Autor: Král Zidan IV. Krutý

Tuhle větu průběžně hlásíme už asi 3 měsíce. A teď je to tady! Nastal ten den, na který jsme se tak dlouho těšili a připravovali!

Běžně máme s odjížděním problém, než se všichni připraví, než se dodělají důležité úpravy zidanů, které se mohly dělat celou zimu, než se opraví závady, které se náhle objevily, jako třeba staré pneu atd… Ve finále než se všichni nacigání na zidany, a konečně se sejdou na místě startu.

Tohle všechno by se nám dnes podařilo výjimečně brzy. Všichni jsme se svědomitě připravovali, abychom okolo páté hodiny odpolední mohli kopnout do dvou vrtulí a nahodit dvoje křídla, akorát celý den lilo jako z konve. A tak jsme nespěchali, protože představa, že rovnou z garáže vyrážíme v nepromocích, byla strašidelná.

Okolo šesté voda přestala padat, už se jenom držela na zemi a plány na cigánění hned vedle nejdelšího parkoviště naší domoviny (D1) už dávno vzaly za své, protože Fidel díky svým rodinným známostem domluvil využití chaty (skoro vyženěného honosného letního sídla) v obci Zlatkov nedaleko Bystřice nad Pernštejnem.

Nejdražší nám dali poslední sbohem, zamávali kapesníčkem a byli jsme v tahu. Cesta po nejdelším parkovišti naší země nebyla zadarmo, stačili jsme asi 4x zmoknout a 4x zase uschnout. Naštěstí benzínek je na něm dost, takže mírně zmrzlí dojíždíme k honosnému letnímu sídlu rodiny Fidelových. “Počkejte, vyndám vám kus plotu a zajedete na zahradu”, instruuje Fidel zbylé tři zidaninsty.

Na letošní tour jedeme sice tři, ale pro dnešek jsme dohromady čtyři. Sám Oberzidantechniker se totiž rozhodl ochutnat trochu letšního tripu, a tak první večer tráví s námi, škoda jen, že si zítra pojede po svém.

Zpět do Zlatkova: zidany zaparkovány, plot uzavřen, pivo nakoupeno v hasičárně a čumil otevřen. “Neplejtváme vodou, spláchne každej třetí, počítejte si to”, šikanuje majordomus.

Ráno moudřejší večera, zítra nás čeká pro změnu dálnice. Ale neklesáme na duchu ni na mysli! Albánie se blíží!

Pro letošní tour máme pro čtenáře malé zpestření zideníčků, zjistili jsme totiž, že Google translator umí albánsky, a tak se každý den naučíme jedno jejich slovíčko. Některá slovíčka se budou hodit, jiná budou v běžném životě naprosto zbytečná.

Startujeme důležitým slovíčkem Motoçikletë, což znamená zidan.

Jimbovo technické okénko pro dnešek: nebýt majitelem BMW R1150GS již druhým rokem, mohlo by mě překvapit, že po ujetí 66 km po dálnici a opětovném startu, objeví se za mnou modrý atomový hřib. Nepřekvapilo mě to, Schrödingerův olej se hlásí o slovo… Smích spoluzidanistů mě utvrdil v tom, že je vše v pořádku.

Počáteční stav tachometru: 130 756 km

Stav tachometru: 130 947 km

Najeto: 191 km

Spotřeba: 6,1 L / 100 km

A pro ty, kdo dočetli až sem, jsme připravili rubriku Merch, odkaz by již měl být aktivní v hlavním menu. Tam si můžete prohlédnout naše originální zidan tour cetky.

9. 7. 2023

Ranní koupačka v pískovně Halámky byla epesní, jen by nám k tomu nemusely vyřvávat dvě rusácké rodiny od rána popíjející stakany. Dnešek už byl pohoda, domů to bylo okolo 200 km, což je v našem celkovém nájezdu kapka v moři.

V posledním zideníčku je místo pro zhodnocení celého výletu. Tak tady je.

V Albánii, která byla naším hlavním cílem, je nutno vypíchnout několik věcí.
Je to krásná země, kterou úplně zbytečně ničí človek svou leností a neandrtálstvím. Neexistuje místo bez odpadků. Sice je vidět, že v turističtějších oblastech už se albánci, zřejmě pod tíhou západního turismu, snaží trochu uklízet, ale to je tak na pár hezkých fotek. Stačí se s foťákem otočit o 180 stupňů, kde se pravděpodobně bude nacházet skládka, v lepším případě kontejnery přetékající netříděným bordelem. Fidel to u jedné z takových skládek v národním parku trefně okomentoval: “To je jako kdybys přijel na Pravčickou bránu a vyblil do ní kontejner plastu, to není o tom, že nemůžeš, ale prostě něco takovýho neuděláš.”
Naproti tomu jsou albánci velmi milí a pohostinní lidé. Ostatně jako i jinde na Balkáně. Po celou dobu jsme se nikde necítili ani trochu nebezpečně. S výjimkou albánských silnic samozřejmě, ale o těch bylo již v zideníčcích napsáno dost.
Fidel: “Jak jsme jezdili od dvora ke dvoru, když jsme se snažili opravit tvýho zidana, nikdy bys tam sám nezajel, protože to tam vypadá tak, že se odtamtud už nedostaneš. Že tě rozřežou a prodaj’ na orgány, ale pak se na tebe smějou a přinesou ti zmrzlinu.”
Prostě jiný svět, sic jen 1200 km od nás.
K dopravě však ještě poslední zmínka, přecijen jsme strávili většinu času v sedle našich strojů:
Tam, kam si myslíš, že se dostaneš za půl hodiny, tam jedeš 3 dny, a tam kam si myslíš, že pojedeš 3 dny, tam jsi za 20 minut.
Ve srovnání s dobou před deseti lety, kdy tu byl Jimbo poprvé, je to úplně jiná země. Pořád sice divoká, ale je vidět, že albánci se čím dál tím víc přizpůsobují západnímu turismu. Stále pracují na infrastruktuře, bourají pomníčky Hodžova režimu, bunkry, kterých je zde znatelně méně než bývalo. Staví silnice, dálnice, tunely, opravují budovy, přibývá možností platby kartou i bankomatů a k našemu velkému překvapení, v podstatě všichni mladší obyvatelé mluví obstojně anglicky. Ještě mají před sebou však velmi dalekou cestu. A je to tak dobře, protože jenom tak může člověk nasát tu správnou atmosféru nekonformního světa s nezištnými lidmi, kteří jej nechtějí na každém kroku obrat o co nejvíc peněz, jak to už známe například z Chorvatska.

Dále je třeba zmínit Kosovo, které, ač bylo pro nás tranzitní zemí, pozvedalo obočí většině cestovatelů, o které jsme zavadili. Přestože naše média hovoří jinak, situace pro obyčejného človeka je tam z hlediska bezpečnosti naprosto klidná. Ve srovnání s dobou před deseti lety zmizely zátarasy na mostech v Kosovské Mitrovici, aut bez SPZ jezdí méně, i když pořád dost, a pro turistu to tam není o nic nebezpečnější než v Albánii.

A co se nám na cestě nejvíc líbilo? Jednoznačně příroda. Když se podaří se oprostit od všudypřítomného nepořádku, dostane se návštěvníkovi všechno. Louky, lesy, skály, řeky, dechberoucí výhledy, zima, vedro, hory, mokřady… A nám, zidanistům, albánská “SHčka”, tedy cesty, které mohou být totálním offroadem, ale i asfaltkami skoro bez provozu, kde srdce zidanistovo zaplesá. Tento fakt nám nedokázali zprotivit ani albánští řidiči.

Nakonec bychom rádi poděkovali našim zidanům, že nás bez poruchy nezpůsobené třetí stranou bezpečně dovezly domů. Obrovské díky patří Jimbovu baworáku, který vyhrál souboj s Mercedesem a s přidrátovaným vstřikem dojel další tisíce kilometrů. O Fidelově Hondě není co psát, dostála svému jménu, nechá si líbit úplně všechno, neremcá a jede.

Zároveň bychom rádi poděkovali i našim drahým polovičkám a ratolestem, které jsme nechali v domovině, za to, že nám tuto cestu umožnili. Snad se o nás moc nebáli a zideníček i jim každý den udělal radost.

Všechny čtenáře zideníčku moc zdravíme, děkujeme za přízeň, a budeme se těšit u dalších dobrodružství. Od klávesnice se loučí Jimbo & Fidel.

Stav tachometru 130 075 km, najeto 186 km, celková průměrná rychlost 61 km/h.

Pivo dáme doma, od čumila si dáme chvilku pauzu.

PS: ještě malé statistické okénko:
Celkem ujeto 4124 km.
Spotřebováno 286 litrů (BMW) a TBD litrů (Honda) benzínu.
2 dny a 19,6 hodiny čistého času v sedle.

Co jsme ztratili, rozbili, případně někde zapomněli:

• 1x píchlá guma hned v Maďarsku
• 1x zapomenutá powerbanka s nabíječkou v kempu u Skadarského jezera
• 1x uklepaná mlhovka z BMW
• 1x odřené Ferrari
• 1x přepálený gumicuk
• 1x prostřílený kanystr na vodu
• Cca 18 kg sraženého, rozplácnutého, snědeného, otráveného a upáleného nebo jinak zmasakrovaného hmyzu

8. 7. 2023

Jedeme domů! To už sice jedeme čtvrtý den, ale dnes má být ten den D, kdy přijedeme do naší republiky. Navigace ukazuje cca 450 km. To není takové překvapení, když uvážime, že se nacházíme sice v Maďarsku, ale asi 5 km od Chorvatska a navíc nechceme jet ani kilometr po dálnici. Maďarsko, jak známo, je velmi rovná země, takže skoro všechny zatáčky musí být označeny šipkami, řidič je totiž vůbec nečeká. Cesta byla celkem jednoduchá, přímočará, ale i tak nás navigace od Mapy.cz dokázala svést z hlavní silnice do nějakých maďarských vesnic, kde se člověk bojí,aby dojel v celku. Ale o navigaci později.

Cestou u Balatonu jsme přibrzdili v hospodě, abychom si dali oběd. Jejich řeči nerozumí na světě snad nikdo jiný než oni, možná ani oni. Jídelní lístek byl tedy naprosto nepoužitelný, ale naštěstí jej měli i v němčině. Vrchní přinesl i jídlení lístek v angličtině, nicméně část s hlavními jídly chyběla a u zbytku byly jiné ceny. Němčinou sice nevládneme, ale guláš poznáme. Ve Fidelově případě se jednalo o guláš s dršťkami, což nepřivítal s nadšením. Nikdo v Maďarsku neumí anglicky, takže domluvit se na čemkoliv je prakticky nemožné. Je fascinující, že na našem tripu bylo jednodušší se domluvit s albáncem než s maďarem.

Zde vám povíme pohádku o shánění samolepek s MPZ států, které projíždíme. Je to totiž celkem kumšt sehnat autentickou samolepku. V dnešní době SPZ s modrým proužkem a zkratkou státu uvnitř už není ve většině států povinnost, mít na vozidle MPZ nalepenou. My si je kupujeme jako artefakty, které lepíme na kufry. Můžeme začít hned s Maďarskem, jakožto zemí, kde jsme MPZ sháněli jako první na začátku Zidan Tour 2023. Vyřknete-li na anglicky nemluvícího pracovníka benzínové stanice slovo jako “sticker” nebo ekvivalent tohoto slova, začne nabízet matricu, tedy dálniční známku. A to bez ohledu na to, jaká další slova připojíte. Případně jak vehementně se mu snažíte pantomimou vysvětlit, že ani matrici ani vinětu nechcete. Dokonce známku nabízí i přesto, že mu ukazujete samolepku jiného státu. Chvíli to vypadá, že požadavek chápe, ale pak začne něco plynulou maďarštinou a při nejlepším nabídne magnetku nebo je rovnou konec diskuse. Touto zemí jsme projeli stovky kilometrů, stavěli snad u každé benzínky, ale jak jste již jistě pochopili, maďarskou samolepku jsme nesehnali.

Zato máme srbskou, což je zřejmě velká vzácnost, neboť nás v Albánii zastavil nějaký čech a snažil se získát informaci, jak jsme se k něčemu tak drahocennému dostali. Dnes už má srbskou samolepku pouze Fidel, protože Jimbova byla na kufru, který potkal Mercedes.

V ostatních státech to vždycky děláme stejně, ukážeme fotku nebo obrázek samolepky, kterou chceme. Někdy se zadaří a mají, ale většinou nikoliv. Všechny státy tedy nemáme.

Z Maďarska s už dost otlačenou sedací částí těla vjíždíme do Rakouska s plánem, co nejefektivněji jej projet směrem na Třeboň. Po cestě od Balatonu jsme radši navigaci vypnuli, protože vymýšlela takové trasy, že bychom tam bloudili ještě teď. Do rakouska se stejně jedná jen o silnici č. 71 a č. 84, takže koukat na navigaci by bylo spíše kontraproduktivní.
Měla však jeden jediný úkol, když jsme jí na rakouských hranicích zapínali. Objet Vídeň. My totiž víme, že Vídeň je město s režimem až skoro militantně nenávidějícím motoristy, semafory jsou často “seřízeny” tak, aby v jednu chvíli dlouhé sekundy a někdy i minuty stála celá křižovatka ve všech směrech včetně chodců. Na silnici se nechází tolik balastu, že je naprosto nepřehledná a příjemní nejsou ani všudypřítomní cyklisté, kteří jsou schopni jet prostředkem jediného pruhu a brzdit tak desítky vozidel za sebou.

Mapy.cz, you had one job! Že to nedokázala jsme si uvědomili až prakticky v centru města, kdy jsme byli nuceni zastavit. Důvodem výjimečně ale nebyla divná navigace, ale to, že se Fidelově Africe chtělo mazlit s Ferrari. Při jednom z manévrů, který zidanista v tomto nepřátelském městě musí dělat, aby se mu nepřehřál stroj či nevypověděla službu spojku ovládající ruka, ztratil Fidel rovnováhu a vyrobil téměř mikroskopickou vadu na laku lemu levého předního kola Ferrari 488 Spider. U jiných aut by si toho majitel asi ani nevšiml, ale zde bylo nutno sepsat protokol o nehodě. Naštěstí jeho řidič zřejmě takovou situaci nezažil poprvé a po několika nadávkách v rychlosti sepsal rukou na papír záznam o nehodě a zmizel z dohledu i se svou spolujezdkyní.
My se po vydýchání situace dál snažili zoufale dostat pryč z Vídně, což se nakonec zdařilo. Pak stačilo několik dalších zádrhelů s navigací, až to dopadlo tak, že si Jimbo radši zapamatoval čísla silnic, po kterých jsme měli jet, to byla jistější varianta. Jinak bychom taky mohli dojet třeba do Ulánbátaru.

Sic o několik hodin později oproti plánu, sedíme u ohně v naší domovině! Bylo zvláštní slyšet obsluhu na benzínce mluvit česky při placení piva. Vycigánili jsme se u pískovny Halámky hned za hranicemi.

Pivo už dnes české (kozá), čumil včera dočuměl a jiného jsme nesehnali.

Stav tachometru 129 889 km, najeto 514 km, celková průměrná rychlost 61 km/h.