17. 5. 2026
Byli jsme včera tak happy z přechodu hranic, že to počumělo fest. Z toho důvodu bylo ráno dost pomalé, až to vyústilo v to, že Pírkovi v 11:00 volal majitel, jestli máme v plánu tam být další noc. Luxushouse byl nádherný, spalo se v něm krásně, ještě aby ne, když stál 100 EUR.
Snídaně za 5 EUR na osobu ale byla otřesná. Ne, že by nebyla dobrá, to jo, ale bylo toho všeho tak málo, až jsme si říkali, jestli to myslí vážně. Jedno vajíčko, mini pseudojogut a vajíčková pidiomeleta fakt ceně neodpovídá. V mírně podroušeném stavu tak vyrážíme na další cestu.
Fidelovi je dle jeho slov otřesně, je bílý jak stěna. Vypadá to ale, že čumilem to nebude, zřejmě mu nesedlo to včerejší tuniské jídlo. Cestou na první bod zájmu to už vypadá, že bude dokonce svolávat jeleny, ale naštěstí k tomu nedošlo.
Máme v merku asi 40 km vzdálený Ong Jmal u jezera El Rharsa. Jde o místo, kde se natáčely Star Wars resp. část s vesmírným přístavem na Tatooine. Vede k němu asfaltka, opepřená písečnými prvky – navátým pískem leckdy přes celou vozovku. Někdy jde jen o trochu písku a někdy jsou duny na silnici i několik metrů vysoké. Tady je třeba mít se na pozoru, protože v hlubokém jemném písku se zidaní fakt nedobře.
Úspěšně přijíždíme k malým příbytkum uplácaným z hlíny, mezi nimi se tyčí jakésy antény. Nikdo tu není, tedy kromě extrémně otravných tunisanů nutících nám fotky s velbloudy, pouštními liškami a další tourist shit, za který by chtěli samozřejmě prachy. Úplně nám to zkazilo celkový dojem, přitom je to celkem zajímavé místo.
Mezi příbytky byly jakési trhy plné nesmyslných cetek z číny. “Kdyby tu měli třeba postavičku Stormtroopera, to bych si koupil hned, ale tohle mě nasralo.” Zhejtil to instantně Pírko. Více se o tom rozepíše ve svém hate okénku níže.
Tunisani jsou tak otravní, že se rychle fotíme a berem kramle zpět.
Další zastavení je na silnici RN16 – Chebika, je od nás cca 90 km a má tam být nějaký vodopád. Po cestě tankujeme u Shellky na alžírské poměry předražený benzín za ještě příjemných 17 Kč. Hned vedle je krámek s chlastem. Jaká pak náhodička. V Tunisku už Alláha tolik neřeší a chodí si tam jak do sámošky. Vevnitř je mříž od stropu po podlahu a za ní je možné se dostat masivními kovovými turnikety. Dále už je jen okénko, kde řeknete, čím se dneska chcete zprasit.
Jimbo objednává 4 piva a 4 nějaké jiné drinky, o kterých si myslel, že jsou taky pivo. Všechno jsou jen třetinky a stojí cca 17 Kč. “Zidany jsou natankované, tak proč nenatankovat i sebe,” povídá Jimbo otevíraje první třetinku. Nakonec to dopadlo tak, že Pírko šel pro další, ty už ale schováváme na později. Fidel si po včerejší zkušenosti radši nedal. Mírně upraveni pokračujeme dále, celou cestou jedeme v podstatě rovně v úrovni moře, naštěstí tolik nefouká, je pěkně teplo. Chebika je na úpatí hor – konce Atlasu. Jak na Hvězdných válkách nebyli žádní turisté, zde jich je tedy požehnaně. Přitom vodopád vyschnul, a tak se všichni koukají do díry s palmami, kde zřejmě někdy teče voda. Očividně jsme v dost turistickém kraji. Prodávají tu všemožné cetky, ale i kávu, čaj a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu. Tak jsme si to dali všechno, opět jsme zapomněli, že už nejsme v Alžírsku. Za 3 džusy, kafe a čaj chtěli 29 Dinárů, což je asi 200 Kč. To je teda trochu dost, na tohle nejsme zvyklí, chceme zpátky za hranice nebo alespoň zahraniční ceny tady!
Nabízeče všeho možného odmítáme, nevidíme důvod si tu vzít služby jakéhosi průvodce, co nabízí 45 minut dlouhou tour. Nevíme, co bychom na vyschlém korytu viděli. Opět kopeme do dvou vrtulí a jedněch křídel a pokračujeme do hor. Na jedné z vyhlídek musíme zastavit, naprosto rovná zem je z výšky několik set metrů impozantní.
“Je to dost zajímavý, a tim myslim dost hnusný,” povídá Jimbo za stálého lití palmové šťávy na zem. Zakoupil ji za 15 korun od místního drobného živnostníka. Zde se k nám hlásí jakýsi místní chlápek co přijel na svém pseudozidanu. Ukazuje nám nějaké fotky vodopádu a říká, že je tady kousek, radí nám, že tam nemáme jet oficiální cestou, ale někudy jinudy, protože ofiko bychom k němu museli jít pěšky. Poděkujeme a už točíme vracečky do kopce. “Ty vole, já to zapomněl, jak se na tom zidanu zatáčí?” Hlásíme si střídavě do uší.
Kousek před jakousi vesnicí nás zmíněný tunisan dojíždí a křičí na nás, že jedeme špatně, ať jedem za ním. Moc se nám nechce, ale tak vlastně proč ne, třeba bude zábava. Co přišlo, jsme ale nečekali. Nejdřív nás táhnul přes vesnici po nějaké rozbité cestě, pak sjel do potoka, ukázal ať jedeme taky. My si bláhově mysleli, že to bude jen brod. Akorát že vůbec. Týpek kecá, pořád říká už jen 200 metrů, už tam skoro jsme, načež vyjede na nějakou betonovou skruž, kam my s našimi tanky fakt nepojedeme.
Už dva kilometry ujeté potokem a po písčitých dunách nebyly zrovna naše šálky kávy. Všude se line smrad Jimbovy suché spojky. “Jsem jí tímhle stáhnul tak o 2 centimetry, a to ještě musíme zpátky kur… Tohle fakt nebyl dobrej nápad.” Chlápek nás přesvědčuje, že už je to jen 100 metrů, že to zvládneme. My ale klademe národní odpor, a když pak Fidel zahodí svůj zidan do potoka, je jasno, že dál rozhodně nejedeme. Fidel si aspoň konečně odškrtnul svoje tenkrát poprvé.
Pohledem na mapu je to dalších asi 500 metrů a už nás to tam ani neláká. Pírko pokračuje s domorodcem pěšky. “Jako je to tam fakt pěkný, klidně tam jděte,” povídá při návratu a ukazuje fotky soutěsky a vodopádu, kde se natáčel Indiana Jones.
Jako jo, na fotkách je to pěkný, ale dalších 500 metrů potokem nejedeme a v zidanských hadrech nemáme v plánu chodit. Otáčíme se a jedeme zpět, tentokrát už nikdo nesbírá žádné padací body, jen Pírko si veze v botách Jacka O’Neala dva rybníky. Cesta zpět byla paradoxně jednodušší. “Ono to fakt nebylo tak zlý, šlo by to, ale já jsem prostě hrozně posranej, že to někam zahodim, zase utrhnu kufr a budu to tu uprostřed potoka muset řešit,” dává Jimbo na vědomí své zidanské offroad skilly.
Po vyjetí z koryta přišlo na to, co jsme očekávali. Domorodci dáváme samolepku a děkujeme. On se na ní podívá, a pak tázavě zvedne oči na Jimba. Samozřejmě chce prachy. “Byl jsem s tebou asi hodinu a půl a ty my ani nezaplatíš?” Vyřkne požadavek a pokračuje: “Bavil ses? Tak mi zaplať ne.” Jimbo opáčí, že se teda zas tak dobře nebavil a vodopád ani neviděl, ale že teda měl snahu a kolik jako chce. Nejdřív začal, že chce 10 euro za každého, což teda chlapec trochu přestřelil. Abysme se ho zbavili, dáváme mu nakonec 90 Dinárů a bez pozdravu scammera opouštíme. Prostě jsme si zvykli na alžírskou nenucenou pohostinnost a nedošlo nám, že už jsme v kraji, kde prachy vládnou světu a turista se musí zholit jak jen to jde. Příště si dáme pozor a na jejich rady jim prdíme. “Čum jak tam přijedu normálně po silnici a uvidíme to taky,” povídá Jimbo do interkomu, když se ho konečně zbavíme. Jako jo, měl pravdu, dojet se k tomu opravdu nedá, jako bonus na nás ze všech stran pokřikují domorodci snažící se přisát na naši peněženku. Jsou schopni za námi jet i několik set metrů a pořád na nás něco halekat, aby z nás dostali Dináry. Rychle se tedy otáčíme, nedostali ani penny a letíme pryč. Tahle země už je v těchto místech naprosto zničená turismem, místní kvůli penězům udělají všechno, jsou agresivní a vyvíjejí nepříjemný tlak. Tuhle vychcanost bytostně nesnášíme. Děti se to tu učí už odmalička. Po chvíli jedeme jinou vesnicí, proti nám jede na kole odhadem tak desetiletý kluk, mává rukou a ukazuje prsty prachy. “Jasně, teď zastavim, slezu, dám ti obsah svojí peněženky, nechám ti tu zidan a půjdu asi na autobus, ses asi posral ne?” Zní v interkomech věty tohoto ražení.
Naším dalším dílčím cílem je jedna zajímavá cesta přes hory. O ní si ale povíme až zítra. Dojeli jsme lehkým offroadem na nějaké místo a vedle cesty konečně cigáníme!
Jakmile zajde slunko, už je dost zima, ale pohled na nebe je k nezaplacení. Kvadrilióny hvězd bez světelného smogu, to se neokouká.
Čumila bylo včera dosti, už zbývá poslední butylka, dnes nakoupené pivko už dává jenom Pírko. Máme dost.
Zítra budeme pokračovat dále po zmíněné cestě opět na nekonečnou plošinu v cca 0 m. n. m. Přejte nám teplou noc.
Stav km: 148522 km
Najeto: 194 km
Stav čumila: 0,5 L
Mos espa – Pírkovo nasrané okénko
Jedním z míst, na které jsme se v Tuniskuku moc těšili, je vesmírný přístav ze Star Wars filmovým jménem Mos Espa (já tedy určitě a věřím, že Fidel též, Jimbo, ačkoli není fanouškem Hvězdných válek, byl minimálně zvědavý, jak to tam bude vypadat).
Návštěva tohoto slavného místa byla ale bohužel pro mne velkým zklamáním a jen potvrzením, že ty spíňaci zde si nezaslouží nic než pořádnej hejt. (špíňák je přezdívka pro zdejší obyvatele, kteří nevytváří žádné hodnoty, vlastně pořádnou práci nemají a místo třeba takového pěstování ovoce či zeleniny se rozhodli tahat peníze z turistů za úplné nesmyslné věci). Ale abych nepředbíhal a mohli jste si utvořit sami nějaký obrázek o celém místě a situaci.
Při příjezdu k místu, kde filmaři postavili v roce 1997 pro natáčení filmu Star Wars: Episode I – The Phantom Menace, se ocitáme na velkém betonovém place, kde při natáčení byl s největší pravděpodobností zaparkovaný celý štáb s technikou. Ná dálku vidíme, že je zde liduprázdno tedy skoro. Turisty, kteří tu byli před námi, jsme potkali na silnici mezi dunami v karavaně asi 15 starších Toyot Land Cruiser (kterých je tu plno a nejvíc ji využívají na vození turistů). Na tomto place zhruba tak 100m od vjezdu nás zmerčili místní špíňáci a rychle se začli přesouvat směrem k nám i se svými velbloudy. Ti, kreří nemají velblouda, drží v ruce malinké štěňátko pouštní lišky. Všichni nám neodbytně nutí svá zvířata, ať si uděláme fotku na velbloudu nebo si podržíme liščátko. To se snažíme odmítat, ale jsou dosti urputní. Jeden z velbloudářů si chce udělat fotku na mém zidanu. K tomu svoluji s doměním, že by nám pak mohli dát pokoj. Skoro se to povedlo. Nechali nás popojet skrz bránu města a zaparkovat před prvním domečkem. Dva z těchto asi 10 výběrčích peněz pokoj nedali do doby než dostali naše samolepky, o které si ještě sami drze řekli a jednu cigaretu kterou si též jeden z nich vyprosil. Fotku s velbloudy nám nakonec vnutili zdarma (jen díky vyžebraným věcem od nás), a to i přes to, že jsme říkali ne a nemáme zájem. V jednu chvíli mi jeden z nich prostě položil vodítko od velblouda na ruku přes loket a šel pryč. Boha jeho no tak dobrý, Jimbo vyfoť mě ať už daj pokoj a jdou do prdele.
To udělal, načež dostal do ruky vodítko od druhého velblouda a foto ho čekala též. Pak teprve konečně odtáhli pryč. No hurá, konečně můžeme jít omrknout legendární kulisy vesmírného přístavu.
Otrava a nasranost z těchto lidí odírajích turisty střídá těžké zklamání z toho, jak to mezi domečky a na náměstíčku vypadá. Ano člověk v tom pozná ono místo z filmu, ale ten stav, do kterého to nechali zchátrat, je šílený až do očí vhánějící slzy pro fanoušky Star Wars. Na malém náměstí svítá malá naděje na nápravu, jsou tu celkem malebně rozpadající se stánky s upomínkovými předměty. Jdu mrknout co tu mají, zklamání na druhou. Ani jedna cetka zde neměla nic společného s filmem a s místem, které kvůli filmu bylo postaveno. Najdete zde pouze nějaké kamení (které vypadá trochu neobvykleji než běžný kámen), ale furt je to jen kus šutru sebraný někde v poušti, vedle je pult plný malých skleněných lahviček naplněných pískem a o stolek vedle nějaké cetky typu náramky z korálků atd…
No prostě hrůza. Na městě je dost vidět, jak se na něm podepsal zub času a absolutní nezájem o nějakou údržbu. Vracíme se k motorkám sedáme do sedel a odjíždíme pryč plný rozporuplných myšlenek.
Teď druhá část jak by bylo moc hezké aby to tam vypadalo:
Představoval jsem si, že si místní váží kulis, které tu štáb a studio zanechali a mohou díky tomu sem nalákat fanoušky a turisty. Což teda upřímně nenávidíme, ale zde bych pro to měl i pochopení jakožto velký fanoušek Star Wars.
Špíňáci špinaví….