaví.

Albánec, který se nám představil jako Ramiz, navrhuje, že má nedaleko nějakou chajdu a spěchá, protože mu do ní prý přijedou hosté. Tak že nám dá na sebe telefon a zítra pojedeme do města to vyřešit. To se nám moc nezdá, měli jsme jiné plány. Máme hlad, nevíme, kde budeme spát a už vůbec nevíme, jak se tam dostat. Kufr je zmačkaný jak papír od salámu a na zidan jej určitě nedáme. Ramizovi i jeho synům tedy bylo vysvětleno, že chápeme, že má své plány, ale my je měli taky a kvůli němu vyletěly komínem, takže bychom očekávali, že se o nás nějak postará. Například že s námi sjede do toho Peshkopi a pokusí se nám aspoň najít ubytování. Protože sehnat v Albánii někoho, kdo mluví anglicky je celkem kumšt, i když to teď tak úplně nevypadá. Ramiz poté navrhuje, že bychom to vlastně mohli udělat tak, že s ním zajedeme k té chajdě, tam on vyřeší hosty, nás tam někde ubytuje, vyspíme se na to a zítra budeme řešit to ostatní.

Tak jo.

Proběhla rychlá debata o tom, jestli je vlastně dobrý nápad věřit albánci, který tě sejme v zatáčce, že tě nesejme ještě dál ve své vesnici. Usoudili jsme, že vlastně nemáme jinou možnost. Druhá varianta by byla, přeskupit nějak věci a sami dojet do Peshkopi s tím, že se snad zítra s Ramizem spojíme a ještě jej někdy uvidíme.

Berem chajdu i kdybychom tam měli spát na trávě.
Po příjezdu zjišťujeme, že to vlastně není žádná chajda, ale normální rodinný dům uzpůsobený pro pronájem. Ihned se stáváme atrakcí pro ubytváníchtivé hosty z Rumunska.
Všichni ještě otřeseni odpovídáme na všetečné otázky, abychom se v průběhu aspoň mohli převléci a nějak se uklidnit. K tomu účelu pomáhá čumil, který ochotně ničí stresové receptory v naší i v Ramizově krvi. Dozvídáme se, že je to údajně jeho první nehoda, a že byl dost v šoku, vypadá to, že z něj bude dobrej týpek.
Poté probíhá několik hodin zuřivá debata s Rumuny, kteří se na nás sesypali jako vosy na bonbony. Jedná se o tři páry se severního Rumunska, kousek od moldavských hranic. Ukazuje se, že dva z nich jsou taky nadšení zidanisté, takže jim vubec nevadí naše přítomnost, naopak přilévají do ohně trochu domácí cherry.

Mimochodem, dneska jsme vůbec nic nejedlli, když nepočítáme croissant u obchodu. Už šilhavě vyhlížíme Ramizovy syny, kteří svědomitě vaří jídlo. Jeden z Rumunů se uznale podívá na nabouraný Mercedes a povídá: “Nejde mi do hlavy, jak je možné, že toto německé vozidlo utrpělo tolik škody, když jsem jej vždycky pokládal za tank.” No asi proto, že narazilo do jiného německého vozidla, které je také pokládáno za tank. Jen má o dvě kola míň.

Jídlo trvalo věčnost, ale za to bylo výborné. Jednalo se buřtguláš bez buřtů s rajčatovým salátem a chlebem. Teď sedíme v chajdě, píšeme zideníček a doufáme, že se situace se zidanem zítra nějak vyřeší. Pijeme pivo, co domácí přinesli, ale čumila už radši necháme čumět jinam ať máme zítra dost sil.

PS: všechno máme ze dvou úhlů na videu, jakmile to půjde, podělíme se o ně.

Stav tachometru 127 500 km, najeto 76 km, celková průměrná rychlost 77 km/h.

27. 6. 2023

Ráno jsme byli probuzeni sluncem, což je moc fajn, pokud to není v 5:30. Tuplem když jde člověk spát okolo druhé ranní. Každý z nás se snažil znova zabrat jinak. Fidel to vzdal rychle, protože se do něj kromě slunce pustili i krvechtiví komáři, což on nesnáší, a tak začal pomalu balit. Jimbo se postupně svlékal nejprve ze spacáku, a pak postupně ze všech svršků, až konečně také kapituloval.

Díky tomu byly zidany nastartovány již v 9:06 a lehkým offroadem nás odvezly zpět na srbskou dálnici. Nebyla to však obyčejná dálnice, nese jméno po velmi důležité osobě srbské historie, Milošovi Velikém, což Jimbo přivítal slovy “Hele! Mám tu vlastní dálnici, kdo z vás to má?”. Za každým nájezdem se ční obrovská cedule s jeho jménem, takže se pochpitelně musel u jedné z nich nechat zvěčnit.

Dnes jsme si dálnic opět dost užili, ta s důležitým jménem se táhne od Bělehradu až do města Čačak a má dvě výhody a jednu nevýhodu. Za 1. zbývalo nám z ní už jen asi 90 km, za 2. je na ní asfalt a za 3. je na ní jako obvykle nuda.

Z Čačaku do Kraljeva žádná dálnice nevede, my po ní ale jeli. A to i přes veškerou snahu místní policie nám v tom zabránit.

Srbové usilovně pracují na prodlužení dálnice svého někdejšího autokrata, takže stavba v jedné části křižuje silnici, po které naše dvojka zidanů zrovna jela. I nedbali jsme značek “slepá ulice” jakož i jim podobným, policii ukazující správný směr objížďky jsme hravě zmátli úhybným manévrem a společně se dvěma srby v BMW X5 se vydali vstříc stavebním strojům. Sem tam docházelo k popukáníhodným situacím, jako když například v místě, kde je zjevně plánovaný most přes řeku Západná Morava, a kde samozřejmě most chybí, Fidel potkal proti sobě v miniobjížďce kamion letící vesmírnou rychlostí po rozbředlém písku. Ostatní stavaři nám vesele mávali a vůbec si z nás nic nedělali. Co víc, snad se jim naše přítomnost i líbila.

Do Kraljeva jsme se tedy dostali sice delší, ale za to horší cestou. Za usilovného mávání místních se nám podařilo napojit na silnici č. 22, kde se konečně mohlo projevit naše zidanské umění. S rohlíkem na obličeji jsme plnými doušky hltali zatáčku za zatáčkou, řadili a podřazovali až do města Raška, odkud to bylo už co by kamenem dohodil do Kosova. Cestu zpříjemňovaly průjezdy rozličné vojenské techniky od náklaďáků, přes obrněné transportéry až po dva po zuby ozbrojené vrtulníky.

Přechod hranic do nejmladšího státu Evropy proběhl hladce, na celnici oštemplovali pasy a následně bylo potřeba vyřešit pojištění. V Kosovu totiž neplatí naše zelená karta, takže každé vozidlo si na hranicích musí koupit jejich vlatní povinné ručení. Proces je velmi rychlý a na každé hranici je k tomu vyhrazeno okénko s pracovníkem, který za cca 10 minut a 10 EUR vydá 15 dnů platný doklad o pojištění.
Další zastávkou byla Kosovská Mitrovice, město, které je řekou rozděleno na část Srbskou a část Albánskou. Oni ti Kosované jsou vskutku zajímaví lidé, část (zeměpisně cca ta severní) se stále cítí srby, a podle toho taky vypadá. Za těch pár kilometrů do Mitrovice tam vlálo více srbských vlajek, než jsme potkali v celém Srbsku. Tihle lidé se vznikem Kosovské republiky nesouhlasí a vyjadřují to nejen vlajkami, ale třeba tím, že si státní poznávací značky svých vozidel vylepšují tak, aby nebyl vidět modrý proužek s MPZ RKS, ani erb státu. Pro některé je to složitá operace, tak tu SPZtku rovnou z vozu vyhodí. Naproti tomu zbylá část obyvatelstva jsou kosovští albánci, ti nechtějí být součástí Albánie, ale chtěji vlastní stát s podporou EU, NATO, UN… Proto si ve svém hlavním městě pojmenovali ulice a další “pamětihodnosti” po různých západních známých osobnostech. Mají tak například bulvár Billa Clintona, ulici George W. Bushe, který má dokonce v jednom parku svou sochu. Situace v Kosovu je tak velmi nepřehledná, stejně jako dopravní zvyklosti. Totální chaos na silnici rozhodně nevylepší, když po ní běží zmatená ovečka honěná svým majitelem, jeho synem i dědem a řidiči projíždějících aut se snaží ovci všemožné bránit v cestě, aby jí udýchaní pasáčkové mohli dostihnout. I my sami jsme se k honu přidali, ovce nás však sprostě oběhla, a tak se konec příběhu nedozvíme. Snad ji po odchytu nepřipravili nějaký ošklivý obřad, víme jak to na balkáně s ovcemi občas chodí. A pokud ji nechytili, tak tam běhá dodnes.

Z Mitrovice, a následně i z Prištiny, jsme urychleně, rozuměj šnečím tempem, ujeli na dálnici (snad na poslední) směr Albánie s cílem město Kukes.
Přechod hranic proběhl hladce, nikdo se na nic neptal a k Jimbově nelibosti nám ani razítko nedali.

Po třech dnech strávených na dálnicích jsme konečně tady! Albánie nás uvítala s otevřenou náručí, ihned nám dala ochutnat toho pravého nefalšovaného Balkánu. Hned za hranicemi, kde ještě asi 15 km pokračuje vcelku pěkná nová dálnice, nás uvítaly krávy pasoucí se někde mezi levým a pravým pruhem. “Na dálnici je tráva zelenější, to ví přece každá albánská kráva” okomentoval to promptně Fidel. V Kukesu se Jimbo snažil aktivovat albánskou eSIM (stále bez úspěchu) a následně jsme hledali místo pro vycigánění. Zpocení, špinaví, smradlaví, unavení, s bolavými všemi vnitřními i vnějšími částmi těla jsme nenašli nic.

Fidel na benzínce vyhrkl na vedle stojícího albánce: “Nevíš, kde bysme se tu mohli vycigánit?”. Albánec sice nabízel, že nás odvede někam, kde by to bylo fajn, ale neměl pro cigánění moc pochopení, a tak nás odvelel ke svému bratranci do hotelu, což se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad. Sice se z 5 EUR na noc stalo 15 EUR a z garáže na zidany jen parkplatz za zamčenou bránou (snad), ale už nám to bylo vlastně úplně jedno. V našem stavu hledat zase po tmě a zase v neznámém terénu cigánplatz bylo naprosto nemyslitelné. Navíc jsme neměli pivo.

Opět v 1 ráno dopisujeme zideníček a oběma padá hlava na stůl v zahuleném foyer šestipokojového hotýlku. Aspoň už jsme čistí a v rámci možností nesmrdíme.

A na konec ta těžká otázka: Je Kosovo Srbija? Na vaše odpovědi se těšíme v komentářích, tu nejzajímavější náležitě oceníme.

Zítra vyrazíme za nefalšovanou albánskou zábavou.

Pivo jsme měli a už zase nemáme, čumil bude dneska čumět opět někam jinam.

Stav tachometru 127 436 km, najeto 459 km, průměrná rychlost 81 km/h.

26. 6. 2023

“Tak pro dnešek je zideníček v podstatě napsanej” hlasí Fidel už ve 12:30. “No, tak teď to eště hodit na papír a máme hotovo”, kontruje Jimbo.

Nene, všechno pěkně po pořádku. Ráno bylo trochu těžší, což připomněla poloprázdná sklenice čumila. Díky němu ani jednomu z nás nevadily celou noc projíždějící kamiony a k probuzení pomohlo až slunce a volání přírody.

Plán na dnešní den se zrodil již včera večer při debatě o technických možnostech našich zidanů.
Tedy, ten plán byl jasný, ujet toho zas co nejvíc po dálnici, Pán všeho zidanstva však zvolil jinak.
Jimba totiž v průběhu debaty napadlo, podívat se na množství spáleného oleje po včerejším dálničním tempu. S hrůzou uzřel prakticky prázdné kontrolní okénko na motoru, a tak vygooglil nejbližší prodejnu autodílů – autodíly Ištván asi 1,5 km od nás.

K Ištvánovi jsme však nedojeli.
Stejně by ten olej určitě neměl, Maďar jeden.

Jakmile totiž Jimbo vyjel na zpevněnější cestu, a následně na silnici, hlásil pravděpodobný defekt pneumatiky. Letmým pohledem byl nalezen po krk zašroubovaný vrut v zadním běhounu a tím pádem se změnil cíl z prodejny autodílů na nejbližší pneuservis.

Maďarsko, nebo alespoň obec Tatábánya, je místo zaslíbené všem milovníkům gum. V prvním gumiszervizu nás po vysvětlování odeslali do dalšího, vzdáleného asi kilometr. Tam zas ukázali na sousedy s honosným poutačem Pirelli na domě. Zde problém důkladně odborně prozkoumali a když už to vypadalo, že to dopadne, dostal to na starost mladý technik, co Jimbovi plynulou maďarštinou vysvětlil, že nejlepší pomoc bude v servisu o 5 km dál. Tady se toho chytil rozumný chlápek, uznale pokřivil obočí a zašel pro knoty. Celá operace zabrala asi 5 minut, fachman si vytáhnul z Jimbovy ruky 2000 forintů, dostal samolepku a výprava mohla konečně pokračovat dál.
Následně bylo u benzínové stanice zjištěno, že olej, jak se ne uplně záhadně ztratil, tak se záhadně v okénku zase objevil, sic v menším množství. I tak jsme radši litr oleje pro vozidla stáři 20+ koupili.

Dál už to bylo stejně jako včera, dálnice, nuda, benzínka, dálnice… Trochu zábavné to začlo být až v Srbsku díky penězchtivým cikorkám na benzínce, jinak nic. Proletěli jsme okolo Bělehradu a u vesnice Ub sjeli hledat cigánplatz. Na dálnici Jimbovi přišlo, že se opět objevil defekt pneumatiky, na nejbližším místě byl zidan ohledán a následně schválen způsobilým další jízdy bez potíží. Zato my už mleli z posledního.

Jako obvykle už za tmy vjíždíme po lehkém offroadu na lesní cestu a nakonec cigáníme na hraně kukuřičného pole. Snad tu ráno nepojede nějaký nabušený zemědělec.

Zítra si snad povíme bajku s názvem Srbovo kosům.

Pivo už zas máme, čumil bude dneska čumět někam jinam.

Stav tachometru 126977 km, najeto 522 km, průměrná rychlost 104 km/h.