Autor: Král Zidan IV. Krutý

Hasiči nepřijeli, jeden z mála lesů na alžírském území, Foret de Msila, jsme nezapálili. Ráno Jimbo startuje do vzduchu se slovy: “Když budu při zemi, abych neohrozil nedaleký letiště, možná si natočim tu skládku.” Skládku nakonec nenatočil, nechtělo se mu letět moc blízko budov vedle ní.

V tu chvíli Fidel nevěděl, jak málo stačilo k tomu, aby přišel o drona, kterého oproti slíbené záloze ochotně pro tuto cestu zapůjčil. Po sjezdu na silnici a obvyklé startovací proceduře – už to umíme jako mistři, jsme rychle pochopili kolik štěstí a kolik rozumu Jimbo při létání měl. Všechny kopce okolo nás a následně i celé pobřeží pod nimi je plné vojenských základen. Letiště jsou nedaleko dokonce tři, z čehož to největší a nejbližší je taktéž vojenské. Ty baráky vedle skládky, ke kterým radši Jimbo nedoletěl, je obrovská základna zřejmě alžírských paragánů. Podél dlouhého plotu s obrázky jakýchsi pohlavárů jsou palposty a protiletadlové zbraně. U každého kanónu sedí stálá obsluha. Nám je vlastně záhadou, jaktože toho drona ve 200m výšce, asi 300 m od základny, nesestřelili. Dneska bylo v plánu, kouknout na slané jezero Orán. Jak můžete vidět na fotkách, jezero je obrovitánské, má na délku asi 40 km a v nejširším místě cca 13 km. Nepodařilo se otestovat, zda je voda opravdu slaná, neboť je jezero už nyní prakticky vyschlé. Ono se taky není čemu divit, jeho hloubka se udává někde mezi 10 a 30 cm a je přímo závislá na tom, jak moc v okolních kopcích prší. 

Přece nepojedeme tak brzy do Oránu, tak pícháme prstem do mapy k nějakému majáku na pobřeží. Projíždíme úzké horské silnice, místní vesničané mávají, něco pořvávají, děti jsou nadšené, když jim krátce zatroubíme, zamáváme nebo jen trochu vytočíme motor. Na hřebenech nevysokého pohoří opet fičí z pohraničí. Chvíli obdivujeme výhledy na kopečky, ale stačí otočit hlavu na druhou stranu, kde se vlní nekonečná masa vody.

K majáku vede z nejbližší vesnice cesta tak na jedno auto, v tom větru je často težké, nenechat se zfouknout ze skály. Jakmile se kopec s majákem objeví, je nám jasné, že dál to nepůjde. Není to žádný maják, nýbrž opět vojenská základna. “Aspoň je vidět, kam vyhazujou bordel,” povídá Jimbo a fotí kopec s vodopádem odpadků. Sic se hned z první nenecháme odradit a jedeme dál, zpozoruje nás hlídka a z vrchu mává v ruce držíc útočnou pušku značky Avtomat Kalašnikov. Není to však pozdrav, ale pantomimické vyjádření: “Urychleně udělejte čelem vzad, nebo…”

Co se dá dělat, tady ten kraj je jedna velká vojenská základna. Podél moře se pomalu posouváme směr Orán. Kousek před ním by měla být historická pevnost Fort Lamoune. “Třeba bude na kopci a budeme si jí moct prolézt,” doufá Jimbo v příhodnou polohu parkoviště pro snadné roztlačení zidanu. Opět chyba lávky. Fort Lamoune, historická, snad středověká, pevnost, co si zahrála velkou roli i při dobývání spojenci v roce 1942, tam sice pořád stojí, ale bohužel je obehnána betonovým plotem s ostnatým drátem. Zřejmě je stále využívána ke svému prvotnímu účelu. Množství vojska na západě od Oránu je enormní. K čemu potřebují rozpadlou pevnost je nám záhadou. 

Jedeme se ubytovat celkem na jistotu do hotelu Ambassador, ve kterém jsme spali první noc. Víme, že má hlídané parkoviště a zároveň celkem strategickou polohu, díky které snad půjde ve středu nahodit Jimbův zidan, aby dojel do přístavu. Bohužel však nemají volno na dvě noci. Recepční Jimba posílá do protějšího hotelu Assala. Ten ale nedisponuje parkovištěm, minimálně o něm nevíme, a tak se tam snaží recepční vysvětlit, zda je možné (třeba za nějakou úplatu) nechat zidany na parkovišti vedlejšího hotelu. Milá recepční někam volá a přes překladač říká, že je vše ok, že to tam můžeme nechat. Bereme pokoj pro tři, jelikož zítra se k nám opět připojí Štěnovický cestovatel, plave lodí zpět stejně jako my. Už to všechno vypadalo tak bezvadně, po desítkách minut dojednávání přes překladač v telefonu se zdálo, že vše je vyřešeno, zidany mají parking, my máme pokoj pro tři a všechno je zalité sluncem. Až na to, že vůbec. Po cestě s věcmi od zidanů se k nám připojuje hlídač parkoviště, posunkuje, že zidany tam parkovat nemohou. Nerozumíme mu, ani on nám, jde tedy s námi na recepci hotelu, tam mu recepční něco poví, všichni se smějeme, hlídač je zjevně spokojený, opět se všichni smějeme a všechno je zase zalité sluncem. Ale ouha, po půl hodině na pokoji zvoní telefon: “Sir, moto,” ozve se ve sluchátku. Jimbo jde dolů, kde se dozvídá, že zidany na protějším parkingu parkovat nemohou a musíme je dát do hotelové garáže. To bude problém, jak z ní dostaneme zidana ven? Jimbo se marně snaží vysvětlit všem účastníkům debaty, že má startování kaput a musí roztlačovat. Zde se zúročují léta hraní aktivit, speciálně pantomimy. Divadlo Jimbovi ale nikdy moc nešlo, čehož si všiml mladý hoch, sedící na recepci. Zřejmě host a mluví obstojně anglicky! Rychle pochopil problém, vysvětlil jej všem okolo a už se zase všichni smějeme. Jenom Jimbo se zas tak moc nesměje, když vidí kopec, který do garáže vede, a který bude třeba vytlačtit. Garážmistr říká, že na středu objedná pět siláků, co zidana pomůžou tlačit. Tak to jsme zvědaví. Opět se všichni smějí na celé kolo, teď už i Jimbo, i když pořád trochu nejistě. Jinak to nejde, zajíždíme do garáže, která je spíš sušárnou a odkladištěm a doufáme, že slíbení Rambové se dostaví. 

Večer jsme se přes večeři v restauraci u přístavu, ve které jsme měli suverénně nejdražší jídlo v celém Alžírsku (asi litr na osobu), šli projít.

Upozorňujeme, že jsme nevyšli po setmění, opět jsme do něj jen zůstali venku. Objevujeme krásy večerního Oránu. Procházíme setmělé uličky, tu se rvou děti, tu si jiné kopou s míčem. O kus dál se hádají dva domorodci, jeden hystericky řve, tak se rychle klidíme. Pár ulic na to do sebe v tramvaji kopou nějaké potulné děti a jeden z cestujících umravňuje umolousané, max 6leté děvče tak, že jej škrtí, až nemůže dýchat. Pár chvil na to do sebe kopou zas. Jinde zase v 10 večer hrají na ulici fotbálek, všude po zápraží posedávají místní. Je tu prostě taková typická alžírská pohodinda. 

Snažili jsme se najít nějaký bar, našli jsme však jen disco Maghreb. Dávno zašlá sláva napoví, že dneska je zavřeno. Tak jdem radši na hotel na ferbla a zbytek čumila, protože včera překvapivě nedočuměl. 

Pivo máme, víno taky, čumil dočumí a zítra zkusíme dobýt Fort Santa Cruz na vrchu Mont Murdjadjo, ta už by snad nemusela být v pohotovosti. Také se potkáme s Radimem, budeme si rozhodně mít o čem povídat. 

Stav tachometru 140999 km

Najeto: 150 km na dvě roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,2 l

Před odjezdem dostal Pírko varování, ať tu radši nevycházíme po setmění. Řídíme se tím, nevycházíme, rovnou venku zůstáváme. 

Noc byla příjemná, ráno trochu složitější, s pivem zas najíždíme na správnou zidanskou notu. Jen ten kopeček jsme večer považovali za prudší. Od cigánplatzu šlo sjet bez problémů, ale na silnici se zidan moc nerozjížděl. Proto Pírko použil nohy, ovšem ne k účelu, k jakému se obvykle používají. Jimbo z kopce spíš zpomaloval než zrychloval, a tak Pírko skočil na svého oře a ladně přiložil svou pravou nohu na Jimbův levý kufr. Zatáhnul pravou rukou, jeho nastartovaný zidan ochotně zrychloval a Jimbovu zidanu tak dodal potřebnou hybnost. Ten ve 40 km/h na trojku celkem bez problému naskočil. S radostí v očích, že i dnes se někam hneme, sjíždíme kopec o pár zatáček dál, kde na nás opět čekají modráci. Nejdůležitější z nich přistoupí k Jimbovi s úsměvem a napřaženou pravicí. Zidanu se ale ještě nestačil ohřát motor, takže se musí držet ve vyšších otáčkách. K tomu je samozřejmě potřeba pravá ruka. Jimbo posunky vysvětluje uniformě, že jí nemůže podat pravou ruku a napřahuje levou. Modrák pochopil, potřásl si neobvyklým způsobem a praví: “Czechoslovakia?” Jimbo kývá hlavou, když už tady někdo zná naši zem, skoro vždy nás má za Čechoslováky pod nadvládou Sovětů. Stejně jako jeden taxikář v Alžíru, Czech Republic ani Czechia (fuj!) neznal, ale Czechoslovakia ano. Hned si vzpomněl a říká: “Tam Sověti, Stalin good,” tázavě se na nás otočil. My pochopitelně odporovali, že Stalin good teda fakt neni. Tomu už moc nerozuměl, tak už dál nepokračoval. Dnešní modrák opět anglicky neuměl nic, ale očividně dostal od včerejších kolegů echo. Poslední dny nás sledují na každém kroku, asi se lekli, když jsme se jim na den ztratili v bahenních lázních. Vyžádal si pasy a kouká na pytel s odpadky, přišpendlený k Jimbovu kufru. Udělali jsme chybu, sic znalí místních poměrů, neuvědomili jsme si, že plechovky od piva budí vášně. Příště musíme na odpad použít neprůhledný pytel. On je pochopitelně odhalil, začal na pytel ukazovat a říkat různá slova, znamenající pivo. Jimbo s rukou stále na plynu trochu zvýšil otáčky motoru a vůbec nerozuměl tomu, co modrák při ukazování na pytel říká. Jen mu opakoval, že to jsou odpadky, policajt naštěstí od dalšího řešení upustil, řekl to však svému kolegovi, který se zrovna Pírka vyptával, kde jsme spali. Tomu Pírko samozřejmě taky vůůůbec nerozuměl a opakoval mu, že jedeme z Alžíru do Oránu. Tahle groteskní kontrola naštěstí nebyla dlouhá, zkontrolovali pasy, ukázali na datum vypršení víza a po ubezpečení, že z Oránu máme objednanou loď přes moře, nám zamávali. Předmět doličný byl odhozen hned v první vesnici do kontejneru.

Cestou podél moře opět výhled střídá výhled, obloha bez mraku, jenom ten vítr by nemusel být tak drsný, že se proti němu často nedá ani zatáčet. U jedné z miliónu liduprázdných pláží nás přepadla touha po vodě. Zaparkovali jsme na prázdném parkovišti, kdysi možná hojně využívaném rekreanty, vhodně tak, aby šel Jimbův zidan roztlačit. Skočili do plavek a jali se otestovat, zda je slaná. Což o to, slaná byla, ale teplota je kvůli silnému větru asi tak 2 cm. Z povinnosti jedno tempo a radši rychle ven. Jako svačinka posloužila okurka a paprika od zelináře. 2 z 10 zidanistů doporučují: nemněte si oči po tom, co jíte celkem dost pálivou zelenou papriku, a to ani tehdy, když vám do oka něco spadne. Nestrávíte pak půl hodiny jeho vymýváním za stálého skučení jak moc to pálí. Ale zkušenost je nepřenositelná, Pírko by mohl vyprávět.

Od vody jsme opět zkusili trik s Pírkovou nohou, rozjet se z nulové rychlosti zas tak jednoduché není, ale na třetí pokus se to za aplausu přihlížejících Alžířanů podařilo. Přes jedno tankování do nastartovaného zidana, kterého opět pumpař zlil od hrdla až po stojánek, dojíždíme do města Mostaganem, ve kterém jsme před týdnem spali. 

Máme hlad a potřebujeme nakoupit, a tak hledáme vhodný market ideálně vedle restaurace a rozhodně na kopci. S těmi restauracemi se to tady má tak: měli jsme za to, že místní kuchyně bude, stejně jako v Maroku, plná kuskusu, zeleniny a skopového masa. To vše pečené v tajinu, nebo podobně upravené. Avšak víc jsme se mýlit nemohli. Tady se jí v podstatě jen ve fast foodech. To nejlepší, co si tu může člověk dát, jsou pečená kuřata, v lepším případě, když vůbec nějakou restauraci najde, tak jsou to játra na špízu nebo hovězí plátek. Jinak je to samá pseudopizza, podivné maso na grilu, které se celý den předpéká za sklem výlohy a masařky do něj kladou svá vajíčka. Ne jinak to bylo i v “restauraci”, kterou jsme potkali vedle marketu. “Sedí tam asi 4 lidi, něco jedí, ale když jsem viděl tu výlohu plnou much, tak mě to nenaplnilo optimismem,” povídá Jimbo po obhlídce terénu. Šel tedy do magazinu s tím, že koupí něco, co by se dalo sníst s bagetou. Bagety, ty tady péct fakt umí, to je Francouzi naučili moc dobře. Stojí asi 2 koruny a nejsou z žádného zmraženého polotovaru jako u nás. Z obchodu přinesl asi po 15 minutách překládání francouzských popisků jakési kuřecí něco, co měla být asi šunka. Senzorické testy však ukázaly, že je to pravděpodobně rozemletá celá slepice doplněná kořením, aby byla přebita chuť drůbežího separátu. Úlomky kostí ale žádné koření nerozmělní. I “sýr” chutnal víc jako plast, takže to obojí letělo přímou cestou do odpadu. Protože Jimbo tušil, jakou šmakuládu kupuje, vzal do zálohy Veselou krávu, ta má chuť všude stejnou. Aspoň nás nemrzí těch těžkých 120 korun, co to všechno stálo.

Startovací sekvence se z kopečka podařila, noha nebyla potřeba. Okolí Mostagemu, přestože je u moře, je opět placka, nikde žádné hory jenom nekonečné dálavy kam oko dohlédne. Směr Orán vede víceméně rovná dvouproudá silnice, takže posledních asi 80 km k jezeru Sebkha d`Oran opět jedeme bokem kvůli vichřici fičící od vody. V tomto kraji se také nachází mnoho továren, fabrik i rafinérií. Hořící komíny spalující přebytečný plyn při zpracování ropy se neokoukají. Jenom příroda dost trpí, všude je jemný popílek, prach, černo, kouř a smrad.

Dnes jsme si ověřili, že roztlačovat zidana už nám celkem jde, takže proč opět necigánit, že? Navíc je to poslední večer, který můžeme strávit v přírodě. Našli jsme luxusní cigánplatz kousek od gigantické skládky v kopcích nad Oránem. Byl by hřích jej nevyužít na plno a neudělat si konečně oheň, snad nám to nepřekazí hasiči. 

Zítra okusíme, zda je zmíněné jezero opravdu slané, jak se o něm říká a posuneme se jen o pár kilometrů dál do Oránu, kde budeme utrácet poslední prachy při čekání na loď. 

Pivo stále máme, čumil ještě taky je, zítra už ale nebude.

Stav tachometru 140849 km

Najeto: 264 km na tři roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,2 l

Jak bude probíhat dnešní den, bylo ještě ráno trochu ve hvězdách. Podaří se roztlačit zidana? Kam vlastně pojedeme? Přímo do Oránu? Chceme jet ale okolo moře a ještě něco vidět! Chtěli bychom taky ještě pocigánit, než opustíme Afriku!

Po snídani jsme sbalili věci a postupovali dle plánu, který byl vymyšlen u večerního plecháčku s vínem. Jimbo odlehčil zidana, aby se nám ho podařilo vytlačit z garáže, následně na něj nacigánil všechny věci, aby opět ztěžkl a lépe s nám přetlačoval motor. Pak byla aktivována včerejší startovací sekvence: vytlačit na kopeček, otočit, pustit dolů a vší silou tlačit a odrážet se. Ke konci kopce Jimbo nechává klouzat spojku a, světe opět div se, povedlo se na první dobrou. Hurá! Tak tak tak jjjjjjedeme T-t-t-t-tomé. Když to šlo tak dobře, rozhodli jsme, že nepojedeme po dálnici, ale přímořskou riviérou. 

Před tím ale bylo třeba doplnit zásoby u katedrály. Včera padlo všechno víno, takže potřebujeme nové. Provoz v hlavním městě a jeho úzkých uličkách plných aut je šílený, tuplem, když Jimbovi nesmí zidan chcípnout. Pírko rychle skáče do nalejvárny, když se s blaženým úsměvem vrací opět s kartonem piv a několika lahvemi vína, Jimbův zidan už se začíná nebezpečně přehřívat. 

BMW R1150 je dvouválec typu boxer chlazený vzduchem, takže dost trpí, když ho žádný vzduch nechladí. V rychlosti dostal do kufrů vína co se vešlo, na Pírka nečekal a vyrazil napřed, protože jinak by se odtamtud taky nemusel vyhrabat. Motor se začíná více chladit až na čtyřproudé silnici, ke které bylo potřeba projet půl města. Po ochlazení Jimbo čekal pod mostem, pak pod druhým mostem, a když už se ho málem snažili perzekvovat zelení mužíčci, taktéž na BMW R1150, Pírko ho dohnal. Cestou k moři opět tankujeme do nastartovaného zidana, naštěstí to tu nikomu nepřijde divné. Silnice okolo moře je opravdu nádherná, výhled střídá výhled, v jednu chvíli jsme na úrovni moře, abychom po pár minutách byli najednou 200 metrů nad ním. Zatáčka střídá zatáčku, jen Pírkovi se jede trochu hůře se spolujezdcem, kartonem piva, za sebou. 

Na vjezdu do vesnice Beni Haoua nás staví modráci, chtějí pasy. Říkají, že to bude minutka (pokud jsme rozuměli správně), ale po té přijíždí další auto, ze kterého vyskáčou další. Jeden z nich, vypadá nejstarší, přiskočí k Jimbovi a jist si svou angličtinou něco říká. Jimbo si ale jeho angličtinou vůbec jist není, vlastně si není ani jist, zda je to angličtina. Navíc chlápek strašně prská. Modráci pořád někam volají, vypisují jakési papíry, s pasem v ruce se nás ptají odkud jsme. Tvl asi z Mongolska ne, když máš v ruce pas, kde je velkým písmem napsáno Czech Republic. Vyfotili si asi 100x naše zidany, spztky, s pasy udělali bůh ví co a když se Jimbovi konečně podařilo prskajícímu monocajtovi vysvětlit, že opravdu ten zidan nemůže chcípnout, protože ho jinak už nenahodí, přiběhl jiný a pasy vrátil. Právě včas, teplota oleje v motoru už byla v červeném poli. Popřáli nám šťastnou cestu a my jeli kroutit zatáčky dál.

Celou cestu koukáme, kde by se asi tak dalo cigánit. Kdo s námi někdy jel, ví, že najít vhodný cigánplatz není jednoduché ani za standardní situace. My ale standardní nejsme, jelikož musíme myslet na to, aby se Jimbo dostal bez motoru na silnici a ta byla ideálně z kopce, aby se dal ráno nahodit zidan. Kousek za městem Ténés jedeme asi 50 metrů nad mořem okolo remízku, ve kterém by se zacigánít dalo. Nepřemítáme, nekombinujeme, je to mírně na kopci, na silnici sjet půjde, takže není co řešit. 

“To je tak krásný, zastavit a dát si to pivo,” povídá Pírko, ještě ani pořádně nezaparkován. Tak teď sedíme s výhledem na moře v židličkách, vaříme dobroty a jako dezert si dáme dnes koupenou čerstvou cibuli, česnek, papriku, okurku a rajčata od místního zelináře.

Piva máme dosti, víno necháme zrát, čumil ještě je, možná dneska trochu počumí. Když máme ten česnek. Na zítra držte palce Jimbovu zidanu.

Stav tachometru 140585 km

Najeto: 256 km na jedno roztlačení

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,5 l

Včera jsme vám záměrně zamlčeli jednu věc. Nápovědou byla fotka s kartami a vynulovaný počet dnů abstinence. JIž od nás víte, že máme malý quest – sehnat v Alžírsku místní alkohol. Když jsme se vraceli od baziliky, dostali jsme tip od domorodce, kde by se asi dalo sehnat něco krapet vostřejšího než je Coca cola a Tonic s příchutí granátového jablka. Schválně, kde byste hledali v islámské zemi prodejnu alkoholu? Správně! Přece u kostela!

Bazilika totiž není jediný kostel v Alžíru. Mají tam ještě Cathédrale du Sacré-Couer. A okolí této katedrály je místo zaslíbené. Jdeme si tak od stanice metra na lokaci, kterou nám hodný obyvatel doporučil, když tu Pírko vykřikne: “Hele, tady maj chlast!” Ještě jsme ani nedošli tam, kam mapa ukazovala a mezi obytnými domy se to najednou tak zvláštně hemžilo. Všude okolo klid, ale před malým zapadlým krámkem pod úrovní chodníku byl šrumec. Uvnitř se nachází pult a před ním asi 4 metry čtvereční místa pro zákazníky, je tam asi tolik místa, jako v narvané lanovce od památníku.

Za pultem běhá asi 8 prodavačů a snaží se co nejrychleji vyplnit všechny tužby chlastuchtivých Arabů. Uvnitř se všichni překřikují, peníze lítají hlava nehlava, hlavně být rychle vevnitř, urychleně dostat co potřebuju do černého neprůhledného pytle, zaplatit a rychle ven. Tak to totiž Alláh neuvidí a budu v pohodě. 

Do tohoto bizáru jsme vešli my, dvě osoby, co lezou někam, kam se rozhodně nehodí. Už se do něj dostat byl problém přes vbíhající a vybíhající lidi. Chvíli sledujeme, jak se vlastně dostat k pultu a hlavně co si objednat. Mají tu všechno – od klasického západního tvrdého alkoholu přes alžírská vína až po alžírské pivo. Ano, v Alžíru i vaří pivo, sic pod taktovkou Heinekenu. Mezi tím obsluha ukojila potřeby asi 30 lidí. Průměrně tam zákazník nestrávil ani minutu. Pírko se záhadně probojoval k pultu a snažil se upoutat pozornost prodejce. Ten se po chvíli uklidnil, pořád distribuoval chlast zákazníkům, ale už Pírka poslouchal. “Vem všechno, na co máš sebou prachy,” zněl z davu v povzdálí (ani ne metr od pultu) Jimbův hlas. Pírko se tak nejrychleji jak jen to šlo vyptal prodavače, kolik co stojí (ceny u flašek napsané nebyly), které z vín či piv je alžírské a následně sdělil objednávku: 12x Tango, 12x Fiesta, 2 tamty červený a 2 tamty bílý. Prodavač všechno sbalil úhledně tak, aby nebylo možné poznat, co se v černém pytli nachází a bylo hotovo. Cenovka asi 10 000 DZD (něco přes litr). 

Chápeme, že pro člověka, který je zvyklý, že si skočí do Lidlu, tam si vezme co potřebuje a normálně zaplatí, je tohle shánění úplně nepředstavitelné, ale pro nás to byl svátek! Proto i chápeme, že jste včera v zideníčku neregistrovali fotku piv, pro lidstvo to byl malý krůček, ale pro nás skok jak kráva!

Večer jsme tedy zapili žal nad oholeným setrvákem: každý jsme vypili 2 piva a spát šli pod obraz. Zbytek se chladí v hotelové lednici, kterou využíváme na 100 %. Před usnutím Pírko nalajnoval plán na další den: “Zejtra vyzkoušíme nastartovat zidan a můžem se krásně namrdat přes den.”

Dneska toho v plánu moc nebylo. V první řadě bylo třeba vyzkoušet, zda je možné Jimbova zidana roztlačit studeného. Po snídani ještě chvíli poleháváme na postelích a okolo poledne tlačíme zidana z garáže. Člověk by neřek’ jak je těžké ho vytlačit ze sklepení na silnici. Vedle hotelu je malý kopeček, při rozjímání na posteli jsme si udělali plán: vytalčíme ho nahoru, pustíme ho dolů, Pírko bude vší silou tačit, Jimbo se bude odstrkovat a ve vhodné chvíli se zařazenou pětkou pustí spojku. Před tím natlakuje čerpadlo a přidá trochu plyn, jako při startování klasickým stylem. Nebudeme vás napínat, nepovedlo se to ani na 4. pokus. Leje z nás jak z konve, sedíme pod kopcem a snažíme se plán vylepšit. Mezi tím jsme opět atrakcí pro obyvatele a zaměstnance z hotelu. Ti velmi rychle pochopili, že máme problém a aniž by se na něco ptali, začli ho řešit. S hlavou v dlaních sledujeme, jak okolo nás chodí dva alžířané, prohlížejí si zidan a volají po všech čertech, aby nám pomohli, aniž o to byli požádáni. Tohle by se u nás nestalo, doma si každý hledí svého písečku a ostatní ho nezajímají. Čest výjimkám! Nakonec oběma Jimbo ukázal, v čem je problém. Moc si nerozumíme, ale ručním jazykem se dozvídáme, že je víkend (pátek), a že je to moc složitá oprava. Bohužel nic, co bychom dosud nevěděli. Ten víkend sice trochu překvapil, ale co už. Jimbo se ptá jednoho z nich, jestli nezná někoho, kdo by ho hodil i se zidanem do Oránu. Odtahovka se řekne depannage, Jimbo to vie, protože je to napsané na každé odtahovce, kterou jsme tu potkali, asi měl nějaké tušení. Prý to není problém, někdo se najde a bude to maximálně za 100 EUR. Přecijen je to 450 km, dle domorodce je to kousek tady za rohem.

Ze zoufalosti jsme vylepšili plán: zkusíme to na čtyřku, Jimbo nechá spojku trochu klouzat a uvidíme. Když to nevyjde, tak začnem řešit depanáž. Světe div se, dokázali jsme to! Zidan odmítavě naskočil. Jimbo ho jel projet po okolí, aby se zahřál a teď budeme doufat v Alláha, aby to zítra zařídil a my mohli odjet směr Orán.

Šťastní se jdeme převléct, objednáváme skrz recepci taxík, aby nás dovezl ke gigantiké mešitě, do které jsme včera nešli. Recepční říká, že dlouhé kalhoty nepotřebujeme, kdyby to bylo nutné, tak nám tam prý půjčí hábit. Taxík stál 250 DZD (asi 30 kč) a recepční ho objednal přes africký Uber, který se tu jmenuje Yassir (tady máte odkaz na appku, ale bude vám k ničemu, protože jak jsme na zpáteční cestě zjistili, je k registraci třeba alžírské telefonní číslo: https://apps.apple.com/cz/app/yassir/id1239926325?l=cs).

S těmi taxíky je to všude na světě stejné, první, který nás včera vezl k bazilice, chtěl 1500 DZD (200 kč), druhý, který nás vezl domů s pivem a vínem chtěl za trojnásobně delší cestu 1000 DZD a přes appku chce 250 DZD. Prostě klasická drožkařská ojebávačka.

Velká alžírká mešita, Džamáa el-Džazair, je největší mešitou v Africe a zároveň třetí nějvětší mešitou na světě. Před ní už je jen ta v Mekce a Prorokova v Medině. Stavěli ji číňané v letech 2011 – 2019. I kvůli ní odstoupil tehdejší alžírský prezident, neboť mu bylo odpůrci vytýkáno, že utrácí nesmyslné peníze za nesmyslné megalomanské stavby, a že by peníze měly směřovat jinam. I místní lid si uvědomuje, jak strašlivě zbytečná ta stavba je. Mešita má rozlohu 400 000 m² a pojme celkem 120 000 osob. Její minaret má 37 pater, měří 265 metrů a je nejvyšší na světě. Tahle nesmyslně gigantická věc má pod sebou podzemní parkoviště pro 7000 aut! My si nenecháme ujít žádný bizárek, a tak bosí procházíme modlitebním sálem, jehož podlahu v celé rozloze 20 000 m² pokrývá zdobený koberec.

Nad ním visí obrovitánský lustr, zavěšený ze 70 metrů vysokého stropu. Lidí tu vzhledem k velikosti stavby moc není, ale co nás opět udivilo, je míra islámské indoktrinace. Chodí tu skupiny dětí všech věků, zřejmě školní zájezdy, učitelky jim ukazují co dělat a dávají přednášky. Dětem je to úplně jedno, chtějí si hrát, honí se po podlaze, válejí se po zemi a učitelky je okřikují. Cpát náboženství do hlavy pětiletým dětem už nám přijde moc. V sále jsme svědky toho, kterak zřejmě otec, klečíc nad svým cca dvanáctiletým postiženým synem, bere do rukou jeho hlavu a doslova s ní mlátí o koberec. Hoch z toho nebyl nečekaně vůbec nadšen. Mírně znechuceni jsme si umyli nohy, není bez zajímavosti, že záchody tu skoro nejsou, zato kohoutků na mytí nohou je tu stovky.

Zpět do hotelu jsme jeli tramvají, protože taxi objednat nešlo a žádné okolo nejelo. 

Pivo máme, víno taky, koupili jsme pistácie z Lidlu (asi dovezené ze Španělska, protože takové obchody tu nejsou) a plesnivý sýr, dneska budeme degustovat. Začneme asi bílým a uvidíme.

Stav tachometru 140329 km

Najeto: 5 km

Počet dní abstinence: 0

Stav čumila: 0,5 l