Autor: Král Zidan IV. Krutý

Včera jsme psali, že počasí nám celkem přeje. Jak moc velké a naivní rouhání to bylo. Udělali jsme si jídlo, napsali zideníček, malinko to počumělo a rozbalili ležení. “V kolik budem vstávat?” Ptá se Pírko když uléháme. “Nevim, budík asi nepotřebujem, když je půl jedenáctý a my už ležíme. Vzbudíme se tak v 7, v 8 jsme na silnici a povalíme směr Sahara. K večeru tam budem jak na koni,” povídá Jimbo. 

Když před půlnocí začalo bouřit, naše nadšení z perfektního cigánplatzu bylo ta tam. Opět vylézt ze spacáku, všechno přeskládat a natáhnout plachtu. Jen tak tak jsme to stihli, že na spacáky spadlo jen pár kapek.

Chca…šelo celou noc, k ránu se intenzita jenom zvyšovala, všude okolo nás tekly proudy vody, nemít lehátka, nemáme šanci se ani trochu vyspat. Pomalu to ustalo až po desáté, takže nám bylo jasné, že večerní plán budeme muset mírně upravit. Problém byl, že kvůli intenzivnímu dešti přes celou noc i ráno se ze všeho okolo stala bahenní lázeň. Jako bonus nám oběma nateklo do bot, přestože byly pod kufrem. Stačilo ujít 2 metry a na boty se nalepilo asi 10 kg jílovité mazlavé hlíny. 

Čtenářům, zidanistům, teď právě došlo, že mírná úprava plánu nebude stačit. Včera bylo v zideníčku, že offroad k cigánplatzu byl asi 8 km. Začátek je nevinně po rovině, většina cesty je navíc trochu posypaná štěrkem. Posledních cca 1,5 km je z mírnějšiho kopečka, jemně dolů po vrstevnici. Podloží je hliněné, ale suché a tvrdé. Tedy bylo. Přes noc se z toho stala rozplizlá lepící hmota. A jak se, milé děti, chová zidan na mazlavé, klouzavé sračce, navíc mírně do kopce? No ano! Bruslí jak na ledu, do kopce se mu nechce a zidanista cvaká dvojku drát každých 10 cm, když se ho snaží předjet zadek. “Tohle střízliví nezvládnem,” povídá Jimbo a sápe se po čumilovi. Už vyjet z cigánplatzu na cestu byla operace asi na hodinu. Jimbo ubral tak 10 % z nové spojkové lamely za prvních 15 metrů. Pírkovi ta jeho taky jistě nepoděkovala. 

Na cestě ale začalo to pravé peklo. Prvních 50 m celkem šlo, pak přišla první zatáčka. Každý metr byl strašlivě vydřený. Pírko má lepší pneu a lehčí zidan, šlo mu to významně lépe. Jimbo má (omylem) více silniční vzorek, takže stačila jedna otáčka kola v té mazlavé sračce a místo vzorku byla hladká plocha. To ale nebyl ten hlavní problém. Tím bylo to, že ta zkur…mazlavá sračka se samozřejmě lepila i na přední kolo a každým centrimetrem plnila přední blatník, takže se v něm kolo zasekávalo. Na to stačila cca 1 otáčka kola 110/80 R19. 

Zde si dovolíme malé technické okénko a pojďme si to spočítat:

110 = šířka pneu

80 = výška pneu v % šířky (neptejte se proč to tak je)

Výška pneu je tedy 88 mm (náhoda?). 

Průměr (d) pneu spočítáme jednoduše: 2x 88 + 482,6 (19” v mm) = 658,6 mm

Z matematiky pro ZŠ si jistě každý zapamatoval, že vzorec pro obvod kružnice zní π x d. Obvod Jimbovy přední gumy je tedy 2068 mm. 

Z daného výpočtu je jasné, jak často bylo třeba blatník čistit klackem a bahno z něj doslova vyřezávat. Samozřejmě nás jako první napadlo, že dáme blatník dolů, ale po bližším ohledání vyšlo najevo, že musí dolů i kolo. Kvůli tomu i brzdič a pak se přes nános bahna dostat ke šroubům. To se se zidanem zapíchnutým v bahenní lázni, ve které sotva stojí, dělá dost špatně. 

Už v té první zatáčce propadáme zoufalství. Je to ještě asi tak 1,4 km do kopce na lepší cestu, nevíme co déšť natropil za další zatáčkou a posunout Jimbova zidana o ty 2 metry je práce na hodinu. 

Zvažujeme všechny možnosti. Signál nemáme, stejně bychom nevěděli, kam volat. Varianty: pojedem dolů, tam ale nevíme, co nás čeká a netušíme, jak daleko je to na lepší cestu. Nebo se jeden z nás sebere a půjde pro pomoc. Jak ale v Alžírsku někomu vysvětlíte, že jste zapadli a potřebujete traktor s valníkem, protože tlačit to nejde? (Ono to teda nejede ani z kopce.) A tady navíc nejsme v Rakousku. Tady nestojí u každé usedlosti John Deere, tady jsou rádi, když v těch zemlijankách mají elektřinu a na orbu pluh. Nakonec jsme usoudili, že počkáme, až bahno trochu uschne a zkusime to znova. No a v tu chvili začlo zase pršet. Měřák opět vylétl do červených čísel, neboť byla překročena další hranice zoufalosti. 

Tak jsme v dešti čekali a modlili se, aby jel někdo okolo, koho bychom požádali o pomoc. “Oni to asi vědí, že je to tady takhle na hovno, takže po dešti tudy určitě nejezdí,” vyslovil svou tezi Pírko. Ta se ukázala nanejvýš pravděpodobná, protože celý den nikdo nejel. A proto jsme si museli opět pomoci sami. Chvíli jsme počkali, zase svitlo slunce, trochu usušilo to nejhorší, vyrýpali jsme bahno z přední gumy a tohle opakovali pořád dokola. Když se cesta trochu narovnala, Jimbo přidal a už to vypadalo, že se bahno bude vyhazovat setrvačností a odstředivou silou samo, když se před ním objevila další past v podobě hluboké bahenní lázně. Než stihl vyhodnotit situaci, přední kolo uklouzlo a už se válel na zemi. 

Doteď byl od bahna jen trochu, teď už bylo všechno jedno. Náraz utrhnul ze zidana kufr, takže je opět hnuté lešení a kufr mírně zohýbaný. Při rovnání zohýbaných držáků kufrů nezačlo pršet. Začaly padat kroupy! “Co dál ještě umíš?! Co? Co takhle vánice? Nebo povodeň? Kroupy jsou všechno???” Řveme střídavě směrem k nebi, jako kdybychom tušili, že nás Alláh může slyšet. Ten se jenom kouká a směje při poslechu naší labutí písně. My se ale nevzdáme, i když jsme to už chtěli mockrát udělat. Zbývalo asi 500 m hnusu, který se po opravě kufru podařilo naštěstí s již menšíni obtížemi zvládnout. Bylo 6 večer, když jsme konečně dostali zidany na pevnější povrch. Zvládli jsme to! Po několika hodinách trápení a zoufalství jsme ujeli 1,5 km! Za odměnu začlo pršet. Alláh má na bezvěrce prostě spadeno. Rozhodli jsme se vzít hotel v 30 km vzdáleném Tiaretu, což byl dobrý tah, protože celou cestu s námi mával silný vitr s hektolitry vody. Jimbo celou cestu nadával tak, že byl sám překvapen, jak je ten náš jazyk krásný a košatý. 

A tak tu teď sedíme, už vyvztekaní, na hotelu se snídaní za 4200 DZD (asi pětikilo), vaříme těstoviny a sušíme bahno.

Pírko dostal na výběr ze dvou pokojů, vzal ten, ve kterém se to po otevření dveří koupelny nerozuteklo. Prej to byli ale větší brouci, štěnice jsme žádné nepotkali. Nevadí nám, že dveře na balkon nemají kliku, jsou totiž otevřené. Ani povlečení nám nechybí, spacáky stejně potřebují usušit. Nesplachující záchod z prasklým on-request prkýnkem je jen takovou třešničkou na dortu. Teď bohatě stačí, že je tu teplo, protože venku je furt hnusně. 

Chtěli jsme to dneska oslavit s kámošem čumilem, kdyby nám po prvním loku nevypadl z ruky a nerozmlátil se o podlahu, ani zítra se counter abstinence bohužel nevynuluje. Snad se aspoň vynuluje počasí a od zítra už bude vedro. Takhle si totiž dovolenou nepředstavujeme!

A jaké plyne z dneška ponaučení? Nejezdi v Africe někam, odkud se nedostaneš po dešti, vypadne ti pak vyčerpáním z ruky čumil a budeš eště zoufalejši!

Stav tachometru 138 975 km

Najeto: 39 km

Počet dní abstinence: 3

Stav čumila: 1 l

Počasí nám celkem přeje, doteď bylo celkem hezky, jakmile jsme se trochu vzdálili od pobřeží, už se dala bunda vyměnit za armor. Dnes ráno po luxusní snídani v luxusním hotelu však začlo opět poprchávat. Letmým pohledem na radar je Chlef jediné místo v Alžíru, kde dneska prší, jako obvykle, když jsme tu my. 

Do města Tiaret vedou jen dvě cesty, volíme tu delší, u které je dle radaru nižší pravděpodobnost deště. Po několika km poprchávání zjišťujeme, že to bylo asi jedno, svádíme opět závod s deštěm, opepřený tím, že závodíme na úzké cestě skrz hory. Dostáváme se až nad 1000 m.n.m. Výhledy jsou božské, přestože počasí nepřeje, je vidět desítky km daleko na všechny strany. Z interkomu se často ozývá “bojim”, protože slabý déšť ve spojitosti s prachem a pískem vytváří na silnici takovou mazlavou kašičku, se kterou si naše pneu nedokáží poradit. Výsledkem je, že když je jen trochu mokro, do každé zatáčky jedeme krokem. 

Naštěstí se nám zdařilo tomu ujet a do města Tiaret dojíždíme už za sluníčka. Nacházíme se na obrovské pánvi s nadmořskou výškou okolo 1000 metrů, i když slunce svítí, je teplota kvůli větru tak tak akorát. 

V Tiaretu hledáme nějakou restauraci, což je nadnesené slovo, tady se všechno děje ve fast foodech. Ale my bychom chtěli ochutnat něco typicky alžírského, třeba nějaký tajin se zeleninou. Už jsme tu najeli celkem dost km, zatím ale žádná typicky alžírská jídelna nebyla v dosahu. Všude samé kebaby, kuřata, grily… ne že by to bylo špatné, ale něco lepšího než grilované kuřecí kousky v bagetě by přišlo vhod. Tak snad se nám zadaří ještě více ve vnitrozemí, bereme za vděk pizzou. Číšník nevěřil, že si opravdu chceme každý dát velikost L, tvrdil, že je pro dva. “Na mě si nepřijdou,” bije se Pírko do prsou a už do sebe tlačí první kousek. Zvládl jí fakt celou, jen pár oliv nechal. Jimbo nechal kraje mj. proto, že byly plné taveného sýra. Nerozumíme tomu, proč prostě neudělají tajin, který musí umět a snaží se dělat něco na způsob pizzy, navíc jí krájí jako koláč.

Při výjezdu z města ještě neúspěšně hledáme obchod, kde by měli pivo. Proč pivo? Protože dnes když stavíme, okolo sebe v tom všudypřítomném bordelu se válí lahve a plechovky od jakéhosi ležáku. Vidíme je fakt často, tak je tu přece musí někde prodávat!

Zatím bez úspěchu, malé magaziny s potravinami jsou tu na každém rohu, ale obvykle v nich nic moc nemají, většinou jen pár trvanlivých potravin, vodu a ultrasladké limonády. Ale použitelného nic moc. Pivo už vůbec ne. Velký obchoďák jsme zatím za celou dobu potkali jeden. 

Cestou ven Pírko hlásí: “Prosimtě zastav někde, von se chce vyfotit.” Na jeho úroveň totiž přibrzdilo vozidlo, ze kterého na něj spolujezdec halekal a posunkoval něco o focení. V africkém provozu není bezpečné dělat nic jiného než se plně věnovat řízení, a i to jde často dost těžko, takže Jimbo na nejblizším místě staví. Z auta vyskočí dva alžířané a hned, že se s námi musí vyfotit. Jeden ukazuje něco ve smyslu, že má doma nějaký slabší zidan, a že jezdí po zadním. Pak se ptají kam jedem a zvou nás k sobě, že nás nakrmí a budem u nich spát. Jelikož máme deficit cigánění, s díky odmítáme. 

To se povedlo asi 30 km za Tiaretem, v místě, které na mapě vypadalo aspoň trochu zeleně. Krajina je tu rovná, je odevšud vidět a najít aspoň nízké stromy nebo větší keře je dost složité. Proto si rovnou stříháme i první lehce offroad vložku někam doprostřed kopečků posetých keři. Po asi 8 km nacházíme místo, kde jsme trochu skryti z cesty (nevíme, jak budou místní reagovat, když nás tu objeví). Naštěstí tu nikdo není, sedíme tu už 2 hodiny a zatím projelo jen jedno auto, které nás snad nevidělo. Uvidíme, jak to bude vypadat ráno. Hlavně ať nás v noci neprobudí déšť.

Pomalu se posouváme směr Sahara, tam nás snad déšť nečeká. Čumila pořád máme, možná dneska lehoulince začumí, musíme ale šetřit.

Stav tachometru 138 936 km

Najeto: 214 km

Počet dní abstinence: 2

Stav čumila: 1,5 l

Jimbovo technické okénko, aneb jak připravoval zidana na cestu na jiný kontinent:

Když se cesta začala plánovat, což bylo na podzim loňského roku, věděl jsem, že je třeba udělat velký servis. Krom toho, že od koupě jsem nic moc velkého na zidanu nedělal, na Ukrajině mi začala mírně prokluzovat spojka, čímž bylo jasné, že zidan musí pod kudlu. U BMW R1150GS je suchá spojka, jakou mají třeba auta, a když se někdo rozhodne, že jí vymění, zidan se musí doslova rozpůlit, jelikož v Říši tyto motocykly stavěli tak, že udělali motor a okolo něj postavili všechno ostatní. Má to mnoho nesporných výhod, ale velké servisy se dělají opravdu blbě. Z toho důvodu jsem usoudil, že nejsem dostatečně kompetentní osoba, která by se do toho měla pouštět a na tuto fachu najal GS experta. Zadání bylo jednoduché: tady máš zidan, koukni na něj, zkontroluj všechno, co můžeš, a pak mi řekni, co všechno je potřeba udělat. Sám jsem věděl, že kromě provozních kapalin je třeba kontrola brzdového ústrojí, podvozku, pérování, seřízení motoru a s největší pravděpodobností i výměna spojky. Taktéž jsem usoudil, že ten loni do Albánie na rychlo dovezený startér, který na sobě neměl ani žádný štítek a vlastně nikdo neví, odkud pochází, bude třeba pro jistotu taktéž objednat nový. Všechny tyto požadavky GS expert kvitoval, zidana rozpůlil a jednoho večera začátkem března mi zazvonil telefon, zrovna když jsem byl na veletrhu zbraní v Norimberku.

Bylo to nějak takto:

GSe: Čau, sedíš?

J: Čau, ne proč?

GSe: Tak si sedni.

J: Ježiiiš, proč, nesedim, stojim, co se děje?

GSe: No nikam nejedeš.

J: No tak to teda jedu.

GSe: Máš v háji převodovku. Zřejmě tou nehodou, která se ti stala předloni v Albánii, jak tě napálil ten Mercedes, tak se uvolnilo uložení kardanu ve skříni převodovky a šroub s čepem, který v ní kardan drží, je úplně na volno. Závit v převodovce skoro neexistuje, je vykloktaný takřka do hladka. Divím se, že jsi od té nehody najel tolik (cca 12000 km). Nevím, jestli to dokáže někdo opravit, ale s timhle bych rozhodně nikam nejezdil. To když upadne, tak ti upadne kardan i s kolem.

J: Jedu i kdyby trakaře padaly, až se vrátím, stavím se a podíváme se na to. Kardan i se zadním kolem oddělit za jízdy fakt nepotřebuju.

Z toho jsem si střelu hlavou neposlal a ihned roztočil kola shánění. Po několika telefonátech a rozeslání fotek expertům na slitiny různých charakterů jsem usoudil, že jediné možné řešení bude výměna celé převodovky. Našel jsem jí skladem u jakéhosi Poláka, jenž ji po objednání celkem rychle odeslal. Naštěstí to ještě nebyla tak drahá sranda a za tři dny už byla u GS experta na expertýzu a případné namontování. Vše se zdařilo, jen se nikdo do té skříně přirozeně  nekoukal, takže než jsme s Pírkem vyrazili do Písku odevzdat zidany Motoboxu, neměl jsem šanci s ní najet víc než 40 km. To ale fungovala dobře, tak věřím, že bude fungovat dál. Už máme nyní za sebou několik stovek kilometrů a zatím se zdá, že šlape. Jednička malinko hvízdá, ale to pokládám za normální, byť ta původní to nedělala. Před cestou do Písku jsem ještě musel udělat několik malých úprav, jako např. vyměnit startér za adorovaný kus z e-shopu, kde píšou, že to není žádné bláto, ale je to jediný výrobce, který nemá žádné reklamace, pak namontovat tlačítka na zapnání a vypínání navigace a přídavných světel, upravit kabeláž, vyměnit pneumatiky za trochu více Afrika-friendly a mohlo se vyrazit. Trubkový nástavec na padáky pro držák navigace musí počkat, ten jsem ještě udělat nový nestihl, ten zatím stále drží na hadicových sponách. Držte mi palce, ať to tak všechno zůstane.

Ráno zahnaly hlad sušenky a jogurt koupený v nedalekém magazinu. Pak už jen stačilo otevřít vrata od protějšího domu a vyparkovat zidany ze sousedovy předzahrádky.

Jimbo zkontroloval Schrödingerův olej, zdá se, že GS expert při operaci převodovka se spojkou (na toto technické okénko ještě nebyl čas) Schrödingera vypakoval. Kontroluje jej předepsaným postupem již od Tarífy a zdá se, že výsledky měření jsou uspokojující – jsou úměrné najetým kilometrům i podnebí. Proto dolil cca 0,3 litru, aby měl motor co papat.

Radim byl se svým batůžkem nacígáněný na to tata, nemělo smysl, aby na nás čekal, přestože naše cesty vedly ještě několik desítek km stejným směrem. On je stejně bez kufrů v provozu obratnější než my. Rozloučili jsme se s tím, že budeme v kontaktu a stejně se ještě někde potkáme. 

Zidani tedy opět osiřeli a vydali se objevovat jižní pobřeží Středozemního moře směrem město Achaacha (cha cha cha). Kousek za ním narážíme na otevřené bistro, u kterého grilují kuřata. Vůně probudila kručení v našich žaludcích, takže za minutu sedíme každý s půlkou kuřete na talíři, k tomu salát, hranolky, bageta a litr místní pseudokoly. Chtete vědět, kolik to stálo? Dočtěte až do konce!

Pláže okolo moře jsou takřka prázdné a lákají ke koupačce. Dvakrát sjíždíme až skoro do písečných dun, ale vždy si to rozmyslíme. Zas tak teplo není a navíc je všude plno odpadků. Aby ne, když celé odpadové hospodářstvi sestává ze zvrhnutí popelnice ze stráně nejlépe tak, aby ho řeka odnesla do moře. Díkybohu, že my v EU zachraňujeme planetu zákazem brček a až obřadně přiděláváme víčka k PETkám. 

Pobřeží brázdíme až do města Guelta, kde uhýbáme do hor, jelikož už se pomalu chceme stáčet směrem na jih do pouště. Je to několik set km, je tedy třeba včas volit vhodný směr cesty. Navíc máme ještě jeden plán.

Naším dílčím cílem expedice je, ochutnat alžírské víno. Jistě namítnete, jak je možné, že v Alžírsku dělají víno, vždyť je to arabská země. Ona zas tak moc a tak dlouho čistě arabská není, často se o Alžírsku píše jako o velmi liberální islámské zemi. Dovoz alkoholu naposledy zakázali relativně nedávno, v roce 2004. Dle Wikipedie mělo Alžírsko v roce 2019 průměrnou spotřebu 0,6 litru čistého alkoholu na hlavu za rok. Oproti nám jsou samozřejmě úplní žabaři, my obsazujeme světovou bronzovou pozici s 13,3 litry na hlavu čistého alkoholu ročně. 0,6 ale 0 není a z velké části to musí být způsobeno právě vínem. Díky francouzskému vlivu se zde v minulém století rozvinulo vinařské řemeslo, jehož historie sahá až do 7. stol. našeho letopočtu. Dodnes je víno důležitým vývozním artiklem, přestože dovoz alkoholu obecně je zakázán. Alžírská vína sbírají jedno ocenění za druhým a dodávají jej do spousty zemí světa. My si již v domovině řekli, že se na to rozhodně chceme zajet podívat.  

Vinice jsou přirozeně v úrodném pásmu v horách nad mořem. Dnes jsme jich viděli požehnaně, ale vinařství žádné. Mapy také nejsou nápomocny, takže zbývá staré dobré povídání. Ptáme se v nějaké vesnici v horách lidí, kteří si nás přišli prohlédnout. 

Jsme tu totiž jediní turisti, takže pro místní představujeme neuvěřitelnou atrakci. Všichni nás zdraví, podavají ruce, lidé přicházejí a během chvíle jich je okolo nás pěkný hlouček. Nemusíme hledat, koho se na něco zeptat, on jednoduše přijde sám.

Pírko velmi opatrně a velmi obšírně píše do překladače: “Četli jsme, že tato oblast je proslulá produkcí kvalitní vinné révy, je zde nějaké vinařství?” Nechceme nikoho urazit, ani naštvat. Alláha už vůbec ne. Po přeložení do francouzštiny otáčí telefon na nejdůvěryhodnějšího člověka v davu, který nejdřív přemýšlí (my také přemýšlíme, jestli na nás nesešle nějakou kletbu), a pak říká, že tady ne, ale že se máme jet zeptat do města Chlef, které je 20 km. 

Tak proč ne, vinice tu jsou, tak třeba to tam bude lepší. Chlef není 20, nýbrž asi 65 km, a je to hodně velké město, má dokonce i vlastní letiště. Vinice už nepotkáváme, takže tušíme, že moc úspěšní asi nebudeme. I tak ale bereme hotel i se snídaní a hlídaným parkingem na zidany a zkoušíme se ptát.

Bohužel nikdo není v našem dotazu nápomocen, takže dílčí cíl zatím zůstává nesplněn. Blýská se ale na lepší časy, o tom až v nějakém z dalších zideníčků.

Večer procházíme město. Až na běžný ruch a na to, že je dnes asi svatební den, protože tu do noci troubí kolony vozidel a lítají ohňostroje (i z těch vozidel), se tu nic moc zvláštního neděje. Všichni svatebčané jsou ubytováni v našem hotelu, už přijela asi třetí svatba. Korunu tomu nasadil tuner túrujíc motor svého votuzidla značky VW Golf III před vchodem do hotelu. Z výfuku střílel asi půl hodiny takové rány, že se okna hotelu klepala. Pak toho asi na 5 minut nechal, a poté se ke své roztomilé kratochvíli vrátil. Nás to z míry nevyvádi a smějeme se tomu jako místní. Už jsme asi na ten standardní alžírský dopravní bizárek zvyklí. Máme hotel hned vedle Gare de Chlef, tedy vlakového nádraží. To jsme důkladně prolezli a zamávali pár projíždějícím vlakům. Je překvapivě v lepším stavu, než jsme čekali a celkem moderní.

A nyní slíbené cenové okénko:

Dnes jsme poprvé tankovali, z obrázku z benzínky výše si již zvídavý čtenář mohl odvodit, že litr benzínu tu stojí s naším kurzem měny 5,70 Kč. Fakt nekecáme! Jimbo za 19 litrů platil asi 109 Kč!

Pírko si dal na benzínce kafe z obstaróžního pákového kávovaru. Kolik stálo? 6,30 Kč!

Kuřecí hodování viz výše 1500 DZD – 189 Kč. V místním obchodě nikdy neutratíme víc než 200 Kč (jasně, nekupujem pivo, ale stejně). Vejce stojí cca 1 kč/ks.

A co cigára? Krabička modrých velbloudů vyjde na 360 Dinárů, tedy 45 Kč. Luxusní hotel s hlídaným parkovištěm a se snídaní 10000 DZD, tedy asi 1200 Kč pro dva. Vanička jahod a 3 pomeranče ve stánku u silnice 310 Dinarů – 39 Kč.

Nad bránou při výjezdu z celnice by mělo stát: “Vítejte v diskontu Alžír, v zemi dumpingových cen!”

Víno nemáme, čumil čumí v kufrech, dneska abstinujeme. Zítra to stočíme opět více na jih směr město Tiaret a zkusíme konečně cigánit.

Stav tachometru 138 722 km

Najeto: 210 km

Počet dní abstinence: 1

Stav čumila: 1,5 l

Slunce probudilo naše cestou znavená těla v přístavním městě Orán, do kterého jsme se po nočních peripetiích dostali.

Po takřka evropské snídani a nutné očistě jsme si sečetli, co je potřeba v dnešním dni zařídit. Dlouhé zpoždění naší bárky nám způsobilo nejenom finanční potíže (neplánovaný hotel, jídlo a pivo v Almérii, problémy s hotelem v Oránu), ale okradlo nás fakticky o více než jeden den, protože všechny potřebné věci jsme měli v plánu vyřešit v průběhu dne včerejšího. Ten byl ale celý pročuměn na lodi. 

Zidani potřebovali vyměnit eura za Alžírský Dinár, což se podařilo hned ráno u snídaně s majitelem hotelu, který nám dal velmi příjemný kurz 1 € / 200 DZD místo oficiáního kurzu 1 € / 150 DZD. 

Dále bylo třeba mírně přeplánovat cestu, protože zpoždění je čára přes rozpočet, dostahovat offline mapy, a hlavně se v nové zemi trochu rozkoukat. Radim měl větší problém, nebyl tak dobře připraven a neměl s sebou žádné valuty jako my, takže potřeboval vybrat z bankomatu. Na recepci mu poradili, kde by to mohlo dopadnout, a protože to bylo blízko, tak vyrazil pěšky. Nebudeme spoilovat, jistě to brzy zveřejní na svých sociálních sítích, ale když se vrátil, vyprávěl bizarní příběh o jízdě zadarmo autobusem, do kterého ho posadil nějaký policajt, co řekl řidiči, že Radim je policajt z Jugoslávie, co potřebuje pomoct a v cílové stanici si ho zase jiný vyzvedl. Bohužel se vrátil s nepořízenou. Bankomat mu nevydal peníze, protože nemá VISA kartu. Sedl tedy na zidana a jel o kus dále do banky poblíž francouzského konzulátu, která by mu snad mohla pomoci. Jimbo mu před tím nabídl, že když to nedopadne, může mu zkusit vybrat ze své VISy, protože cestovatel přece musí pomoci bližnímu svému, když je v nesnázích. Tuplem krajanovi.

Bohužel se nezadařilo, takže za nedlouho Jimbovi zvoní telefon s prosbou o pomoc. My v tu chvíli ještě seděli u hotelu, dostahovávali mapy a přeplánovávali cestu. Za nedlouho Radim dorazil zpět a krom zážitku s nekompatibilními bankomaty nám sdělil, že ho zastavila místní policie a zlý policajt po něm chtěl místní povinné ručení. Naštěstí tam s ním byl i hodný policajt, se kterým se dalo domluvit a pustili ho bez větru v peněžence. Stejně by jim neměl jak zaplatit, že.

Co se pojištění týče, v Alžírsku neplatí naše evropská zelená karta. Jimbo o tom mluvil už před příjezdem do země a měli jsme za to, že to bude fungovat třeba jako v Kosovu. Tam člověk přijede na hranice a pro úspěšné přejití je třeba, aby si v okýnku koupil pojištění. Jinak jej do země ani nevpustí. Včera to ale bylo jiné, hraničních kontrol jsme měli za sebou okolo 10, možná 15. Asi to bylo málo, protože ani na jednom místě, kde jsme ukazovali pas, nikdo o pojistce nemluvil. Tedy, i kdyby mluvil, stejně bychom mu nerozuměli, ale původně jsme očekávali, že v případě, že to pojištění bude nutné, nepustí nás dál dokud si ho nekoupíme. Podle všeho to na hranici má běžně jít koupit. Těžko říct, jak se stalo, že nás z celnice bez něj propustili. Jestli to bylo tou švandou s celníky, nebo jestli si opravdu mysleli, že jsme chamdula. Faktem však je, že pojištění nemáme a zjevně je třeba jej mít, protože se nechceme dostat na druhou stranu barikády, Radim to z nás ví nejlépe. Letiště Bratislava dle Alžírské vězeňské služby poznat nechceme. 

Pírko se šel zeptat na recepci hotelu s překladačem, což od nynějška bude asi náš nejlepší přítel. Recepční sice moc nevěděla, ale poradila jedinou kancelář pojišťovny v Oránu. 

Plán na začátek dne byl tedy daný: zajet vybrat peníze z Jimbovy karty pro Radima, a pak se přesunout na pobočku pojišťovny SAA Assurance Oran (lokace: https://maps.app.goo.gl/Y9qxA99gx1Ex5bGm7), kde snad pojistíme zidany. 

Otřesnou cestou ve špičce městem, kde neustále skáčou pod kola lidé, neexistují snad žádná pravidla silničního provozu, auta na červenou stojí občas, motorky nikdy a mezi tím vším se motají chodci, jezdci na elektricých koloběžkách nebo sociálně slabí žebrající o niklák, se dostáváme až k bankomatu Société Générale Algerie (zde: https://maps.app.goo.gl/EMnw7U9WpdBEHhaf6), která je součástí skupiny bank s naší Komerční Bankou. 

Jimbo zkouší první kartu (mBank), bankomat hlásí chybu R2974. Nacházíme se ale v takové “bankovní” ulici, Jdou tedy s Radimem k jiné bance, tam taky nejsou úspěšní, protože bankomat hlásí, že karta je neplatná. Pokračují dále, kde Jimbovi bankomat taky nedá nic a jako bonus sežere kartu jinému dinárůchtivému zákazníkovi. Jimba tedy napadlo, že zkusí ještě druhou VISu, tentokrát od Monety. Jdou to zkusit zpět do Alžírské KB a světe div se, na poslední pokus jsou úspěšní. Takže ne na všechno ostatní je tu Mastercard! Radim nebude muset začít žebrat na ulici (např. prodávat kapesníky jako malé děti), ale bude si užívat Afriku do sytosti!

Na třikrát vyberou 90 000 DZD a s úspěchem se vrací k Pírkovi, který se mezi tím stal atrakcí pro místní, fotí se s ním a místní security od něj vehementně odhání netáhla, co chtějí drobák (asi jim nejde vybrat z bankomatu).

Další zastávka pojišťovna byla lehce nalezena, přestože jsme stále ohrožováni např. autobusy, které nezastavují, pouze přibržďují v malých uličkách, a protože jedou s otevřenými dveřmi, lidé z nich vyskakují úplně jak smyslů zbavení.

Pojišťovák k našemu úžasu mluví anglicky, což významně zrychluje celý proces (i tak jsme tam asi hodinu a půl). Ke každému zidanu vypisuje asi 4 papíry, všechny musíme podepsat, potřebuje k tomu řidičák, techničák a v minulém zideníčku zmíněný dokument z hranic. To si všechno okopíruje a musíme to znova podepsat. Že to Jimbo podepisuje za Pírka, který hlídá u zidanů, mu je úplně jedno, prý to nerozlišují. Zasekl se jen dvakrát, nejdříve bylo potřeba mu vysvětlit problematiku našich skupin řidičského oprávnění (hádal se s námi, že nemáme řidičák na zidana), a pak u každého zidana potřeboval vědět, jaký má výkon v koních. Ale ne jen tak v ledajakých koních! Údaj v kilowattech mu nestačil, takže googlíme, kolik má Radimova Honda koní. Po sdělení čísla 90 se pojišťovák div nevyděsil, protože je to moc a zeptal se, jestli jsme tu na nějaký special event, nějaké závody. Po negativní odpovědi se uklidnil a papíry vypsal. Pak se situace opakovala u Jimbova zidana, ten má jen 85 koní, což je taky moc, takže pojišťovák napsal u všech číslo 8, což jsou prý jiné koně, než ty, které mu hlásíme. Neprotestovali jsme, pojištění stálo 1750 DZD, což je necelých 10 EUR, je na měsíc a my ho prostě jenom potřebujeme mít. Tak máme všichni štos papírů dokládající nějaké nejvyšší pojištění strvrzeno našimi dozajista pravými podpisy.  

Už bylo po poledni a my chtěli pryč z tohoto města konečně něco zažít! Teda ne, že bychom toho zatím zažili málo, ale zážitky se začaly stávat trochu monotematickými. Radim seznal, že dnes do 500 km vzdáleného hlavního města už nedojede, takže spolu strávíme ještě nějaký čas. Dohodli jsme se, že pojedeme po pobřeží směr hlavní město a vzhledem k pokročilé hodině si najdeme ubytování ve městě Mostaganem. Vede do něj dvouproudá silnice, na které se dá jet okolo 100 km/h, nemá špatný povrch, jen občas horší účastníky dopravního provozu. Hned za městem potkáváme první fabrku na zpracování ropy s ikonickým komínem, kterému šlehají plameny z vrcholu. Následně podél moře dojíždíme do zmíněného města, krátká zastávka na jídlo u fast foodu, odmítnutí místních malých holek žebrajících o almužnu a hledáme ubytování. 

Nechceme opakovat naši zkušenost ze včerejšího dne, takže si najdeme ubytko (Google, Mapy, Booking…) a jedeme se tam podívat. Zkusíme se domluvit na místě s majiteli bez Bookingu. 

Čtvrť je plná novostaveb, většina sice není ještě dostavěna, ale barva kůže obyvatel i stav jejich domů napovídá, že by to mohla být bezpečná lokalita i přes drzé děti neustále nám šmatající po zidanech. 

Na místě však nikdo z ubytování není, tak se ptáme okolostojících lidí a okamžitě se stáváme atrakcí. Postávají okolo nás hloučky dětí a dospělí se nám snaží ze všech sil pomoct, hledají kontakt na majitele, volají mu, aby sem přijel, že tu má ubytováníchtivé hosty.

Nejvíc nám pomáhá cca 16letý klučina, který mluví nejlépe anglicky ze všech lidí, které jsme tu zatím potkali. Majitel pořád nepřijíždí a když už máme v plánu to vzdát a jet hledat něco jiného, přiřítí se a podává ruce na všechny strany. Anglicky neumí, a tak klučina opět nastupuje na scénu a vše domlouvá. Výsledkem je cena 9000 DZD, tedy asi tak 1000 kč za celý apartmán se dvěma ložnicemi, obývákem, kuchyní a balkonem, ze kterého je vidět na moře. Problém je však uskladnění zidanů, dům má sice dvě garáže, ale prý jsou v nich auta. Hrdě přispěchá zámožný soused odnaproti, který byl také součástí našeho uytovávání a nabízí, že můžeme nechat zidany u něj na dvorku. Fakticky spíš na krytém zápraží jeho haciendy. Ráno sice odjíždí brzy, ale nechá nám odemčenou bránu, abychom si mohli zidany vzít až budeme odjíždět.

To, co se tady dnes večer stalo je fakt neuvěřitelné. Za normálních okolností bychom měli smůlu, ale díky několika naprosto cizím lidem, kteří kromě jednoho z toho vůbec nic nemají, spíme v supr bytě. Sice není uklizený a chybějí peřiny, ručníky i toaleťák, ale s tím si umíme poradit. Stačí se nepřikrývat, nemýt a nekakat.

Zítra se cesty Zidanů a Radima pravděpodobně rozejdou, on pojede směr hlavní město a my, kdo ví, asi se budeme motat ještě někde v přírodě, možná zkusíme nějaké cigánění a budeme se asi posouvat blíže poušti.

Pivo nemáme, mít ani nebudeme. Víno jsme zatím nesehnali, ale je na prvním místě našeho seznamu, takže to na nás lehce čumí. Těžko říct, co budeme dělat za pár dní.

Stav tachometru 138 512 km

Najeto: 101 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 1,9 l a klesá