Autor: Král Zidan IV. Krutý

Sedíme v hospodě (úplně omylem v té samé, ve které jsme seděli loni), tak je třeba sepsat poslední letošní zideníček.

Dnešek už byl jen poslední tečkou za celým výletem. Spát se šlo zase se svítáním, ale vstávalo se lépe než včera. 200 km jsme domů ujeli jak nic a dokonce se nám i podařilo ujet dešti. Pořádná průtrž mračen přišla asi 2 minuty po zaparkování v garáži, výjimečně.

V průběhu uplynulých 18 dní jsme projeli celkem 10 států: chronologicky Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Makedonii, Albánii, Černou horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Rakousko a Českou republiku, a tak je čas bilancovat.

Nejdelší část cesty vedla Albánií, což bylo také cílem. O této zemi jsme již napsali mnoho, vzpomeňme loňský závěrečný zideníček. Na něm bychom neměnili vůbec nic, stále platí, že se Albánci posouvají v kvalitě své infrastruktury, službách i turismu. Stále také platí, že jsou to strašná prasata. Odpadky na náměstí to začíná a podřezanými ovcemi v plastových pytlích v potoce to rozhodně nekončí.

Stejně jako loni ale musíme zmínit jejich přírodu, ani si snad neuvědomují, jaký mají na svém území poklad. Jedním slovem je to nádhera. Letos jsme si téhle nádhery užili do sytosti. Zažili jsme desítky kilometrů offroadových silnic, nastoupali a zase sklesali mnoho výškových metrů. Když je zrovna možnost odhlédnout z přímého směru, odměnou jsou gigantická skaliska a zelené loučky plné koz a ovcí.

Naše zidany to všechno zvládly na jedničku i ostaní rychlostní stupně. Sice došlo k několika zádrhelům, ale nic, co by nás vyloučilo z přepravy.

Co se moc nepovedlo, bylo počasí. Květen je sice výborná doba na cestování, protože není sezóna, takže nejsou lidé, všechno je levnější atd. Ale na počasí to teda vhodná doba není. Jednou jsme byli večer nuceni utéct se zahřát do spacáku, na zidanech jsme často pouštěli vyhřívání heftů a v moři se vykoupal jen Jimbo, a to ještě spíše z povinnosti, než že by se mu nějak významně chtělo. Prakticky celou dovolenou jsme hráli kličkovanou s deštěm a občas byli dost rádi za nepromoky, ve kterých jsme málem odjíždeli i z Prahy.

Startem i závěrem tour nás provedl Oberzidantechniker, který byl ve skutečnosti celou dobu s námi, ale nedal nám souhlas s použitím osobních údajů, takže není na žádné fotce ani v zideníčku.

Unavení, smradlaví, ale v pořádku, všichni a s rohlíkem na obličeji přijíždíme domů. Teď už nás čeká se dostat zpět ze zidanského do normálního života a vydělat na další tour. Snad to bude brzy. A kam? Maroko? Turecko? Rumunsko? Turkmenistán? Bůh ví, ale už se těšíme.

Pivo pijem v hospodě, zbytek čumila (asi 200 ml) zůstal v kufru.

Snad se Ti, ctěný čtenáři, naše vyprávění líbilo. Od klávesnice se loučí Jimbo & Fidel & Pírko.

Konečný stav tachometru: 135 477 km

Najeto dnes: 203 km

Fidelova dnešní spotřeba: TBD

Celkem najeto: 4721 km

Celková spotřeba čumila: 2x 0,7 L + 8x 0,5 L – 200 ml = 5,2 litru, což je cca 0,11 L / 100 km

Nejlevnější benzín byl v Bosně za 31,80 kč. Nejdražší opět v Albánii za 45,88 kč.

Jimbova celková průměrná spotřeba: 6,82 L / 100 km, skoro jako čumil.

Jimbova celková spotřeba 240,72 litrů dobrého i špatného benzínu což odpovídá 12 772,04 kč.

Slovníčky ukončí ikonické albánské slovíčko “mbeturina”, tedy odpadky.

Ráno bylo krušné, teda, ráno… Jimbo stavěl spaní už za světla, protože se prospal u ohně v židličce. Na Fidelovo buzení ve 3 ráno nereagoval. Z maďarského cigánplatzu tak odjíždíme asi ve 2 odpoledne, suverénně nejpozději z celé Zidan tour. Jimbo ještě musel zkontrolovat Schrödingerův olej, který tam nejdřív byl, pak zase ne, pak zase jo, tak tam dolil všechno co mu zbylo, asi půl litru. V tu chvíli byla jistota, že tam je aspoň půl litru.

Lehkým offroadem zpět na silnici, mírně společensky unaveni, pokračujeme směr domovina. Před rakouskými hranicemi se zase seběhla mračna. Zkoušíme trik s kondomem. Tentokrát nevyšel, takže jak dva čů…. v tom jedeme navlečeni až k rakouskému McDonaldu. Obsluha musela být opravdu nadšena z řeky, která za námi tekla až ke stolu.

Po loňské zkušenosti jsme se zaměřili na jednu moc důležitou věc. Nikdo tentokrát nechtěl upadnout na Ferrari, takže u každé cedule, na které je napsáno Wien Fidel hlásí “Nechci do Vídně!”. Podařilo se, navigace (credit mapy.cz) se sice dost snažila, stačilo jedno špatné odbočení, jedno přepočítání, ale nedali jsme se. Vídeň jsme úspěšně objeli a po mokrých silnicích pokračovali na západ. Kombinace slunce proklatě nízko a mokré silnice nebyla nic příjemného.

“Chci vidět, jak se mi rozsvítí rezerva,” povídá Fidel asi 50 km od českých hranic. V tu chvíli se nám oběma rozsvítila, celkem asi po 345 km.

Do Čech přijíždíme lehce po desáté večerní, teploměr ukazuje nepříjemných 14 stupňů, hefty jedou na max.

Naplánovaný cigánplatz u pískovny Halámky už je okupován Herr Magnetonem, oheň hoří.

Pivo nakoupeno (nejlevnější byl na rakouské benzínce Kozel desítka), čumil zase blbě čumí. To zas bude ráno. Ještěže už je to domu tak blízko.

Stav počítadla: 135 274 km

Najeto: 364 km

Spotřeba: 4,9 L / 100 km

Předposlední albánské slovíčko: dimrit – zima. Ta nám dneska zase byla.

Jimbovo informačně-technické okénko: v Albánii se s taháním kabelů fakt neserou. Mezi vesnicemi mají natahanou optiku dost spartánským způsobem. Podél silnice prostě přes stromy a kameny tahají kabel úplně bez chráničky. Je sice venkovní s dost pevnou ochranou, která skoro nejde ohnout, ale stejně jako okolo silnice, nechají jej položený i na všech vjezdech a výjezdech z ní. Přejíždění autem asi moc dlouho nevydrží. Optické vany, ve kterých ho spojují, se válí někde v pangejtu, nebo jen tak pohozené na stráni. Takto vede optika třeba z Korče až do Tepelene (cca 170 km). Ve městech to zase tahají vzduchem, snad na každé lampě je něco připomínající optickou vanu a rezerva kabelu. Každý si to táhne jak chce a jak se mu hodí, dům provrtá tam, kde mu kabel vyjde. Tady Věra Pohlová ty internety nezakázala.