Autor: Král Zidan IV. Krutý

Na luxusním cigánplatzu jsme byli probuzeni teplým sluncem a nadšeni z ranní teploty se začali odcigáňovat. Po sbalení stačilo jenom vyjet na silnici a instantně nám do helem vlezl svatý Zidan, který zidanistovi před každou zatáčkou našeptává: “vem za to”, “přidej”, “jeď rychlejc” nebo jen strohé “dělej!”.

Cesta vedla přes Makedonský Brod, Kičevo a Ohrid, kde jsme naplánovali oběd. Město je na břehu jezera, které bylo i po městě pojmenováno. Jeho severní, větší část je na území Severní Makedonie a menší část na jihu již patří Albánii, která tam má město Pogradec. Proto taky někdo říká jezeru Pogradecké. Je obrovské a má křišťálově čistou vodu.

Na každém kroku v tyto dny sedí rybář, turistů tu teď moc není, je pořád dost zima a sezóna je teprve před startem. Žebráci už ale obchází jednu restauraci za druhou, ti již připraveni jsou. Mílovými kroky jsme se blížili k hranici s Albánií. Svatý Zidan po chvíli šeptá “odboč tady doleva nahoru”, odporovat není možno. Jelikož nedaleko od Ohridského jezera je národní park Galičica, rozkládající se přes horské masivy nad jezerem. Jeho vrcholy mají přes 2000 m.n.m. a nejvyšší vrchol měří 2288 metrů. Stále na něm leží sníh. Cesta do horského sedla (asii 1500 m.n.m.) je takový makedonský Grossglockner, tomu zidanista odolat opravdu nemůže.

Park ale neleží jen nad jezerem Ohridským, hned vedle je neméně zajímavé jezero Prespanské. Není tak velké ani hluboké jako Ohridské, ale to mu na kráse nijak neubírá. Zajímavostí je, že v jeho jižní polovině se nachází makedonsko-albánsko-řecké trojmezí. Státní hranice tak leží v jezeře.

Denní porce kilometrů se postupně snižují, aby taky ne, když je okolo tolik zábavy jak v přírodě, tak na silnici.

Albánské hranice jsme prošli bez obtíží, hodný makedonský celník na požádání vrazil štempl do našich pasů, albánský se přemluvit nenechal, prý už razítka nedávají. Nevadí, máme je z loňska.

Nejbližsím albánským městem je Korče. A v něm vaří pivo! My bohužel přijeli pozdě a pivovar už byl uzavřen, tak jsme si jej aspoň koupili v plechovkách.

Ty teď konzumujeme asi 30 km dál na louce, kde jsme natáhli plachtu přes zidany, pod kterou složíme unavená těla.

Pivo, jak bylo řečeno, máme, čumila využíváme jako cestovní přímotop.

Stav počítadla: 132 580 km

Najeto: 267 km

Spotřeba: 5,5 L / 100 km

Do slovníčku si zapište slovo kalimi i kufirit (kalíme a balíme kufry) neboli hraniční přechod.

Pírkovo technické okénko: při včerejším hledání cigánplatzu jsme absolvovali první metry po nezpevněném povrchu. Došlo i na jednu větší louži, kvůli které mi natekla voda až na stupačky. Pryže na nich se obratem změnily v kluzké slimáky, na kterých se nedá udržet noha. Proto jsem je hned ráno demontoval. Už můžu brodit třeba po kolena.

Noc v kempu byla fajn, ke spánku a snění hrály žáby s bažanticí doplněné kukačkou. Kemp je opravdu jen průjezdní bod, jak prozrazují Google recenze. Večer byl plný, ale než jsme se ráno odcigánili, zbyl v něm jen jeden karavan s obytkou. Po zaplacení čísla 18, které nám bylo přiřazeno (náhoda?), ti z nás, kdo mají zadní kolo hnané řetězem, jej namazali a zidanská parta se vydala na další cestu.

Už zbývalo jen 100 km dálnice a zhruba v půlce srbsko-makedonské hranice, to je po cca 1200 kilometrech jako kapka v moři. V cuku letu se najednou objevíme ve Skopje. A hned u vlakového nádraží. Jeho zvláštností je, že je mimo úroveň země. Je to něco jako Negrelliho viadukt, akorát asi 5x vyšší a 10x širší. Prostě hlavák nad křižovatkou. Ke všemu je dost zničené.

Přes park pln nových soch, Vítězných oblouků a jiných pamětihodností jsme dorazili do restaurace Špajs, kde nás zasytily sufflaki (špízy), salát a pečená žebra. Už při příjezdu do Skopje na člověka zdáli září obrovský kříž na hoře Vodno nad městem. Skoro jako v Mostaru nebo Riu. Mapa prozradila, že nahoru vede lanovka. Co bychom to byli za prospektory, kdybychom nevyužili možnosti se svézt do výšky 1066,75 m. n. m. Lanovka je asi kilometr dlouhá a převýšení činí asi 800 metrů.

Nahoře je kromě obrovitánského kovového kříže (https://maps.google.com?ftid=0x135416b98356a92f:0x174252c6d34679ff&entry=gps&lucs=,94208285,47071704,47069508,94214172,94218641,94203013,47084304,94208458,94208447&g_st=ic) ještě jedna věc. Momentálně tam staví něco jako quattrožižkov. Stavba sloních rozměrů, zřejmě nový vysílač. Měl být dokončen v roce 2023, což zjevně není. Na webu se dočtete, že stavební práce jsou intenzivní, my však žádnou práci nezaznamenali. Mají tam být kanceláře a v jedné z částí i restaurace. Celá stavba má stát okolo 18 mio EUR. Tak snad po dokončení nedopadne jako Buzludža v Bulharsku. Tak jsme se u něj zvěčnili stejně jako u Mileniumského kristu.

Počasí nám stále úplně nepřeje, mohlo by být sice hůř, ale je dost zima a občas poprchává nebo mrholí. Silnice jsou často dost mokré, pro zidanistu nic moc příjemného.

Vysílač byl vlastně celkem po cestě, v jedné zatáčce jsme měli uhnout, tedy mapy.cz říkaly, ať to neděláme, ale my přejeli nasypané hroudy písku a udělali si zkratku, abychom nemuseli znova přes město. Jimbo tam předvedl malý husarský kousek se svým GS, skok s dopadem naštěstí na obě kola vyloudil nejeden úsměv na tvářích přihlížejících makedonců.

Spokojeni s tím, že už nemusíme po dálnici, klopili jsme tu vlevo tu vpravo po uzoučké silnici dál a dál od Skopje. Tato silnice byla v plánu, ale z nějakého důvodu nám mapy.cz nechtěly utvořit trasu. Místo 10km spojnice mezi body 1, 2 a 3 nás chtěly vést asi 200 km dlouhou oklikou. Ale my se nebojíme, máme zidany takže si vždy nějak poradíme. “Je tam žlutá silnice, to projedem.” znělo rozhodnutí. Kousek před vrcholem je brána do národního parku Jasen (to až teď při psaní zideníčku prozradil Google).

Ta brána vypadá jako vjezd k někomu na zahradu a podle mapy je stejně několik km od hranice parku. “Jedem dál, než nás někdo bude chtít vyhodit,” hlásí Fidel. Vedle ležící toulavý pes uznale pokýval hlavou a my se jali sjíždět dolů. Silnice je dle cedule úzká 2 – 2,5m, to zidanu stačí. Čekalo nás asi 20 km mokrých zatáček s dechberoucími výhledy, koch střídal koch a my klesali k jezeru Kozjak.

Blížili jsme se k cíli dnešní cesty, na cigánplatz, na který jsme dostali tip od Oberzidantechnikera z jejich loňské cesty. Cigánplatz jsme nakonec nevyužili, moc tam foukalo, protože se na břehu jezera nenachází žádné stromy, ze všech stran na nás koukají doomorodci a navíc rybáři nevypadali, že stojí o společnost. O 20 km dál už ale jezero není, pouze řeka, lemována vzrostlými nálety. “Tady to bude určiitě skvělý,” říká Jimbo koukajíc do mapy, tady bude ideální prostor pro cigánplatz. A taky že jo. Motory jsme chcípli na břehu mezi stromy, úplně na samotě, na rovině, bez větru a s dostatkem dřeva na oheň. Co víc si přát?

A tak teď k tanci a poslechu hraje Skopsko pivo a čumil, který rozhodně dnes nebude sedět v koutě. To, že jsme konečně tam, kde jsme chtěli být, se musí oslavit.

Slovíčko pro dnešní den je zjarrit, neboli oheň.

Stav tachometru: 132 313 km

Najeto: 191 km

Spotřeba: 6,1 L / 100 km

Pírkovo technické okénko: Ráno proběhlo mazání řetězů. Přičemž jsme zjistili, že když je zidan víc naložený, mazání je složitější kvůli zablokovanému zadnímu koolu.Situaci vyřešilo dočasné odlehčení zidanu odložením nákladu. Kousek před Skopje jsem zjistil, proč v pravém zrcátku nic nevidím. Důvodem bylo, že zrcátko se klepe jak drahej pes v zimě. Závada byla odhalena záhy – v jednom místě mám prasklý plast kolem kloubu. Naštěstí zrcátko drží na svém místě, čehož jsem dosáhl elektrikářkou páskou. Zatím drží jak židovská vírav a dokonce už v něm něco vidím.

Test postelí dopadl bezvadně, nafukovací lóže to sice není, ale spí se na tom dobře. Fidel spal v hamace v poloze rozevřených nůžek, jelikož pilíře byly moc blízko sebe, takže zas tak nadšen nebyl.

Večer nás překvapil náhlý přílet goa’uldů. Cca 100 m od garáže se ozývaly zvuky podobné přistávajícímu ha’taku. Po prozkoumání okolí zase odlétli. (Doteď nevíme, co to sakra bylo za zvuky, pyramidu jsme tam žádnou nenašli.)

Sic jsme vstali celkem brzy, odjezd se odsunul kvůli průzkumu rozpadlých budov všude okolo nás. Zjistit, o co se jedná, nebylo kvůli jazykové bariéře tak jednoduché, jediný dohledatelný zdroj pojednává o tom, že jsou to bývalá sovětská kasárna. Ta byla postavena na místě, kde byl v 60. letech 20. století prováděn geologický průzkum na ložiska ropy. Ropu nenašli, ale našli vodu, tak postavili lázně a kasárna. Vskutku cenná historická fakta o vesnici Kiskunmajsa. Třeba někdo z čtenářů bude vědět víc… Celý komplex sestává z mnoha panelových domů přesně tak, jak jsme zvyklí ze sovětské architektury na našem území. Je stavěn i s jejich příslověčnou dokonalostí. Například hlavní budovou jsou ve skutečnosti budovy tři, které jsou nalepené na sebe. Bohužel ale není možné projít z jedné do druhé. My vlezli oknem do první, a abychom mohli do druhé, jediná cesta vedla přes střechu. Třetí jsme vynechali, nic kromě kavalců, videokazet, knížek a dalších artefaktů bychom tam asi nenašli.

Fotka z buzerplacu odstartovala další konzumovaci dálničních kilometrů. Srbské hranice nebyly daleko, drobnýchchtiví snědí obyvatelé nám připomněli, že za hrancí už jsme konečně na Balkáně.

Srbskem nás zidany provezly jak nůž máslem. Jediné zbrždění bylo okolo Bělehradu kvůli silnějšímu provozu. Ale to díky 4 pruhům nebyl zas takový problém. Sami sebe jsme se pořád ptali: “Když i Srbové umí stavět okruhy měst dimenzované pro odpovídající provoz, proč to není možné u nás?”

Cílem byl stanoven kemp Enigma nedaleko města Vranje. Je kousek od makedonských hranic a nebýt nejtěžších posledních 10 km, bylo by vše ok. Celý den bylo víceméně hezky, ani vedro ani zima, ale těch posledních 10 km prostě musí chc..pršet. Takže mokří dojíždíme do kempu až cca ve 20:30. Proběhla rychlá debata, jestli nepůjdeme hledat hotel, ale jsme KO. Pršet naštěstí přestalo, ale i tak máme radši napnutou plachtu.

Všichni se moc těšíme za zítřejší konec dálnice někde u Skopje v Makedonii. Objednejte někdo hezké počasí.

V kempu je hospoda, nakrmeni výbrnou pljeskavicí se salátem, sušíme u Zajčarska (pivo) a místní pálenky zidanské hadry. Náš čumil čumí v kufrech. Jeho čas ještě přijde.

Stav tachometru: 132 122 km

Najeto: 624 km

Spotřeba: 6,2 L / 100 km

Slovíčkem pro dnešní den se stává stacion karburanti, neboli benzínka.

Jimbovo krátké technické okénko: Schrödingerův olej je, zdá se, nečekaně stále na svém místě. Po cestě jsem musel jenom trochu dotáhnout dálnicí uvolněnou mlhovku (dálkovku). Manuální tempomat, tedy držák plynu, je super věc.

Spoiler alert: Po dobu naší služby se nic zvláštního nestalo. Ale stane se. Příště.

Jimbo probudil celé osazenstvo ještě před devátou ranní. Jelikož se moc často nestává, že by vstával první, je třeba to zaznamenat. Přes nelibé sténání se všichni zvedli a začali se připravovat na odjezd. Jako první nás opustil Oberzidantechniker, který si to namířil přes Vysočínu domů. My ostatní doklidili haciendu, nacigánili se na zidany a ještě mírně znaveni z večerní seance s Rychtářem a čumilem se vydali vstříc dálničním kilometrům.

A to je v podstatě vše, co by se o dnešním dni dalo říci. Název vychází z toho, že v rychlosti 130 km/h se v interkomech běžně vůbec neslyšíme, čemuž nepomáhají ani špunty, které máme v uších. Takže si na výjezdu z benzínky řekneme vždy čau za 100 km. Kilometry ubíhaly dost pomalu, ale i tak jsme zvládli celou naplánovanou trasu.

Jako bonus se Jimbo podíval do mapy a našel dříve uložený urbex kousek od dálnice, kde si léčíme otlačené zadní části těla a cigáníme. Jedná se o nějaké staré vybydlené paneláky a přízemní domy. V jednom z nich je bezvadná garáž s jámou. Už jsme si naplánvali, kde bude zvedák, ponk, regály a kde budou parkovat naše auta a zidany. Pro dnešek ale vyzkoušíme nové postele a hamaky mezi pilíři. Nemáme tušení, co je areál zač, na průzkum se vydáme ráno a pokusíme se to zjistit. Pak zase nuda na dálnici směr Srbsko a Makedonie.

Pivo máme, čumil čumí jenom trošku.

Slovíčko pro dnešní den je mërzinë, tedy nuuuuuudaaaaaa.

Fidelovo technické okénko: Afrika šlape jako japonské hodinky, takže vám povím, jak jsem před cestou napínal řetěz. Taková jednoduchá věc, by jeden řekl. Začalo to tím, že se ze zidanu začaly ozývat divné zvuky, pojal jsem podezření na povolený řetěz. Řešení se zdá prosté, vezmeš manuál od Hondy a koukneš se, jak se to měří. To byla zásadní chyba. Manuál tvrdí, že si mám změřit vzdálenost mezi ozubenými koly a přesně v polovině měřit průvěs části řetezu pod kyvkou. Zde přišel první zádrhel, protože to hnací ozubené kolo je pod krytem co je pod tyčkou řazení. Musel bych tedy rozebrat celé japonské hodinky, abych mohl dle manuálu postupovat. Nevadí, vezmu to vod voka. Zde přichází druhý zádrhel, tedy to, že řetěz je v oční polovině tak volný, že je možné se s ním při měření dotknout kyvky. Ale pozor, on je tak volný i když je správně natažen! Toto měření tedy nebylo průkazné. Po zhlédnutí několika videí jsem z toho stále nebyl moudrý. Ale v tomhle tápání jsem evidentně nebyl sám, jelikož Google poradil aktualizovaný návod pro novější Afriku, kde je úplně jiný postup. Žádné poloviny se neměří, nahoru se dá pravítko na konec vodící lišty řetězu a změří se, kam se retěz natáhne. Stejně jako na Jawě, nebo jakémkoliv jiném zidanu. Aneb jak dělat záležitost na 10 sekund dvě hodiny. Divný zvuky už to nedělá, tak asi dobrý.

Stav počítadla: 131 498 km

Najeto: 551 km

Průměrná spotřeba: 5,9 L / 100 km