Autor: Král Zidan IV. Krutý

7. 7. 2023

Čumil nedočuměl. Jakž takž jsme si rozvěsili po pokoji věci, aby uschly po propršeném odpoledni, udělali jídlo, dali o sobě vědět domu a skoro usnuli na stole.

Ještěže jsme byli v celém hotelu sami, protože mokrých věcí bylo tolik, že jsme museli vyrabovat druhý pokoj. Pan domácí se při příjezdu ptal, jestli chceme jeden nebo dva pokoje, bylo nám to úplně jedno, tak nám dal dva. Fidel ihned z druhého pokoje zabavil věšák a všechna ramínka, která jsme do jednoho využili. “Tak jestli budem spát každej zvlášť, tak to nikdy nevstanem,” povídá Jimbo, když Fidel přinesl klíče od dvou pokojů. Mozkovým myšlením (credit Policie ČR) jsme tedy usoudili, že radši budeme spát oba na jedné manželské posteli. Nebýt toho, rozhodně v 11:30 neodjedeme.

Většina věcí celkem uschla, ráno naštěstí už nepršelo, takže nic nebránilo vyrazit na další cesty. Zbývalo jen sehnat minerální olej 20w-50 do Jimbova boxera (ano, už spapal litr) a navštívit sarajevského kamaráda Zorana. Zkusili jsme první autodíly (ne náhodou ty, ve kterých jsme před lety Zorana potkali), ale se zlou jsme potázali, “To nějak dopadne, ještě se nestalo, aby něco nějak nedopadlo,” okomentoval to Fidel.

A taky že jo. Náš sarajevský kamarád jako obvykle pomohl, když se zeptal, zda něco nepotřebujeme a vyslechl si žádost o radu, kde sehnat zmíněný olej. Udělal dva telefonáty a za asi 10 minut už se Jimbo jal nalévat. Schrodingerova kočka se však zase přihlásila o slovo. Ráno v okně nebylo nic, teď tam bylo akorát. “Ono si to stejně ještě pápne,” povídá Jimbo zatímco připoutává lahev na kufr. Zoran nás zase přivítal s otevřenou náručí, on je etalonem bosenské, a potažmo balkánské, pohostinnosti. Nutno říci, že účelem nebylo, jet za ním pro pomoc, olej bychom jistě sehnali i jinde. Tak jsme mu aspoň věnovali samolepku.

Zorana jsme zase pozvali do naší domoviny a ubezpečili jej, že až k nám pojede, ať si vzpomene, že tam má kamarády. S tím jsme naši krátkou návštěvu ukončili, neboť naše ambice byly spát v kempu u Balatonu.

V Sarajevu jsme se napojili na dálnici do města Zenica, kterou každým rokem posunou bosenští stavitelé o další kilometry. Bohužel však končí kousek za městem a v podstatě všechen provoz se přesouvá na státovku směr město Doboj. Nevíme, jak je to v jiné dny, ale v pátek odpoledne je prostupnost dopravou velmi složitá, a to i pro zidan. Něco jako pražská Strakonická v 8:30, jenom v délce 70 km. Proto bylo potřeba se navzájem klidnit, občas to i vypadalo, že máme místo českých SPZ ty albánské.

Od Doboje už se to však uklidnilo a na hraničním přechodu Slavonski Brod byla taková nuda, že i razítko jsme si museli vyprosit. Samotné Chorvatsko už bylo pouze tranzitní zemí, sice se přejíždí motorkářsky zábavné nevysoké pohoří, ale jinak jde hlavně o to, přejet jej co nejrychleji. Poprvé letos jsme okusili, co to znamená, když se země stane členem Schengenského prostoru. Na hranicích je slyšet štěkajícího psa a u cedule “Vítejte v Maďarsku” se fotí arabové vystoupivší z auta s německou značkou.

Ono se to na té mapě všechno zdá tak blízko…ale ono to je 100 km sem, 100 km tam. Takže k Balatonu už jsme to nezvládli. A je to dobře. Našli jsme totiž naprosto luxusní cigánplatz u rybníka (ve kterém teď tedy není voda) kousek od města Barcs. Sice jsme se k němu museli probojovat přes takřka saharskou poušť, ale stojí to za to. Je tu místo jak pro matrace, tak pro hamaky, stoly s lavicemi a velké ohniště. Jediné, co kazí morálku jsou komáři. “Tak tady nebudu, to je sebevražda!” praví Fidel ještě před tím, než vůbec sleze ze zidana. Repelent Predator a oheň se však postaraly i o tento problém.

Pivo máme z Chorvatska, včera nedopitý čumil už dnes rozhodně dočumí. A zítra bude třeba čumět jiný.

Stav tachometru 129 375 km, najeto 396 km, celková průměrná rychlost 60 km/h.

6. 7. 2023

Takže my už jedeme rok?! Srbsko bylo loni, Albánie před měsícem a Durmitor včera. Ne. Srbskem jsme proletěli minulý týden, Albánii opustili převčírem a v Durmitoru spali dnes. A užili jsme jej se vším všudy. Ráno sluníčko, že se daly dokonce usušit i všechny věci zvhlé večerní i ranní rosou, pak krátký offroad k silnici a šup do zatáček.

Nevíme, zda je to placebo efekt, ale na černohorský benzín naše zidany jedou lépe než na ten albánský. Chvíli to i vypadalo, že Jimbův zidan přestane na volnoběh kuckat, ale to se nepotvrdilo. Buď přisává přes přidrátovaný vstřik vzduch a nebo mu vadí nějaký cizí předmět ve vstřikovací komoře. Když už dojel sem, tak domů to snad zvládne.

Po luxusích zatáčkách v národním parku dojíždíme k Djurdjevićovu mostu. Vysoký obloukový most z roku 1940 je znám z válečného filmu Most z roku 1969. Nyní je znám spíše jako turistická atrakce. Je totiž obklopen třemi ZIP line. Lana dvou kratších se táhnou na stranách mostu z jedné strany břehu řeky Tary na druhý. Ta třetí je nejdelší, startovní pozice je pár set metrů od mostu a končí pod ním. Ještě jsme ani nezaparkovali zidany a už se nás chytila Helena, místní lovec závisláků na adrenalinu. Že prý jestli chceme Zipline. Jasně že chceme! A jakou? No přeci tu nejdelší, nevíme, zda je nejdelší na světě, ale prý vede přes nejhlubší kaňon v Evropě. Tak aspoň nějaké nej tam je. Zaparkovat zidany a nasednout do dodávky, která nás odvezla na start, těžké nebylo. Nakonec ani nebylo těžké skočit dolů. Mohli jsme si nechat naše moto helmy, takže o bezpečnost bylo perfektně postaráno. Při instruktáži nám bylo několikrát vysvětlováno, kdy máme dát nohy dolů a nahoru, abychom nejeli do cíle moc rychle. Přestože jsme se doporučením úplně neřídili, stejně byla jízda dost pomalá. Alespoň jsme si mohli prohlédnout kaňon z ptačí perspektivy. Pak už stačilo nasednout do firemního Defenderu a nechat se offroadem vyvézt zpět. A bylo po akci.

Abychom byli spravedliví, bývali bychom z toho byli asi nadšenější, ale zipline totiž nebyla tím nejvíc adrenalinovým zážitkem dneška, tím byly tunely na cestě okolo řeky. Nejsou totiž osvětlené, takže když si mají oči zidanisty během vteřiny zvyknout z ostrého slunečního svitu na takřka absolutní tmu, nemají z toho radost. A z toho pak nemá radost ani zidanista, který netuší, jakým směrem tunel vede. To vyústilo v zastavení celé dvoumužné výpravy a tápání řidítky, kam vlastně jet.

Přes oběd jsme nahráli fotky a zideníček z minulého dne a vydali se směrem Žabljak, nacházející se ve velmi širokém horském sedle, asi 1500 m.n.m. Z městečka vede zajímavá cesta přes ještě vyšší hory směrem k hraničnímu přechodu do Bosny a Hercegoviny, kam jsme dnes měli namířeno. Výhledy naprosto dechberoucí, ale řidič musí také někdy koukat i na cestu, kterou mu může zkřížit rozzuřená kráva nebo ležící ovce.

K hranicím již nezbývalo mnoho, když se ten nahoře rozhodl, že nám sestup z hor nedá zadarmo. A nedal, během chvíle nás dostihla bouřka, bez varování jsme promokli na kost. Vylepšilo to až nasazení nepromoků, které po chvíli déšť ukončilo. Kaňonem Piva, podle stejnojmenné řeky, jsme na úplném mokru dorazili k bosenským hranicím. Hranici přirozeně tvoří obě řeky, o kterých zde byla již řeč, tedy Tara a Piva, v Bosně se z obou stává řeka Drina, takže vlastně tři řeky. Neplést s řekou Drinou v Albánii, která teče odjinud jinam.

V Bosně se však počasí moc nelepšilo, meli jsme to už jen asi 100 km k bývalému olympijskému hotelu nad Sarajevem, hotelu Igman. Ten se však cílem nestal, nemělo nejmenší smysl po několikátém sjezdu z hor po mokré silnici, někdy i potokem, k němu jezdit. Nachází se asi ve 1200 m.n.m., což znamená, že cigánění u něj by tentokrát nebylo vůbec nic příjemného. Nota bene, když jsme celí mokří.

Na benzíce s wifinou, už na okraji Sarajeva, se snažíme hledat nějaké ubytování s garáží pro zidany. K jednomu už jsme i jeli, avšak asi neexistuje. Nebo je úplně jinde (credit Mapy.cz). Proto volíme osvědčený kemp Rimski most, který je již znám z minulých Zidan Tours. Přijíždíme k němu asi ve 21:45, vyběhnuvší recepční a majitel v jednom je nadšen, že má hosty. Na Jimbovu otázku, zda má pro nás volné místo odpovídá: “Myslíte kemp nebo pokoj?” Jo tak vy máte pokoje? No tak paráda!

Parkovat zidany můžeme pod střechou vedle dětského hřiště. Teprve se vycigáňujeme a majitel přichází s tím, že jde spát, neboť jej tu zítra čekají dvě svatby. Se slovy “Hotel je váš.” ukazuje Fidelovi jak zamknout hlavní dveře. V kempu ani v hotelu totiž nejsou žádní hosté. Piva si prý můžeme brát z lednice kolik chceme, zaplatíme to ráno.

A tak sedíme u stolu v liduprázném kempu, před liduprázdným hotelem, ve kterém jsme nechali otevřené dveře do pokoje, neboť do něj nikdo nevleze.

Pivo zaplatíme zítra, albánským čumilem jsme se včera snažili zapálit oheň (nepomohlo to), ještěže máme zbytek vlastního čumila, který dneska zřejmě dočumí.

Stav tachometru 128 979 km, najeto 235 km, celková průměrná rychlost 59 km/h.

5. 7. 2023

Po několika dnech v Albánii začnou člověka překvapovat věci, které jsou pro něj obvykle naprosto automatické a vůbec by se nad nimi nepozastavil. Například když jiný účastník silničního provozu jede správně ve svém směru, nevjíždí do protisměru, případně nekličkuje sem a tam přes plnou čáru. Nebo třeba když se člověk ubytuje v kempu, kde jsou čisté záchody, udržované vybavení a upravený terén. A to se nám stalo. Už večer jsme byli konsternováni tím, jak je kemp, který jsme našli úplně náhodou prostým ježděním prstem po mapě, perfektní. Je vidět, že o kemp Lake Shkodra Resort u Skadarského jezera se majitel velmi dobře stará a navíc ví, co kempeři potřebují. Je rozdělen na několik části, ta největší je plocha velikosti takřka fotbalového hřiště, která je lemována místy pro kempování. Všechna místa jsou přirozeně kryta konstrukcemi, na kterých roste zeleň, a to vše je schováno mezi vzrostlými stromy. Mezi campplatzy je velká travnatá plocha, kde se dá dělat všechno možné, od opalování přes hraní nejrůznějších her či ježdění na kolech. Na kratší straně pomyslného obdélníku je přístup k jezeru, molo a vyžití pro menší děti s několika houpačkami, hamakami či stoly a lavicemi. V rohu se nachází restaurace s točeným pivem, která večer vypadá jak luxusní podnik pro majetnější klientelu. Tady bude stát noc ledvinu, pomysleli jsme si. Ani omylem, osoba je teď za 7,50 EUR a zidan k ní za euro. Nic víc není třeba platit, v ceně je voda, sprcha, elektřina, prostě všechno. V restauraci je možné si dát i dražší jídla, ale taky pizzu v průměru za 6 EUR. Kromě “fotbalového hřiště” je ještě několik dalších klasických kempovacích slotů v okolí, je možno si i pronajmout chatičku na kuří nožce. Jediné, co by se snad dalo vytknout, je nedostatek odpadkových košů.

Nám se odtamtud ani nechtělo, hlavně se nám ale nechtělo z Albánie. Tak jsme si ještě udělali radost nádhernou motorkářskou trasou po silnici SH20 směrem na Černou horu. Tato silnice ještě nedávno byla šotolinou, podobně jako silnice do národního parku Theth, nyní je ale v celé své délce nová a jízda po ní je blaho pro každého zidanistu. Je to takový malý albánský Grossglockner, relativně pozvolna se silnice kroutí asi do 750 m.n.m. odkud ostrými serpentinami klesá k řece, okolo které pokračuje až k hranicím.

Řeka je v létě horskou bystřinou lákající okolo jedoucí motoristy k vykoupání. A my neodolali. Ve vhodném místě jsme odstavili zidany pod stromy, svlékli ze sebe propocené oblečení a s nadšením se šli osvěžit. Voda má teplotu asi tak tři centimetry, což bylo okolo poledne na smažícím slunci přesně to, co jsme potřebovali. Vůbec nám nevadilo, že jsme pro smích autům, naopak jsme byli inspirací pro další zidanisty.

Po zchlazení už nás čekala celkem krátká cesta k hranicím s Černou horou. Užili jsme posledních albánských zatáček a zabrzdili na hraničním přechodu, tvořeným několika dřevěnými budkami a dřevěnou závorou. Albánský celník si znuděně vyžádal pasy a za 5 minut se s nimi vracel zpět z celnice. Těch 5 minut akorát stačilo Jimbovi, aby vylepil zidanskou samolepku na jeden ze sloupů držících střechu budky. Závoru nikdo otevírat nemusel, je asi otevřená permanentně. Černohorská strana vypadala prakticky stejně, takže přechod hranic proběhl naprosto hladce a bez potíží.

Protože jsme poslední albánské peníze utratili za dvě samolepky v sedle přejížděné hory, na oběd už nezbylo. Proto první zastávkou za hranicemi byla restaurace. Obvyklé balkánské maso tří druhů – kuře, prase, kráva, k němu salát a pivo. Ani jsme nestihli dojíst, když tu z hor přišla bouřka, místy pršelo i v kolmém směru. Neplánovaně jsme tedy v restauraci zůstali asi o 2 hodiny déle, zidany byly pod střechou a rozhodovali jsme se, zda vyrazit nebo ne. Fidel se šel zeptat, zda je možné se připojit na WiFi kvůli předpovědi počasí, obsluha mu sdělila, že Wifina by byla, kdyby fungovala elektřina. Nakonec se počasí umoudřilo a po mokré silnici jsme pokračovali dále přes města Andrijevice, Berane až do Mojkovacu, kde jsme uhnuli do národního parku Durmitor.

Nyní cigáníme na místě, které bylo nalezeno na historicky první Zidan Tour v roce 2016. Po cestě sem ještě jednou trochu sprchlo, ale nyní už jsou zase vidět hvězdy. Snažíme se udělat oheň, ale vše je úplně mokré, takže je to boj. Ale nic, co by dva pyromani na cestách nezvládli.

Pivo nakoupeno, čumil už možná nebude čumět tak smutně, neboť Skanderbeg, místní čumil, je opravdu nedobré pití. Nicméně s ledovým čajem se to celkem dá.

Stav tachometru 128 744 km, najeto 223 km, celková průměrná rychlost 61 km/h.

4. 7. 2023

Pojedeme trajektem, zněl dnešní plán. A není to spíš přívoz? A nepoplujeme spíš? Je to tak. Sice tomu hodně lidí říká trajekt, ale přestože se jedná o loď převážející kromě osob i vozidla a zidany, tak pokud pluje po řece, je to vždy přívoz. A tak jsme jeli přívozem, ehm pluli.

Ale abychom navázali na konec včerejšího zideníčku, šotolinový kopec od cigánplatzu jsme úspěšně vyjeli. Oběma to sice málem přivodilo infarkt, protože představa zidanu padajícího se srázu nebyla úplně příjemná, ale povedlo se. “Zapnutá kontrola trakce, vypínající motor uprostřed kopce není eso v rukávu,” hlásí Fidel po úspěšném výjezdu.
K přívozu to nebylo daleko, stačilo ujet asi 20 km a ladnými serpentinami klesnout asi o 400 výškových metrů až do městečka Fierze, nacházejícího se pod velkou přehradou, která slouží jako vodní elektrárna.

Pak stačilo jen počkat, až naše loď přirazí k improvizovanému molu na břehu řeky Driny. Mezi tím jsme si krátili čas diskusí se slovinskými zidanisty, kteří okolo nás projížděli již včera na cestě horami. Vyklubali se z nich fajn chlápci, jeden z nich žije v Mnichově a je na cestě už měsíc, jeho kamarád se k němu v průbehu připojil.

Přívoz měl odrážet ve 13:00. S ohledem na dosavadní zkušenosti z této krásné země jsme čas pokládali za velmi orientační, avšak ukázalo se, že místní bocmani mají plavbu velmi dobře zvládnutou. Okolo 12:00 loď přistávala ke břehu, doslova se zakousla do hlíny a nedočkaví pasažéři začli vybíhat ven, řidiči připlavených vozidel nezůstali pozadu a snažili se prokličkovat mezi vybíhajícími pěšími. Stejně překotně, jako se všichni hrnuli ven, začali se hrnout všichni plavbychtiví na palubu. Tomu učinili přítrž lodníci, kteří proud zastavili a mávli na nás. Jelikož zidan má výhodu nejen v kolonách, ale i k lístku na malý přívoz dostane priority boarding. Lodníkům je třeba přičíst k dobru, že všechna vozidla umí mistrně zaparkovat na centimetry tak, aby se jich do lodi vešlo co nejvíce. Plavba stála asi 600 Kč za zidana se zidanistou, nemile nás ale překvalilo, že před vjezdem na loď jsme museli každý zaplatit 100 LEK údajně jako port fee. Je pravda, že na palubním lístku je napsáno, že port fees are not included, ale celé to bylo divné. Přišel chlápek s ruličkou bankovek v ruce a z ničeho nic si od nás žádal peníze. Nehledě na to, že prakticky o žádný přístav nejde, loď jednoduše přirazí ke břehu, nájezdovou rampu zapíchne do něj, a pak asi metr před sebou tlačí hlínu. No nic, jde v přepočtu asi o 50 Kč, tak jsme to dál neřešili a dali mu je.

Po celou dobu plavby jsme koukali na majestátní masivy okolo nás, se slovinci probírali všechno možné a hezky po albánsku popíjeli pivko. Ani slovinští chlapci s pivem nezaháleli.

Fun fact: Víte jak se močí ve vlaku? Tak na přívozu je to významně příjemnější, protože frekvence otřesů je o hodně vyšší, takže to nehoupe, jenom třese.

Plavba trvá 2,5 hodiny a člověk se opravdu nenudí, tohle se prostě neokouká, více ve fotkách. Loď má dokonce i mezistanici! Asi 30 minut před cílem zase zapíchne rampu do hlíny a mohou nastoupit či vystoupit pěší pasažéři. Mají na to asi tak 2 minuty. Přistoupilo několik lidí, od pohledu spíše místních, a vystoupila pouze dvě děvčata s batohy. Dvě samotné turistky na cestě Albánií, to je odvaha hodná obdivu.

Výjezd z lodi proběhl bez obtíží, až na několik albánců, kteří zatarasili svými Mercedesy cestu z lodi. Hned za přístavem pokračuje cesta do tunelu ve skále, kterým se objede přehrada s další vodní elektrárnou a na dohled je městečko Koman. Od něj vede jediná cesta směrem do Skadaru, kterou Jimbo okomentoval slovy: “Jo, pořád stejně v hajzlu jako před 12 lety.” Našim zidanům horší cesty moc nevadí, zato slovinci měli trochu problémy. Na cestu Albánií nezvolili vhodné stroje – Honda VFR a Yamaha Tracer 900GT jsou spíše silničního rázu, a to se tu moc nenosí. Asi po hodině lehčího offroadu nám konečně skřížila cestu restaruace s možností platby kartou, kde se naše cesty po vydatném obědě zase rozdělily. Slovinci pokračovali nejkratší cestou do hotelu v černohorské Podgorici a my zacigánili v kempu u Skadarského jezera.

Zítra nás čeká poslední den v této divoké zemi a dále budeme pokračovat po silnici SH20 do národního parku Durmitor, který už je na území Černé hory.

Od zítra to bude se zideníčkem zřejmě trochu složitější, podobně jako včera, ovšem důvodem nebude nedostatek signálu, ale absence místních SIM karet.

Pivo máme, čumil bude čumět smutně, neboť máme Skanderbega, což je místní brandy (čumil).

Stav tachometru 128 521 km, najeto 102 km po silnici a 31 km po řece, celková průměrná rychlost 61 km/h.